NFFORPG - Sunagakure no Sato

Chairo Miyamoto
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
,,Nooo." Na malý moment se zarazil, když muž potvrdil jeho úvahu ohledně prohlášení za nukenina. ,,Nezeptal... Myslíte, že bych za ní měl teď zajít?“ zeptal se nerozvážně zatímco se celým tělem pomalu natáčel zpět směrem do vesnice. Jenže co když se už chystá spát? Určitě měla náročný den na chuuninských zkouškách, pomyslel si. Zřejmě by jeho rusovlasá sensei neměla radost v obou případech, ovšem pokud by jí nedejbože vzbudil a ona ho měla po ruce. Au, polkl nervózně, když mu v hlavě proletělo množství trestů a naučných metod, které by na něho mohla Shizu a její chameleonokomplic aplikovat. ,,Určitě musí být šance, že si toho nikdo nevšimne." V tu chvíli se přistihl, že skřípe zuby a nadměrně se potí. Se svojí nesamurajkou nerozhodností nevěděl, kam dřív skočit. Kdyby tak existovalo nějaké jutsu, co by mě rozdělilo, napadlo ho. Bohužel, těžko mohl tušit, že existují stínové klony, natož umět tak náročné ninjutsu na chakru používat. Potřeboval být snad všude, ale místo toho tu teď postával jako tvrdé Y a jediné co cestovalo byly myšlenky po jeho hlavě.

Shizu Nakirei
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
„Nevšimne čeho?“ ozval se za Chairem zvědavě ženský hlas. Povědomý ženský hlas.
Přímo za ním stála totiž Shizu. Měla na sobě svůj obvyklý úbor, obohacený o šátek, teplejší kabát a taštici s popruhem přes rameno, ze které vykoukla tvář Mukona, ve které hrál výraz, který by šlo použít jako učebnicový příklad otrávenosti.
Oproti tomu tváři Shizu vévodil její typický úsměv od ucha. Tentokrát se ale zdál být podbarvený jakousi nevyslovenou, tajemnou hrozbou, jako když tušíte, že má každou chvíli někde někdo vykřiknout, někde se roztříštit okno, nebo zhroutit budova, ale netušíte kde, ani proč.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
Když zaslechl povědomý hlas, nervozitou polkl poslední zbytky jistoty. Ta ženská si uměla příchod vždy načasovat a z pravidla to bylo za jeho zády.
,,Zrovna jsem měl namířeno k Vám domů, abych se zeptal, zda mohu v rámci sebezdokonalení opustit vesnici," otočil se na rusovlasou sensei a poklonil se tak nízko, až byl i přes svojí výšku téměř u jejího pasu. Nojo, jenže ty nevíš, kde sensei bydlí blbče. Když se mu nahromadila krev do hlavy, tak mu došel tento postatný zádrhel v jeho výmluvě. Možná i proto zrudl jak rajče, i když to bylo spíše studem než tekoucí krví do černovlasé hlavy.
,,Teda přiznávám, že jsem neměl namířeno tak úplně k Vám domu, ale přemýšlel jsem, kde to oznámit," šel s pravdou ven a doufal, že co nejdříve chytne zpět svojí původní barvu. ,,Omlouvám se…" dodal záhy a přemýšlel nad tím, zda něco podobného slečně neříkal posledně, když vyváděl co neměl.

Shizu Nakirei
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
Shizu zamrkala. Měl namířeno k ní domů?
Rázem byl její ponurý úsměv ten tam.
“Ara iyada~ Chodit takhle pozdě a potají k mladé krásné slečně domů se nesluší, Chairo-kun~ Co by si pomysleli sousedé~” zarděla se rusovláska a držící se dlaněmi za tváře se začala rozpustile vrtět, představující si kdoví co, protože zbytek toho co Chairo řekl evidentně už nevnímala.
“Tím chtěla Shizu říct, že ses jí na tohle chodit ptát nemusel. Tetsuo-san zadal vesnici misi, na kterou jsme byli přiděleni, takže o žádné nepovolené opuštění vesnice nejde,” osvětlil s naprostým nezaujetím mladíkovi Mukon, vykukující z rusovlásčiny kabely, čímž zarazil do vrtícího ústrojí Shizu pomyslný klín.

Tetsuo
hlavní brána Sunagakure no Sato
"Vy budete ten jounin, kterého nám vedení přidělilo, že?" pravil formálně šermíř směrem k rusovlásce. "Jmenuji se Tetsuo - smím znát vaše jméno?" doplnil a zdvořile se uklonil.

Shizu Nakirei
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
Shizu chvilku ještě načuřele nafukovala tváře kvůli tomu, jak jí Mukon předtím uzemnil, načež si jen povzdechla a oplatila Tetsuovi pozdrav.
“Hai! Shizu Nakirei,” usmála se od ucha k uchu na samuraje.
“Máte všichni všechno?” optala se poté přítomných a založila si ruce v bok, připravená vyrazit.

Tetsuo
hlavní brána Sunagakure no Sato
„Rád vás poznávám, Shizu-san,“ pravil muž, jehož dlouhé černé vlasy, protkané šedinami, poletovaly v chladném večerním větříku.
Otočil se podpatku a kývnul směrem k dvojici uvázaných velbloudů. „Vše je připravené. Čekáme ještě na posledního účastníka naší malé družiny – průvodce.“
Tetsuo si přes kimono přehodil dlouhé lněné pončo barvy písku. „Zatím se můžete dohodnout, kdo pojede na velbloudovi. Bylo by jistě nevhodné, kdyby dáma musela jít pěšky.“

Misaki Kokumotsu
hlavní brána Sunagakure no Sato
„Průvodce je na scéně,“ dorazila i rudovlasá vysoká žena. Na zádech měla obrovskou tykev s pískem a na sobě rudé šaty nad kolena.
„Ráda tě zase vidím, Shizu-chan,“ usmála se na druhou rudovlásku.
„Vy budete Tetsuo-san, nemýlím-li se,“ podala muži pravačku.

Tetsuo
Mírně se uklonil, načež ženě ve znamení ctění tradic potřásl nataženou rukou. "Je to tak. Kokumotsu Misaki-san, že?" ubezpečil se, že má co dočinění s průvodcem, jehož si na výpravu objednal. "Vítr se zvedá - je podle vás bezpečné vyrážet?"

Shizu Nakirei
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
“Skvělé!” zazubila se Shizu, načež se potměšile obrátila na Chaira.
“Tady se přece není o čem dohadovat! Chairo-kun je zapřísáhlý gentleman! Toho byste nepřesvědčil ani s nožem u krku, aby se nezachoval galantně, že?” prohlásila rusovláska s úsměvem od ucha k uchu jako by šlo o veřejně známý fakt a rozcuchala zmíněnému mladíkovi kštici.
‚Shizu…‘ pomyslel si Mukon skepticky a po čele mu stekla pomyslná kapka, když sledoval kunoichino zlobení jejího svěřence.
Známý hlas ale mladou jouninku přerušil, a ona se za ním otočila.
“Oneechan! (Sestřičko!)” vyhrkla když spatřila Misaki, a bez zaváhání jí skočila kolem krku.
“Hisashiburiii~! (Dlouho sme se neviděli~!)” smála se a mačkala ženu v objetí, “Genki~? (Jak se máš~?)“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
S narážkou sensei o chození k ní domů se Chairo poněkud rozbil. Zrudl a začal působit jako velký a otrhaný kaktus na kterém vykvetl velký růžový květ symbolizující barvu jeho obličeje. Zatímco se nastartovala témata ohledně povětrnostních podmínkách a zvířatech s hrby, mladíkovi s kaštanovými vlasy se restartovala hlava. Pomyslný kouř stoupající z jeho uší zastavila až zmínka o jeho jméno.
,,Samozřejmě že ne... Teda vlastně ano jsem gentleman," nemyslel si, že by o sobě někdy v životě něco takového prohlásil. No v této poblázněné situaci by odkýval sensei i to, že je hlupák, ke kterému měl snad i blíže než k čemukoliv co se chová galantně. Ona tu má ještě sestru! S vykulenýma očima se nestačil divit. Na chvilku byl mimo a rusovláskama se to tu začínalo čím dál více hemžit. Tentokrát byl však plně odhodlaný zachovat chladnou hlavu. Další vypadnutí pojistek by mohlo znamenat, že tu pak bude ještě třetí zrzka. Počet velbloudů bohužel zůstával i nadále stejný a tak hrozilo, že by tu potrefenou ženskou s chameleonem mohlo napadnou vysločit na jeho ramena. Tuto skutečnost mu odpočívající savci dávali jasně najevo pošklebovačným ceněním zažloutlých zubů.

Misaki Kokumotsu
hlavní brána Sunagakure no Sato
Misaki se usmála a objala Shizu stejně silně jako ona ji. „Poušť je nebezpečná, ať už fouká, nebo ne,“ vysvětlila a ukázala na svoji nádobu. „A kvůli tomu máte mě jako průvodce, aby vás ta naše náladová kráska nezaskočila. Nebojte se, zvládnu nás před počasím ochránit,“ ukázala palec nahoru.
„Nálada se mi zlepšila, až když jsem zjistila, že součástí skupiny, co budu doprovázet, jsi i ty,“ pohladila ji sestersky po vlasech.
Pak se otočila na Chaira. „Takže sebou máme i gentlemana, jo?“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
hlavní brána Sunagakure no Sato
Zatímco se všichni seznamovali a radostně si sdělovali pocity o tom, jak skupinku nálety drobných částic zvaných písek nemohou zastrašit, Chairo už proti písku začínal pomalu prohrávat. Vítr mu drobnou spršku žlutého bordelu zanesl do ucha a on tak čím dál hůře slyšel. Jako spravný ex bezdomovec však znal řešení. Naslinil si prst malíčku na ruce a začal se s ním v sluchovodu štourat. V tom mu ucho po né moc příkladné hygieně zalehlo úplně a on si teď připadal, jako kdyby mu na něm někdo držel dlaň.
,,Huh?" zamrkal překvapeně, když se pohledy nasměrovaly opět k němu. Zrovna v moment, když si "gentlemansky" bouchal do nakloněné hlavy a snažil se písek vysypat nějakým způsobem ven.
,,Samozřejmě! Cokoliv budete potřebovat odnést, přinést nebo nanést, jsem Vám plně k dispozici madam," uklonil se s respektem před Misaki. Věděl, že ta ženská bude určitě hodně uznávaná a silná. Už jen protože to byla příbuzná jeho sensei. Když se na ní zaměřil více, všiml si právě té neobvyklé nádoby. Zajímavý módní doplněk, pomyslel si v duchu. Samozřejmě by ho ani náhodou nenapadlo jakým způsobem bude kunoichi její obsah využívat.

Tetsuo
hlavní brána Sunagakure no Sato
Vysloužilý samuraj mlčky sledoval výměnu pozdravů, diskuzi o gentlemanství, jež po jeho poznámce v jejich skromné skupině diskuzi ovládla a v duchu mimoděk kroutil hlavou nad Chairovými výroky a činy.
„Dobrá tedy, vkládám do vašich schopností veškeré naděje,“ pravil Tetsuo poté, co si opatrně odkašlal, čímž mínil zaujmout jejich pozornost. „Veškeré potřebné zásoby, které nám Misaki-san doporučila na cestu sbalit, máme připravené. Pokud tedy nemáte nic proti, vyrazil bych směrem k našemu cíli.“
Mohlo se zdát, že vítr lehce nabyl na intenzitě.

Misaki Kokumotsu
hlavní brána Sunagakure no Sato
Misaki se skoro hurónsky zasmála. „Rozhodně vypadáš jako gentleman,“ oznámila. „Až dorazíme a budeme odpočívat, můžu ti to ucho vyčistit.“
Na Tetsua se usmála. „Jasně, rozhodně je čas vyrazit.“
Společně s ostatními prošla dlouhým písečným koridorem, než se před nimi otevřela poušť v celé své šíři.
Žena vzhlédla k nebi a zaposlouchala se do zvuků větru. Rozhodně zesiloval. Bude tedy muset zvolit cestu, která bude sice delší, ale povede v blízkosti kamenných útvarů, v nichž bude možnost se během případné písečné bouře ukrýt.

don papá Vypravěč
poušť
Skupina shinobi – a samuraje ve výslužbě – měla velké štěstí, že po jejich boku kráčela právě Misaki, která v klanu Kokumotsu platila za vyhlášenou průvodkyni. Úsudek, jenž se v její hlavě, pokryté rudými kadeřemi, zrodil, byl totiž veskrze správný. Sotva prošli písečným koridorem, opřel se do nich silný vítr – a rozhodně to nepůsobilo, že by měl v nejbližší době ubrat na intenzitě. A co víc, slunce zapadlo, načež celá poušť oblékla temný, studený kabát. Velice studený.
Ostřílená stopařka však navzdory obtížné situaci vybrala z bezpečnostního hlediska skvělou trasu, leč delší. Ta se táhla soutěskou mezi pískovcovými skalisky. Sotva se dostali do jejich pomyslného objetí, začal nad jejich hlavami poletovat písek.
„Tohle nám tedy chybělo,“ ulevil si diskrétně Tetsuo, zakrývající si ústa kusem lněné látky. „Jste všichni v pořádku?“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
poušť
,,To bych byl moc rád," usmál se mladíček nadšeně, když mu slečna Misaki nabídla lékařskou pomoc. V následném pokračování konverzace mezi zkušenějšími shinoby pak nakláněl hlavu vždy tou stranou, kterou slyšel normálně. Konverzace pak již neměla dlouhého trvání a tak ostatním geninův krk v závěsu s páteří jen tiše poděkovali. Misaki samozřejmě věděla trasu na výbornou, bohužel počasí jejich výpravě škodilo jak jen mohlo.
,,To jsou ty pověstné písečné bouře," řekl si hoch sám pro sebe, ale i tak to bylo dost nahlas, že mezi šumem větru bylo většině slov zřetelně rozumnět.
,,Mezi lidmi v Suně se říkalo, že v těchto podmínkách řádí bandité. Nevíte, co je na tom pravdy?" Chairo se tázavě naklonil ke svému parťákovi, na kterého stejně jako na něho zbyla doprava po vlastních nohách. ,,To je asi blbost, ne? Vždyť v tomhle se přece nedá skoro chodit, natož krást." Rukama si poté začal otírat písek z obličeje a prskáním ho odplivával z úst. Přemýšlel, zda by nepomohlo, kdyby se schoval za velbloudem. Jenže netušil, zda tyhle potvory nekopou jak koně. Ono ve finále bylo lepší mít v puse pár zrnek písku než kopyto toho zvířete s hrby.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Chairovy rozpaky a Misačin smích Shizu také málem nahlas rozesmáli. Místo toho se ale rusovláska jen pobaveně zahihňala do dlaně a obrátila svou pozornost k jejich klientovi.
Byl čas vyrazit, a tak se Shizu vyhoupla na jednoho z velbloudů a zachumlala se pohodlněji do svého kabátu, ve kterém též skryla Mukona, aby byl v teple a chráněn před větrem a pískem.
Počasí je donutilo změnit trasu a Shizu natáhnout si šátek přes tvář.
Na dotaz, zda jsou všichni v pořádku, jen mlčky zvedla pěst se vztyčeným palcem. Druhou rukou ale opratě velblouda svírala vážně pevně, což věrohodnosti jejímu tvrzení moc nepřidávalo.

Misaki Kokumotsu
poušť
„Bylo by divný, kdyby se žádná bouře neukázala,“ povzdychla si otráveně žena a nenápadně zkontrolovala stav Shizu. Ta se tvářila statečně, což poznala i přes šátek.
„Považuju bandity za ubohý existence, ale hloupý nejsou. Poušť je jejich domovem. Moc dobře ví, kdy se schovat a kdy krást. Teď by nos z úkrytu nevystrčili. My se také schováme.“
Misaki si odmotala z náboby vlastní plášť, do nějž se schovala, natáhla si kápi a stejně jako její družka si zakryla i ústa a nos.
„Chairo, taky se obleč, nebo budeš mít písek až ve slipech,“ oznámila mu a stočila cestu ještě blíže ke skalám.

don papá Vypravěč
poušť
Bouře stále sílila; i ti zkušenější cestovatelé pouští s obtížemi viděli na krok. Jemná zrnka písku poletovala vdzuchem a nelítostně sekala do jakéhokoliv odkrytého místa na těle. Pro Shizu musela být situace ještě náročnější - astmatici to měli v tomto ohledu zkrátka ještě složitější, než běžní poutníci, zdolávající poušť.
Skalní soutěska, kterou se pomalým krokem pohybovali, měla na šířku sotva pět metrů a tyčila se do výšky dobrých devíti metrů. Její klikatá povaha jim teď byla kuprospěchu.
Ti všímavější však mohli zaregistrovat pětici pohybujících se stínů, kterým členitost terénu poskytovala dobré krytí. Zdálo se, že se je snaží obklíčit.
Jako by zlatavá smršť nebyla dostatečným problémem.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
poušť
Slova paní Misaki ho znatelně uklidnila. Přece jen jeho důvěru měla mnohem více uznávaná kunoichi než partička náhodných lidí probírající místní drby na náměstí. Určitě dobře ví, na čem jsme, že? pomyslel si mladíček. V tom však spatřil, jak se cesta začíná zužovat. Rozhodně to je bezpečné Chairo! Neměj obavy!
Zatímco uvnitř hlavy začal přemýšlet nad tím, zda by byl pád dostatečný, aby s jistotou umřel, pokoušel si vyklepat spodek trička pod shinoby vestou od písku, aby si aspoň trochu ulevil od všech nervů. No výsledek byl takový, že měl písek momentálně skutečně všude, na což poukázala i zrzka jdoucí vedle něho.
,,Hehe," pousmál se potměšile, až se mu pod rty objevily zoubky obalené pískem. ,,Na písek ve spodním prádle jsem už dávno vyzrál. Můj fígl je takový, že žádné nenosím a tak se tam písek nemůže dostat."
Zatímco krmil svojí rozklepanou dušičku tím, jak na něco vyzrál, natáhl si límec trička přes špičku nosu. Z pomyslné obranné pozice hrocha ukrytého ve vodě, kterému čouhají pouze oči mohl konečně lépe dýchat. S už tak zhoršenou viditelností nebylo však žádným překvapením, že jeho pozornosti unikly neobvyklé stíny vytvářející formaci kolem nich.

Shizu Nakirei
Tým Omega
poušť
Rozhovor Misaki s Chairem byl příjemným rozptýlením od faktu, že se jí vážně nedýchalo zrovna dobře. Naštěstí byla na podobné situace zvyklá, a znala několik dechových cvičení, jak nápor na své dýchací ústrojí minimalizovat a vystačit si s tím množstvím kyslíku, co měla.
Při poznáme o spodním prádle jen mírně zrudla a věnovala Chairovi pod šátkem neskrývaně znechucený pohled, který vystačil za deset komentářů.
Mukon měl ale na mysli jiné věci. Proto se vyštrachal zpod pláště Shizu a seskočil z velblouda, na kterém se vezli, načež prostě zmizel.
Rusovlásku tu zprvu mírně překvapilo, ale zároveň přimělo zajímat se po důvodu chameleonova počínání, díky čemuž oněch pár stínů také zaregistrovala.

