Ztraceno 09

Sasukeho povaha se změnila. Stále nevěděl nic ze své minulosti, ale v jeho očích byla znát stejná touha a chtíč, jaký tam byl i předtím. Ne, vlastně tahle touha se zdála být čistší. Sledovala jsem jej, jak již druhým dnem trénuje nad tvářemi Hokagů. Včera si zapamatoval všechny pečetě na ohnivá jutsu, stejně tak na chidori. Nyní trénuje katon, který zvládá… no, jak to říct. Mohl by na tom být i hůř.
„Sasuke, musíš vdechnout víc vzduchu, jinak na tom budeš furt stejně,“ radil mu náš sensei a Sasuke si jen podrážděně skousnul ret. Ruce se mi začaly formovat do těch samých pečetí, které jsem od rána viděla nespočetněkrát: Had, ovečka, opice, prase kůň a tygr. Rychlost se mu vytáhla na jedničku, takže i když jsem jeho pohyby správně nerozeznávala, tak se stále pokoušel o to samé.
„Katon – Goukakyuu no jutsu!“ Tahle věta mi hrála v hlavě dokola a dokola, až mi z toho opakování rezonovala v hlavě. Sasuke se zhluboka nadechl, ale z úst mu vyšla ohnivá koule srovnatelná s ‚Housenka no jutsu‘, kterou se již naučit zvládnul. To je mezitím taková hranice?
„Sasuke, měl by sis odpočinout,“ navrhla jsem mu a zvedla se ze země, kde po mně v trávě zůstal vyseděný důlek.
„Nechci,“ hodil po mně na oplátku a já zmučeně odvrátila pohled. Slova technik mi občas přebíjel pohled na Sasukeho v Hinatiným pokoji, jak vyslovuje pro mě tak nenáviděnou větu. Vždy patřila jen mě a potvrzuje se to i ve chvíli, kdy na mě Sasuke nemá žádné zaláskované vzpomínky. Něco se asi nedá smazat.
„Sakura má pravdu, Sasuke. Takhle to dlouho nevydržíš,“ zastal se mě Kakashi a já se usmála ztrápeným způsobem. Tohle nemá cenu. Pochopila jsem to z jeho pohledu. Neústupný, chtivý. S ním nehne ani Kakashi-sensei.
Oprášila jsem si zadek a vydala se směrem k Sasukemu, který ztěžka oddechoval. Rukama se opíral o kolena a z tváře a vlasů mu skapával pot. Když mě postřehl, vztyčil se a podíval se na mě nezaujatým, ale stejně tak otráveným pohledem.
„Chceš něco?“ Jakoby mu ta věta dělala obtíže. Jakoby mu dělalo obtíže se na mě podívat, mluvit na mě a být v mé blízkosti. To se to nikdy nezmění!?
Ignorovala jsem narůstající hysterii a chtěla k jeho hrudi přiložit ruku, ale on ustoupil o krok vzad.
„Chci ti dát čakru, abys mohl pokračovat,“ vysvětlila jsem mu, aby neprotestoval, pro své vlastní dobro. Pohledem zabloudil ke Kakashimu, který stál za mými zády a sensei pravděpodobně přikývnul, neboť neochotně přistoupil opět blíž.
Dlaní jsem v tu chvíli cítila jeho rozechvělý a zrychlený dech, svaly, jež se mu napínaly při každém nádechu i tlukot splašeného srdce. Oblila mě vlna uspokojení, ale Sasuke by mě nenechal mít jen tak přitisknutou dlaň na jeho hrudi. Začala jsem do něj vysílat svoji čakru, která se kolem mé ruky rozzářila zelenou barvou. Hleděl na ni překvapeným pohledem a já nechápala proč.
Po nějaké době se jeho tep zklidnil a dýchal pravidelnými nádechy, zatímco se zavřenýma očima vnímal vítr, jež si pohrával s jeho zpocenou tváří, a čakru, která do něj proudila ve velkém množství. Čím déle jsem si užívala jeho blízkost, tím víc jsem se cítila slabá a vyčerpaná. Na nohou jsem se udržela ještě několik minut, než se mi podlomily kolena, rozostřil pohled a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Očekávala jsem tvrdý náraz, ale místo toho jsem ucítila něčí paže, jak mě drží v náručí a nesou stranou. Otevřela jsem namáhavě oči a spatřila Sasukeho tvář tak blízko mé, že jsem okamžitě pocítila, jak celý můj obličej zrudnul.
