Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Čili došlo k přepracování některých textů a popisků, Zajímavá místa byla kompletně přepracována a Příběh též, včetně postavení Světa Shinobi jako místnosti ve hře, respektive popis místnosti byl upraven tak, aby lépe reprezentoval, jak je místnost dávno vnímána 
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Cvičiště klanu Kokumotsu
Vrátili se akorát včas, aby nezmokli na kost, což se nedalo říct o Taichim. Když Fujiko spatřila svého bratra, vyskočila zase na nohy, vytáhla ze svého batohu svetr a podala mu jej. „Prosím, převleč se, ať nenastydneš,“ usmála se na něj. To už vedle ní seděl Jin a ona na něj překvapeně zamrkala. „Samozřejmě, od toho oheň je,“ usmála se. „Jsi jeden z nás, nemusíš se dovolovat.“
Náhle Ryuu promluvil a dívka trhla pohledem tam, kam se díval on. Z té činy se k nim připojil starý pán. Kunoichi se znovu sebrala a pokynula jim, aby se posadili blíže k ohni. Určitě museli být zkřehlí. Zároveň se přesunula k jejich mentorovi. „Potřebovala bych si s vámi potom popovídat,“ šeptla k němu.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Pod skalním převisem
Když se s Fujiko vrátili do tábora, Jin jen mlčky vysypal své nasbírané borůvky k těm od Fujiko a lehce znaveně se usadil ke skalní stěně o kterou se opřel. Tohle se mu ještě nikdy předtím nestalo. Bylo to, jako kdyby se Bakemono chtěl ujmout vedení sám, aniž by byl Jin naštvaný. Rozhodně se ta bariéra pootevřela sama od sebe a díky tomu mu ubylo sil, aniž by je využil. Mezitím se rozpršelo, skoro tak, jako to bývalo kdysi doma a po chvilce se z liáku zjevil Taichi, celý promoklý, což atmosféru v táboře spíše zhoršilo a Jin měl ještě menší motivaci s někým promluvit. Jeho nemluvnosti nepřispěl ani fakt, že se po nějaké chvíli objevil i starý pár a s Ryuuovým svolením se připojil k jejich kruhu u ohně. Déšť a mlha navíc dokázali to, co zatím nikdo před ním. Donutili Jina, aby se připojil a usadil se u ohně vedle Fujiko.
"Jen se trochu ohřeju... ," broukl tiše k Fujiko, jako kdyby si nebyl jistý, zda si to vůbec může dovolit, ale s úbytkem sil a díky okolní vlhkosti se do něj dala zima a fialovlásek natáhl své roztřesené ruce k ohni, aby se ohřál.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
Kinumichi
"Se suchým dřevem to jde většinou lépe," konstatoval Ryuu s lehkým úsměvem na rtech při pohledu na promáčeného Taichiho. Přesto se však po donesených klacících natáhnul a dal se do rozdělávání ohně. Rudovlásek, kterému se naskytla skvělá příležitost k rýpnutí, sjel Taichiho pohledem od hlavy až k patě, načež bez komentáře odvrátil pohled na opačnou stranu. Pro tentokrát si tu šanci nechal dobrovolně utéct. Po rozhovoru, který absolvoval s Ryuuem, neměl na žádné žabomyší války s modrovláskem náladu.
V jejich úkrytu se brzy rozhořel příjemně hřejivý oheň, zahánějící chlad plížící se kolem a rozvoněla polévka, bublající nad plameny. Ryuu právě poklidně míchal vroucí tekutinu, když cosi zaujalo jeho pozornost. Bez jediného slova upřel pronikavý pohled nad hlavy dětí a dlouze zůstal hledět do neproniknutelné tmy, posílené houstnoucí mlhou. Nebyla to právě ona, na co se Ryuu soustředil. Kdekoliv jinde by byla neočekávaná, ale tady dole pod skalami na ní nebylo s nastávajícím večerem nic zvláštního. Když se jeho oči vrátily zpět k polévce, kterou vzápětí opatrně ochutnal, byla tam mlha stále, stejně jako šumící déšť. A s nimi i nově příchozí dvojice.
"Jestli hledáte úkryt před deštěm, místo se tu jistě najde," promluvil Ryuu zároveň se zdvižením očí ke staré, shrbené ženě, jež zakrýval slabý cestovní plášť a která se částečně opírala o podobně starého muže s velkým slamákem na hlavě a nůší na zádech. Ve vousaté, vrásčité tváři muže se promítl laskavý úsměv.
"Nechceme být naobtíž, mladíku. Už takhle se tu docela tísníte," odpověděl na Ryuuovu nabídku s pokývnutím hlavy směrem k ležící hnědovlásce opodál. Ryuu mu přesto pokynul směrem k ohni.
"Oni se rádi uskromní... že?" obrátil svou tvář s vlídným úsměvem k Taichimu s Toshirem, mezi nimiž byla patrná mezera a hlavou jim naznačil, aby se smrskli k sobě, a tak vytvořili dost místa i pro potulnou dvojici. Muž se blahosklonně usmál.
"To je od vás laskavé."
Chatrná nůše, kterou shodil ze zad, s hlasitým žuchnutím přistála na zemi.
"Tady, posaď se sem," pomohl poté ženě opatrně se usadit poblíž ohně, než se s hlasitým vydechnutím sám usadil mezi Taichiho a svoji ženu. Nohy si natáhnul až k hřejivým plamenům a mozolnatými dlaněmi si protřel bolavá kolena.
"Neylo by mě napadlo, že zrovna v těhle zapomenutých končinách někoho potkáme," poznamenal vzápětí o poznání veselejším hlasem.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Volání Shiori k Hikari nakonec přeci jen proniklo. Černovláska se zadýchaně narovnala a natočila hlavu za hlasem. Kunai, se kterým doposud cvičila, stále držela v dlani. Ani jediné stéblo trávy nepřišlo vinou nože k úhoně.
Hikari se vydýchala a pomalu vykročila k ostatním. Až když došla k ohni z ní její soustředění konečně opadlo, její napjaté svaly se uvolnily a ona začala opět vnímat přítomnost.
Vůně sukiyaki tomu také pomohla. Tamakiho kuchařské umění jeho ninjovským dovednostem více než konkurovalo.
„Říká se tomu sukiyaki, Razaki-kun,“ řekla, když si sedla k trojici do sedu na patách zvaného seiza a položila si dlaně do klína, jako kdyby u rozhovoru byla od začátku.
„Je to pokrm z masa, brambor, zelí, hub a nudlí. Normálně se k tomu přidává ještě tofu a každé sousto se před požitím namáčí v syrovém vejci,“ osvětlila černovláskovi poté, co se krátce předklonila a s úsměvem nasála vůni, linoucí se z pánvičky.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„Nejdříf se musim tahat s ruďáskem a pak ještě abych sbíral klacky zatim co fialka s Fuu-chan sou někde na borůvkách. Peckovní fakt...“ bručel Taichi, shrbený nad uschlým keřem, ze kterého tahal klacíky na oheň. Už jich měl víc než dost, ale zabraný do svých myšlenek pokračoval pořád dál, aniž by si všiml, že se od ostatních celkem vzdálil.
Až první kapka, co ho trefila do modré kštice, ho na tento fakt upozornila.
„He?“ narovnal se a zahleděl se k nebi, jen aby schytal druhou přímo mezi oči.
„A sakra...“ zamračil se skepticky.
Pár minut na to se už u ohně objevila chodící halda větví a dřívek, zpoza které se zjevil na kost promočený Taichi, když tu kopu pustil nakrkle na zem vedle ohniště.
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
„A co já s tím!?“ osopil se na Toriko zpoza pultu Shou, když se nechala dívka tak slyšet. Tsubasa, který se najednou zjevil vedle něho, mu ale jen s úsměvem položil ruku na rameno a zakroutil hlavou. Sám se poté sebral a donesl dívce misku s horkou rýží, do které předtím rozklepl syrové vajíčko, které se tak teplotou rýže částečně uvařilo.
Když položil nádobu před Toriko, zůstal před ní s rukama založenýma za zády stát a mlčky ji sledoval.
Shou na to hleděl s pootevřenými ústy, nechápaje, co jeho mistr na té přidrzlé, divné holce vidí.
„Já?“ zopakovala po Tennovi jeho dotaz Kazuko, načež si vyměnila pohled s Egaem a na chvíli se odmlčela.
„Já... Nevím tedy, co těmi ‚pouty netvora‘ Saito-sensei myslel, ale já si jsem dost jistá, že bych něco takového rozhodně ‚přetnout‘ nedokázala, ať už to myslel jakkoliv...“ řekla a sklonila se k Egaovi, aby ho vzala do náruče, když se zvedla z židle a postavila.
