Romantika

Tak, nový diel je tu a ja ďakujem všetkým za komentáre k tomu minulému. Veľmi ma potešili.

Dočerta. Dočerta!
Som taká hlúpa! Teraz Sasukemu dôjde čo k nemu cítim... prečo som sa nechala tak uniesť? Nesmie predsa vedieť o mojich citoch... on nechce ďalšie posadnuté dievča, som si tým istá. Aj keď bol po celý čas milý, aj po ceste domov sa usmieval, určite sa necítil práve príjemne. Alebo? Nie!
Potľapkala som sa po žiarivo červených lícach pred zrkadlom, vzala gumičku a zopla si vlasy. Ukazovák som namierila k zrkadlu a začala si dohovárať:

Hranicami medzi krajinou Vetru a Ohňa prechádzajú tri osoby.
„Vidíte tú čierňavu na oblohe?“ spýtala sa Tanaris a obe zvieratá zaklonili hlavy, aby sa pozreli.
„Búrka?“ spýtal sa Morimaru celkom nadšene a Katonmaru sa k nemu pridal s radostným výskokom.

Shutabin plán vycházel báječně. Pein se choval jako naivní bábovka, stačilo před ním udělat nevinný výraz a zatřást hrudí, a prozradil jí i velikost svých trenek. Mitora byla pořád s Deidarou, takže od ní už nebezpečí nehrozilo. Většina ostatních ji ignorovala, až na Itachiho, který s ní trávil stále víc a víc času, protože Tory pořád seděla někde zalezlá s knížkou obrovských rozměrů v ruce.
A nebo si to alespoň myslela.
Ale! Není tak jednoduché se vetřít do Akatsuki, nebo snad ano?
***
„Tři... dva... jeee.... dn..."

„Mmm!“ zahuhlala Kirin do roubíku nějakou nadávku. Začínala se bát. Zatímco Hasu měla oči upřené na osobu v černém plášti, Kirin se klepala strachy a začaly jí skleněnkovět oči. Měla strach a velký. Hasu v puse žmoulala roubík, který jim neznámý nasadil.
,Super, mám to,´ zaradovala se v duchu nad překousnutím toho hnusu.
„Měl by ses naučit dvě věci. Za prvé to je vybírat lepší materiál na roubíky, a za druhé lépe skrývat svoji chakru, Itachi,“ pronesla do ticha stanu Hyuuga. Poraženecky si sundal kápi.

Kapitola 17.

Den se probouzel do kalného svítání. Od řeky se do lesa táhly cáry řídké mlhy. Ptáci pomalu začínali svůj ranní koncert. Minato se vyhrabal ze svého spacáku a loudavým krokem zamířil k řece. Svlékl se do půli těla a otřásl se, jak se do něj zakousl ranní chlad, i když modré nebe slibovalo další horký den.

Sestoupil po pozvolném břehu, aby se opláchl. Čistá, po ránu ještě studená voda jej dokonale probudila. Zaprskal, jak se mu dostala do nosu. Otřel si obličej a mokrými prsty si prohrábl vlasy.

„Staříku, ještě jednu porci,“ dožadoval se už popáté Naruto dalšího miso rámenu. Zrovna se vrátil z mise, v níž bylo jeho úkolem dopadnout skupinku banditů, kteří přepadávali kupce na cestě do Země Vodopádů. Popravdě, tyhle lehké mise, které musel teď po válce plnit, ho už nudily. Asi by tedy bylo lepší říct, že ho nikdy nebavily. Tahle mise byla navíc v podstatě jenom pozorovatelská, protože banditi zrovna operovali na druhé straně hranice, a tím pádem se o ně už postaral tým ze Skryté Vodopádové.

Sakura!

