Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Čili došlo k přepracování některých textů a popisků, Zajímavá místa byla kompletně přepracována a Příběh též, včetně postavení Světa Shinobi jako místnosti ve hře, respektive popis místnosti byl upraven tak, aby lépe reprezentoval, jak je místnost dávno vnímána 
Yuki Ryuu, Toshiro
Tým Kuro
lesní mýtina
Toshirův pokus o vraždu pouhým pohledem ukončila modrovláska, která se nejprve obula do svého očividně bratra a následně se bez rozpaků začala vyptávat sama. Rudovláskův výraz téměř stejně rychle přešel z rdousícího na zaražený, když ho její přímé otázky zaskočily. Sotva se však podíval na její tvář, zatvářil se, jako by snědl pocukrovaný citrón a urychleně své rezavé oči přemístil k ohništi.
"Jsou to lovci. Lidí, ninjů... Kohokoliv, kdo je boje schopný," odpověděl po krátkém odkašlání, aby rozehnal červenající se barvu ze svých tváří. Mermomocí se přitom snažil udržet tvrdý výraz někoho, kdo nemá slovo rozpaky ve svém slovníku.
"Chodí od vesnice k vesnici a chytaj všechny, který se jim hodí. Hlavně sirotky a takový, co nemaj rodiny. Po těch se nikdo neshání," dodal a v očích odrážejících plápolající oheň se na malý okamžik rozpoutal požár.
Ryuu, který akorát dojídal svou porci k večeři, mlčky naslouchal Toshirově odpovědi. Věděl od Mayi, co se před několika roky stalo v jejich vesnici. Že tu na ně narazili nyní znamenalo, že se vrátili. Jeho obočí se nepatrně svraštilo, načež odložil prázdnou misku a vstal od ohně.
"Jak jsem řekl. Dojíst a spát. Musíte se prospat," přejel pohledem všechny tři, než zamířil mezi stromy. Jako přízrak se jen vteřinu poté zjevil před Jinem, blokujíc dlaní jeho prudký výpad loktem proti neviditelnému nepříteli.
"Ve dvou se trénuje lépe," promluvil k fialovláskovi, když jeho paži pustil a s odstoupením o krok dozadu ho gestem ruky vybídnul k dalšímu výpadu.
Hikari
Tým Tamaki
Lesní cesta
Z Razakiho úst padl návrh loupeží, ale ten Tamaki okamžitě zavrhl. Hikari to chápala. Jí se také nelíbila představa, jak okrádá nějaké pocestné, kteří se opravdu potřebují jen dopravit z bodu A do bodu B proto, aby se sami nějak uživili, i když musela přiznat, že ani jí tahle taktika nebyla cizí. Od svého odchodu neměla moc čas řešit, jak si na jídlo vydělat nebo si ho zasloužit. Občas sice někomu pomohla a odměnu si vysloužila, ale většinou se musela prostě obrnit a být rychlá. Na úroveň lapků však nikdy neklesla.
Tamaki se jí poté zeptal, odkud vlastně pocházela a ona jeho směrem natočila hlavu.
Chápala, proč se ptal, ale přesto by byla radši, kdyby se prostě obešel bez toho.
„Mohl byste mi prosím dát trochu času, než vám na vaši otázku odpovím, Tamaki-san?“ požádala ho namísto odpovědi a doufala, že to pochopí. Nebyla s nimi ještě tak dlouho, aby jim mohla natolik věřit a svěřit se jim se svým původem. Jejich vztah byl zatím založený víceméně jen na slovech, nikoliv činech, když pomine tu záchranu. Nechtěla riskovat zradu zbytečně brzo. A kromě toho, pokud jí vážně chtějí pomoct, dříve či později se to beztak dozví.
Shiori pak přešla na téma tréninku, což zaujalo i Hikari. Věděla, že bude muset tvrdě trénovat, aby zesílila. Jinak může jen těžko doufat, že dosáhne svého cíle. A stejně tak nezapomněla, co Tamaki předvedl, když ji zachrnoval před těmi otrokáři. Neznala snad nikoho, kdo by se dokázal pohybovat takhle rychle, takže byla i ona zvědavá, co by jí mohl předat. Jestli to byl bývalý ANBU, nemohla si přát lepšího učitele.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Jak jako slušněji!?“ zatvářil se Taichi dotčeně, když skončil napomenutý on, „JÁ si tu na mima nehraju!“ oponoval Fujiko. Když si ho ale sestra přestala všímat a namísto toho se zkusila rusovláska na okolnosti zeptat sama, jen si uraženě odfrkl, lehl si na bok a s pohledem odvráceným stranou do sebe dál soukal večeři. Po očku při tom sledoval Jina, který trénoval opodál. Přemýšlel, že by se k němu přidal a využil šance na tréninkový sparing, ale nakonec to zavrhl, protože se mu teď prostě nechtělo.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les
Nad Tamakiho poznámkou Shiori zabručela. Sakra tohle byli věci, které jsem dělala i u nás doma a nebyli zrovna záživné. Ani k těm těžším misím jsem se nakonec nedostala. Samotná představa někomu zase hlídat mazlíčka nebyla zrovna uspokojivá. O to víc potěšila nabídka, že je naučí vše, co ví a umí. Shiori se rozzářila očka. Tahle pomoc by zvýšila možnost na přežití jak do budoucna, tak na úkol, co je čeká.
Šli dál a konverzace pokračovala. Když se chopil slova Razaki neměla na to Shiori co říct. Krádeže…ehm…vypůjčení věcí na dobu neurčitou se jí taktéž nevyhnuli. Sem tam zmizela farmáři mrkev či vejce, ale přímo někoho přepadnout?! Na tom Shiori tak špatně nebyla. A dost se jí tohle příčilo.
S otázkou se otočila na Tamakiho: „Ještě máme dost času, než dojdeme do cíle. Takže. Nějaká první lekce by byla?“
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Jin urychleně dojedl poslední sousta, vylízal misku do sucha a nakonec ji odložil tam, kde by ji každý našel. Jídlo chutnalo opravdu zvláštně, ale chuť zaznamenal Jin jen jako doznívající melodii někde v dálce a tak jí moc důležitosti nevěnoval. Důležité bylo, že se mohl konečně zase najíst, protože po posledním souboji byl vysílený. Pokaždé, když použil svojí skrytou sílu, dostal hlad a né vždy se mu v minulosti jídla dostalo. V takových situacích odlupoval omítku ze stěn a jedl ji. Nevěděl přesně proč to dělával, ale pokaždé mu to dodalo přesně to, co si tělo žádalo. Nejspíš tam byla nějaká látka, kterou jeho tělo potřebovalo. Když si na to vzpoměl nyní, musel se usmát. Najednou mu to připadalo hloupé. Kdyby se o tom někdy zmínil, považovali by ho za ještě většího barbara.