„Rozhodla jsem se proto, že půjdu a zjistím, co tím Saito-sensei myslel. Po svém. Chci nechat na osudu, aby mi ukázal, co má tahle zpráva znamenat. Má-li to tak být, určitě se znovu setkáme, my tři a Saito-sensei...!“ pravila rozhodně, načež si uvědomila, že se krapet rozmluvila, mírně se začervenala a přitulila si Egaa blíž, jako by se chtěla do jeho kožichu schovat.
„... Co ty, Tenno-kun?“ dodala si po chvilce opět kuráž a položila černovláskovi stejný dotaz.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země čaje, Městečko Hama
*Do háje s ním!* odfrkl si Tenno, aby se alespoň na moment zbavil stresu, který ho zaplavil. Tohle pro něj bylo nové. Doufal, že k tomu nikdy nedojde. Přeci jen, Saito-sensei byl ten, co ho všechno naučil. Proč mu teď tak moc nevěřil? Proč se rozhodl odejít úplně sám? Tenna mimo agrese a smutku začala ještě přepadat sebelítost a komplex méněcennosti.
*Co když prostě veškerý můj výcvik měl směřovat k tomuhle a já se nedokázal zlepšit natolik, abych byl schopen ho následovat?*
Když mu Kazuko podala svitky, rychle si je přečetl. Místo na mapě mu nic neříkalo. Nevzpomínal si, že by o něm někdy sensei mluvil. Druhý už byl mnohem zajímavější. A to si přečetl jen první dva řádky. Rozhodl se ho lépe prozkoumat v soukromí.
"Co máš teď v plánu ty?" zeptal se, teď už viditelně více vyrovnaně. Měl v ruce alespoň nějaký odkaz. Což mohlo jednou zase svést jejich cesty dohromady.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
Kinumichi
Toshiro s usyknutím dopadnul přímo na zadek, nic ale na odpověď nepoznamenal. Místo toho pouze Taichiho probodnul vražedným pohledem a rukou si promnul koleno zraněné nohy, do kterého po dopadu vystřelila pichlavá bolest. Jakmile se modrovlásek, jeho sestra i ten fialovlasý podivín odporoučeli pryč, dosunul se až ke skále poblíž spící dívky a zády se o ní s vydechnutím opřel. Cestovat celý den na zádech těch dvou nebylo nic příjemnýho, natož pak pohodlnýho. Co však momentálně dělalo Toshirovi starosti spíš bylo místo, na který ho tahle partička nesla. Proč ho vůbec táhli sebou?
"Co noha?" obrátil se k němu Ryuu poté, co se ujistil, že dívce nic neschází.
"Dobrý," zahučel Toshiro na odpověď, načež se mezi nimi opět rozhostilo ticho. Ryuu přešel do středu jejich nového a trochu stísněného tábořiště, kde začal chystat místo pro ohniště. Toshiro ho chvíli pozoroval, než zcela nečekaně vypálil otázku.
"Co jste vůbec zač?! Teda chci říct- vím, kdo jste vy. Ale co jsou zač oni? Co tady dělaj?"
Ryuu k rudovláskovi zdvihl pohled, než se vrátil k předešlé práci.
"Jsou to samé, co já," odpověděl prostě. Toshiro nedůvěřivě přimhouřil oči.
"Jako že jsou nájemní vrazi?" vypadlo z něj bez přemýšlení, načež si odmítavě překřížil ruce přes hrudník.
"O tom teda silně pochybuju."
"To ti řekla Maya?" povytáhl Ryuu tázavě obočí. Když rudovlásek neurčitě trhnul rameny, pobaveně se pousmál, přešel od nachystaného ohniště k němu a posadil se vedle něj.
"Jsou to lidé s určitými schopnostmi, kteří se rozhodli jít proti systému shinobi světa a řídit se vlastním rozumem. Tak jako já. Nebo ty."
"Nejsem žádnej ninja," ohradil se Toshiro se zarputilým výrazem ve tváři. Ryuu pokývl hlavou.
"Ale tvůj strýc byl... Nemám pravdu?"
Když zaznamenal změnu v Toshirově výrazu, jež přešel ze zarputilého do skleslého a vzápětí se ještě více zatvrdil, pokračoval.
"Co se s ním stalo?"
"Umřel," odpověděl Toshiro suše, s oranžovýma očima upřenýma přímo před sebe.
"Byl to nukenin?"
"Nebyl! Nebyl to žádnej zrádce!"
Ryuu povytáhl obočí nad prudkou reakcí, kterou jeho otázka vyvolala. Toshirovy oči najednou žhnuly jako bouřlivý požár a svaly se na jeho těle napínaly k prasknutí.
"Je to jen otázka," promluvil Ryuu konejšivým tónem.
"Je to blbá otázka! Můj strýc nikoho nezradil a nikdy od nikud nezdrhnul!" vztekal se Toshiro dál. Ryuu chápavě stočil pohled před sebe.
"A proto zemřel, že?"
Toshiro překvapeně zamrkal a zadíval se na Ryuua. Po jeho výbuchu vzteku náhle nebylo ani památky. Jak na to sakra přišel?
"Zemřel, protože někoho chránil?" pokusil se Ryuu odhadnout. Toshiro zabodnul pohled ke svojí zraněné noze.
"Vždycky dělal to, co správnej chlap dělat má. I když si některý mysleli opak," odpověděl tlumeně. Ryuu namíst odpovědi zdvihl pouze paži a položil mu dlaň na rameno, které krátce stisknul. Než ale stačil navázat další rozhovor, zarazil se a s natočením směrem ke skále se dlouze zadíval někam vzhůru. Nedokázal přesně říci, co to bylo za pocit, ale na okamžik měl dojem, že cítil něco zvláštního. Nepřirozeného. Brzy to však opět zmizelo, a tak se podíval zpátky na Toshira.
"V tomhle světě existují určitá pravidla, ale každý člověk má právo vybrat si svoji vlastní cestu," ujistil Toshira a odtáhl svou ruku zpět. Ve stejnou chvíli dorazila zpátky Fujiko s Jinem, načež se zuřivě rozpršelo.
"Tak mám takový dojem, že si dá Taichi menší koupel," poznamenal. Toshiro se při pohledu na prudký slejvák zatvářil skepticky.
"Menší, jo?"
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Stejně jako předešlý den se Toriko pohroužila celou pozorností do práce, až přestala vnímat okolní ruch. Jestli někomu překážela nebo ne, jestli někdo prošel kolem či ne, nic z toho nebrala na zřetel. Oproti včerejšku ale od ní alespoň nelétaly všemi směry piliny, ani nevydávala vrzavé zvuky při vyřezávání a šroubování. Většinu času strávila nad broušením dřevěných částí různě hrubými papíry, jejich kontrolování a následnému sestavení. Slunce bylo už za polovinou oblohy, když zaklapla svoji truhlu s nářadím, kam všechno nářadí pečlivě uschovala a v žaludku jí hlasitě zakručelo. Toriko si s podobně hlasitým zakřupáním protáhla ztuhlé tělo a otočila se na mladíka, který v obchodě pracoval.
"Chtělo by to něco k jídlu. Nejedla jsem celou věčnost!" oznámila mu, jako by bylo naprosto zřejmé, že ihned vyběhne něco jí sehnat, a pro změnu ze svého malého vaku vyhrabala plátěný sáček. Namísto dalších řezbářských hraček ale tentokrát do klína rozložila pár čtvercových kousků látek a šitíčko. Po nepořádku z prachu tak přišla na řadu pomalu se tvořící kupka odstřižků a nití, jak se plavovláska pustila do výroby šatů pro hotovou loutku.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Vonělo to opravdu znamenitě a pro tu chvíli zapomněla na své chmury a trápení. Ke kotlíku došla jako druhá. Mňam, tohle doplní síly na 100%. Opravdu by mě zajímalo, odkud bere všechny ty věci. Někdy mám pocit, že vykradl nějaký obchod. Sedla si a potichu sledovala míchající se jídlo.
Když si už myslela, že to bude za chvíli hotové, otočila se na Hikari a houkla na ni: „Hikari, pojď už, bude to za chvilku hotové. A nasycený žaludek s načerpanou energií je také důležitý pro to, co nás čeká.“ Posunula se a udělal místo pro Hikari. Pak se zvědavě obrátila se na Tamakiho: „Tamaki-san je něco co neumíte uvařit?“
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
Shouovi zapulzovala žilka na čele, když ho Toriko nejprve z ignorovala a poté mu přidrzle odpověděla.
