Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
Shiori měla štěstí, že nemusela celou tu cestu běžet zpátky. Na senseie narazila zhruba v polovině. V rychlosti ze sebe vychrlila pozici, kam až následovali toho nukenina a kluka. Jen co popadla dech, obrátila se zpět a následovala Tamakiho k cíli. Nakonec se zastavili na stejné střeše jako předtím s Hikari. Tamaki pozorně prohledával okolí a Shiori mezitím ve zkratce popsala, co se tu všechno stalo a kam odešla Hikari.
S úzkostí v hlase se optala: „Tamki-san co budeme dělat? Předem nás jako Hikari stoprocentně nepustí a tamhle jsem objevila možný přístup.“ Ukázala rukou na okno. „Je tu nějaké šance, že ji v tom rozlehlém sídle nalezneme?“
Než stačili cokoli vymyslet a zareagovat, strážní se vyrojili po celém pozemku sídla. Spustil se poplach. Tamaki strhl Shiori blíž ke střeše, aby je nikdo nezahlédl. Teď se už vůbec nedostaneme dovnitř. Ten poplach je určitě kvůli ní. Je vidět, že to nedopadlo dobře. Úzkost vyústila do maxima a proměnila se na nepříjemný pocit v žaludku. Měla o Hikari strach.
Nakonec se ukázalo, že byl neopodstatněný, Hikari se úplně v pořádku objevila kousek od nich. Shiori si oddechla. Vedle stojící Tamaki naléhavým hlasem všechny upozornil, že jsou dost na ráně a bude lepší se někam odklidit. Byl to dobrý nápad a Hikari měla aspoň čas povyprávět svůj zážitek ze sídla mafie. Jen co došli do parku, podala mu svitek na překontrolování.
Výsledek nebyl potěšující. „Hikari počkej. Nemůžeš tam teď jít. Je tam moc strážných a celý barák je v plamenech. A pokud to fakt přežil, máme možnost ho potom vystopovat. Tamaki to tu zná.“ Snažila se nadhodit pádné argumenty. „Navíc teď si musíš dát víc pozor. Jsi poslední cizinec, který vešel do toho sídla, a to začalo následně hořet. Řekla bych, že tě budou hledat. Takže tě musíme nějak zamaskovat.“ Pohlédla na Tamakiho očekávajíc souhlas.
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
Dostat se ze sídla ven už byla maličkost. Samozřejmě nešla hlavním vchodem, nýbrž ventilací. Rozptýlit stráže na dvoře ani nebylo třeba, prostě použila dýmovnici a uprchla chráněná kouřem.
Shiori na střeše nenalezla, ale netrvalo dlouho a ona zaslechla, jak se vrací i s Tamakim.
Když se dostali dostatečně daleko, usadili se na jednu z laviček v místním parku, kde Hikari podala svitek Tamakimu, aby ho mohl zkontrolovat.
Měla z toho špatný pocit, takže byla celou dobu zticha, s dlaněmi složenými v klíně, vyčkávající, co muž řekne.
Když se dozvěděla pravdu, zamračila se, zatnula dlaně v pěsti a procedila zlostné syknutí skrz zuby.
„Ten parchant!“ postavila se prudce a nakročila směrem odkud přišli. Dál ale nepokračovala. Nemohli se tam jen tak vrátit, i když měla sto chutí to prostě udělat. Naběhnout tam jako divoký požár, udělat z toho domu kůlničku na dříví a toho mizeru rozsekat na malinkaté špalíčky! Racionalní uvažování si ale přeci jen udrželo kontrolu nad jejím hněvem.
„Toho kluka jsem tam zavřela do trezoru. Měl by tam pořád být,“ obrátila se zpátky na dvojici.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Nikki
Tamaki si oprášil ruce a vydal se směrem, kam zmizely dívky. S mafiány by si poradil lehce, ale bylo jich hodně a trochu mu to trvalo. Po cestě potkal Shiori a společně s ní se vrátili k sídlu, kde se zastavili a mladíkovi stekla kapka po čele. „To se jako Hikari-chan vloupala do baráku mafiánskýho bosse?“ sledoval stráže u brány. „Jak se tam dostala? Stráže vypadají v klidu. Co se vlastně stalo? To tam toho kluka následovala?“
***
Zanedlouho seděla trojice v místním parku a Tamaki si mnul kořen nosu. Zkontroloval ten svitek, co mu přinesla dívka, několikrát. „Hikari-chan... Ten svitek je falešnej,“ povzdychl si a zkusmo k němu přičichl. Zašklebil se. „A taky pěkně smrdí.“
Yuu Haruko
Shiho Trojka
Na cestě
Yuu se uchechtl na Shiho poznámku o tom, že by mířil jinam. Mohl mě taky pěkně vyřadit. No, teď už to asi udělá jen ten jed v těle... Snažil se rozdýchat svou nevolnost. Myslel na to, že někam dojdou, bude to v pohodě, bude si moct chvíli sednout. Shimu muselo připadat Yuuovo chování přinejmenším mimo běžnou rutinu. Nemusel ho znát dopodrobna, aby dokázal posoudit, že se něco děje.
Proč bych měl zabít někoho, koho vůbec neznám? Ale aspoň to není někdo, s kým bych se znal několik let. Jen nějak nemám tu potřebu někoho zabíjet, nedal mi žádný důvod. A stejně to musím udělat pro svůj krk? Najít lékařského ninju by bylo fajn. Jen se ani jeden z nich nesmí nic dovědět.
