Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Čili došlo k přepracování některých textů a popisků, Zajímavá místa byla kompletně přepracována a Příběh též, včetně postavení Světa Shinobi jako místnosti ve hře, respektive popis místnosti byl upraven tak, aby lépe reprezentoval, jak je místnost dávno vnímána 
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
Les
Začaly ji budit hlasy a vlhký vzduch. První co vnímala bylo, jak nějaký, podle hlasu, starý muž, mluví o nahlížení do budoucnosti. Chvilku trvalo, než si uvědomila, že kolem ní musíbýt opravdu hodně lidí. Pamatovala si medvěda a dva mladíky v lese, soudě podle praskání ohně a chladného vzduchu byla stále někde venku, ale rozhodně tu bylo hrozně moc lidí.
Pomalu otevřela oči a právě když Taichi položil další zvědavou otázku, pokusila se nadzvednout, dokonce se i odvážila podívat na svou nohu, takže pravděpodobně přerušila jejich debatu.
Pátravým pohledem přejela všechny ty lidi kolem sebe, cítila se neuvěřitelně zmatená a vůbec netušila, co by měla říct, takže v první chvíli se zajámala jen o to, jestli můmže chodit. Nemusela to ani zkoušet, okamžitě poznala, že v takovém stavu ještě rozhodně není.
"To... to je zlý, to je moc zlý, přece se mi tu nohu snažil vyléčit..."
"Já- já už nebudu chodit?!" vyhrkla, když zjistila, jak na tom je. Zajímalo jí to teď rozhodně víc, než ucitvý pozdrav a představení se všem těm lidem.
Předtím byla v tak velkém šoku a tak silně vyčerpaná, že si nevybavovala téměř nic konkrétního, co jí kdo řekl. Uvědomovala si jen, že ji ošetřili a nejspíš zachránili a pak...?
"Jak dlouho jsem vůbec spala? Den, dva nebo týden?"
Připadala si celá polámaná a bolavá.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Vysvětlení, které jim starý pár podal, jim toho moc neřekla, alespoň Taichimu ne. Když si vyměnil s Toshirem pohled, pokrčil jen rameny a obrátil se zpátky na stařenku. To, jak se zadívala na Toshira, bylo vážně děsivé a ani modrovlásek se neubránil mrazu, který mu přejel po těle.
Jin poté vyslovil celkem věcnou poznámku a bylo na něm znát, že zpozorněl. Taichi k němu stočil krátce pohled, načež se zadíval opět na staříka s jeho chotí.
„Může to bejt senzibilka?“ povytáhl jedno obočí Taichi zamyšleně, ale nakonec tu domněnku zavrhl. Neměl z těch dvou ani trošku pocit, že by mohli mít byť jen trošku co dočinění s chakrou. To už se spíš přikláněl k druhé možnosti.
„Takže dokážete věštit budoucnost?“ naklonil se v tureckém sedu zaujatě dopředu, opíraje se o kotníky.
Ari Shigeru
Tým Shi
nabídka
Ari se mírně otřásl při zmínce deky, ale na to rychle zapomněl, když si všiml, že mu ruka krvácí. Sklonil hlavu nad svou ruku tak, že mu nebylo na chvíli vidět do tváře.
"To jsi mi udělal ty?!" Řekl, ale znělo to, jako by ta věta patřila někomu jinému. Byla na Ariho vyřčena až příliš chladně a vražedně.
V dalším momentě zvedl hlavu, už zase s dětinským výrazem, a chytil se první informace, která ho zajímala. "Lidi k seznámení? To bude určitě sranda. Kde jsou?" Řekl a s nadějí se opět rozhlédl po okolní temnotě.
"Jsem u něj dost blízko? To si myslíš že jsme teda už vážně přátelé? Paráda!" Zajásal Ari, ale jeho tělo jakoby se chovalo jinak než napovídal jeho šťastný výraz ve tváři. Pomalu se zvedl na nohy a čelem k chlapci zaujal obranný postoj.
"Noták! Oni s ním chtějí jen hrát nějakou hru... To přece nikomu neublíží." Řekl, ale hned na to se zamračil, výraz mu stvrdl a přivřenýma očima si měřil chlapce.
"Když jste mě dokázali dostat přímo od něj, proč jste si s ním rovnou neporadili sami?" Řekl Botan pomalým a chladným hlasem.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
"He?" zamrkala plavovláska se zcela nechápavým výrazem ve tváři. Vzápětí spustila ruce zpět podél těla, dlaně položila na pult vedle dokončené loutky a celá se přes něj natáhla k řezbáři. Nejprve se tázavě naklonil vlevo, poté vpravo a nakonec se zamračeně zadívala do jeho tváře.
"Vy jste nedoslýchavej, dědo? Říkala jsem, ať si ji necháte," opáčila na odpověď poté, co jí nabídl loutku k prodeji.
"Nebudu ji přece kupovat, když jsem vám ji dala. A nechci si ji ani odnýst. Já potrebuju jen to dřevo," zagestikulovala rukama v náznaku velkého špalku, jakmile se zase stáhla zpátky za pult. Na chvilku se poté odmlčela a během toho, co si starého řezbáře přeměřovala důrazným pohledem, začala uvažovat nad večeří.
"Ale tak jak chcete, dědo. Ukážu vám tu scénku a vy mi za to dáte to dřevo, co říkáte?" navrhla nakonec a na důraz poklepala prsty o pult. Okamžik na to se loutka rozhýbala.
Téměř jako skutečný živý člověk se dlaní opřela o pult a přes koleno se pomalu zdvihla do vzpřímeného postoje. Uklonila se, hlavu natočila částečně do strany a aniž by zůstal její dřevěný obličej hledět na řezbáře, počala loutka cupitat bokem. Celý její výstup s ráznými pohyby připomínal komediální představení jako ve starém tradičním divadle se skutečnými herci. Když se loutka usadila zpět na své místo a Toriko přestala nesouvisle pohybovat prsty, znovu se zadívala na starého muže.
"Tak co říkáš, dědo?" povytamáhla významně obočí.
Jin Fu-kei
Tým Kuro
Tábořiště
Jin těkl pohledem k Fujiko, když mu vytkla jeho otázku a vrhl na ní lehce zmatený pohled. Než se však stačil na něco zeptat, stařík se rozmluvil a fialovlásek soustředil svou pozornost k němu. Za celou dobu vyprávění Jin jen tiše seděl a poslouchal. Nevypadal však, že by ho zjištění stařenčiných super schopností nějak vyvedl z míry.
