Romantika
„Kankurou?“ probrala ho z jeho myšlenek a tak konečně přestal skenovat její tělo. „Podáš mi ručník, prosím?“ požádala ho a hlavou kývla nad sebe. Kankurou se postavil a natáhl se pro něj. Ino si ani nevšimla, že jí na krk spadla zbloudilá fialová kapka z Kankurova obličeje. Když jí předal ručník, vylezl konečně z vany.
“Přivykli jsme už na tolik přestrojování, že nakonec nepoznáváme sami sebe.”
(Autor citátu: Francois “Rochefocul“)
[hide=Odkaz od Tanaris]Ahojte, keďže Hikari nemala čas...(alebo skôr povedané fláka sa 
) tak diel pridávam ja Tanaris z Hikarinho účtu ...
Veľmi pekne ďakujeme všetkým, ktorí sa túto poviedku rozhodli čítať. Sme šťastné, že sa vám páči a ja osobne som popravde nečakala toľko ľudí tu. O.o Arigato!!!
Tipos Bingo...vám niektorým vyšlo
Sakura - Sabaku
Sasuke - Sabaku
Druhý díl - Setkání na druhou
Vytáhla jsem se na špičky, za zády spojila prsty obou rukou a následně propnula paže v loktech, abych si po té celodenní fušce protáhla rozbolavělá záda.
„Nakonec se nám přece jen povedlo umístit všechny pacienty do pokojů,“ promluvila jsem na Aiko, mou asistentku, jakmile za námi zavřela dveře. S unaveným úsměvem přikývla a otřela si z čela kapičky potu.
Za minulé tři dny jsme propustili přes padesát rekonvalescentů, kteří byli během války těžce zraněni, i tak jich tu zbývala ještě spousta.
Slunce, jenž dopadalo na zem plnou písečných zrnek, ukazovalo právě poledne, kdy lidé se začali hemžit v ulicích a zaplňovaly místa u stánku s jídlem.
Nahoře, v budově Kazekageho, panovalo hrobové ticho. Jen tikot hodin, které byly umístěné nad vchodem do Gaarovy kanceláře, udávaly rytmus života.
"Tik tak. Tik tak." Stále dokola.
Po nejakej dobe je tu konečne další diel. Pokúsim sa, aby tu bol ďalší čo najskôr
Môj bože, vážne. On mi o nej povie. Ani neverím, že som na to nabrala sebavedomie, ale nemala som na výber... veci sa začali uberať smerom, ktorý... páčilo sa mi to. Veľmi, tak strašne moc, ale nie som pripravená na niečo také... teda, niežeby sme sa chystali. Len fantazírujem! Určite nemal záujem o... alebo žeby mal?
Niekde medzi Zemou Vetra a Zemou Ohňa leží miesto zvané Amegakure no Sato. Je to miesto, kde skoro ustavične prší, kde počasie presne vystihuje situáciu, v ktorej sa Skrytá Dažďová nachádza. Je to krajina zločincov, banditov, lúpežníkov a podvodníkov.
V jedno ráno vyslal istý obchodník skupinu ľudí, aby istú neporušenú zapečatenú truhlu doviezli do Kirigakure pánovi Yamaruchimu. Bol to úradník, ktorý nečestne obchodoval s ľuďmi, zvláštnymi tvormi a taktiež sa neraz pokúsil zajať niekoľkochvostého démona.
„Itachi?“ smutně se zeptala Rin.
„Já už musím.“ potvrdil jí nevyřčenou otázku a pokračoval. „Uvidíme se u nás." políbil obě dívky na čelo.
Sotva neslyšně opustil stan, Sayuri a Mai se probudily. Oběma chůvám ovšem začalo být trochu divné, že by jen tak usnuly.
Sayuri se zeptala: „Nestalo se tu něco, co bychom měly vědět?" na to jen dívky ve stejnou chvíli pokrčily rameny a zakroutily hlavou. Jakmile se chůvy rozhodly, že si zase lehnou, obě dívky si oddechly.
Tory se někdy kolem půlnoci vzbudila, protože Mira na vedlejší posteli sebou pořád házela a něco šeptala. Usoudila tedy, že usnout se jí už nepodaří a odplížila se vzbudit Tobiho, kterého následně přitáhla do Itachiho pokoje.
„Itachi, vstávej!" zatřásla s ním.
„Umch, Shutabu?" zamumlal Itachi a pokusil se zakrýt se peřinou.
„Izaya, jdeme hrát člověče, nezlob se," odtušila Tory a peřinu mu vzala úplně.
[hide=Predslov] Takže... ak ste si mohli prečítať v prologu, ktorý pridala Hikari Animaru, táto poviedka pôvodne nevznikla zo spolupráce mňa a Hikari. Osoba, s ktorou to písala (môžem povedať, že ani neviem kto to bol...ak si to tá osoba prečíta, tak nech sa na mňa nehnevá, nechcela som jej vyfúknuť FF...sama momentálne píšem 4 poviedky, ale Hikari je moja kamarátka, tak som sa na ňu nechcela vykašlať).
Táákže...poviem vám, že to máme srandovno vymyslené
Máme to tu písané zo 4 pohľadov.
Vyskočila som, akoby ma pichli vidlami do zadku.
„Vypadni, Deidara!“ Tak naštvaná som už dávno nebola.
„Ale, prestaň robiť cirkus.“ spokojne zapriadol a zavrel oči. Neuveriteľné!
„Počítam do troch.“
„Kým sa na mňa vrhneš, hm?“ Zaťala som päste a pokúsila sa ovládnuť.
„Prisahám, že keď nevypadneš...“ Nadvihol sa a oprel sa o lakeť.
„Môžem vypadnúť, ale potom mi nechoď plakať, keď sa ti v noci niečo stane, hm.“ Prevrátila som očami. Čo má teraz za lubom?
Yosh! Jsem tu s novou povídkou, tentokráte z mé vlastní hlavy, nějakou dobu už mi tam leží, tak se o ni podělím.
7 dní do 1. kroku, 20:58, na hliadke
„Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát. Srdce jen jednou. “ (Holandské přísloví)
[hide=Povinne prečítať] Tak v prvom rade...by som tento diel chcela venovať KATEME. Za krásny obrázok, ktorý pre mňa spravila. ĎAKUJEM VEĽMI PEKNE! Katema je hrozne zlatá osoba. 
.
[i][b][color=blue]Samozrejme...netreba zabudnúť na HIKARI ANIMARU, s ktorou som sa dňa 10. mája stretla osobne. Proste si dva dni predtým si Hikari zmyslela, že nasadne na vlak z Bratislavy ku mne do Púchova a že príde za mnou.
„Jsme jeho sourozenci.“ Říká žena.
Jeho sourozenci? Ajo! Přece říkal, že má bratra a sestru. Nečekala jsem, že mu budou až takhle podobní.
Od rozšíření drbů už uplynul skoro měsíc a všichni už náš vztah brali jako samozřejmost. Spíš se mě vyptávali, když jsem někde byla bez Kakashiho. Moc jsem ty otázky ráda neměla. Jak jim mám asi tak odpovědět na to, jak se má Kakashi? A byla tu i jistá část, která chtěla vědět, jestli budeme mít taky někdy miminko, což jsem upřímně nechápala. Jsme spolu sotva čtvrt roku a už je zajímá tohle? A modré z nebe by nechtěli? Ale...
Dobře, docela se bojím, že jim udělám velikou radost.
Nemysli na to, Uzumaki.
Merde, já se tak bojím.