Nemůžu tomu uvěřit! A ona očividně taky ne. Rychle od sebe se Sasukem odskočíme. Sakura se podívá z jednoho na druhého a jí začnou slzet oči. Rukou si je přikryje a běží pryč. Nejdřív se se Sasukem koukneme na sebe a potom na dveře.
„Sakra!“ Zaklejeme oba.
„Sme v rejži.“ Pronesu. Normálně bych se za ní rozběhla, ale teď na to fakt nemám sílu. A začíná se to projevovat. Nejprve se mi podlomí kolena, tak sjedu na zem. Sasuke mi hned běží pomoct.
„Hej, si v pořádku? Je ti něco?“ Ptá se mě vyděšeně.

„Je čas.“

Takže lidičky- To psané o Nami bude modře, aby jste se v tom snáze vyznali ^.^ Přeju příjemné čtění

Čitateľom

Dúfam, že ma nezaškrtíte za to, že som to usekla v takom tom... ako sa povie najlepšom Nekillujte ma, prosííím a chcem Vás upozorniť, aby ste si začali držať klobúky Potom v ďalšom dieli pochopíte prečo

Príjemné čítanie Vám praje dvojica mestekova & Sabaku no Tanaris

„Skutočne ti to nevadí?“ nebola som si vôbec istá.
Doľahol na mňa jeho úsmev a po ňom letmý bozk. Okej... beriem to ako nie.
„Najeme sa?“

„A teraz?“ povedala do ticha.
„Prečo si nespala?“ zmenil tému Kazekage a červenovlasej sklaplo.
Nechcela mu o tom povedať, nechcela mu povedať o tom sne.
„Eh... Nevedela som zaspať.“
Nedôverčivo na ňu pozrel. Ale nechal to tak a povzdychol si.
„Poď teraz.“ Kývol hlavou ku posteli a ona sa odlepila od dverí, prešla izbu a ľahla si na ňu. Chystal sa na odchod.

Kým som si pripravovala jedlo, cítila som na sebe Deidarov pohľad. Majú so mnou nejaký plán, to mi bolo jasné od samého začiatku.
Položila som, nie, tresla som tanier na stôl a sadla som si. Ignorujúc Deidaru som začala jesť.
Vládlo medzi nami ticho, len hodiny tikali. Tik-tak. Každou sekundou hlasnejšie. Šok z Kibovej smrti sa znova obnovil a v hrdle mi navrela hrča. Hučalo mi v ušiach.
Bolesť v hrudi sa stupňovala, až sa premenila na slzy. Najprv jedna. Za ňou nasledovali ďalšie.

[hide=Venovanie Maoi]Drahá Maoi,

16. Kapitola

Tiše zaklepala, a aniž by vyčkala na odpověď, vešla dovnitř. Její pohled okamžitě spočinul na Takashim, který spokojeně oddychoval. U postele měl kapačku, z níž mu do žíly odkapávala nitrožilní výživa a látky pro lepší krvetvorbu. Už vypadá lépe. Doktor, se kterým před chvílí hovořila, mínil, že se ze svých zranění brzy dostane.

Dva týdny po propuštění obou dívek z nemocnice svolala Kirin sraz na paloučku u hlav Hokagů. Potřebovala ostatním sdělit něco důležitého.
Bohužel si při tančení v koupelně před zrcadlem zapomněla hlídat čas a dorazila s malým zpožděním dvaceti minut.
„Ahojte všichni!" usmála se, když se jí konečně podařilo vyštrachat se po těch nemožných dvěstě třiceti osmi schodech. Bohužel se jí podle očekávání nedostalo příjemného přivítání.
„To je dost, že ses ukázala!" vyjel na ni Mokuzai.

Byla pozdní noc a on sám seděl na gauči a přemítal o všem, co se dnes, možná již včera dozvěděl. Jak si zasloužil takové štěstí, stále jej to udivovalo. Nevěřil, ale přesto si byl jist. Jeho milovaná osoba s ním čekala dítě, co šťastnějšího se mu mohlo stát?
Podíval se na malou otevřenou krabičku a v ní se zablýskly v měsíčním svitu, která se procházel skrze okno a mezeru mezi závěsy, klíče. Od svých rodičů dostali nový byt. Ten, ale nedokázal trumfnout radost z očekávaného potomka.