Typ

Temnou chodbou kráčel muž s dopisem v ruce. Nekráčel, chvátal. Hodně spěchal. Míjel jedny dveře za druhými, než našel ty, které potřeboval. Nečekal na vyzvání, prostě vešel.
"Lorde Tariku! Tohle právě přišlo," vyhrkl posel prudce, lapal po dechu. Tarik ho vyzval zdravou rukou, posel mu předal dopis, už otevřený. Tarik se zadíval na zprávu, po nějaké chvíli mu znetvořený obličej zdobil pokus o úsměv.
"Kuzushi se vážně činil. Tohle bude vskutku zajímavé. Dejte vědět Kazuyovi," odpověděl Tarik a posel pokorně odešel.

Gaara původně nechápal, proč ho otec drží zavřeného. Věděl samozřejmě, že jejich mistra nemá zrovna v oblibě, a tedy by ho nemusel postrádat, kdyby se Shukaku postaral o to, aby Sasori zmizel. Takže když konečně prorazil zeď, vrhl se do města s úmyslem vraždit.

Zvláštní bylo, že si byl protentokrát plně vědom Shukakova plánu. Protentokrát to byl i jeho plán. Běželi spolu a bažili po krvi dalšího zrádce.

Nepřišlo mu divné, že kolem něj nikdo nekřičí, nebo že kolem něj dokonce vůbec nikdo není, ať už shinobi nebo civilisté.

Bylo už po náhlém útoku, začínalo se stmívat. Elika si vykračovala ulicí, hlavu plnou myšlenek.
„Hej, Liko!“ ozvalo se za ní, Elika se otočila za zdrojem. Za ní stály její kamarádky, Ino, Sakura, Hinata, Tenten a Temari.
„Nezapomeň, že ta pozvánka platí,“ připomněla Ino. Elika na to úplně zapomněla.
„A jo! Díky, holky,“
„Tak doufáme, že přijdeš. S námi budeš v pohodě,“ přidala se Sakura, Elika znejistěla.
„No, nic neslibuju,“ přišla nejistá odpověď.

Tanma se rozkoukal kolem sebe. Pořád byl v laboratoři, ale nikde nikoho dalšího neviděl. Vytasil Fushigiri a odhodlal se k pár opatrným krokům. Po pár krocích na něj vyletěl paprsek světla, díky rychlým reflexům se mu Tanma s lehkostí vyhnul.
"Další marnej pokus. S*r na to, tímhle mě nedostaneš," pronesl Tanma, když líně pohnul hlavou, paprsek ho minul. Další už blokoval holou rukou, odvrátil paprsek jiným směrem.
"A nedá si říct a nedá," utrousil blonďák, když odklonil další paprsek. Kenjin se schovával.

Zbyli na sebe. Mhouřili na sebe oči, buď kvůli sílícímu slunci, nebo protože ani jeden nevěděl, jak se k tomu svému nekonečnému sporu postavit, když byli přerušeni. Navíc si ani jeden netroufal s hádkou pokračovat bez Třetího, jejich sudího. 

Tanma seděl za stolem ve své pracovně, před sebou hromadu papírů. Jeden držel v ruce, pečlivě studoval. Byl to jeho malý průvodce klanovou hierarchií.
"Pokaždý to překopu! Sakra, čemu mi to neleze do hlavy?" nadával Tanma sám sobě a asi po páté se podíval na papír. Měl tam přehled všech barev pro pásky. Červený měl Tanma a byl vůdce, to si pamatoval. Oranžový byl druhý ve vedení, což byl Naruto, taky bez problémů. Žlutí byli strážci vnitřních věcí, tím se pyšnil Hikaru. Pak byli zelení, ti se starali o vnější věci.