Misaki Kokumotsu
poušť
Misaki si povzdechla. „Obávám se, že absence spoďárů ti spíš přihorší,“ uchechtla se. Shizuin výraz jí však neušel. „Tolik k tvým zvykům, Chairo-kun,“ uzavřela pobaveně a na chvilku zmlkla. Poslouchala zvuky větru. Jejímu bystrému zraku zase neunikla přítomnost pěti postav.
Musela rychle přemýšlet. Bouře sílila, rozhodně by se měli schovat. Jenže úkryt v jeskyni je zase udělá zranitelné. Co byla pětice zač? Jim bouře nevadila?
Co když ji vyvolali oni? Dokázali by vytvořit takovou techniku?
Tak jako tak, musela se rozhodnout. Shizu už dále být venku nemohla. Proto stočila chůzi k jednomu z otvorů v pískovci. Věděla, že jde o vstup do podzemního komplexu. Pokud je útočníci zastihnou tam, budou se lépe bránit.

don papá Vypravěč
poušť
Pětici postav halil zlatý háv písečné bouře, pro všechny pozorující tedy představovaly pouhé šmouhy na pomyslném plátně.
Pro všechny až na malého zástupce chameleoní rasy, který se od skupinky shinobi odpojil a jal se narušitele pozorovat.
Všichni byli zahaleni do dlouhých pouštních rubášů z jakési hrubé látky, jejíž strukturu nebyl Mukon s to rozeznat. Tváře jim překrývaly šátky, pod nimiž se vyjímaly ručně vyřezávané dřevěné masky s úzkými štěrbinami na oči. Dva byli ozbrojeni obyčejnými dřevěnými holemi, dva noži, jeden z nich - ten nejvyšší - stál na okraji průrvy se založenýma rukama na prsou a sledoval, jak se Misaki se svou skupinou stahuje do otvoru ve skále.
"Oinini…?" zeptal se jeden z mužů s holí v ruce. "Nemyslím si. Přicházejí ze špatné strany," odpověděl polohlasem neozbrojený.

Do otvoru v pískovcové skále sice nalétávala větrem nesená zrnka písku, s venkem se to však nedalo porovnávat. Točitý tunel se vinul, přičemž po cestě vydával mnoho slepých uliček. Jedna z cest však něčím "vybočovala z řady" - v písku na zemi byly znatelné stopy čtyř lidí. Vedly dobrých padesát metrů do nitra jeskyně; na konci, hned za ostrou zatáčkou, plápolal oheň.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Z ničeho nic vešly do jedné z okolních skal. Nebylo to nic překvapivého k současnému stavu venku. Co bylo však překvapivé byl rozsah samotné jeskyně. Už na začátku působil dost neobyčejně a tak si mladíček jen představoval, kam ona chodba povede. Za několik desítek metrů se však začala větvit. Zaraženě sledoval Misaki, která je sem zavedla. Nepochyboval o tom, že by nevěděla kam jdou. Otázka však byla ta, zda je vede tam, kam by to bylo pro všechny příznivé. Neznal jí a neměl tušení, co je zač. Mohl se tak spolehnout jen na zmiňované rodinné pouto se slečnou Shizu, která venku nepůsobila nikterak přesvědčivě co se týkalo aktuální formy. Tak jako tak, stopy na zemi tomu rozhodně nepřidaly. Na to jak uvolněně před několika minutami působil, začínal být viditelně mnohem více na pozoru.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Po vstupu do jeskyně se Shizu skoro ihned ulevilo a ona si mohla stáhnout šátek z tváře.
Tím zábava ale teprve začínala. Podle všeho v jeskyni totiž nebyli sami.
Rusovláska přejela pohledem zbytek skupinky, a čekala, kdo z nich se ujme iniciativy.
Mukon, který se mezitím prakticky zjevil odnikud, jí vylezl na paži a pomocí mimiker utvořil na šupinkách na svém boku několik japonských znaků.
‚Pět maskovaných osob, co se mají na pozoru před oininy?‘ zamračila se Shizu a pohlédla ke vchodu do jeskyně. To nebyli banditi.

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Misaki je vedla na jistotu. O tomhle tunelu věděla. Nenechala se tak zmást postranními uličkami a nakonec vybrala tu správnou. Jakmile však spatřila stopy, nepatrně kývla. S největší pravděpodobností šlo o další poutníky. Nehodlala ale nic riskovat.
Zastavila skupinu a naznačila ukazováčkem na rtech, aby byli potichu.
Ladně napřáhla ruku, na níž se vytvořilo písečné oko a žena, momentálně s jedním vlastním okem zavřeným, vyslala svůj prodloužený smysl vstříc světlu. Potřebovala se ujistit, o koho jde. S tím jí mohla pomoci i schopnost odezírání ze rtů.

don papá Vypravěč
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Skromný táborák plápolal uprostřed rozšíření jedné z chodeb, které by kartografovi, tvořícímu mapu daného komplexu, jistě připomínalo korálek na dlouhé, spletené niti.
Oranžové světlo dopadalo na nemalé množství bagáže a pět rozložených spacáků. Na velkém kameni, který se nacházel téměř v dosahu plamenů, ležel velký kus slaniny a pečící se chlebové placky. Nikde ani živáčka.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Vešli do jeskyně, jejíž stěny osvětloval rudou barvou plamen z ohniště. Bylo tu skoro až nepříjemné vedro, když se vzalo v potaz, že samotný vzduch v poušti byl dost teplý. Okamžitě ho zaujal kus masa na kameni. V ústech se mu začaly sbíhat sliny. Nejradši by po něm skočil a snědl ho. Podle stupně opečení šlo však snadno poznat, před jakou dobou ho tam dotyčný položil.
,,Jste si jistí, že se tu chceme zdržovat?" pohledem sjel k slečně Misaki a pak na sensei. On z toho neměl úplně dobrý pocit, jenže to se nedalo říct ani o pobytu venku, kde zuřila bouře.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Shizu počkala, až Misaki svou technikou prověří chodbu před nimi, a sama opatrně vykoukla zpoza kamene na místo před nimi.
„Pět spacáků,“ přejela pohledem ležení a vyměnila si znepokojený pohled s Mukonem.
Chairovi obavy byly na místě, ale nebyla si jistá, jestli měli v tuhle chvíli ještě na výběr.
„Jaké máme možnosti, Misaki-chan?“ optala se Shizu druhé jouninky.
S jistotou jakou je dovedla až sem tento komplex patrně znala, takže se museli rozhodnout, co dál, a z čeho mají vůbec na výběr. Vyjednávání, konflikt, útěk?

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Ši!“ sykla na Chaira, i když věděla, že to bylo zbytečné. Zavřela i druhé oko a promnula si kořen nosu. Hluku nadělali dost už po cestě dolů. Pětice, snad jen pětice, se stihla ukrýt a momentálně čekala, co se bude dít. Věděli o nich.
Povzdychla si. „Zpátky nemůžeme,“ zavrtěla hlavou. „Nehodláme vás napadnout,“ oznámila hlasitě. „Nahoře zuří bouře a my jen hledáme úkryt. Ať jste, kdo jste, navrhuju dočasný příměří. Tak praví zákon pouště,“ oznámila. Trojici za ní naznačila, aby se ani nehnuli.

Postavy v maskách
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
V chodbách se začaly ozývat tiché lidské kročeje. V každém z nich byla znát notná dávka opatrnosti. Netrvalo dlouho a do místnosti s ohněm vtrhla trojice postav v dlouhých pouštních pláštích a ručně vyřezávaných maskách. V rukou třímali hole a nože.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Ukázalo se, že otáčet to ven by mohlo být nebezpečnější, než čelit nějakým dalším osobám. Logicky se však Misaki zprvu rozhodla vyjednávat a Chairo s ní plně souhlasil. Jen co se tito muži objevili se zbraněmi v rukách, on uchopil rukojeť jednoho ze svých dvou mečů, které nosil na zádech. Stále jej ale nezačal tasit v naději, že k boji vůbec nedojde. Moc dobře však věděl, že není ten, kdo by tu měl mluvit a tak nechal řečnickou úlohu na své skupině. Jeho proslov by to pravděpodobně jen všechno zhoršil. Tento čas však využil k tomu, aby si řádně prohlédl své protivníky. Co mají na sobě, jaké zbraně drží, mimiku v jejich tvářích a zda tu není ještě další blížící se nebezpečí.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Misaki vybrala za ně a rozhodla se s těmi cizinci mluvit. Shizu jí věřila, takže její rozhodnutí ani na okamžik nezpochybnila.
Jen se zamračila a v napětí očekávala, co bude dál. Mukon se také mračil, pokud se to o chameleoní tváři dalo říct, a připravoval se na to, co může následovat, po svém.
Trojici, co přišla, poznával. Byli to ti zvenku. Jak se ale dostali dovnitř? Tento komplex musel mít několik vstupů, a tihle jej už patrně stihli prozkoumat. Misaki byla ale přeci jen Kokumotsu, takže tu byla nemalá pravděpodobnost, že jej už teď znala líp než oni.
Míč byl každopádně teď na straně druhé. Odpoví slovně, nebo činy?

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Misaki zlehka vykoukla a unaveně si povzdychla. „Tak sakra odpovězte. Venku zuří bouře a my u sebe stejně nemáme nic důležitého. Jde nám o kejhák všem stejně, tak mě sakra neštvěte. Nepřišli jsme bojovat a rozhodně po vás nejdeme. Chceme jen útočiště.“
Nesnášela tyhle bojechtivé idioty. Tohle byla poušť, ne nějaká procházka rajskou zahradou. Navíc hrozilo, že bojem zvíří prach a to by mohlo uškodit Shizu.

trojice postav, Beduin
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Trojice postav, zahalených v pouštních rubáších z hrubé lněné látky, se zarazila zhruba tři metry daleko od skupinky shinobi. Jejich výrazy byly zcela nečitelné - na vetřelce totiž zírali skrze tenké škvíry na oči, kterými ručně vyřezávané masky disponovaly.
Na slova Misaki vůbec nezareagovali, do ofenzivy se však příliš neměli.
Napjaté ticho přerušil až tlumený zvuk nejasného původu - zněl však jako úder hromu za dalekými humny.
"Říkají mi Beduin. Tři shinobi a samuraj… to je zvláštní uskupení," pravil vysoký muž, který se zničehonic objevil v uličce za zády Chaira, Shizu, Tetsua a Misaki. "Nesouhlasím, že nám jde 'o kejhák' všem stejně - ale posaďte se. Místa je tu dost."
Misaki mohlo připadat zvláštní, že se k nim vysoký muž dostal z chodby, která zabíhala hluboko do skály - zvenku se tam prakticky nemohl dostat. Nebo tam už čekal?

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Zdálo se mu, že se paní Misaki lehce rozohnila, když byla trojice mužů první chvíle jen němými přihlížejícími. Měli pro to ale důvod. Čekali na jejich… šéfa? Pravděpodobně.
,,Kde se tu vzal?!" nadskočil Chairo vylekaně. Vůbec ho neslyšel přicházet. Kdyby nepromluvil, mohlo být už po něm. Jelikož na sebe upozornil, nemusela být tato skupina ve finále přímo nepřátelská. No pro jistotu nesmělými krůčky popošel k jednomu z velbloudů, aby měl případné krytí. Savec však tento taktický záměr prokoukl a svůj nesouhlas černovláskovi projevil dvěmi ranami ocasem plným písku mířenými na hlavu.
Jen co se dal tajemný muž opět do řeči, tak Chairo jen zhluboka polkl a pokýval hlavou. Jemu šlo o hejkák snad úplně nejvíc. Minimálně měl takový pocit, že kdyby se něco semlelo, tak bude první, komu zmizí hlava z krku. Pohledem pomalu přejel po každém ze spojenců a ještě pomaleji se rozešel k ohni, aby si sedl, jak muž požadoval.

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Misaki sebou nepatrně cukla. Teprve, když si byla jistá, že ti před ní nezaútočí, otočila se k muži za nimi a probodla ho pohledem. Vůbec si ho nevšimla.
Jak tu svou větu myslel? Vyhrožoval jim? Nebo to myslel tak, že on a jeho parta jsou jen obyčejní cestovatelé narozdíl od její skupiny?
‚To asi těžko,‘ pomyslela si žena.
„Páni, mně říkají Misaki. Co ti vzadu? Ti mají čísla? Beduin 1, 2 a tak,“ pokusila se s křečovitým úsměvem, zatímco se vydala k ohni. „Copak máte dobrého? Mám s sebou nějaké koření a tak,“ dodala.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Napjatě čekala, co se bude dít. Hlas z podsvětí přímo za svými zády ale rozhodně nečekala, takže jí přejela husí kůže od krku až k zadku, když za sebou zaslechla Beduinův hlas.
‚Co to má bejt. S tímhle by moch rovnou do hororu,‘ zašklebila se Shizu a probodla muže za nimi vyčítavým pohledem, jako kdyby to byl jeho plán od samého začátku ji takhle vyděsit.
Nakonec si ale oddechla, když se zdálo, že se obejdou bez násilí, a usmála se.
„Wah~ Hlady šilhám!“ zaradovala se a vyrazila za Misaki, aby prozkoumala obložený kámen u ohně.
„Můžu si vzít tenhle? Děkuju~“ ukázala s nadšením malého dítěte na jeden kousek chleba a otázala se nejblíže stojícího cizince v masce, načež si ho dřív, než se jí dostalo odpovědi, prostě vzala, a i s kouskem slaniny, který si odřízla kunaiem, si sedla na jeden ze spacáků.

Beduin, trojice postav
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Prudce trhnul hlavou směrem ke zdroji křiku - Chairovi. Situace působila dosti vypjatým dojmem a zvýšená tón, byť ne výhružný, deeskalaci nepomáhal. Zpoza dřevěné masky se však v reakci na geninovu nezvykle položenou řečnickou otázku ozvalo jen tiché povzdechnutí.
"Poslužte si," odpověděl Shizu Beduin, aniž by dal maskovaným postavám prostor vyjádřit se. Šlo o pouhou formalitu, poněvadž si rusovláska z jejich zásob již nabídla. Nezdálo se však, že by to někomu příliš vadilo.
Postavy v maskách na svého velitele položili upřené pohledy - stačilo prosté kývnutí a spořádaně se usadili k k ohni po vzoru ostatních.
"Ne," odpověděl Beduin stroze, "máme jména." Sám se také posadil do jemného písku. I když byli v poušti, obklopovala je v jeskynním komplexu poměrně nepříjemná zima, oheň tedy přišel vhod.
"Jsme obyčejní poutníci, moc toho nemáme. Většinu cesty konzumujeme potravinové pilule, které jsme koupili od obchodníků."
Celá situace musela působit lehce nepříjemným dojmem, ani jeden z Beduinových lidí si totiž po vzoru svého velitele nesundal masku.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Obchodníci, kteří se nepozorovatelně dostali do zad dvoum jouninům. To určitě! Doplnil Chairo v duchu odpověď toho muže. Rozhodně mu neměl v plánu věřit. Stejně tak nevěřil ani tomu jídlu, které tam leželo a neměl v plánu si z něho ukousnout ani jedno sousto ač byl se svojí výškou ze skupiny snad největší "černou dírou na jídlo."
,,S čím obchodujete?" zeptal se, když se zbytek pohodlně usadil. Nezůstal však jen u jedné otázky. ,,Mezi jakými vesnicemi?" Když se vyjímečně zamyslel, napadlo ho, že v Zemi Větru je široko daleko jedinou příhodnou prodejní stanicí Sunagakure. Všude okolo byl jen písek, teplo a sem tam usychající rostlina, která neviděla vodu i několik měsíců. Pokud by zásobovali maskovaní muži Sunu, jistě by jejich obličeje byly povědomé. Možná proto nechtějí, aby jsme je spatřili. Rukou si podložil bradu a pohledem pronikal do mezery v uvázané látce, která obchodníkům umožnovala koukat.

Beduin
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
"S tím, co nám zrovna přijde pod ruku," odpověděl Beduin stroze. "A proč se omezovat jen na vesnice? Cestujeme i do přístavů a v Zemi větru navštěvujeme obydlené oázy."
Hlavu v masce naklonil na stranu a položil v plén otázku, která jej i jeho muže pálila. "Takže… jaký je váš cíl, smím-li se ptát…?"

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
S povzdychnutím sledovala, jak se Shizu začala nacpávat, a posadila se vedle ní. Nad Chairovým zjišťováním povytáhla obočí. Nechápala, kde vzal, že jde o obchodníky. Zvláště, když řekli „od obchodníků„, nikoliv od „jiných obchodníků“ nebo třeba „na trzích“.
Navíc jestli byli tihle muži obyčejní poutníci, byla ona babka kořenářka.
„Chairo,“ povzdychla si znovu, „kdo se moc ptá, moc se dozví. Pojďme být po čas týhle bouře prostě pocestní, co ty na to?“ navrhla mu s úsměvem.
„Ále,“ mávla na Beduina rukou, „doprovázíme tohohle chlapíka a trochu se u toho větráme. Mladej ještě neviděl hranice Země větru.“

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Zatímco Mukon vyčkával v její brašně a Misaki rozmlouvala s vůdcem těhle „poutníků“, přežvykovala Shizu slaninu a přikusovala k ní chlebovou placku, a aniž by se to snažila jakkoliv skrývat si prohlížela ostatní maskované Beduinovi druhy.
„Máte to moc dobré!” otočila se po chvilce na jednoho z nich co seděl nalevo od ní, a usmála se.
„Rozhodně lepší, než naše zásoby. Vůbec se vám nedivím, že ste si sehnali něco na přilepšenou! Já bych na těch pilulkách taky nevydržela. Kde ste to maso sehnali? Musím si ho po cestě taky kus koupit~” zastrčila si neposedný pramínek vlasů zpátky za ucho a pustila se s ním do řeči, jako by se znali věčnost.

Beduin
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
"Nejsem si tak úplně jistý, zda to, co leží za hranicemi Země větru, stojí za vidění," pravil maskovaný muž, přičemž se mu tak úplně nepodařilo zakrýt lehce rozmrzelý podtón v hlasu. "...i když po cestě jistě narazíte na spoustu skvělých míst - ta slanina je malé vesničky, pouze kus cesty na východ," odpověděl Shizu na její dotaz. "Zvláštní místo… moc dlouho bych se tam ale být vámi nezdržoval, pokud se ho rozhodnete navštívit."

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Po sérii zákeřných otázek se kterými Chairo přišel, následovala také ústní brzda od Misaki. Pomohlo to do určité míry. Černovlasý mladík zavřel ústa a podezíravě zahleděl na muže, jenž mu odpověděl. Nechtěl mu ty řeči o cestování věřit, stejně jako nevěřil jídlu před nimi. Shizu se ovšem nic nestalo, i když hodovala více, než by Chairo mohl od pohledné a drobné rusovlásky očekávat, a tak své mlčení pouze proložil nevrlým zabručením a založením si rukou na prsou. Možná protože se jeho teorie o zákeřných maskovaných chlápcích začala chvět v základech, jako domeček karet, do kterého se opře drobný větřík. V této póze nepříjemné, téměř až dvoumetrové pecky, pak plánoval trávit zbytek nuceného "ohňování."

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Stačilo říct, a něco bych uvařila,“ zafrfňala Misaki s nafouknutými tvářemi. Na své kuchařské umění byla právoplatně hrdá.
Musela ale uznat, že jídlo těch poutníků bylo moc dobré. Proto opatrně zalovila v batohu a vytáhla krabici s kandovaným ovocem. „Nabídněte si. Zákusek,“ usmála se. Vypadalo to, že ani oni nechtějí problémy. Následující slova muže ji překvapila.
„Ale, copak se tam děje?“

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Ta mrzutost ji překvapila. Svět byl překrásné místo a poušť byla jen jedna z mnoha jeho krás.
Ti muži museli za hranicemi vidět něco hrozného, pokud je to přimělo takto uvažovat.
Zatímco se Misaki ujala zpovídání, Shizu si od ní nabídla několik kousků kandovaného ovoce.
Pohled jí při tom padl na uraženého Chaira a ona se uculila.
„Chairo-kun~,“ přisedla si k němu, „netvař se tak kysele~!“ napomenula ho a strčila mu bez varování kus kandovaného ovoce do pusy.
„Někdy je lepší se moc nevyptávat, víš?“ řekla, zatímco jí kus ovoce, co si chystala strčit do pusy, ukradl nedočkavý Mukon jazykem.
„Nedozvíš se tak třeba, že je ten pocestný princ na útěku, který se poté, co mu zachráníš život, odmítne od tebe hnout na krok a ty se s tím musíš smířit, abys nezpůsobila mezinárodní skandál…!“ pokračovala Shizu s žilkou na čele ve vysvětlování s podivně specifickým příkladem, a trestala při tom chameleona přejížděním mu klouby zatnuté pěsti po hlavě.