"Takže jste sem došli tou mlhou na jistotu," poznamenal chlapec a v jeho očích se objevilo trochu více opatrnosti. Z ničeho nic chlapec vypadal, jako kdyby očekával útok ze zálohy a byl připraven na něj kdykoliv odpovědět.
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
Po jeho slovech se Kazuko vrátilo do tváře znovu trochu barvy a ona se usmála a přikývla.
„I ty buď opatrný, Tenno-kun. Hodně štěstí,“ popřála i ona černovláskovi zdar, načež pustila Egaa zpět na zem a společně se vydali pryč, kráčející si to dlouhou ulicí ven z městečka.
„Tak co?“ zjevila se chvilku na to Gokuova hlava vzhůru nohama zpoza okraje střechy stánku.
„Viděl sem tu slečnu odejít,“ ukázal pořád visící hlavou dolů ze střechy palcem za Kazuko, aby dal najevo, že to neseděl celou dobu a neposlouchal, ale pouze se příhodně včas vrátil.
„Hmm...“ zamručel zamyšleně starý řezbář, když si dívčinu loutku ze všech stran prohlédl a důkladně prozkoumal detaily Toričina díla.
„Dobrá práce, slečno, a za skvělý čas,“ přikývl nakonec a potáhl ze své dýmky.
„Svůj výtvor si můžete odnést, když mi za něj dáte 750 Ryou,“ rozhodl nakonec řezbář a krátce se odmlčel. Dřív, než se ale mohla Toriko vytasit s penězi a nebo cokoliv namítnout, pokračoval.
„A nebo si ho můžete odnést zadarmo, když mi s tou loutkou předvedete nějakou krátkou scénku,“ prohlásil a vypustil do vzduchu malý mráček kouře.
„Malou scénku!? Ale vždyť ta loutka nemá žádné nitky!“ zamrkal Shou nechápavě.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Nad Tamakiho rozpaky jí stekla pomyslná kapka skepse po spánku. Ten mladík byl jako trenér vážně něco...
Na tom, co dovedl, to ale nic neměnilo.
Shiori se zajímala, jestli je ještě někdo pronásleduje. Vlastně se o tom zmínil i Tamaki. Hikari na chvíli bodl osten výčitek, že vystavuje kvůli sobě nebezpečí ostatní, kterých se to přeci vůbec netýkalo. To bylo ale jejich rozhodnutí a ona jejich pomoc, ač si to nerada přiznávala, potřebovala. Byla proto odhodlaná udělat vše proto, aby svého rozhodnutí nelitovali!
Razakiho zápal, podtržený golemovým napodobováním svého pána, vážnost dívčiných pocitů ale celkem úspěšně zmírnil a ona se s úsměvem zvedla.
„Promiňte, že se vás na to ptám, ale na co se v boji zaměřujete?“ zeptala se po delší chvilce ticha Hikari. Se schopnostmi těch tří se už víceméně setkala, když ji zachránili před těmi otrokáři. Shiori pravděpodobně používala raiton. Razaki zase doton, alespoň tolik si odvodila z toho golema, a asi i nějaké divné techniky týkající se jeho těla jako takového. Přemýšlela, do jaké míry bude něco takového asi kinjutsu...
A Tamaki, ten jim kromě své rychlosti předvedl také i katon, nebo alespoň ten ji jako první napadl, když předtím dopekl to maso pomocí chakry.
Ano, dotaz to byl dost osobní, ale teď, když cestovali společně, bylo nezbytné, aby znali své schopnosti a věděli, co mohou jeden od druhého čekat.
Yuki Ryuu, Toshiro, potulný pár
tým Kuro
Kinumichi
Zatímco se Ryuu k upřímným otázkám Jina a Taichiho nevyjádřil a Fujiko se nad nimi stačila pohoršit, starý muž se upřímně rozesmál.
"Kdepak, mladíku. Nic takového," odpověděl Taichimu se smíchem, který v jeho šedivých očích rozdoutnal už lety zapomenutý, oživlý plamínek. Hřbetem ruky si setřel zbytky polévky z vousů, kde ulpěla a odložil prázdnou misku vedle sebe na zem.
"Má žena je už dlouhé roky slepá, ale díky tomu vidí více, než kterýkoliv obyčejný člověk," obeznámil je se skutečností, která očividně vzbudila zvědavost i v rudovláskovi.
"Vidí víc? Jak?" vypadlo z Toshira dříve, než se stačil zarazit a mlčet.
"To nevím," pokrčil stařík rameny a blahoskloně se pousmál.
"Já tomu říkám vnitřní zrak. Ale co to přesně je nebo jak to funguje... Po tom jsem nikdy nepátral."
Toshiro nechápavě zůstal na staříka hledět, než krátce střelil pohledem k Taichimu aby zjistil, jestli je z jeho slov moudřejší než on.
"Je to dar..." ozvala se poprvé za celou dobu žena sedící vedle může. Její hlas byl křehký a jemný, přesto ve své hloubce nesl překvapivou pevnost.
"Dar, který si na oplátku něco vzal."
"Takže jste přišla o zrak, ale díky tomu předvídate, co se stane?" zeptal se Toshiro pro ujištění. Vlasy na zátylku se mu naježily, když k němu žena zcela nečekaně natočila tvář a upřela svůj slepý pohled přímo do jeho očí,jako by hleděla přímo na něj a tak nějak i... Skrze něj.
"Nevidím slunce vycházet ani zapadat, ale vidím, co bylo, je i bude."
Stařík pokýval souhlasně hlavou.
"Vidí každému až do hloubky duše. Na mou věru nemám tušení, jak to dělá, ale vždycky se trefí," sevřel dlaň své ženy.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Jeho rudé oči pozorovaly oblohu. Udělaly jen jednu výjimku. A to v momentě, kdy Hikari navrhla odložení tréninku. Pak se zase vrátily ke svému původnímu cíli. Jen jeho výraz se změnil. Usmíval se. Byl rád, že ho nikdo nebude nutit do fyzického tréninku. Po jídle by to asi taky odnesl.