Položil mě na trávu mimo jejich tréninkový plac. Vnímala jsem a ani tomu nemohla uvěřit, jak mě pokládá s opatrností a něžností.
„Příště se tak nepřemáhej,“ zněla jeho slova, která mi překvapením málem vyrazila dech. Dřív, než jsem se zmohla na něco víc, než jen vyvalený výraz, se zvednul a odešel zpět na louku.
Sledovala jsem, jak s nově nabytou energií stojí uprostřed louky, pozorován Kakashim a… to snad ne. Viděla jsem, jak se na opačné straně prostranství schovává za mohutným kmenem stromu a pozoruje jej. Moje nenávist vůči ní již vymizela, ale hluboko ve mně přetrvával pocit žárlivosti a zloby. Nechtěla jsem to, byla to přece jen kamarádka a nemohla za to, co Sasuke řekl. Zajímalo mě, jak dlouho tam je a co všechno stihla zahlédnout. Nechala jsem to plavat, protože jsem zaregistrovala, jak Sasuke opět tvoří pečetě.
Nyní si název techniky jistě přehrál v hlavě a mezitím plnil své plíce chladivým vzduchem. Na poslední okamžik jsem spatřila, jak se jeho oči setkaly s mými a pak celý výjev zaplnila obrovská ohnivá koule, která… se řítila přímo na mě! Vyděšeně jsem se vystřelila do stoje, snažíc se uhnout z trajektorie střely. Nohy se mi pletly z vyčerpání a tak jsem po dvou krocích zastavila a otočila se čelem k ohnivému kotouči. I přes roztřesené končetiny a strach, který se mi jistě zračil ve tváři, jsem v sobě posbírala poslední kousíčky čakry a nasměrovala je do semknuté dlaně, kterou jsem následně praštila do země. Správný směr mé rány nadnesl půdu do výšky a přede mnou se objevil nános zeminy, za který jsem se okamžitě schovala-zhroutila. Na zádech se mi okamžitě usadil pocit, jako bych seděla uvnitř rozpálený pece. Z obou stran vyšlehly plameny a já se ještě víc skrčila, když se nad mou hlavou přehnalo největší množství ohně a připálilo mi konečky vlasů. Přímo naproti mně, necelý tři metry, zbytek ohnivého útoku narazil do kmene stromu, který okamžitě ovinuly ohnivé jazyky. Směrem ke mně vyrazilo horko, které mě ze všech stran obklopilo a ztěžovalo mi dýchání. Rozkašlala jsem se a schoulila ještě víc do klubíčka, abych přečkala do konce tohohle pekla. Ani jsem neměla možnost se rozplakat, když kmen stromu začal hlasitě praskat a k mému zděšení se klátil přímo na mě, neboť horko v mém okolí vysušilo slzy hned, jak jen vytryskly na povrch. Snažila jsem se najít štěrbinu v plamenech, které mě stále věznily uvnitř. Copak to nepřestane?!
Zaslechla jsem hlas svého senseie a ve stejnou chvíli se kmen stromu zastavil asi čtyři metry nade mnou, když do něj zespoda narazil čakrový útok. Síla útoku přerazila kmen a oddělila korunu stromu od jeho zbytku. Spadl za má záda, odkud k mému zjištění přestaly šlehat plameny. Chtěla jsem si již úlevně oddychnout, když se nade mnou zbytek kmene dal opět do pohybu směrem dolů. Zvedla jsem se chtíc utéct, ale předtím mě popadly něčí ruce a já se bleskovou rychlostí objevila v Sasukeho náručí mimo nebezpečí. Postavil mě na nohy a probodl káravým pohledem. I přesto jsem v jeho tváři zahlédl vztek a zároveň ulehčení. Už zase jsem jej zklamala, že?
„Co sem ti říkal? Neměla ses tak namáhat,“ zavrčel podrážděně a s naštvaným výrazem odkráčel zpět ke Kakashimu. Skousla jsem si ret a zadržela v sobě vzlyk snažíc se opět nepropadnout panice.
„Jsi v pořádku?“ zaslechla jsem vedle sebe tichý hlas, ale přesto jsem překvapeně nadskočila. Hinatin ustaraný výraz mě překvapil a zároveň mě donutil se usmát.
„Jsem v pořádku.“ Vzpomněla jsem si na čakru, která přesekla kmen stromu. Jistě to byla ona. Ona zachraňovala, já byla zachraňovaná. I když jsem nechtěla, v podvědomí opět povyrostl můj vztek vůči ní.