Když se tak probíral svými myšlenkami, napadlo ho, že dlouho netrénoval. Ano, byl svobodný a trénovat nemusel, ale nedokázal si pomoct. Čím více o tom přemýšlel, tím více se myšlenka měnila v touhu, která ho nakonec donutila aby vstal a poodešel pár kroků stranou od ostatních. Tam se zastavil uprostřed mýtiny a zaujal zvláštní bojový postoj, ne nepodobný výchozímu postavení bujinkanové katě a po třech úderech srdce, který Jinovi zněl hlasitěji než nedaleký praskající oheň, začal se sérií výpadů a bolkací. Chlapec si představil své nepřátele a bojoval proti nim. Jeho pohyby vycházeli z jeho zvířecích pudů a byli tvrdé, ostré a nesmlouvavé. I přes všechny zvláštní pohyby vypadal velice ladně, jako kdyby jeho pohyby vycházeli z útoků nějaké kočkovité šelmy. Stejně často, jako pěsti používal zaťaté prsty, jako kdyby to byli drápy a trhal své pomyslné oběti na kusy. Kopal hlavně koleny a k drcení používal i lokty. Mezi údery a bloky trénoval i dech, protože jak věděl, dech byl jeho nepřítelem stejně, jako nějaký člověk s mečem. Jeho fialové vlasy vlály ve svitu měsíce a Jin se konečně sítil volně. Volně, jako nikdy předtím. Hlavu měl prázdnou a svět mu patřil.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les
„Přesně takovou, Shiori-chan,“ zazubil se mladík, když začala jmenovat možná zaměstnání. „Kromě toho jsem se toho za ty roky fakt dost naučil a nehodlám si svoje vědomosti nechat pro sebe. Naučím vás všechno, co se vám bude hodit,“ dodal zvesela, načež trochu zvážněl. „Nevím, jestli byste úplně chtěli pracovat jako ninjové bez pána… To je trochu nebezpečný a… ze mě by mohl být tak trochu nukenin, o což fakt nestojim,“ podrbal se za hlavou.
Jakmile však podal svůj návrh Razaki, Tamaki ztuhnul. „Na to zapomeň,“ založil si ruce na prsou nazlobeně. „Nedovolím, aby kvůli mýmu plnýmu břichu hladověli jiný. To fakt ne,“ oznámil. Hned se zase usmál, protože chápal, že dětem bez zkušeností a schopností mnohdy nezbývalo nic jiného než krást. „Teď jste se mnou, takže krást nemusíte. Navíc to nepovažuju úplně za moudrý. Mohly by vás odhalit vaše vesnice. Hm… Z jaký vesnice jsi vlastně ty, Hikari-chan?“
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
„Taichi, chovej se trochu slušněji,“ napomenula ho šeptem Fujiko a šťouchla ho do boku, načež se obrátila na Toshira. „Kdo to byl a proč po tobě šli?“ zajímala se.
Koutkem oka zahlédla i Jina, který se choval jako šelma. Vzal si jídlo a odešel s ním do ústraní, kde ho začal hltat.
Dívka trochu posmutněla. Kéž by mu dokázala pomoci, aby se mezi nimi cítil více svůj. To, čím si musel projít, muselo být děsivé.
Goku
Země čaje, Městečko Hama
Nějakou tu chvíli si malá plavovláska v lázni pobyla, než jí to zhatil čísi příchod. A tím někým byla vrchní uklízečka, která se jako démon zjevila přímo nad dívkou.
„To se mi snad zdá! Je vůbec lidsky možný, aby byla holka tak neskutečný prase!?“ zaburácela na Toriko černovlasá třicátnice v zástěře a s vlasy skrytými pod bílým šátkem, načež dívku vytáhla za ucho z vody.
„V tvym pokoji to vypadá jak v sídle krtka, v dámské šatně jak kdyby se tudy prohnala písečná bouře a tohle je co? Louhuješ si tu bahenní čaj nebo co!?“ zatahala Toriko za ucho černovláska a zabodla prst do šířící se špinavé skvrny ve vodě.
„Ty máš takový štěstí že seš host madam Miyano! Díky tomu tě timhle kartáčem nevypráskám na ulici, ale jen umeju! A to pořádně! Mazej!“ pohrozila blondýnce žena nasupěně asi metrovým kartáčem, načež ji s sebou odtáhla do dámské koupelny.
„No... spíš se vyřešil sám... Snad...“ pousmál se mezitím hořkosladce Goku, hovořící s Tennem a sklopil krátce pohled.
„Ale takovej je holt život,“ usmál se hned na to, když vzhlédl.
„Tak to držím palce, ať se brzo shledáte. Já si du dát snídani. S tou sem se taky dlouho neviděl, hehe,“ zvedl na mladíka vztyčený palec a rozverně se zazubil. To už se k nim ale donesl řev a nadávky, vycházející z dámských šaten.
„Uh... huh?“ zamrkal Goku nechápavě, hledící tím směrem.
Toriko
Tým Goku
Země Čaje, městečko Hama
Po příchodu do lázní zopakovala Toriko stejnou scénku jako při prvním příchodu na pokoj. Zatímco na chodbě po sobě zanechala cestičku prachu a špíny, při pohledu na postel upadla do bezvědomí, jež po zvuku připomínal spánek. Oči znovu rozlepila až s východem slunce, které několika paprsky proniklo oknem do ložnice.
Toriko se pomalu vyškrábala z rozpláclé pozice do sedu, rozhlédla se kolem sebe a se zívnutím se pokšrábala ve vlasech. Nebo spíše v něčem, co vlasy mělo připomínat, ale díky ztvrdlosti to vypadalo spíše jako světlé ostny. Toriko stočila pohled vzhůru, načež natáhla paže před sebe a začala se prohlížet. Nejspíš by jí neuškodila pořádná koupel, protože to zaschlé bláto, co ještě neopadalo, už začínalo opravdu docela kousat. Dívka zakývala souhlasně hlavou na znamení, že je to dobrý nápad, sklouzla z rozházené postele a namířila si to dolů. Nechápavé ani zhrozené pohledy ostatních návštěvníků, když vlezla do horkých lázní, vůbec nepostřehla.
Při postupném odstrojování důkladně protřepala každý kousek svého svršku, než ho odložila do košíku a nakonec kolem sebe obtočila osušku, v níž zamířila do koupele. Ani zběsilý úprk všech přítomných žen v šatně jí nepřišel zvláštní. Natož aby ji napadlo, že je toho příčinou.
Botan Shigeru
Tým Shi
Stále u jezírka
Botanovi přišlo čekání do dalšího dne zbytečné, ale něco ho přimělo zůstat. Raději by tam už nezůstával dlouho i když si matně uvědomoval, že to co ho pronásleduje je spíš jeho minulost, než oinini z mlžné vesnice.