Beduin
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Maskovaný muž projevil Misaki své díky krátkým úklonem v pase. Sám však nebyl s to sejmout škrabošku a přidat se ke skromnému hodování.
“Zvědavost k mladí nejspíše tak nějak patří,” pravil Beduin hlasem, v němž mohl citlivý jedinec spatřit náznak jakési vlídnosti. Ještě vnímavější jedinec v oné větě mohl návodnost k další informaci, kterou se jim chystal sdělit.
“Nezdrželi jsme se tam příliš dlouho,” pravil obezřetně a stočil pohled na mladého shinobi, “něco se tam zdálo být… v nepořádku. Byť nejsem s jistotou schopen říci co - místní se o tom zdráhají mluvit.”
Poté, co Chairovi onu skutečnost přetlumočil, otočil hlavu směrem k Shizu. “Narážíte během svých cest na prince v utajení běžně?” zeptal se a poprvé za celou dobu od jejich setkání působil pobaveně.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Na Shizu pomalu kotvící hned vedle něho nějak více nereagoval. Pouze se po ní ohlédl očkama ukrytýma pod černou ofinou a poté pokračoval ve vypařování negativní energie z každičkého póru svého těla. Ač se muž snažil k Chairovi promlouvat sebevíc empaticky, mladík tyto slova vypouštěl okamžitě druhým uchem ven. Jojo, nebezpečí… bla bla bla, koulel genin otráveně oči ke stropu jeskyně. Kdyby se ho kdokoliv zeptal, co ten chlapík v hadrech připomínajících deku povídal pět sekund dozadu, pravděpodobně by mu nebyl schopný odpovědět… pokud by k tomu uražený Miyamoto měl vůbec vůli vyvinout jakoukoliv snahu.
,,To je! To je!” Okamžitě se celý naježil, kdy mu rusovlasá sensei obratně propasírovala do úst kus ovoce. Byla to na jeho vkus až moc velká cukrová nálož a tak následující vteřiny jen seděl napjatě s rukama v pěst a obličejem připomínajícím zadržování kýchance, který by svojí silou měl zbourat půlku posezení. Pokud se předtím tvářil kysele, teď to nabralo úplně nových rozměrů.
,,Po tomto se už vyptávat nebudu,” koukl na sensei vyčítavě, ale rozhodně také napraveně. Hlavu následně otočil k ohni, předklonil se a s rukama zapřenýma o stehna poslouchal příběh o princi na útěku, zatímco si jazykem štoural v ústech a doloval kus ovoce zaseklý mezi zuby.
,,Myslím si, že kdyby to byla zrzka a do toho ještě princezna, tak by to smiřování šlo v mém případě celkem jednoduše,” odfrkl si, avšak víc se nevyptával. Druhý ovocný úder za nemísté otázky už riskovat opravdu nechtěl. I tak se pro jistotu ohlédl přes rameno, zda si jeho přísedící po pravém boku nechystá další munici.

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Ale nepovídejte,“ zamrkala Misaki zaujatě. Rozhodně neměla žádné informace o tom, že by se v této oblasti něco dělo. Byla hrozně zvědavá, ale přece jen měla misi. Mohla se ujistit potom.
Ostatně, kdyby s tím tamní měli opravdu takový problém, nejspíše by si najali někoho z vesnice.
Slova Shizu ji vytrhla ze zamyšlení. Zakuckáním zamaskovala zahihňání. Netušila, že měla její přítelkyně takové příhody z misí.
Po Chairových slovech však už smích nezadržela. Bezděky si nejprve vzpomněla na svou zrzavou dceru, která by na takové flirtovací hlášky reagovala opravdu úsměvně. Pak ji ale napadlo, jestli se chlapec náhodou nesnažil lichotit jí a vlastní sensei. I to byla zábavná myšlenka.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Shizu překvapeně zamrkala, když jí Chairo tak očividně zalichotil.
„Chairo-kun mou~! (Chairo přestaň~)“ zarděla se a vrazila mu pecku pěstí do ramene, načež se chytila za tváře.
„Tohle slečně nemůžeš jen tak říkat před ostatními~!“ zavrtěla se přehnaně stydlivě.
„Pořád,“ odvětila kunoichi na Beduinův vtipný dotaz, zatímco se Mukon na jejím klíně zahleděl na Chaira s jasným „dávej si bacha“ ve tváři.

„Co vy, Tetsuo-san? Jste nějaký zamlklý,“ obrátila se Shizu poté starostlivě na jejich klienta, který za celou dobu neprohodil s nikým jediné slovo.

Beduin, Tetsuo
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Vážně?“ pravil s obdivem a věnoval rusovlásce přímý pohled skrze dvojici štěrbin dřevěné masky. „Původně jsem si tuhle věc chtěl sundat a také se trochu najíst,“ zaťukal na kvalitní řezbářskou práci prstem, „nemohu vám však dělat ze setkání s významnými hodnostáři ještě větší stereotyp – to není hodno slušně vychovaného muže.“
Poněkud rozvernou atmosféru přeťal až dotaz jouninky, směřující k Tetsuovi. Ten doposud jen mlčky pozoroval dění v jeskyni – jak ostatně Shizu trefně podotkla.
„Gomene,“ opáčil s omluvným kývnutím hlavy, „obyčejně nebývám zrovna upovídaný.“ Tento fakt však nejspíše nikoho nepřekvapil. „…nicméně, rád bych si s vámi promluvil o samotě.“ Jeho slova patřila Beduinovi. Ten se krátce odmlčel.
„Beze všeho – omluvte nás, prosím,“ pravil v plén a postavil se, načež Tetsua zavedl do zákoutí točitých podzemních tunelů.

„Je možné, že nás odposlouchávají, jsou docela bystří,“ promluvil konečně Tetsuo, když nabyl dojmu, že už jsou dostatečně daleko. Do svého hlasu však nepropustil sebemenší náznak paranoi.
Maskovaný muž ledabyle mávl rukou. „Na tom nezáleží. Mám přístup k kartám včetně psychologického profilu – postaral jsem o to, aby měli dostatečný důvod tu vesnici navštívit. Doufal jsem sice v trochu jinou zrzavou Kokumotsu, ale tohle bude muset stačit.“
Prošedivělý muž si založil ruce na prsou. „Vaši sebejistotu bych si přál mít,“ odpověděl uštěpačně. „Rovněž bych ještě jednou rád podotkl, že s vaším bezohledným postupem nesouhlasím.“
Spoza dřevěné škrabošky se ozvalo uchechtnutí ryze povýšeneckého charakteru.. „Bojím se, že vy, samurajové, pro mě budete vždycky nepochopitelným úkazem společnosti.“
Tetsuo se napřímil; na své postavení a zásady s ním spojené byl patřičně hrdý – celá tato estráda s převlekem potulného šermíře pro něj byla sama o sobě urážkou na cti. „Narozdíl od vás, shinobi, dodržujeme striktní morální zásady – nedivím se tedy, že jsme pro vás nepochopitelným úkazem.“ Snažil se použít co možná nejvíce neutrální tón, lehkého nádechu arogance se však zcela zbavit nedokázal. „Očekávám, že svou část dohody splníte do puntíku.“ S těmito slovy se samuraj otočil na podpatku a zamířil zpět k ohni.
„Nemějte obav – vašim přičiněním získal klan Nagatoki mocného spojence. Mí lidé jsou již na cestě do Země železa,“ sdělil Beduin odcházejícímu muži. „A ještě něco – tohle je naposledy, kdy jste mě označil za shinobi.“
Samuraj se na okamžik zastavil, aniž by se otočil. „Máte pravdu, vy opravdu nejste shinobi… jste spíše nemoc,“ odpověděl zhnuseně. „Nevyhnutelná morová rána, která v této nepokojné době pohltí každého, kdo si přeje mír.“ Nečekaje odpověď, odešel.
Beduin konečně sňal masku z potem sužovaného obličeje a nasál studený, zatuchlý vzduch do hloubi plic. „Jo… Medice cura te ipsum.“ odpověděl tiše znaveným hlasem.

„Promiňte mi mou spontánní akci,“ omluvil se Tetsuo trojici svých společníků, „potřeboval jsem si něco ověřit.“ Samuraj tiše usedl k ohni a konečně se po vzoru ostatních chopil jídla. „Navrhuji odpočinek zkrátit na nejkratší nutnou dobu a poté hned vyrazit – co říkáte?“

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Beze všeho~“ zamávala Shizu dlaní na znamení, že jí nijak nevadí, když se dvojice na chvíli vzdálí.
„To víte, asi mají na probrání nějaké stařešinohonodstářké, pouštněsamurajské věci,“ zazubila se poté na zbytek osazenstva, zatímco se Mukon z jejího klína odebral zpátky do rusovlásčiny taštice.
Když se dvojice vrátila, Shizu se na ně s očekáváním v očích zahleděla, ale nic neřekla.
Zklamání v její tváři ale nešlo přehlédnout, když ani jeden z nich neřekl ani náznak toho, o čem si povídali, a Tetsuo se jen dal do plánování cesty.
„Hái,“ pronesla rusovláska smutně, zatímco se jí vrátil Mukon na klín, a s očekáváním v očích se na ni zadíval.
Shizu na něho shlédla a chvíli si ho jen prohlížela, načež se s pochopením ve tváři omluvně usmála a podala mu kus kandovaného ovoce.
„Misaki-chan, na jak dlouho to vidíš?“ optala se Kokumotsu na odhad, jak dlouho je písečná bouře ještě zdrží.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
,,Au! Snad jsem tolik neřekl,” zakňučel a začal si přes límec hladit rudnoucí rameno.
,,Protože,” zamyslel se na krátko, ,,princezna by nikdy netrefila takový přesný a tvrdý hák.” Při následné výměně pohledů s panem Chameleonem si Chairo začal uvědomovat, že v této jeskyni už opravdu není moc lidí, kteří by mu nechtěli jednu fláknout. Pokud to tedy již neučinili, jako tomu bylo v šermířově či zrzky případě.
,,Dobře dobře, už tak budu říkat slečnám jen při soukromém rozhovoru,” dal ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdal a pak se z místa od ohně odklidil několik metrů do ústraní za záda sensei. Zde si pak odepnul popruhy od zbraní, včetně pouzdra na zadku pro menší vybavení jako jsou shurikeny a podobně. To si pak dal pod hlavu, ulehl na záda a ještě chvilku zkoumal naražené rameno z kterého ho chvilkami brněla celá paže. Celkem si byl jistý, že bude hrát ráno opět jinou barvičkou než tomu bylo na přelomu posledních minut. Nebyl však lékař a tak to mohl brát jako takové malé překvapení, které na něho zítra čekalo. Promluvit o samotě? Zvláštní… Co by si asi tak mohli ti dva říkat tajného, když se doslova odpoledne poprvé v životě potkali, zvedl hlavu a sledoval, jak maskovaný muž odchází ruku v ruce se šermířem do ústraní. Staršímu muži i tak stále věřil z celé skupiny úplně nejvíc. Ať už při otázce dobra, tak i dovednostní. Začíná mi celkem chybět samota, podložil si ruce pod hlavu, zahleděl se do stropu a rozjímal o hlučných zrzavých princeznách doplněné o zvláštně tichého šermíře.

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Ale jistě, beze všeho,“ usmála se Misaki na dva odchozí a její úsměv vydržel až do chvíle, kdy se vrátili.
Chairo se nejspíš rozhodl využít zastávku ke spánku a rudovláska ho musela v duchu pochválit. Spát, kdy to bylo možné, byla pro ninju velká výhoda.
Co ji ale trápilo, byl Beduin a teď i Tetsu. Jen tak se zvedl a odešel s absolutně neznámým člověkem, který navíc působil docela nebezpečně. to bylo hodně podezřelé.
Měla však dost rozumu na to, aby se je nesnažila špehovat. Měl tu kolegy a ona nechtěla, aby některý z nich tušil, že se jí něco nezdá.
Dříve či později se to určitě dozví sami.
Z myšlenek ji vytrhla Shizu. „Hm… tuším, že tak za pár hodin.“

Tetsuo, Beduin
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Skvěle, v tom případě si dovolím věnovat nějakou tu chvíli odpočinku,“ odpověděl šermíř, načež se zády spořádaně opřel o drolivý pískovec, tvořící tamější stěny, a zavřel víčka s náznakem vrásek.
Zanedlouho dorazil i Beduin. Jestli ho nepříjemný rozhovor s Tetsuem znervóznil, nedal to na sobě nikterak znát.
„Doporučuji vám se pořádně obléct – jakmile vyhasne oheň, bývá zde docela vlhko a zima.“ Sám se chopil deky z nevyčesané kousavé vlny a tichým krokem zalezl za roh, kde také ulehl do studeného písku.

Jak Misaki předpověděla, tak se i stalo – za několik hodin písečná bouře vskutku ustala. Nebo to tak alespoň tvrdil jeden z maskovaných mužů, jenž přišel podat Beduinovi hlášení.
Ten ze sebe shodil tlustou kousavou přikrývku a protáhl se, až mu zapraštělo ve ztuhlých kloubech. „Díky. V tom případě bych rád do hodiny sbalil tábor a vyrazil. Podělte se o zásoby s našimi hosty – stejně jich máme víc, než dokážeme v dohledné době spotřebovat.“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
V tichosti několik metrů od táboráku usínal na místě, kam se před několika minutami odplazil. Nebyl si přesně jistý, kdy usnul. Většina osazenstva však byla tou dobou ještě vzhůru a diskutovala u srdce tábora v podobě ohně.
Ve večerních hodinách se probudil. Sedl si a rozhlédl se po táboře. Na první pohled nikdo nebyl vzhůru. Proč nikdo nechali vyhasnout oheň a niko nedrží hlídku?! V hlavě mu problesklo hned několik otázek. Promnul si oči a začal se zvedat. I když znal tuto poušť nejméně ze všech, tak měl pocit, že tu musí žít plno jedovaté či hladové fauny, která by si v době venkovní bouře jistě ráda pochutnala na čerstvém mase. Jen co se postavil, uchopil do ruky opasek s katanami a zamířil k východu, aby vykonal potřebu. Se značným odstupem pak opíraje se o své zbraně značnou dobu sledoval, jak venku poletují pruhy písku a různého dalšího bordelu. Za normálních okolností by měsíc krásně svítil na širé zlatavé duny. Aktuálně však skryl svou krásu za oponou přírodních vlivů.
,,Ještě že jsme tu,” odfrkl si skepticky, když si představil, že by se té bouřce musel vystavit na noc. K dokonalosti by snad už jen odklidil ty týpky v záclonách místo oblečení a snad by v klidu tvrdě prospal celou noc. Po této procházce na čerstvý vzduch se pak chystal zpět na své spací místo.

Ráno ho probral zvuk probouzejících se členů skupiny. Opět se zvedl, protáhl se a pás se zbraněmi si tentokrát zapl na sebe. Šel si sednout zpět na místo, které obsadil i minulý den u večeře a čekal na ostatní. Slova maskovaného muže o odchodu mu vnitřně udělala radost. Kdyby tu byly nějaké dveře, tak jim je snad i otevře. Darovaným zásobám se opět plánoval vyhnout. Ač mu z těch večeř nic nebylo a zpětně nechutnaly vůbec zle, tak si stál za svým.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
„Tak to se taky prospím. Můj ooji na mě určitě rád dohlídne že~?“ protáhla se Shizu a věnovala Mukonovi úsměv od ucha k uchu, zatímco si ten jen povzdechl.
Rusovláska si poté vytáhla jednu deku na zem, aby neprochladla, spacák, a druhou deku, kterou se přikryla hned poté, co si vlezla do spacáku. Deka to byla písečně žlutá, ale jen z jedné strany. Z druhé, která teď byla na vrchu, měla mráčkový vzor s růžemi.
„Uváh~ Oyasumi~“ zívla Shizu a zachumlala se do spacáku s dekou a spokojeně zavřela oči.
Mukon, sedící na rusovlásčině brašně, se chvíli tvářil jako ten nejzodpovědnější strážce ze všech, ale jen do chvíle, co Shizu usnula. To se totiž okamžitě sebral a zalezl si pod mráčkovou deku také, odkud mu zůstal čouhat jen ocas vedle dívčina obličeje.
„Mhmm~“ zafrfňala Shizu, když se probudila, a spolu se spacákem přes hlavu i dekou přes sebe se pomalu posadila, díky čemuž se zpod deky vykutálel i Mukon.
„Ohayo,“ pozdravila ostatní rozespale a měla se ke vstávání.
„Misaki-nee, nemáš s sebou náhodou kafe?“ zahleděla se prosebně na druhou ženu, zatímco si nemotorně balila své věci.

Misaki Kokumotsu
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti
Narozdíl od ostatních jen předstírala, že spí, a že to uměla opravdu dobře hrát. Rozdílu si mohl všimnout jen hodně zdatný lékař, ale takový tu kromě ní přece nebyl, že?
Bouře opravdu skončila podle její předpovědi a muži se měli k odchodu.
„Teda takhle štědrý Beduiny jsem ještě nepotkala,“ zazubila se žena nad pobídnutím k podělení se o zásoby. Její úsměv působil upřímně a odlehčeně, ale všímavější člověk v něm mohl vidět malý háček.
„Mějte se, pánové, a cestou moc nezlobte!“ zamávala na muže a obrátila se k Shizu. Byla tak roztomilá. Jak v dece s růžemi, tak s očima poznamenanými touhou po ranní kávě.
„Co tě nemá, Shizu. Jasně, že mám kafe,“ oznámila a jala se připravovat rendlík s voňavou pochutinou.

don papa Vypravěč
jeskyně uprostřed skalní soutěsky v poušti –> krytý vůz uprostřed pouště
Loučení s roztodivnou skupinkou maskovaných poutníků nepatřilo mezi ty nejdelší – ani jeden z mužů nebyl s to trávit volný čas zbytečnými plky, předávání zásob v plátěných pytlíčcích tedy probíhalo v zásadě v tichu.
„Tak to bychom měli, hned budeme mít lehčí krok,“ pravil Beduin a s lehkostí si hodil cestovní vak přes úzká ramena, „…a já alespoň nebudu mít těžkou hlavu z toho, že jsme zbytečně plýtvali.“ Pokynul svým druhům směrem k východu z jeskyně. „Přeji vám ničím nerušený zbytek cesty.“ S těmito slovy se se sunagakurskými shinobi a vysloužilým samurajem rozloučil, načež i se svou nepočetnou družinou vyrazil vstříc žhnoucím paprskům pouštního slunce.
Když osaměli, zašmátral Tetsuo v jedné ze sumek pod písečně béžovým pončem. Krátce prolistoval omšelý zápisník v koženém pouzdru a s typickou samurajskou slušností požádal Misaki o krátké doplánování další cesty podle svých zápisků. Na východ.