„To jsem ráda,“ znatelně si oddechla a já se nenáviděla za svoji žárlivost, kterou jsem cítila hluboko uvnitř. „Sasuke a Kakashi byli taky úplně bez sebe, naštěstí Kakashi-sensei hned použil suiton, takže to rychle uhasil. Ten strom byl vážně nebezpečný.“
„To máš asi pravdu. Nesedneme si?“ vyzvala jsem ji a ona s úsměvem přikývla. Seděly jsme na trávě a občas pozorovaly Sasukeho, který ještě několikrát zkusil tu samou techniku a nyní se přesunul k raitonu, a občas prohodily pár slov. Jak jsme tak spolu ze začátku mluvily, vysvětlila mi v rychlosti, co se stalo poté, co jsem byla uvnitř Sasukeho techniky. Překvapivě prý Sasuke byl ten první, kdo vyběhl, aby mi pomohl, jen nevěděl jak. Při té představě, že Sasuke neví, co dělat, jsem se nahlas zasmála, až se ke mně překvapeně otočil jak sensei tak Sasuke. Rychle jsem jejich pozornost od nás vrátila zpět k tréninku a od té doby naše konverzace probíhala uvolněněji. Stačil pocit, že mu nejsem ukradená a Hinata se opět jevila v lepším světle. Jsem zrůda. Všichni mi to jednou dali znát a nyní to poznávám sama, když jsem znechucena vlastními myšlenkami. Tohle všechno ze mě udělala láska k Sasukemu? Pohledem jsem sklouzla na něj a postupně jsem přestala poslouchat Hinatiný slova.
Přihlížela jsem jeho tréninku, kdy ve zpoceném triku, jež se mu lepilo na tělo, očima probodával svou levou ruku, aby se mu v ní objevila jiskřička chidori. Chtěla jsem se své lásky vůči němu vzdát a místo toho jsem mu propadla ještě víc a ve mně vzklíčila nenávist vůči dlouholeté přítelkyni. Ještě k tomu jsem k ničemu. Rukou jsem se popadla za čelo a zaryla si nehty do vlasů, aby se bolest psychická překryla bolestí fyzickou. Může být vůbec někdo horší než já?
„Děje se něco?“ Opět ten samý hlas. Měla by mě nenávidět, ale ona se o mně místo toho strachuje.
„Hin, je mi to líto. Je mi – je mi líto, jak jsem za tebou přišla domů. Chtěla jsem, aby ses držela dál od Sasukeho, ale zatím se zdá, že na něj máš nejlepší vliv. Promiň, jestli jsem ti nějak ublížila,“ dostala jsem ze sebe přerývavě a ztrápeně se podívala do její překvapené tváře.
„Ty… jsi mě teď neposlouchala, že ne?“ podivila se a náhle se zasmála, až jsem překvapeně couvla. „Před chvilkou jsem ti říkala, že se na tebe nezlobím, protože popravdě bych za tebou taky někdy nejradši zašla a říkala, ať se držíš dál od Naruta-kun, jenže na to nemám odvahu jako ty. A rozhodně nejsem ta, co může za pokroky, nevymýšlej si!“
Smála se a smála, až mě nakazila. Já se tu celou dobu obviňuju a ona si ze mě mezitím takhle vystřelí! Začala jsem se smát ještě víc a přes slzy smíchu jsem spatřila, jak se kluci opět překvapeně zastavili a nechápavě na nás zírali. Uklidnily jsme se a omluvily se za vyrušování, stále s úsměvem na rtech. Dneska jsem vážně trochu mimo. Chvíli jsme řešily záležitost jménem Sasuke a kupodivu mi to nevadilo. Tiše jsme debatovaly a řešily vše ohledně jeho amnézie, průběhu tréninku i plynulých několika dní, které strávil s Hinatou a předtím se mnou a Narutem.
„Myslím, že všichni pro něj mají jistý užitek, aby si rozvzpomněl.“
„Ano, ale jak se zdá, může si vzpomenout jen na to, co Kabuto nezablokoval,“ navázala jsem a Hinata překvapeně zamrkala. „Když jsme před ním zmínili jméno Orochimara, hlava mu automaticky způsobovala bolest. U žádného jiného jména se to nestalo. Mám teorii, že Kabuto chtěl, aby si vůči Orochimarovi vytvořil odpor, nebo něco na ten způsob. Bojím se, že když Kabuta najdeme, dokáže ten šok zpustit automaticky sám a tím Sasukeho zneškodní. Pak by tohle všechno přišlo v niveč.“
„Tak doufejme, že se to nestane,“ vydechla ustaraně a obě jsme se opět mlčky zahleděly na Sasukeho.