Každopádně nehodlal jen tak sedět nebo tlachat. Nejde se jen naučit novou techniku. Je důležité ji také začlenit do bojových taktik aby nebyla jen zdržením od pravé rychlosti uživatele a stala se vylepšením jeho schopností.
tuhle pravdu se učil každý ninja už na akademii a Botan nebyl výjimkou a tak se po snídani přesunul na okraj lesa s pár kunai. Už měl v hlavě pár základních kombinací které chtěl vyzkoušet a tak si protáhl prsty, několikrát si nanečisto potrénoval skládání pečetí a mohl začít.
nejdřív vytáhl jeden z kunaiů, namířil na stom, který stál poblíž a vyhodil jej-nezůstalo ale jen u toho!-Hned na to problesknul o pár metrů bokem, složil pečeti na raitonovou techniku a dalším problesknutím skočil přímo k boku stromu a elektrizující kouli zarazil do navlhlé kůry.
"Pozdě!" Zaklel nehlasně v momentě, kdy se podíval na kmen. Kousek od jeho ruky byl ve dřevě zaražený kunai a doletěl tam ještě předtím než Botan dokončil svoji kombinaci.
"Chce to víc rychlosti." Pomyslel si, vytáhl kunai ze stromu a šel zpátky.
"Hod-problesknutí-pečetě-problesknutí-zásah!" Prolétávalo mu hlavou zatím co opakoval pokus za pokusem.
Neměl čas se rozptylovat. Ještě plánoval pár dalších kombinací, které se musí naučit...
Dosažení dostatečné plynulosti a rychlosti mu zabralo nespočet pokusů a další řádku přidal aby si byl jistý, že to stačí.
Ještě se pokoušel například složit pečetě, vyhodit kunai do vzduchu, problesknout ke stromu, použít techniku, problesknout zpět a kunai ve vzduchu zachytit. V této situaci byla více než rychlost důležitá preciznost. po předchozí kombinaci nebylo složité problesknout se zpět v čas, ale spíš zachytit kunai alespoň pevně, natož tak způsobem, který by Botanovi umožnil ho okamžitě znovu hodit.
To byl ovšem cíl další kombinace, která se od té předchozí lišila v tom bodě, že musel na konci kunai zachytit a mrštit jej do stromu, na který předtím zaůtočil bleskem.
Díky tomuto sólo tréninku měl co dělat až do večera toho samého dne.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země čaje, městečko Hama
Bylo vážně příjemné po dlouhé době narazit na příjemnou recepční. Většina, se kterými se setkal, neměla tuláky příliš v lásce. Což bylo paradoxní, protože, alespoň Tenno byl toho názoru, tuláci tvořili jejich největší klientelu.
Právě když přebíral klíče, ozval se vedle něj známý hlas.
"Zdravím. Mí přátelé se zatím neukázali. Rozhodl jsem se počkat tady. Co vy? Vyřešil jste svůj problém?"
Ne že by Tenno chtěl rozhovor nějak zkracovat, to by asi nebylo zdvořilé. Jen se bál, že pokud se takhle budou bavit dál, už svůj krk nikdy nesrovná. Ten chlápek vypadal jako někdo, kdo plete zvířátka z ocelových trubek. Byl rád, že včera dodržel slovo a nezabil svého zajatce. Pravděpodobně by teď byl ubytovaný někde úplně jinde.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Bylo to zvláštní dilema. Nevěděl, jestli má litovat Tamakiho, nebo být vděčný jeho učiteli za přísnost, protože to za to evidentně stálo. Trvalo mu dlouhou chvíli, než si řekl, že to nechá na později.
Během pochodu se chtě nechtě musel zapojit do debaty o ekonomické stránce jejich skupiny. Nikdy ho to nenapadlo. Žít ze dne na den a radovat se, když něco zbylo, to mu připadalo jako pravý život zbloudilého shinobi.
"Občas někoho přepadnou nebo vyloupit by mohl být spolehlivý zdroj obživy. Svět je velký a nemusí nás chytit!"
Nic jiného za poslední dobu nezažil. V týmu se moc dlouho neudržel. Ne že by nechtěl. Ale všichni se tak nějak rozutekli. A vydělávat si čímkoliv jiným nepřicházelo v úvahu. Jednak nic neuměl a jednak měl od svých let na akademii fóbii z nadřízených.
Hikari
Tým Tamaki
Chata > Lesní cesta
„Možná až moc přísně...“ pomyslela si skepticky Hikari, když se Tamaki zmínil o výchově jeho mistra. Že by jí to ale vadilo rozhodně říct nemohla. Vařit uměl hnědovlásek úžasně.
Když dojedli, sbalili se a vyrazili směr Naganohara, Tamaki po chvilce a krátkém zaváhání nakousl téma vydělávání peněz. Hikari nechápala, proč se k tomu musel mladík tak odhodlávat. Vždyť to bylo logické a jedině fér.
Otázku, kterou měla Hikari na jazyku, za ni položila Shiori a tak zůstala dívka jen mlčky kráčet dál. Všichni přítomní působili kdysi jako ninjové, takže se jako první možnost nabízelo se k tomuto řemeslu jednoduše vrátit. Konec konců, najímat ninji, co nesloužili žádné zemi, neslo několik výhod. Stejně tak ale i několik rizik.
Hikari přesto ale nepochybovala o tom, že pro ně najít si klientelu nebude problém. Na to byl svět prostě příšli velký a lidé příliš... lidští.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Usmála se nad Tamakiho poučováním. Navozená atmosféra ji připomněla věci z minula. Zasnila se. Jo takhle by to mohlo zůstat navždy.
Věci už měla předem připravené, takže se nemusela honit. Nakonec s ostatními vyrazila na pochod. Cesta příjemně ubíhala. Po dešti vše krásně vonělo a nebylo ještě tak velké vedro. Nastalé ticho prolomil až Tamaki s jeho konstatováním o jídle a práci. Shiori se na něj podívala. Měl pravdu. Takhle to dlouho nevydrží a být jen na masu, které stejně za chvilku dojde. To nemělo smysl. Na rovinu se ho zeptala: „A jaký druh práce myslíš? S žádným řemeslem nemám zkušenosti.“ Pokrčila rameny: „Můžu maximálně s něčím vypomoct, hledat zatoulané mazlíčky, něco pohlídat, či donést, atd.“
Yuki Ryuu, Toshiro
Tým Kuro
lesní mýtina
"Dík," zamručel rudovlásek znovu, když k němu Ryuu natáhl ruku s večeří a vzal si od něj nabízené jídlo. Stáhnul si jej na klín, kde se na talíř dlouze zadíval, zatímco v duchu přemýšlel. Jíst něco od někoho cizího nebylo asi to nejlepší, co mohl udělat, ale viděl, jak se to peklo a dostali to všichni, takže to byla přeci známka toho, že s tím nic nebylo, no ne? A kdyby se ho chtěli zbavit, mohli ho prostě nechat tam na tý vodě.