Poušť představovala prostředí plné extrémů; v noci zde občas i mrzlo, přes den se tu člověk cítil jako v rozpálené výhni. Cesta, jež nesourodá skupina absolvovala, se vinula pod obrazem druhého ze zmíněných trendů. I přes tuze nepříjemné horko však jejich kroky nic nenarušilo – tedy až do chvíle, než na prašné cestě (asi dvacet kilometrů cesty od jeskyně) narazili na na první pohled opuštěný krytý vůz. Velbloudi, kteří jej táhli, leželi bezmocně pod nánosem písku. Kočí seděl stále na svém sedátku, v ruce třímaje oprýskaný bičík. Byl v předklonu, skoro jako by spal. Pozorné oko si jistě mohlo povšimnout, že je vůz stále téměř plně naložený.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
krytý vůz uprostřed pouště
Vyrazili na cestu směr východ. Ne že by Chairo nějak zvlášť poslouchal taktickou rozmluvu mezi šermířem a Misaki… kdyby mu jeden nebo druhý ukázal libovolným směrem, tak jej bude beze slov následovat. Jiné možnosti mu ani nezbývaly. Všude kolem byl jen zlatavý písek a sem tam uschlá rostlina nebo kus kamene. Na dálku to všechno stejně vypadalo dost podobně. To že jdou ale východně mu došlo celkem brzy, jelikož mu sluníčko už od ranních hodin svítilo přímo do obličeje. Tlačící písek v botách už dávno přestal vnímat, stejně jako vypustil myšlenky ohledně toho, že si obuv někde rychle vyprázdní. Teď ho snad nejvíce rozčilovalo to teplo. Ve všem tom oblečení si připadal jako ve skleníku a tak si horní díl prostě sundal s tím, že bude lepší trpět večer na spálenou kůži, než aby se tu teď před všemi uvařil. Vybledlou zelenou vestu typickou pro Sunu si zavěsil na batoh a tričko jenž měl pod ní si mrsknul na hlavu, aby předešel úpalu.
,,Jak daleko vůbec půjdeme?” zeptal se všech v naději, že mu někdo znalý odpoví. Čekajíce na odpověď v dálce zahlédl neobvyklý objekt, který se vyjímal velikostí.
,,Zdá se mi to…” zamrkal očkama, ,,nebo ja támhle něco podivného? Možná povoz.” Z pochvy vytáhl katanu a pak se začal rozhlížet kolem sebe. Hrotem čepele podebral přikrývku hlavy v podobě černého trička a přemístil jej na své pravé rameno. Pomalu se začal přibližovat v úmyslu zjistit, co je záhadný povoz zač.

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
krytý vůz uprostřed pouště
„Yattaa~ (Huráá~)“ zaradovala se Shizu, když jí byla přislíbena káva. Do té se po sbalení věcí také s chutí pustila a s blaženým výrazem vydechla.
Zbytek rána probíhal relativně rychle, a skupinka ze Suny se brzy opět vydala na cestu spalující pouští.
Ta probíhala dlouho ničím nerušeně, dokud se před nimi neobjevil neobvyklý pohled.
Vůz, stojící ve dne uprostřed pouště, byl sám o sobě dost podivný úkaz, natož pak když byla zvěř, co ho táhla, uvězněna pod pískem. Něco se tu muselo stát!
„Misaki!“ křikla Shizu na rusovlásku, a sama okamžitě vyrazila k vozu. Mukon se jí mezitím vyšplhal na rameno, kde zaujal obezřetný postoj.
„Drž se u mě, Chairo!“ přikázala rusovláska svému studentovi, když ho míjela, a vrhla se ke kočímu, aby mu mohla poskytnout lékařskou pomoc.
„Oi, osha-san! Daijoubu!? (Hej, pane kočí! Jste v pořádku!?)“

Misaki Kokumotsu
krytý vůz uprostřed pouště
„Ještě je to docela daleko,“ zamyslela se Misaki, po očku pozorujíc mladíky, jak se uprostřed pouště prostě svléká. Večer ji čekalo ošetřování spálenin, to věděla už teď. A to si myslela, že zásady bezpečného cestování pouští se probírají už na Akademii. Sama si tím, ale nebyla vůbec jistá, protože v jejím klanu se tohle děti učily snad ještě dřív, než začali mluvit.
„Shizu, poč…,“ chtěla ji zastavit, jakmile se žena rozeběhla k objevenému vozu, ale nakonec se zarazila sama. Shizu a Mukon byly přeci jen skvělý tým. Sama se tedy rozeběhla k velbloudům a cestou rozpustila špunt na své nádobě.
Opatrně se rozhlédla, zda neuvidí okolo něco podezřelého a poté začala pomocí svého písku vysvobozovat nebohá zvířata z pod jejich těžké přikrývky.
Tohle bylo zatraceně divné. Vůz tu prostě jen tak stál a velbloudi byli zavaleni? To nedávalo smysl.

don papa Vypravěč
krytý vůz uprostřed pouště
Kočí na oslovení nereagoval; vzhledem ke svému stavu ani nemohl. Při bližším pohledu, jež se drobné rusovlásce naskytl, byly pod zákrytem volného vesnického hábitu v barvách písku a matné zeleně patrné jasné naběhlé cévy povrchového žilního systému. Krev v nich nabývala temně fialového odstínu a tvořila po celém mužově těle jakousi nepříliš vábně vyhlížející mramoráž. I naprostému lajkovi muselo být nad nebesa jasné, že má kočí v žilách něco, co do nich vskutku nepatří – a také fakt, že je už nějakou dobu po smrti.
To samé platilo pro párek velbloudů. Jakmile Misaki ze zvířat nával písku odstranila, zjistila, že pod drsnou srstí dromedárů zejí tlusté fialové linie žil. Jejich srdce rovněž už nějakou tu chvíli nebila.
Chairo – který jediný nespěchal směrem k povozu a namísto toho sledoval své okolí – si mohl povšimnout jednoho poměrně důležitého faktu. Nikde v okolí nezaznamenal jiné stopy, než jejich vlastní. Vzhledem k předešlé písečné bouři se nebylo čemu divit. Co už však jistou dávku podezření vzbuzovalo, byla absence známek proběhnuvšího boje. Stejně tak zboží v krytém voze se zdálo netknuté – šlo vůbec o loupežné přepadení? Nebo snad útočníci šli po něčem konkrétním? Nebo šlo o něco zcela jiného? To byla palčivá otázka, jež nyní tíživě poletovala ve vzduchu.
Tetsuo se zastavil pár metrů před vozem. Jako jediný ze skupiny nepůsobil situací příliš překvapen. V absolutní tichosti podřepl a promnul hrubá zrnka písku mezi prsty.
‘Tak tohle je cena za jeho pomoc…’

Chairo Miyamoto
Tým Omega
krytý vůz uprostřed pouště
Tušil už z dálky, že před nimi zrovna moc života nečeká. Velbloudi uložení pod přikrývkou písku i bez blízkého zkoumání vypadali, že je bouře z předešlé noci uložila k nekonečnému spánku. Něco tomu celému ale chybělo.
Z přemýšlení ho vytrhla až rusovlasá sensei, která mu rychlým postupem k vozu dala jasnou nápovědu v podobě stop, jenž za sebou zanechala. Tak ty tu chybí, prozřel okamžitě. Tou dobou už nad ním Shizu měla působivý náskok několika desítek metrů. I kdyby zareagoval ihned, nedohnal by jí. Tím si byl naprosto jistý. Zrychlil a dorazil až k vozu. Prošel kolem zvířat a cítil smrad hnijícího masa nad kterém ve vzduchu poletovala hromada hmyzu. V takovém vedru rozklad probíhal rychle.
,,Sensei,” promluvil na majitelku chameleona, když k ní dorazil. ,,Nikde tu nejsou žádné stopy. V písku, po boji, prostě nic.”
Bouře z předešlé noci místo činu zajisté z velké časti uklidila. I tak sled událostí musel být rychlý. Posouzení stáří mrtvol ale ponechal na povolanějších. Sám pak hodil své tričko přes kolo vozu, obešel ho a v jeho zadní části se vyhoupl nahoru, aby prohledal vnitřek. Vše vypadalo tak…. úhledně. Zboží nebylo poházené ani poničené.
,,Vy už jste to někdy viděl?” vykoukl z postranního okénka, kde klečel šermíř a rukou hladil písek. Nevypadal ani trochu rozrušeně oproti zrzkám. Jistě musel být léty ostřílený. I proto Chairo tušil, že právě u něho by mohl dostat odpověď.

Tetsuo
krytý vůz uprostřed pouště
Samuraj si dopřál krátkou chvíli na přemýšlení, než se jal mladíkovi odpovědět. „Přepadených karavan jsem za svůj život viděl desítky, možná i stovky,“ začal s takticky volenou opatrností, „tohle konkrétně ale vidím poprvé.“
Technicky vzato nešlo o lež. Chlapci na jeho otázku odpověděl pravdivě, nebo lépe řečeno – doslova. Ano, přepadených povozů za svou kariéru viděl vskutku mnoho a tento druh přepadení viděl opravdu poprvé. Rozhodně se však nedalo říct, že by nevěděl, oč se jedná.
‘Jistě, zásady… nikdy nikoho nezabíjí, ale stejně se kolem něj běžně válí hromada mrtvol…’
Rozhodl se problémy raději zamluvit. „Rozhodně to nepůsobí jako loupežné přepadení – skoro ani jako sabotáž.“ Tetsuo věnoval významný pohled mrtvému kočímu. „Působí to na mě spíš jako varování…“

Shizu Nakirei, Mukon
Tým Omega
krytý vůz uprostřed pouště
Když se jí naskytl bližší pohled na kočího, Shizu si zděšením zakryla ústa.
Přišli pozdě. A kdyby jen to. Tohle bylo velice zvláštní úmrtí.
„Nedotýkejte se jich!“ zavelela okamžitě ke zbytku skupiny. Tohle nebyla mechanická smrt. Mohlo jít o cokoliv, včetně jedu, který se klidně mohl přenášet i dotykem.
„Mukone,“ špitla ke svému šupinatému společníkovi, který jen přikývl a vyskočil na vršek povozu, kde se jal střežit okolí.
Shizu si mezitím vytáhla svou brašnu a natáhla si rukavice.
Proč si ten muž takový osud zasloužil? A kdo to měl na svědomí? Tohle nebylo dílo banditů. Cizí shinobi? Proč by riskovali prozrazení?
Po chvíli ohledávání objevila na těle kočího něco, co ji trošku uklidnilo, ale zároveň znepokojilo.
Velice precizní vpich po injekci.
A ta příčina smrti… Čekala selhání orgánů nebo nějakou jinou známku otravy, ale dehydratace?
„Hm,“ broukla na odpověď Chairovi, aniž by vzhlédla od své práce. Absence stop nebyla tak podivná vzhledem k té bouři. Ale ta absence jakéhokoliv vzdoru.
Ti nešťastníci buď byli v nesprávný čas na nesprávném místě, nebo…
Kunoichi se obrátila na jejich klienta, který tu variantu právě zmínil.
Varování.
„Věděl někdo o vaší výpravě, Tetsuo-san?“ zeptala se samuraje.

Tetsuo
krytý vůz uprostřed pouště
Pohledem, ještě krátkou chvíli fixovaným na vyprahlé mrtvole, plynule přešel k drobné rusovlásce. “Nikdo,” odpověděl bez váhání, “...ale v tuto chvíli to už nejspíš ví všichni z mého klanu.” Odpověď, jež jounince poskytl, byla pravdivá, chyběl jí však kontext. Záměrně. “Artefakt, který se s vaší pomocí snažím získat, má pro klan Nagatoki nesmírnou duchovní hodnotu. A pro mě taky - je to má cesta k vykoupení.”
Zahanbeně sklopil zrak do písečných záhybů pod nohama. “Je to má jediná šance na znovunabytí cti… na seppuku jsem neměl dost odvahy. Jistě si všimli, že jsem uprchl.”

Chairo Miyamoto
Tým Omega
krytý vůz uprostřed pouště
Z rozhovoru mezi rusovláskou a šermířem necítil žádnou známku neupřímnosti. Proč taky, však právě těmto dvoum na misi nejvíce důvěřoval. Ani stav vnitřku vozu nevypovídal o opaku… vše tu bylo srovnané tak, jak se to pravděpodobně naložilo.
,,Pokud ty kdo tohle udělal znáte, tak byste mohl znát i podstatu toho jedu, na který umřel on,” ukázal na bezvládného kočího a pak dodal. ,,Případně znát složky protijedu.”
Nikdy jed nepoužíval a v blízké době to ani neplánoval. Stejně tak jej ani nevyráběl a tak netušil, zda to co řekl dávalo smysl. Nepochyboval ale o tom, že si to hovořící dvojce přebere správně. Následně pak pokračoval v bližším ohledávání uvnitř. Tentokrát zaměřenému spíše na hodnotnější věci. Pokud by tu byly, tak je dost možná posledním, kdo by je zvládl ocenit předtím, než je pohřbí poušť.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, Chairův dům
,,Byla vždy slova, kterými se Samurajové řídili. Čest: Smysl pro čestný souboj, nikdy by neměl on sám být iniciátorem přesily proti soupeři. Samuraj by neměl lhát v zásadních věcech." Tak zněl úryvek z knihy, kterou Chairo před pár dny dostal od neznámého staříka. Od té doby věnoval každý den, minimálně hodinu čtení, aby se mu tyto fráze vryly do paměti a dnes tomu nebylo jinak. Seděl ve svém pokoji u stolku a jednou rukou si podpíral hlavu, aby mu nepadala na dřevěný stolek. Zároveň mu dlaň sloužila jako univerzální stínítko, jelikož seděl přímo naproti oknu, ve kterém neměl žádné záclony. I přes to se však sluneční paprsky nevzdávaly bez boje a úspěšně si hledaly cestičku mezi prsty.
Když se ozvala rána tříštícího se skla, tak Chairo stihl jen reflexivně zvednout hlavu a zaklonit se, čímž se neúspěšně pokusil o úhybný manévr. Naneštěstí mu v ten moment přistál letící kámen přímo na čelo, což zapříčinilo, že se černovláskovi nohy pomalu odlepily od země a vylétly do vzduchu. Vlastně ani nevěděl jak, ale najednou koukal přímo do stropu a přemýšlel, zda to prasknutí pod ním byly jeho záda nebo levná a nejednou opravovaná stolička.
,,Jakej šmejd mi sem hodil ten šutr!" vykoukl z rozbitého okna i s kamenem v ruce a byl připravený na odvetný úder.
,,Jeee, dobrý den sensei, kam běželi?!" upoutala jeho pozornost rusovlasá žena s chameleonem, která očividně také napomínala tajemné záškodníky. Mladičký genin se okamžitě začal rozhlížet do všech stran s nadějí, že by aspoň jednu z těch osob, na které slečna Nakirei křičela, přistihl. Bohužel neúspěšně... Krom kolemjdoucích obyvatel Suny, kteří se raději ani pohledem nezapojovali do této rozmíšky, tu nebyl žádný podezřelý deviant. Chairův pohled se následně s úsměvem upřel k velitelce jeho týmu. ,,Co tu vůbec děláte? Jakto, že nejste na zkouškách?“ zeptal se jí zvědavě, zatímco mu na rudém čele vyrůstala boule.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovo domem
„Tam!“ zabodla Shizu bez zaváhání prstem směrem, kterým před chvílí volala.
„Máš vůbec nějaké svědomí?“ optal se jí skepticky Mukon.
„Byla jsem na úvodní ceremonii~!“ nedbala chameleonova pošťuchování rusovláska a odvětila Chairovi vesele.
„Teď už je ale zkoušení těch dvou v rukou zkoušejících. Pojď dolů, Chairo-kun, máme práci~!“ zavolala na mladíka do okna a poplácala se obrazně levačkou po zatnutém bicepsu pravačky.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, Chairův dům
Ještě naposledy se podíval směrem, kterým rusovláska ukázala. Když tam nikoho nespatřil, tak nadobro vzdal své šance ohledně dopadení neznámých výtržníků.
„Práci?“ zopakoval Chairo po své sensei a jeho pohled sjel na střepy, které byly roztroušené až do půlky místnosti. „Ale to okno... No dobře, uklidním to pak. Za chvilku tam budu.“
Chlapec následně zalejel zpět do bytu, aby si vzal potřebné věci na cestu. Nevěděl sice co přesně půjdou dělat, ale vzít si meče rozhodně nebylo na škodu. Za pár minutek stál před barákem na ulici.
„Tak jakou práci máte na mysli?“ zeptal se zvědavě, když v tom jeho pozornost upoutal její společník, na kterého se Chairo začal smát. „Dobrý den pane Chameleón, ze shora jsem si Vás vůbec nevšiml...“

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovo domem
„Jmenuji se Mukon,“ opravil ho oslovený odměřeně, a bleskurychle, skoro až výhružně, sestřelil jazykem kolem prolétající mouchu, kterou následně slupl.
„Každopádně,“ vložila se do rozhovoru raději rychle Shizu s lehce skeptickým úsměvem, „chuuninské zkoušky jsou velká věc, a s tím kolik je potřeba perzonálu na jejich chod je zapotřebí vypomoct Suně s věcmi jako je čištění záchodů, roznáška jídla, hlídání dětí,...“ pustila se rusovláska do výčtu věcí, co Chaira čekají.
„Hihi, né, neboj, dělám si srandu~!“ zahihňala se Shizu rošťácky, když viděla chlapcův výraz.
„Tvůj úkol bude dohlédnout na bezpečnost na jednom náměstíčku, kde se koná pouť,“ usmála se na něho s narůžovělými tvářičkami. Až podezřele při tom kladla důraz na slovo „tvůj“.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovým domem
,,Mukon... Mukon," promítal si Chairo v hlavě. Věděl, že už to jméno někde slyšel, ale měl takové tušení, že ho opět zapomene. Často když si vytvořil u někoho nějakou přezdívku, tak se jen těžce učil onu osobu oslovovat jinak. Z myšlenek ho opět vrátil do reality až letoucí jazyk malého plaza, jenž zpacifikoval prolétající hmyz. Když uslyšel mluvit rusovlasou sensei o závodech, tak začal přemýšlet nad kvalitní výmluvou, proč musí zrovna teď domů. Naštěstí jí nakonec nemusel použít, protože se ukázalo, že se jedná jen o nevinný žertík, díky čemuž mladíkovi spadl pověstný kámen ze srdce.
,,Hlídat na náměstí? Myslíte, že to zvládnu?" zeptal se jí s jistou dávkou nejistoty v hlase. Nemyslel si, že je ten pravý pro tento úkol, protože byl často rád, že uhlídal sám sebe, natož aby dával pozor na nějakou veřejnou akci.
,,A Vy plánujete jít kam...?" zamyšleně přimhouřil oči směrem k zrzce.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovo domem
“Samozřejmě že to zvládneš! Co se na tom dá nezvládnout?” rozhodila Shizu rukama, jako kdyby se jí Chairo ptal, jak se chodí rovně.
“Nebo jsi na akademii podváděl, hm?” koukla po mladíkovi podezřívavě, ale po chvilce se jen poťouchle uculila na znamení, že si ho jen dobírá.
“A já půjdu s tebou!” zazubila se vzápětí.
“Strašně dlouho jsem nebyla na pouti! Nee, ooji, vystřelíš mi nějakého plyšáka~?” začala se Shizu rozplývat.
Oslovený Mukon si jen s pomyslnou kapkou na čele povzdychl.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovým domem
,,To určitě ne," začal Chairo zmateně mávat rukama, když na něho bylo uvaleno podezření z podvádění na akademii. ,,No možná mi občas omylem ujely oči do sousedova testu, přiznávám."
Následně však rusovláska uvedla vše na pravou míru a tak si chlapec i přes prozrazení oddychl a doufal, že tohle jeho provinění sensei přejde bez povšimnutí.
,,Já jsem na pouti nebyl nikdy," odpověděl černovlásek trochu smutně. Jeho smutek však obratem zcela rozšlapala představa jak chameleon na dívenky rameni drží zbraň a střílí po špejli. Jeho fantazie dokonce přerostla do takové míry, že si začal představovat divoký západ v podání chameleónů, kdy stojí k sobě čelem s koltama proklatě nízko u ocasu.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, před Chairovo domem
„Oooi, na co čekáš, Chairo-kun!?“ vytrhlo mladíka z jeho fantastických představ volání Shizu, která se už vydala natěšeně napřed a mávala na něho od rohu nedaleké ulice, kde se loudá.