***
Ještě před pátou hodinou Sasuke padl k zemi vyčerpáním, ale nedostal ze sebe ani zajiskření. Raikiri je opravdu těžká technika a na její ovládnutí mu nyní zbývá jen den. Ustaraně jsem se šourala večerní Konohou a přehrávala si všechny myšlenky v hlavě. Hinata mi vypověděla, co se stalo, když jsem odešla z jejího pokoje. Sasukeho chování mi sevřelo žaludek, neboť mi jasně ukazovalo, že jeho staré já je stále někde uvnitř něj. Zdá se, že ani jedna z nás nejsme nijak chytré, co se jeho chování a stavu týče. Překvapilo mě ale, když Hinata přiznala, že k němu možná cítí určité sympatie. Na chvilku mě zarazila, ale pochopila jsem, že s tím stále bojuje, kvůli lásce k Narutovi. Nakonec jsme obě skončily stejnou větou – „Co s námi zvládne udělat jediný kluk!“ - a všechny naše neshody jsme hodily za hlavu. Mířila jsem směrem k Sasukemu bytu, který mu Tsunade-sama zařídila, a dneska jsme se tam měli sejít všichni z týmu 7. Vyšla jsem několik schodů a zastavila u dveří bez cedulky se jménem. Dvakrát jsem zazvonila dlouze, dvakrát krátce. Tak aby poznal, že vím, kdo je uvnitř.
Dveře se otevřely a Sasukeho hlava vykoukla, aby zjistil, kdo přišel. Po tváři se mu mihl nepatrný úsměv následovaný okamžitým ztuhnutím všech obličejových svalů v pozici, která vyjadřovala naprostý nezájem. Byla jsem příliš vyčerpaná, než aby mě to trápilo.
„Sakuro, pojď dovnitř,“ vpustil mě a já s díky vešla dovnitř. Útulný obývací pokoj s malou kuchyňkou a dvěma dveřmi – jedny do koupelny, druhé do ložnice. Teplá béžová dodávala místnosti pocit pohodlí. Sasuke mě usadil do gauče a posadil se vedle mě. Upřeně se mi zadíval do očí a nechápavě jsem zamrkala.
„Co se děje?“ Pocítila jsem nervozitu.
„Chtěl jsem se ti omluvit za ten útok. Měl jsem dát bacha.“ Co prosím? Nečekala jsem, že se mi bude omlouvat, ale dřív, než jsem to stihla jakkoliv promyslet, se jeho ruka rychle prohnala vzduchem, jakoby mi chtěl dát silnou ránu, ale místo toho se jemně dotknul mé tváře. „A už nikdy tak hloupě nedávej všechnu čakru někomu jinému.“
„H-hai,“ hlesla jsem a reflexivně mu chytla ruku, když ji odtahoval zpět k sobě. Zamračil se, ale neucukl. Já se usmála a bez většího přemýšlení se naklonila blíž k němu. Objala jsem jej a užívala si jeho blízkosti. „Přísahám, že už nikdy nebudu kvůli komukoliv takhle riskovat. Jen kvůli tobě.“
Ucítila jsem, jak jeho tělo ztuhlo a tak jsem se od něj oddálila. Hleděla jsem mu do očí a snažila se vyčíst, na co myslí. On měl ztrápený výraz a jakoby nevěděl, co si má myslet. Opět mě ta představa rozesmála.
„Čemu se směješ?“ zavrčel podrážděně a já se raději přestala smát, abych jej příliš neprovokovala.
„Promiň,“ omluvila jsem se za svůj smích a raději mu pustila ruku.
„Chceš něco k pití?“ zeptal se po chvíli ticha a tak jsem požádala o trochu vody. Odešel ke kuchyňské lince, kde začal natáčet vodu z kohoutku do skleničky. Vracel se a na tváři měl stále stejný zachmuřený výraz. Když mi podával skleničku, prsty jsem se omylem otřela o jeho ruku a on překvapením upustil skleničku na zem. Následovalo tříštění skla a voda se rozlila snad po celé podlaze.
„Omlouvám se Sasuke,“ dostala jsem ze sebe okamžitě a rychle jsem začala sbírat střepy ze země. Sasuke stál nade mnou, nic nedělal, nic neříkal a já se raději nekoukala do jeho tváře. Všechny střepy jsem již měla ve svých dlaních a beze slova jsem je odnesla do koše, stojícího pod kuchyňským pultem.