*Je pravda, že už jsem dlouho nezvracel. Hodně dlouho. Umím to ještě vůbec?*
"Pokud se přiblíží, už se neodplíží!" zaťal ruku v pěst a postavil se do bojového postoje. Jeho společník udělal to samé. A to mu Razaki vlastně ani nevydal rozkaz. Dokonce i jeho to překvapilo. Pravděpodobně to v posledních časech dělal tak často, že se z toho stal reflex a na ty ten golem reagoval.
Radost mu udělal i fakt, že nemusel nějak zdlohavě balit, takže spíš vždycky koukal, jestli náhodou někdo nepotřebuje něco podat a popřípadě pomohl.
"Tak vzhůru do světa!" rozpřáhl ruce při hlášce ze své oblíbené pohádky.
Noční povídání
Masamoto Tenno
Tým Saito
Restaurace
S propletenými prsty pod bradou naslouchal své kolegyni. Nevnímal jí na sto procent, myšlenkami bloudil po světě a hledal svého ztraceného senseie. Věděl, že to je zbytečné. Že pokud bude Saito chtít, v životě ho nenajde. Ale třeba je tohle všechno jen další část tréninku. Další etapa, ve které se má Tenno osamostatnit. To ho nabilo energií a nadějí.
"Udělám to samé. Jen svou cestou a podle tohohle svitku. A až to všechno skončí, pak se znovu setkáme. Do té doby se opatrujte. Z těch všech lidí, kteří se k nám připojili, jste mi nesympatičtější. Nezabalte to moc brzy," usmál se nakonec povzbudivě. Mladá Inuzuka nebyla členem jejich týmu moc dlouho, takže mu k srdci nijak moc nepřirostla, ale chovala se tak, že jí jako součást týmu vážně začal brát.
"Hodně štěstí s přetínáním, Kazuko."
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
To musí být vážně něco, když i takový gurmán jako Tamaki řekne něco takového. Pustila uzdu svému odhodlání. Dobře, jestli budu mít příležitost ochutnat nějakého toho měkkýše, zkusím to a přesvědčím se jak to chutná. V duchu se modlila, aby fakt nebyli tak hnusní.
„Myslíte, že nás tamti stále pronásledují nebo poslali echo dalším,“ zjišťovala se zaujetím Shiori. Na přespání neměla co dodat. Je to dvojsečná zbraň. Mnoho očí může ochránit, ale taky nemusí. Nálada jí klesla až po utvrzení od Tamakiho, že trénovat už nemusí. Ona by klidně pokračovala, nijak zvlášť jí to nevadilo, ale když se nehnul ani Razaki zklamaně si povzdychla. Zvedla se a pomalu šla pro svou tašku: „Tak jo jsem připravená.“
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Náhorní plošina
„Jsou pěkně hnusný,“ vysvětlil Shiori, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost. „Nakoupíme potraviny a přes noc si tam odpočineme. Nevíme, jestli ještě po Hikari jdou, ale v hostinci na nás nemůžou. Zejtra ráno pak vyrazíme co nejdřív a vzdálíme se co nejvíc. Zametu stopy.“
Hikari měla velmi věcnou připomínku. „A-aha, jistě, to mě… nenapadlo, hehe,“ podrbal se rozpačitě za hlavou. „Hikari-chan má pravdu. Prostě se teď zvedneme a jdeme,“ zazubil se. Za chvíli měl sbalíno a skupina opět vykročila.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Jeskyně
Dívka si s díky převzala vývar. Ryuu jí dal najevo, že bere její žádost v potaz, ale byla pravda, že by působilo divně, kdyby se teď najednou sebrali a někam odešli. Možná by to Jinovi dokonce přišlo podezřelé.
‚Díky Atsumi?‘ pohlédla na ženu. Vypadala hrozně nepřítomně. Byla snad slepá? Nebo hluchá? A jak to, že se díky ní mohli vyhnout problémům? Nevypadala ani, že reaguje na okolí.
Fialovovlasý mladík však její otázky vyslovil na hlas a ona sebou trhla. Tentokrát mu ale nevynadala. „Jine,“ šeptla k němu s malou radou, „na tohle se lidí nemůžeš jen tak ptát.“ Pak svou trošku přidal její bráška. „T-taichi.“
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„‚Snadno vyhnem‘?“ povytáhl Taichi obočí a po po oplátce žďuchnutí ramenem do Toshira si znovu ženu prohlédl. Vypadala naprosto obyčejně, možná spíš nějak mimo, než extra bystře. Jak se díky ní mohli vyhýbat banditům a dalším nástrahám tohoto kraje? Bylo na ní snad něco výjimečného?
„Jak se těm problémům jako vyhejbáte? Máte v tý nůši nějakej kompas na potíže či tak něco?“ rozhodl se pro upřímnou, dětskou zvědavost Taichi a za usrkávání polévky se prostě ptal dál. S Jinovým dotazem v pořadí už byli ti dva možná trošku drzí a nezdvořilí, ale kdyby se to někomu nelíbilo, třeba Ryuuovi, určitě by to dal najevo. Tedy, ne že by to Taichimu nějak extra vadilo.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Nad Razakiho zápalem do jídla stekla Hikari pomyslná kapka po spánku. Přemýšlela, jestli to nějak souviselo s tím, že mu osvětlila, z čeho to jídlo je.
Sama si pak s díky převzala vlastní porci a způsobně se do ní pustila.
Nad Tamakiho návrhem, ať ještě po jídle chvilku trénují, ale nakrčila obočí.
„Nebude vadit, když si další trénink nechám na jindy, Tamaki-san? S plným žaludkem bych ze sebe nedostala maximum,“ optala se, i když tón, jakým to řekla, zněl spíše jako sdělení. Po jídle se přece netrénovalo...
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Jídlo do sebe začal házet s opravdovou vervou. Teď, když věděl, co všechno v tom je, mu to chutnalo ještě víc. Ne že by u toho nějak nepříjemně mlaskal, ale neuvěřitelně hltal a vypadalo to, že nevěnuje pozornost ničemu jinému. Z části to byla pravda. Sice poslouchal, ale kdyby mu někdo něco v tu chvíli ukazoval, neměl by o tom nejmenší tušení.
"V tom městě se zdržíme? Budeme tam spát? Nebo opravdu jen projdeme?" vychrlil ze sebe několik otázek, jakmile dožvýkal a polknul poslední sousto. Vypadalo to, že nechce riskovat, že by je zapomněl.
Odložil misku vedle sebe a natáhl se na záda. Poslední, do čeho se mu teď chtělo, byl trénink. Jedna jeho část mu říkala, že by měl trénovat, ale to byla opravdu jen jedna část.
