Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Čili došlo k přepracování některých textů a popisků, Zajímavá místa byla kompletně přepracována a Příběh též, včetně postavení Světa Shinobi jako místnosti ve hře, respektive popis místnosti byl upraven tak, aby lépe reprezentoval, jak je místnost dávno vnímána 
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Plošina
„Přesně to jsem chtěl!“ ukázal mladík palec nahoru. „Je super, že si navzájem pomáháte, tak to má být!“ zazubil se, ale v duchu mu stekla kapka po čele. Ne, vůbec nic takového nezamýšlel. Proč ho to jen nenapadlo?
Povzdychl si. Možná proto operoval jen pod ANBU. Asi nikdy neměl na povolání učitele.
Znovu začal tiše brnkat a pobrukovat, ale tentokrát se nesoustředil na tóny, nýbrž na své žáky.
Zaujala ho hlavně Hikari. Ta se svého pravidla více než držela. Jako kdyby byl kunai něčí život, který by dívka ztratila upuštěním na zem.
Tamaki přestal nevědomky hrát, sleduje dívku. Byl si naprosto jistý, že takhle odhodlaného člověka při tréninku ještě neviděl.
Naštěstí necivěl dlouho, protože se na něj obrátila Shiori. „No…,“ zamyslel se s trsátkem opřeným o ret. „Mně to trvalo pět let,“ odvětil a začal znovu hrát.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Když se ráno ozval řinkot naběračky o kotlík, Taichi se otráveně zamračil.
„Mhmmhmm!“ zabručel otráveně a přetáhl si spacák přes hlavu. Dlouho tak ale nevydržel, protože mu uvnitř začalo být horko a špatně se mu dýchalo.
„Proč tak brzo!?“ vystřelil po chvilce do sedu napruženě a osopil se na Ryuua. Pohled na polévku a její vůně však stačily na to, aby se zase rychle uklidnil.
„No tak dobře tohle hádám na odpuštění stačí!“ seděl rázem v tureckém sedu vedle Ryuua a s úsměvem od ucha k uchu k němu natahoval ruce s miskou.
Když se k nim přidal i Jin, neuniklo Taichimu, že přišel do půlky těla svlečený a řádně zpocený.
„To si jako přivstal aby si moch zacvičit...!?“ hleděl na Jina Taichi chvíli naprosto nechápavě a zhrozeně, neboť on by něco takového udělal leda z donucení a za trest. Nechtěl ale, aby si jeho výraz Jin zase špatně vyložil, tak nasadil o něco jinačí.
„Hah~? Ses byl namazat volejem abys dělal dojem na baby nebo co~?“ pronesl jako by věděl naprosto přesně o co Jinovi ve skutečnosti jde.
„S tim si měl ale počkat až se vzbuděj, leda bys chtěl nabalovat nás. No jo, je jasný že ti musim dát ještě pár plejboj lekcí,“ rozhodil rukama marně, utahuje si z Jina kamarádsky.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Jin usnul prakticky ihned poté, co zavřel oči, což bylo velice vhodné, s ohledem na to, že se nacházeli venku, kde bylo více nezvyklých zvuků, než předtím kdy slyšel. Stejně tak jako usínání, byl snadný i samotný spánek. Díky únavě těla byl bezesný a klidný.
Ze spánku ho probudilo lehké zatřesení, jak si s ním Taichi střídal hlídku a bez fialovlásek bez zbytečných průtahů vstal. Jako hlavní pozici pro hlídání si vybral místo pod stromem v hlubokém stínu na druhé straně mýtiny, aby měl o spících dobrý přehled a z toho místa se za celou dobu nepohnul. Jeho hlídka všal byla klidná a když odhadem nadešel čas probudit Ryuua, vyrazil tiše k táboru. Rudovlasý mladík se nějak vrtěl a Jinovi neušlo, že nespí. Na něj si musel dávat pozor. Choval se divně a chlapec mu nehodlal věřit. Důvěru v lidi mu dávno vymlátili z hlavy. Jin přiklekl k Ryuuovi a lehce ho poklepal na rameno zrovna, když začalo svítat. Z očí rudovláska všal nezpustil, protože ten najednou vyskočil a hnal se do lesa, jako kdyby mu někdo do zadku strčil čerstvý zázvor. Jin pohlédl na Ryuua a když ten nec nepodnikal, vzdálil se na druhý konec mýtiny, kde se vysvlekl do půl těla a po krátké rozcvičce začal cvičit. Kliky, dřepy, kliky ze stojky a podobné cviky na posílení těla. Kdyby ho někdo sledoval pozorněji a počítal, kolik dělá různých cviků, přišel by na jistou nesouměrnost. Počty cviků v sérii byly totiž voleny čistě náhodně, jako by v nich nebyl řád a bylo jich více než u normálního shinobiho jeho věku.
Takto cvičil až do chvíle, kdy se Ryuu rozhodl všechny probudil a proto se vydal k tábořišti. Tělo se mu lesklo potem v ranním světle a jeho jizvy, kterých byla po celém těle slušná řádka byli zřetelnějeí než jindy. Chlapec tomu však nevěnoval žádnou pozornost a pomalu si přetáhl tuniku přes hlavu. Bez zjevného zájmu si prohlédl zůčastněné na snídani, krom rudovláska, tumu věnoval nedůvěřivý a ostražitý pohled a usadil se u snídaně. Když se podávala, měl ještě zrychlený dech a jeho tlukoucí srdce bušilo v rytmu kuloketné palby.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
lesní mýtina
Po návratu zpět k ohništi nalezl Ryuu na místě pouze Toshira a spící dívku. Než se ovšem vůbec stačil zeptat, kde je modrovlasý zbytek, objevil se Taichi i Fujiko.
Uvítal, že šel Jin i Taichi hned poté bez dalších zbytečných řečí spát, napjatá atmosféra kolem ohniště a rudé oči modrovlásky mu však neunikly. Neptal se, co se mezi trojicí stalo, bylo mu však zcela jasné, že rudovláskova společnost bude poměrně náročná. A to především pro Taichiho a jeho horkou hlavu.
Stejně jako chlapci se uložil poblíž ohniště, namísto spánku se však zadíval na oblohu posetou hvězdami. Od útočiště Ayame byli přibližně den a půl cesty, pokud vzal v úvahu dva zraněné. I to nebylo dost rychle, pokud měla být noha té dívky v pořádku, ale nic víc s tím dělat nemohl. Ryuu otočil hlavu a upřel pohled do pohasínajících plamenů. Musel si přiznat, že o něco víc než zdravotní stav těch dvou mu v tuhle chvíli dělala starost Hachi. Věděl, že jí v rukách jeho bratra nic nehrozí, ale děsilo ho pomyšlení na to, co to znamenalo. Nakonec se návratu domů beztak nevyhne... Bříšky prstů si protřel koutky očí a dlouze se nadechl. Ať udělal cokoliv, nakonec narazil na překážku, před kterou raději utíkal, než by jí musel čelit. To ale nebylo právě to, co by těmhle dětem chtěl předat. Jenomže naučit je stavět se překážkám čelem také nebylo nejmoudřejší, pokud nechtěl udělat stejnou chybu dvakrát.
Během svých úvah Ryuu usnul stejně jako Jin s Taichim, pouze Toshiro zůstal ležet s očima upřenýma do koruny stromu a poslouchat křupání suchých větviček mezi stromy, kde hlídkovala ta modrovlasá holka. Spánek nebyl úplně špatná možnost, ale Toshiro se nedokázal přimět usnout. Utiskoval ho provinilý pocit vůči Fujiko a co hůř, urgentně se mu chtělo. Než by ale všechny vzbudil svým poskakováním do ústraní nebo dokonce požádal o pomoc právě JI, zatnul zuby a rozhodnul se to za každou cenu vydržet až do rána. Proto první věc, kterou Ryuu s vycházejícím sluncem po probuzení uviděl, byl poskakující rudovlásek, který urputně prchal mezi stromy.