Koutkem oka se díval na Shiho a na Ariho, který šel trochu za nimi. Hned jak Ari vykřikl, Yuu sebou cukl a sevřel svou Bo. Asi v prvních třech sekundách kontroloval okolí a pak se otočil na chlapce, který teď svou akci chtěl zamaskovat. "Slyšel jsem to taky," ujistil Shiho, pak se obrátil k Arimu a překvapeným tónem se ho zeptal: "O co ti šlo? Chvíli jsem myslel, že se fakt něco děje." I po této poznámce ale nepolevoval v ostraze. Radši přiznám chybu z nařknutí, než riskovat nebezpečí. Aspoň, že teď jsme tři. Teď se aspoň nemusím třikrát za sto metrů otáčet, když nejdu sám.
Shi
Tým Shi
Cesta do neznáma
S jeho společníky se něco dělo, to bylo zjevné. Nebylo jim dobře, to před ním skrýt nemohli. Ale snažili se.
"Díky. Kdybych věděl, že tě pak budu mít na očích, šel bych po rozdílných místech," Shi na omluvy vlastně nikdy moc dobrý nebyl. Yuu ho svým stylem zaujal a tohle byla jen připomínka, že nemá skákat dvakrát do stejné pasti a nechat se dvakrát zasáhnout stejnou technikou. Některé učitelské lekce byly zkrátka nepříjemnější, než jiné.
"Mrzí mě, že si nemůžeme odpočinout, ale úplně si nemůžeme dovolit zpomalit," prohodil k Arimu. Ten vypadal o něco hůř, což by ani tak nevadilo, protože Shi šel před ním, ale začal se i divně chovat. Při jeho vykřiku sebou shinobi znatelně trhl.
"Vážně jsi právě řekl..." zmateně se první podíval na Ariho a pak na Yuua, jestli slyšel to samé.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
Noc na střechách příbytků pomalu houstla a viditelnost klesala na stále nižší úroveň. Záchrannými body se staly žlutě rozzářená okna okolních budov. S viditelností se postupně snižovala i teplota.
Začíná být docela chladno. Shiori si protřela paže a protáhla prsty na rukou. I přesto v tomto nepohodlí nespustila oči z dění před sebou. Konečně se věci dali do pohybu. Jeden ze strážných opustil svoje stanoviště a vedl Hikari uličkou do sídla. Shiori tomu nechtěla uvěřit. Jí se to fakt povedlo!?! Pak se jí musím zeptat, jak to dokázala.
Teď, ale přišlo na řadu to, čeho se nejvíc obávala. Kryj mi záda. Ale jak to udělat. Na střeše nic nezmůžu, a kdyby se dělo něco venku, nemám jí jak dát vědět. Dovnitř za ní….., rozhlédla se po budově a objevila otevřené okno, dobře dovnitř za ní můžu. Rychle zvažovala své možnosti. Nakonec se rozhodla. Pořádně si prohlédla sídlo a okolí, zapamatovala si počet hlídačů a zhruba jejich polohy a v plné rychlosti utíkala zpět, kde zanechali Tamakiho. Snad ho tam ještě zastihnu.
Ari Shigeru
Tým Shi
Cesta
Botan se držel zuby nehty svého vědomí a odmítal cokoli pustit na povrch. Je to pro tvoje dobro ty idiote. Pro naše přežití. Řekl v duchu.
Na cestu se nemusel dlouho připravovat. Všechno co měl, byl jen jeden batůžek, ze kterého si ani skoro nic nevytáhl. Za den, který tam strávil po svém příchodu ani neměl moc příležitostí vybalit si. Proto byl hotov jako první a ještě chvíli stál na břehu jezírka a koukal na svůj odraz ve vodě. Po cestě začal vnímat jak je unavený. Uvědomil si, jak výrazné musí mít kruhy pod očima a připadal si, jako by týden nespal.
Když na něj Shi vesele promluvil, nejdřív sebou trhl, zamžoural na svého společníka a pak mu trvalo hezkých 8 vteřin, než se zmohl k odpovědi.
„Ale… Špatně jsem se vyspal, to nic není.“ Dostal ze sebe a jak se tak obracel opět od Shiho, aby nemusel koukat do tváře muži, kterého bude muset dřív nebo později zabít, zakopl o kámen a zavrávoral. Tohle pochybení ho vytrhlo ze soustředění natolik, že mu uklouzlo: „Utíkejte!“ Zvuk, který vydal byl něco mezi výkřikem a vzlyknutím. Botan začal rychle hlasitě kašlat, aby své prořeknutí zamaskoval a když se zdálo, že to stačí, už jen dodal: „fakt, jen únava…“ A jako by nic, kráčel dál.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Yuu Haruko
Tým Shi
Kdesi... kdekoli?
Yuu byl více zamlklý od ranního rozhovoru. Nebylo mu příliš dobře. Co mi to nasadili do těla? Co to má být? Co měl říct? To nevěděl. Nemohl, jak to obvykle dělal, nahodit nic, čím by své mimovolné posunky objasnil. Shimu a Arimu se tedy naskytl pohled na náhodné úšklebky, které přišly Yuuovi na tvář každých pár minut. Tohle... Tohle dopadne špatně.
Byla to taková dálnice, po níž kráčeli příslušným tempem. Vcelku zamlkle, ale sem tam prohodili pár slov. To, že šli rychle, pomohlo chlapci, aby zapomněl na křeče, které v něm tak jednou do hodiny vyvolávaly pocity ukrutné nevolnosti. Je mi teda pěkně na blití.
Z těchto myšlenek ho vyvedla Shiho pozvánka do konverzace, kam ho očividně mozek dost dlouho nepouštěl. Podvědomí ale zachycovalo vše, co za celou cestu řekli, jako by bylo diktafonem. "Jo... Nos? Hele, docela dobrý, hojí se to...," odpověděl Shimu, zatímco se neustále soustředil, aby udržoval svůj reflux. "Už to je jen tak jako cítit, sem tam to pobolívá. Ale teda rána to byla pěkně provedená, to se ti musí nechat," usmál se na něj, i docela upřímně, pokud to bylo, vzhledem ke stavu jeho žaludečních kyselin, aspoň trochu možné.