Svoje úvahy zakončil rázným utnutím, po kterém nabral kousek masa, namočil ho do ovocné omáčky a strčil zkusmo do pusy. Od kombinace masa a ovoce příliš neočekával, ale když se mu protichůdné chutě spojily na jazyku, v očích mu blaženým překvapením zaplálo. Vzápětí do sebe začal jídlo soukat s úctyhodnou rychlostí a bez větších skrupulí. Ani hůlky k tomu nepotřeboval. Ryuu spokojeně sledoval, jak se rudovlásek pustil s chudí do jídla, což pro něj byl kladný signál toho, že mimo jeho zraněné nohy byl očividně v pořádku. Na druhou stranu se mu však nezdálo chování Jina zcela přirozené. Mohl za to někdo nový v jeho blízkosti?
Toshirovo ládování zarazil až modrovláskova kousavá poznámka, po které k němu vzhlédnul s kusem masa čouhajícím ze rtů a probodnul ho vražedným pohledem. Na otázku mu však neodpověděl. Co měl taky vysvětlovat tomuhle nafrněnýmu floutkovi?!
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Jó fakt?“ rozjasnila se Taichiho tvář, zatímco sledoval, jak se rozdávají misky.
„Díkes!“ vzal si od Ryuua svou porci a znovu si k ní přivoněl. Vonělo to vážně dobře.
Jina, který se přiloudal vzít si jídlo a zase se odebral ke stromu, si nijak extra nevšímal. Chlapi se přece o ostatní chlapi zbytečně moc nestarali, ne?
„Co ty seš vlastně zač červánku? Ve vsi ses tvářil jako velkej drsňák a chvíli na to ti zachraňujem zadek. Seš herec nebo co?“ loupl pohledem Taichi po Toshirovi a prohlásil se směsicí zájmu, pobavení a výsměchu v hlase, zatímco si nabíral sousto hůlkami.
„Voah! To je fakt dobrý!“ vyvalil oči překvapeně, když si strčil jídlo do úst, a podivil se, což znělo spíš tak, jako by snad nebylo ani možné, aby byl Ryuu schopný něco tak dobrého vytvořit, než jako uctivá chvála.
Jin Fu-Kei
Tým kuro
Večeře
Chlapec otevřel oči a pomalu vstal. Až teď si uvědomil, ze by mohl mit taky nějaký hlad a tak se pomalu a ostražitě, jako vyhladovělý pes, vydal k ohni. Po rozhovoru s Taichim se najednou začal cítit nejistě, když měl s někým mluvit. Připomenutí si toho, co byl zač, mělo za výsledek podkopání Jinovy jistoty, že se pomalu stává normálním člověkem. Zejména Taichiho výraz poté, co mu Jin dovyprávěl svůj příběh jasně dokazoval, že nikdy nebude jako oni. Oproti nim byl jenom polidštrné zvíře. Jin se přiblížil, vzal si misku s jídlem a protože mu nikdo nenakázal, aby tam zůstal, vzal si svou kořist sebou do ústraní. Zpět k dívce, kde se opět opřel o strom a dal se do jídla, které doslova hltal, aniž by si nějak jídlo vychutnal.
Fujiko Yarui
Les
Fujiko si všimla, že na ni rudovlásek nepřítomně civí, a zamrkala. „Děje se něco?“ nechápala a rázem málem vyletěla z kůže, když vedle ní přistálo dříví. Velmi rychle si uvědomila, že mezi ni a Toshira hodil hromadu schválně, a zavrtěla hlavou.
Pak si všimla Jina. Proč se k nim nepřidal?
Ryuu mezitím začal nandávat jídlo a modrovláska rázem zapomněla na všechny strasti. Králík s ovocnou omáčkou nádherně voněl, a když způsobně ochutnala, v ústech se jí rozlil blažený pocit. „Aaah, sensei, oishii~!“ vzdychla spokojeně. I přesto do sebe nezačala jídlo házet, ale dál slušně ujídala s lehce načervenalými tvářemi.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
„Jídlo je jeden ze tří pilířů účinného tréninku ninji,“ zvedl poučně prst Tamaki a podal každému ovoce. „Vařit mě učil sensei,“ zazubil se na Razakiho. „Dělal to dost přísně, takže to bylo buď naučit se vařit tak, aby mu to chutnalo, nebo dostat nakládačku za plejtvání potravinama,“ dodal, drbaje se za hlavou.
Nastal čas, kdy opustili chalupu, kterou nechali v tom samém stavu, jako když do ní přišli. Jejich cesta směřovala do Naganohary, která byla ale ještě daleko.
Tamaki se po chvilce ticha nadechl. Musel jim to říct, když teď cestovali spolu. Nemohl se přeci úplně vyždímat. „Víte, moje zásoby počítaly jen s jedním člověkem, ale jak jsme teď čtyři, budeme potřebovat víc jídla, takže i víc peněz. Díky Razakiho úlovku máme dost sušenýho masa, ale člověk nemůže žít jen na tomhle, takže…,“ otočil se na ně, „měli bychom taky vydělávat.“
Goku
Země Čaje, městečko Hama
Druhého dne, když se Goku vynořil ze své ranní, odpočinkové a očistné lázně, zamířil si to v županu, plyšových pantoflích a s rozpuštěnými vlasy přes recepci do svého pokoje, tvářící se při tom naprosto spokojeně. Pořád mu nešlo do hlavy, jak se Toriko podařilo tohle všechno obstarat, ale co na tom záleželo? Hlavní bylo, že to bylo.
„Musim jí pak dát tu odměnu~“ uculil se muž blaženě, když si vzpomněl na svůj slib.
Na recepci ale narazil na někoho, koho tam opravdu nečekal. Na toho mladého šermíře, co se s ním včera potkal ve skalách.
„Yo!“ zvedl hromotluk okamžitě ruku na pozdrav a zazubil se. Dneska působil úplně jinak, než při jejich posledním setkání.
„Co ty tu?“ zajímal se. Vzhledem k faktu, že stáli dnes oba na stejné výškové úrovni, byl rozdíl ve výsce mezi nimi ještě markantnější.
