Humor

Kapitola XIX. – Naše tajemství

Wiera měla toho dne volno. Byla polovina května po jejích patnáctých narozeninách a i v Yama no hyō vše rozkvétalo. Seděla na stromě plném žlutavých kvítků na mýtince, odkud se svou nejlepší kamarádkou po nocích sledovaly klidný les.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Kapitola XVIII. – Světelní strážci

Wiera už celý měsíc žila více méně bez zraku. Každý pátý den jí bylo povoleno si šátek sundat, aby její oči úplně neodvykly světlu. Nedalo se říct, že by se na to netěšila, ale být závislá jen na ostatních smyslech jí už tolik nevadilo.
„Raz, dva tři, mírně doleva… devět, deset, jedenáct. Jsem venku. Teď opatrně doprava…“ Raději se přidržovala okraje. Vyšplhala nahoru nad vchod a mířila směrem k tréninkové plošině.

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.

„Veky sme sa nevideli, sensei.“
„Za každú pripomienku veku mi kúpiš fľašku saké,“ upozornila blondínka a koketne hľadela na čašníka, čo zjavne nechápal, prečo Sakura vyká tej dievčinke s veľkými... a tam s myšlienkami i pohľadom uviazol.
„To nesvedčí vášmu veku,“ podotkla Sakura.
„Znova! Dve fľašky! Dnes pri saké pekne pookrejem.“
„Nič také, pri programe, čo som nám vymyslela, pookrejete z inej teplej tekutiny.“
„Vareného vína?“ No čo, za pokus to stálo.

Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.

Mnoho kunoichi pení,
vidiac oznam na stene.
Kakashi, že vraj sa žení.
Cítia sa tak nechcené.

Na poludnie o týždeň
veľactený ..... sa sobáši.
Každý doneste dar preň!
Váš Hokage Kakashi.

Koho si tak náhle berie?
S kým len môže pomer mať?
Otázka sa na vrch derie:
Čo že mu len darovať?

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.

Kapitola XVII. – Síla smyslů

Neutekl ani týden a Wiera s Arashi konečně dorazily do Země Deště. Oblast dostála svému jménu, takže pršelo devadesát procent dne. Naštěstí k Horám už to nebylo daleko. Během čtyřiadvaceti hodin byly na úpatí.
„Už se těším, až zalezu do sucha. Mám snad i kůži plnou vody.“
„Mluvíš mi z duše, můj kožich je jako houba.“
Ačkoli po dlouhé cestě zívaly čím dál víc a sotva mžouraly, na vrchol vyšplhaly poměrně rychle.

Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného.

Mito vypadala téměř stejně jako normálně. Kdyby nebylo červených liščích očí a démonického hlasu, nebylo by poznat, že její tělo ovládá devítiocasý.
„Musím přiznat, že jsi mi nechyběl Kyuubi,“ odpověděl na pozdrav Hashirma. „Jsi asi nejhorší společník ze všech ocasých démonů,“ doplnil.
„Nejsem takový slaboch jako Nibi, abych skákal, jak lidé pískají,“ kasal se démon.
„Zvláštní, když jsme se viděli naposledy, přesně tohle jsi dělal,“ provokoval monstrum Hashirama.

„Chtěla bych mít kousek nebe.“
„K čemu ti bude?“
„Já nevím.“
„Proč ho teda chceš?“
„Copak nevidíš jak je překrásné?“
„Vidím jen modrou plochu s bílými cákanci. Nic úžasného.“
„To je tím, že nejsi romantik.“
„Ty snad jo?“
„Ano jsem, copak to není poznat už na první pohled?“
„Ne to teda není, spíš to vypadá, že jsi také jedla ty houby, co jsme našli před dvěma dny.“
„Já vám říkala, ať je nejíte, ale vy ne, že se vám nic nemůže stát.“

Když se mi Hashiramova nabídka stát se hokagem rozležela v hlavě, měl jsem z ní rozpačité pocity. Byl jsem na jednu stranu šťastný, protože jsem konečně mohl naplno realizovat své představy o vesnici, ale zároveň jsem věděl, že to znamená, že mi nezbude v podstatě žádný volný čas, který bych mohl trávit s Momo, a to zrovna ve chvíli, kdy se to moc nehodilo.

K tomu, aby se Tsunade vymanila z prvotního šoku, bylo potřeba asi pět minut a obě rezervní lahve saké skryté ve výklenku za portrétem Sarutobiho. Ty ji sice postavily na nohy, ale pro změnu v Shizune vzbudily obavy, jak dlouho se na těch nohou udrží. Pro zdatného medika bylo sice rychlostní odbourávání ethanolu maličkostí, ale Tsunade často dávala přednost přirozenému procesu. Ne však tentokrát.

Dívám se do kalendáře na to červeně zakroužkované datum. Říkám si, že to není možné, že to nemůže být už dneska. Polije mě hrůza. Co budu dělat? Nic nemám koupenýho ani uvařenýho. Počkat, já vlastně neumím vařit, jen ohřívat. Ale i tak jsem totálně v háji. Jediný mí štěstí je to, že jsem ho včera poslal na misi. Za jak dlouho by se tak mohl vrátit? Jak dlouho může trvat pobít pár lidí a vymlátit z lidí výpalné za ochranu?

Příběh Valérie Zabuzové, který Izumo s Kotetsuem dolovali z místních i paní Zabuzové samotné a zprostředkovávali ho Tsunade skrze každodenní přísun dopisů, jako by vypadl ze špatného romantického filmu.

Fuu se ráno vzbudila, párkrát se nevrle protáhla a pořád trochu rozespale se ohlédla po pokoji. Citronově zbarvené stěny odrážely první ranní světla procházející skrz skla tří velkých oken. Pokojík byl poměrně uklizený až na hromadu prádla před skříní, každou chvíli se sesypávající hromádku dokumentů, několik na stole pohozených knížek a dvě přezrálá jablka ze sobotního rána.

[b]Myslím, že pro jednou zase strčím poznámku před text, protože každý rozumný člověk jistě potvrdí, že psát varování až na konec je... jak to říct... k ničemu.
Tato povídka je dokonalým úkazem naprosté autorovy zvůle a zvlčilosti. Obsahuje kontradiktorická fakta, množství neopodstatněných jevů a vůbec má všeobecně asi podobný smysl jako taková ta díra na sluchátka, co občas dávají do batohů. Taky si nedělá vůbec žádné literární ambice. A ještě se k tomu všemu hrdě hlásí.

Bylo pozdní odpoledne a Ibiki se chystal opustit svoji kancelář. Už týden nebyl ve své kůži, pořádně se nesoustředil, nervózně přešlapoval po chodbách a jakmile mu nějaký nešťastník zkřížil cestu, dostal v lepším případě práci navíc a v tom horším okusil Ibikiho hněv.
Napodruhé se mu povedlo obléci jeho plášť. Vykročil ke dveřím, ale na poslední chvíli se vrátil ke stolu a začal jej zuřivě prohrabovat. Hned na to se vrhl ke kartotéce a vytahoval jednu složku za druhou, prolistoval je a odhodil za sebe. Byl skoro u posledního šuplíku, když vešel Inoichi. Pobaveně sledoval svého přítele, který zoufale obracel svoji kancelář vzhůru nohama. Nakonec se mu ho zželelo.