Vypravěč
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Nebýt chuuninských zkoušek, nevyvolala by komorní pouť na jednom z menších náměstíček Skryté Písečné takový povyk. Prohnaní majitelé atrakcí si touto skutečností byli opravdu velice jistí a neváhali jí využívat. Vždyť jaká jiná událost donutí lidi ze všech koutů země Větru vycestovat do hlavního města než slavnostní klání mladých shinobi? Odpověď byla jednoduchá – žádná.
Každý z příchozích diváků, ať už bohatý kupec či nemajetný farmář, se v očích provozovatelů poutě stával jakýmsi chodícím váčkem plným (v případě zchudlého rolníka spíše „obsahujícím“) ryo. Byla to jednouchá matematika: více kráčejících měšců, větší profit.
Z pohledu běžného člověka, který nad situací nepřemýšlel z hlediska ekonomického – a který si na místo lidí nedosazoval peníze – došlo v ulicích také k jistým změnám, jež kdekdo zaregistroval.
Úzké průchody mezi pískovcovými budovami nyní zdobily pestrobarevné vlaječky a praporky, odkazující hemžící se lid pod nimi k návštěvě onoho náměstí, na kterém se všechna ta velkolepá slavnost konala. Dobrá, možná nebyla zas až tak velkolepá.
Kdo se rozhodl dojít z úzké uličky až na rozšiřující se prostranství kruhovitého tvaru, spatřil několikero stánků s všemožnými atrakcemi a u nich stojící zaměstnance poutě. Většina z nich buď pořvávala na kolemjdoucí afektovaným tónem a nabádala je k vyzkoušení jedné z aktivit nebo ke koupi roztodivných suvenýrů za nehorázně přiražené ceny.
Dominantou celého uskupení stánků byla provizorní aréna tvaru obdelníku uprostřed náměstí, obehnaná narychlo stlučeným plotem z časem zkoušených dřevěných planěk. Muž s řídnoucími vlasy, stojící opodál, lákal – jeho slovy – „statečné vyzyvatele“ na přátelské souboje o ceny.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Jééé~“ zvolala ohromeně Shizu stínící si dlaní oči, když spolu s Chairem a Mukonem dorazili na ono náměstí, které se proměnilo v pravý opak sunagakurských ulic.
„Kam jenom půjdeme jako první, Mukon-kun?“ začala se rusovláska nadšeně rozhlížet kolem jako veverka, která si nemůže vybrat, po jakém oříšku se vrhne jako první.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Wow, tady je ale lidí..." sledoval užasle celé okolní dění. Těch atrakcí tu bylo opravdu velké množství a ještě více rodin, které by na nich dováděly. Byla tu i ona zmiňovaná střelnice, kde se pokoušeli mladí gentlemani vystřelit krásnou výhru drahým polovičkám v podobě papírových růží všech velikostí. Ta největší představovala výzvu pro ty nejlepší, konkrétně pět špejlí na ten samý počet výstřelů.
Chaira ovšem zaujaly i jiné atrakce. Jednou z nich byla zajímavě vypadající aréna. Podle slov jednoho z majitelů to vypadalo na nějaký souboj, jehož náplň muž prozatím nechával utajenou ve své hlavě.
,,To bude určitě nějaký podfuk," pomyslel si černovlásek, přičemž protočil oči v sloup. Při pomyšlení, že by mohlo jít o nějaký druh pouličního zápasu se mu však začínaly maličko zapalovat lítka.
Teď tu byl ale na misi a zároveň i se svou sensei. Musel se chovat zodpovědně a rozumně, což si neustále kladl na paměť.
,,Sensei... sensei... Haloooo!" zvyšoval postupně sílu tónů hlasu až nakonec poklepal zrzce na rameno. Ta sršela nadšením snad úplně nejvíc a tak nebylo lehké získat si její pozornost. ,,Kde budeme vlastně hlídat a máte nějakou taktiku?"

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Získat si zpět její pozornost chvilku zabralo.
„Hmm?“ obrátila se na něho konečně po chvilce Shizu a zamrkala.
„Jaképak ‚my‘?“ zatvářila se rusovláska naprdle a založila si ruce v bok.
„Já mám dnes dovolenou, Chairo-kun! Byla jsem jen tak moc milá, že jsem ti osobně přišla zadat tvůj úkol!“ objasnila mu velkoryse situaci s pozvednutým nosíkem.
„Takže to koukej brát vážně, ať nám s Mukonem pouť nic nezkazí~!“ loupla po chlapci jedním očkem, načež se rošťácky zazubila.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Takže na to budu sám?!" vyděsil se v duchu a nesměle polkl tu kupu starostí, jenž mu právě spadla na hlavu.
„No tak dobře... Kde teda začít,“ začal se rozhlížet dokola kolem, jakoby hledal jakékoliv podezřelé subjekty. Neměl ani za mák tušení, kam se postavit, aby pokryl co možná největší úsek a zároveň působil s co největším respektem. Ono snažit se o to byla jedna věc, jenže v jeho zmatkářském stavu to opravdu nebylo nic, co by bylo možné. Měl zajistit poklidný průběh této akce sám a co hůř... pokud se mu to nepovede, tak na něho budou jeho dráha sensei a její barvu měnící mazlíček nakrknutí dvojnásob.
„Hehe, tak já jdu teda hlídat,“ promluvil skeptickým tónem a ukázal směrem, kam se chystal jít. Po třech krocích si uvědomil, že odtud vlastně právě přišli a tak se tato trapná chvilka čím dál více prohlubovala.
Jasně, že na druhou stranu, okamžitě se opravil a dělal jakoby nic. Aby nával stresu nepolevil, tak se mu povedlo geniálně zakopnout o jediný kámen široko daleko, který si tam spokojeně ležel už několik měsíců a málem se rozplácnout před všemi přítomnými. Při pohledu na svojí nadřízenou už snad raději nic neříkal a šel si stoupnout několik desítek metrů od centra dění. V tomto případě šlo onu arénu, ve které se měly konat amatérské zápasy.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Po sdělení, že je tento úkol čistě jeho starost, se mladík začal chovat, jako kdyby zapomněl ty nejzákladnější společenské vlastnosti.
Rozhlížel se a tvářil, jako kdyby ho měli každou chvíli přepadnout věřitelé, chodil sem a tam, a rovná země byla najednou samá překážka.
Shizu ho během jeho trápení s úsměvem a rukama za zády sledovala, jako kdyby vůbec o nic nešlo, a to, že z něho nespouštěla pohled, mu patrně moc nepomáhalo.
Když se div nepřerazil, zakryla si ústa dlaní a tlumeně se zahihňala.
„To je tak roztomilý~“
„Vážně ho chceš nechat bez dozoru...?“ pohlédl na ni skepticky Mukon.
„Mějte trošku více důvěry v budoucí generaci sunagakurských shinobi, ooji-san!“ napomenula ho významně Shizu, během čehož chameleonovi stekla pomyslná kapka skepse po čele.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Kolem provizorního ringu to doslova a do písmene vřelo nadšením. Dvojice zápasníků se přihlížejícím, jež si nevydobyli místo v přední řadě, míhali škvírami mezi na sobě natěsnanými diváky.
Rytmické klepání dřevěných bokkenů o sebe čas od času pročíslo bujaré zajásání fanoušků, když jeden z šermířů dostal byť jen na vteřinu převahu nad tím druhým.
Ano, dalo se dost dobře říci, že se jednalo o dnešní středobod zájmu v oné čtvrti Sunagakure no Sato, poněvadž ani jeden ze stánků s atrakcemi se netěšil takové popularitě, jako právě aréna.
Už jste si vsadil, mladý pane?, ozval se zničehonic za Chairovými zády drobný, podsaditý mužík s kasičkou v ruce a červenou buřinkou na hlavě. Knír měl snad delší než vlasy a malá prasečí očka zářila nadšením.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Se zájmem sledoval souboj v dáli a využíval tak svojí výškovou převahu nad většinou populace Sunagakure. Figurovat jako divák v rámci této mise bylo ideální. Díky prozatímnímu klidu si mohl také užívat umění těchto dvou šermířů a možná se tím i inspirovat.
Když se mu ozval hlas za zády, tak se otočil a spatřil může s lišáckým pohledem.
,,Vsadit si..?" zamyslel se a začal uvažovat o tom, co ho hazard na ulici naučil. ,,Pochybný pán mi nabízí investovat drobnou částku do něčeho, u čeho z dlouhodobého hlediska nemůžu profitovat..."
,,Jasně, že si vsadím," odpověděl s úsměvem a na dně kapes vyhrabal pár Ryo. ,,Dejte mi to na toho menšího, jak se tak obratně pohybuje."
V ten moment by mu za takové vyhazování peněz jeho mozek nejraději nafackoval, ale zlozvykům z dřívějška šlo jen těžko odolat.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
„Znamenitá volba!“ zvolal kníratý mužík a prasečí očka se mu nadšením zaleskla. "Obchod" – tak své živnosti říkal – se mu dnes dařil. Kvůli svému vzrůstu přes davy diváků sice neviděl, narozdíl od nich ovšem moc dobře věděl, že si mladý shinobi vsadil na správnou kartu.
Sotva vyinkasoval chlapcovy peníze, ozvalo se několik za sebou jdoucích zvuků nápadně připomínajících klepání masa dřevěnou paličkou a vyšší ze zápasníků se pod náporem úderů složil k zemi. Krátký moment ticha vystřídalo euforické vřískání přihlížejících.
Chairo – především díky své výšce – mohl vidět, jak do arény naskočil jakýsi řečník a začal burcovat dav.
„Ano vážení, to byla rychlost a neohroženost našeho drobného ronina!“ Dav opět zareagoval hlasitým potleskem a výskotem. „Náš dosud neporažený válečník se půjde osvěžit a za půl hodiny přijme dalšího vyzyvatele!“ S těmito slovy se rétor společně se zápasníky uklidil mimo hrazení arénky.
Lidé se začali pomalu rozcházet, nebyl důvod setrvávat na místě, kde se nic neděje. Náhlý zmatek a strkanice přišly vhod muži v krátkých kalhotách a otrhané vestičce, jenž se jal vylovit jednomu z diváků něco cenného z pootevřeného batohu.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Sotva dopadlo pár kovových mincí do prostě vypadající pokladničky, tak začala stoupat atmosféra a nadšení v publiku které ucítilo, že to s jedním ze zápasníků nevypadá vůbec dobře. Skutečně se tak stalo a jeden z bojovníků padl na zem. Naštěstí to byl ten, který vypadal v očich Chaira slabší, což znamenalo vítěznou sázku.
„Takže ten šikovný šermíř patří k vám?“ zeptal se tmavovlasý klučina zvědavě. Napadlo ho, že prohodit s tímto bojovníkem pár slov by mohl být větší přínos, než se na první pohled může zdát. Následovala strkanice, při které se horda lidí přemisťovala k další atrakci, či se pokoušela zaujmou co možná nejlepší pozici ve frontě u stánku s cukrovou vatou. Chairo tuto přívalovou vlnu jen tak tak ustál a pokoušel se neztratit z dohledu toho zvláštně koukajícího chlápka. Dokonce se mu v té situaci podařilo spatřit, jak nějaký šikovný kapsář napomáhá jednomu z náštěvníků od velké zátěže na zádech. Stačilo však pár šikovných kliček a úhybů a tato otrhaná zlodějská myška zmizela v moři lidí dřív, než by se za ní stihl chlapec rozběhnout.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
„Ano, jistěže, je jeden z nejlepších!“ zahlaholil muž v buřince a nadšeně sepjal ruce. „Chtěl byste se s ním vidět?“
Kníratý mužík sice působil, jako by chtěl Chairovi pomoct, ve skutečnosti to však byl jen další tah, kterým z něj mohl vytáhnout nějaké peníze.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Mohl bych?“ odpověděl Chairo nadšeně. „Byl bych rád.“
Tak nějak automaticky se Chairo zařadil vedle může a čekal, kam ho zavede. Byla sice pravda, že tu měl hlídat, jenže teď předním stála opravdu lákavá nabídka, které nešlo odolat.
Přeci se tu za tu chvíli nic nestane... A kdyby ano, tak to uslyším a v čas zasáhnu, pomyslel si. Na první pohled tu vše probíhalo v naprostém pořádku a nic viditelně nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo jakkoliv změnit.
„Ale mám jen chvilku,“ upozornil pána, jelikož nechtěl zklamat svojí sensei, která si právě teď s velkou pravděpodobností někde užívala zábavu.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
„Ale dozajista, mladý pane,“ začal opět úlisným tónem podporovat Chairovu důvěru v něj, „jen je třeba počítat, že čas našeho šampiona je velice cenný a je třeba mu ho nějak vykompenzovat.“
Při slově "vykompenzovat" se mu knír div nezavlnil blahem, když ve vzduchu cítil další profit.
„Kolik můžete nabídnout za schůzku?“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Jen co zaznělo slůvko "kompenzace", tak se Chairo na malý moment zastavil.
,,Já u sebe bohužel žádný finanční obnos nemám. Takže se bojím, že to asi nevyjde," řekl zklamáně a našpulil rty do strany jakoby se pokoušel vymyslet nějaký jiný způsob. K jeho smůle žádné nápady do jeho hlavy nedorazily a rozhodně nestál o to se dostat do ještě tíživější situace, než byla tato.
,,Omlouvám se, že jsem Vás zdržoval pane," otočil se na onoho může a se sklopenou hlavou vykročil k odchodu.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Vypoulil malá očka zděšením, div mu nevypadly – tak moc ho potenciální ztráta zisku vystrašila. Musel rychle vymyslet, jak chlapce obere o další chechtáky.
„Ale to né, není třeba se unáhlovat, mladý pane. Jistě na něco společně přijdeme,“ začal co možná nejrychleji zachraňovat situaci.
Jeho pohled sklouznul k Chairovým chladným čepelím v pouzdrech na zádech. Nad buřinkou se mu zaleskla pomyslná žárovička. „Vidím, že mladý pán je také zkušený šermíř,“ pravil úlisně a buclatým prstíkem namířil na geninovy zbraně. „Co kdybys zkusil vsadit svou výhru na sebe a zkusil štěstí v ringu? Stále ještě nemám dalšího zápasníka.“
Moc dobře si uvědomoval, že chlapec má proti elitnímu šermíři jen mizivou šanci zvítězit a zúročit tak svůj případný vklad.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Při možném "kompromisu" se zastavil. Stále tu hořel malý plamínek naděje, že by to třeba vyšlo.
Chtěl toho šermíře opravdu tak moc vidět...? Jasně že chtěl! Bohužel to sebou neslo i řádnou daň, jenže i tu je někdy třeba zaplatit.
,,Vypadá to, že o mě stojí," napadlo ho v duchu, když stál tomu muži za to přemlouvání a tak si ho pozorně vyslechl.
,,Dobře, mám s tím jen malý problém," otočil se a měl na prsou založené ruce.
,,Ohledně toho vkladu. Jak jsem říkal... Skoro nic nemám a tyhle meče nikdy v sázku nedám," začal povídat, přičemž poklepal rukou na pouzdra v kterých zbraně byly. Katana byla pro samuraje totiž vždycky něco víc. Byla to taková duše daného uživatele a samuraj bez katany byl jako pastýř bez ovcí. ,,Moje sázka je taková, že v případě mé prohry si můžete nechat ty vsazené Ryo z předešlého souboje, které jsem vyhrál. Zároveň bych řekl, že na tom souboji vyděláte velkou sumu. Koneckonců většina diváků nejsou ani shinoby natož šermíři, budou dávat na první dojem a s velkou pravděpodobností vsadí na "toho obra, který přeci nemůže proti o téměř hlavu menšímu typkovi vyhrát."

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
O jeho zbraně neměl sebemenší zájem, na jejich prodej neměl ani oficiální licenci. Úplně mu stačilo, aby vešel do ringu[, nechal se porazit a vydělal mu tím způsobem další peníze za zprostředkování sázek. „Ale jistě, na vaše kovové miláčky ani nesáhneme,“ ujistil ho a slizce se usmál.
Ukázal na ring. „Za dvacet minut se tam dostavte, peníze si nechám u sebe.“
Byla to rozhodně dobrá a zároveň i finální nabídka, kterou se Chairo rozhodl vsadit za to, aby měl aspoň mizivou šanci a připadně možnost, popovídat si s tím skvělým bojovníkem.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Dobře pane," uklonil se s respektem a odešel se psychicky připravit. Měl na to pouhých dvacet minut, ale ve finále to bylo možná dobře. Neměl čas na nervozitu a výčitky. Šel si projít celou akci, aby se podíval, zda se něco nestalo. Stále tu byl na misi a snažil se to pořád brát jako prioritu.
,,Doufám, že dostanu i nějakou výbavu," přemýšlel, když procházel kolem stánku s plyšákami. ,,Zápas se skutečnou zbraní by asi nebyl úplně příjemný," napadlo ho, že případná useklá končetina by diváky asi zrovna dvakrát nenadchla. I on sám by po tomhle rád odešel po svých, ale nebyl si tím jistý ani v případě, že by se utkali s dřevěnými "klacky".
,,Je rychlej a jeho slabinou bude nejspíš síla," říkal si potichu a přemýšlel nad možným scénářem. Měl výhodu v tom, že ho už viděl bojovat a tak bylo důležité se nad jeho stylem pořádně pozastavit. Věci jako prioritní ruka, noha na které má těžiště nebo "guard" se zdály být jako drobnosti, ale někdy i takové věci rozhodují zápasy, což věděl z ulice moc dobře.
Po deseti minutách se vrátil zpět k miniaréně a čekal, až si ho ten poderžele vypadající pán vytahne na souboj.

Kloboučník
náměstíčko v Sunagakure no Sato
„Dámy a pánové, slyšte a hleďte!“ ozval se z arény mužíkův zvonivý hlas. „Ve vašich řadách se našel další neohrožený hrdina, jenž si dovolil vyzvat našeho šampiona na souboj!“
Dav v reakci na úvod proslovu hlasitě zajásal. Kdekdo se ohlížel kolem sebe a doufal, že onoho hrdinu spatří dříve než ostatní. Jiní ovšem využívali momentu krátkého davového šílenství a pokoušeli se přisvojit si další cizí majetek – jako například zlodějíček, který před nedávnem Chairovi uprchnul. Rozhodně však nebyl jediným zlým živlem na scéně.
„Vážení a milí, přivítejte prosím našeho odvážlivce!“ S těmito slovy sňal z hlavy rudou buřinku a zamával s ní mladému geninovi. Po šampionovi zatím nebylo v aréně ani vidu ani slechu.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Začalo představování, podobné jako kdyby se měl konat nějaký zápas o pás šampiona Sungakure. Pořadateli šla zkrátka tato činnost na výbornou... aby ne, taky to očividně nedělal poprvé.
Chairo se rozešel směrem k aréně a vytvářel si tak cestičku zkrz lidi, kteří po chvilce kdy zjistili že právě ON je ten vyzivatel, začali uhýbat z cesty a stavěli mu pomyslnou čestnou stráž.
,,Zdravím," potřásl muži rukou na počest jejich opětovnému shledání. ,,Mám si někde vzít výbavu?"
Mezitím co čekal na odpověď, tak očima sledoval dav nadšených lidí. Stále podvědomě hlídal okolní prostory a zároveň nasával tu krásnou atmosféru. Tohle už někde viděl... Jasně! Bylo to na ulici, kde se pral jako malé dítě. Stejně jako tenkrát se dalo napětí krájet a on musel bojovat o čest. Vše bylo téměř totožné jen s tím rozdílem, že toto bylo naprosto legální.

Kloboučník, Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Dav zajásal, když se nový vyzyvatel dostavil do čtverce o pěti metrech na pět, obehnaném narychlo stlučeným plotem z dřevěných planěk. Mužík s buřinkou, stojíce vprostředku, Chaira energicky poplácal po zádech, jako by chlapec patřil k jeho nejbližším přátelům. „Ano, to je on, vážení a milí, to je on,“ zahlásil a podal chlapci obouchaný dřevěný bokken.
„Nyní mi dovolte znovu přivítat našeho šampiona, Tetsua!“
Kdyby existoval nějaký přístroj, který by měřil úroveň davového šílenství, právě by mu přetížením ulétla ručička. A to jen z toho důvodu, že se v aréně objevil postarší muž s dlouhými vlasy černé barvy – nyní už protkanými šedinami – v prostém kimonu. Na hladce oholené tváři se skvěl nečitelný výraz.
„Než začneme, co kdybyste nám o sobě něco pověděl, mladý muži?“ vyzval kloboučník genina.
Věděl, že po příchodu soupeře se proti němu pulka publika obrátí zády a možná sem tam i ušlyší nějákou peprnou nadávku na svojí osobu, ale i s tím uměl pracovat. Jenže kde byl ten skvělý šermíř, se kterým měl změřit své síly?