„To si ze mě ta holka utahuje ne!?“ chytl mladík tik do oka a už se nadechoval, že jí půjde říct něco od plic. Hlas jeho mistra, vycházející z dílny vedle pultu, ho ale zastavil.
„Nech ji, Shou. To děvče je zajímavé. Chci vidět, jak velký má talent...“ řekl mladému řezbáři pan Tsubasa, když za ním Shou na zavolání přišel.
Kazuko se mírně nakrčila, když na ni Tenno tak naléhal, načež zakroutila hlavou.
„Muri desu, (To nepůjde,)“ hlesla, „Saito sensei není někdo, koho by šlo vystopovat, když sám nechce. O tom jsme se s Egaem už přesvědčili...“ řekla s pohledem upřeným před sebe, než se na Tenna znovu otočila.
„Dal mi ale tohle,“ pravila a zalovila v kapse, odkud vytáhla dva svitky, které mladíkovi podala.
„V jednom z nich je mapa, na které nám sensei zanechal označené nějaké místo, a v tom druhém technika... Gomen... podívala jsem se na ně bez tebe...“ špitla Kazuko a znovu se nakrčila, jako by čekala, že jí Tenno vynadá, že s tím na něj nepočkala, i když jí Saito nic takového nepřikázal.
Vskutku tomu tak bylo. První svitek obsahoval mapu světa s křížkem někde na hranicích Země ohně a Země řek a druhý obsahoval popis techniky... nebyla to ale ledajaká technika.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
Fujiko následovala skupinu. Běžela mlčky, až na občasné odpovídání Jinovi. Jeho otázky v ní vyvolávaly jakýsi smutek. Kde musel vyrůstat, aby se takhle ptal?
Při poslední zastávce se krátce vydýchala a kývla na Ryuuv rozkaz. Očima vyhledala fialovláska, a když spatřila, že se na ni usmál, úsměv mu oplatila. „Půjdeme?“
…
Dívka se sehnula nad prvním keříkem, který našla, a bezděky začala sbírat plody do hadrového sáčku. Myšlenkami byla však úplně jinde. Přítomnost Jina jí rozhodně nevadila, ale lákala ji k dotazům, které mu pravděpodobně nemusely být příjemné. Ona ale potřebovala znát odpovědi. Netušila totiž, jak se k chlapci chovat a nechtěla mu svým vlastním chováním ubližovat.
„Jine?“ oslovila ho, hledíc stále na své pracující ruce, „já… Omlouvám se, že se ptám. Pokud nechceš, nemusíš mi odpovídat… Jen… Odkud… Odkud jsi přišel?“
Masamoto Tenno
Tým Saito
Městečko Hama
Při Gokuově odchodu jen kývl. Jak se soustředil jen na Kazuko. Když potom prohlásila něco o podivném výroku jejich senseie, nechápal. Nebo chápal, ale odmítal ho přijmout.
"A říkal, kdy se vrátí? Mohli jsme mu přeci pomoc!"
Se zrakem upřeným na svou kolegyni mu připadalo, že na odpověď čeká snad hodinu. I když to mohla být sotva postřehnutelná chvíle. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek a scénářů. Nedokázal se dívat jen na jedno místo a těkal očima tak, jak se zamýšlel nad jednotlivými nápady. Náhle mu zrak padl na psa.
"Egao by ho mohl vystopovat!" upřel se na jedinou spásnou myšlenku, která dávala smysl. V jeho hlase byl podtón, který napovídal, že není dobrý nápad se stavět proti snaze najít jejich ztraceného ronina.
Razaki Oyasumi
tým Tamaki
Náhorní plošina
Až teď zaznamenal vůni, která se linula z místa, kde Tamaki vařil. Objevil se tam možná rychleji, než kdyby použil techniku, kterou trénovali.
"Tohle taky vypadá zajímavě. Co to je zač?" začal se zajímat.
Ne že by ho nějak chytla představa, že by sám někdy testoval svoje kuchařské umění. Spíš ho zajímalo, co v tom je. A z čeho se dá udělat jídlo. Z ukradených věcí to nezjistil.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„A to ste myslel jako jak zase...!?“ zabručel Taichi s tikem v oku a koutku úst, když ho Ryuu tak odbil, načež si jen uraženě odfrkl a vrazil si ruce do kapes.
Vážně ho zajímalo, co byla ta holka zač. Nikdy by ho bylo nenapadlo, že může člověk někde v divočině narazit za tak krátkou dobu na tolik lidí. Byl zvědavý, co bude mít ta holka za příběh.
Jinovi občasné otázky mu připadly vtipné, ale zároveň smutné, proto mu pokaždé odpověděl jako správný senpai, neopomínaje promítnout do formy odpovědi své „já“.
Krátce po poledni došlo na střídání Toshira. Když se Taichi pohled střetl s tím rusovláskovým, téměř viditelně mezi nimi přeskočilo několik blesků.
„Nedělej si naděje jasný? Já sem čistě na holky!“ zabručel na Toshirovu adresu, když mu pomáhal se zvednout a vylézt mu na záda.
„Místo měkkoučký kočky nesu na zádech tvrdej smradlavej šutr, fakt pecka todleto...“ ušklíbl se mladý Yarui, když měl Toshira na zádech, a vyrazil za zbytkem.
Po zbytek cesty se Taichiho výraz moc nezměnil, jen na pár chvil, když se nad něčím zamyslel nebo se zahleděl na zadek oné slečny, kterou nesl na zádech před ním Ryuu. Jinak bylo ale celkem očividné, co si o Toshirovi na svých zádech myslí.
Když se zastavili podruhé, bylo to už na dýl. Blížil se déšť a Ryuu rozdal rozkazy.
„Hai hai...“ odvětil Taichi svým typickém tónem, když se mu něco nechtělo, načež se sebral a odešel na opačnou stranu, než kam odložil Ryuu dívku.
„Konečná červánku. Fakt jako, měl by ses naučit bojovat aby sis nemusel nechat nosit zadek, jo!?“ spustil o něco méně šetrně než předtím Jin Toshira na zem, načež si do něho s potměšilým úšklebkem rýpl a šel nasbírat chrastí.
Po očku při tom koukl po Fujiko s Jinem, které poslal Ryuu na borůvky spolu.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Náhorní plošina
Tamakimu stekla po čele kapka. Ten kluk byl opravdu případ, nicméně jestli měl takový přístup, asi mu to šetřilo hodně nervů, zklamání a zlosti. Nakonec to bylo asi dobře.
Mladík odložil nástroj na brašnu a rozdělal oheň. Zanedlouho nad táborákem příjemně bublalo sukiyaki, které hnědovlásek připravil ze zbytků, co u sebe ještě našel a které byly v pořádku. Přes celou náhorní plošinu se linula vůně vařeného masa, hub, brambor, zelí a nudlí.
„Tak si dejte pauzu, děcka,“ zazubil se, když promíchal svůj výtvor. „Teď je třeba načerpat další energii. Tenhle trénink bývá hodně vysilující.“
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Na cestě odnikud nikam.
Jin běžel kousek za Ryuuem a udržoval jeho tempo bez zbytečného zadýchání. Dokonce vypadal, že má z pohybu jistou radost, protože se nevědomky pousmíval a rozhodně častěji pokukoval po okolí, než by bylo běžné. Zajímali ho zvláštní stromy, kameny i ptáci. Všechno tu pro něj bylo zajímavé a nové. Občas, když ho něco obzvlášť zaujalo, lehce zvolnil tempo, aby se Fujiko, nebo Taichiho zeptal. Rychlé otázky, rychlé odpovědi. Při jejich tempu ani nebylo nic jiného moc možné. Pokud ho zaujali neznámé lesy, o pláni, tak odlišné od lesů, to platilo dvojnásob. Jina dokonce napadla zvláštní vize světa, jako velikého talíře, který má svůj okraj. To by totiž mohl jít na jakoukoliv stranu a pokaždé by došel na okraj. Tím pádem by musel být určený střed, od kterého by se všechno určovalo. Svět tak vypadal přesně jako aréna, jen byla rozlehlejší a s více nepřáteli. Od doby, co ho s Fujiko s Taichim našli ležet u cesty se setkal se jen se čtyřmi lidmi, kteří se ho nepokusili ohrozit. S Ryuuem a jeho děvčetem, kovářem a Hachi. Ostatní ho pokaždé napadli, nebo napadl on je. Pokud svět nebyl jen další Arénou, dával to najevo opravdu zvláštním způsobem. Mělo vůbec smysl utíkat, když svoboda je jen větší arénou? To byla otázka na kterou si nedokázal odpovědět. Naštěstí ani moc nemusel, protože bylo pravé poledne a Ryuu rozkázal, aby si odpočinuli. Jin lehce sundal rudovláska z ramene, aby mu nijak neublížil a protáhl se. Nedalo se říct, že by byl Jin k rudovláskovy nějak něžný, ale rozhodně nebyl zbytečně krutý. Byl to sice jeho nepřítel, ale zatím mu nic neudělal.
