Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Čili došlo k přepracování některých textů a popisků, Zajímavá místa byla kompletně přepracována a Příběh též, včetně postavení Světa Shinobi jako místnosti ve hře, respektive popis místnosti byl upraven tak, aby lépe reprezentoval, jak je místnost dávno vnímána 
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
V tichém soustředění sledovala dění pod sebou. Tamaki vypadal, že si to za chvilku docela milerád užije a Hikari se stejně jako ona soustředila na nukenina s klukem. Ten chlápek zlodějíčka přemohl a omráčil rychle. No, nováček v tomhle nebude. Zas na druhou stranu nepošlou někoho super silného na chycení kluka. Mezitím co se Tamaki dostal do rvačky, využil toho nukenin a zmizel v kouřové bombě spolu se svou kořistí. Samozřejmě ihned následován Hikari. Shiori instinktivně kus poodstoupila, nechtěla se nadýchat kouře.
Rozhodnout se za kým vyrazit rozhodla okamžitě. Zůstat s Tamakim by bylo nejideálnější. Nebezpečí by tu bylo na nízké úrovni a jí by nic nehrozilo. A právě proto nemohla nechat Hikari samotnou. Shiori věděla, že je velmi schopná, ale nebyla tak dobrá jako Tamaki. Otočila se a následovala Hikari. Se svým chvilkovým zpožděním jí jen tak tak stačila. Bezhlavý běh ukončila na stejné střeše jen kousek od Hikari. V předklonu a rukama na kolenou se pomalu vydýchávala a pak přešla k Hikari.
„Ty jo to je sídlo,“ obdivuhodně podotkla Shiori. „Vypadá to, že každá stráž hlídá svůj úsek a podle všeho se budou časově střídat. Měli bychom dát pozor i na střechy, takováhle rezidence bude mít možná větší ochranku. Určitě někde musí být vedlejší přístup nebo snad míň hlídaný vchod,“propátrávala podrobně okolí.
„Počkáme na Tamakiho-sensei nebo tam jdeme rovnou?"
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
„Lord Otakawa?“ naslouchala Hikari rozhovoru těch mafiánů s Tamakim. Evidentně tu šlo o nějaké lokální vyřizování účtu, do kterého je nenechavé ruce toho kluka naprosto bezohledně zatáhly.
Chvilku na to se v uličce strhla bitka, které ten muž s tím klukem přes rameno využil, odpálil pod sebou dle zvuku něco, co byla pravděpodobně dýmovnice, a dal se na útěk. Hikari ho ale vidět nepotřebovala, aby ho mohla pronásledovat. Proto se bez zaváhání odrazila a dala se po střechách do pronásledování. Ani na vteřinu nepochybovala, že by si s těmi mizery Tamaki neporadil, a tak se soustředila pouze na prchajícího muže.
„Je rychlý!“ zalamentovala v duchu, když se jí nedařilo muže předehnat. Prchal, jako kdyby mu na tom snad život záležel!
Když už se Hikari, nedbaje na to, jestli jí Shiori stíhá nebo ne, chystala odrazit a použit Shunshin no Jutsu, od kterého hodlala dát vše, jen aby muži zastoupila cestu, zabočil ten a vběhl na pozemek nějakého velkého sídla, čímž donutil Hikari prudce zastavit na jedné z nejbližších střech. Když se dívka vydýchala, zmlkla a soustředila se.
Detaily jako byl živý plot nebo krása stavby rozeznat nemohla. Soudě ale podle velikosti pozemku, sídla, a výšky plotu, odtušila, že to musel být vážně honosný dům. Tomu nasvědčovali i muži, pohybující se po pozemku v daných vzorcích. Patrně šlo o patrolující stráž. Bylo tohle snad doupě toho Otakawy?
Nezuma Suzuki, Nukenin, Banda sekerníků
Naganohara
Když Tamaki vběhl do uličky, Nukenin se nacházel na druhé straně uličky, kde bylo tozcestí typu T a si právě přehazoval Nezumovo tělo přes jedno rameno. Vedle nukenina stál sekernický caporegime, který se na Tamakiho jen letmo podíval ”drž se plánu. Tohle nech na nás,” řekl klidně, poplácal nukenina po zádech a otočil se k hnědovláskovi, který si tak nezodpovědně nárokoval právo na toho špinavého zlodějíčka.
”Ten kluk patří Lordu Otakawovi. Takže ty chceš okrást našeho šéfa, co?” prohlásil hlasitě, aby se ta slova dostala k uším jeho zabedněných sekerníků, kteří se právě začali po Tamakim otáčet. Bylo jich dobrých dvacet a každý z nich vypadal, že dříve, než by našli kliku u dveří, prosekali by si cestu skrz.
”První, kdo mi přinese jeho hlavu, dostane dvacet tisíc Ryu!” motivoval své chlapce caporegime a postavil se na bedýnku, aby přes hlavy svých lidí lépe viděl. Sám si vyndal z kapsy doutník, vytáhl zapalovač a pokusil se připálit si. Jeho zapalovač se však rozhodl, že zrovna teď není ta správná doba a odmítl se zapálit. Tuhle chvíli nukenin využil, aby pod sebe hodil kouřovou bombu a i s chlapcem zmizel neznámo kam.
Na Tamakiho se řítilo devatenáct sekerníků, motivovaných slíbenými penězi a ani jednoho z nich nenapadlo, že když se někdo sám postaví dvaceti nepřátelům, mohl by to pro těch dvacet znamenat jistý problém. Ještě horší by bylo, kdyby byl dotyčný neozbrojený a usmíval se.
Ari Shigeru
Tým Shi
Snídaně
Od rána mohli společníci vidět pouze Botanovu osobnost. Mlčky se usadil k ostatním, vzal si misku se snídaní a po skoro až nezvykle pomalých soustech ujídal. Nebyl tak tichý ale jen kvůli tomu, že mu to obvykle vyhovuje. Od noční události byl Ari odhodlaný za každou cenu varovat svého nového přítele. Bojoval s Botanem bezhlavě jako malé dítě. Ten byl sice silnější, ale byl si skoro jistý, že by mu při delším rozhovoru uniklo pár Ariho slov. Vznikl proto, aby mohl chránit své mírumilovné a křehké já a to znamenalo jednat proti svému přesvědčení, aby jejich tělo přežilo.
Vymyslet i ten nejjednodušší plán na zabití Shiho ale znamenalo ponořit se do myšlenek, což by snížilo vnímání okolí a Ari by toho bez pochyby využil.
Vůbec nevnímal rozhovor jeho dvou společníků až do chvíle, než odložil misku. Po posledních Shiho povzbuzujících slovech se odvrátil, protože už mu zase kanula slza po pravé tváři.
Doufal, že si toho nikdo nevšiml.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Naganohara
Shiori souhlasila: „Dobře.“ Budeme se držet původního plánu. Navíc kdo ví, třeba oni budou něco vědět o únosu lidí z vesnice a hlavně o Rieko. To by pak usnadnilo pátrání po ní. Otázka je zda se o informace podělí a co za ně budou chtít. Něž-li došli k vytyčenému cíly, slunce zmizelo zcela za obzorem.
Samotné město bylo pro Shioro něco nového. S ostražitostí a zvědavostí si prohlížela všemožné obchůdky a obchodníky lákající zákazníky na svoje zboží. Asi nejvíc ji upoutaly všemožné svítící cedule a lampičky. Tohle v jejím městě v takové míře nebylo. Díky tomuto osvětlení se dalo docela dobře představit, že je poledne a ne začínající noc.