*A ta část ani není moc velká. Mít aspoň polovinu zapálení pro věc, co má Hikari, to by se to trénovalo.*
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
úkryt před deštěm
Největší třes pomalu ustal a chlapec stáhl své ruce zpět. Sám však zůstal nahlý k ohni, aby se prohřál a poslouchal starcovo povídání. Znělo to neuvěřitelně. Potulovat se sám se svou ženou krajinou a sbírat nějaké železo. Bylo velice zajímavé zjišťovat, co jidé vlastně dělají na svobodě. Tohle byla první věc, která se nějak lišila od arén.
"A co za železo nacházíte nejčastěji?" optal se staříka, jako by to byla nejzajímavější věc na světě, načež pohlédl na jeho družku, zamával jí rukou před očima, z jisté vzdálenosti a pozoroval, zda bude reagovat.
"Vy jste slepá, Stařenko?" optal se prostě a v jeho tónu nebylo znát nic jiného, než čirá zvědavost. Na příhodu s polo otevřenou bariérou už dočista zapomněl.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Plavovláska právě horlivě napichovala bledě zelenkavou lesklou látku jehlou, když jí k nosu dolehla vůně uvařené rýže. Toriko nejprve dlouze natáhla, než otočila hlavu. Očima se zaměřila na misku, poté je zvedla ke starému řezbáři a zeširoka se na něj zazubila.
"Díky, dědo!" poděkovala, jakmile si přitáhla misku do klína a bez rozpaků do sebe začala rýži ládovat. Skutečnost, že je vařicí, zcela opomněla, ale očividně jí to nevadilo. Za pět minut celou misku vyprázdnila, hřbetem ruky si přetřela rty a odložila prázdné nádobí zpátky na zem vedle sebe. Okamžitě přitom sáhla po jehle s nití a pokračovala v horečnatém šití, při kterém máchala rukou s takovou vervou, div někoho z případných kolemjdoucích taky nenapíchla.
Teprve když se slunce přiblížilo k západu a obloha se venku začala pomalu zbarvovat do oranžova, sbalila si poslední věci a s podobně hlasitým zakřupáním jako předešlý den vstala ze země. Nejdřív se dlouze protáhla, zívla a až potom se vítězoslavně otočila k pultu na mladíka.
"Hotovo!" vyhlásila s nadšeným kmitáním obočí nahoru a dolů a na dřevěnou desku naleštěného pultu položila svůj výtvor. Šlo o středně velkou figurku připomínající jednu z těch panenek, které si lidé kupovali jako ozdobu do svých domovů, ale tahle byla plně pohyblivá jako pravá dřevěná loutka. Jen neměla žádné provázky k vedení. Díky hladkým rysům ve tváři, úzkým očím a tenkým rtům nebylo na první pohled patrné, jestli šlo o figurku hezké ženy středního věku nebo o půvabného mladého muže. Vlasy stažené do vysokého, pevného drdolu ani zelenkavé úhledné kimono, jež měla loutka navlečené, rovněž nenapovídalo, zda se jedná o loutku muže nebo ženy. A neprozradil to ani druhý, třetí nebo čtvrtý pohled.
"To je pro vás, dědo. A teď to dřevo za odměnu!" nechala Toriko loutku usazenou na pultu a nedočkavě si založila ruce v bok.
Yuki Ryuu, Toshiro, potulný pár
tým Kuro
Kinumichi
Ryuu se nad Taichiho nevraživostí sám pro sebe pousmá a dál beze slov míchal polévku. Teprve když se k němu přisunula Fujiko a tiše mu pověděla o své potřebě, natočil k ní tvář a věnoval jí dlouhý, zdánlivě obyčejný pohled. Nakonec ale pouze pokývl hlavou na souhlas a začal rozlévat hotový vývar.
"Kdepak, mladíku," odpověděl s úsměvem muž.
"Pro zdejší nejsme zajímaví. Jediný, co máme, je tenhle můj koš a v tom je akorát hromada starýho kovu," poplácal dlaní na opotřebovanou nůši vedle sebe až zařinčela a druhou rukou jemně sevřel vrásčitou dlaň svojí ženy.
"A díky Atsumi se všem neřádům docela snadno vyhnem," věnoval jí vlídný úsměv s hřejivým pohledem, přestože žena stále hleděla před sebe na jedno místo a za celou dobu se nepohla, ani nepromluvila.
"To je působivé. Pocházíte odsud?" natáhl se k němu Ryuu s miskou plnou vroucí polévky, kterou muž s pokývnutím hlavy na znamení díku vložil ženě do rukou. Toshiro, který se do té doby tvářil jako puchýř a ramenem se přetahoval s Taichim o místo, při jeho otázce nepatrně zpozorněl.
"Děkuju," poděkoval stařík za polévku pro sebe i svou ženu a hřející misku si uložil do klína.
"Jsme. Já se tady narodil a Atsumi jsem sem přivedl ze Země větru už víc než před čtyřiceti lety. To tady bylo ještě dobře a hezky," přisvědčil na černovláskovu otázku.
"Teď už tady ale nic moc pěknýho není kromě pár míst, který zůstaly takový jako kdysi, takže posledních deset let pořád cestujem."
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
„Měkkýši, hmmm ty jsme nikdy nekupovali, takže netuším, jak chutnají,“ zazubila se Shiori. „A nějak mě to ani neláká vyzkoušet.“ Převzala si misku od Tamakiho a zavětřila nad ní. Páni, fakt to krásně voní. Počkala na ostatní, až dostanou své misky a poděkovala, „Itadakimasu.“ Na to se s chutí vrhla do jídla.
Se zájmem stočila řeč na vesnici. „Půjdeme tam koupit jen potraviny nebo i něco jiného?“ Mezitím dojedla svou misku. Bohatě to stačilo. Pokud měli ještě chvilku trénovat, jak navrhl Tamaki, tak nechtěla, aby se jí zvedl žaludek. Počkala na ostatní a pak se optala Tamakiho zda může nějak pomoct s uklízením. S nabitou energií a vnitřní spokojeností, že se posouvá dál, se těšila na pokračování v tréninku.