Po zbytek cesty ke skále se věnoval vlastním úvahám o Arénovém světě, který si v hlavě vytvořil a tak mu cesta krásně utekla. Ryuu rozdal rozkazy a Jin se mile pousmál na Fujiko, jako by vyčkával jejích povelů.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
„Pět let...“ zopakovala si Hikari Tamakiho slova v duchu. Pět let byla dlouhá doba... až moc dlouhá. Bylo toho ještě tolik, co neuměla. Měla toho ještě tolik před sebou a ona nevěděla, kdy to bude potřebovat. Možná zítra, možná za týden, možná za měsíc, možná-
„Iya!“ zakroutila černovláska hlavou a zarputile se zamračila.
Bude to co nejdřív a víc o tom nehodlala pochybovat. Naučí se vše, co půjde, vše, co zvládne, a využije to na maximum, aby dosáhla svého cíle!
Dál vrhala kunaiem do dálky a dál ho chytala dřív, než se dotkl země, posouvajíc pomalu své hranice dál a dál. Nic nedbala na svůj zrychlující se tep a dech, nevšímala si ani toho, že s tím Razaki s Shiori už přestali. I Tamakiho hudba šla mimo ni. Jediné, co „viděla“, byl kunai před ní, řítící se k zemi. S každým hodem byl dál, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, aby ho vždy chytila. A chytat ho bude tak dlouho, dokud jí nezůstane v dlani navěky!
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
Kinumichi
Toshiro na fialovláska nechápavě zamrkal.
"A ty jsi co? Viking?"
Než se však stačil nadát, už visel Jinovi přes rameno jako pytel brambor.
'No to si děláš srandu,' přejel mu po tváři skeptický výraz, když zůstal hlavou dolů. S kladením odporu se však nenamáhal. Očividně by to nemělo žádný význam, protože tenhle kluk byl dost divnej. Trochu si ho všímal už předešlého večera a jestli mu něco připomínal, byl to ze všeho nejvíc vzteklej pes u boudy, kterýho někdo chytil a přivázal.
"Ne, Taichi," odpověděl Ryuu prostě na jeho otázku, jakmile ho modrovlásek dohnal.
"Potřebuju si být jistý, že zůstane v takovém stavu, v jakém je teď," dodal na vysvětlenou o malou chvíli později. Dál už ale s Taichim o tom, kdo dívku a rudovláska ponese či ne, nediskutoval.
Skupinka se těsně před polednem vymotala z rozsáhlého lesa, kde přenocovali, načež se před nimi rozlehla široká pláň. Ať se podívali kamkoliv kolem sebe, viděli jen zarostlá pole, trsy porostlá údolí a v dálce velké skalnaté pohoří, k němuž se pomalu blížili.
Teprve když bylo slunce na nejvyšším bodu oblohy, Ryuu na chvíli zastavil a nechal všechny odpočinout, zatímco překontroloval stav hnědovlásky a Toshirovy nohy. Za hodinu už byli ale opět na cestě, jen s rozdílem, že nyní nesl Toshira Taichi. Pohled na oba chlapce, jejichž výrazy byly více než výmluvné, působil i přes pochmurnost opuštěného prostředí docela komicky.
Ke skalnatému výběžku doběhli až v podvečer, kdy všude padlo šero a viditelnost se díky těžkým hnědým mrakům náhle značně zhoršila. Ryuu zastavil pod skalnatým výběžkem, který jim příhodně poskytl ochranu před blížícím se deštěm, a opatrně dozadu ke skále uložil stále spící dívku.
"Taichi, přines trochu chrastí z těch suchých keřů, co byly po cestě. Fujiko, o kousek výš rostou divoké borůvky. Vezmi Jina a dojděte pro ně. Dávejte ale pozor, kam šlapete. Skály jsou zvětralé," rozdal trojici pokyny pro to, co mají udělat.
Toriko
Tým Goku
Zrovna pečlivě obrušovala jedním z nejjemnějších brusných papírů hlavičku, která již měla jasně vyrýsované linie ve tváři, když ji vyrušil šklebící se mladík. Toriko dál pokračovala v zabrušování, při kterém vždy několikrát přejela po jednom místě papírem, poté odfoukla jemný prach rovnou do obchodu a následně si svůj výtvor s přimhouřeným okem prohlédla proti výkladnímu oknu. Teprve po deseti minutách naprostého ticha se natočila směrem k pultu a upřeně se na chlapce zadívala.
"Ani ne. Mně bordel nevadí," odpověděla vzápětí s bezelstným výrazem ve tváři, než se vrátila zpátky ke své činnosti.
"Ale uklidit byste si tu občas mohli," poznamenala vzápětí, zatímco pilně pracovala na vrstvách jemného prachu usazujícím se na všem v její blízkosti.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Lesní mítina
Ne jizvy, povzdychla si v duchu Fujiko. Možná by na něj měla přestat neustále ječet a vysvětlit mu to. On to asi vážně nechápal.
Posadila se k ohni a rychle snědla i svoji porci. Jídlo bylo jako předchozí večer výborné a dívka měla radost, že se jejich jídelníček zlepšil.
„Dávej pozor,“ natáhla k Toshirovi pak ruku starostlivě, když se zase posadil, ale nestihla nic udělat.
Ryuu nakonec rozhodl, že se půjde dál a rozdal úkoly. Jin se toho svého zhostil poněkud bezcitně. Modrovláska otevřela pusu a zase ji zavřela. Chtěla něco namítnout, ale nevěděla, jak svou myšlenku podat. Bylo možné, že mladík rudovláskovi prostě jen nevěřil.
Se zbalenými věcmi se rozeběhla za ostatními.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Pět let. „No to je panečku pořádná doba,“ pronesla Shiori překvapeně. Ani Razakiho poznámka nebyla bez účinku. To má pravdu. Pokud budeme mít dostatek času, možná se k té rychlosti přiblížíme. Ale překonat ji? O tom pochybovala. Tahle výzva Shiori netáhla. Věděla, že v některých případech prostě nestačí neustálé trénování. Hrálo v tom mnoho aspektů. Talent, nadání někdy i vrozené schopnosti. Letmo se podívala na Hikari. A taktéž některé životní rozhodnutí mohou posunout schopnosti přes maximum.
Ona sama se spokojila s jednoduchou myšlenkou. Prozatím bude stačit, když to budu trénovat a postupně zlepšovat. Časem se uvidí, jak na tom budu. Po tomto rozhodnutí pokračovala Shiori v trénování dál. Nakonec to vzdala chvilku po Razakim.
Čekal je ještě obtížný úkol a nehodlala se předtím úplně vyčerpat. Úkol. Teď, když se tím začala zaobírat, docela znervózněla. Klídek vždyť už ses rozhodla. Prostě uděláš co je v tvých silách. Ach to ne. Připadala si jako zbytečný článek řetězu.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Při pohledu na rudou Fujiko, odvracející pohled, protočil Taichi oči v sloup.
Jinova následná reakce ho donutila plácnout se do čela.
„Ty máš svaly i místo mozku ne?“ nechal se slyšet na Jinovu adresu, kroutící při tom hlavou nechápaje, jak mohl mít v některých ohledech fialovlásek tak dlouhé vedení.
„A kam zas lezeš!? Dřepni si na zadek a najez se tady ne!?“ plácl mu ruku na rameno a usadil ho vedle sebe dřív, než se mohl zase sebrat a jít si „sežrat žrádlo do boudy“.
Ryuu si poté vyhodil neznámou dívku na záda a jim přidělil Toshira, díky čemuž Taichimu málem zaskočilo.
„Hele! To neni fér jako!“ ohradil se proti rozkazu hlasitě, načež se obrátil na rusovláska, sbírajícího se ze země kam se odporoučel poté, co sám vznesl obdobný protest.
Taichi ho chvilku s tikem v oku sledoval, načež si povzdechl a sám se zvedl, aby se sbalil a mohl vyrazit pryč.
Alespoň, že se rusovláska rozhodl nést jako první Jin. Když Taichi viděl, jak si ho jeho kamarád vyhodil na rameno jak nějakou suchou větev, stekla mu po spánku další kapka skepse. Jak moch bejt tak silnej, a zároveň tak zabedněnej...!?