Ze zajímavých věcí lehce ztratila pozornost a přeslechla co Tamaki říkal a dokonce nezpozorovala včas kluka řítícího se na Tamakiho. Naštěstí šílence, kteří ho pronásledovali, zpozorovala hned. No nedalo se to přehlédnout. Vyhnula se jim a nechala je proběhnout kolem. Sakra. U všech…… Vynadala si. Tamaki říkal, že je to tu nebezpečné a já se tu procházím jak na výletě. Pohledem sledovala klučinu a pronásledovatele. Snad jim uteče.
„Co?!? Svitek? Kdy? Jak se mu to povedlo?“ Něž stačila položit víc otázek, Tamaki se taktéž přidal k pronásledování a Hikari jakbysmet. Nachvíli tam zůstala sama. Fakt dobrý. To, to teda začíná. Vjela si rukama do vlasů. Agh. To snad ne. Nakonec se rozhodla následovat Hikari. Po střechách se přece jen pohybuje lépe a rychleji. Navíc uvidí, kam vedou ty špinavé uličky.
Usadila se kousek od Hikari a blíže nad kluka. O Tamakiho strach neměla, ale ten klučina by mohl zdrhnout kamkoli, až začne mela.
Hikari
Tým Tamaki
Naganohara
„Hai,“ přikývla Hikari a následovala zbytek. Město si dívka nemohla prohlédnout tak jako ostatní. Už podle sluchu ale mohla poznat, že to je jiné místo, než ostatní. O čem se lidé bavili, a jakým způsobem... Život zde byl vážně jiný.
Tamakimu, který je vedl k obchodu jeho bratrance, skočil do řeči jakýsi mladý muž, co do něho vrazil, načež prchal dál, protože se za ním řítila jakási ozbrojená banda hrdlořezů. Hikari to přešla prakticky bez reakce, dokud se Tamaki nezarazil.
„Nani!?“ vyhrkla dívka a cukla hlavou za tím klukem. Už už se za ním chtěla vrhnout sama, ale když tak učinil Tamaki, dokázala se zastavit a zamyslet, i přesto, jak to v ní vřelo. Proto se nakonec jen odpotácela do postranní uličky, tak jak by to slepá dívka bez pomoci udělala, a tam se mimo zraky přihlížejících sebrala a s několika odrazy od zdí vyskočila na střechy, kde se rozeběhla za hlukem řádícího gangu.
Doběhla až na okraj střechy domu, pod nímž se sekyrníci s nukeninem chystali zúčtovat s tím klukem, a kde je Tamaki vyrušil. Hikari to celé hodlala jen tiše poslouchat, s tím, že zasáhne jen tehdy, že by potřeboval Tamaki pomoct a nebo se měl ten zlodějíček k útěku i s jejich svitkem.
Nedovolí nikomu, aby ohrozil jejich misi!
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Naganohara
„Nejdřív zajdeme za mým bratrancem a já z něj dostanu klíč. Až budeme mít klíč, mrkneme na to, co je v tom svitku. Pak se podíváme po Rieko-chan,“ rozhodl a rozešel se.
Ve městě byl pořádný frmol. Dalo by se říct, že to město vlastně žilo spíše nočním životem. Kolemjdoucí lákaly různé blikající nápisy, jedny zvaly do roztodivných hospod, putyk i lepších podniků, další jasně odkazovaly na obchody. V dály rudě zářila ulice slasti, kdy sídlily bordely. Blíže náměstí ty lepší, blíže okraji města ty horší, levnější.
„No a bratránkovo obchod je…,“ zamyslel se Tamaki, jenže v tu chvíli do něj někdo vrazil. Muž sebou cuknul a překvapeně se na kluka podíval. Zdálo se mu, jako kdyby v jeho výrazu poznal nějaké pochopení nebo něco takového, ale sám jisto jistě věděl, že tohohle mladíka vidí poprvé v životě. Když se za ním přehnala i parta nějakých sekerníků, Tamaki překvapeně zamrkal, zavrtěl hlavou a povzdechl se. „Jdeme nechat přeložit ten svi…,“ plácl se přes kapsu, ale zarazil se a zbledl. „Ten kluk! On mi ho sebral!“ ukázal splašeně za Nezumou a vrhnul se za ním. Nahrnul se do zapadlé uličky jako velká voda a stisknul ruce v pěst. „Hej! Ten kluk je můj! Vypadněte o něj!“
Nezuma Suzuki
Naganohara
"Máš prachy?" otázal se tiše, ale s důrazem černovlasý muž v obleku druhého, podobně oděného muže a významně poklepal na papírový balíček, který nesl v podpaží. Vypadalo to jako normální obchod, až na ten detail, že se scéna odehrávala ve městě Naganohara, na jednom zapadlém dvorku, uprostřed městského slamu. To prozrazovalo, že se jedná spíše o nelegální obchod kartelu.
"Jasně že mám," ošil se druhý muž a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Taky nebylo divu, že byl nervózní. Obsah balíčku obsahoval drogu, která mu došla a on byl poctivý občan, který se nesmí nechat vidět v přítomnosti mafie, nebo drog. Muž vytáhl smotek peněz a natáhl je k prvnímu muži, když v tom poblíž něco prásklo. Byla to rána, jako kdyby tam někdo povalil popelnice. Oba muži instinktivně pohlédly tím směrem a první z nich vytáhl od pasu sekeru. Druhý, s penězi v ruce, polekaně vykřikl. Na povalené popelnici seděla tlustá černá krysa a s drzostí krysám vlastní jim oplácela jejich pohled.
"Zas*aný krysy," odplivl si sekerník zhnuseně, když se ujistil, že to opravdu nic vážného nebylo a pohledy obou mužů se vrátili k sobě. Druhý muž již podruhé vyděšeně vykřikl. Nesvíral už smotek peněz, ale velké červené jablko. Papírový balíček také chyběl.
"Jestlipak o tom ví vaše žena, Hachiro-san," ozval se pobavený hlas vedle nich. Když oba muži pohlédli nalevo, druhý už potřetí poděšeně vykřikl, spatřili sedět na velkém sudu postavu zahalenou do černé látkové masky, ošumělého starého oblečení a s vlasy tmavé myší šedi. Jen tak si tam seděl a počítal kolik si tak jednoduchým trikem vydělal.
"Ty seš hlupák," ušklíbl se sekerník pohrdlivě a ze všech stran se najednou vyhrnul zástup mužů se sekerami. Druhý muž už počtvrté a naposledy hlasitě vykřikl. Tentokrát jeho výkřik přerušil svist sekery a ikonický zvuk zarážené čepele do lebky. První muž nejspíše ztratil trpělivost.
"No, já mizím," prohodil na rozloučenou mladík, vyskočil a pokusil se vběhnout do jedné uličky, která vypadala prázdně. Musel se ale zastavit, když se před ním vyrojil další houf nepřátel. Byl v obklíčení. Kdo by čekal, že na něho poslali celý jeden gang.
"Hele, co na to prostě zapomenout a já vám slíbím, že už to nikdy neudělám, co chlapy?" zasmál se
nervózně, poplácal nejbližšího nepřítele po hrudi, omluvně mu oprášil rameno a otočil se, že půjde jinudy. Jenomže i tam stáli muži se sekerami a nerudně si ho měřili. Chlapec se jen podrbal na hlavě a rozhlédl se po dvorku. Zdálo se, že není kudy utéct.
"Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?" optal se jediný muž se sekerou v obleku, přišlápl hlavu mrtvého těla a s mlaskavým zvukem ji vytrhl. Pravděpodobně to byl caporegime sekernické bandy.
"Lord Otakawa by se s tebou rád setkal," pravil, přistoupil k chlapci, klidným pohybem ruky mu strhl masku z tváře a ztuhl. Očekával, že uvidí tvář vystrašeného zlodějíčka, nebo alespoň nic neříkající masku profesionála, ale mladík se na něho jen pobaveně šklebil, jako by to pro něj byla jen nějaká nepatrná nepříjemnost. Jeho hraná nervozita byla ta tam a mladík vytáhl notýsek do kterého nahlédl, "Fajn nabídka, ale sakra…, zatvářil se nešťastně, otočil pár stránek a pokrčil rameny, už něco mám. Zrovna dneska a vlastně pořád. Vyřiďte svému šéfovi, že, si může nas*at," prohlásil pobaveně a než někdo stihl zareagovat, rozhodil kolem sebe dvě kouřové bomby.
Na dvorku nastal úplný chaos, jak se každý snažil dostat se z kouře pryč. Bylo jich tam příliš moc a tak začala tlačenice, kdy většina ztratila pojem o tom, kudy se mají vydat. Na otevřeném prostoru se ale kouř rychle rozplynul.
"Běžel tamtudy, za ním, vy bando tupců!" zakřičel vztekle caporegime a ukázal na jedinou uličku, kde se váleli jeho chlapy na zemi a svírali si pořezané části těla, které měli staženy v bolestné křeči.
Nezuma měl v úmyslu se nechat chytit, ale předtím se je rozhodl trochu prohnat po městě. Byla to jen další z jeho škodolibých radostí, kterou si nedokázal odpustit. 'Pitomci,' pomyslel si pobaveně a lehce zpomalil, aby ho pronásledovatelé neztratili. Proplétal se uličkami a nechal se honit. Sem tam změnil narychlo směr, když zjistil, že mu nadbíhají a ladně se vyhýbal všem překážkám, které mu stály v cestě. Sekerníci za ním si však nebrali servítky a překážky přímo odstraňovali silou. Jejich caporegime nebyl nejspíš žádný hlupák a měl svou bandu dobře organizovanou. Takhle mladíka honili dobrý kilometr uličkami, než se konečně dostali na hlavní náměstí, kde právě probíhali trhy. Nezuma se rychle proplétal davem a sem tam někomu něco ukradl, aniž by sám chtěl. Byl to prostě zvyk a nebyl důvod se nad tím pozastavovat. Jeho rychlých rukou si navíc nikdo nevšiml.
To, že vběhla tlupa rozzuřených sekerníků na trh, vyvolalo všeobecnou pozornost a lidé jim ustupovali z cesty. V Naganohaře se lidé málokdy okradli o skvělou podívanou a s chutí se podívali linčování, zvláště, když nebyli linčováni oni sami. Na takové situace byli lidé připraveni a než se jedni stihli rozkoukat, vběhli do davu různí prodavači s párky a jinými pochutinami k lepšímu prožitku nastalé podívané. V jednu chvíli, kdy se Nezuma otočil, aby zkontroloval své pronásledovatele, vrazil ramenem do nějakého muže, který byl v doprovodu dvou dívek. Muž měl hnědé, do červena zbarvené vlasy a košili s vyhrnutým límcem. Na krátký okamžik se jejich oči střetli a po Nezumově krku přeběhl mráz. Bylo zvláštní, jak ten okamžik trval dlouho. Ty jeho ledově modré oči ho navíc něčím zaujaly. Nevěděl přesně, jestli to bylo tím smutkem v nich, nebo něčím jiným. Zkrátka ho vytrhly z koncetrace.
"Gomena," zamumlal v omluvu a na vteřinu zaváhal, než si vzpomněl kde je a že má v patách houf špatně naložených gangsterů se sekerami. Do kapsy přitom schoval něco, co tomu muži ukradl. Nebyl čas zkoumat co to vlastně vzal. Jeho ruce fungovaly vlastním životem a on je za to ani nekáral. Konec konců byl zloděj. Ihned poté, co se vyhnul dalším několika lidem, zapadl do postranní uličky. Ani se nedíval, kam vlastně běží a proto ani nestihl zareagovat na probleskující pěst letící jeho směrem. Rána ho odhodila zpět a tak z uličky opět vylétl po zádech, udělal pár kotrmelců vzad a zůstal ležet na zemi uprostřed hlavní ulice, držící se za břicho a bolestně kašlající. Jeho tělem navíc probleskovala elektřina. Díky tomu ho pronásledovatelé konečně dohnali a obklíčili. Z uličky vyšel chlap s přeškrtlou ochrannou čelenkou nějaké vesnice a masíroval si klouby.
"Vstávej ty hromado hnoje," okřikl ho shinobi, který se od pohledu chtěl ještě pobavit. Nezuma se těžce vyškrábal na nohy, zavrávoral a zády se opřel do stěny ze sekerníků. Ti ho jen surově přistrčili blíže k shinobimu, který s úšklebkem vyrazil pěstí proti mladíkovo zubům. Opravdu nečekal, že by byl nějaký normální člověk po jeho ráně raitonem schopen ještě nějakého odporu. Nezuma se pěsti vyhnul skluzem po kolenou a plnou silou praštil shinobiho do rozkroku. Shinobi bolestně vykřikl a se slzami v očích se sesul na kolena.
"Naletěl!" Vysmál se mu mladík, ale než se mu podařilo vstát, sesypali se na něho sekerníci. Proti takové bandě neměl Nezuma sebemenší šanci.
Lidé jásali a fandili dobrému představení, kdy si sekerníci s nukeninem, který se záhy s chutí přidal, užívali veřejné linčování. Když mladíkovy jeho drzost vrátili i s úroky, popadli jeho bezvládné tělo a odtáhli ho boční uličkou pryč. Lidé ještě chvilku zůstali a dívali se, jestli se něco nestane, ale nakonec to vzdali a pokračovali ve svých věcech. Podobné scény byly přece jen v Naganohaře na denním pořádku.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Cesta
Na odpověď Tamakiho neměla Shiori co dodat. Chápala, že svět okolo jejího rodného města je složitější místo a vůbec si ho nevykreslovala růžově. I tak jí to překvapilo. Teď si připadala, že žila v uzavřené bublině. Rodiče a známí o těchto věcech nemluvili. Dokonce i jejich sensei, který vyprávěl pozoruhodné příběhy, možná schválně vynechával nepříjemné pasáže. Cítila se dost zrazeně. Vždyť už nebyla malé dítě, měla právo vědět co se děje. Stejně se jí v hlavě ozval malý hlásek ohlašující, že to je i její vina, jelikož se předtím stáhla do sebe a o nic se nezajímala.
Rozladěnou náladu ji z části usměrnil pohled na město. Slunce pomalu zacházelo za obzor a nedaleko před nimi se v lehkém příšeří začala rozsvěcovat světla města. Odsunula nepříjemné myšlenky do pozadí. Teď se musím soustředit na jiné věci. Navázala na otázku Hikari: „Půjdeme podle plánu a první vyřešíme svitek nebo se poohlédneme po Reiko?“ Město se dále přibližovalo.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, směr Naganohara
„Dokud se nezbavíme zdroje problému, nebudou v bezpečí nikde,“ zareagovala Hikari na Tamakiho smutek. On chtěl oběti těch banditů hlavně zachránit, ona chtěla dalším předejít, čehož věděla přesně, jak docílit. Nechtěla dělat věci napůl. Na druhou stranu, kdo ví jaké zdržení by to mohlo znamenat...