Yuu Haruko
Tým Shi
tajná lokalita
Noc byla velice klidná, párkrát uslyšel nějaké Ariho mumlání, jinak bylo ale vše v pořádku, tedy... Až do chvíle, kdy se začal cítit podivně. Lehce drkotal, byla mu zima. Ale za chvilku to přestalo. Ten pocit ho překvapil. Dlouho nepřetrvával. Ta malá chvilka skončila palčivou bolestí. Zasyčel a promnul si oči. Co se... To děje???? S námahou se zvedl a porozhlédl se okolo. Tohle je divné. Není tu pranic jinýho než tenhle plácek - ale támhle něco stojí. Ve tmě ještě přiliš dobře neviděl, zamžoural a všimhl si podivné skutečnosti (nebo iluze?). Pochodeň? Přišel blíž, s myšlenkami zmatenými, aby se pozorněji podíval. Otočil se. Na plácku opravdu stála jen ta louč - anebo snad...
Yuu se radši podíval, že vážně nic jiného tam není - a nebo snad přeci jen něco? Spatřil vstup do jeskyně. Vypadá to jako nějaký kryt, nějaká jeskyňka. Odvážil se k ní přiblížit. Ale jak se přibližoval, vycítil něco podezřelého, co ho vyvedlo z míry. Uslyšel nějaké zvuky kus za ním. Zpozorněl a sevřel v rukách nenápadně kunai.Co... Je tohle za místo?
Pak na něj ale promluvil hlas. "Jakou práci...?" dotázal se ho chladně. Nebylo zřejmé, co se děje, ani co bude následovat, ale Yuu se otočil a probodl očima místo, ze kterého vycházel šeptavý hlas. "Kdo vůbec jsi?" zeptal se naléhavě.
Tamaki Sakamoto
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Tamak se obrátil na Shiori, krátce se zamyslel a pak se zazubil. „Neumím připravovat měkkýše, ale to bude tím, že mi nechutnají.“
Razaki se zeptal, co je jídlo v hrnci vlastně zač, ale Hikari mu vše stihla vysvětlit rychleji, než se mladík vůbec nadechl. „Jen teda vajíčka mi došly. Kdybych si nějaký nechal, byly by zkažený. Potřebuju nakoupit nový,“ dodal. „Tři hodiny odsud je ale město, přes který potřebujeme jít, a tam bych je mohl sehnat.“
Každému nandal porci a rozdal misky. „Až se najíte, dejte si ještě chvilku trénink, ať se utvrdíte v tom, že jste techniku zvládli. Pak vyrazíme, ať jsme do večera ve městě.“
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„Se suchym to de líp jo!? To mě teda podrž limču! Nejste náhodou S-rankovej detektiv!?“ odsekl Taichi Ryuuovi, který si neodpustil malé šťouchnutí, načež si otráveně dřepl kousek od Fujiko.
„Hm... díky,“ zabručel už podstatně mírněji, když se na něho jeho sestra usmála a podala mu svůj svetr.
Chvilku na to tam už Taichi seděl převlečený a soudě podle jeho výrazu jenom čekal, až bude mít někdo další vtipnou poznámku na téma jeho volba oblečení. Za tu dobu ticha si stihl vymyslet už asi deset odpálkování.
Namísto rýpání přišla však stará dvojice, které Ryuu nabídl místo u ohně.
Taichi mu věnoval krátký, nevěřícný pohled, když jim dal Yuki najevo, že si mají sednout s Toshirem k sobě, načež věnoval podobný pohled rusovláskovi. Nakonec si s ním ale jen vyměnil kratší jiskření z očí do očí a sedl si až k němu, aby se vedle nich potulný pár vešel.
„Jo no... A co vy tu? Nebojíte se že vás někdo přepadne?“ navázal na staříkovu poznámku Taichi a natočil se na něho. Ti dva vypadali, že se takhle daleko dostali jen nějakým zázrakem. Od pohledu by stačil obyčejný lapka a bylo by po nich.
Ari Shigeru
Tým Shi
probuzen
Ari se probudil zimou a první scénář co ho napadl byl, že se k ránu ochladilo. Přece jen spali v divočině u vody.
"Yuu? Nemáš deku?" Zeptal se s očima stále zavřenýma. Převalil se na druhý bok, poškrábal se na předloktí a někdy v ten moment mu odpověděl hlas. Nepatřil ale ani Yuuovi ani Shimu. Byl možná ještě o něco více dětinský.
Ari pomalu otevřel oči. Původce toho netrpělivě a zvědavě znějícího hlasu klečel hned vedle něj a zíral mu přímo na tvář asi z dvaceti centimetrů.
"Jo, jsem vzhůru. Ty taky asi nemáš deku co?" Zamrmlal Ari mezitím co se pokusil promnout si oči a rozhlédnout se kolem. Nezahlédl ale nic víc, než několik stromů a tmu. Jeho společnící nebyli nikde na blízku.
Znenadání se Ari zahleděl do země a zamračil se. "A proč? Vždyť jsem se právě teď probudil." Promluvil jakoby sám k sobě.
"Dobře,dobře..." Odvětil, jakoby přistoupil na dohodu s někým, kdo se opravdu nerad hádal a pomalu se otočil zpět na chlapce, který na něj zíral.
"Botanovi se nelíbíš." Zamumlal. "Prý nám máš okamžitě říct kdo jsi a kde jsou ostatní... Jo! a taky kde jsme no.. Prý." Zamrkal, poškrábal se na předloktí a mírně naklonil hlavu na stranu.
"To se ptá." Dodal.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Shi
Tým Shi
Shiho tajná lokalita
Shi spal sladce až do rána, kdy ho probudily první sluneční paprsky, které se dostaly přes kopce. Když si dal zase všechny myšlenky dohromady, zalitoval, že tohle bude dost možná poslední ráno, které tu takhle stráví.
"Ale kdo ví, třeba se sem ještě dostanu!"