„Hele, Ryuu-san, Jin s nošenim červánka nemá evidentně žádnej problém tak co kdybych vzal tady slečnu na záda já, hmm? Ste náš jedinej medik tak byste se měl šetřit~“ vyrovnal hbitě Taichi krok s Yukim a nevinně se na něho zazubil.
Goku, pan Tsubasa, Shou, Kazuko Inuzuka
Země čaje, Městečko Hama
Mladá Inuzuka se lehce ošila, když se na ni Tenno otočil a vyskočil ze židle, načež uhnula pohledem stranou.
„Poslal mě Saito-sensei,“ stočila po chvilce pohled zpátky k chlapci, načež se ohlédla na Gokua, který seděl vedle Tenna a překvapeně a zaujatě jejich rozhovor sledoval.
„Ah!“ odtušil a narovnal se jako žák, který má dlouhé vedení, „necham vám soukromí,“ usmál se roztržitě, vzal si svůj ramen a za volání majitele stánku, aby mu s tou keramickou miskou nikam nechodil, si to vykročil ulicí pryč.
Když Goku odešel, obrátila se Kazuko zpátky na Tenna a odmlčela se.
„Chtěl, abych ti řekla, že šel někam, kam s ním jít nemůžeme... Ne dřív, než se nám podaří ‚přetnout pouta netvora‘...“ pravila dívka, načež sklopila pochmurně pohled a sedla si na stoličku po Gokuovi. Egao seděl poslušně vedle ní a s vyplazeným jazykem ji pozoroval, tu a tam nasávaje pachy z okolí.
Pan Tsubasa, kterému mezitím Toriko vtrhla do obchodu, se nad dívčinou odpovědí jen pousmál a s rukama za zády se odebral dozadu za plentu.
Shou svého mistra jen mlčky sledoval, načež se obrátil na tu divnou plavovlásku, co se jim zas usadila uprostřed obchodu.
Po chvilce, co ji sledoval, se mírně ušklíbl.
„Hele nemůžeš s tím jít aspoň dozadu do dílny? Děláš nám tu binec,“ opřel se lokty o pult a ukázal na piliny a prach, co se kolem Toriko hromadily.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země čaje, Městečko Hama
Tenno stále myšlenkami balancoval mezi hledáním svého týmu a bezdůvodnou vinnou za zlomení hůlky. Stavěl si žebříček toho, co by měl udělat jako první. Omluvit se Gokuovi za špatnou společnost? Schovat hůlky?
Než se stačil rozhodnout, zaslechl štěkot. Vlastně ani nepostřebl, že otočil hlavu tím směrem, plný naděje a nadšení. Něco uvnitř mu říkalo, že to je jen další planý poplach.
Ten hlas ale umlčel všechny pochyby.
"Kazuko!" vstal, ale dál se nehýbal. Byl sice bytostně nadšený, ale za posledních pár dní se stalo až příliš věcí. Tenno se zkrátka bál, že by to mohla být past.
"Co tu děláš?"
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
"No, pokud budeme mít tolik času, tak vás třeba i překonáme!" zvolal Razaki další ze svých fantatstických komunikačních kontrastů. Jeho slova totiž vůbec nezněla depresivně, naopak, byla plná očekávání. Jakoby tím vyzýval osud k soutěži.
Nedokázal najít jedinou druhou motivaci, o které mluvila Hikari. Viděl jen to, že bude lepší, rychlejší a bude mít novou dovednost. Rozhodně to ale v hlavě kombinoval se vším možným, co už znal a co se teprve mohl naučit. Rozhodně bude dobré to umět.
Jak trénink pokračoval, začínaly mu docházet vhodné kameny. Samozřejmě by bylo možné si pro všechny ty předchozí poslat golema, ale nechtěl zbytečně dělit jejich skupinu. Navíc se začínal zlepšovat, takže i když zrovna kámen nechytil, srazil ho k zemi a mohl ho použít znovu.
Nejednou se stalo, že se mu dokonce povedlo kámen chytit a nepustit. Mohl tedy začít zvyšovat sílu, se kterou kameny házel.
Bylo by snadné si teď dát pauzu. Odložit to na zítřek. To ale Razaki nechtěl. Čekal je důležitý úkol a on musel být připravený. Co když se mu to zítra bude hodit a on to nebude umět? Co když už Tamaki počítá s tím, že to bude umět. Co když se zítra objeví sensei a bude to chtít ukázat?
Tak přesně tyhle motivace hnaly Razakiho dál.
Na samém konci zjistil, že ještě nedokáže chytit hod maximální silou.
"Dál to asi dneska nedotáhnu, Tamaki," pokrčil rameny.
Jin Fu-kei
Tým Kuro
Na cestě
Když Fujiko dořekla svou prosbu, zrovna si přehazoval přes sebe tuniku a na okamžik na dívce spočinul pohledem. Chvilku nemohl přijít na to, proč zrudla a odvrátila pohled, ale nakonec mu to došlo. Lehce zpomaleně, jako by měl reakce rychlejší než myšlenky znovu odhalil své břicho a pohlédl na něj. Taichi na něho taky shlížel podivným pohledem, takže nejspíš nebylo pochyb.
"Ah..to ty jizvy že?!"
Konstatoval, opět se zahalil a vzal si misku se snídaní a opět odešel stranou, kde se mohl najíst. Tu do sebe dvěma prsty rychle naházel, aniž by nějak intenzivněji vnímal její chuť a prsty si otřel o kalhoty. To už se začal Ryuu balit, proto mu vrátil misku a přikývl na souhlas, když jeho a Taichiho zaúkoloval nesením chlapce. Rudovlásek se zrovna pokusil došlápnout na bolavou nohu, když k němu Jin zamířil a proto byl prakticky u něj, když se skácel k zemi.
"Ještě tě mohu táhnout za nohu, pokud se ti to nelíbí."
Promluvil k němu s velmi zvláštním bezcitným výrazem ve tváři a bylo poznat, že to myslí vážně. Stále mu nevěřil a proto ho bral jako svého nepřítele. Aniž by čekal na odpověď, chytil ho pravou rukou za oblečení u pasu a bez zjevné námahy si ho vyhodil na pravé rameno, jako by nesl starý strom. Jen co ho pevně držel, vyrazil tempem, kterým velice rychle Ryuua doběhl a poté tempo srovnal. Nebyl rád, že musí nést zrovna zrzka a tak se neobtěžoval s něžným zacházením. Hlavní bylo, nezklamat Ryuuovu důvěru.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
lesní mýtina
Ryuu přešel mlčky Taichiho rozespalý výlev i reakci Fujiko na polonahého Jina. Pouze poklidně usrkával ze své misky a sledoval, jak Toshiro po probuzení modrovlásky zpozorněl a ve chvíli, kdy zrudla, uprsknul trochu vývaru zpět do misky, načež za ní svůj obličej celý skryl. Pohledem přešel na Taichiho, jehož výraz při sledování Jina mluvil za vše. Absolutní absence pochopení pro raní rozcvičku vnukla Ryuuovi poťouchlý nápad, přesto pokračoval dál ve snídani, dokud nebyl sytý a dal se do balení. Jakmile bylo vše na svém místě, přemístil se ke stále spící dívce a překontroloval její stav. Zdálo se, že vše bylo v rámci možností v pořádku. Opatrně si ji tedy naložil na záda a pokývnul hlavou k Toshirovi.
"Vy dva ponesete jeho. Po cestě se vystřídáte," oznámil Jinovi s Taichim. V Toshirově obličeji se okamžitě objevil výraz naprostého nesouhlasu.
"To fakt nebude nutný," poznamenal suše, přičemž se vyškrábal ze země na nohy.
"Můžu jít úplně normálně sám-" pokračoval, přičemž normálně vykročil kupředu, při došlápnutí na zraněnou nohu se mu však podlomilo koleno a on se odporoučel rovnou k zemi. Naštěstí se stačil zastavit alespoň o dlaně, aby se nezabořil do mechu přímo nosem.
"Kruci-" syknul naštvaně a zatnul ruce v pěst. Ryuu se nevzrušeně otočil k odchodu.
"Jak jsem řekl. Po cestě se vystřídáte," oznámil, než s odrazem vyrazil z mýtiny pryč.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Plošina
„Přesně to jsem chtěl!“ ukázal mladík palec nahoru. „Je super, že si navzájem pomáháte, tak to má být!“ zazubil se, ale v duchu mu stekla kapka po čele. Ne, vůbec nic takového nezamýšlel. Proč ho to jen nenapadlo?
Povzdychl si. Možná proto operoval jen pod ANBU. Asi nikdy neměl na povolání učitele.