K večeru se dostali na dohled Naganohary. Hikari, která mohla pouze slyšet vzdálené zvuky města, se mlčky zastavila po boku ostatních. Hádala, že Naganohara působila jako kterékoliv jiné město. Skutečnost byla ale jiná.
„Jak chcete postupovat dál, Tamaki-san?“ prolomila ticho černovláska.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Cesta
„Tudy už žádná další vesnice není. A i kdyby byla, vypadala by naprosto stejně,“ odpověděl Shiori. Před ponořením se do vlastních myšlenek ho uchránila Hikari svou nabídkou. Teprve tehdy se mladík opravdu uvolnil a uvědomil si, jak moc se nechal vytočit. Měl by se lépe hlídat. „Děkuju ti, Hikari-chan,“ usmál se na ni a v hlase mu zase zněla jeho obvyklá srdečnost. Ta kapička smutku ale nezmizela. „Problém je, že i kdybych je tam našel, třeba jen Rieko-chan, a podařilo by se nám je osvobodit… kam… kam jen pak půjdou?“
Pravděpodobně šlo jen o řečnickou otázku, protože si povzdychl a mávl rukou. „To asi zjistíme, až se to stane.“
K večeru se Naganohara přiblížila a skupina mohla už z dálky vidět světla. Šlo o velké město rozkládající se v údolí. Na první pohled obyčejné a nezkažené.
Yuu Haruko
Tým Shi
odchod z tábořiště.
Tohle byl krásný východ slunce. Jezero vypadalo mírumilovně, jenže po tom, co v noci uslyšel, už si to moc nemyslel. Nemám to komu říct. Nejhorší na tom je, že ani nevím, co udělat, abych zachránil sám sebe. Zabít ho? I kdybych na to měl, tak co pak? Co když mi nedají nic? O žádnou odměnu by mi nešlo, jen, dostat to z těla? Tohle se prostě nedá. Třeba v naší cílové destinaci bude někdo, kdo by nám pomohl. Třeba se s tím dá něco dělat. Každopádně nechci jen tak zabít někoho... Nechci zabít Shiho, ani bych to nezvládl po stránce schopností. Setřel si zaschlá zrnka krevního séra z nosu, který mu jeho taijutsu rival a také vlastně sensei, napravil po bitce.
Z myšlenek ho vytrhla vůně ovesné kaše. "Díky," řekl Yuu Shimu a pokusil se o úsměv, "ale víš, že jsem slíbil, že budu vařit já." Ochutnal ale přesto s vděčností ovesnou kaši. "Je to dobrý. Příště tam dáme tyhle oříšky a trochu z tohohle pytlíčku," řekl, zatímco podal na ukázku Shimu pytlík se sušenými ořechy a vytáhl druhý pytlík se sladkým kořením.
"Popravdě, v noci jsem toho moc nenaspal," odpověděl Shimu na otázku s výraznými kruhy pod očima. Poděkoval za jídlo a očistil misky. "Jo, asi bychom mohli jít," odvětil mu na to a začal balit jídelní soupravu. Tak můžeme jít.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, směr Naganohara
Nezazlívala mu jeho tón. Chápala, že byl rozčílený. Na druhou stranu by od bývalého ANBU nečekala, že to na sobě nechá tak snadno znát.
Tamaki jim poté vyložil, co přesně se bude dít, a Hikari se krátce odmlčela.
„Pomůžu vám. Je to to nejmenší, jak bych vám mohla oplatit vaši pomoc, Tamaki-san,“ řekla nakonec, „a kromě toho, když nás bude víc, budeme s nimi rychleji hotoví,“ dodala o něco chladněji.
Ne, s někým takovým neplánovala mít slitování, a jediné řešení, které ji napadalo, bylo ty muže zlikvidovat.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Nikki
Ovzduší ve skupině by se dalo krájet. Tamaki se po svém výbuchu začal pomalu uklidňovat. Z velké části tomu napomohla Hikari, která mu dala jiný námět, a on se mohl soustředit na jinačí myšlenky. Razaki mezitím po celou dobu mlčel a možná to bylo to nejlepší. Tempo skupiny lehce zpomalovalo a vracelo se do klidu.
On se opravdu nezmění. Měla bych si takhle představovat čestného člověka? Nebo je v tom něco jiného? Vrtalo jí hlavou. Ze zkušenosti věděla, že takoví lidé brzo umírají, ale Tamaki byl očividně výjimka. Nadrbou stranu chápala jeho rozladěnost. Když někomu na někom záleží, i když sebenepatrněji vždy to naštve, když se mu něco stane.
Toulat se ve svých myšlenkách začínalo být deprimující a tak to Shiori utnula. Popoběhla k Tamakimu a odpověděla: „Uvidíme. Nejdřív jednu věc podruhé. Ať se do toho nezamotáme.“ Ze zvědavosti se optala: „Než dorazíme do města, může nás ještě něco podobného potkat? Nebo to je už přímá cesta?“
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Nikki
„Jo,“ řekl rázněji, než zamýšlel. Stále v něm dozníval vztek. Ten starý páprda nechal své blízké napospas banditům. Uvědomil si však, jak zní a pokusil se alespoň usmát. Hikari za to přeci nemohla. „Do toho města stejně musíme. Nechám přeložit tvůj svitek a pak se mrknu na ty bandity,“ oznámil, načež se zarazil. „Totiž… Nějak cejtim, že je to moje povinnost vůči tý vesnici a vůči starostovi. Je to rovnej chlap a zaslouží pomoct. Pochopím ale, když se tohohle nebudete chtít zúčastnit. Můžete na mě někde počkat.“
Shi
Shiho Trojka
Shiho tajná lokalita
Shi dotvořil svůj pokus o vločkovou kaši s ovocem. Už dlouho ji nedělal, ale po ochutnání usoudil, že je to mnohem lepší, než drátem do oka. Rozdal ji do třech misek, jednu si vzal a jen zvýšeným hlasem prohlásil: "Snídaně, pánové!"
Dal by jim čas, ale to byla komodita, kterou neměli. A zůstávat na jednom místě nehodlal ani omylem. A oni už tu strávili delší dobu, než bylo zdrávo. Nechtěl je zbytečně zatahovat do problémů.
Den vyšel krásně. Bylo pod mrakem, ale nevypadalo to, že by mělo začít pršet. Pravda, že proti jeho domovině bylo neustále chladno.
"Doufám, že jste se dneska dobře vyspali, protože pokud nepohneme, nestihneme to do další zastávky," usmál se na ně trochu provinile.
Masamoto Tenno
Tulák
Městečko Hama
V noci nemohl spát. někdy kolem jedenácté se vyplížil z pokoje a zmizel do mezi skalami. Několik hodin strávil tréninkem s katanou. Ještě stále měl pocit, že si těmi pohybyyy není jistý a že je příliš daleko od toho, aby se ta čepel stala přirozeným prodloužením jeho paže. Při tréninku navíc dostal pocit, že i přes tu dálku je Saitovi trochu blíž.