„Ještě jednou se omlouvám,“ zašeptala jsem a chtěla se zeptat, kde najdu hadr na utření vody, ale Sasuke promluvil dřív, než jsem se k tomu dostala.
„To se – to se ode mě vážně nemůžeš držet dál?“ vyslovil tiše a já vytřeštila oči. Ticho v místnosti by se dalo krájet a já nevěděla, jak odpovědět. „To se vážně musíš pořád tak hloupě ohrožovat?!“
„Cože?“ Jeho následující slova mě opravdu zaskočila. Děla si o mě starost? Zvedl hlavu, kterou měl doteď sklopenou k zemi, a zadíval se mi zpříma do očí. Překvapením jsem tiše vyjekla, když jsem v koutcích jeho očí zahlédla slzy. Přiběhla jsem blíž k němu a chytila jej za ruce, ale on se rychle oddálil.
„To to nechápeš? Já vám nechci ublížit. Všichni z mého týmu ke mně máte takovýhle… blízký vztah, ale já cítím, ne vím, že uvnitř mě je zlo. Zachoval jsem se hnusně k Hinatě a v tu chvíli jsem měl pocit, že to je mé pravé já, takže kdo tvrdí, že jsem se tak předtím nechoval i k vám? Co to je za pitomej vztah, co ke mně máte? O to tu u všech všudy jde?!“ křičel a probodával mě zmučeným pohledem. Nemohla jsem se na to koukat, a tak jsem rychle přešla k němu a opět jej objala, abych se nemusela koukat na jeho ztrápený výraz.
„Sasuke,“ začala jsem a doufala, že ze sebe dokážu dostat něco, co jej uklidní. Třásl se mi v rukách. „V minulosti jsi udělal spoustu špatných věcí, ale ke všemu z toho jsi měl sakra dobrý důvod.“
Mlčel, ale jeho třes přestal. Pokračovala jsem. „Ztratil si všechny své blízké a ty sis přál se pomstít. To ti nikdo z nás nemohl odepřít. My jsme si jen přáli, abys toho dosáhl s naší pomocí, ale ty jsi odešel. Možná jsem si to jen namlouvala, ale věřím, že jsi odešel, abys nás ochránil, i když jsi to ve skutečnosti neřekl.“
„A… to i přes tohle všechno se ke mně chováte, tak jak se chováte?“ nechápal a trochu se odtáhl. Hleděla jsem mu do nevěřícných očí.
„Samozřejmě. Sasuke, nic z toho, co si kdy udělal nebo neudělal, by nemohlo změnit fakt, že pro Kakashiho-senseie jsi jako rodina, pro Naruta nejlepší přítel a já tě miluju.“ Okamžitě jsem se zasekla, když jsem to vyslovila nahlas. Ještě víc mě udivilo, když Sasuke poraženecky vydechl.
„Já vím. Doufal jsem, že když se od tebe budu držet dál a budu se k tobě chovat hnusně, tak tě to přejde. Nechci ti ublížit. Nikomu nechci.“
Ta slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. Tělem mi projela vlna štěstí a do očí se mi nahrnuly slzy. Přemohla jsem třes, který mě ovládl, a pokusila se o nemožné. Chytila jsem jeho tvář do svých dlaní naklonila se k němu. Jeho dech se mi okamžitě otřel o tváře a já chvilku zaváhala, ale Sasuke mi jednou rukou zachytil za tričko, čímž mi oznámil, že teď už mě nenechá jít. Usmála jsem se a přiblížila se ještě víc, až mezera mezi našimi rty vymizela. Políbila jsem jej a celým tělem mi projela vlna vzrušení, když Sasuke levou ruku obmotal kolem mého pasu a přitiskl si mě blíž. V posledním okamžiku mi polibek oplatil on, když se svými rty otřel zpět na mé. Vydechla jsem a snažila se uklidnit splašený dech a srdce, jež mi bylo rychleji než kdy dřív. Oddálili jsme se od sebe a já se nezmohla ani na slovo. Srdce mi málem prorazilo ven, když někdo zazvonil na zvonek a já se Sasukem jsme od sebe poplašeně odskočili.
„Jdu otevřít.“ Vydal se spěšně ke dveřím a já klesla zpět na gauč. Prohrábla jsem si unaveně vlasy a snažila se pochopit fakt, že jsem před pár vteřinami políbila Sasukeho. A on se nebránil.