Shi
Tým Shi
Shiho tajná lokalita
"Hele, slibuju, že na místě, kde znova zastavíme, budeme trochu dýl. Mám tam pár známých, takže tam bude i za kým zajít a můžeme si tam trochu oddechnout a konečně se vyspat v normální posteli a tak. A slibuju, že vás tam doučím vše, co chcete. Ale to je pár dní cesty, takže počítejte ještě s mezizastávkami. Budeme držet krok. Můj," usmál se na oba, když dobalili.
Pak vyrazil ostrým tempem. Šly po klasických cestách, sem tam potkali nějakého pocestného, ale dočkali se od nich spíše uhýbavých pohledů. Shi na to příliš nebral ohled. Jen jednou museli sejít z cesty.
"Jak je na tom vůbec tvůj nos?" optal se Yuua trochu nejistě. Za jeho zlomeninu mohl on a doufal, že to nebylo zase tak vážné.
"Co jsi tak zamlklý, Ari?" přenesl svou pozornost k druhému společníkovi. Bude fajn, když po dobu cesty neztratí nit.
Co Shi nevěděl, ale ostatní členové skupiny to začali pociťovat, byla nevolnost. U každého z nich se projevovala trochu jinak. Ari se cítil celkově slabší, Yuu měl zase nepříjemné křeče v žaludku.
Tým Tamaki a svitek
Muž se na dívku podezřívavě zamračil, ale nakonec pokrčil rameny. „Dobře, jak tedy chceš,“ oznámil a pokynul k ní, aby ho následovala. Ta holka byla zvláštní, ale přeci jen slepá. Pokud něco zkusí, dokáže ji jistojistě zpacifikovat.
Otakawova vila byla uvnitř zařízena, jako kdyby se Hikari ocitla u babičky na venkově, a nikoliv v sídle místní hlavy mafie. Muž si očividně potrpěl na útulno a pohodlí. Hlídač usadil dívku do jakési čekárny. „Počkej tady, dojdu pro tajemníka,“ oznámil a odešel. Samozřejmě za sebou nezapomněl zamknout. Na co ale zapomněl, byla přítomnost šachty u stropu.
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
Hikari milodar strážného ale nepřijala a rovněž nevypadala, že by na ní zanechal jeho monolog nějaký dojem.
„Pak na něho ráda počkám. Jsem si jistá, že se o sídlo Otakawy-sama v jeho nepřítomnosti někdo stará. Zaveďte mě za ním,“ opřela se rukou v bok a přenesla váhu z nohy na nohu, nechávaje strážného před sebou stát jako nějakého druhořadého sluhu.
Nehodlala se nechat jen tak odbít. Bylo jí jedno, jestli tu ten Otakawa byl nebo ne. Potřebovala se dostat dovnitř a nijak se nebála, že by mohla narazit na někoho, kdo by jí v tom mohl zabránit. Také spoléhala na to, že až si toto stráže uvědomí, upoutá na sebe už dávno pozornost někoho, kdo si všimne, že není jen tak obyčejná slepá dívka.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
Se zájmem se otočila na Hikari: „A jak to chceš přesně udělat? Co?!? Cože mám dělat?“ Slova vyzněla do prázdna. Hikari, už byla na cestě. Sklesle si pro sebe zabrblala. Ah, já věděla, že řekne tohle nebo něco podobného.
Nenápadně se vyklonila a sledovala Hikari postupující klidným krokem k bráně. Cože ona tam chce fakt nakráčet předem?! Jen tak? A jak jí mám bránit. Nervózně sledovala dění a pro jistotu si do ruky připravila kunai. Co kdyby náhodou. Nejradši bych našla Tamakiho-san a přivedla ho sem. Proč se všechno musí tak zamotat. Ze svého místa neslyšela co v dálce děje. Nikdo, ale zatím nezačal křičet nebo vytahovat zbraň. Situace byla klidná.
Tým Tamaki a svitek
Oba muži stojící u vchodu do domu vypadali jako nefalšovaní vyhazovači nočních klubů. Oba na sobě měli černé kvádro, sluneční brýle a vysílačku v uchu. Hikari zaregistrovali, ale zatímco jeden ji moc nezkoumal, druhý nadzdvihl brýle a dívku si prohlédl. Byla chudinka slepá. „Otakawa-sama není doma, děvče,“ řekl skoro otcovským tónem. „Vrátí se až zítra. Hele, když to na mě neřekneš, můžu ti trochu přidat. Vždyť vy nejchudší to nemáte vůbec jednoduchý,“ rozhlédl se kolem sebe a zalovil v kapse. Na to vytáhl pár mincí a nabídl je kunoichi. „Ať chceš, co chceš, i kdyby tu šéf byl, nemůžeme tě nechat jít dovnitř. Zajdi si za ředitelem tvýho sirotčince a zkus to nějak domluvit přes něj,“ poradil jí.
Shiori mohla ze svého místa zahlédnout otevřené sklepní okno.
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
Shiori zhodnotila situaci a Hikari přikývla. Stráže měli ve svém patrolování skutečně dobrý systém, takže měli minimum slepých míst. Z verandy sídla šlo slyšet hlahol tří hlasů. Patrně vrátní, co nebyli moc ostražití, protože měli za úkol dávat pozor jen na vchod, takže lelkovali. I tak, dostat se dovnítř sídla, o jehož útrobách nic nevěděli, nebylo něco, co šlo v tuhle chvíli provést bez povšimnutí klasickými metodami. Infiltrace vyžadovala čas na sběr informací, a ten neměli. Dostat se dovnitř nepozorovaně odvedením pozornosti by zcela jistě působilo, jako útok na pána domu a při špatném vývoji situace by nevedlo nikam.