Pohled na spěchajícího Toshira ho pobavil dost na to, aby večerní myšlenky zahnal do pozadí a zatímco ostatní ještě spali, sehnal a připravil snídani. Horká polévka vyvařená z kostí králíků společně s trochou nasbírané zeleně se rozvoněla po mýtině a podobnou rychlostí přilákala Toshira zase nazpět.
"Dobré ráno," pozdravil ho Ryuu během nabírání polévky, kterou vlil do misky a rovnou mu ji podal.
"Dobré," zabručel rudovlásek na odpověď, když si kecnul do trávy a trochu váhavě se po misce natáhnul.
"Díky."
"Tvá noha bude zase v pořádku. Rána se zacelila, svaly i šlachy srostly. Bude to chvíli trvat, ale bude jako předtím," promluvil Ryuu mírným hlasem do ticha, jež znovu nastalo. Toshiro tlumeně odfrknul do misky.
"Jasně. Svaly srostou, vazy srostou, jizvy taky zůstanou... Co jinýho."
Ryuu nad jeho poznámkou povytáhnul obočí, místo odpovědi ale zamíchal polévkou v kotlíku.
"Vadí ti snad?" zeptal se znovu až po chvilce.
"Proč by... Aspoň všechny děsím a odpuzuju," trhnul Toshiro rameny ve snaze tvářit se, že je mu to úplně fuk.
"Tobě přijde Fujiko děsivá?" položil mu Ryuu otázku, po které se rudovlásek zakuckal.
"Co? Co to zase plácáte za kraviny? Nic takovýho jsem neřekl!" ohradil se dotčeně.
"Kvůli svým jizvám si připadáš děsivě. Takže ti přijde děsivá i Fujiko?" vysvětlil mu Ryuu svůj dotaz. Když na něj však zůstal Toshiro jen naprosto nechápavě civět, natočil hlavu mírně do strany. Vlastní jizva mu připadala odporná, ale úplně stejné na tváři Fujiko si nevšiml? Ten kluk pro samé oči neviděl. Anebo že by...?
Jounin pokývnul hlavou směrem ke spící modrovlásce. Toshiro jeho pohled nedůvěřivě následoval. Chvíli na Fujiko tupě zíral, zatímco stále netrpělivě poklepával ukazováčkem o misku, načež se obrátil zpátky na Ryuua.
"Holka no. Co je na ní děsivějšího než to, že JE to holka?" trhnul rameny. Ryuu zakroutil hlavou na znamení, že vůbec nic, načež hlasitě zabušil na kotlík, aby probudil i zbytek.
"Dobré ráno, ospalci. Až se nasnídáte, vyrazíme na cestu."
Toriko
tým Goku
Země čaje -> Městečko Hama -> obchod pana Tsubasy
Toriko si založila ruce v bok a s důležitým výrazem ve tváři se nahnula směrem ke starému řezbáři.
"A co jste si myslel? Však jsem říkala, že zase přijdu!" povytáhla obočí až do půlky čela, načež se zase vrátila zpátky na výchozí pozici a spustila paže podél těla. Vzápětí se však svezla na zem do tureckého sedu, stejně jako předešlý den rovnou uprostřed obchodu, a začala si chystat všechno potřebné vybavení. Svitek, z něhož vzešel po uvolnění pečetě obláček kouře a poskytnul jí tak velkou dřevěnou truhlu s veškerým řezbářským náčiním i částečně opracovanými kousky dřeva, které už připomínaly konkrétní části těla.
Toriko se chopila kulaté hlavičky, na níž se už rýsoval nos, náznak rtů i očí s ušima, popadla brusný papír a dala se do broušení. Pokaždé nějaké místo horlivě obrousila, pak hlavičku zvedla naproti výloze, jíž vcházelo denní světlo a po řádném zkontrolování s přimhouřeným okem se vrátila k broušení záhybů světlého dřeva. Během práce si začala tlumeně broukat jakousi starou písničku, co jí vytanula na mysli a pokyvováním do stran se nakrucovat do rytmu. Pro nezávislého pozorovatele to však spíše vypadalo, jako by ji svědělo tělo. Nebo měla divné křeče.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Razaki si vzal její radu k srdci a jal se pokračovat v tréninku. Jak si vedl Hikari už ale nesledovala. Soustředila se na svůj vlastní trénink. Navzdory tomu, jakého pokroku se jí podařilo docílit, necítila nic jako úlevu nebo radost. Pro ni byla cílová páska v nedohlednu.
Ani si neuvědomovala, jak dlouho už vlastně trénovali. Úplně ztratila pojem o čase. Jediné, co jí napovídalo, jak dlouho asi tak trénovala, byla únava a žízeň.
„Hah... hah... hah... hah...“ oddechovala ztěžka celá zpocená, když se opět prudce zastavila o několik metrů dál s kunaiem v ruce. Tentokrát s narovnáváním nespěchala a v klidu se v podřepu vydýchávala. Chtěla-li pokračovat, bude si muset upravit svou dráhu. Zastavila se totiž už jen kousek od okraje plošiny.
Když se její dech opět zklidnil, na sucho polkla a narovnala se, načež se natáhla po čutoře co jí visela u pasu a napila se.
Kdyby neměla obvaz kolem očí, vypadalo by to, jako by stála na okraji plošiny a kochala se tím krásným výhledem.
Takový luxus Hikari ale neměla. Namísto toho nechala vítr, aby jí pročesal vlasy a osvěžil ji, zatímco jí Tamaki vybarvoval okolí svou hudbou.
Chvíli tam jen tak stála a odpočívala, jak tělesně, tak psychicky, než se rozhodla pokračovat.
Shiori se zajímala, jak dlouho jim bude trvat, než dosáhnou stejné rychlosti jako Tamaki. Hikari ale věděla, že se na něco takového prakticky odpovědět nedá. Každý se učil různě rychle, podle svých fyzických předpokladů, píle a talentu. Co ji ale zajímalo, bylo, jak dlouho si tuhle rychlost asi tak osvojoval Tamaki. Svou otázku si ale nechala pro sebe, tak relevantní přeci jen nebyla. Namísto toho se vrátila na svou pomyslnou startovní čáru, posunula ji o několik metrů vzad a připravila se s kunaiem v ruce k dalšímu hodu.
Goku, pan Tsubasa, Shou, dívka
Země čaje, Městečko Hama
„Neznáš?“ zarazila se slečna uklízečka, když jí Toriko odpověděla.
„O-Oi! Chotto-! (Počkej-!)“ natáhla za blondýnkou ruku, když se zničehonic sebrala rozutekla se pryč, ale víc se ji zastavit nesnažila.
Bylo možné, že byla ta dívka sirotek…?
Goku mezitím mlčky sledoval Tenna a jeho zlomené hůlky, načež odvrátil pohled a zahleděl se na svůj stydnoucí ramen.
Vůbec netušil, co by pro toho kluka mohl udělat. Vše, co ho napadalo, bylo jednoduše příliš šílené…
Ani on si nevšiml Toriko, když za jeho zády proletěla tak rychle, až se zvedl závěs, co měl skýtat hostům stánku soukromí.
Zatímco blondýnka mizela v dáli jako namydlený blesk, doprovázel ji chvíli štěkot malého, šedého psíka. Byl to vůbec pes, nebo vlče…?
„Tiše, Egao,“ šeptla k vlkovi dívka s vlasy stejné barvy, jako byla srst zvířete, aniž by odvrátila zrak z dvojice za závěsem.
Psík poslechla a s tichým zakňučením zvedl k dívce pohled. Ta se nadechla, vydechla a vykročila vpřed.
„… Tenno…?“ zazněl její hlas za černovláskovými zády, když děvče nesměle odrhnulo závěs stánku.
Byla to Kazuko.
„Hm?“ ohlédl se pan Tsubasa na Toriko, když mu vtrhla do krámu a rozezvonila tak zvonek nad dveřmi jako o závod.