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Dobrý den," zamával Chairo i divákům, dokud byla všechna sláva jeho. V tu chvíli mu do ruky přistál i dřevěný meč, s kterým měl bojovat.
,,Nemáte ještě jeden?" pošeptal muži do ucha, protože byl zvyklý bojovat s dvěmi meči najednou. Zatímco čekal na odpověď a případné dolazení výbavy, tak se trochu představil divákům.
,,Nejsem moc na mluvení, ale doufám, že mi pomůžete dosáhnout vítězství a ukázat sílu Sunagakure!" snažil se využít té chvíle k získání více fandů, kteří by ho hnali k vítězství.

Kloboučník, Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
V reakci na jeho slova se ozval hlasitý výskot domácích, apel na patriotismus očividně zafungoval. Stále se však našli tací, jež nad sunagakurským shinobi jen mávli rukou v očekávání, že stejně dostane na frak a oni si tak odnesou sumičku ryo díky sázce.
„Samozřejmě, mladý pane,“ opáčil mužík a hodil Chairovi druhý bokken, který byl v snad ještě horším stavu než ten předchozí.
Kloboučník se postavil mezi soutěžící a energicky mávl rukou. „Začínáme!“ Pak utekl a díky své nicotné výšce se protáhl pod dřevěným hrazením.
Tetsuem to ani nehnulo. Pořád stál na původním místě s mečem svěšeným u boku.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Nasadil svůj specifický bojový postoj. Oproti klasickým šermířům měl ruce mnohem níže a jeden by řekl, že přímo nastavuje hlavu, aby o ní přišel. Opak byl ale pravdou, jelikož si takto přišel maximálně komfortně a po několika absolvovaných soubojích už věděl, co si může dovolit. Přišel začátek a ani jeden se neměl k tomu začít. Narozdíl od něho jeho soupeř neměl kam spěchat. Chairo byl TEN vyzivatel, na kterého je vytvářený nápor ze strany publika. Defakto ho dostal pod tlak dřív, než se jejich dřevěné čepele skřížily.
,,Tak jdeme na to!" řekl si v duchu, vyhodnotil soupeřův postoj a jedním bokkenem švihl Tetsuovi po levém boku. Z předešlého souboje bylo podle postoje vidět, že právě levá strana bude nejspíše ta slabší a tak toho chtěl využít.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Černošedý vějíř vlasů opsal ve vzduchu pomyslný půlkruh, jak šermíř pohodil hlavou při blokovacím manévru. Dřevěná čepel doslova vystřelila proti té soupeřově a s charakteristickým klapnutím ji svedla z původní trajektorie směrem k zemi.
I kdyby neměl už nějaký ten souboj v životě za sebou, nebylo těžké odhadnout, že další rána přijde druhým bokkenem. Tetsuo tedy na nic nečekal a rychlým příšlapem se dostal co nejblíže chlapci a jal se ho udeřit koncem tsuky do solaru, zapojujíce k ráně obě své ruce.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Bylo téměř jasné, že první útok proti takovému šermíři nemůže uspět a tak se Chairův bokken jen svezl po obouchaném dřevu, až se zarazil o zem. Okamžitě přišel protiútok do "trojúhelníku."
Byla pravda, že logicky musel následovat útok zbraní v paži druhé, jenže ten byl mířený spíše defenzivně. Důvodem proč bojoval s duálními zbraněmi byl ten, že druhou katanu používal jako pomyslnou záplatu na nízkou rychlost, která byla především kvůli výšce značně podprůměrná. I tentokrát tomu nebylo jinak a jeho soupeř dosahoval rychlosti o několik tříd vyšší. Když se dostal pod mladičkého chunina, tak nebylo nic lehkého úder rukojetí vykrýt a tak to vzdal a zaměřil se na odpověď v podobě švihu proti hlavě Tetsua. Zatl břišní svaly a snažil se minimalizovat škody, jenž by způsobil naráz soupeřova bokkenu.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Analytická část mysli, kterou si při notné míře praxe a troše pověstného štěstí každý šermíř časem vytvoří, mu před oči promítla pomyslený kanji znak pro slovo "zásah".
Nečekal, že by snad mladíka zmíněným útokem vyřadil z boje, to ne. Spíše si ho začal "oťukávat", jak se říkalo – zjišťovat, proti komu má tu čest stát v čestném boji. A očividně to nebyl úplný začátečník.
Popelavě šedé oči se mihnuly směrem k svištící dřevěné čepeli. Odpovědí na Chairův protiútok byl sled bleskurychlého úkroku stranou a lehkého přikrčení, díky kterým se úderu vyhnul a otevřel tak i možnosti pro další útoky zvětšením prostoru mezi nimi. Pevně sevřel bokken v dlaních, až mu zbělaly klouby, a s nákrokem vedl šikmý sek shora na chlapcovo levé rameno.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Všiml si, jak soupeř ubírá na razanci přesně tak, jak chtěl. Vše probíhalo podle plánu až do chvíle, než mu konec rukojeti zajel pod žebra. Ten chlápek měl na svůj malý vzrůst ohromnou páru, což se projevilo i na výrazu genina. Za následný úhyb, jenž potvrdil to, že i v aspektu rychlosti černovlásek zaostáva, by jako divák musel zkušenému šermíři zatleskat. Situace byla teď taková, že sotva lapal po dechu a další útok se mu doslova snášel k hlavě. Úkrokem se z těžkostí posunul do strany a ve stejný moment dal svojí zbraň do dráhy čepele oponenta. Chtěl onen útok nechat projet do země, podobně jako když blesk sjíždí po hromosvodu. Myšlenkou se nechal inspirovat začátkem souboje, ovšem byl pod tlakem, otřesen a v nezáviděnihodné pozici. Jeho naděje na výhru klesala stejně rychle jako životnost Bokkenu, kterým se právě bránil.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Ozval se tlumený zvuk dřeva drhnoucího o dřevo, jak se Tetsuova čepel svezla po té chlapcově. Šermířův bokken se najednou octl – dle Chairova úmyslu – u země, dotýkaje se zrníček písku špičkou tupého ostří. Na mužově výrazu byl na kratičký okamžik znatelný náznak jakéhosi zmatení, poněvadž nečekal, že jeho mladý sok vydrží tak dlouho. Možná z toho důvodu se někde uvnitř rozhodl dát mu ještě šanci se předvést a nepokračoval tak v ofenzivě. Namísto toho ukročil do strany a zaujal defenzivní postoj.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Při blokování vertikálního úderu měl co dělat, aby se mu přední noha nepodlomila a on nepadl na koleno. Odměnou mu byla sprška trouchnivého dřeva do obličeje, odpadajícího z hoblované čepele jeho bokkenu, jenž výrazně zmenšila už tak nedostačující průměr.
,,Teď přijde konečný úder," věděl moc dobře co ho čeká a skrz pramínky ofiny přilepené potem na čelo sledoval, odkud se "ukončovák" objeví. K překvapení jeho a velkého zastoupení publika nic takového nepřišlo. Místo toho dostal ještě možnost finálního vzdoru.
Opět svěsil obě ruce podel těla a opřel své bokkeny o zem, jako kdyby je nemohl už unést. Pofiderní postoj byl opět na světě a když za hlasitého oddechování zvedal zrak, aby pohleděl muži do tváře, tak žačal cítit značnou beznaděj. V jeho výrazu snad nešel spatřit ani náznak únavy nebo pochybností, že by neměl vyhrát. Chairo postupně zpomalil dech a na čele mu vyrazila maličká žilka značící narůstající aresivitu. Prstami sevřel starý bokken v dlani a nekoordinovaným pohybem švihl soupeři po pravém boku, což byl ten, kterému se chtěl z počátku vyhnout. Geninova rychlost i síla úderu rapidně vzrostla stejně jako nestabilita podtržená postavením těžiště na patách.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tu krátkou chvíli, během které se nic neudálo, využil šermíř k pozorování chlapce a vyčkávání na to, co nakonec udělá. S nadzvednutým obočím sledoval každičký jeho pohyb. Pravý koutek úst se mu snad jen na půl vteřiny mihnul do jakéhosi spokojeného rádoby-úsměvu, když zjistil, že Chairo boj nevzdal.
Na svůj věk energicky vyšel svou čepelí úderu vstříc a za vydatné spršky třísek přerazil časem zkoušený bokken vedví, načež se pokusil chlapci uštědřit kolínko do podbřišku.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Obě čepele se střetly a i díky preciznímu úderu vyšla vítězně čepel zkušeného šermíře jenž rozlomila Chairův bokken ve dva kusy. Jeden konec odlétl až do dřevěného hrazení, kde se ke štěstí vyděšených diváků zastavil. I druhý konec s rukojetí skončil na zemi, jelikož černovláskovi ze zatnutí svalů vystřelila křeč skrze celou paži a prsty povolily kus drěva obmotaný černou látkou.
Ovšem nepříjemně tahající bolest ve svalech bylo to nejmenší, protože následoval úder do břicha, při kterém mladík za hlasitého vydechnutí odplivl velké množství slin. Jak rád by tomu muži teď podkopl druhou nohu a dostal ho na zem... Bohužel v sobě nenašel dostatečné množství sil a pomalu sklouzl z nohy až do pokleku, ze kterého by se mu už jen těžko hledala cesta zpět na nohy.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Užuž se připravoval na další úder, když mu napřaženou ruku zastavil pohled na skáceného mladíka v pokleku. Neviděl žádný význam v zohavování jeho tváře mocným nárazem dřevěné zbraně, a tak svůj bokken svěsil směrem k prašné zemi.
Diváctvo se opět dalo do bouřlivého jásání, když zjistilo, že favorit většiny z nich opět zvítězil, čímž zhodnotil jejich mnohdy nemalé investice v podobě sázek. Pár bučících a nadávajících jedinců, patřících buď do řad nezkušených sázkařů nebo do řad sadistů, přejících si vidět chlapcovy zuby mimo jeho ústa, se v jásotu ostatních ztratilo.
Ano ano, sličné dámy a dobří pánové, další zápas je u konce, zahlásil rudobuřinkáč, který najednou skočil do arény, aby pronesl svou tradiční řeč. Za půl hodiny si připravte své měšce na další zápas!
Když domluvil, přispěchal k Chairovi s "maskou" plnou lítosti a falešného pochopení.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Chvilku zůstal ještě v pokleku. V této pozici ho tělo tolik nebolelo a on si mohl vydechnout. Postavil se až v moment, kdy k němu přišel pan podnikatel. Toho v tu ránu bezpečně přerostl, ale neměl chuť se s ním bavit. Práci pro něho odvedl, bohužel prohral na plné čáře, udělal si před diváky ostudu a teď si chtěl vyzvednout odměnu. Ta stála kousek od něho a tak Chairo sportovně zamířil až ke svému přemožiteli, aby mu pogratuloval.
,,Děkuji pane. Jste opravdu výborný šermíř. Byla to čest mít možnost s Vámi poměřit své síly," natáhl k němu paži v záměru potřást si rukama. ,,Je vidět, že mám ještě spousty mezer k zlepšení se."

Kloboučník, Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Chlapík s buřinkou si pobaveně odfrkl, když ho chlapec beze slova míjel, považoval totiž Chaira za dalšího z uražených soutěžících, co si půjde vyřvat hlasivky na stoicky klidného Tetsua. Užuž se chystal hádat, zda mocného šermíře nazve podvodníkem, nebo zda řekne, že dnes prostě neměl svůj den. Chlapcova reakce ho však překvapila – stejně jako muže s dlouhými tmavými vlasy staženými do praktické cibulky.
Muž v kimonu zvědavě pozvedl husté obočí, ladící s barvou jeho kštice, a nonšalantně si strčil svůj bokken do podpaží. Přejel genina pronikavým pohledem, načež se zamračil. „Na bojišti by tě tyhle "mezery" stály život,“ konstatoval, „kdo tě učil šermovat? A vůbec – proč se vůbec chceš zlepšovat? Chystáš se snad do války?“ Zkušený pozorovatel si mohl v šermířově hlase všimnout zabarvení, jež pocházelo z dlouhé, trpké zkušenosti.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Vím, že si šamurajové nemohou dovolit chybovat," zklopil hlavu do země, jelikož si jeho oponent nebral žádné servítky a řekl mu pravdu tak říkajíc "na plnou hubu," což bylo svým způsobem dobře. Do mladých začátečníků se tyto věci musely hustit furt, protože bojiště málokdy umělo odpustit.
,,Trénoval mě pan Saime," opět zvedl hlavu a podíval se muži do tvaře, tentokrát plně připravený čelit dalším nelichotivým slovům.
,,Chci se zlepšovat, abych dosáhl úplného mistrovství. Mít takové schopnosti, kdy dokáži svojí katanou v boji projít přímou cestou k vítězství bez chyb a s množstvím úderů, jakých bude v ten moment na daného oponenta skutečně třeba," odpověděl na všechny položené otázky. Ta poslední ho dokonce i přiměla zajít trochu hlouběji a pustit se do objasnění své cesty, které často jeho okolí nerozumělo.
,,Víte pane... Myslíte, že bych za Vámi mohl zítra brzo ráno přijít? Ještě než odjedete. Mít šanci absolvovat ještě jeden cvičný souboj a možná si ho i maličko rozebrat," zeptal se s tázavým pohledem v tváři. Jeho žádost byla dosti úsměvná i on si toho byl moc dobře vědom. Byl připravený čelit i té nejostřejší odpovědi v podobě hlasitého výsměchu, avšak pokud chtěl dosáhnout cíle, musel hledat způsoby, jenž by ho na té cestičce posunuly. Zkušený a ostřílený šermíř před ním byl bezpochyb jednou z těch možností.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Když horký, suchý vzduch pročíslo slovo "samuraj", trhnul Tetsuo téměř neznatelně koutkem úst. Cestu samuraje měl už dávno za sebou, vzpomínky na onu část života však nosil pevně ukotvené v mysli – málokteré z nich byly šťastné.
„Co vás, děti, vede k tomuhle zbytečnému riskování životů?“ zakroutil nechápavě hlavou a věnoval chlapci nezvykle prosebný pohled. „Vždyť ti musí být sotva dvacet – měl bys běhat za holkama, studovat, vídat se s přáteli. Prostě si užívat života. Ne se chystat do války.“.
Při jeho žádosti na něj zůstal na několik vteřin jen nevěřícně zírat. V hlavě mu zápasily dvě ideje. Jedna jeho část chtěla chlapce přemluvit, ať si svá rozhodnutí ještě promyslí. Druhá Chaira svým způsobem chápala – vždyť ani on nebyl v mládí jiný.
Těžce vzdychl. 'Z pragmatického hlediska bude lepší, když mu pomůžu. Tenhle se přesvědčit nenechá. Třeba... Třeba díky tomu neumře další...'
„Dobře,“ řekl nakonec pevným hlasem, „koukej tady být zítra v pět ráno.“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Víte, jedna moje stránka by chtěla vydělávat obrovské množství peněz a pak je následně všechny utratit za drahé oblečení, alkohol nebo v domě zábavy. Jenže ta druhá polovina chce ovládnout tohle řemeslo jak jen nejlépe to půjde," odvětil a stále se pohledem z očí do očí dožadoval mistrova požehnání. Doslova to vypadalo jako kdyby se ho snažil hypnotizovat a pak přišla ta vysněná slůvka souhlasu.
,,Děkuji pane, určitě tu budu v čas!" uklonil se s maximálním nadšením. Poté si od pána v obleku a knírkem vyzvedl své dva meče, které si opět upevnil na záda, aby se následně mohl přesunout do ulic k plnění úkolu, který mu sensei dala. Tak nějak si uvnitř v duchu přál, že se pozornost rusovlásky a "pana Chameleona" plně ubrala k westernové střelnici mezi papírovými růžemi a nezaregistrovali tak jeho souboj, následnou prohru a maličké zanedbání mise. O to rychleji teď šel, aby celou akci opět obhlédl a možným výtržníkům umistil nad hlavu pomyslný vykřičník, který by je upozornil na příkladné chování i ve zbytku dne.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Ehm ehm,“ potvrdila se však vzápětí Chairova obava formou významného odkašlání za jeho zády.
Tam stála Shizu s Mukonem na rameni a rukama založenýma na prsou a poklepávala se ukazováčkem o biceps.
„Tak kolikpak kapsářů jsi během toho výprasku načapal, hmm?“ povytáhla rusovláska významně obočí a přenesla váhu z nohy na nohu, zatímco Mukon se tvářil zcela nezaujatě, skoro až jako by ho tato situace absolutně nijak nepřekvapovala.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Jen co uslyšel mírné odkašlaní, tak ani nemusel umět věštit aby věděl, že za jeho zády rozhodně není nachlazená faninka, která si jde pro jeho podpis. Podle obav šlo o problémy maličko "zrzavějšího" rázu.
,,Jejda..." otočil se s přihlouplým výrazem k sensei a uvnitř hlavy losoval správnou odpověď, při které by mu vedoucí týmu co možná nejméně toužila utáhnout hlavu. První malá mise a on už má problém... Jaké to překvapení.
,,Víte, ono se nic nedělo a tak jsem myslel... myslel že to zároveň využiji k sebezdokonalení," odpověděl popravdě. Tady byla každá výmluva jen říznutí do pomyslné větve na které seděl. A že uz byla tak dost tenká. Navíc se musel chovat jako spravný chlap a pokud chtěl být jednou také samuraj, tak musel problémům stát čelem. ,,Opravdu se omlouvám. Už se to nestane."

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Nic nedělo, jo?“ pronesla skepticky Shizu a chvilku si Chaira měřila pohledem, načež ukázala palcem za sebe.
„Tamten laskavý pán,“ řekla, mající na mysli muže v krátkých kalhotech a otrhané vestičce, který procházel dávem a tu a tam někoho viditelně nervózně oslovil.
„vrací těm hodným lidem jejich peněženky a šperky. Chudák si neměl s kým povídat a tak začal krást, aby na sebe upozornil, a ty sis ho ani tak vůbec nevšiml,“ zakroutila zklamaně Shizu hlavou, během čehož se vytasila s evidentně vlastní verzí motivace toho zlodějíčka.
„A ještě se necháš porazit!“ založila si ruce vyčítavě v bok a naklonila se k Chairovi, díky čemuž se musela dívat ještě o něco výš, když s ním mluvila.
„...Zníš, jako by ti to vadilo, ale nevsadila sis náhodou na toho samuraje?“ okomentoval chameleon na jejím rameni rusovlásčino rozhořčení s pomyslnou kapkou skepse na spánku, a Shizu s sebou trhla.
„A-Ale co to povídáš, Mukon-kun!?“ bránila se a rychle schovala ruce za záda, ve kterých stále ještě držela výhrané peníze.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Máte pravdu. Nechal jsem se až moc jednoduše ovlivnit," pokračoval v omluvách. Tou dobou si rozhodně nepřipadal ve výškové převaze, jelikož co on měl v centimetrech, to sensei doháněla ostrým jazýčkem a ráznějším tónem.
,,Vážně už se to nestane," začal štrachat ve svém pouzru. Po chvilce z něho vytáhl flaštičku vody a začal z ní pít, aby doplnil po boji tekutiny. Místní teplota byla opravdu zrádná a když si člověk nehlídal pitný režim, tak se mu mohl zvláště po boji zamotat celý svět. I Chairovi to nějakou dobu trvalo se naučit dost pít, avšak šlo jen o zvyk.
,,COŽE JSTE!!!" vyprsknul vodu pusou a dokonce i nosem, když uslyšel, jak si na něm jeho vlastní velitelka přivydělala.
,,Vždyť tam nemohl být žádný kurz! A neměla by jste mi jako sensei trochu důvěřovat?!" plácl si rukou na čelo a poté mezi prsty pohledem cestoval z pana chameleona na zrzku.
,,Počkat!" najednou v něm lehce hrklo jelikož dostal nápad. ,,Vy na to jen koukáte ze špatného úhlu! Na chvilku jste hlídala za mě, zatímco jsem Vám naoplátku umožnil přivydělat si na další projížďku na nějaké pěkné atrakci. Vidíte jaký jsem obětavý? Jsme výborně sehraný tým," napadlo ho, že by mohl rusovlásku trochu odměkčit tou výhrou, kdy vsadila proti "svým barvám." Když se mu nosánek konečně vyprázdnil, tak začal opět pít, čekajíce napjatě na finální verdikt.