Hikari se zamračila. Poslední možnost, co ji napadala, byla riskantní, ale jestli odhadovala někoho, kdo bude patrně zdejší šéf podsvětí, dobře, byla v tuhle chvíli jejich nejlepší a nejrychleji zahratelná karta, kterou měli.
„Na čekání nemáme čas... Půjdu dovnitř. Kryj mi záda, Shiori-san!“ řekla zničehonic Hikari, načež se sebrala a bez čekání na dívčinu odpověď seskočila ze střechy dolů na ulici, kde se klidným krokem, jako když jde na návštěvu, vydala k sídlu.
Když došla až k bráně, zastavila se a krátce se odmlčela, načež se nadechla a zavolala: „Jdu navštívit Otakawu-sama!“
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
V tichém soustředění sledovala dění pod sebou. Tamaki vypadal, že si to za chvilku docela milerád užije a Hikari se stejně jako ona soustředila na nukenina s klukem. Ten chlápek zlodějíčka přemohl a omráčil rychle. No, nováček v tomhle nebude. Zas na druhou stranu nepošlou někoho super silného na chycení kluka. Mezitím co se Tamaki dostal do rvačky, využil toho nukenin a zmizel v kouřové bombě spolu se svou kořistí. Samozřejmě ihned následován Hikari. Shiori instinktivně kus poodstoupila, nechtěla se nadýchat kouře.
Rozhodnout se za kým vyrazit rozhodla okamžitě. Zůstat s Tamakim by bylo nejideálnější. Nebezpečí by tu bylo na nízké úrovni a jí by nic nehrozilo. A právě proto nemohla nechat Hikari samotnou. Shiori věděla, že je velmi schopná, ale nebyla tak dobrá jako Tamaki. Otočila se a následovala Hikari. Se svým chvilkovým zpožděním jí jen tak tak stačila. Bezhlavý běh ukončila na stejné střeše jen kousek od Hikari. V předklonu a rukama na kolenou se pomalu vydýchávala a pak přešla k Hikari.
„Ty jo to je sídlo,“ obdivuhodně podotkla Shiori. „Vypadá to, že každá stráž hlídá svůj úsek a podle všeho se budou časově střídat. Měli bychom dát pozor i na střechy, takováhle rezidence bude mít možná větší ochranku. Určitě někde musí být vedlejší přístup nebo snad míň hlídaný vchod,“propátrávala podrobně okolí.
„Počkáme na Tamakiho-sensei nebo tam jdeme rovnou?"
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
„Lord Otakawa?“ naslouchala Hikari rozhovoru těch mafiánů s Tamakim. Evidentně tu šlo o nějaké lokální vyřizování účtu, do kterého je nenechavé ruce toho kluka naprosto bezohledně zatáhly.
Chvilku na to se v uličce strhla bitka, které ten muž s tím klukem přes rameno využil, odpálil pod sebou dle zvuku něco, co byla pravděpodobně dýmovnice, a dal se na útěk. Hikari ho ale vidět nepotřebovala, aby ho mohla pronásledovat. Proto se bez zaváhání odrazila a dala se po střechách do pronásledování. Ani na vteřinu nepochybovala, že by si s těmi mizery Tamaki neporadil, a tak se soustředila pouze na prchajícího muže.
„Je rychlý!“ zalamentovala v duchu, když se jí nedařilo muže předehnat. Prchal, jako kdyby mu na tom snad život záležel!
Když už se Hikari, nedbaje na to, jestli jí Shiori stíhá nebo ne, chystala odrazit a použit Shunshin no Jutsu, od kterého hodlala dát vše, jen aby muži zastoupila cestu, zabočil ten a vběhl na pozemek nějakého velkého sídla, čímž donutil Hikari prudce zastavit na jedné z nejbližších střech. Když se dívka vydýchala, zmlkla a soustředila se.
Detaily jako byl živý plot nebo krása stavby rozeznat nemohla. Soudě ale podle velikosti pozemku, sídla, a výšky plotu, odtušila, že to musel být vážně honosný dům. Tomu nasvědčovali i muži, pohybující se po pozemku v daných vzorcích. Patrně šlo o patrolující stráž. Bylo tohle snad doupě toho Otakawy?
Nezuma Suzuki, Nukenin, Banda sekerníků
Naganohara
Když Tamaki vběhl do uličky, Nukenin se nacházel na druhé straně uličky, kde bylo tozcestí typu T a si právě přehazoval Nezumovo tělo přes jedno rameno. Vedle nukenina stál sekernický caporegime, který se na Tamakiho jen letmo podíval ”drž se plánu. Tohle nech na nás,” řekl klidně, poplácal nukenina po zádech a otočil se k hnědovláskovi, který si tak nezodpovědně nárokoval právo na toho špinavého zlodějíčka.
”Ten kluk patří Lordu Otakawovi. Takže ty chceš okrást našeho šéfa, co?” prohlásil hlasitě, aby se ta slova dostala k uším jeho zabedněných sekerníků, kteří se právě začali po Tamakim otáčet. Bylo jich dobrých dvacet a každý z nich vypadal, že dříve, než by našli kliku u dveří, prosekali by si cestu skrz.
”První, kdo mi přinese jeho hlavu, dostane dvacet tisíc Ryu!” motivoval své chlapce caporegime a postavil se na bedýnku, aby přes hlavy svých lidí lépe viděl. Sám si vyndal z kapsy doutník, vytáhl zapalovač a pokusil se připálit si. Jeho zapalovač se však rozhodl, že zrovna teď není ta správná doba a odmítl se zapálit. Tuhle chvíli nukenin využil, aby pod sebe hodil kouřovou bombu a i s chlapcem zmizel neznámo kam.