Nakonec se zlomil. Unavil se přesně na tu hranici, kdy se člověk začně hádat sám se sebou, jestli má vůbec pokračovat. Tentokrát to ale bylo jiné. Tenno se snažil překonat únavu, bolest v rukou, tak jako obvykle, nicméně tentokrát se mu do toho vmísily i pocity, o kterých si myslel, že se s nimi za ty dva dny vyrovnal. Bolest ze ztráty jediné jistoty, kterou měl. Žal nad ztrátou senseie, který ho vše naučil. Strach z budoucnosti působil jako místnost, která se každou chvílí smršťuje a smršťuje se zatraceně rychle.
Po neuvěřitelně dlouhé době plakal. S čelem opřeným o skálu mu po tvářích tekly slzy a on je neuměl zastavit. Přišlo mu to neuvěřitelně patetické, ale nemohl si pomoc.
Netrvalo to dlouho, ale překvapivě to pomohlo. Navíc mu to úplně vyčistilo hlavu a on měl co dělat, aby se dostal do postele.
"Bydlí tu pan Goku?" zeptal se recepční. Ta jen kývla, ale odmítla mu říci, v jakém pokoji bydlí. Prý ochrana soukromí, nebo tak něco. Tenno to na jednu stranu chápal, na druhou stranu mu to komplikovalo život. Po scéně ve skalách měl neuvěřitelně lehkou hlavu, takže se rozhodl se vše odevzdat náhodě. Spočítal lidi v hale a poté zaťukal na dveře pokoje s číslem odpovídajícím počtu.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, aktuálně ve městě Niki
Staříkovo vyprávění přešlo plynule v hádku s Tamakim. Hikari celou dobu jen mlčela a poslouchala. Když se Shiori ozvala s vlastní argumentací, položila jí ruku na rameno podobně jako předtím Razakimu a zakroutila hlavou. Kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by to vesničané dávno udělali. Jenže v tomhle kraji patrně řešily vše oplátky a výpalné.
Tamaki se poté zvedl, nechal zde vesnici nějaké zásoby a vyrazil pryč. Svou poslední poznámku ale mohl myslet všelijak, a jak ho zatím Hikari znala...
Zvedla se a následovala hnědovláska. S rozloučením se nezdržovala.
Tamaki si to kráčel pryč dost rázně, takže musela Hikari popoběhnout, aby s ním vyrovnala krok.
„... Chcete pokračovat podle plánu, Tamaki-san?“ prolomila černovláska ticho po chvilce a položila muži klidným tónem hlasu, který nic nenaznačoval, dotaz.
Goku, Shou
Země čaje, Městečko Hama
„No tak, Toriko-chan. Nedávej svému okolí mylné představy...“ stekla muži po čele pomyslná kapka skepse, když ho dívka s takovým nadšením opět oslovila přezdívkou, kterou mu dala.
„Ostatní šli vlastní cestou,“ podrbal se Goku roztržitě za hlavou, jako kdyby něco provedl, když se plavovláska ptala na ostatní.
Cesta zpět byla vážně zvláštní, protože Goku netušil, oč mezi těmi dvěma jde.
Rozuzlení ale přišlo před lázněmi.
Muž si od dívky převzal špalek, který se mu prakticky vešel do dlaně, a se zamrkáním sledoval, co se odehrávalo dál.
Než se stihl Shou nadát, popadla ho Toriko za triko a vlepila mu řádnou, neodfláknutou pusu.
Při tom vytřeštil mladík oči a zrudl, ale na to, aby udělal cokoliv víc, se zaskočením nezmohl.
„J... Jo...“ vylezlo z něho po menší odmlce, když se od něho dívka odtrhla a zmizela v lázních.
Goku přejel párkrát pohledem mezi bránou, ve které Toriko zmizela, a zkoprnělým mladíkem, načež se na něho vědoucně zazubil a ukázal mu vztyčený palec. Pak už zmizel v lázních i on.
Shou zůstal ještě chvilku mlčky stát na ulici, než mu to celé začalo pomalu docházet a on zrudl a vytřeštil oči ještě víc.
„Eeeeeh!?“
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Když se jí za zády ozval známý hlas, otočila se na patě a zamrkala na vysokého muže.
"Tou-chan!" vyhrkla, jako by konečně našla ztracený poklad a popotáhla. Vzápětí si však založila ruce v bok a přimhouřila podezíravě oči.
"Kde jsi zase byl?! A kde jsou všichni ostatní?" propalovala ho pohledem. Až po chvilce jí došlo, že za ní pořád stojí Shou, na kterého se jí mimoděk zeptal. Přes rameno se na něj ohlédla a věnovala mu řádně pichlavý pohled.
"To je Shou. Kluk od zdejšího řezbáře. Nese mi špalek," konstatovala, když se obrátila zpět na Gokua. To bylo taky naposled, co na oba promluvila, dokud nedorazili zpět k lázním. Celou cestu kráčela před nimi s rukama založenýma na prsou a tvářila se dotčeně. Bude si muset sehnat nové dango knedlíčky. Dřív, než odsud odejdou.
Před vstupem do lázní se na Shoua znovu obrátila a přeměřila si ho pohledem.
"To bylo rande na prd," ohodnotila výsledek dost nekompromisně a popadla z jeho ramene špalek, který vzápětí vrazila Gokuovi do náruče.
"Podrž mi to, Tou-chan. Mám tady ještě něco k vyřízení," hodila po něm významným pohledem, než se obrátila zpátky k Shouovi. Sice měl ten kluk jemnocitu asi tolik, co ten špalek a o randění věděl ještě míň, než ona, ale svaly měl dobré a voněl po opracovaném dřevu. To bylo dost na to, aby Toriko usoudila, že si zaslouží řádné rozloučení. Proto ho popadla za tričko a trhnutím si ho přitáhla k sobě. Že mu právě vlepila přímo na rty svůj úplně první polibek ji ani trochu netížilo.
"Díky za špalek," odtrhla se po notně dlouhé chvilce od něj a hřbetem ruky si přetřela rty. "A pozdravuj ode mě dědu. Ať si zajde pro nějaký bylinky na hlavu, dost to pomáhá," rozloučila se s hnědovláskem širokým úsměvem a zaplula spokojeně do lázní.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Nikki
„Aha,“ odvětila. Takže je to dost významná osoba a Tamaki ji k tomu zná. Začíná to být čím dál zajímavější.
Vložila se do rozhovoru se starcem: „To, ale nedává smysl. Vždyť vesnice, tak jako ostatní musí pod někoho spadat. Je snad jedno, jestli jsou u hranic nebo v centru. Platí snad daně ne? Tak říct dotyčnému o podporu nebo pomoc.“ Vehementně protestovala Shiori.
Na její poměr toho řekla docela dost a navíc se slova zas ujal Tamaki. Nezbývalo jí nic jiného, než se utišit. Přesunula se blíž k ostatním a nechala ty dva, ať dál řeší celou situaci. Po chvilce se situace prudce zhoršila a nahradila ji krátká vyostřená hádka. Tamakiho výbuch docela Shiori vylekal. Je pravda, že něco takového neočekávala. U Tamakiho, který byl vždy dobře naladěný vypadal výbuch ještě hrozivěji. Na jednu stranu byla ráda, že nepokračovala v argumentech a nedostala se sama do hádky. Na tu druhou netušila co si o celé hádce myslet.