Yuu Haruko
Tým Shi
Tajná lokalita
Něco tu nehraje. Byl znepokojený, ale na jednu stranu, byl poměrně v obložení někoho, kdo zatím nechtěl hrát proti němu. Nicméně zvedl palec na Shiho a usmál se. Ari se mu nezdál v bezpečné náladě. Intuici měl na poměrně slušné úrovni, ale tohle byla spíše nejistota než nebezpečí. Něco s ním je jinak. Něco. Nechal ale Ariho Arim, někdo má své bolesti a strachy, a není radno jim do toho mluvit. Třeba jeho mlčení opravdu nic neznamenalo. Odstavil polní hrnec a vymyl ho. Nasbíral bylinky, přidal trochu zeleniny a nechal maso v "polní marinádě", aby se lépe dělalo.
"Jít bychom měli, ač je to tu zalehlé, někdo by nás mohl sledovat. Nebo něco," odpověděl na poznámky obou z nich, "jediní moji vážně větší nepřátelé jsou určitá skupinka banditů v zemi Země, možná jsou i v zemi Deště. Dnes bych mohl dokončit to chození po vodě a něco k němu přidat. Co zkusit bruslení? Problesknutí? Používání technik? Moment... Pořád nevíme... Kde je Okami...?
Byl na nohách, tedy, na nohách, co nebyly na zemi, ale na jezeře. Už chodil s klidnou myslí, běžet mu nakonec šlo taky. Teď zbývá jen dopilovat akčnější věci. Už včera zkusil bruslit, ale ne s takovým úspěchem. Vlnění hladiny už vnímal jako vcelku normální záležitost, i přestože občas nad ním přemýšlel. Jemně rozvlnil svou chakru v nohách a klouzal se pozvolným tempem. Voda měla lehký odpor, ale vesměs to bylo jednoduché, při tomto tempu. Yuu si klekl a vytvořil proudění vzduchu chakrou, kterou nahromadil v dlani. Ruku dal nad vodu a tím ji rozvlnil. Tak jak to vydržím teď? Yuu chodil v klidu, ačkoliv musel
rychleji rovnat chakru do nohou. Po nějaké době se začal pohybovat už téměř jako za chůze. Složil pečeť, aby dosáhl větší vzdálenosti Shunshinu a přenesl se do půlky jezera. Už to byl rychlý pohyb, drobně se zapotácel, ale zůstal nepotopen. Problesknutí zopakoval znovu, tentokrát věděl, co ho čekalo. Chakru vpřed, jako vlny.
Nyní dorazil v poklidu, i přesto, že trochu staticky. Je čas na něco složitějšího. Bleskurychle se objevil u břehu a vzal si do ruky Bo. Přešel po hladině. "Fuuton: Tobikiri!" Hladina se zvlnila a vyletěla větrná čepel. Narazila do jednoho kamene na pobřeží poloostrůvku do jezera. Zařízla se kousek do balvanu a rozvlnila vodu. Balanc, balanc. Přešel v úplném klidu rozvlněnou hladinu.
Myslím, že jsem na tom dobře.
Yuu se podíval nad jezero. Brzo bych měl začít s obědem. Prošel se okolo jezera. Mohl bych tu najít nějaké obilí, aspoň trochu... Prošel se okolo jezera až k velkým balvanům. Našel proso, ze kterého šly získat suché jáhly. Nabral si jich 3 velké hrsti.
Když se vrátil do tábořiště, sedl si ke kameni a pazourkem nadrtil proso s trochou rýže a přidal hrst zeleniny, spojil směs s vodou, rozdělal oheň a na plochý kámen rozválel 9 placek, pro každého 3 na cestu. "Vydrží to den, dva, aspoň to ztuhne a budeme mít vlákninu a bílkoviny, než najdeme zastávku na jídlo," plácl do "davu".
Nakrájel si maso z králíka, které si dal marinovat, na plátky a pak na nudličky. Mezitím, na oleji ze sójových semínek, rozpálil v polním pánvičko-hrnci cibuli s další zeleninou. Přilil "marinádu". Zamíchal a ochutnal. "Chce to víc bylinek. Bacha, teď to bude prskat!" přidal králičí nudličky. Doběhl k jezeru a natrhal rozmarýnové rostlinky, které přidal. Teď už je to lepší. Přisypal množství rýže a míchal.
Mezitím otáčel placky a po nějaké době je sundal z "plotýnky".
"Až budete chtít, bude oběd, zatím to můžu ještě nechat."
Shi
Tým Shi
Shiho tajná lokalita
Byl zatraceně rád, že nemusí nic dělat. Evidentně se postup sehnat si lidi a potom je nechat dělat každého nějakou činnost nakonec vyplácela. Notabene v tomhle světě.
Ari se mu zdál nějaký zamlklý, ale neřešil to. Každý svá rána prožíval jinak.
"To jídlo, co jsi navrhoval, zní perfektně. Nechám to na tobě. Věřím ti!" usmál se na Yuua přátelsky. Vážně se těšil. Mohlo by to být možná nejlepší jídlo za poslední měsíc.
Slunce už se vyhouplo nad okolní skály a příjemně vše osvětlilo. Tedy, kromě Ariho. Ten jakoby vytvářel temnou chladnou sféru. Jestli to vážně bylo kvůli ránu, už to trvalo moc dlouho. Nebo kvůli mladé Inuzuce? Jeho praktická poznámka ale byla trefná.
"Souhlas. Zítra ráno vyrazíme. Sice vím jen o pár lidech, kteří by byli tak vytrvalí, aby mě pronásledovali, ale stejně je tu možnost. Nevím, jak jste na tom se svými nepřáteli vy," pokrčil rameny a dojedl posledních pár soust.
"Během dneška bych vám doporučoval dokončit to, co jste včera začali. Pokud to už umíte, jen si to zopakujte. Záleží na vás, jestli chcete rozjet něco nového. Pokud bude potřeba s něčím poradit, jsem tu pro vás," nastínil nakonec svůj pohled na věc.
*Kde sakra ta holka je?* poškrábal se nakonec na hlavě, když se poněkolikáté rozhlížel kolem.
Botan Shigeru
Tým Shi
Stále u jezírka
Botan seděl jako socha. Od chvíle co donesl ulovené zajíce a usadil se na břehu jezírka, na jednom z kamenů, se nepohl ani o píď. Jediné co vykazovalo známky činnosti byly prameny jeho vlasů, kterým dodával energii ranní větřík. Jeho oči byly upřené směrem na hladinu vody, ale jeho mysl jakoby se dívala hloub. Do minulosti a do všech momentů bolesti, které se opět pokusí na další den skrýt před svým nevinným já. Před Arim...
Když se vynořil ze své paměti, s klidem vyrazil ke stromu, u kterého Ari včerejšího dne trénoval svou novou techniku. Jako obvykle cítil pohrdání k Arimu, který byl tak neschopný a slabý, ale nikdy ani na okamžik nepomyslel na možnost, že by se ho vzdal. Že by ho opustil a přestal na něj dávat pozor. Byla to jeho součást. Část jeho vlastního života.