„Chm,“ pousmál se řezbář, kontrolující své výtvory, vystavené na jednom z regálů, a otočil se k dívce čelem.
Shou vykoukl zpoza pultu, kde akorát dopočítal kasu, a vyvalil na Toriko překvapeně oči.
„Takže jsi přeci jen přišla?“ přešel k Toriko Tsubasa s rukama za zády a zahleděl se jí do tváře.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Seděla na zemi, upíjela z lahve vodu a sledovala nedaleké dění. Okolní rozruch poklidně dokreslovala hudba, která se nesla nad plošinou, kde kempovali. Shiori zavřela oči a nechala se chvilku kolébat jejími notami. Moc melodií neznala, ale bylo příjemné poslouchat někoho, kdo uměl na něco opravdu hrát.
Tak jdeme pokračovat. Zatím co Hikari dobíhala kunai a Raziki zas kamínky, rozhodla se Shiori začít s něčím jiným. Kamínkem si odhadla přiměřenou vzdálenost, v duchu si vybrala několik not a čekala, až je Tamaki zadrnká. Následně aktivovala chakru rovnoměrně do celého těla a doběhla ke kamínku. V zápalu hry a neustálého opakování se aktivace stala víc přirozenější a Shiori na ni přestávala tolik myslet. Postupně zjišťovala i vzdálenost, která by ji tolik nevyčerpala, kdyby přišlo do tuhého.
Po několika sériích se nakonec zastavila. Ohnula se a s rukama na kolenou oddechovala. V hlavě jí běžela otázka, která ji nakonec nedala a musela se zeptat Tamakiho. „Když to budeme procvičovat, za jak dlouho se dostaneme na podobnou rychlost?“ Chápala, že to bude trvat tak pár let, ale přesto byla zvědavá, jak zhruba dlouho to bude.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Tenno se nepoznával. Nikdy tak nervózní nebyl. Za podlední půlhodinu se přistihl, ťuká prsty po všem možném a jakmile je držel u těla, pro změnu žmoulal cípy svého oblečení. Měl pocit, že v každém kolemjdoucím vidí buď Saita, nebo mladou Inuzuku.
Těkat očima nepřestával ani když seděli. Jeho sebekontrola byla pryč. A to ho štvalo daleko víc, než to, že nevěděl o zbytku svého týmu.
A do toho Goku vložil svou perfektní otázku.
Nad tím totiž vůbec nepřemýšlel. Všechny jeho scénáře počítaly s tím, že se prostě jeden nebo druhý někde objeví, budou pokračovat v jejich putování a všechno bude jako do té bitvy. Potom možná klidnější.
*Co když má pravdu? Co když se už neukážou. Co když jsem šel jinudy, propásl nějaký plán, něco se jim stalo?*
I když nepředpokládal, že by kdokoliv mohl Saitovi byť jen ublížit, natož ho zabít, stejně v něm hlodala nejistota. Protože z toho člověka, co po nich šel, byl z nějakého důvodu nervózní i jeho učitel. A to ho jednoduše děsilo.
"Já nevím," pronesl nakonec, přičemž se staly dvě věci. Jednak na moment skončilo mlčení, které po celou dobu udržoval a jednak zlomil jednu ze svých hůlek mezi prsty. Vůbec netušil, že jí držel.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
První rada mu byla platná jako papírové brnění, ale to, jak mu to krásně vysvětlila Hikari, to už chápal. Cítil, že přesně tohle by ho mohlo posunout trochu dál. Jediným problém zůstávala ta podmínka. Pravidlo, které neporušit. Žádné ho nenapadlo. A nechtěl opakovat po své kolegyni.
Pak si vzpomněl na ten kamínek.
Vzal další a hodil ho co nejdál. Záměrně tak, aby přehodil plošinu. A snažil se ho chytit dřív, než se dostane moc daleko. Svůj účel to plnilo. Soustředil se především na práci s chakrou. Nejednou se stalo, že by sice měl šanci kámen chytit, ale on se potřeboval soustředit především na to, aby jeho tělo pracovalo s chakrou naprosto přirozeně. Aby na to potom nemusel myslet.
Takových šancí přirozeně nepřicházelo mnoho. Častokrát si myslel, že mu to vyjde, ale nakonec sotva škrtnul prsty a kamínek opět zmizel za hranou.
Šutrů tam naštěstí bylo dost, takže neztrácel čas jejich hledáním. Tamakiho ladění se ukázalo jako skvělá zvuková kulisa. Netušil proč, ale uklidňovalo ho to. Ať zrovna ladil, hrál nebo si broukal. Jakoukoliv hudbu totiž neslyšel už dlouho.
Občas hodil očkem po zbytku týmu. Hikari to šlo ukázkově. Vážně nechápal, jak to ta dívka dělá. Kdyby on sám přišel o oči, nedokázal by chytit letící kunai. Buď by úplně minul, nebo by si rozřízl ruku. Obdivoval ji.
Další a další kamínky končily za hranou. Ale sám na sobě pociťoval, že s chakrou už se mu při téhle technice pracuje mnohem lépe. Pokusy, při kterých úplně selhal, pomalu ale jistě přecházely v ty těsné a dokonce i ty těsné už nebyly tak blízko k selhání.
*Mě to už nebaví!* prolétlo mu hlavou, když natáhl ruku přes lanka jen proto, aby chytl kámen, který mu opět proklouzl. Přitáhl si ho zpátky jen proto, aby ho mohl znovu hodit do té propasti. Sám. Z vlastní vůle. S jasným cílem.
Po této úlevě se vrátil na start, připraven na další pokus.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Kdesi v lese
Když se Fujiko zvedla a odešla, následoval ji pohledem i Taichi. I jemu došlo, že ji do svého hašteření nevědomky zatáhli a jeho to zamrzelo.
Zvedl se, zabodl „tos zvoral kámo“ pohled do Toshira, když kolem něho procházel, a vyrazil za svou sestrou.
„Gomen, Fuu-chan. Von to tak nemyslel,“ zastavil se kousek za modrovláskou, když ji došel, a s rukama v kapsách uhnul pohledem provinile stranou.
„To mělo bejt jen takový chlapský popichování...“ dodal, podrbal se roztržitě za hlavou a pokusil se pro svou sestru vykouzlit omluvný úsměv.
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Tentokrát se rozhodla soustředit o něco déle a použít víc chakry. Uvědomovala si, že takový komfort v boji mít nebude, ale někde začít musela. Potřebovala svůj limit posunout dál. Až se jí to podaří, zapracuje na záporech.
Nadechla se, vydechla, přikrčila a mrštila kunai před sebe, načež se odrazila.
Jejím tělem projel téměř elektrizující impulz energie, který jejím svalům dívčina chakra dodala, a ona se zastavila o několik metrů dál, držící kunai za jílec pevně v dlani. Obě rolničky v jejich vlasech se při tom jemně zhouply a zacinkaly.
Hikari se narovnala a pozvedla nůž ve své ruce. Tentokrát urazila podstatně větší vzdálenost. Kunai hodila silněji a v menším oblouku, takže jí to ani netrvalo o nic déle. Již na začátku tréninku si určila, že nenechá svou zbraň ani jednou dotknout se země. To jí pomáhalo své hranice vždy o kousíček překročit. Pokaždé, když měla pocit, že to nezvládne včas, zatnula zuby a přidala. Díky tomu teď mírně ztěžka oddechovala a po čele jí stékaly kapky potu.
Razaki mezitím naštvaně nakopl kamínek a postěžoval si, že se mu nedaří. Tamaki mu dal něco jako radu, načež se usadil do trávy a chvilku na to se dal do pobrukování, zatímco ladil svůj nástroj.
Hikari natočila jeho směrem lehce překvapeně hlavu a zaposlouchala se. Takže on uměl hrát na shamisen? Ta melodie jí byla povědomá. Tamaki měl vážně příjemný hlas...