Vše utnul Tamaki. Přivolal ze svitků, před staříkem, základní potraviny, a že jich nebylo málo, otočil se a vypochodoval ven. Shiori se v rychlosti uklonila, rozloučila a poslušně s ostatními následovala Tamakiho, který vyrazil dost divokým tempem. V nastálém tichu a tempu měla čas zapřemýšlet nad jejich roztržkou.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Nikki
Stiskl ruce v pěst. „Rieko-chan je starostova dcera. Je to půvabná mladá dívka,“ zatnul čelist. Jestli ji nenajdou dříve, než ji prodají…
„Ne, nic takového, ojouchan,“ odvětil stařík. „Tady v okolí hranic se Zemí nikoho je tolik lapků, že by se ty papíry s odměnami nevešly na obecní nástěnku. Mají tu navrch. Prakticky to tu začínají ovládat. Hledaní jsou spíš ti, co se proti nim snaží bojovat.“
„Kde je vlastně starosta?“ rozhodil rukama mladík. Věděl, že to byl statný muž. Zarazil se. Možná to byl ten problém. Staříkova slova jeho domněnku potvrdila.
„Michiro je mrtvý. Postavil se jim ještě s pár statečnými hlupáky.“
Tamaki prudce nasál vzduch, postavil se a udeřil do stolu. „Hlupáky?! Bránili vás, ty stará bačkoro!“
Starší muž se zamračil. „Kdyby si nehráli na hrdiny, mohli nás nechat všechny na pokoji. Takhle je akorát naštval, nechal se jako idiot zabít a ti chlapci s ním. Banditi pak sebrali všechny použitelný dívky a ženy, práceschopný chlapce a muže a nechali nás, starý lidi a ty, kteří jsou neprodejní pojít tady v týhle pustý vesnici.“
„To jsou totálně debilní kecy!“ smetl ze stolu ninja všechny argumenty. „Udělali by to tak jako tak! Vy si myslíte, že zasr*ný otrokáři si nechaj ujít možnost, jak získat peníze za lidský maso? Myslel jsem, že se stářím přichází moudrost, ale asi to tak není!“
Tamaki sáhl k pasu, odepl několik svitků a odpečetil je. Na stole se objevila spousta potravin, semen a vody. Pak se prostě otočil a mávl na své svěřence. „Jdeme. Půjdeme do toho proklatýho města.“
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„Hm,“ zabručel modrovlásek aniž by na Toshira pohlédl, když si k němu ten přisedl a žďuchl do něho.
Až když se vrátila jeho sestra s Jinem krátce vzhlédl, ale hned zase sklopil pohled k ohni. Věštba stařenky pro Ryuua jeho pozornost už upoutala na něco delší dobu, stejně jako černovláskova reakce. Tohle neznělo zrovna pozitivně.
„Co je doopravdy zač?“ zahleděl se na muže Taichi mlčky. Fujiko se ale chystala jít spát a tak šel i on. Bezmyšlenkovitě si zalezl ke své sestře do spacáku a zahleděl se jí na záda.
Normálně své city k ní zas tak často najevo nedával. Teď měl ale potřebu ji obejmout a cítit, že si jsou pořád tak blízko, jako vždy, a to také udělal.
Beze slova se k ní přitulil, schoval svou tvář do jejích kadeří, a zavřel oči.
Ráno se vzbudil spolu se svou sestrou. Jin byl už podle všeho dobrou chvíli vzhůru, protože měl zabaleno a seděl opodál.
„Co furt blbne?“ nechápal modrovlásek, ale víc to zatím neřešil. Místo toho se ještě párkrát převalil sem, tam, a pak se se značnou nelibostí posadil a zamlaskal. Vyspal se vážně dobře a jeho nálada byla lepší, než včera. Ideál to ale stále nebyl, a tak se to jal Taichi klasicky zakrýt.
„Dobré ráno~“ dřepl si k Chice a zazubil se na ni, ať už spala nebo ne.
„Nepotřebuješ něco, hm~? Napít? Zvednout se? Pomoct s převlíkáním~?“ zajímal se, při čemž z něho ochota přímo čišela.
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, aktuálně ve městě Niki
Stařík je zavedl do zdejší hostince, nebo alespoň do toho, co z něj zbylo, načež se dal do objasňování situace.
To, co jim popsal, se Hikari nezdálo tak neobvyklé, i měřítko, ve kterém se to stalo zde, už co tak slyšela, celkem neobvyklé bylo. Ta tlupa asi nebyla nejmenší, a nějaká sebranka to také být nemohla, jestli s nimi byli nukenini. Poznámka o Naganohaře a černém trhu ji zaujala obzvláště. V tom případě jí mýchání se do problémů zdejších mohlo buďto pomoci, a nebo uškodit.
A kromě toho se zdálo, že ta dívka Rieko byla něčím významná. I pro Tamakiho. To, jak ztuhl, když padlo její jméno, Hikari jasně pocítila, o tichu co v tu chvíli zavládlo ani nemluvě. Navíc proč by mu to ten stařík jinak říkal?
Shiori se poté ujala slova a tak zůstala Hikari mlčet. Hodlala počkat, co se dozví dál a jak na to celé Tamaki zareaguje.
Goku, Shou
Země čaje, Městečko Hama
„G-Gomen...“ omluvil se raději s cukáním v koutku rtů a pomyslnou kapkou skepse na hlavě Shou, když se Toriko rozčílila kvůli tomu, že ji osočil z urážky jeho mistra. Ona tedy také urazila, ale podle všeho to tak vůbec nemyslela nebo jí to nedocházelo.
Její následný šerm špejlí způsobil, že jí z ní poslední knedlíček odletěl a skončil ve tváři nějakého chlapa, co vypadalo, jak že každý den snídá čerstvé medvědí kýty, díky čemuž Shou dokonale zbledl, než od Toriko schytal ránu políčkem.
Goku, který to celé sledoval, nechápavě zamrkal, načež si odlepil dango z tváře a zhltl ho.
„Toriko? Co ty tu? A kdo je ten kluk?“ zajímal se. V duchu při tom pookřál. Takže tahle plavovláska ještě neutekla? To byla příjemná změna.
Chvíli na to už stála trojice před lázněmi.
„Dík za ten špalek! Netušim co přesně s nim chce Toriko-chan dělat, ale když je zadáčo tak je to jedno!“ zazubil se na Shoua Goku.
„Jo... Neni zač,“ odvětil Shou, který u toho různě koukal, kde co lítá či leze.
„Tak já asi půjdu,“ zvedl pohled nakonec k plavovlásce a měl se k odchodu.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Město Nikki
Chlapec jen dál stál a poslouchal. Lidé před nimi evidentně nebyli nepřátelé, i když to, co dělali, bylo špatné. Měli odejít, jen co je vyplenili. Tady je nečekala budoucnost, pokud se jim nedostane pomoci.
Tamaki, jak se zdálo, věděl o situaci víc. Teď byl za nejpřekvapenějšího on a Razaki se nemohl dočkat, až je všechny zasvětí.
Hostinec byl nepoužitelný. Razaki viděl už spoustu špatných hostinců, ale tenhle byl zdaleka nejhorší. A vlastně ho ani moc nezajímalo, že ho někdo rozbil. Každé správné město mělo mít svůj hostinec. Tohle měli opravit jako první.
Masamoto Tenno
Tulák
Městečko Hama
Rozloučil se s Gokuem. Ještě chvíli seděl, dal si čas na utřídění myšlenek a definování plánů, pak se nadechl, vyhoupl se na nohy a vyrazil. Cítil se zvláštně. Nikdy dřív nedělal nové věci sám, na vlastní pěst. Byl čas se to naučit.