Nemusel si ani nějak zdlouhavě balit. Snídani připravil pro všechny a stále po očku sledoval, jestli se někde neobjeví pes a s ním i mladá Inuzuka. Ale nestalo se tak.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Cvičiště klanu Kokumotsu
Vrátili se akorát včas, aby nezmokli na kost, což se nedalo říct o Taichim. Když Fujiko spatřila svého bratra, vyskočila zase na nohy, vytáhla ze svého batohu svetr a podala mu jej. „Prosím, převleč se, ať nenastydneš,“ usmála se na něj. To už vedle ní seděl Jin a ona na něj překvapeně zamrkala. „Samozřejmě, od toho oheň je,“ usmála se. „Jsi jeden z nás, nemusíš se dovolovat.“
Náhle Ryuu promluvil a dívka trhla pohledem tam, kam se díval on. Z té divočiny se k nim připojil starý pár. Kunoichi se znovu sebrala a pokynula jim, aby se posadili blíže k ohni. Určitě museli být zkřehlí. Zároveň se přesunula k jejich mentorovi. „Potřebovala bych si s vámi potom popovídat,“ šeptla k němu.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Pod skalním převisem
Když se s Fujiko vrátili do tábora, Jin jen mlčky vysypal své nasbírané borůvky k těm od Fujiko a lehce znaveně se usadil ke skalní stěně o kterou se opřel. Tohle se mu ještě nikdy předtím nestalo. Bylo to, jako kdyby se Bakemono chtěl ujmout vedení sám, aniž by byl Jin naštvaný. Rozhodně se ta bariéra pootevřela sama od sebe a díky tomu mu ubylo sil, aniž by je využil. Mezitím se rozpršelo, skoro tak, jako to bývalo kdysi doma a po chvilce se z liáku zjevil Taichi, celý promoklý, což atmosféru v táboře spíše zhoršilo a Jin měl ještě menší motivaci s někým promluvit. Jeho nemluvnosti nepřispěl ani fakt, že se po nějaké chvíli objevil i starý pár a s Ryuuovým svolením se připojil k jejich kruhu u ohně. Déšť a mlha navíc dokázali to, co zatím nikdo před ním. Donutili Jina, aby se připojil a usadil se u ohně vedle Fujiko.
"Jen se trochu ohřeju... ," broukl tiše k Fujiko, jako kdyby si nebyl jistý, zda si to vůbec může dovolit, ale s úbytkem sil a díky okolní vlhkosti se do něj dala zima a fialovlásek natáhl své roztřesené ruce k ohni, aby se ohřál.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
Kinumichi
"Se suchým dřevem to jde většinou lépe," konstatoval Ryuu s lehkým úsměvem na rtech při pohledu na promáčeného Taichiho. Přesto se však po donesených klacících natáhnul a dal se do rozdělávání ohně. Rudovlásek, kterému se naskytla skvělá příležitost k rýpnutí, sjel Taichiho pohledem od hlavy až k patě, načež bez komentáře odvrátil pohled na opačnou stranu. Pro tentokrát si tu šanci nechal dobrovolně utéct. Po rozhovoru, který absolvoval s Ryuuem, neměl na žádné žabomyší války s modrovláskem náladu.
V jejich úkrytu se brzy rozhořel příjemně hřejivý oheň, zahánějící chlad plížící se kolem a rozvoněla polévka, bublající nad plameny. Ryuu právě poklidně míchal vroucí tekutinu, když cosi zaujalo jeho pozornost. Bez jediného slova upřel pronikavý pohled nad hlavy dětí a dlouze zůstal hledět do neproniknutelné tmy, posílené houstnoucí mlhou. Nebyla to právě ona, na co se Ryuu soustředil. Kdekoliv jinde by byla neočekávaná, ale tady dole pod skalami na ní nebylo s nastávajícím večerem nic zvláštního. Když se jeho oči vrátily zpět k polévce, kterou vzápětí opatrně ochutnal, byla tam mlha stále, stejně jako šumící déšť. A s nimi i nově příchozí dvojice.
"Jestli hledáte úkryt před deštěm, místo se tu jistě najde," promluvil Ryuu zároveň se zdvižením očí ke staré, shrbené ženě, jež zakrýval slabý cestovní plášť a která se částečně opírala o podobně starého muže s velkým slamákem na hlavě a nůší na zádech. Ve vousaté, vrásčité tváři muže se promítl laskavý úsměv.
"Nechceme být naobtíž, mladíku. Už takhle se tu docela tísníte," odpověděl na Ryuuovu nabídku s pokývnutím hlavy směrem k ležící hnědovlásce opodál. Ryuu mu přesto pokynul směrem k ohni.
"Oni se rádi uskromní... že?" obrátil svou tvář s vlídným úsměvem k Taichimu s Toshirem, mezi nimiž byla patrná mezera a hlavou jim naznačil, aby se smrskli k sobě, a tak vytvořili dost místa i pro potulnou dvojici. Muž se blahosklonně usmál.
"To je od vás laskavé."
Chatrná nůše, kterou shodil ze zad, s hlasitým žuchnutím přistála na zemi.
"Tady, posaď se sem," pomohl poté ženě opatrně se usadit poblíž ohně, než se s hlasitým vydechnutím sám usadil mezi Taichiho a svoji ženu. Nohy si natáhnul až k hřejivým plamenům a mozolnatými dlaněmi si protřel bolavá kolena.
"Neylo by mě napadlo, že zrovna v těhle zapomenutých končinách někoho potkáme," poznamenal vzápětí o poznání veselejším hlasem.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Volání Shiori k Hikari nakonec přeci jen proniklo. Černovláska se zadýchaně narovnala a natočila hlavu za hlasem. Kunai, se kterým doposud cvičila, stále držela v dlani. Ani jediné stéblo trávy nepřišlo vinou nože k úhoně.
Hikari se vydýchala a pomalu vykročila k ostatním. Až když došla k ohni z ní její soustředění konečně opadlo, její napjaté svaly se uvolnily a ona začala opět vnímat přítomnost.
Vůně sukiyaki tomu také pomohla. Tamakiho kuchařské umění jeho ninjovským dovednostem více než konkurovalo.
„Říká se tomu sukiyaki, Razaki-kun,“ řekla, když si sedla k trojici do sedu na patách zvaného seiza a položila si dlaně do klína, jako kdyby u rozhovoru byla od začátku.
„Je to pokrm z masa, brambor, zelí, hub a nudlí. Normálně se k tomu přidává ještě tofu a každé sousto se před požitím namáčí v syrovém vejci,“ osvětlila černovláskovi poté, co se krátce předklonila a s úsměvem nasála vůni, linoucí se z pánvičky.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„Nejdříf se musim tahat s ruďáskem a pak ještě abych sbíral klacky zatim co fialka s Fuu-chan sou někde na borůvkách. Peckovní fakt...“ bručel Taichi, shrbený nad uschlým keřem, ze kterého tahal klacíky na oheň. Už jich měl víc než dost, ale zabraný do svých myšlenek pokračoval pořád dál, aniž by si všiml, že se od ostatních celkem vzdálil.