Znovu začal tiše brnkat a pobrukovat, ale tentokrát se nesoustředil na tóny, nýbrž na své žáky.
Zaujala ho hlavně Hikari. Ta se svého pravidla více než držela. Jako kdyby byl kunai něčí život, který by dívka ztratila upuštěním na zem.
Tamaki přestal nevědomky hrát, sleduje dívku. Byl si naprosto jistý, že takhle odhodlaného člověka při tréninku ještě neviděl.
Naštěstí necivěl dlouho, protože se na něj obrátila Shiori. „No…,“ zamyslel se s trsátkem opřeným o ret. „Mně to trvalo pět let,“ odvětil a začal znovu hrát.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
Fujiko se po rozhovoru s jejím bratrem zlepšila nálada. Tohle vždy dokázal jen on. Vždycky jí uměl vrátit úsměv.
Hlídka byla naprosto klidná. Dívka se tedy vrátila zpátky do tábora, vzbudila Taichiho a ulehla. Spacák byl studený, ale velmi rychle se vyhřál teplem jejího těla, ona se zachumlala a usnula.
Ráno ji probudil Ryuův hlas a vůně vývaru. Fujiko se podepřela na loktu a druhou rukou si protřela oči. Místo vlasů měla na hlavě vrabčí hnízdo a v obličeji ospalý výraz. Předchozí den byl velmi náročný. „Dobré ráno,“ zívla, vysoukala se z pytle a oblékla si svou vestu, načež vytáhla z tašky hřeben a upravila se. Při tom se rozhlížela po okolí, narazila na Jina a zrudla. „J-Jine! N-nemohl by ses prosím obléct?“ uhnula pohledem.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Když se ráno ozval řinkot naběračky o kotlík, Taichi se otráveně zamračil.
„Mhmmhmm!“ zabručel otráveně a přetáhl si spacák přes hlavu. Dlouho tak ale nevydržel, protože mu uvnitř začalo být horko a špatně se mu dýchalo.
„Proč tak brzo!?“ vystřelil po chvilce do sedu napruženě a osopil se na Ryuua. Pohled na polévku a její vůně však stačily na to, aby se zase rychle uklidnil.
„No tak dobře tohle hádám na odpuštění stačí!“ seděl rázem v tureckém sedu vedle Ryuua a s úsměvem od ucha k uchu k němu natahoval ruce s miskou.
Když se k nim přidal i Jin, neuniklo Taichimu, že přišel do půlky těla svlečený a řádně zpocený.
„To si jako přivstal aby si moch zacvičit...!?“ hleděl na Jina Taichi chvíli naprosto nechápavě a zhrozeně, neboť on by něco takového udělal leda z donucení a za trest.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Jin usnul prakticky ihned poté, co zavřel oči, což bylo velice vhodné, s ohledem na to, že se nacházeli venku, kde bylo více nezvyklých zvuků, než předtím kdy slyšel. Stejně tak jako usínání, byl snadný i samotný spánek. Díky únavě těla byl bezesný a klidný.
Ze spánku ho probudilo lehké zatřesení, jak si s ním Taichi střídal hlídku a bez fialovlásek bez zbytečných průtahů vstal. Jako hlavní pozici pro hlídání si vybral místo pod stromem v hlubokém stínu na druhé straně mýtiny, aby měl o spících dobrý přehled a z toho místa se za celou dobu nepohnul. Jeho hlídka všal byla klidná a když odhadem nadešel čas probudit Ryuua, vyrazil tiše k táboru. Rudovlasý mladík se nějak vrtěl a Jinovi neušlo, že nespí. Na něj si musel dávat pozor. Choval se divně a chlapec mu nehodlal věřit. Důvěru v lidi mu dávno vymlátili z hlavy. Jin přiklekl k Ryuuovi a lehce ho poklepal na rameno zrovna, když začalo svítat. Z očí rudovláska všal nezpustil, protože ten najednou vyskočil a hnal se do lesa, jako kdyby mu někdo do zadku strčil čerstvý zázvor. Jin pohlédl na Ryuua a když ten nec nepodnikal, vzdálil se na druhý konec mýtiny, kde se vysvlekl do půl těla a po krátké rozcvičce začal cvičit. Kliky, dřepy, kliky ze stojky a podobné cviky na posílení těla. Kdyby ho někdo sledoval pozorněji a počítal, kolik dělá různých cviků, přišel by na jistou nesouměrnost. Počty cviků v sérii byly totiž voleny čistě náhodně, jako by v nich nebyl řád a bylo jich více než u normálního shinobiho jeho věku.
Takto cvičil až do chvíle, kdy se Ryuu rozhodl všechny probudil a proto se vydal k tábořišti. Tělo se mu lesklo potem v ranním světle a jeho jizvy, kterých byla po celém těle slušná řádka byli zřetelnějeí než jindy. Chlapec tomu však nevěnoval žádnou pozornost a pomalu si přetáhl tuniku přes hlavu. Bez zjevného zájmu si prohlédl zůčastněné na snídani, krom rudovláska, tumu věnoval nedůvěřivý a ostražitý pohled a usadil se u snídaně. Když se podávala, měl ještě zrychlený dech a jeho tlukoucí srdce bušilo v rytmu kuloketné palby.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
lesní mýtina
Po návratu zpět k ohništi nalezl Ryuu na místě pouze Toshira a spící dívku. Než se ovšem vůbec stačil zeptat, kde je modrovlasý zbytek, objevil se Taichi i Fujiko.
Uvítal, že šel Jin i Taichi hned poté bez dalších zbytečných řečí spát, napjatá atmosféra kolem ohniště a rudé oči modrovlásky mu však neunikly. Neptal se, co se mezi trojicí stalo, bylo mu však zcela jasné, že rudovláskova společnost bude poměrně náročná. A to především pro Taichiho a jeho horkou hlavu.
Stejně jako chlapci se uložil poblíž ohniště, namísto spánku se však zadíval na oblohu posetou hvězdami. Od útočiště Ayame byli přibližně den a půl cesty, pokud vzal v úvahu dva zraněné. I to nebylo dost rychle, pokud měla být noha té dívky v pořádku, ale nic víc s tím dělat nemohl. Ryuu otočil hlavu a upřel pohled do pohasínajících plamenů. Musel si přiznat, že o něco víc než zdravotní stav těch dvou mu v tuhle chvíli dělala starost Hachi. Věděl, že jí v rukách jeho bratra nic nehrozí, ale děsilo ho pomyšlení na to, co to znamenalo. Nakonec se návratu domů beztak nevyhne... Bříšky prstů si protřel koutky očí a dlouze se nadechl. Ať udělal cokoliv, nakonec narazil na překážku, před kterou raději utíkal, než by jí musel čelit. To ale nebylo právě to, co by těmhle dětem chtěl předat. Jenomže naučit je stavět se překážkám čelem také nebylo nejmoudřejší, pokud nechtěl udělat stejnou chybu dvakrát.
Během svých úvah Ryuu usnul stejně jako Jin s Taichim, pouze Toshiro zůstal ležet s očima upřenýma do koruny stromu a poslouchat křupání suchých větviček mezi stromy, kde hlídkovala ta modrovlasá holka. Spánek nebyl úplně špatná možnost, ale Toshiro se nedokázal přimět usnout. Utiskoval ho provinilý pocit vůči Fujiko a co hůř, urgentně se mu chtělo. Než by ale všechny vzbudil svým poskakováním do ústraní nebo dokonce požádal o pomoc právě JI, zatnul zuby a rozhodnul se to za každou cenu vydržet až do rána. Proto první věc, kterou Ryuu s vycházejícím sluncem po probuzení uviděl, byl poskakující rudovlásek, který urputně prchal mezi stromy.
Pohled na spěchajícího Toshira ho pobavil dost na to, aby večerní myšlenky zahnal do pozadí a zatímco ostatní ještě spali, sehnal a připravil snídani. Horká polévka vyvařená z kostí králíků společně s trochou nasbírané zeleně se rozvoněla po mýtině a podobnou rychlostí přilákala Toshira zase nazpět.
"Dobré ráno," pozdravil ho Ryuu během nabírání polévky, kterou vlil do misky a rovnou mu ji podal.
"Dobré," zabručel rudovlásek na odpověď, když si kecnul do trávy a trochu váhavě se po misce natáhnul.
"Díky."
"Tvá noha bude zase v pořádku. Rána se zacelila, svaly i šlachy srostly. Bude to chvíli trvat, ale bude jako předtím," promluvil Ryuu mírným hlasem do ticha, jež znovu nastalo. Toshiro tlumeně odfrknul do misky.