I když by tu byla určitá část, které by se rád na dobro zbavil. Část, která vznikla násilím a každou vteřinu existence bojuje o svou nadvládu a snaží se vydrat na povrch. A to nesmí Botan už nikdy dovolit...
Ztráty byly už příliš velké...
Teď pohlédl na svou dlaň, ze které se začala okamžitě uvolňovat klikatá vlákna modrých blesků a postupně se zformovala do malé, blikající a mírně bzučící koule.
Nakročil si-zmizel, načež se okamžitě objevil pár metrů před svým předchozím stanovištěm díky technice problesknutí-a prudce zarazil klubko blesků do tvrdé, vrásčité kůry stromu. Po jeho výpadu zůstal v kůře jen načernalý bod a pomalu se z něj kouřilo. Pokud na něj ostatní mezitím promlouvali, nedal to na sobě znát a jen je dál tiše ignoroval.
U snídaně neřekl ani slovo dokud všichni nedojedli. Pak se se svým vážným výrazem otočil vstříc temnému lesu, který byl jen kousek za jejich zády a tiše, ale ostře řekl. "Měli bychom se pohnout. Není dobrý tady zůstávat tak dlouho."
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Ven se dostal právě včas, aby slyšel Tamakiho slova o balení.
"Pardon," sklopil oči a kdyby toho byl schopen, udělal by to samé s ušima.
Při sledování rozcvičky, která byla skoro synchronizovaná, se musel usmát. Kdysi takové věci dělal taky. I teď si je občas připomenul. Jen to nemělo smysl.
O chvilku později, když se rozplýval nad snídaní, na tyhle myšlenky úplně zapomněl.
"Doufám, že umřu dřív, než se naše cesty rozdělí. Protože jakmile si na tohle jídlo zvyknu, už mi to normální nebude chutnat," zaculil se. Myslel to jako kompliment. Upřímně.
Toriko
Tým Goku
Země Čaje, městečko Hama
Tvrdý náraz do masy svalů ji odmrštil zpátky jako kus obřího želé. Jen to nebylo při srážce tak příjemné a měkké.
Toriko dopadla přímo na zadek do prachu, kde zůstala chvíli překvapeně sedět a zírat před sebe. Když si ale konečně uvědomila, že někoho hledá, vzhlédla vzhůru k důvodu svojí naražené kostrče.
"Touchan!" zajiskřilo jí v očích jako mezi křesadly a jejich zelenkavá barva najednou zazářila do tmy. Urychleně se vyškrábala ze země zpátky na nohy a ještě o krok ucouvla vzad, aby se vzápětí rozběhla přímo proti Gokuovi. Těsně před ním se prudce odrazila od země a vyskočila mu do náruče.
"Touchan!" vykřikla znovu, když neodhadla prudkost odrazu a místo v náručí skončila na jeho ramenech.
"Ty jsi ninja, touchan!" skřípla mu hlavu mezi stehny a prsty ho začala tahat za vlasy.
Yuki Ryuu, Toshiro
Tým Kuro
lesní mýtina
"Díky," zabručel rudovlásek, když mu Ryuu pomohl doskákat až k ohništi a usadil jej k modrovlásce na zem. V první vteřině chytil zip svojí mikiny, ve druhé se celý nesvůj ošil. Namachrované blbečky zvládal levou zadní, bolest přešel mrknutím oka a tvrdé tréninky se zatnutými zuby dával taky, ale přítomnost holek pro něj byla pořád velký sousto. Jak byla nějaká na dosah ruky, nevěděl co říct. Nebo jak se tvářit. Natož kam koukat. Když si tedy konečně uvědomil, že nepřítomně civí na dívčin výstřih, trhnul očima vzhůru a zadíval se jí do tváře.
"Toshi," odpověděl, přičemž se snažil tvářit nanejvýš povzneseně a v pohodě. Více to však připomínalo grimasu člověka, kterého bolelo břicho.
Než si dvojice stačila vyměnit více zdvořilostních frází, vyrušil je příchod vracejících se mladíků. Ryuu k nim vzhlédl, jakmile vyšli na mýtinku. Toshiro jejich přítomnost vzal na vědomí teprve ve chvíli, kdy sebou nepatrně trhnul díky dřevu, co mezi něj a modrovlásku hodil Taichi. Toshiro vyjel pohledem přes jeho nohy a trup až k obličeji, načež s nanejvýš otráveným výrazem a načervenalýma lícema odvrátil tvář na druhou stranu.
"Králík. S ovocnou omáčkou," odpověděl Taichimu Ryuu, který se ihned poté dal do porcování upečených ušáků. Kus masa, který přelil trochou husté omáčky, podal nejprve Fujiko a po ní zraněnému Toshimu. Další porce putovala k Taichimu.
"Jine, pojď jíst," vyzval černovlasý vzápětí fialovláska, aby se připojil k nim a nabídnul mu předposlední porci. Sám se jídla chopil jako poslední.
"Najíst a spát. Po dnešku potřebujete všichni odpočinek. Fujiko bude mít první hlídku. Taichi druhou, Jin třetí. O ráno se postarám já," rozdal jim pokyny, než se dal do jídla.
Goku
Země Čaje, městečko Hama
Muž zůstal na černovláska mlčky hledět, načež sklopil pohled a zamyšleně přikývl. Nejspíš měl pravdu. Nebyl si sice jistý, jestli byl někdo jako Teku ještě k zachránění, když mu někoho zabít připadalo tak přirozené, ale co by to byl za člověka, kdyby se o to alespoň nepokusil?
„Buď opatrnej,“ houkl ještě za odcházejícím Tennem a zvážněl, „tenhle Sakata Kyou je velký zvíře. Moc toho vo něm nevim, ale bez dobrýho plánu budete dávat všanc svůj kejhák... Zkuste si to s nim spíš vyříkat, než vyšermovat,“ poradil ještě Tennovi, než se i on sebral a vylezl na hladinu vody, načež se odrazil a vteřinu na to už zmizel za vrstevnicí.
Po Hamě pobíhající a všude možně pořvávající Toriko se tak konečně dopátrala toho, koho hledala. Když s křikem zabočila za roh hospody, do které před vteřinkou nakoukla, vrazila přímo do Gokua.
„... Toriko?“ shlédl muž, který náraz sotva cítil, a s překvapením se na dívku zahleděl.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
„Dobře,“ přikývla dívka, když se Tamaki rozhodl udělat vše sám, a dál se soustředila na svou rozcvičku.
Když se hnědovlásek přiblížil, na okamžik znejistěla, dokud se také nezačal protahovat. Na tom přeci nebylo nic špatného, no ne? Když ale mladík vesele poznamenal, že znají oba stejnou rozcvičku, mírně sebou trhla.