Na Tamakiho se řítilo devatenáct sekerníků, motivovaných slíbenými penězi a ani jednoho z nich nenapadlo, že když se někdo sám postaví dvaceti nepřátelům, mohl by to pro těch dvacet znamenat jistý problém. Ještě horší by bylo, kdyby byl dotyčný neozbrojený a usmíval se.
Ari Shigeru
Tým Shi
Snídaně
Od rána mohli společníci vidět pouze Botanovu osobnost. Mlčky se usadil k ostatním, vzal si misku se snídaní a po skoro až nezvykle pomalých soustech ujídal. Nebyl tak tichý ale jen kvůli tomu, že mu to obvykle vyhovuje. Od noční události byl Ari odhodlaný za každou cenu varovat svého nového přítele. Bojoval s Botanem bezhlavě jako malé dítě. Ten byl sice silnější, ale byl si skoro jistý, že by mu při delším rozhovoru uniklo pár Ariho slov. Vznikl proto, aby mohl chránit své mírumilovné a křehké já a to znamenalo jednat proti svému přesvědčení, aby jejich tělo přežilo.
Vymyslet i ten nejjednodušší plán na zabití Shiho ale znamenalo ponořit se do myšlenek, což by snížilo vnímání okolí a Ari by toho bez pochyby využil.
Vůbec nevnímal rozhovor jeho dvou společníků až do chvíle, než odložil misku. Po posledních Shiho povzbuzujících slovech se odvrátil, protože už mu zase kanula slza po pravé tváři.
Doufal, že si toho nikdo nevšiml.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
Shiori souhlasila: „Dobře.“ Budeme se držet původního plánu. Navíc kdo ví, třeba oni budou něco vědět o únosu lidí z vesnice a hlavně o Rieko. To by pak usnadnilo pátrání po ní. Otázka je zda se o informace podělí a co za ně budou chtít. Něž-li došli k vytyčenému cíly, slunce zmizelo zcela za obzorem.
Samotné město bylo pro Shioro něco nového. S ostražitostí a zvědavostí si prohlížela všemožné obchůdky a obchodníky lákající zákazníky na svoje zboží. Asi nejvíc ji upoutaly všemožné svítící cedule a lampičky. Tohle v jejím městě v takové míře nebylo. Díky tomuto osvětlení se dalo docela dobře představit, že je poledne a ne začínající noc.
Ze zajímavých věcí lehce ztratila pozornost a přeslechla co Tamaki říkal a dokonce nezpozorovala včas kluka řítícího se na Tamakiho. Naštěstí šílence, kteří ho pronásledovali, zpozorovala hned. No nedalo se to přehlédnout. Vyhnula se jim a nechala je proběhnout kolem. Sakra. U všech…… Vynadala si. Tamaki říkal, že je to tu nebezpečné a já se tu procházím jak na výletě. Pohledem sledovala klučinu a pronásledovatele. Snad jim uteče.
„Co?!? Svitek? Kdy? Jak se mu to povedlo?“ Něž stačila položit víc otázek, Tamaki se taktéž přidal k pronásledování a Hikari jakbysmet. Nachvíli tam zůstala sama. Fakt dobrý. To, to teda začíná. Vjela si rukama do vlasů. Agh. To snad ne. Nakonec se rozhodla následovat Hikari. Po střechách se přece jen pohybuje lépe a rychleji. Navíc uvidí, kam vedou ty špinavé uličky.
Usadila se kousek od Hikari a blíže nad kluka. O Tamakiho strach neměla, ale ten klučina by mohl zdrhnout kamkoli, až začne mela.
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
„Hai,“ přikývla Hikari a následovala zbytek. Město si dívka nemohla prohlédnout tak jako ostatní. Už podle sluchu ale mohla poznat, že to je jiné místo, než ostatní. O čem se lidé bavili, a jakým způsobem... Život zde byl vážně jiný.
Tamakimu, který je vedl k obchodu jeho bratrance, skočil do řeči jakýsi mladý muž, co do něho vrazil, načež prchal dál, protože se za ním řítila jakási ozbrojená banda hrdlořezů. Hikari to přešla prakticky bez reakce, dokud se Tamaki nezarazil.
„Nani!?“ vyhrkla dívka a cukla hlavou za tím klukem. Už už se za ním chtěla vrhnout sama, ale když tak učinil Tamaki, dokázala se zastavit a zamyslet, i přesto, jak to v ní vřelo. Proto se nakonec jen odpotácela do postranní uličky, tak jak by to slepá dívka bez pomoci udělala, a tam se mimo zraky přihlížejících sebrala a s několika odrazy od zdí vyskočila na střechy, kde se rozeběhla za hlukem řádícího gangu.
Doběhla až na okraj střechy domu, pod nímž se sekyrníci s nukeninem chystali zúčtovat s tím klukem, a kde je Tamaki vyrušil. Hikari to celé hodlala jen tiše poslouchat, s tím, že zasáhne jen tehdy, že by potřeboval Tamaki pomoct a nebo se měl ten zlodějíček k útěku i s jejich svitkem.
Nedovolí nikomu, aby ohrozil jejich misi!
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Naganohara
„Nejdřív zajdeme za mým bratrancem a já z něj dostanu klíč. Až budeme mít klíč, mrkneme na to, co je v tom svitku. Pak se podíváme po Rieko-chan,“ rozhodl a rozešel se.
Ve městě byl pořádný frmol. Dalo by se říct, že to město vlastně žilo spíše nočním životem. Kolemjdoucí lákaly různé blikající nápisy, jedny zvaly do roztodivných hospod, putyk i lepších podniků, další jasně odkazovaly na obchody. V dály rudě zářila ulice slasti, kdy sídlily bordely. Blíže náměstí ty lepší, blíže okraji města ty horší, levnější.