"Jasně. Svaly srostou, vazy srostou, jizvy taky zůstanou... Co jinýho."
Ryuu nad jeho poznámkou povytáhnul obočí, místo odpovědi ale zamíchal polévkou v kotlíku.
"Vadí ti snad?" zeptal se znovu až po chvilce.
"Proč by... Aspoň všechny děsím a odpuzuju," trhnul Toshiro rameny ve snaze tvářit se, že je mu to úplně fuk.
"Tobě přijde Fujiko děsivá?" položil mu Ryuu otázku, po které se rudovlásek zakuckal.
"Co? Co to zase plácáte za kraviny? Nic takovýho jsem neřekl!" ohradil se dotčeně.
"Kvůli svým jizvám si připadáš děsivě. Takže ti přijde děsivá i Fujiko?" vysvětlil mu Ryuu svůj dotaz. Když na něj však zůstal Toshiro jen naprosto nechápavě civět, natočil hlavu mírně do strany. Vlastní jizva mu připadala odporná, ale úplně stejné na tváři Fujiko si nevšiml? Ten kluk pro samé oči neviděl. Anebo že by...?
Jounin pokývnul hlavou směrem ke spící modrovlásce. Toshiro jeho pohled nedůvěřivě následoval. Chvíli na Fujiko tupě zíral, zatímco stále netrpělivě poklepával ukazováčkem o misku, načež se obrátil zpátky na Ryuua.
"Holka no. Co je na ní děsivějšího než to, že JE to holka?" trhnul rameny. Ryuu zakroutil hlavou na znamení, že vůbec nic, načež hlasitě zabušil na kotlík, aby probudil i zbytek.
"Dobré ráno, ospalci. Až se nasnídáte, vyrazíme na cestu."
Toriko
tým Goku
Země čaje -> Městečko Hama -> obchod pana Tsubasy
Toriko si založila ruce v bok a s důležitým výrazem ve tváři se nahnula směrem ke starému řezbáři.
"A co jste si myslel? Však jsem říkala, že zase přijdu!" povytáhla obočí až do půlky čela, načež se zase vrátila zpátky na výchozí pozici a spustila paže podél těla. Vzápětí se však svezla na zem do tureckého sedu, stejně jako předešlý den rovnou uprostřed obchodu, a začala si chystat všechno potřebné vybavení. Svitek, z něhož vzešel po uvolnění pečetě obláček kouře a poskytnul jí tak velkou dřevěnou truhlu s veškerým řezbářským náčiním i částečně opracovanými kousky dřeva, které už připomínaly konkrétní části těla.
Toriko se chopila kulaté hlavičky, na níž se už rýsoval nos, náznak rtů i očí s ušima, popadla brusný papír a dala se do broušení. Pokaždé nějaké místo horlivě obrousila, pak hlavičku zvedla naproti výloze, jíž vcházelo denní světlo a po řádném zkontrolování s přimhouřeným okem se vrátila k broušení záhybů světlého dřeva. Během práce si začala tlumeně broukat jakousi starou písničku, co jí vytanula na mysli a pokyvováním do stran se nakrucovat do rytmu. Pro nezávislého pozorovatele to však spíše vypadalo, jako by ji svědělo tělo. Nebo měla divné křeče.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Razaki si vzal její radu k srdci a jal se pokračovat v tréninku. Jak si vedl Hikari už ale nesledovala. Soustředila se na svůj vlastní trénink. Navzdory tomu, jakého pokroku se jí podařilo docílit, necítila nic jako úlevu nebo radost. Pro ni byla cílová páska v nedohlednu.
Ani si neuvědomovala, jak dlouho už vlastně trénovali. Úplně ztratila pojem o čase. Jediné, co jí napovídalo, jak dlouho asi tak trénovala, byla únava a žízeň.
„Hah... hah... hah... hah...“ oddechovala ztěžka celá zpocená, když se opět prudce zastavila o několik metrů dál s kunaiem v ruce. Tentokrát s narovnáváním nespěchala a v klidu se v podřepu vydýchávala. Chtěla-li pokračovat, bude si muset upravit svou dráhu. Zastavila se totiž už jen kousek od okraje plošiny.
Když se její dech opět zklidnil, na sucho polkla a narovnala se, načež se natáhla po čutoře co jí visela u pasu a napila se.
Kdyby neměla obvaz kolem očí, vypadalo by to, jako by stála na okraji plošiny a kochala se tím krásným výhledem.
Takový luxus Hikari ale neměla. Namísto toho nechala vítr, aby jí pročesal vlasy a osvěžil ji, zatímco jí Tamaki vybarvoval okolí svou hudbou.
Chvíli tam jen tak stála a odpočívala, jak tělesně, tak psychicky, než se rozhodla pokračovat.
Shiori se zajímala, jak dlouho jim bude trvat, než dosáhnou stejné rychlosti jako Tamaki. Hikari ale věděla, že se na něco takového prakticky odpovědět nedá. Každý se učil různě rychle, podle svých fyzických předpokladů, píle a talentu. Co ji ale zajímalo, bylo, jak dlouho si tuhle rychlost asi tak osvojoval Tamaki. Svou otázku si ale nechala pro sebe, tak relevantní přeci jen nebyla. Namísto toho se vrátila na svou pomyslnou startovní čáru, posunula ji o několik metrů vzad a připravila se s kunaiem v ruce k dalšímu hodu.
Goku, pan Tsubasa, Shou, dívka
Země čaje, Městečko Hama
„Neznáš?“ zarazila se slečna uklízečka, když jí Toriko odpověděla.
„O-Oi! Chotto-! (Počkej-!)“ natáhla za blondýnkou ruku, když se zničehonic sebrala rozutekla se pryč, ale víc se ji zastavit nesnažila.
Bylo možné, že byla ta dívka sirotek…?
Goku mezitím mlčky sledoval Tenna a jeho zlomené hůlky, načež odvrátil pohled a zahleděl se na svůj stydnoucí ramen.
Vůbec netušil, co by pro toho kluka mohl udělat. Vše, co ho napadalo, bylo jednoduše příliš šílené…
Ani on si nevšiml Toriko, když za jeho zády proletěla tak rychle, až se zvedl závěs, co měl skýtat hostům stánku soukromí.
Zatímco blondýnka mizela v dáli jako namydlený blesk, doprovázel ji chvíli štěkot malého, šedého psíka. Byl to vůbec pes, nebo vlče…?
„Tiše, Egao,“ šeptla k vlkovi dívka s vlasy stejné barvy, jako byla srst zvířete, aniž by odvrátila zrak z dvojice za závěsem.
Psík poslechla a s tichým zakňučením zvedl k dívce pohled. Ta se nadechla, vydechla a vykročila vpřed.
„… Tenno…?“ zazněl její hlas za černovláskovými zády, když děvče nesměle odrhnulo závěs stánku.
Byla to Kazuko.
„Hm?“ ohlédl se pan Tsubasa na Toriko, když mu vtrhla do krámu a rozezvonila tak zvonek nad dveřmi jako o závod.
„Chm,“ pousmál se řezbář, kontrolující své výtvory, vystavené na jednom z regálů, a otočil se k dívce čelem.
Shou vykoukl zpoza pultu, kde akorát dopočítal kasu, a vyvalil na Toriko překvapeně oči.
„Takže jsi přeci jen přišla?“ přešel k Toriko Tsubasa s rukama za zády a zahleděl se jí do tváře.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Seděla na zemi, upíjela z lahve vodu a sledovala nedaleké dění. Okolní rozruch poklidně dokreslovala hudba, která se nesla nad plošinou, kde kempovali. Shiori zavřela oči a nechala se chvilku kolébat jejími notami. Moc melodií neznala, ale bylo příjemné poslouchat někoho, kdo uměl na něco opravdu hrát.
Tak jdeme pokračovat. Zatím co Hikari dobíhala kunai a Raziki zas kamínky, rozhodla se Shiori začít s něčím jiným. Kamínkem si odhadla přiměřenou vzdálenost, v duchu si vybrala několik not a čekala, až je Tamaki zadrnká. Následně aktivovala chakru rovnoměrně do celého těla a doběhla ke kamínku. V zápalu hry a neustálého opakování se aktivace stala víc přirozenější a Shiori na ni přestávala tolik myslet. Postupně zjišťovala i vzdálenost, která by ji tolik nevyčerpala, kdyby přišlo do tuhého.