„To se mi nezdá,“ odvětila nezaujatě, zatímco nenápadně přešla na odlišnou sérii cviků.
Poté, co se sesedli ke snídani, přijala Hikari od Tamakiho misku s vajíčky a po čele jí stekla pomyslná kapka.
Začínala si připadat trošku jako na nějakém táboře...
Když se pak hnědovlásek vytasil i s meruňkami a doplňováním vitamínů, kapka na dívčině čele se ještě zvětšila.
„Váš vztah k jídlu je něco výjimečného, Tamaki-san...“ poznamenala roztržitě.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Toho chlápka mu bylo líto. Pravděpodobně toho, co řekl, vážně litoval. A za normálních okolností by mu Tenno jistě moc rád pomohl. Dlužil mu to. Ale teď na to nebyl čas. Musel zjistit, co se stalo ostatním.
Lehce zvedl hlavu, aby se mohl muži podívat do očí.
Nechápal, jak můžou být někteří lidé tak obří.
"Jsou to jen slova. Jiná slova je dovedou porazit. Je to tak, ne?" pokrčil rameny na znamení, že netuší, jak jinak by se situace toho muže dala řešit. S mezilidskými vztahy zase tolik věcí neměl a pokud to jeho zachránce myslel dobře, snad se dřív nebo později všechno urovná.
"Najdu svůj tým. Dokončím trénink. Najdeme chlápka jménem Sakata Kyou a promluvíme si s ním. Toť vše."
Tenno necítil potřbeu před tím mužem nic tajit. Otočil se na patě a vykročil směrem ke stěně.
"Běžte za tím klukem a vysvětlete mu situaci. V klidu. Vyslechněte ho. To je asi tak vše, co můžete dělat," usmál se povzbudivě a vyrazil pomalou chůzí vzhůru.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Když uviděla Tamakiho usmála se a taktéž mu popřála krásné ráno. Náhle připadal Shiori dnešní ráno mnohem krásnější. Tamakiho dobrá nálada byla hodně nakažlivá. Následně popřála dobré ráno i ostatním společníkům, kteří postupně vycházeli z chatky.
Shiorina rozcvička byla velmi krátká. Hlavním cílem bylo rozhýbat tělo na nádcházející pochod. Po konečném protáhnutí ji zakřupala kolena a zápěstí. Neúmyslně jí z rtů vyklouzlo:„Auu,“ s následným dlouhým povzdechem. S posledním protestem kloubů se posadila a se zaujetím pozorovala ostatní. Jejich rozcvička nebyla tak dlouhá a před jejích ukončením Shiori popadla nádobí a šla ho uklidit. Bez cavyků pokračovala v uklízení a balení svých věcí.
Snídaně uspokojila nadcházející kručení v žaludku. Poděkovala Tamakimu za jídlo, ale ten ještě neskončil, jelikož vytáhl meruňky. Shiori se zamyslela nad tím, odkud Tamaki bere jídlo, ale nedošla ke kloudnému konci.
Její pozornost upoutala meruňka. Znala tohle ovoce. Obchodníci ho všude prodávali, ale nějak neměla tendenci ho ochutnat. Vždyť to nekupovali ani rodiče. S rozpaky pozorovala ostatní. Hmm oni to jí i se slupkou. Nezbývalo nic jiného než to ochutnat. První sousto bylo divné. Bylo to sice sladké a šťavnaté, ale chlupatost slupky ji dráždila. Další sousta byla už lepší, a nakonec celá meruňka zmizela v ní. Dokonce zjistila, že to má i obrovskou pecku, do které naštěstí nekousla.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábor
"Arigato, Taichi-san,"
pravil k Taichimu Jin a také posbíral nějaké náhodné klacky, aby se neřeklo. Při tom se trochu pousmál. Byl to opravdu skvělý pocit, někomu vyprávět o svém životě a o svých obavách. Jenom to nesměl přehánět. I teď bylo nejspíše zbytečné si dělat nějaké lepší vztahy. Všichni jednou umřou a v jeho přítomnosti to bude jenom o to dříve. Jenomže to, co Jin začal cítit k modrovláskům a Ryuuov, bylo hlubší, než tušil.
Jin vyrazil s plnou náručí dřeva za vracejícím se Taichim a bez hlesu vyšel za ním z lesa.
U ohně seděl Ryuu, Fujiko a dokonce i rudovlásek, který byl před chvilkou ještě v bezvědomí. Taichi z nějakého důvodu hodil dřevo mezi modrovlásku a rudovláska a sám si sedl k ohni. Jin se zato držel stranou. Shodil dřevo tam, kam posledně a poté se šel usadit vedle spící dívky, kde se opřel zády o strom a zavřel oči. Původně se chtěl vrátit k ohni, ale jak tam uviděl toho rudovláska, přešla ho chuť. Zatím mu nedůvěřoval a tak prostě čekal, než se věci pohnou nějakým směrem.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
Když se ti dva vrátili s nasbíraným dřívím k ohništi, spatřil Taichi, že se ten rusovlásek probral. A nejen to. Probral se a sedl si vedle jeho sestry. Nukeninovi naskočila žilka na čele.
„Tak sme tu!“ vrazil svou hromadu dříví přímo mezi Fujiko s Toshirem, načež si sám sedl vedle své sestry zprava.
„Co je k jídlu?“ zavětřil a naklonil se nad hrnec s omáčkou zaujatě, jakoby nic.
Fujiko Yarui
Les
Fujiko překvapeně vzhlédla a setkala se s pohledem jeho zlatých očí. Její ruka se mezitím zvedla a bezděky dotkla ošklivé jizvy od popáleniny, která dívce pokrývala část levé tváře a krku.
Jizvy nejsou na škodu? Tak proč se za ní lidé ohlíželi?
Než stihla cokoliv namítnout, začal se budit mladík, který absolutně netušil, která bije. Modrovláska mu hodnou chvíli opětovala zmatený pohled, protože netušila, co říct, než se Ryuu zvedl a nabídl mu posezení u ohně.
Fujiko se konečně vzpamatovala a v duchu si vynadala za své chování. „Jsem Fujiko, těší mě,“ představila se mile a uhnula, aby ho její sensei mohl usadit vedle ní.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Tamaki své náčiní uklidil právě včas, když ven z chatky vyšla Shiori. „Krásné ráno, Shiori-chan,“ přivítal černovlásku, snaže se nenápadně kochat jejími povlávajícími vlasy. Černovlásky byly dokonalé.
Aby toho nebylo málo, probudila se i druhá vlastníce té nádherné barvy vlasů, vyšla ven a… dokonce si prameny před Tamakim upravovala. Mladík se zatvářil velmi blaženě. „Krásné ráno, Hikari-chan,“ zavrněl a postavil se vedle ní. I on se chtěl rozcvičit. „Po rozcvičce udělám snídani a vy si zatím sbalíte, s ničím jiným pomáhat nemusíte,“ oznámil a zarazil se.