Jeho zásoby trvanlivého jídla téměř zmizely. Ocelové lanko, základní léky a dokonce se rozšoupl natolik, že si nechal opravit pochvu své katany. Mělo to být hotové do druhého dne a Tenno na to popravdě nijak nepospíchal. Tedy, pokud se Goku nerozhodne vyrazit. Tedy, za předpokladu, že ho vezme s sebou.
Na pokoji se potom pustil znovu do čištění svého stávajícího vybavení. Naštěstí nikde nechytalo rez. Zítra si nechá ještě nabrousit čepele a tím bude jeho stávající plán kompletí.
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
Zmateně sledovala, jak Taichiho sestra najednou vyběhla z jeskyně pryč. Taichi vypadal, že chce jít za ní, ale pak se hned zase posadil.
"Bude v pořádku?" zašeptala, ale nejspíš ji nikdo neslyšel.
Byla ráda, že tohle trochu odvedlo pozornost, od ní samotné. Na druhou stranu se o to děvče ale bála, vypadala, že je opravdu milá a laskavá.
Po chvilce se ji její bratr přece jen rozhodl najít. Zřejmě neúspěšně. Když se vrátil, vypadal ještě hůř než předtím.
Chtěla se ho zeptat, co se děje, ale nebyla k tomu téměř žádná příležitost. Ne takhle předevšemi. Nakonec se rozhodla, že spát bude teď opravdu ta nejlepší varianta. Ráno moudřejší večera. Až když se všichni začali ukládat do spacáků, uvědomila si, že je vlastně pořád dost vyčerpaná, důsledkem toho, jak moc si její tělo bralo energie na regeneraci.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Kinumichi
Fujiko se vrátila v závěsu za Jinam. „Omlouvám se, že jsem utekla. Bylo toho na mě moc,“ hlesla a posadila se vedle Taichiho. Zaslechla i, jak Toshiro něco říkal, ale úplně tomu nerozuměla, a tak to nechala být.
Ryuu začal organizovat jeskyni a dívka kývla. Dělit se jí nevadilo a spát v jednom pytli s Taichim už vůbec ne. Proto se začala chumlat ke svému bratrovi. Jenže žena zase začala mluvit a kunoichi překvapeně zamrkala. Ona vykládala budoucnost i Yukimu, který ji velmi rychle přerušil. I tak ale zaslechla něco zajímavého. Jenže děsivý chlad snad všechny v jeskyni přesvědčil, že muž s věštbou spokojený není. O to víc si byla dívka jasná, že ta věštkyně určitě mluvila pravdu. Byl opravdu takový?
Botan Shigeru
Tým Shi
Otráven
Chlapec s fialovýma očima nezpustil zrak ze svého malého únosce, který se nezdál ani trochu zmatený, rozpoložením své oběti.
„Dobře – nikdy!“ Klidný hlas vystřídal dětinský výkřik. Botan se s naštvaným výrazem chytil za čelo a druhou rukou, pěstí udeřil do prašné země. Pitomec. Oba nás zabije.
Hluboký výdech… A zkusil to znovu. „Udělám to!“ řekl, ale jeho svaly byly napnuté a kdyby neměl zaťaté zuby, nepochybně by vyšel z úst další protest.
Tep se mu zrychlil, jak se snažil udržet Ariho v pozadí. Výraz měl vážný. Jako kámen. Ale z pravého oka mu tekla slza.
Botana to překvapilo, když ucítil slanou tekutinu kanout po tváři. Údiv byl čitelný ale jen z jeho očí, které na okamžik zatěkaly do stran, jak se snažil v mysli nalézt rovnováhu. Ať už ten skrček konečně vypadne nebo se neudržím. Pomyslel si a dál zíral na svého únosce.
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Kinumichi
Cesta zpět byla celkem rychlá, protože světlo ohně udávalo směr. Když vylezl z deště na tábořiště, jen se rozhlédl po přítomných a bez jediného slova se odebral stranou. Tam si rozložil spaní a bez otálení se uložil ke spánku. Podle Jina to byla nejlepší cesta k tomu, aby ho nikdo nerušil. Potřeboval být se svými myšlenkami chvilku o samotě. To se mu však moc nepodařilo, protože než si mohl vůbec Ryuu vyslechnout svou věštbu, fialovlásek už spal. Usnul prakticky hned co zavřel oči.
Ráno se mladík probudil jako první. Bylo to nejspíše tím, že byl zvyklý na nějaký režim a ten moc spánku nezahrnoval. Potichu, jako myška, si sbalil spaní, vysvlékl si horní část tuniky a polonahý, tedy jen v kalhotách, odešel kousek stranou, aby spící nebudil. Na pláni byla stále ještě tma, jen obzor už se pomalu barvil přicházejícím sluncem. Jin na nic nečekal, sundal si své okovy, aby si je zavěsil na záda, padl do promáčené půdy a se zátěží na zádech začal klikovat. Celý jeho tréning trval déle než hodinu a zahrnoval prakticky jen nudné opakování určitých těžkých cviků. Když však skončil, což bylo prakticky ve chvíli, kdy ho někdo zavolal, lesklo se chlapcovo tělo potem a v jeho obličeji byl výraz úlevy a uspokojení. Byl na tom tak bledě, že potřeboval velkou zátěž k tomu, aby se dokázal uvolnit. Byl zvyklý trénovat denně, proto nemohl jen tak vynechávat.
Fialovlásek došel do tábora, vzal si sbalené věci a byl připraven vyrazit. Záměrně se však držel tiše stranou. Neměl chuť mluvit. Pocit, že je tu navíc se stále prohluboval a chlapec se pomalu vracel do starých kolejí. Bylo zvláštní, jak snadno do nich člověk mohl zase spadnout, když mu ujela ruky pod drolící se hlínou.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Toriko překvapeně zamrkala, když se na ni nejprve rozkřikl a vzápětí její dango knedlíček odmítl. Pomalu k němu stočila pohled a zadívala se na jeho zarputilý výraz. Copak to vůbec šlo, odmítnout takovou dobrotu?
Plavovláska nafoukla tváře jako žabák a celá v obličeji zrudla vztekem. Během jediné vteřiny zastoupila Shoovi cestu a výstražně před něj vztyčila špejli s jahodovým dango.
"Hele! Nepraštil ses tím polenem náhodou do hlavy? Protože já o dědovi neřekla vůbec nic špatnýho! To není slušný mluvit o fosíliích neuctivě!" vybafla na něj, přičemž se kolem ní začala šířit temně fialová aura.
"Že je to chakra nevím, protože nevím skoro nic! Nepamatuju si, jak se těm věcem nadává a ani nevím, jak jsem se narodila, i když nějakou teorii o tom už mám! Taky si nepamatuju, odkud jsem přišla a nevím, co pořád máš! Ale když ti holka nabídne poslední kousek jídla, máš si ho vzít a neremcat!" zašermovala špejlí tak divoce, až jí z něj knedlíček vyletěl přímo do Gokuovy tváře. Toriko se při pohledu na prázdnou špejli zarazila uprostřed nádechu a celá zesinala. Šokovaně upřela na špejli ve své ruce pohled, načež se jí do tváře vloudil naprosto tragický výraz. Fialová aura tak zmizela stejně rychle, jako se objevila, a ze zuřící Toriko se rázem stala hromádka neštěstí. Se slzičkami v koutkách očí vzhlédla k Shoovi a do tváří se jí vloudila červeň.
"BAKA!" praštila ho hranou ruky po hlavě.