Černovláska ho ještě chvíli poslouchala, načež se krátce pousmála a obrátila se na Razakiho. Ve výuce měl hnědovlásek ještě trošku meze.
„Zkus se víc soustředit a rozprostři chakru po svém těle rovnoměrněji,“ poradila Razakimu a natáhla jeho směrem ruku s kunaiem.
„Nastav si nějaké vlastní pravidlo, které nebudeš smět za žádnou cenu porušit. Já si určila, že se můj kunai nesmí ani jednou dotknout země. Vymysli si něco podobného a drž se toho. Jestli máš dost silnou vůli a dostatek odhodlání, pomůže ti to lépe se soustředit a překonat tvé hranice,“ svěsila dívka ruku s nožem a obrátila se opět čelem k dráze, na které trénovala.
Nadechla se, vydechla a rozproudila svým tělem chakru, načež před sebe mrštila kunai tak jako předtím, jen rychleji, dál a v menší oblouku. Jakmile se kov jílce přestal dotýkat její dlaně, pokrčila se a odrazila.
Centimetry ubývaly a špička nože byla k zemi blíž a blíž. Ani ne na délku nehtu od nejdelšího stébla se však zastavila a namísto ní spadlo do trávy několik kapek potu, když kunai Hikari zachytila, pokrčená v podřepu, opírající se volnou dlaní o zem a ztěžka oddechující. Do Tamakiho rychlosti to mělo pořád daleko, ale stejně tak už i do rychlosti Shunshin no Jutsu, které se učili na akademii.
Faktem bylo, že pro Hikari mělo její pravidlo s kunaiem větší hloubku, než Razakimu řekla. Byla v něm i jistá symbolika, která jí dodávala energii a utužovala její vůli.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Ať vyzkoušel Jin jakýkoliv výpad, Ryuu pokaždé odhadl jeho útok a bez jakéhokoliv problému je vykryl. Bylo to až provokativní, ale i přes to všechno zůstal chlapec v klidu. Byl to nakonec jen tréning a tam emoce neměli místo.
"Hai."
Pravil podřízeným hlasem a bez dalších okolků se vydal zpět. Na světě toho bylo ještě tolik, co se musel naučit. Když došel na místo, bez okolků se uložil na zem, poblíž ohně, pod sebe a na sebe hodil deku a zavřel oči. Byl to dlouhý den a únava se už hlásila, proto usnul skoro okamžitě.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Plošina
Tamaki se zazubil. Konečně se mu povedlo překvapit jednu z dívek a ani při tom ze sebe neudělal idiota. Spokojeně poodešel dál, kde si sednul do trávy a vytáhl čutoru, ze které se napil. Pak vytáhl svitek a odpečetil ho. Na papíře se objevil shamisen a hadřík.
Mladík vzal nástroj do ruky a začal ho čistit.
„Snaž se víc a půjde,“ houkl pak na Razakiho, který se vztekal, načež odhodil kus látky a dal se do ladění, přičemž si pobrukoval tóny.
Toriko
tým Goku
lázně
"Co?" natočila se Toriko s tázavým výrazem v obličeji na ženu, když ji její otázka vyrušila z důležitého přemítání.
"To nevím," pokrčila nakonec rameny a zadívala se zase zpátky před sebe.
"Žádnou neznám. Ale jsem Toriko!" zazubila se od ucha k uchu, než se znovu zarazila a začala se kolem sebe rozhlížet, jako by něco ztratila.
"Oi, obachan! Kolik je hodin? Já už musím!" plácla se dlaní do čela a vystřelila z umývárny jako raketa. Že za ní zůstavaly loužičky ani nepostřehla.
Rychle vběhla do šatny, kde na sebe naházela oblečení a už se řítila přes halu z lázní ven. Ulicí se prohnala s oblakem kouře v zádech i kolem stánku s rámenem, aniž by si u něj všimla sedícího Gokua a zastavila se až u dveří krámku s řezbářskými výtvory.
"Ohayou!" vrazila do obchodu jako velká voda za doprovodu cinkajícího zvonku visícího u dveří.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Ze soustředění ji vytrhl tichounký zvuk, který na tomto místě byl naprosto neočekávaný. Otočila se za zdrojem cinkání, protože se musela přesvědčit, zda se nepřeslechla. A opravdu. Byla to jedna z rolniček. Tak přece jen cinkají. Toto zjištění vykouzlilo u Shiori letmý úsměv. Následovala další ukázka od Hikari. Shiori frustrovaně vzdychla. Puf. Tohle by se mi taky líbilo. No nic.
Zahleděla se na své místo, kde se pokoušela o to samé. Poodstoupila pár kroků a vyhledala si na zemi kamínek. Tak daleko to snad bude stačit. Nádech, výdech, nádech, výdech, soustředit se. Aktivovala chakru a rozběhla se….……zastavila u kamínku. Páni. To bylo ono. Plná nadšení se ohlédla zpět. Tak takový je to pocit. Mermomocí si ho zapamatovala a provedla vše stejně zpět na začátek. Konečně hlasitě zajásala: „Už to mám!“
Tak teď to zkusíme dál. Soustředila se a s menší nelibostí zaznamenala, že tohle jí trvá déle. Tamaki se přece takhle soustředit nemusel. Určila si druhý cíl. Urychlit aktivaci chakry. No a jako vedlejší efekt by se s neustálým opakováním mohla zlepšit i rychlost, jak tvrdil Tamaki.
Postupně si dávala delší vzdálenosti. Překvapeně zjistila, že se vzdáleností přímo úměrné klesá její spotřeba chakry. Nakonec si musela dát přestávku. Byla vyšťavená. V hlavě se jí mihla myšlenka, že pokud budou mít ještě čas, zkusí to taky s kunaiem jako Hikari. Došla k tašce napilase a mezitím sledovala ostatní.
Goku
Země čaje, Městečko Hama
Goku se poškrábal na tváři.
„Znal sem, ale tam už bych se radši nevracel,“ uculil se rozpačitě.
Dvojice nakonec skončila v obyčejném stánku, kde se prodával ramen a sushi. Velký výběr to nebyl, ale za to to bylo velice dobré.
„Sugoi, ojisan! Vaříte fakt dobře!“ vystřelilo Gokuovo obočí vzhůru, když ochutnal, načež se pustil s vervou do jídla. Ze všech těch nervů mu vyhládlo a on si až teď uvědomil, že od včerejška nejedl.
Po chvilce loupl pohledem po Tennovi.
„Takže, co budeš teď dělat? Chci říct...“ zeptal se a na chvíli se zarazil a podrbal za krkem. Jak tohle zformulovat nějak citlivě...
„Co když se tvý přátelé neukážou?“ zeptal se nakonec přímo.
„Vážně!“ vztekala se mezitím slečna vrchní uklízečka, která se prala se špínou ve vlasech Toriko, „co by ti tak řekla máma kdyby tě takhle viděla!? Že ti neni hanba! Jak se jmenuješ!?“ vybafla na blondýnku, když jí dostala z vlasů poslední zbytek nečistot a dala se do oplachování.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Městečko Hama
"Tak to přeji vážně hodně nervů!" zamával na pozdrav. Na tohle neměl čas. Byl nervózní, nejistý a začínal být navzdory dostatku spánku vyčerpaný. Tohle byla přesně ta situace, které neměl rád. Nevěděl co, nevěděl jak a byl v tom navíc úplně sám.
Hlas, který na něj volal, mu ale napověděl, že úplně sám nebude.
"Naopak. Já se omlouvám za vyrušení. A zároveň ještě jednou děkuji za pomoc," doplnil lehkou úklonou. Snídaně by asi přišla vhod, ale nehodlal se po tom všem ještě nechat zvát na snídani od člověka, který mu dost možná zachránil život.
"Stejně vůbec netuším, kam jít. Na moment zastavit by asi nebylo k zahození," pokrčil nakonec rameny: "znáte tady něco dobrýho?"