Až první kapka, co ho trefila do modré kštice, ho na tento fakt upozornila.
„He?“ narovnal se a zahleděl se k nebi, jen aby schytal druhou přímo mezi oči.
„A sakra...“ zamračil se skepticky.
Pár minut na to se už u ohně objevila chodící halda větví a dřívek, zpoza které se zjevil na kost promočený Taichi, když tu kopu pustil nakrkle na zem vedle ohniště.
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
„A co já s tím!?“ osopil se na Toriko zpoza pultu Shou, když se nechala dívka tak slyšet. Tsubasa, který se najednou zjevil vedle něho, mu ale jen s úsměvem položil ruku na rameno a zakroutil hlavou. Sám se poté sebral a donesl dívce misku s horkou rýží, do které předtím rozklepl syrové vajíčko, které se tak teplotou rýže částečně uvařilo.
Když položil nádobu před Toriko, zůstal před ní s rukama založenýma za zády stát a mlčky ji sledoval.
Shou na to hleděl s pootevřenými ústy, nechápaje, co jeho mistr na té přidrzlé, divné holce vidí.
„Já?“ zopakovala po Tennovi jeho dotaz Kazuko, načež si vyměnila pohled s Egaem a na chvíli se odmlčela.
„Já... Nevím tedy, co těmi ‚pouty netvora‘ Saito-sensei myslel, ale já si jsem dost jistá, že bych něco takového rozhodně ‚přetnout‘ nedokázala, ať už to myslel jakkoliv...“ řekla a sklonila se k Egaovi, aby ho vzala do náruče, když se zvedla z židle a postavila.
„Rozhodla jsem se proto, že půjdu a zjistím, co tím Saito-sensei myslel. Po svém. Chci nechat na osudu, aby mi ukázal, co má tahle zpráva znamenat. Má-li to tak být, určitě se znovu setkáme, my tři a Saito-sensei...!“ pravila rozhodně, načež si uvědomila, že se krapet rozmluvila, mírně se začervenala a přitulila si Egaa blíž, jako by se chtěla do jeho kožichu schovat.
„... Co ty, Tenno-kun?“ dodala si po chvilce opět kuráž a položila černovláskovi stejný dotaz.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země čaje, Městečko Hama
*Do háje s ním!* odfrkl si Tenno, aby se alespoň na moment zbavil stresu, který ho zaplavil. Tohle pro něj bylo nové. Doufal, že k tomu nikdy nedojde. Přeci jen, Saito-sensei byl ten, co ho všechno naučil. Proč mu teď tak moc nevěřil? Proč se rozhodl odejít úplně sám? Tenna mimo agrese a smutku začala ještě přepadat sebelítost a komplex méněcennosti.
*Co když prostě veškerý můj výcvik měl směřovat k tomuhle a já se nedokázal zlepšit natolik, abych byl schopen ho následovat?*
Když mu Kazuko podala svitky, rychle si je přečetl. Místo na mapě mu nic neříkalo. Nevzpomínal si, že by o něm někdy sensei mluvil. Druhý už byl mnohem zajímavější. A to si přečetl jen první dva řádky. Rozhodl se ho lépe prozkoumat v soukromí.
"Co máš teď v plánu ty?" zeptal se, teď už viditelně více vyrovnaně. Měl v ruce alespoň nějaký odkaz. Což mohlo jednou zase svést jejich cesty dohromady.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
Kinumichi
Toshiro s usyknutím dopadnul přímo na zadek, nic ale na odpověď nepoznamenal. Místo toho pouze Taichiho probodnul vražedným pohledem a rukou si promnul koleno zraněné nohy, do kterého po dopadu vystřelila pichlavá bolest. Jakmile se modrovlásek, jeho sestra i ten fialovlasý podivín odporoučeli pryč, dosunul se až ke skále poblíž spící dívky a zády se o ní s vydechnutím opřel. Cestovat celý den na zádech těch dvou nebylo nic příjemnýho, natož pak pohodlnýho. Co však momentálně dělalo Toshirovi starosti spíš bylo místo, na který ho tahle partička nesla. Proč ho vůbec táhli sebou?
"Co noha?" obrátil se k němu Ryuu poté, co se ujistil, že dívce nic neschází.
"Dobrý," zahučel Toshiro na odpověď, načež se mezi nimi opět rozhostilo ticho. Ryuu přešel do středu jejich nového a trochu stísněného tábořiště, kde začal chystat místo pro ohniště. Toshiro ho chvíli pozoroval, než zcela nečekaně vypálil otázku.
"Co jste vůbec zač?! Teda chci říct- vím, kdo jste vy. Ale co jsou zač oni? Co tady dělaj?"
Ryuu k rudovláskovi zdvihl pohled, než se vrátil k předešlé práci.
"Jsou to samé, co já," odpověděl prostě. Toshiro nedůvěřivě přimhouřil oči.
"Jako že jsou nájemní vrazi?" vypadlo z něj bez přemýšlení, načež si odmítavě překřížil ruce přes hrudník.
"O tom teda silně pochybuju."
"To ti řekla Maya?" povytáhl Ryuu tázavě obočí. Když rudovlásek neurčitě trhnul rameny, pobaveně se pousmál, přešel od nachystaného ohniště k němu a posadil se vedle něj.
"Jsou to lidé s určitými schopnostmi, kteří se rozhodli jít proti systému shinobi světa a řídit se vlastním rozumem. Tak jako já. Nebo ty."
"Nejsem žádnej ninja," ohradil se Toshiro se zarputilým výrazem ve tváři. Ryuu pokývl hlavou.
"Ale tvůj strýc byl... Nemám pravdu?"
Když zaznamenal změnu v Toshirově výrazu, jež přešel ze zarputilého do skleslého a vzápětí se ještě více zatvrdil, pokračoval.
"Co se s ním stalo?"
"Umřel," odpověděl Toshiro suše, s oranžovýma očima upřenýma přímo před sebe.
"Byl to nukenin?"
"Nebyl! Nebyl to žádnej zrádce!"
Ryuu povytáhl obočí nad prudkou reakcí, kterou jeho otázka vyvolala. Toshirovy oči najednou žhnuly jako bouřlivý požár a svaly se na jeho těle napínaly k prasknutí.
"Je to jen otázka," promluvil Ryuu konejšivým tónem.