„No a bratránkovo obchod je…,“ zamyslel se Tamaki, jenže v tu chvíli do něj někdo vrazil. Muž sebou cuknul a překvapeně se na kluka podíval. Zdálo se mu, jako kdyby v jeho výrazu poznal nějaké pochopení nebo něco takového, ale sám jisto jistě věděl, že tohohle mladíka vidí poprvé v životě. Když se za ním přehnala i parta nějakých sekerníků, Tamaki překvapeně zamrkal, zavrtěl hlavou a povzdechl se. „Jdeme nechat přeložit ten svi…,“ plácl se přes kapsu, ale zarazil se a zbledl. „Ten kluk! On mi ho sebral!“ ukázal splašeně za Nezumou a vrhnul se za ním. Nahrnul se do zapadlé uličky jako velká voda a stisknul ruce v pěst. „Hej! Ten kluk je můj! Vypadněte o něj!“
Nezuma Suzuki
Naganohara
"Máš prachy?" otázal se tiše, ale s důrazem černovlasý muž v obleku druhého, podobně oděného muže a významně poklepal na papírový balíček, který nesl v podpaží. Vypadalo to jako normální obchod, až na ten detail, že se scéna odehrávala ve městě Naganohara, na jednom zapadlém dvorku, uprostřed městského slamu. To prozrazovalo, že se jedná spíše o nelegální obchod kartelu.
"Jasně že mám," ošil se druhý muž a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Taky nebylo divu, že byl nervózní. Obsah balíčku obsahoval drogu, která mu došla a on byl poctivý občan, který se nesmí nechat vidět v přítomnosti mafie, nebo drog. Muž vytáhl smotek peněz a natáhl je k prvnímu muži, když v tom poblíž něco prásklo. Byla to rána, jako kdyby tam někdo povalil popelnice. Oba muži instinktivně pohlédly tím směrem a první z nich vytáhl od pasu sekeru. Druhý, s penězi v ruce, polekaně vykřikl. Na povalené popelnici seděla tlustá černá krysa a s drzostí krysám vlastní jim oplácela jejich pohled.
"Zas*aný krysy," odplivl si sekerník zhnuseně, když se ujistil, že to opravdu nic vážného nebylo a pohledy obou mužů se vrátili k sobě. Druhý muž již podruhé vyděšeně vykřikl. Nesvíral už smotek peněz, ale velké červené jablko. Papírový balíček také chyběl.
"Jestlipak o tom ví vaše žena, Hachiro-san," ozval se pobavený hlas vedle nich. Když oba muži pohlédli nalevo, druhý už potřetí poděšeně vykřikl, spatřili sedět na velkém sudu postavu zahalenou do černé látkové masky, ošumělého starého oblečení a s vlasy tmavé myší šedi. Jen tak si tam seděl a počítal kolik si tak jednoduchým trikem vydělal.
"Ty seš hlupák," ušklíbl se sekerník pohrdlivě a ze všech stran se najednou vyhrnul zástup mužů se sekerami. Druhý muž už počtvrté a naposledy hlasitě vykřikl. Tentokrát jeho výkřik přerušil svist sekery a ikonický zvuk zarážené čepele do lebky. První muž nejspíše ztratil trpělivost.
"No, já mizím," prohodil na rozloučenou mladík, vyskočil a pokusil se vběhnout do jedné uličky, která vypadala prázdně. Musel se ale zastavit, když se před ním vyrojil další houf nepřátel. Byl v obklíčení. Kdo by čekal, že na něho poslali celý jeden gang.
"Hele, co na to prostě zapomenout a já vám slíbím, že už to nikdy neudělám, co chlapy?" zasmál se
nervózně, poplácal nejbližšího nepřítele po hrudi, omluvně mu oprášil rameno a otočil se, že půjde jinudy. Jenomže i tam stáli muži se sekerami a nerudně si ho měřili. Chlapec se jen podrbal na hlavě a rozhlédl se po dvorku. Zdálo se, že není kudy utéct.
"Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?" optal se jediný muž se sekerou v obleku, přišlápl hlavu mrtvého těla a s mlaskavým zvukem ji vytrhl. Pravděpodobně to byl caporegime sekernické bandy.
"Lord Otakawa by se s tebou rád setkal," pravil, přistoupil k chlapci, klidným pohybem ruky mu strhl masku z tváře a ztuhl. Očekával, že uvidí tvář vystrašeného zlodějíčka, nebo alespoň nic neříkající masku profesionála, ale mladík se na něho jen pobaveně šklebil, jako by to pro něj byla jen nějaká nepatrná nepříjemnost. Jeho hraná nervozita byla ta tam a mladík vytáhl notýsek do kterého nahlédl, "Fajn nabídka, ale sakra…, zatvářil se nešťastně, otočil pár stránek a pokrčil rameny, už něco mám. Zrovna dneska a vlastně pořád. Vyřiďte svému šéfovi, že, si může nas*at," prohlásil pobaveně a než někdo stihl zareagovat, rozhodil kolem sebe dvě kouřové bomby.
Na dvorku nastal úplný chaos, jak se každý snažil dostat se z kouře pryč. Bylo jich tam příliš moc a tak začala tlačenice, kdy většina ztratila pojem o tom, kudy se mají vydat. Na otevřeném prostoru se ale kouř rychle rozplynul.
"Běžel tamtudy, za ním, vy bando tupců!" zakřičel vztekle caporegime a ukázal na jedinou uličku, kde se váleli jeho chlapy na zemi a svírali si pořezané části těla, které měli staženy v bolestné křeči.