Jak jeho cviky, tak cviky Hikari byly totiž na chlup stejné. „Páni, Hikari-chan, my známe stejnou rozcvičku!“ zazubil se.
Zanedlouho už zase všichni seděli u vyhasínajícího ohně a jounin všem do misek nandával smažená vajíčka a kusy rýžových placek. „Až to všechno sníte, dostanete ještě meruňku. Musíme doplňovat vitaminy,“ oznámil vážně.
Goku
Země Čaje, městečko Hama
Když mu Tenno odpověděl, Goku na něho zůstal chvíli jen mlčky zírat.
„Heh, to asi ne...“ posadil se ve vodě a hořce se pousmál.
„Promiň chlapče. To muselo bejt dost krutý...“ posmutněl Goku, zírající do vody na svůj odraz, načež si ji nabral do dlaní a plácl si je do tváře.
„... Řek sem jednomu klukovi dost vošklivý věci...“ rozmluvil se muž a postavil se. Mladík byl v tu chvíli menší jen o pár centimetrů pouze díky tomu, že na rozdíl od něj Goku na vodě nestál.
„Asi sem to přehnal, ale-...“ zamračil se muž smutně a stiskl pěsti, „ale život má každej jen jeden. Kdy už to lidem konečně dojde...?“ civěl dál do vody se svěšenými rameny, načež se na Tenna otočil.
„Co budeš teď dělat?“
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Někde v lese
Chlapec šel bez jakéhokoliv cíle, uvězněn ve svých myšlenkách. Ten náhlý vztek, který pocítil byl pryč, ale to, že se vůbec objevil byl problém. Jistě, Taichiho poznámka se ho dotkla, ale Jinova reakce byla přehnaná a jen tak tak svůj nával vzteku utlumil. Cítil se jako nebezpečné zvíře, které vypustili z klece. Zvíře, které bylo šílené a i přes svou roztomilost mohlo být nebezpečné v nejneočekávanějších chvílích. Ten druhý hlas měl možná pravdu. Kdyby nebyl důvod, aby ho zavřeli do klece, nikdy by v ní neskončil. Co když byl ten strach opodstatněný? Jenomže Taichi, Fujiko a ani Ryuu se ho nebáli. Jin si nebyl jistý, jestli to není chyba, ale nemohl s tím nic dělat. Nebylo to poprvé, co se pokusil odejít a pokaždé ho přesvědčili, aby s nimi zůstal. Utéct byla cesta tehdy, nemůže to být cesta teď, když potkal lidi, kteří na něho byli hodní. Kdyby utekl teď, musel by utíkat až do konce svého života, jako vsteklý pes. Bylo jenom zapotřebí, aby nebojoval. Ne, pokud to nebude nezbytně nutné, aby ochránil jejich životy a splatil jim tak dluh života.
Když Taichi promluvil, chlapec se ohlédl s výrazem, jako kdyby ani nevěděl, že není sám.
"N..ne..to..to je v pohodě, Taichi-san..ehm..Taichi."
Pravil trochu překvapeně a omluvně se ušklíbl.
"Gomen. Musím se naučil ovládat. U toho ohně...víš...málem jsem se neovládl. Dokonce ani netušim, jestli se normálně můžou vlastnit lidi...asi jo. Heleť..."
Jin se trochu odmlčel a nervózně se ušklíbl.
"...nebude vám vadit, když nebudu bojovat? Pokaždý, když bojuju, někoho zabiju a já už nechci zabíjet lidi. Co...co kdybych se neovládl a zaútočil i na vás? Prosím, Taichi-sama, že už nebudu muset bojovat?"
Chlapec padl před Taichiho na kolena a zahleděl se do země, jako nějaký kající se prosebník.
Yuu Haruko
Tým Shi
Tajná lokalita
Nepotřeboval tolik spánku. Byl schopen odpočívat a rovnoměrně si rozložit spánek do dne. Nebo místo toho meditoval. Ačkoliv všichni tři jeho kolegové šli spát, on zůstal ještě dlouho u jezera. Dělalo mu dobře poslouchat zvuky vody, přírody a nasávat čerstvý vzduch. A přitom mohl mít zavřené oči a odpočívat.
Spal asi tak dvě a půl hodiny a pak se vzbudil. Noční světlo se odráželo o hladinu jezera. Mlčky se zvedl a přišel k okraji jezera. Ari spal na kameni, a tak šel potichu, aby ho nevzbudil. Mezitím došel po vodě do středu jezera. Poněkud nebezpečné, sám, po hladině, v noci. Popošel dál až k potoku na mýtinu, kde běhala zvířata. Všechna byla potichu. Se zvířaty si Yuu dost rozuměl. Přešel za nimi a v úplném klidu se podíval zblízka na veverku, která byla lehce otupělá ze své noci. V houštině byl schovaný zajíc, kterého si Yuu ve světle noci prohlédl. Bude to náročný den.
Po pohlédnutí na krásně osvětlené noční zátiší mýtiny se odebral zpět k tábořišti. Došel nasbírat několik jahod, borůvek a čajových lístků. Udělám ráno improvizovaný čaj. Jen to zabalím do tohohle balíčku. Vzal si kus umělého vlákna z batohu, do kterého ovoce zabalil. Odebral se na svoje "lůžko". Tam si dal ještě hodinu spánku.
Yuu si otřel oči. Zamával Shimu, a došel k ohništi. Rozdělal oheň a v polním hrnci nechal louhovat ovocno-čajovou směs.
Pak prošel okolo zajíců. Věděl, že jeden z nich byl ten, kterého v noci viděl. Pokoj s vámi, sepnul před staženými zajíci ruce a povzdechl si. Tohle přírodě vrátím... Prošel se okolo břehu a všiml si, že v úrodnější části zeminy blízko jezera, roste několik bylinek. Tohle by mohl být dobrý nápad. Vytáhl směs z hrnce a položil ho na velký kámen. Pak za nimi došel k jezeru. "Ty, Shi, beru tě za slovo. Dnes vařím já," mluvil nejprve k Shimu, ale pak pokračoval k oběma, "udělal jsem čaj z ovoce a čajových lístků. Je to dobrý start po ránu. A k obědu bych udělal zaječí nudličky s bylinkami a rýží, co vy na to? A... Možná mám nějakou sušenou zeleninu s sebou." Podíval se na ně oba. Ještěže jsem se učil vařit od nejlepších ve vesnici. Není to žádná sláva, ale tak stačí to. Zajíc by šel udělat jako kuře nebo libové vepřové... "Kde... Je vůbec Okami? Zatvářil se zaraženě.