Shizu Nakirei
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Hahaha...“ podrbala se Shizu provinile za hlavou a rozpačitě se zazubila.
„S-Samozřejmě že jsem ti důvěřovala, Chairo-kun...!“ bránila se, načež se krátce odmlčela, jako by čekala, až jí nápověda hodí text, co zapomněla.
„Jenže snad sis nemyslel, že bych čekala, že nad tak disciplinovaným válečníkem zvítězí můj nezbedný žák, co se při první příležitosti nechá zlákat okolními vjemy!?“ vyhrkla s nově nabytým elánem, když jí „text naskočil“.
„Hah?“ zamrkala poté nechápavě, když se Chairo vytasil s novou interpretací situace.
„Yaru ja nee ka, Chairo-kun! (=To nebylo špatné, Chairo-kun!)“ uznala přikývnutím Shizu, držící se vědecky za bradu, Chairovu snahu o vyvléknutí se z nepříjemné situace.
„V tomhle ho nemáš podporovat...“ zabrblal si pod fousy skepticky Mukon.
„Jde se na střelnici~!“ zavelela však vesele jouninka s rukou vztyčenou k nebesům, nic nedbaje jeho výhrad, načež paži sklopila před sebe, ukazujíc směr zmíněný stánek.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Děkuji sensei!" uklonil se černovlasý shinoby směrem k rusovlásce, která mu to alespoň pro teď tak nějak prominula. To se nedalo říct o jejím chameleonovi, který se po většinu času tvářil zodpovědně. Někdy to bylo dobře, avšak teď to do karet Chairovi úplně nenahrávalo a tak to je přešel s lehce vyčítavým pohledem.
,,Když tu budete ještě ke konci akce, tak Vám přijdu vystřelit omluvnou růži," zazubil se směrem k zrzavému balíčku plnému energie. Byla pravda, že by to tam šel nejraději "vystřílet" už teď, ale musel být výjimečně zodpovědný, když uz si to takto pokazil. Opět proto zaujal pozici v pozoru u centra dění a s upřeným zrakem sledoval místní ruch. Po několikaminutovém itervalu si dal vždycky zahřívací kolečko po celé akci a pak se opět vrátil na stanoviště. Nechtěl, aby tato mise skončila úplným propadákem a tak byl na své poměry neobvykle soustředěný.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Navzdory všeobecné mýlce nebyla poušť pouze místem urputných veder. V noci se totiž běžně rtuťová náplň teploměrů nenápadně schovala do svých rezervoárů a zůstala tam až do brzkých ranních paprsků, během jejichž příchodu ji čekal opět onen namáhavý výstup do vrchních částí měrné soustavy. Toto ráno nebylo žádnou výjimkou.
Tetsuo, postávající opřený o dřevěné hrazení arény, si reflexně založil ruce na prsou, aby ze sebe alespoň částečně setřásl vlezlý chlad jdoucí od země. Ranní dávka čaje ho sice zahřála, v kimono mu ovšem neposkytovalo dostačující tepelnou izolaci. V duchu začínal počítat vteřiny, než rozčepýřený chlapec dorazí.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Spokojeně si to vykračoval k dohodnutému místečku u táboru kolotočářů. Aby ne, čas hrál vyjímečně pro něho, jelikož nemohl dospat.
,,Dobrý den!" zavolal na zkušeného šermíře vesele. Měl pochyby, zda se na něho muž nevykašle, ale skutečně tu teď stál.
,,Co budeme tedy procvičovat?" zeptal se zvědavě hned jak k němu přišel, přičemž se chystal napít z termosky ve které měl čaj.
,,To není... čaj!!!" vykulil oči na muže a poté celý obsah svých úst vyplivl vedle sebe. Pravda byla taková, že včera jeho spolubydlící čistil konvici octem a pak na to zapomněl. Chairo si tak jeho chybu hezky a doslova vypil.
,,Myslím, že už pít nebudu," podíval se šklebivým výrazem v obličeji na dočasného senseie a za doprovodu pomlaskávání dostával tu nepříjemnou pachuť z úst.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tetsuo se na chvíli pozastavil nad myšlenkou, zda chlapec poprvé v životě ochutnal čaj – a nechutnal mu – nebo jestli si jen opařil jazyk a v záchvatu pudu sebezáchovy zbytek horké tekutiny vyplivl. Nutno říci, že varianta s octovým nálevem mu přes mysl nepřelétla.
„Základy máš, o tom není pochyb,“ začal samuraj, „odvaha a zarputilost ti také nechybí.“ Přísný výraz v jeho tváři na chvilku změkl. Mávl na chlapce rukou ve znamení, ať jde k němu. Z dřevěného hrazení sundal malou litinovou konvičku a dva hliněné kalíšky, do kterých začal nalévat prvotřídní zelený čaj. „Vy mladí máte jeden nešvar, kterého se nejspíš ještě nějakou dobu nezbavíte – na druhou stranu, můžeme se pokusit ho alespoň trochu zmírnit,“ pravil moudře a podal Chairovi jednu z rudohnědých nádobek, jejíž stěny se už začínaly vlivem teplé tekutiny zahřívat. „Víš, co je jednou z nejdůležitějších vlastností bojovníka?“ zeptal se ho a zády se opřel o dřevěný plůtek, jenž hrozivě zavrzal.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,D-děkuji, za pochvalu," odpověděl Chairo a v moment, kdy se chtěl ve slušnosti uklonit, tak se celý zatřásl, jak mu z hořkosti naskočila husí kůže. Nenechal se však rozhodit a ač to vypadalo, že mu tělem projel výboj z Raitonu, tak udělal dlouhý krok k šermíři.
Čerstvě nalitý a viditelně voňavější čaj uvítal. První lok okamžitě využil k tomu, aby si trochu neslušně vykloktal a následně obsah úst vyplivl k usichajícímu trsu trávy, pro který to byl takový pomyslný dárek v boji s úmorným horkem a nekonečným čekáním na déšť. Následný lok už si ale mohl černovlasý klučík vychutnat plnými doušky. Celý tento vyplachovací proces samozřejmě také využil k přemýšlení nad počáteční otázkou.
,,Hmm to je složité," podepřel si prázdnou rukou bradu a bručivým tónem začal zapojovat veškeré mozkové závity.
,,Žeby zbrklost!" vyjekl ze sebe bez většího uvážení. ,,Nebo nerozhodnost? Hmm... Možná nejistota," začal pochybovat, zda neodpověděl špatně.
,,Třeba to bude něco úplně jiného," napadlo ho a přimhouřeným pohledem koukl na může před ním, jako kdyby se mu pokoušel číst myšlenky.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tetsuo se lehce pousmál. „Vlastně máš pravdu ve všech těch bodech.“ Dopřál se maličký doušek ze svého kalíšku a pokračoval ve výkladu. „Obecně bych řekl, že vám mladým – a ujišťuji tě, že jsem ve tvých letech nebyl jiný – chybí schopnost správně odhadnout, na co ještě stačíte.“
Ozvalo se další zapraštění dřeva, když k váze zad přidal ještě lokty, kterými se zapřel o vršek hrazení. „Zeptám se tě jinak – vzdal ses někdy?“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Nikdy jsem se nevzdal. Proč se ptáte mistře?" vyhrkl ze sebe Chairo po krátké přemýšlecí odmlce. V paměti přitom zašmátral i několik let do minulosti až k pouličním zápasům. Mezi umělými a často levně vytvořenými mantinely s nějakou tou ostrou hranou nebylo nikam úniku. Navíc bylo nemyslitelné, aby souboj končil remízou a proto vždy našel jen jednoho vítěze.
,,Zatím jsme skončili u pokládání otázek a pití čaje. Už chci trénovat a byt silnější!" pomyslel si mezitím v duchu. Skrze svojí splašenost si zřejmě stále neuvědomoval, jak jsou tyto poučky a zásady pro samuraje důležité.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Hochovo napětí nemohlo zkušenému oku ostříleného mistra šermíře utéct – jako stín se plazilo po jeho těle a téměř neznatelně napínalo každý jeho sval. Samurajův postoj působil přesně opačným dojmem; klidný jako půlnoční hladina lesní tůňky.
„Jistě, že ne. Hrdost ti to nedovolí. A právě hrdost stojí spoustu lidí – naprosto zbytečně – jejich životy.“ Bylo znát, že Tetsuo mluví z vlastní bolestivé zkušenosti.
„No, nebudu tě už dál poučovat, od toho tady nejsme. Ale zkus si z toho něco vzít.“
Dřevěný mantinel div nespadl, když se od něj muž lokty odrazil a jistým krokem zamířil do středu arény. „Ukaž mi, jak se umíš ohánět bez těch mečů.“ Sám odhodil bokken do písku a připravil se na Chairův útok.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Chairovo netrpělivé čekání vyústilo v nervózní poklepávání nohou o zem. Ani nešlo popsat, jak moc měl "rozevřenou" hlavu připravenou nasát všechny ty příchozí vědomosti. Jenže... žádné pro něho podstatné informace nepřicházely, ač narážka na hrdost ega byla přinejmenším vyborný pomyslný vykřičník do budoucíh soubojů, jemu z té hlavy pokryté uhelnatými vlásky vylezl možná až nezdravě moc rychle. Pak uslyšel to, na co se celou dobu těšil.
,,Jde se bojovat," pomyslel si okamžitě v duchu a jeho tělo začal plnit adrenalin. Muž dokonce zvolil souboj beze zbraně, kde si mladíček věřil o to víc. Dokonce natolik, že někde v tom houfu respektu, který věděl že k muži musí chovat za každou cenu nejen proto, jakou nakládačku od něj včera dostal, se vyloupla i maličká a zřejmě stále velice naivní myšlenka naděje ve vítězství.
,,Dobře, jdu na to!" ukročil pár kroků vzad, aby se vzdálil od hrazení u kterého oba stáli. Na místečku uprostřed plácku poté zakotvil. Přenesl těžiště na špičky a předklonil se stejně jako v souboji s bokkeny, čímž se dostal do maximálně ortodoxního postoje s rukama dole. Pomalu se k šermíři přibližoval na dosah svých paží, který znal velice obstojně. Na malý moment schoval svojí pěst v dlani druhé ruky a pak jí vyslal přímou a nejkratší cestou proti soupeři obličeji.
,,Půjde dolu jako předtím?" pokoušel se přemýšlet dopředu a tak si na případné "potopení" chystal jedno ze svých kolen.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Podrážkou sandálu rozryl písčitou zem a vyslal tak vstříc mladíkovým očím spršku zlatavých zrníček písku. V mezičase máchnul předloktím směrem vně středu těla a odklonil tak Chairův útok mířící na obličej.
„Nemám rád špinavý triky, ale ne každej bojuje čestně,“ zahlásil a namísto opětování úderu se hbitými úkroky stáhnul k periferii arény. „Znovu!“

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
V předklonu si krásně mohl užít písčitou sprchu, která mu vyřadila zrak. Pořádně netušil, co se před ním děje a zda mu nepřiletí každou chvíli jedna dobře mířená mezi kukadla. První co ucítil byl však náraz do vyslané paže, který veškerou vyprodukovanou sílu nasměroval do strany. Černovlásek lehce zavrávoral. Po dvojci nejistých kroků však opět nabral balanc a zakotvil v postoji.
,,Hodně špinavý a slaný," odpověděl, když odněkud zaslechl hlas svého oponenta. Z obličeje si začal utírat vrstvičku zlatavých zrníček, zatímco odplivával pachuť všeho možného, co na zemi bylo společně s drobnými minerály. No jelikož tu včera bylo rušno a obecenstvo na pouť vytáhlo i své drahé chlupaté společníky, nebylo na místě dělat vědecké rozbory lokální půdy.
,,Doufám, že už bez písku," řekl Chairo se slzami v očích způsobené obranou reakcí jeho těla na cizí tělíska někde, kde by kus střechy hradu z písku, jenž tam před pár dny ještě stál, rozhodně nikdy být neměl.
Opět zaujal svůj bojový postoj a párem krůčků se přesunul až k sokovi.
,,Jenže co teď," zamyslel se. Bylo jasné, že zkracovat vzdálenost nemá smysl. Šance, že by vyšlo to, co se už jednou nepovedlo, taky nebyla ani trochu vysoká.
,,Co když jsem na to nešel vůbec špatně. Jen možná..." uvažoval v duchu, ,,...kdyby si neuvědomoval riziko mého rozpětí, tak tu věc s pískem neudělá."
Možná se už už chystala nějaká uvědomělá myšlenka, jenže to by nesměl Chairo překypovat adrenalinem. Podvědomí čím dál hlasitěji křičelo "Bojuj!" Opět se plně vrátil do přítomného okamžiku a hledal skulinku kudy by mohla skrze mužův kryt proplout rána. Chvilkové poskočení na špičkách a ze strany k mužově tváři letěla přední pravačka. Ta byla ovšem pouhým předvojem levé zadní v druhé vlně, která v pevně sevřené pěsti ukrývala maximální sílu, kterou dokázal černovlásek vyvinout.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
„Moc mluvíš,“ zahlásil, neubránil se však tenkému úsměvu. Chvílemi si totiž začal připadat jako třídní učitel, který poučuje malé rošťáky, jak se mají chovat, aby je u lumpáren nikdo nechytil. Byla to příjemná změna.
První ránu máchnutím ruky odklonil, druhou – jež rovněž očekával – však nechal doletět až k cíli. Tupá bolest, jež se mu po obličeji roznesla, však nedokázala zkušenému válečníkovi zabránit v protiúderu, vedoucího od sevřené pěsti až k chlapcově podbřišku.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Vypadalo to všechno hezky nadějně. Dokonce až podezřele moc... Chairův první úder neprošel, ovšem druhý zaplul téměř tam, kam mladík zamýšlel. Nechybělo moc, aby trefil známé vypínací tlačítko, na který tak rád mířil. Bohužel rozdíl pár centimetrů rozhodl o tom, že se jeho soupeř ani pořádně nerozechvěl. ,,Tak ten nebude mít skleněnou bradu," pomyslel si maličko demotivovaně. To nejlepší co uměl, dokonce mu to prošlo a stejně nenapáchalo žadné škody. Možná to přesně muž zamýšlel. Chtěl ho znovu vydeptat? Nebo jen přimět k posunutí svých možností? Na zjisťování ohledně pravdy ovšem nebyl čas. Byl tu protiútok! Opět mu mířil na břicho a černovlásek moc dobře věděl, že stejnou chybu v podobě přijmutí úderu nemůže udělat a tak udělal krok zpět, aby si opět natáhl vzdálenost. Po nepatrné chvilce vyčkávání se dal odpředu s vytyčenou pěstí. Místo toho, aby se pokusil o zásah se však na poslední chvíli snížil skoro až na všechny čtyři a skočil soupeři po nohách v naději, že si ho stáhne na zem a tam ho naklepe jako prodejce čerstvých ryb pripravující sushi.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tetsuo se v duchu pousmál, když mu chlapec odmítl skočit na stejnou fintu dvakrát. Rozhodl se tedy v potenciálním přívalu úderů nepokračovat a raději také prodloužil pomyslnou úsečku, která se mezi nimi nacházela.
Netrvalo však dlouho než se Chairo pustil do další ofenzivy. Jeho záměr nepředvídal – ostatně, šlo o dosti neortodoxní techniku. I tak měl však dostatek času na to, aby chlapci uhnul, což se ovšem rozhodl neudělat. Touha okusit, co bude následovat, byla silnější než pud sebezáchovy. Zanedlouho sebou tedy praštil o zem a nechal mladého shinobi pokračovat v jeho plánu – tedy pokud nějaký měl.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Chytl ho za nohu a svojí celou vahou ho začal ztahovat k zemi. K jeho velkému překvapení mu naproti nepřilétl žádný úder. Vlastně nepřišel vůbec žádný odpor a tak když se jejich těla začala setrvačností převažovat a padat k zemi, vyšvihl se výš a objal soupeře kolem hrudi. Po nárazu do teplého písku dopadl oproti Tatsuovi trochu křivě, což však vůbec nebylo na škodu. Rozpojil sevření, připlácl muže pažemi k zemi a okamžitě přehodil druhou nohu tak, že v zápětí sedě protivníkovi na břiše. Kolena pevně ukotvil v sypké vrstvičce materiálu a se zaťatými pěstmi začal vysílat údery na sokův obličej. Tuto pozici znal moc dobře a vědel, jakou mu dává výhodu. Ač mohl celý souboj začínat působit pro jejich okolí trochu intimněji, tak to bylo skutečně místo, odkud mladík ukončil nejeden předešlý pouliční souboj.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Vysloužilý šermíř kladl jen minimální odpor, aby dal Chairovi prostor ukázat, co umí – a zároveň aby mu dal cennou lekci do života. I nadále ležel, celý ušpiněný od pouličního prachu, připraven schytat každou z ran, jež mu chlapec nadělí. Trpělivost. Chtělo to jen a pouze trpělivost. A tu on měl.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Chairo stupňoval svůj nátlak a když viděl, že může ještě přitvrdit, tak napružil svojí ruku a špičatým loktem zajel mužovi do obličeje. Všechno mu tak krásně vycházelo a kdyby tu snad byl nějaký rozhodčí, tak by souboj rozdělil dřív, než by oponentovu kůži rozřezaly lokty na cáry. Ten tu však nebyl a tak měl černovlásek pomyslnou cestu k vítězství otevřenou bez překážek. Jenže to bylo ono... bez překážek. Blažený pocit uspokojení uvnitř Chairovi hlavy mačkala někam do vzdáleného rohu nejistota. Nemohl přijít na to, proč by si šermíř nechal poštelovat vzhled dobrovolně, když se může bránit a tak s dalším příchozím úderem a únavou pomalu zpomaloval ztrácejice se ve vrásčitém obličeji, do kterého do teď investoval téměř veškerou pozornost.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Krev, rozlévající se do podkoží, muži způsobovala značný diskomfort. Mnohem větší diskomfort, než mu způsobovaly sedřeniny vzniklé třením kůže o kůži pod velkým tlakem.
Chairo měl celkem páru, to musel Tetsuo uznat. Začalo se mu smrákat před očima a s každou přibývající ránou se mu na pomyslné nebe přidávala další imaginární hvězdička. Nové hvězdičky se však přidávaly čím dál tím pomaleji a pomaleji, jak se hoch unavoval. To byl signál, na který Tetsuo čekal.
Jeho ruka rychlostí blesku vystřelila a zaťatá v pěst mu udělila nemalou ránu do podbřišku.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Po ráně do "trojúhleníčku" vyprskl sliny a čelem zajel do písku. Vyčerpaný z hluboka popadal dech a funěl tak ležícímu oponentovi do ucha. Stále na něm však seděl a držel ho pod sebou. Unavený už jen tak oklepával mužovo čelo plácanci vycházejících z posledních zásob sil.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Jediným pohybem šlachovitého těla ze sebe chlapce shodil. Ten dopadl do drsného pískovitého podkladu arény.
„Vidíš,“ řekl, když se zvedal z prašné země a oklepával si oblečení, „všechno je o trpělivosti. Ty teď díky mé trpělivosti ležíš na zemi.“
Volnou rukou si lehce nahmatal nabíhající bouli na čele.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Muž se nemusel ani tolik namáhat, jelikož křečovitému tělu černovláska stačilo udat pouze spravný směr, aby následně stekl jako pomyslná želatina.
,,Hmm," zabručel naštvaně a posadil se. Před sebou pokrčil nohy k tělu, pokoušejíce eliminovat bolest vystřelující do žaludku.
,,Tohle funguje možná tak, když má někdo na ksichtě hroší kůži, jako tenhle dědek," protočil při výkladu naštvaně oči v sloup. Však měl vyhrát, jenže jeho lokty nebyly dostatečně ostré. ,,Jenže vždy byly stejné jako vždy, tak proč teď ne?" zjisťoval v duchu příčinu další prohry.
,,Možná jsem na to prostě jen neměl sílu, kterou mi sebraly údery z prvního souboje," zamyslel se a podezíravě koukl na svého oponenta. Připadal si jako v nějaké hře, kde celý příběh vytváří ten nenápadný stařík, který ho svými tahy dostává přesně tam, kam zamýšlí.
,,Proč mi nemůžete říct víc? Přeci se nemohu v souboji nechat mlátit jako Vy... Nebo ano? Jak to mám poznat?“ začal se konečně zvedat na nohy, aby mohl volně rozhazovat rukama a kroutit nechápavě hlavou.
,,To... to prostě nejde!" zklopil naštvaně obličej k zemi a nakopl nejbližší kamínek který viděl. Ten za cinkavého dozvuku sem tam narazil na tvrdý povrch cesty, až se zavrtal do malé hromádky písku v ústraní.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Starý šermíř si povzdechl, přičemž zakroutil hlavou. "Nikdo ti neříká, abys do sebe nechal bušit jak festuňku, kluku," začal zostra, "úplně bude stačit, když se do všeho nebudeš hrnout hlava nehlava."
Tence se pousmál. "I když musím uznat, že máš celkem páru," pochválil ho. "Pojď, ukaž mi, jak dobře zvládáš první pomoc," pravil a napřáhl před něj ruku s příruční lékárničkou. "Tenhle obličej už vypadal i lépe."