Po několika sériích se nakonec zastavila. Ohnula se a s rukama na kolenou oddechovala. V hlavě jí běžela otázka, která ji nakonec nedala a musela se zeptat Tamakiho. „Když to budeme procvičovat, za jak dlouho se dostaneme na podobnou rychlost?“ Chápala, že to bude trvat tak pár let, ale přesto byla zvědavá, jak zhruba dlouho to bude.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Tenno se nepoznával. Nikdy tak nervózní nebyl. Za podlední půlhodinu se přistihl, ťuká prsty po všem možném a jakmile je držel u těla, pro změnu žmoulal cípy svého oblečení. Měl pocit, že v každém kolemjdoucím vidí buď Saita, nebo mladou Inuzuku.
Těkat očima nepřestával ani když seděli. Jeho sebekontrola byla pryč. A to ho štvalo daleko víc, než to, že nevěděl o zbytku svého týmu.
A do toho Goku vložil svou perfektní otázku.
Nad tím totiž vůbec nepřemýšlel. Všechny jeho scénáře počítaly s tím, že se prostě jeden nebo druhý někde objeví, budou pokračovat v jejich putování a všechno bude jako do té bitvy. Potom možná klidnější.
*Co když má pravdu? Co když se už neukážou. Co když jsem šel jinudy, propásl nějaký plán, něco se jim stalo?*
I když nepředpokládal, že by kdokoliv mohl Saitovi byť jen ublížit, natož ho zabít, stejně v něm hlodala nejistota. Protože z toho člověka, co po nich šel, byl z nějakého důvodu nervózní i jeho učitel. A to ho jednoduše děsilo.
"Já nevím," pronesl nakonec, přičemž se staly dvě věci. Jednak na moment skončilo mlčení, které po celou dobu udržoval a jednak zlomil jednu ze svých hůlek mezi prsty. Vůbec netušil, že jí držel.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
První rada mu byla platná jako papírové brnění, ale to, jak mu to krásně vysvětlila Hikari, to už chápal. Cítil, že přesně tohle by ho mohlo posunout trochu dál. Jediným problém zůstávala ta podmínka. Pravidlo, které neporušit. Žádné ho nenapadlo. A nechtěl opakovat po své kolegyni.
Pak si vzpomněl na ten kamínek.
Vzal další a hodil ho co nejdál. Záměrně tak, aby přehodil plošinu. A snažil se ho chytit dřív, než se dostane moc daleko. Svůj účel to plnilo. Soustředil se především na práci s chakrou. Nejednou se stalo, že by sice měl šanci kámen chytit, ale on se potřeboval soustředit především na to, aby jeho tělo pracovalo s chakrou naprosto přirozeně. Aby na to potom nemusel myslet.
Takových šancí přirozeně nepřicházelo mnoho. Častokrát si myslel, že mu to vyjde, ale nakonec sotva škrtnul prsty a kamínek opět zmizel za hranou.
Šutrů tam naštěstí bylo dost, takže neztrácel čas jejich hledáním. Tamakiho ladění se ukázalo jako skvělá zvuková kulisa. Netušil proč, ale uklidňovalo ho to. Ať zrovna ladil, hrál nebo si broukal. Jakoukoliv hudbu totiž neslyšel už dlouho.
Občas hodil očkem po zbytku týmu. Hikari to šlo ukázkově. Vážně nechápal, jak to ta dívka dělá. Kdyby on sám přišel o oči, nedokázal by chytit letící kunai. Buď by úplně minul, nebo by si rozřízl ruku. Obdivoval ji.
Další a další kamínky končily za hranou. Ale sám na sobě pociťoval, že s chakrou už se mu při téhle technice pracuje mnohem lépe. Pokusy, při kterých úplně selhal, pomalu ale jistě přecházely v ty těsné a dokonce i ty těsné už nebyly tak blízko k selhání.
*Mě to už nebaví!* prolétlo mu hlavou, když natáhl ruku přes lanka jen proto, aby chytl kámen, který mu opět proklouzl. Přitáhl si ho zpátky jen proto, aby ho mohl znovu hodit do té propasti. Sám. Z vlastní vůle. S jasným cílem.
Po této úlevě se vrátil na start, připraven na další pokus.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Kdesi v lese
Když se Fujiko zvedla a odešla, následoval ji pohledem i Taichi. I jemu došlo, že ji do svého hašteření nevědomky zatáhli a jeho to zamrzelo.
Zvedl se, zabodl „tos zvoral kámo“ pohled do Toshira, když kolem něho procházel, a vyrazil za svou sestrou.
„Gomen, Fuu-chan. Von to tak nemyslel,“ zastavil se kousek za modrovláskou, když ji došel, a s rukama v kapsách uhnul pohledem provinile stranou.
„To mělo bejt jen takový chlapský popichování...“ dodal, podrbal se roztržitě za hlavou a pokusil se pro svou sestru vykouzlit omluvný úsměv.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Tentokrát se rozhodla soustředit o něco déle a použít víc chakry. Uvědomovala si, že takový komfort v boji mít nebude, ale někde začít musela. Potřebovala svůj limit posunout dál. Až se jí to podaří, zapracuje na záporech.
Nadechla se, vydechla, přikrčila a mrštila kunai před sebe, načež se odrazila.
Jejím tělem projel téměř elektrizující impulz energie, který jejím svalům dívčina chakra dodala, a ona se zastavila o několik metrů dál, držící kunai za jílec pevně v dlani. Obě rolničky v jejich vlasech se při tom jemně zhouply a zacinkaly.
Hikari se narovnala a pozvedla nůž ve své ruce. Tentokrát urazila podstatně větší vzdálenost. Kunai hodila silněji a v menším oblouku, takže jí to ani netrvalo o nic déle. Již na začátku tréninku si určila, že nenechá svou zbraň ani jednou dotknout se země. To jí pomáhalo své hranice vždy o kousíček překročit. Pokaždé, když měla pocit, že to nezvládne včas, zatnula zuby a přidala. Díky tomu teď mírně ztěžka oddechovala a po čele jí stékaly kapky potu.
Razaki mezitím naštvaně nakopl kamínek a postěžoval si, že se mu nedaří. Tamaki mu dal něco jako radu, načež se usadil do trávy a chvilku na to se dal do pobrukování, zatímco ladil svůj nástroj.
Hikari natočila jeho směrem lehce překvapeně hlavu a zaposlouchala se. Takže on uměl hrát na shamisen? Ta melodie jí byla povědomá. Tamaki měl vážně příjemný hlas...
Černovláska ho ještě chvíli poslouchala, načež se krátce pousmála a obrátila se na Razakiho. Ve výuce měl hnědovlásek ještě trošku meze.
„Zkus se víc soustředit a rozprostři chakru po svém těle rovnoměrněji,“ poradila Razakimu a natáhla jeho směrem ruku s kunaiem.
„Nastav si nějaké vlastní pravidlo, které nebudeš smět za žádnou cenu porušit. Já si určila, že se můj kunai nesmí ani jednou dotknout země. Vymysli si něco podobného a drž se toho. Jestli máš dost silnou vůli a dostatek odhodlání, pomůže ti to lépe se soustředit a překonat tvé hranice,“ svěsila dívka ruku s nožem a obrátila se opět čelem k dráze, na které trénovala.
Nadechla se, vydechla a rozproudila svým tělem chakru, načež před sebe mrštila kunai tak jako předtím, jen rychleji, dál a v menší oblouku. Jakmile se kov jílce přestal dotýkat její dlaně, pokrčila se a odrazila.
Centimetry ubývaly a špička nože byla k zemi blíž a blíž. Ani ne na délku nehtu od nejdelšího stébla se však zastavila a namísto ní spadlo do trávy několik kapek potu, když kunai Hikari zachytila, pokrčená v podřepu, opírající se volnou dlaní o zem a ztěžka oddechující. Do Tamakiho rychlosti to mělo pořád daleko, ale stejně tak už i do rychlosti Shunshin no Jutsu, které se učili na akademii.
Faktem bylo, že pro Hikari mělo její pravidlo s kunaiem větší hloubku, než Razakimu řekla. Byla v něm i jistá symbolika, která jí dodávala energii a utužovala její vůli.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Ať vyzkoušel Jin jakýkoliv výpad, Ryuu pokaždé odhadl jeho útok a bez jakéhokoliv problému je vykryl. Bylo to až provokativní, ale i přes to všechno zůstal chlapec v klidu. Byl to nakonec jen tréning a tam emoce neměli místo.
"Hai."
Pravil podřízeným hlasem a bez dalších okolků se vydal zpět. Na světě toho bylo ještě tolik, co se musel naučit. Když došel na místo, bez okolků se uložil na zem, poblíž ohně, pod sebe a na sebe hodil deku a zavřel oči. Byl to dlouhý den a únava se už hlásila, proto usnul skoro okamžitě.