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Razaki se nad Tamakiho předváděčkou upřímně zachechtal. Nevěděl ani proč, ale namotivovalo ho to k tomu, aby to taky vyzkoušel. Napřed si vyzkoušel tu klasickou verzi, kterou znal a občas i používal. To šlo. Ale evidentně potřeboval zrychlit. A měl nepříjemné tušení, že to nebude jen množstvím chakry. Musel s ní pracovat komplexněji.
*Teď to jen nepřehnat, nepřeletět hranu a nespadnout!*
Nechal chakru proudit svým tělem, tak jako obvykle, ale tentokrát zkusil ono větší množství, o kterém již dřívě uvažoval jako o špatném řešení. A ukázalo se, že měl naprostou pravdu. Kromě vyššího úbytku chakry byl výsledek absolutně bez rozdílu.
Mrknul okem po každém z kolegů. Především po Hikari. Byl zvědavý, jak jí to půjde. Přeci jen, ukázku neviděla. Rozhodl se pro další pokus. Tentokrát nechal chakru proudit mnohem rychleji. V poslední chvíli ale zazmatkoval a nakonec to dopadlo tak, že prostě jen skočil. Bez efektu, naprosto přirozenou rychlostí.
"Mě to nejde!" kopl naštvaně do kamínku, který jen lehce škrtnul hranu plošiny a zahučel dolů.
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
lesní mýtina
"Nikdo se vás o to neprosil!" obořil se Toshiro na Taichiho po jeho poznámce o zachráněném zadku a další popichovačné otázce, při které se naježil jako dikobraz. Než se však stačil do modrovláska pustit pořádně od plic, zarazila ho Fujiko, která tak náhle vstala a odešla pryč. Toshiro se zasekl uprostřed hlubokého nádechu, díky nemuž to chtěl Taichimu řádně nandat a zdvihnul k modrovlásce pohled. Její výraz i tón hlasu byl dost výmluvný na to, aby rudovláskovi došlo, že se jí patrně dotkla jeho kousavá otázka směřovaná na Taichiho.
Toshiro ji vyprovodil dlouhým pohledem, načež ho stoči zpátky k ohni. Udělal přesně stejnou chybu jako ten modrovlasej trouba. Nechal se vyprovokovat a plácnul první, co ho napadlo, aniž by přemýšlel, jestli tím někoho zasáhne nebo ne.
"Žádnej," zabručel na odpověď směrem k Taichimu a zmlknul. Dál už s ním nemínil rozebírat vůbec nic.
Ryuu zachytil Jinovu nohu do podpaží a upřel na chlapce pronikavý pohled, jako by jím mohl vidět až na samotné dno jeho duše. Poté ji zase pustil ze sevření a s pokývnutím hlavy se napřímil.
Změna Jinových útoků přiměla Ryuua rozpohybovat i nohy, přestože zůstával téměř neustále na výchozím bodě a pohyboval se pouze o krok vpřed či vzad podle Jina. Na pohled to vypadalo, že vlastně kopíruje chlapcovy pohyby, když pokaždé jeho ruce vyšel vstříc, ale namísto pokusu o odražení blížící se rány ji směřoval výše a mezi ukazováčkem s palcem zachytával z vrchu jeho zápěstí.
"Možná je načase, aby ses naučil i jiné věci," promluvil znovu, když v fialovláskovi v jeden okamžik sevřel pevně obě zápěstí a zaklínil mu ruce křížem dole. V těsné blízkosti, ve které nyní oba stáli, působil jeho pohled ještě pronikavěji a zlaté duhovky, jako by se měnily v tekoucí zlato. Okamžik ticha však narušila Fujiko procházející opodál při hlídce. Proto Ryuu chlapce ze sevření pustil a odstoupil od něj.
"Ale teď už je opravdu čas jít spát, Jine," vybídl ho zpět k ohništi, kam s ním také zamířil.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
Fujiko mlčky poslouchala rozhovor dvou chlapců, a když Toshiro položil svou útočnou otázku, hrklo v ní. Byl to jen záblesk jedné z mnoha vzpomínek na Stupeň 21 a přesto v ní vyvolal nevolnost. Bezděky se dotkla jizvy po spálenině, která pokrývala část její levé tváře a krku a nervalo dlouho, aby se zvedla. Nechtěla to dál poslouchat. Neměl právo.
„Půjdu obhlédnout okolí,“ pronesla a odebrala se stranou.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
Taichi si vyslechl první Toshirovu reakci na jeho dotaz a protočil oči v sloup.
„Citlivka,“ pomyslel si. Mladík poté pokračoval, i když ne moc dlouho, a Taichi mlčky naslouchal. Nevěděl co přesně se mu stalo, ale podle všeho se tenhle kluk někdy v minulosti prostě vyskytl ve špatný čas na špatném místě, a jeho strýc patrně také.
„Hm,“ broukl modrovlásek, když Toshiro domluvil, na znamení, že ho vnímal. Přeci jen to nebyla samozřejmost, no ne? Takže byl tak hodný, že mu dal najevo, že ho poslouchal.
„Oi oi oi, brzdi červánku. Tys ztratil nárok na votázky ve chvíli kdy sis nechal zachránit zadek,“ zvedl Taichi namísto odpovědi varovně ukazováček a připomenul mu jejich „vztah“.
„Takže seš jen shinobi amatér jo? Strejda byl teda co za nukenina?“ optal se ledabyle mladý Yarui a dal si záležet, aby použil všechna ta „správná slova“.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Lesní mýtina
Ač Jin útočil zuřivě, nepřinášelo to žádné ovoce. Ryuu jeho útoky odkláněl tak ladně, jako protékajicí voda obtéká kámen. Chlapec z jeho pohybů cítil klid a harmonii, tedy pocoty, které u boje nikdy neobjevil. Těsně před sražením posledního výpadu, pronesl Ryuu otázku, která musela přijít, ale u které doufal, že nepřijde nikdy. Co na tom záleželo. Ihned poté, co Ryuu sveel jeho prudký výpad pravé ruky stranou, pootočil se chlapec na pravém chodidle o dvacet pět stupňů a levou nohou zaútočil na Ryuua prudkým kopem z otočky, který se úplně vymykal stylu tygra. Nebyl mířený jen tak ledabyle, ale zasáhl cokoliv, ale Jin mířil přesně na pravý bok, aby Ryuua donutil buďto ustoupit dobrovolně, nebo ho odkopnout dál od sebe. Tak jako tak v této poloze kopu zůstal a sledoval svého soupeře.
"Nikdy mě nikdo neučil nic jiného, než bojovat a zabíjet. Bojovat a přežít."
Vychrlil ze sebe. Jeho přiznání nejspíše zavinilo přiznání Taichimu a endorfín, který mu proudil krví, protože jinak neměl v plánu s tím vůbec začít. Nebyl důvod se vracet k minulosti. Možná časem, až si bude jistý, že je dostatečně silný, aby se vrátil na cestu krve a ukázal svým učitelům, jak je v tom dobrý, ale pro teď nechtěl bojovat. Jen trénovat. Jin spustil nohu dolů, zaujal jiný postoj, který by se dal vzdáleně popsat, jako kudlanka a opět zaútočil. Drápy vystřídaly prsty, spojené do jednoho malého bodu a Jin nyní uštědřoval velice rychlé, ale absolutně přesné rány, které měli pokaždé velice bolestivý cíl, kdyby zasáhli.
Toriko
tým Goku
lázně
"Oooooi! Oba-chan! Tohle vážně bolí!" protestovala Toriko proti usilovnému dření kůže, až jí zůstávala světlá pokožka zarudlá. Uklízečka se s tím rozhodně nepárala. Verva, s jakou ji drhla snad úplně všude, se dala přirovnat jen k urputnosti, jakou do sebe byla Toriko schopná nacpat dango knedlíky i potom, co už byla najedená k prasknutí.