Nezuma měl v úmyslu se nechat chytit, ale předtím se je rozhodl trochu prohnat po městě. Byla to jen další z jeho škodolibých radostí, kterou si nedokázal odpustit. 'Pitomci,' pomyslel si pobaveně a lehce zpomalil, aby ho pronásledovatelé neztratili. Proplétal se uličkami a nechal se honit. Sem tam změnil narychlo směr, když zjistil, že mu nadbíhají a ladně se vyhýbal všem překážkám, které mu stály v cestě. Sekerníci za ním si však nebrali servítky a překážky přímo odstraňovali silou. Jejich caporegime nebyl nejspíš žádný hlupák a měl svou bandu dobře organizovanou. Takhle mladíka honili dobrý kilometr uličkami, než se konečně dostali na hlavní náměstí, kde právě probíhali trhy. Nezuma se rychle proplétal davem a sem tam někomu něco ukradl, aniž by sám chtěl. Byl to prostě zvyk a nebyl důvod se nad tím pozastavovat. Jeho rychlých rukou si navíc nikdo nevšiml.
To, že vběhla tlupa rozzuřených sekerníků na trh, vyvolalo všeobecnou pozornost a lidé jim ustupovali z cesty. V Naganohaře se lidé málokdy okradli o skvělou podívanou a s chutí se podívali linčování, zvláště, když nebyli linčováni oni sami. Na takové situace byli lidé připraveni a než se jedni stihli rozkoukat, vběhli do davu různí prodavači s párky a jinými pochutinami k lepšímu prožitku nastalé podívané. V jednu chvíli, kdy se Nezuma otočil, aby zkontroloval své pronásledovatele, vrazil ramenem do nějakého muže, který byl v doprovodu dvou dívek. Muž měl hnědé, do červena zbarvené vlasy a košili s vyhrnutým límcem. Na krátký okamžik se jejich oči střetli a po Nezumově krku přeběhl mráz. Bylo zvláštní, jak ten okamžik trval dlouho. Ty jeho ledově modré oči ho navíc něčím zaujaly. Nevěděl přesně, jestli to bylo tím smutkem v nich, nebo něčím jiným. Zkrátka ho vytrhly z koncetrace.
"Gomena," zamumlal v omluvu a na vteřinu zaváhal, než si vzpomněl kde je a že má v patách houf špatně naložených gangsterů se sekerami. Do kapsy přitom schoval něco, co tomu muži ukradl. Nebyl čas zkoumat co to vlastně vzal. Jeho ruce fungovaly vlastním životem a on je za to ani nekáral. Konec konců byl zloděj. Ihned poté, co se vyhnul dalším několika lidem, zapadl do postranní uličky. Ani se nedíval, kam vlastně běží a proto ani nestihl zareagovat na probleskující pěst letící jeho směrem. Rána ho odhodila zpět a tak z uličky opět vylétl po zádech, udělal pár kotrmelců vzad a zůstal ležet na zemi uprostřed hlavní ulice, držící se za břicho a bolestně kašlající. Jeho tělem navíc probleskovala elektřina. Díky tomu ho pronásledovatelé konečně dohnali a obklíčili. Z uličky vyšel chlap s přeškrtlou ochrannou čelenkou nějaké vesnice a masíroval si klouby.
"Vstávej ty hromado hnoje," okřikl ho shinobi, který se od pohledu chtěl ještě pobavit. Nezuma se těžce vyškrábal na nohy, zavrávoral a zády se opřel do stěny ze sekerníků. Ti ho jen surově přistrčili blíže k shinobimu, který s úšklebkem vyrazil pěstí proti mladíkovo zubům. Opravdu nečekal, že by byl nějaký normální člověk po jeho ráně raitonem schopen ještě nějakého odporu. Nezuma se pěsti vyhnul skluzem po kolenou a plnou silou praštil shinobiho do rozkroku. Shinobi bolestně vykřikl a se slzami v očích se sesul na kolena.
"Naletěl!" Vysmál se mu mladík, ale než se mu podařilo vstát, sesypali se na něho sekerníci. Proti takové bandě neměl Nezuma sebemenší šanci.
Lidé jásali a fandili dobrému představení, kdy si sekerníci s nukeninem, který se záhy s chutí přidal, užívali veřejné linčování. Když mladíkovy jeho drzost vrátili i s úroky, popadli jeho bezvládné tělo a odtáhli ho boční uličkou pryč. Lidé ještě chvilku zůstali a dívali se, jestli se něco nestane, ale nakonec to vzdali a pokračovali ve svých věcech. Podobné scény byly přece jen v Naganohaře na denním pořádku.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Cesta
Na odpověď Tamakiho neměla Shiori co dodat. Chápala, že svět okolo jejího rodného města je složitější místo a vůbec si ho nevykreslovala růžově. I tak jí to překvapilo. Teď si připadala, že žila v uzavřené bublině. Rodiče a známí o těchto věcech nemluvili. Dokonce i jejich sensei, který vyprávěl pozoruhodné příběhy, možná schválně vynechával nepříjemné pasáže. Cítila se dost zrazeně. Vždyť už nebyla malé dítě, měla právo vědět co se děje. Stejně se jí v hlavě ozval malý hlásek ohlašující, že to je i její vina, jelikož se předtím stáhla do sebe a o nic se nezajímala.
Rozladěnou náladu ji z části usměrnil pohled na město. Slunce pomalu zacházelo za obzor a nedaleko před nimi se v lehkém příšeří začala rozsvěcovat světla města. Odsunula nepříjemné myšlenky do pozadí. Teď se musím soustředit na jiné věci. Navázala na otázku Hikari: „Půjdeme podle plánu a první vyřešíme svitek nebo se poohlédneme po Reiko?“ Město se dále přibližovalo.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, směr Naganohara
„Dokud se nezbavíme zdroje problému, nebudou v bezpečí nikde,“ zareagovala Hikari na Tamakiho smutek. On chtěl oběti těch banditů hlavně zachránit, ona chtěla dalším předejít, čehož věděla přesně, jak docílit. Nechtěla dělat věci napůl. Na druhou stranu, kdo ví jaké zdržení by to mohlo znamenat...