"Je to blbá otázka! Můj strýc nikoho nezradil a nikdy od nikud nezdrhnul!" vztekal se Toshiro dál. Ryuu chápavě stočil pohled před sebe.
"A proto zemřel, že?"
Toshiro překvapeně zamrkal a zadíval se na Ryuua. Po jeho výbuchu vzteku náhle nebylo ani památky. Jak na to sakra přišel?
"Zemřel, protože někoho chránil?" pokusil se Ryuu odhadnout. Toshiro zabodnul pohled ke svojí zraněné noze.
"Vždycky dělal to, co správnej chlap dělat má. I když si některý mysleli opak," odpověděl tlumeně. Ryuu namíst odpovědi zdvihl pouze paži a položil mu dlaň na rameno, které krátce stisknul. Než ale stačil navázat další rozhovor, zarazil se a s natočením směrem ke skále se dlouze zadíval někam vzhůru. Nedokázal přesně říci, co to bylo za pocit, ale na okamžik měl dojem, že cítil něco zvláštního. Nepřirozeného. Brzy to však opět zmizelo, a tak se podíval zpátky na Toshira.
"V tomhle světě existují určitá pravidla, ale každý člověk má právo vybrat si svoji vlastní cestu," ujistil Toshira a odtáhl svou ruku zpět. Ve stejnou chvíli dorazila zpátky Fujiko s Jinem, načež se zuřivě rozpršelo.
"Tak mám takový dojem, že si dá Taichi menší koupel," poznamenal. Toshiro se při pohledu na prudký slejvák zatvářil skepticky.
"Menší, jo?"
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Stejně jako předešlý den se Toriko pohroužila celou pozorností do práce, až přestala vnímat okolní ruch. Jestli někomu překážela nebo ne, jestli někdo prošel kolem či ne, nic z toho nebrala na zřetel. Oproti včerejšku ale od ní alespoň nelétaly všemi směry piliny, ani nevydávala vrzavé zvuky při vyřezávání a šroubování. Většinu času strávila nad broušením dřevěných částí různě hrubými papíry, jejich kontrolování a následnému sestavení. Slunce bylo už za polovinou oblohy, když zaklapla svoji truhlu s nářadím, kam všechno nářadí pečlivě uschovala a v žaludku jí hlasitě zakručelo. Toriko si s podobně hlasitým zakřupáním protáhla ztuhlé tělo a otočila se na mladíka, který v obchodě pracoval.
"Chtělo by to něco k jídlu. Nejedla jsem celou věčnost!" oznámila mu, jako by bylo naprosto zřejmé, že ihned vyběhne něco jí sehnat, a pro změnu ze svého malého vaku vyhrabala plátěný sáček. Namísto dalších řezbářských hraček ale tentokrát do klína rozložila pár čtvercových kousků látek a šitíčko. Po nepořádku z prachu tak přišla na řadu pomalu se tvořící kupka odstřižků a nití, jak se plavovláska pustila do výroby šatů pro hotovou loutku.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Vonělo to opravdu znamenitě a pro tu chvíli zapomněla na své chmury a trápení. Ke kotlíku došla jako druhá. Mňam, tohle doplní síly na 100%. Opravdu by mě zajímalo, odkud bere všechny ty věci. Někdy mám pocit, že vykradl nějaký obchod. Sedla si a potichu sledovala míchající se jídlo.
Když si už myslela, že to bude za chvíli hotové, otočila se na Hikari a houkla na ni: „Hikari, pojď už, bude to za chvilku hotové. A nasycený žaludek s načerpanou energií je také důležitý pro to, co nás čeká.“ Posunula se a udělal místo pro Hikari. Pak se zvědavě obrátila se na Tamakiho: „Tamaki-san je něco co neumíte uvařit?“
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
Shouovi zapulzovala žilka na čele, když ho Toriko nejprve z ignorovala a poté mu přidrzle odpověděla.
„To si ze mě ta holka utahuje ne!?“ chytl mladík tik do oka a už se nadechoval, že jí půjde říct něco od plic. Hlas jeho mistra, vycházející z dílny vedle pultu, ho ale zastavil.
„Nech ji, Shou. To děvče je zajímavé. Chci vidět, jak velký má talent...“ řekl mladému řezbáři pan Tsubasa, když za ním Shou na zavolání přišel.
Kazuko se mírně nakrčila, když na ni Tenno tak naléhal, načež zakroutila hlavou.
„Muri desu, (To nepůjde,)“ hlesla, „Saito sensei není někdo, koho by šlo vystopovat, když sám nechce. O tom jsme se s Egaem už přesvědčili...“ řekla s pohledem upřeným před sebe, než se na Tenna znovu otočila.
„Dal mi ale tohle,“ pravila a zalovila v kapse, odkud vytáhla dva svitky, které mladíkovi podala.
„V jednom z nich je mapa, na které nám sensei zanechal označené nějaké místo, a v tom druhém technika... Gomen... podívala jsem se na ně bez tebe...“ špitla Kazuko a znovu se nakrčila, jako by čekala, že jí Tenno vynadá, že s tím na něj nepočkala, i když jí Saito nic takového nepřikázal.
Vskutku tomu tak bylo. První svitek obsahoval mapu světa s křížkem někde na hranicích Země ohně a Země řek a druhý obsahoval popis techniky... nebyla to ale ledajaká technika.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
Fujiko následovala skupinu. Běžela mlčky, až na občasné odpovídání Jinovi. Jeho otázky v ní vyvolávaly jakýsi smutek. Kde musel vyrůstat, aby se takhle ptal?
Při poslední zastávce se krátce vydýchala a kývla na Ryuuv rozkaz. Očima vyhledala fialovláska, a když spatřila, že se na ni usmál, úsměv mu oplatila. „Půjdeme?“
…
Dívka se sehnula nad prvním keříkem, který našla, a bezděky začala sbírat plody do hadrového sáčku. Myšlenkami byla však úplně jinde. Přítomnost Jina jí rozhodně nevadila, ale lákala ji k dotazům, které mu pravděpodobně nemusely být příjemné. Ona ale potřebovala znát odpovědi. Netušila totiž, jak se k chlapci chovat a nechtěla mu svým vlastním chováním ubližovat.
„Jine?“ oslovila ho, hledíc stále na své pracující ruce, „já… Omlouvám se, že se ptám. Pokud nechceš, nemusíš mi odpovídat… Jen… Odkud… Odkud jsi přišel?“