"Oba-chan, nedrhněte mě tak! Vždyť mi nezůstane ani ta kůže!" snažila se plavovláska bránit alespoň indiskrétní místa, u nichž hrozilo, že je žena v zápalu očisty vydrhne stejně zuřivě jako zbytek jejího těla. Teprve ve chvíli, kdy se pustila i do chuchlu nazývaného vlasy, se Toriko trochu uvolnila a poslušně si je nechala umývat. To bylo alespoň příjemné narozdíl od předešlého dření. Když si ale přitom pokusila vybavit, kdy jí někdo naposledy takhle myl, nevzpomněla si. Nepamatovala si, jestli ji takhle umývali, když byla malá nebo jestli jí někdo stejným způsobem drhnul vlasy. Někdo ale určitě jo, protože to se malým dětem dělalo, nebo snad ne? Proč si ale vlastně tyhle věci nepamatovala?
Toriko si zamyšleně podepřela bradu a zamračila se, jak si snažila usilovně něco vybavit. Co si pamatovala, nikdy nad tímhle vůbec nepřemýšlela. Pokud už nad něčím někdy uvažovala, bylo to obvykle jídlo. Sladké jídlo, to především. Ale u vzpomínek si vystačila s vysvětlením, že to prostě zapomněla z šoku a víc se tím nezaobírala. Ale když se jí předešlý večer Goku zeptal a ona jako obvykle nevěděla, začaly jí některé věci vrtat hlavou. Byly vůbec k něčemu tyhle vzpomínky dobrý?
Yuki Ryuu, Toshiro
tým Kuro
lesní mýtina
Ryuuovo obočí letmo naskočilo z postoje i zvuku, jež Jin napodobil. Vypadal jako dítě, které vychovalo spíše zvíře než další člověk. Jeho způsoby působily neomaleně a boj neuceleně, a přesto s ním dokázal překvapivé věci.
Narozdíl od chlapce, jehož postoj byl široký a přikrčený, zaujal Ryuu vzpřímenou pozici, v níž se příliš nehýbal. Jediný pohyb, který v obraně proti Jinovým útokům činil, bylo odklánění útočících spárů za pomoci předloktí a úklony do stran vycházející jen z trupu. Neútočil nazpět, pouze sledoval, jak se Jin pohybuje. Rychle, úderně, ale nesystematicky.
"Jak jsi s tímhle začal, Jine? Učil tě někdo boji?" položil fialovláskovi klidným hlasem otázku, když nastavením levého předloktí nechal Jinův útočícíc spár sjet dolů bez zasažení svého cíle.
"Nejsem žádnej zrádce z žádný pitomý ninjovský vesnice!" ohradil se Toshiro dopáleně a zabodnul do modrovláska pichlavý pohled.
"Jsem z vesnice na vrcholu skály, odkud jste právě slezli," dodal o několik dlouhých vteřin později na doplnění.
"Všechno mě naučil můj strýc. Odešel před lety z vesnice pryč, protože u nás žádný ninjové nežijou. A teď už nežije ani on..."
V Toshirově hlase zazněla s poslední větou ponurost, díky které svou odpověď dál nerozváděl. Namísto toho probodával chvíli Taichiho pohledem, než ho nával nepříjemných emocí přešel a on vyrazil do protiútoku.
"A z jaký vesnice jsi zdrhnul ty, hm? Už tě nebavilo dělat kliky?"
Hikari
Tým Tamaki
Náhorní plošina
Hnědovláska prosba o ukázku patrně mírně zaskočila. Nakonec ale souhlasil a kousek od nich poodešel.
Když se připravil, Hikari se zamračila a soustředila se. Nebylo přece možné, aby u toho nevydal jediný zvuk. Proto se soustředila, jak jen mohla, a-!
Tamaki ale nedořekl a prostě techniku aktivoval. Během zlomku vteřiny se tak zničehonic objevil přímo před Shiori, kterou tím tak zaskočil, až instinktivně odskočila.
Hikari nepatrně pootevřela ústa, povytáhla obočí, a zatímco zatínala pěsti jí stekla malá kapka potu tváři.
„... Hayai...! (... Je rychlý...!)“
Kdyby nevěděla, na co se má soustředit a nečekala to, patrně by ho opět vůbec nezaregistrovala. Svistot vzduchu a trávy ho ale prozradil a ukázal jí, jak rychle se dokázal pohybovat. Víc se jí ale zachytit nepodařilo.
Když to černovláska vstřebala, uvolnila se a zamračila.
Faktem bylo, že šlo podle všeho o tutéž techniku, jakou je učili na akademii. Jen posunutou o několik úrovní výš. Bylo-li tomu tak, měla by i ona být schopná docílit téže rychlosti. Jednou. Tamakiho rychlosti se během té chvíle, co na trénink mají, rozhodně nepřiblíží. Pokusit se o to ale mohla, a přesně to hodlala také udělat.
Uklidnila se, nadechla a vydechla. Vyprázdnila svou mysl a rozproudila chakru po těle. Narozdíl od ostatních si nic odkládat nemusela. Prakticky nic, než to nejnutnější, s sebou neměla. Při jejím posledním střetu s otrokáři o většinu věcí přišla.
Zvedla paže a natáhla se po dvojici rolniček, co se jí bezhlučně pohupovaly na dvojici jehel, které držely její drdol, načež z obou sňala po jednom malém, červeném, kovovém kolečku, která si uložila do taštice. Teprve tehdy mohli ostatní poprvé zaslechnout cinkot obou rolniček.
Náhorní plošina porostlá trávou byla prakticky prostá čehokoliv, co by vydávalo nějaký zvuk či tlumilo vítr, který zde foukal. Pro někoho jako Hikari to nebyly zrovna ideální podmínky. Její rolničky jí ale v takovýchto chvílích vždy ukázaly cestu. Byly pro ní světlem ve tmě, které ji vždy dovede k cíli...!
Tasila kunai, protočila ho za ocelové očko na ukazováčku a pevně ho sevřela. Své limity znala, takže teď už jen zbývalo je posunout dál.
Napřáhla se a mrštila kunai obloukem před sebe, načež se přikrčila a za cinkotu obou rolniček prudce odrazila.
„Shunshin no jutsu!“
Kunai zachytila o několik metrů dál těsně před tím, než se zabodl do země, načež prudce zabrzdila, pomáhaje si nejen chodidly, ale i volnou rukou.
Tohle bylo sotva znatelně rychlejší, než obyčejné Shunshin no jutsu. Jinými slovy, k ničemu.
Hikari se mírně popuzeně narovnala, načež se vrátila na místo, odkud vyrazila. Hodlala se držet jedné dráhy, aby si s ostatními vzájemně nepřekáželi.
Nečekala žádný zázrak, ale přesto byla zklamaná, když nezaregistrovala hned na první pokus žádnou větší změnu. Tak to nechat nehodlala...!
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les
Shiori velmi potěšilo, že nebyla jediná, kdo chtěl předvést názornou ukázku. S nadšením pozorovala Tamakiho, který znova převyprávěl, jak a co se má dělat. Když následně zmizel a objevil se přímo před ní, Shiori prostě zafungovaly její vycvičené reflexy. Odskočila o krok zpět a sjela rukou k boku. Sakra. Zpětně si uvědomila, co se stalo. Uvolnila se, položila si ruku za hlavu a rozesmála se. „Příště mě varujte. Opravdu jsem se lekla. Co kdybych se jinak pohnula, vrazili bychom do sebe a..a,“ zarazila se. V hlavě jí začaly přeskakovat různé scény. Nééé. Zrudla.
S trochu přiškrceným hlasem odpověděla: „Chápu, to půjde. Nevypadá to tak těžce,“ a odcupitala dál od ostatních zaprvé, aby se uklidnila a zadruhé fakt nechtěla do nikoho vrazit. Nadechla se, když tak teď nad tím popřemýšlela, něco jí ta technika říkala. Možná jí to ukazoval sensei nebo to viděla ve škole. Upřímně si nevzpomínala. Ale co jdeme na to. Ještě šlehla očkem po ostatních, zavřela oči a soustředila se.