K večeru se dostali na dohled Naganohary. Hikari, která mohla pouze slyšet vzdálené zvuky města, se mlčky zastavila po boku ostatních. Hádala, že Naganohara působila jako kterékoliv jiné město. Skutečnost byla ale jiná.
„Jak chcete postupovat dál, Tamaki-san?“ prolomila ticho černovláska.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Cesta
„Tudy už žádná další vesnice není. A i kdyby byla, vypadala by naprosto stejně,“ odpověděl Shiori. Před ponořením se do vlastních myšlenek ho uchránila Hikari svou nabídkou. Teprve tehdy se mladík opravdu uvolnil a uvědomil si, jak moc se nechal vytočit. Měl by se lépe hlídat. „Děkuju ti, Hikari-chan,“ usmál se na ni a v hlase mu zase zněla jeho obvyklá srdečnost. Ta kapička smutku ale nezmizela. „Problém je, že i kdybych je tam našel, třeba jen Rieko-chan, a podařilo by se nám je osvobodit… kam… kam jen pak půjdou?“
Pravděpodobně šlo jen o řečnickou otázku, protože si povzdychl a mávl rukou. „To asi zjistíme, až se to stane.“
K večeru se Naganohara přiblížila a skupina mohla už z dálky vidět světla. Šlo o velké město rozkládající se v údolí. Na první pohled obyčejné a nezkažené.
Yuu Haruko
Tým Shi
odchod z tábořiště.
Tohle byl krásný východ slunce. Jezero vypadalo mírumilovně, jenže po tom, co v noci uslyšel, už si to moc nemyslel. Nemám to komu říct. Nejhorší na tom je, že ani nevím, co udělat, abych zachránil sám sebe. Zabít ho? I kdybych na to měl, tak co pak? Co když mi nedají nic? O žádnou odměnu by mi nešlo, jen, dostat to z těla? Tohle se prostě nedá. Třeba v naší cílové destinaci bude někdo, kdo by nám pomohl. Třeba se s tím dá něco dělat. Každopádně nechci jen tak zabít někoho... Nechci zabít Shiho, ani bych to nezvládl po stránce schopností. Setřel si zaschlá zrnka krevního séra z nosu, který mu jeho taijutsu rival a také vlastně sensei, napravil po bitce.
Z myšlenek ho vytrhla vůně ovesné kaše. "Díky," řekl Yuu Shimu a pokusil se o úsměv, "ale víš, že jsem slíbil, že budu vařit já." Ochutnal ale přesto s vděčností ovesnou kaši. "Je to dobrý. Příště tam dáme tyhle oříšky a trochu z tohohle pytlíčku," řekl, zatímco podal na ukázku Shimu pytlík se sušenými ořechy a vytáhl druhý pytlík se sladkým kořením.
"Popravdě, v noci jsem toho moc nenaspal," odpověděl Shimu na otázku s výraznými kruhy pod očima. Poděkoval za jídlo a očistil misky. "Jo, asi bychom mohli jít," odvětil mu na to a začal balit jídelní soupravu. Tak můžeme jít.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, směr Naganohara
Nezazlívala mu jeho tón. Chápala, že byl rozčílený. Na druhou stranu by od bývalého ANBU nečekala, že to na sobě nechá tak snadno znát.
Tamaki jim poté vyložil, co přesně se bude dít, a Hikari se krátce odmlčela.
„Pomůžu vám. Je to to nejmenší, jak bych vám mohla oplatit vaši pomoc, Tamaki-san,“ řekla nakonec, „a kromě toho, když nás bude víc, budeme s nimi rychleji hotoví,“ dodala o něco chladněji.
Ne, s někým takovým neplánovala mít slitování, a jediné řešení, které ji napadalo, bylo ty muže zlikvidovat.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Nikki
Ovzduší ve skupině by se dalo krájet. Tamaki se po svém výbuchu začal pomalu uklidňovat. Z velké části tomu napomohla Hikari, která mu dala jiný námět, a on se mohl soustředit na jinačí myšlenky. Razaki mezitím po celou dobu mlčel a možná to bylo to nejlepší. Tempo skupiny lehce zpomalovalo a vracelo se do klidu.
On se opravdu nezmění. Měla bych si takhle představovat čestného člověka? Nebo je v tom něco jiného? Vrtalo jí hlavou. Ze zkušenosti věděla, že takoví lidé brzo umírají, ale Tamaki byl očividně výjimka. Nadrbou stranu chápala jeho rozladěnost. Když někomu na někom záleží, i když sebenepatrněji vždy to naštve, když se mu něco stane.
Toulat se ve svých myšlenkách začínalo být deprimující a tak to Shiori utnula. Popoběhla k Tamakimu a odpověděla: „Uvidíme. Nejdřív jednu věc podruhé. Ať se do toho nezamotáme.“ Ze zvědavosti se optala: „Než dorazíme do města, může nás ještě něco podobného potkat? Nebo to je už přímá cesta?“
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Nikki
„Jo,“ řekl rázněji, než zamýšlel. Stále v něm dozníval vztek. Ten starý páprda nechal své blízké napospas banditům. Uvědomil si však, jak zní a pokusil se alespoň usmát. Hikari za to přeci nemohla. „Do toho města stejně musíme. Nechám přeložit tvůj svitek a pak se mrknu na ty bandity,“ oznámil, načež se zarazil. „Totiž… Nějak cejtim, že je to moje povinnost vůči tý vesnici a vůči starostovi. Je to rovnej chlap a zaslouží pomoct. Pochopím ale, když se tohohle nebudete chtít zúčastnit. Můžete na mě někde počkat.“