Lesom znel štekot psov a dupot bežiacej zveri. Netrvalo dlho a hnaná zver dobehla k sérií ohrád, ktoré sa smerom dopredu stále viac zužovali. Psy pred nimi zastali, ich úloha je pre dnes u konca.
„Dnes zasa nič!“ povzdychla si Yodo, hompáľajúc nohami na vetvi vysoko nad pascou.
„Pravda,“ súhlasil opodiaľ stojaci Araya, preletiac pohľadom po polapenej zveri.
Shinki nepokladal za nutné okomentovať niečo, čo je očividné. Vlastne komentoval iba máločo.

Nebesa. U všech svatých i pekelných.

Šíleně ho bolela záda. Když se probudil, málem zaskučel. „Jakpak se cítíš?“ zaslechl přeslazený hlas své pramáti.

„Skvěle,“ zachraptěl. „Žije to děcko?“ zeptal se jakoby mimochodem, zatímco mu do Chiyo do rukou tiskla horký čaj. Muselo být brzy ráno, protože byla ještě odporná zima. Sotva vycházelo slunce, písek byl ještě ledový a vzduch jakbysmet.

Sasori si vždycky dával načas, než zareagoval. Nechtěl se dopustit žádných přešlapů, pokud si je předem nevypočítal a neprošel si, že mu za to budou stát. Byl mužem železných zvyků a pokerové tváře, takže nebylo divu, že Třetímu trochu poklesla čelist, když mu poté, co domluvil, loutkář beze slova prohodil lampu oknem. Ranmaru se vyklonil z okna a tiše sledoval, jak padá do písku. A mlčel, dokud nežuchla. Pak se obrátil zpět k loutkáři, který až na zrychlený dech nevykazoval jiné známky lability.

Tak zdola? Ne. Loutka se rozpadla na stovky kousků. A ta po ní na tisíce. Jako by se písek, který Gaaru bránil, začínal nad těmi chabými pokusy čílit, jako by toho měl po krk. A možná že měl. Přece jen se tvrdilo, že je v tom písku duch Gaarovy matky. Která matka by neodrážela útoky na své dítě, která by se nevztekala, že se o to vůbec někdo pokouší? Tak by to přece mělo být.

„Co to probůh provádíš?“ Kotetsu přistoupil ke svému kamarádovi, Izumovi, který stál uprostřed školní tělocvičny, opuštěné po skončení hodin. Izumo zaujímal soustředěnou pózu, rozkročený s těžištěm blízko u země, a soustředil čakru do celého těla.
„Grr, musíš mě pořád vyrušovat?“ Izumo otráveně zvolal a přerušil činnost, „Vymýšlím novou techniku, co jiného?“
„Jo ahááá a já už se bál, že blázníš. Co to má vlastně bejt?“ Kotetsu se opřel pohodlně o zeď, zatímco jeho kamarád pohoršeně supěl.

Kankurou chránil primárně svoje loutky. Sasori by ho na jednu stranu rád obdivoval, že ten kluk necítí strach ze své vlastní bolesti. Na druhou stranu to bylo neuvěřitelně pitomé. Pro Písečnou nejspíš ani tolik ne. Kankurou neměl zdaleka tak vyvinutý pud sebezáchovy jako jeho sourozenci. A nebyl ani takový posera jako jeho mistr. Ten by se nejradši do nějaké loutky zavřel nadobro. Na moment se zasnil.

Tu v lese je príjemne. Stromy nerastú tak nahusto, aby bránili, prístupu svetla, no aj tak je tu dostatočný chládok. Omnoho sviežejší, než v tieni skaly, do ktorého sa neraz ukrývala v rozpálenej púšti. A zelene je tu toľko, až z toho prechádza zrak. Iste, nie je to úplne ideálne, lebo sa znižuje prehľad o okolí, no čo sa už len môže stať? Po nejakom čase opäť dostali misiu natoľko jednoduchú, že s nimi ani nešiel majster Baki.