Yuki Ryuu, Toshiro, potulný pár
tým Kuro
Kinumichi
"Haha," zabručel rudovlásek na Taichiho nejapnou poznámku. Nic víc mu však říct nestačil. Sotva dosedl zpátky na svoje místo, viděl už jen mizející záda modrovláska venku v dešti. Toshiro si sám pro sebe odfrknul a sklonil pohled ke své zraněné noze. Kdyby mohl normálně chodit, byl by teď v tom dešti taky. A proč vlastně? O co mu vůbec šlo, když se málem za Fujiko rozběhnul jako ti dva? Nebyl ani její sourozenec, ani kámoš a vlastně jí vůbec neznal. Ke všemu to byla holka. Divná, modrovlasá, neznámá holka. Vždyť on pořádně nemluvil ani s holkama, které z vesnice znal. Tak co by si asi tak povídal s úplně cizí modrovláskou? Jenomže ty věci, co řekla ta stará žena... O bolesti, o cíli a cestě, po které šla. A ty její jizvy, o kterých mluvil černovlasý muž. Určitě s tím vším souvisely. Toshiro zamyšleně propaloval pohledem obvaz, pod kterým se kromě hojící se rány schovávala zjizvená kůže. Mohla se kvůli nim cítit stejně?
Z myšlenek ho vytrhl až Taichiho návrat. Když k němu však zdvihl pohled, obočí mu samovolně poskočilo vzhůru. Modrovlásek měl výraz boha pomsty, kterého právě někdo pořádně nakopl do slabin. Toshiro ho mlčky pozoroval, dokud se neusadil. Když se vzápětí vrátila i Fujiko s fialovláskem a modrovlásek dál seděl jako zkvašená pecka, přisunul se k němu blíž a drkl do něj slabě ramenem.
"Já ho sundám, ty seber kozu," hlesl k němu tlumeným hlasem. Ryuu přejel po všech přítomných pohledem. Čekal je někdy do budoucna alespoň jeden den, kdy by se atmosféra mezi nimi nedala krájet?
"Řekl bych, že je nejvyšší čas jít spát," promluvil nakonec do ticha a zvedl se, aby přešel zpátky k ohništi.
"Fujiko, půjč svůj spacák našim hostům a lehni si k Taichimu. Pro dnešní noc budu hlídat sám."
"Vybral sis záslužný způsob, jak svůj předchozí život odčinit," hlesla k němu slepá žena, sedící vedle něj. Ryuu k ní stočil koutek oka, na její poznámku ale neřekl nic. Žena k němu mlčky vztáhla ruku v němé žádosti. Ryuu však viditelně zaváhal. Z dobrého důvodu si neřekl o výklad budoucnosti. Jak se však zdálo, ona mu něco říct chtěla.
"Snažíš se prohlédnout, ale pořád jsi stejně zaslepený, Ryuu. Nehledej v nich, co tam není," promluvila opět, když k ní nakonec svou paži přeci jen natáhl a ona sevřela jeho dlaň ve své.
"Vyměnil jsi svou bezohlednost za snahu spasit celý svět, ale minulost tě pořád dohání. Snažíš se na svět pohlížet srdcem, do kterého sis pustil jenom chlad. Takové ale bude vždycky slepější než zjitřená mysl."
"Díky za věštbu," přerušil ji Ryuu dříve, než stačila pokračovat, a vytáhl svou ruku zpět. Žena k němu však stále vzhlížela.
"Nosíš svůj led všude sebou. Mít ho i v srdci tě však silnějším neudělá. Přestaň být oběť, abys ochránil sobě blízké. Ne každý za to skutečně stojí."
Ryuuovy zlaté oči probodávaly slepé oči ženy, zatímco se v jeho tváři rozprostel naprosto nečitelný výraz. Kolem dvojice se přitom začal plížit nepříjemný, vlezlý chlad, vystupující z mužova těla.
"Řekl jsem spát," napomenul Ryuu všechny přihlížející ledovým hlasem, než bez dalších slov došel k Fujiko, od níž si vzal spacák a vložil ho staříkovi do rukou. Poté se mlčky usadil k ohništi, vyčkávajíc, až se všichni uloží ke spánku a usnou. Byl nejvyšší čas z tohohle místa zmizet.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Ryuuovo plesknutí ho z jeho chmur vytrhlo a on vzhlédl.
I Toshiro se chtěl za Fujiko vydat, ale kvůli svému zranění skončil jen rozplácnutý na zemi.
To se najednou všichni mohli přetrhnout, aby se vecpali mezi něho a jeho sestru!?
„To sotva, s někym kdo se jen válí po zemi hraje si na machra,“ utrousil pochybovačně Taichi a zvedl se.
„Tohle fakt neni vůbec cool kámo,“ pohlédl na Toshira pod sebou s rukama v kapsách, když k němu došel.
„Trošku se vzchop jo? Ať kvůli tobě nevypadáme blbě,“ pomohl mu ze země. Pohledem poté zavítal opět směrem, kterým Fujiko s Jinem utekli.
„Tsch...!“ procedil skrz zatnuté zuby syknutí, načež se za nimi rozeběhl, aniž by čekal na svolení.
Kvůli dešti měsíční svit skrze mraky nepronikal a Taichi tak neviděl v noci prakticky na krok. Když už se nadechoval, že na svou sestru zavolá, ozářil prostor před ním blesk a on je spatřil, pár desítek metrů před sebou. Jen krátce, ale jasně.
Nevšimli si ho. Stáli k němu bokem, naproti sobě a o něčem se bavili, hledící si do očí. A Jin Fujiko držel za ruku.
Znovu uprostřed tmy, která jako by ho pohlcovala, ucítila Taichi ve svém nitru bodnutí. Ten obraz měl před sebou tak jasně, jako kdyby hleděl na fotku. Zatnul ruce v pěsti, se rty semknutými v tenkou linku.
Když se ti dva vrátili, byl Taichi už zpátky. Seděl u ohně a mlčky do něho hleděl. Od svého návratu neřekl ani slovo.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Nikki
Město bylo opravdu zdevastované. Ve špinavých a poničených ulicích kudy procházeli, je sledovalo mnoho očí. Byl z nich cítit jak strach, tak zvědavost. Na Shioriny poměry je sledovalo až moc lidí. Tohle se mi ani za mák nelíbí. Vadilo jí, být středem pozornosti. Naučila se tomu ve své vesnici a na cestách vyhýbat, ale teď neměla jinou možnost. Její smysly se každým krokem ostřily. Celou dobu co byla na útěku, nepotkala pohromadě tolik osob. Možná 2-3 lidi najednou, to bylo vše. Pak náhle narazila na Tamakiho a ostatní, ale stále to byla malá skupinka.
Jejich průvodce je zavedl do hostince. Trak jako z okolních budov i z něho moc nezbylo a co stálo pohromadě si Shiori pro jistotu zkontrolovala. Stařík se neráčil s nějakým představováním a hned spustil, co měl na srdci. Shiori musela uznat, že zdejší měli opravdu velkou kuráž, když se dokázali postavit i nukeninům. Naganohara?!? Tam máme přece namířeno. Héééé, to město má fakt špatnou pověst. Utrousila si pro sebe Shiori. Jít přímou cestou může být docela nebezpečné. A pokud se v okolí potuluje tahle banda, je to nebezpečné dvojnásob.
Nechtěla být neslušná, ale neodpustila si poznámku a vložila se do rozhovoru: „Nebyla mezi nimi nějaká známá tvář? Někdo na koho je vypsána odměna? Nebo ho prostě zná každý, protože je to lotr? A kdo je Rieko?“