Chvilku jí trvalo, než se jí podařilo soustředit chakru do těla. Zkusíme to. Připravila se a vyrazila. Žádné zrychlení necítila. Nakonec zastavila. Tohle nemělo smysl, první pokus selhal. Někde jsem udělala chybu. Nedalo jí to a zadumala se. Kde jsem ji udělala. Po chvilce znovu zavřela oči a soustředila se. Nesmím pospíchat. Někde jsem chakru vynechala.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les
„Ukázku?“ zamrkal Tamaki. Pochopil by ukázku jakékoliv techniky, ale Shunshinu? Zmateně pokrčil rameny. „No tak dobře.“
Poodešel kousek dál a protáhl se. „No, takže… Teda… Chakrou aktivujete svý tělo a…“
V tu chvíli prostě zmizel dětem z dohledu a objevil se těsně před Shiori nakloněn dopředu tak, aby jí viděl do obličeje. Dobře, možná se trochu, malilinko předváděl. „Donutíte ho vyvinout velkou rychlost. Asi takhle.“
Goku
Země čaje, Městečko Hama
„No... když o tom tak přemýšlím... asi si dam dneska snídani radši venku...“ hleděl Goku s menším tikem v oku směrem, odkud přišel křik a burácení. S nadávajícími ženami neměl nejlepší zkušenosti a tak si vypěstoval reflex držet se od nich vždy co nejdál.
„To se mi snad zdá! Že ti neni hanba! Máš to bahno i tam kam se snad ani nemá jak dostat!“ hubovala mezitím Toriko slečna vrchní uklízečka, když ji v koupelně dámských lázní drhla mýdlem, kartáčem a žínkou. A to pořádně.
„Oooi!“ zaslechl za sebou po chvíli Tenno známý hlas. Bohužel však ne ten, který aktuálně slyšet toužil.
Mladý šermíř opusit lázně a vydal se prohledat Hamu. Goku ho ale chvilku na to dohnal a přidal se k němu.
„Hele... za ten včerejšek se vomlouvám. Možná sem byl trošku vzteklej. Co kdybych ti to vynahradil snídaní?“ podrbal se muž roztržitě za krkem a omluvně se na chlapce usmál. To, a také měl z toho kluka pocit, že si dříve či později přivolá na hrb potíže...
„Neměl bych se vod něj v tom případě držet spíš co nejdál...?“ zašklebil se v duchu Goku, když se zamyslel nad svým počínáním.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les
Červenýma očima překvapeně mrkal. Něco podobného ho ještě nedávno učili na akademii, ale on to od nich nikdy nepochopil. Jednak to všechno vysvětlovali hrozně rychle a jednak on už v té době začal mít problémy. Nebýt senseie, asi by to neuměl ještě teď.
Pozorně si prohlédl náhorní plošinu.
"Jasně, to zní super! A názorná ukázka by byla ještě lepší!" přidal se k Shiori. Pravděpodobně ho svým nadšením nakazila.
Společním mezitím složil věci k jednomu z krajů tak, aby pokud možno nepřekážel. Tedy, podle Razakiho tam nepřekážel. Doufal, že Tamaki bude mít stejný názor.
Veškeré úvahy o tom, jak tuhle verzi shunshin no jutsu provést, nechal až po ukázce. Protože z Tamakiho popisu si sice dokázal zhruba představit, co má dělat, nicméně potřeboval vidět finální výsledek.
Vidět.
Byl zvědav, jak se s tím popasuje Hikari.
Toriko
tým Goku
lázně
Když už měla Toriko koupel celou jen sam pro sebe, rozhodla se náležitě si vodu užít. Nejprve se zvědavě rozhlédla kolem sebe, načež ze sebe shodila ručník a s rozběhem skočila do lázně kufr.
Horká voda se rostříkla na všechny strany a na hladině se objevila tmavá skvrna, jak se z Toriko začala smývat zaschlá špína. Na zhnědlém povrchu se objevilo několik bublinek, než se do půl pasu vynořila a s hlubokým nádechem došla k protějšímu okraji koupele. Tam se s výdechem zase svezla zpět do vody a spokojeně se opřela o kachličkovaný okraj. Hlavu si položila na chladnou podlahu a se zavřenýma očima si užívala uvolňující pocit, který teplá voda navozovala.
"He?" donutila se otevřít znovu oči až ve chvíli, kdy se ozvaly hlasité nadávky. Přes opar mlhy zamžourala na rozčílenou ženu, než ale vůbec začala vnímat, co že jí to říká, popadla ji uklízečka za ucho a už ji táhla ven z vody.
"Oi, oba-chan! Co blázníte?!" donutila ji bolest vystřelující z ušního lalůčku sehnout se na ženinu úroveň a cupitat po kluzkých dlaždičkách za ní.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
Fujiko se ptala a Toshiro kupodivu odpovídal. Taichi mezi rusovláskem a svou sestrou párkrát těkl očima, než se mírně ušklíbl, krátce Toshira probodl pohledem a pak už si jen nově nabytou informaci uložil do adekvátní složky a dál poslouchal.
Jak se zdálo, ani tenhle kluk neměl zrovna nejhezčí osud. Z jeho vyprávění nebylo těžké si odvodit, co z toho byl on.
„Kde ses naučil ovládat chakru?“ optal se Toshira když dojedl, aniž by nějak změnil svou polohu, „seš nukenin z ňáký skrytý vesnice nebo tak něco?“ zajímal se Taichi s bezelstným výrazem ve tváři a napil se trochy vody z čutory.
Ryuu se mezitím stihl sebrat a odejít, ale tomu Taichi nevěnoval moc pozornost. Beztak šel nejspíš za Jinem, který se stihl během svého tréninku vzdálit mimo dohled.
Hikari
Tým Tamaki
Lesní cesta > Náhorní plošina
„Shunshin no jutsu...“ zopakovala si v duchu Hikari název techniky, kterou je chtěl Tamaki naučit. Přesnější ale bylo spíše rozvynout, alespoň pokud šlo o Hikari. Shunshin no jutsu se učilo už na akademii. To, co ale ovládal Tamaki, musela být bez pochyby nějaká jeho pokročilá verze. Teď už chápala, jak se dokázal předtím pohybovat tak rychle. Jestli tohle byla rychlost, kterou dokázal Tamaki během Shunshin no jutsu vyvinout...
Jestli jim chtěl pomoci se k téhle rychlosti přiblížit, byla Hikari s první lekcí víc než spokojená. Jen ne tak úplně ze stejného důvodu, jako Tamaki. Ona totiž nechtěla před ničím utíkat. Potřebovala se naučit vzdálenost co nejrychleji zkracovat, ne prodlužovat...
Když došli na náhorní plošinu, kde nebylo nic než tráva a vítr, a Tamaki se rozmluvil, využila Hikari po první větě jeho hlas spíše ke zmapování okolí, než k získání informací, které jim měl předat. Všechno, co říkal, už totiž znala z akademie.
Až když se Shiori zeptala na ukázku zpozorněla viditelně i ona. Ač se jí to nelíbilo, musela přiznat, že si Tamakiho tehdy, když ji zachránil, nevšimla dřív, než ji chytl do náruče. To teď hodlala napravit.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les
„Co nám pomůže zdrhat,“ nad touto větou se Shiori usmála. Jo Tamaki začíná slibně. Potom co přišli na místo určení, shodila Shiori batoh na zem a rozhlédla se po okolí. Výhled byl nádherný a počasí jim taktéž přálo. Úplně to nabádalo k protažení, což následně udělala spolu s velkým nádechem. Tak a jdeme na to. Otočila se a šla k ostatním.
Pohledem zabloudila k soše. Hmm, pomalu si na „to“ začínám zvykat. Což ji vyvádělo z míry. Myšlenky odsunula vedle. Teď bylo důležitější to, co jim Tamaki začal vysvětlovat.