Poskakoval kolem něj jako nadopovaná veverka. „Teď je to oficiální! Teď už se mi budete muset věnovat!“ radoval se Kankurou. Sasori ho mlčky pozoroval. Logicky samozřejmě věděl, že to dítě nemělo žádný dosah ani konexe, ani moc, ani cokoli jiného, ale stejně ho podezíral, že si tohle zařídil. Aby se Sasori stal jeho senseiem. Aby ho přestal posílat na nesmyslné výpravy, aby se ho přestal snažit zbavovat. Ale že by dal Rasa na názor, který nebyl jeho vlastní?

Písečné mise byly těžší, než by nejspíš byly jinde. Sasori neměl moc zkušeností s ostatními vesnicemi, ale nebylo zkrátka možné, aby byly tak přelidněné, pokud tam rozdávali mise děckám a zkušeným jouninům skoro bez rozdílu jako tady v tom jejich pomateném režimu. V hlavách některých z rady nebyla starost o to, že to děcka nepřežijí. Ale o to, že to děcka nezvládnou a vesnice jednak bude zostuzena, a jednak přijde o kšeft.

Chiyo se probírala papíry, jako by se nechumelilo. Jako by jim právě neutekla medička z vesnice, i když s oficiálními vízy, žádostmi a potřebnými razítky. Srovnala si papíry a prohlásila: „Mladá Mirin zdrhla. Prý na studia do Listové. Jako projev přá–“

Ebizou si povzdechl tak hluboce, až to cítili v kostech všichni přítomní. „Co jí ten blázen řekl?“ zeptal se napůl smířen s odpovědí. Hlavu měl v dlaních čistě proto, aby s ní nepráskl do stolu.

"Jen tak mimochodem, dochází vám, že vaše společná cesta začala ještě mnohem dříve, než si myslíte?" zeptal se Kyuubi jen tak mimochodem, když se sám připravil.
"Jak to myslíš, Kuramo? Setkali jsme se až v průběhu Chuuninských zkoušek," namítal Naruto, jenže Kyuubi si stál za svým.
"Jen si to namlouvej. Však, uvidíš sám," bratři čekali, s čím démon přijde. Okolí se kolem nich zavlnilo, než se objevili v Konoze. Ale vypadala trochu jinak.
"Domov. Sakra, jak mi chybí," povzdechl si Naruto, když se rozhlédl kolem.

Když oči znovu otevřel, pořád nic necítil. Ale jeho tělo krvácelo, a srdce, kterého se sám vzdal, stále bilo. Pohlédl do temných očí svých bývalých partnerů a sám sebe se ptal, kdo je asi zabil, a kdy, a jak. Pak ho napadlo, jestli on sám teď vypadal více jako jeho otec, když jeho tělo zcela anulovalo období, které strávil jako nestárnoucí loutka.

Byl drobnější, než býval jeho otec. Kdyby ho teď objal, ztratil by se v jeho náruči úplně stejně, jako když mu bylo šest. Byla mu trochu zima, na sobě jenom starý plášť.

Oba bratři se znovu objevili ve vnitřních prostorech v chrámu na hoře Kongo. Tušíc, že zvonek už k ničemu nebude, Tanma ho odložil zpět na oltář.
"Musím uznat, že tahle výprava byla zatím ta nejzvláštnější," uznal Naruto, když se konečně zorientoval. Ale Tanma mu hned pokynul, ať je zticha. Starší blonďák hned přešel ke dveřím, které lehce pootevřel a nakouknul. Hned na to je zavřel.

Otec zaštítil babičku. Matka zase Sakuru. Možná je to zachránilo před proděravěním miliony zrnek železného písku, ale loutky byly nepoužitelné. Dokud v sobě měly jedno jediné zrnko, byly Sasorimu po vůli. Zatím se ale soustředil jen na svého otce. „Ty přece víš, že ses té technice měla vyhnout, ne se jí bránit,“ mlaskl nespokojeně. Věděl, že to udělala kvůli té holce. Sentiment byl vážně akorát na obtíž. Ale že ho projevovala tak silně nesentimentální žena, to nejspíš dělala taky jen proto, aby ho naštvala.