Pozorně a se zaujetím naslouchala každému slovu. Potřebovala postup co nejlépe pochopit, aby věděla, co má dělat. Otočila se s otázkou na Tamakiho, „Šla by názorná ukázka?“ Nadšení z ní úplně vyzařovalo.
Jin Fu-Kei
mýtina
Jin trénoval se zavřenýma očima, protože se tak mohl lépe soustředit na neviditelné cíle a vlastní dech. Pomalu cítil, jak se jeho tělo napíná a po několika obtížných pohybech to konečně pocítil. Bylo to tak pokaždé, když tvrdě trénoval, pociťoval, jako kdyby ho zaplavilo tekuté štěstí. Kdyby to Jin uměl lépe popsat, řekl by, že se mu konečně uvolnil endorfin a nejspíš by došel i k názoru, že se na onom hormonu stal lehce závislím, což ho nutilo trénovat častěji, než by bylo nutné. Takhle o tom však přemýšlel jen jako o tekutém štěstí a to ho naprosto uklidnilo. Dokonce se i lehce pousmál, než zaznamenal pohyb. Ptudce otevřel své oči, ale ránu loktem již zastavit nedokázal, proto naplno udeřil do nastavované ruky. Úder byl silný a nemilosrdný a nejspíše ho Ryuu i nějak pocítil, ale po vizuální strámce to mělo efekt jen ten, že se mu na rukávu udělala malá vlna, jenž po ruce dojela až k rameni, kde zmizela. Když Ryuu odstouoil, Jin se narovnal a přikývl. Tréning ve dvou byl lepší a navíc si mohl ozkoušet svůj styl boje proti lepšímu soupeři.
"Hai!"
Přikývl, aniž zpustil Ryuua z očí a zaujal bojový postoj ve kterém zpevnil prsty do drápů a z hrdla se mu vydral zvuk, kterým napodobil tygra. Chlapec se prudce odrazil zaútočil na Ryuua drápy. Ty měli za účel hlavně poranit a nebo chytit nepřítele. Tenhle styl byl postaven na hruvé síle a rychlosti. Jin se pohyboval efektivně, ale jeho pohyby byli více zvířecí, než lidské a špatně se díky tomu předvídaly.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les
Děti se schodly na první lekci a Tamaki si podepřel loket jedné ruky dlaní druhé, mnoucí si zamyšleně bradu. „Hm...,“ zamručel zamyšleně. „Chtělo by to něco, co nám pomůže zdrhat, protože to se hodí prostě vždycky. Takže jako první se naučíme Shunshin.“
Trvalo ještě nějakou dobu, než dorazili k místu, které bylo jako dělané pro trénink této techniky. Ještě předtím však museli vystoupat po kamenné cestě, než se jim naskytl pohled na velkou náhorní plošinu pokrytou trávou.
„Takže,“ otočil se hnědovlásek ke svým svěřencům. „Shunshin no Jutsu je jedna ze základních technik, který by měl každej shinobi umět použít. Chakrou aktivujete svoje tělo a donutíte ho vyvinout obrovskou rychlost, čímž se při přesunu stane neviditělnými pro obyčejný oko. Úroveň rychlosti se zvyšuje s vašimi zkušenostmi, takže je důležitý se začít učit co nejdřív a neustále se zdokonalovat používáním. Je důležitý vědět, že chakru nesoustřeďujete jen do nohou. Necháváte ji proudit celým tělem a snažíte se ho připravit na rychlost.“ Tamaki nechal klesnout ruku s poučně vztyčeným ukazovákem podél těla, zadíval se stranou a nakonec se rozpačitě podrbal po hlavě. „Úplně nevím, jak ten pocit popsat. Snad vám tohle pomohlo, hehe.“
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Les
Fujiko se zatvářila překvapeně. Nechápala, čím si vysloužila takový výraz. Šklebil se snad na její jizvu? Doufala, že tak to nebylo...
„Lovci lidí?“ probral ji ještě dříve, než stihla nastoupit depresivní nálada. Stále se s ní bavil. Byl jen nervózní?
Trochu se zastyděla, když informace dále rozvedl. Měl takové problémy a ona znovu myslela jen na ty jizvy. „To je hrozné,“ hlesla, hledíc na plápolající oheň. Nevěděla, co říct víc.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Městečko Hama
Tenno jen přátelsky pokýval hlavou a přijal přání šťastného shledání. Byl rád, že někdo cítí spoluúčast. Z nějakého neznámého důvodu. Znali se sotva dvanáct hodin.
"Užijte si svou snídani, pane."
Z poklidné nálady ho vyrušil křik. Ruku měl okamžitě na rukojeti katany, oči ostražitě sledovaly okolí a on sám později uvažoval o tom, jestli ho celý jeho život vážně změnil na tak neuvěřitelného paranoika.
Tohle ale nebyl jeho problém, alespoň prozatím. A tasit by nakonec mohlo způsobit ještě víc rozruchu.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Lesní cesta
Občas mu připadalo, že nápad, který vypustí z pusy je skutečně to nejlogičtější a nejlepší řešení a že s ním všichni budou souhlasit. S tímhle se to ovšem nepodařilo. Přepadávání Tamaki okamžitě zamítl a ani ostatní se netvářili, že by návrh podpořili. Razakimu nezbylo nic jiného, než pokrčit rameny. Nakonec, na nezáleželo na tom. Jejich cíl byl jinde a kdo ví, třeba se nakonec budou muset k takovým zoufalým činům jednou uchýlit. On musel. Nic jiného mu nezbývalo. Třeba to teď, když má kolem sebe ty normální lidi, bude jiné.
"První lekce by byla fajn. Co nás hodláte naučit, Tamaki?" připojil se k Shiori.
Shi
Tým Shi
Shiho lokalita
Den uběhl jako voda. Tedy, alespoň Shimu. Kromě toho, že plánoval trasu a dopisoval si s lidmi, se kterými mohl a potřeboval. Fantastické bylo, že se celý den nemusel o nic starat. Ari někam zmizel (a Shi vážně doufal, že ne na tak dlouho, jako mladá Inuzuka) a Yuu se pustil do tréninku a dokonce i do vaření, jak slíbil.
A bylo to vážně výborné.
"Fajn, osvědčil ses. Budu ti klidně shánět suroviny, ale vařit budeš ty," zvedl ruku v gestu vztyčeného palce. Shi se potom ještě na nějaký čas vzdálil. Usadil se na vysokém kameni s krásným výhledem na celou lokalitu.
*Určitě se sem zase někdy vrátím.*
Do večera měl vyřízené ubytování v další vesnici, do které se vydali. Dokonce tam měl i slíbenou schůzku s chlápkem, který věděl o nějaké práci pro skupinu shinobi, kteří si nepotrpí na nošení čelenek. Tohle označení se mu opravdu líbilo. Na šifru to bylo zatraceně slabé, ale on šifrování nepotřeboval. Jakmile by tohle někdo chtěl číst, musel by buď stát za autorem, nebo nějak upravit pečeť na svitku. A to by první musel o téhle technice vědět.
Po celý den už se nic zvláštního nestalo. Navečer udělal Shi čaj. Už nějakou dobu sebou tahal několik dřevěných misek a těšil se, že je konečně použije.
"Zítra vyrazíme brzy ráno. Podle plánu bychom měli být na dalším stanovišti před osmou večer. Nemusíme spěchat, jen jí nechci nechat čekat," protáhl se Shi a zívl.
"Mimochodem, Yuu, dneska ti to vážně šlo. Ari, tebe jsem celý den pořádně neviděl, tak doufám, že jsi se někde neflákal," rýpnul si do svého druhého společníka. Jemu vlastně mohlo být jedno, jestli trénuje, cvičí na flétnu nebo zkoumá místní kytičky.
"Jo a kdyby náhodou někdo hodlal vzít kramle, tak se, buďte od tý dobroty, rozlučte. Přijde mi to takový blbý," nechal na jejich inteligenci, aby pochopili, že naráží na jejich bývalou kolegyni.
"Dobrou lidi.