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Děkuji. Občas si doma zacvičím," pousmál se spokojeně. Takováto malá lichotka ho krásně zahřála na egu a tak se mu i verva do tréninku okamžitě navrátila. Pak ovšem přišlo na řadu ošetřování.
,,Jasně první pomoc," řekl s lehce skeptickým tónem hlasu. Lékárničku viděl asi podruhé v životě, a tak vlastně ani netušil, co by v ní mohlo být. No jakožto sebevědomý shinoby lékárničku pevně uchopil a dal jí za sebe na zem, aby na něho nebylo vidět, jak se v ní nesměle přehrabuje.
,,Takže tohle," říkal si sám pro sebe, když si dřepl ke krabičce. Na malou chvíli otočil hlavu zpět na muže, aby vyhodnotil poranění. Za malý okamžik vyskočil zpět na nohy s obvazem v ruce. Ten pak začal motat muži kolem hlavy, až mu zůstaly na obličeji pouze škvíry na pusu a oči.
,,Něco tomu chybí," koukl na mumii s podepřenou bradou. Opět zahrabal v lékárničce a vytáhl veškeré náplasti, které tam ležely. Ty pak začal lepit přes obvaz, aby se nezačal samovolně rozvazovat.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tetsuo při sledování chlapcova zdravotnického výkonu naprosto ztratil slova – tentokráte však ne zrovna v pozitivním smyslu slova. Chairo byl očividně, alespoň jakožto poskytovatel první pomoci, naprosto marný. I tak si však trpělivý šermíř posečkal na výsledek, který zkontroloval malým, popraskaným zrcátkem, které vytáhl z mošny, visící na dřevěném ohradníku.
Uznale pokýval hlavou. „Tak tohle je, příteli, ta nejděsivější forma první pomoci, kterou jsem za svůj život měl tu čest vidět,“ zasmál se nahlas. „No, aspoň šermuješ lépe, než léčíš.“
Odstraňováním obvazů a náplastí se Tetsuo nenamáhal. „Má pro tebe tvá sensei nějaké využití v následujících několika dnech...?“ zeptal se ho, skrývaje svůj zamyšlený výraz za tlustou vrstvou buničiny.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
Naprosto očekával, že jeho ošetření nesklidí moc pochvaly a to se také stalo. I proto nebyl z následného pokárání nijak smutný nebo si to alespoň nebral osobně. Jeho ruce, na kterých před lety vyskočily první mozoly, prostě nebyly určené k vyšivačsky precizním činnostem.
,,Omlouvám se," dodal s lehkou dávkou studu. Snad úplně nejhorší bylo na své lékařské dílo následně koukat několik dalších minut.
,,Ja vlastně moc nevím. Jsem v týmu poměrně nový a nikdy předtím mě nic podobného nepotkalo. Týmový kolegové jsou na chuuninských zkouškách, jen na mě se nedostalo. Zřejmě jsem proti nim moc slabý, " pokrčil zklamaně rameny a pokračoval. ,,Proto jsem byl rád, že jsem mohl alespoň na malou misi ohledně včerejší akce a pak na trénink s Vámi. Hrozně rád bych o své sensei věděl vic, ale abych řekl pravdu. Přijde mi, že jsem vystudoval akademii v nejhorší možný čas." Rozpovídal se a poodhalil trochu ze svých starostí. Všichni mu básnili o tom, jak bude každý den trávit s kamarády. No pravdou bylo, že ty dva od návštěvy restaurace nepotkal. O to větší to byla škoda, jelikož mu všichni tři přišli dost sympatičtí. Risa byla taková svá, ale určitě velice hodná. Slečna Nakirei byla opravdu tolerantní a věčně usměvavá, což bylo s Chairovou bezmyšlekovitou povahou jako výhra v loterii. Pak tu byl Taji, ten mu sedl snad úplně nejvíce. Koneckonců byli oba kluci s láskou ke zbraním. No a nakonec pan chameleon. Největší plaz flegmatik, kterého kdy v životě potkal. Ne, že by potkával mluvící plazy každý den. ,,Takže je vlastně velice pravděpodobné, že mě sensei nebude potřebovat. I když u ní jeden nikdy neví. Jediné co, tak že budu měnit okno v pokojíku. To je ale otázka půl dne," dodal záhy takové shrnutí. Stále ještě nevypátral ty zpropadené děti, které mu hodily šutr do bytečku.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Tetsuovo současné vzezření bylo díky Chairovým nevalným schopnostem v oblasti první pomoci ideálním materiálem pro fotku na přebal knihy s hororovou tématikou. Šermíř si s tím však nedělal příliš velké starosti, za svého dlouholetého působení v armádě už utržil leckterá zranění a ne vždy vypadal během rekonvalescence tak úplně k světu.
Chlapcova odpověď ho donutila se tence pousmát. "V nejhorší možný čas? Mno... záleží na úhlu pohledu," uchechtl se. "Tví kolegové totiž nejspíš, narozdíl od tebe, nebudou mít možnost podívat se mimo vesnici a zažít menší dobrodružství."
Když se k jeho uším donesla slova o rozbitém okně, stekla mu po tváři pomyslná kapička potu. "Tak si upaluj opravit okno a po večeři počkej u hlavní brány."

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
„Pravda. Je potřeba uvažovat trochu... jiným způsobem,“ napadlo ho ihned. Ti dva si zatím budou nechávat namlátit a on může zesílit. Možná skončí v nemocnici a pro něho to opět bude čas zesílit... nebo se nechat zabít. Samozřejmě že takový scénář a léčebné procesy by nikomu nepřál, natož svým kamarádům, ale ta mumie měla bezpochyby v jistém směru pravdu.
,,Mimo vesnici? Jste si jistý, že to je dobrý nápad. Když nás najde sensei, tak nás oba zbije!" Naklonil se blíže k muži a začal pro jistotu šeptat, aby tu náhodou někde nedělal pan Chameleon špeha. No ani jemu samotnému se to nezdálo, ovšem nebyl tak úplně zvyklý poslouchat a ani míru nebezpečí si pořádně neuvědomoval. ,,Dobrá!"
Když dorazil domu, ihned se dal do balení těch nejdůležitějších věcí. To netrvalo ve finále až tak moc času a proto vzniklé volno využil právě k opravě okna. Tedy spíše k objednání nového, jelikož tu kupodivu na každém rohu sklo neprodávali. Na sivitek si změřil míru a zavřel okenice, které tento dům měl v případě písečných bouří, která by právě průhledné tabulky mohla lehce vytlačit. Pak vyrazil k výpalovně, kde si objednal obdobnou tabulku té, skrze kterou prosvištěl vržený kámen. Tyto pochůzky zabraly samy o sobě spousty času a když se k tomu přidala i nějaká zastávka na jídlo, tak stihl dorazit večer. Vybavený a oblečený postával u mohutné přírodou vytvořené brány. K té se nepribližoval až tam moc blízko. Nevěděl, jak to tu chodí a nechtěl, aby ho prohlásili okamžitě za nukenína. Ač odejít s neznámým mužem mimo vesnici... možná by si nic lepšího nezasloužil.
Kde je? pomyslel si a nervózně přešlapoval na místě. Moc se mu nestávalo, že by dorazil na smluvené místo v čas. Navíc byl napjatý z výletu do neznámá.

Tetsuo
náměstíčko v Sunagakure no Sato
Pomalu se začal zbavovat obvazů, jež mu halily větrem ošlehaný obličej. "To není tak úplně pravda–" zašklebil se, "–zbije jen tebe."

Před hlavní branou Sunagakure no Sato se shromažďovali poslední cestovatelé. Pouštní noci byly i přes překvapení mnohých, co žili mimo poušť, dosti mrazivé a nehostinné. Bylo tak lepší dosáhnout civilizace ještě před setměním, nebo mít alespoň zajištěný dobrý úkryt či záchranný plán. U velké kádi s vodou však stál muž se dvěma velbloudy, vybavenými k cestě mimo vesnici.
"Doufám, že ses zeptal sensei, jestli můžeš jít. Na shinobi, co opustí vesnici mimo mise bez povolení, se obecně pohlíží jako na zběhy." Chairo nemohl tušit, že si šermíř právě jeho vyžádal jako podporu pro D-rankovou misi, kterou vesnici sám zadal.

Chairo Miyamoto
Tým Omega
Sunagakure, pouť
,,Nooo." Na malý moment se zarazil, když muž potvrdil jeho úvahu ohledně prohlášení za nukenina.
,,Nezeptal... Myslíte, že bych za ní měl teď zajít?“ zeptal se nerozvážně zatímco se celým tělem pomalu natáčel zpět směrem do vesnice. Jenže co když se už chystá spát? Určitě měla náročný den na chuuninských zkouškách, pomyslel si. Zřejmě by jeho rusovlasá sensei neměla radost v obou případech, ovšem pokud by jí nedejbože vzbudil a ona ho měla po ruce. „Au“, polkl nervózně, když mu v hlavě proletělo množství trestů a naučných metod, které by na něho mohla Shizu a její chameleonokomplic aplikovat.
,,Určitě musí být šance, že si toho nikdo nevšimne." V tu chvíli se přistihl, že skřípe zuby a nadměrně se potí. Se svojí nesamurajkou nerozhodností nevěděl, kam dřív skočit. Kdyby tak existovalo nějaké jutsu, co by mě rozdělilo, napadlo ho. Bohužel, těžko mohl tušit, že existují stínové klony, natož umět tak náročné ninjutsu na chakru používat. Potřeboval být snad všude, ale místo toho tu teď postával jako tvrdé Y a jediné co cestovalo byly myšlenky po jeho hlavě.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Usmíval se, takže to nemohlo být tak hrozné. I jí se na tváři objevil drobný úsměv. Jakmile však otevřela pusu, aby něco namítla, Raizo ji upozornil na postel vedle té její.
Obrátila k ní hlavu, vykulila oči a prudce se posadila. „Amiko-sa…n,“ vypadlo z ní, načež se jí zamotala hlava a ona spadla zpátky do polštáře.
Přejela si dlaní po obličeji. „Vždycky pacienty sprdávám, že si po probuzení rychle sedají, a pak to sama udělám,“ pronesla a pak se usmála víc. Amiko vypadala stabilizovaná.

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Počkal, až dívku uklidní její vlastní tělo, které na takové akce jako prudké posazení teď rozhodně nemělo náladu.
„Zachránilas ji, Toshimi. Nebýt tebe, nebyla by tu,“ řekl s malou ale nezaměnitelnou dávkou hrdosti.
„Riskovalas vlastní život, abys tý holce dala maximální péči, cos mohla. Toho nejsou schopní někteří ninjové na mnohem vyšších postech, než je chuunin.“

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Otevřela oči a uhnula pohledem. Tolik chvály hnedka po probuzení ji donutilo se začervenat. Co na to měla odpovědět? Necítila se zas tak skvěle. „To nevím, udělala jsem jen to, co jsem musela,“ pípla.
Zavrtěla hlavou a vzhlédla k blonďákovi. Pak se zarazila. „K-kde je vlastně Hiro? Vždyť on ani neví, kde je severo-severo západ!“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
„Nemusela. Jen mohla. A přesto jsi to udělala,“ nedbal Raizo dívčiných rozpaků.
Po těch slovech se odmlčel a zhluboka se nadechl a vydechl. Až teď se mu skutečně ulevilo.
„Poslal jsem ho trénovat. Čeká ho poslední část chuuninské zkoušky. Duely,“ řekl a počkal, až jeho slova dívka zpracuje.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Myslela si, že už je dávno vzhůru, ale teprve s odpovědí ji uhodila realita. Hirotado trénoval, zatímco ona byla v nemocnici a nejspíš se nedokázala ani pořádně postavit. Nejspíš byla i nacévkovaná a čurala někam do pytlíčku.
„No jasně,“ hlesla a potlačila výraz naprostého zklamání sama ze sebe. „Snad se z nemocnice nějak dostanu, budu mu fandit,“ zazubila se a opravdu se snažila, aby úsměv vypadal přirozeně.

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
„Jo, to by mu rozhodně prospělo taky,“ uculil se Raizo.
„Pro vás dva to je ale jen exhibice. Na výsledku to nic nezmění,“ dodal tajemně.
Chvilku si tajně užíval Toshimi nechápavý výraz, dokud si nevšiml, že se začíná měnit ve zděšený.
„Tím jsem nemyslel, že v nich máš také bojovat!“ dodal honem, aby dívku opět uklidnil.
„Což je i důvod, proč ti můžu říct, že vy dva už chuunini dávno jste,“ zazubil se na ni.
„Ale jmenují vás jimi oficiálně až po zkouškách. Kazekage usoudil, že jste oba i bez výsledků zkoušek více než způsobilí tuto hodnost nosit. Zkoušky byly pro vás proto od začátku jen exhibice. Nechtěli vám upřít tu výzvu, a ostatním váš vzor,“ mrkl na Toshimi blonďák.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Zrovna když přemýšlela, že na tu zkoušku bude muset dojít o berlích, rozhodl se Raizo ji dále nenapínat.
„Cože!“ vykřikla, prudce se posadila a znovu si lehla. Na chvíli si dala ruku před ústa, aby se nepozvracela. „T-t-t-t-to jakože chuunini už jsme?! Kdy se koná ta třetí zkouška? Nesmím zklamat!“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Při pohledu na Toshimi mu stekla pomyslná kapka skepse po čele a on smířlivě zvedl dlaně.
„Klid,“ poradil jí důrazně.
„Na ten duel zapomeň. Doktoři říkali, že si tě tu ještě pár dní nechají, než tě pustí do domácí péče. Už žádný další chuuninky, jasné!?“ zvedl ukazováček jako rodič, zakazující své ratolesti sladkosti.
„A kromě toho, riskovalas vlastní život, abys zachránila cizí. Jestli tohle není dokonalá ukázka vůle Zlatých písků, tak nevím co je. Svou část sis už víc než odpracovala,“ usmál se na rusovlásku Raizo.
„Chceš napít?“ optal se jí poté a natáhl se pro sklenici na stolku.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Na jednu stranu si oddychla. Na druhou si přišla hloupě. Ostatní zkouškou museli prolézt, ale ona ne, a přesto byla už chuunin?
Na otázku kývla, a když jí pití podal, posadila se tentokrát pomalu a ucucla si. „Um… Jak vlastně Hiro během toho souboje dopadl? Co se stalo potom, co jsem omdlela?“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
„Prý vás Jun s Hirem vynesli na zádech z podzemí. Se svitkem ste se vrátili vy dva,“ načal, když se napila.
„Rád bych řekl něco jako že výkvět nejmodernější technologie nám umožnil veškeré dění v těch katakombách monitorovat, ale nic takovýho se nestalo. Víme jen, že jste se střetli s Junem a Amiko o svitek, ale ani jeden z kluků přesně neví, co se mezi vámi dvěmi odehrálo. Vlastně jsem rád, že to dopadlo ještě takhle...“ vzal si od Toshimi sklenici a postavil ji zpět na stolek, během čehož si s tikem v oku povzdychl.
„Co se stalo?“ zvážněl.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
„Ahahaha,“ podrbala se na týlu, načež také zvážněla a zahleděla se do peřin. „Amiko na nás zaútočila. Byla na mě pěkně naštvaná dost na to, aby vytáhla úplně všechno, co uměla,“ začala vysvětlovat a stiskla peřinu v pěstech. „V našem klanu existuje zakázaná kombinace technik. Když ji někdo použije, vypotřebuje veškerou svoji chakru. To udělala Amiko. Kdyby jí ta chakra došla o chvilku později, byly bychom mrtvý obě. Ze mě by byl nejspíš mastnej flek a ji absence chakry roztrhala zaživa. Už tak si toho dost zažila.“ Povzdychla si. „Jun se dal na útěk a mě napadlo, že má svitek, tak jsem řekla Hirovi, že to tam zvládnu. Ani jeden nemohli zasáhnout.“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Ta slova Raiza evidentně celkem šokovala, a on sklouzl pohledem k druhé dívce, ležící na lůžku opodál.
Čekal ledacos, ale tohle ne.
„Cos jí udělala, že tě tak nenávidí?“ obrátil se zpátky na Toshimi. Podle jejích slov chtěla Amiko Toshimi doopravdy zabít. Nikdo normální by nezašel kvůli povýšení tak daleko, aby šel po krku vlastnímu kamarádovi ze Suny.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Toshimi si povzdychla a přimhouřila oči. Stisk na peřině povolil. „Ten důvod… Ach jo,“ promnula si kořen nosu a zavrtěla hlavou. „To samý, co Hirovi! Prostě jsem šla trénovat s Taiki-senpaiem a oba si to vyložili jako naprostý puberťáci!“ schovala obličej do dlaní. „Vždyť ani na takovýhle věci nemám čas.“
Chvilku jen mlčela a pak se ohlédla po dívce. „Asi je do senpaie fakt zamilovaná. Kdyby mi to ale řekla, mohla jsem jí třeba pomoct nebo tak něco, yanderka jedna.“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Raizo na Toshimi chvíli zamračeně hleděl. Asi byla ještě dezorientovaná z těch sedativ, protože tohle přece nemohla myslet vážně.
„Je toho na tebe ještě moc, viď? Nechám tě odpočívat,“ usmál se na ni konejšivě a pomalu se zvedal k odchodu.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Když se měl k odchodu, nechápavě zamrkala. Pak dostala tik do oka. „Jo, zní to totálně hrozně, taky jsem to absolutně nechápala. Určitě v tom musí bejt něco víc, ale tohle je to jediný, co tam na mě ječela!“ zaúpěla.
„Protože jestli bylo tohle ten jedinej důvod, tak jí zfackuju!“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Zarazil se při zvedání a tentokrát na ni hleděl s výrazem snad ještě šokovanějším, než předtím.
„... Chceš mi tvrdit, že tě ta holka chtěla tak moc zabít jen proto, žes dělala voči na kluka co se jí líbí?“ dostal ze sebe a znovu si sedl.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Zrudla. „Já na něj oči nedělala! Jen jsme trénovali!“ zamračila se. „Já ale fakt nechápu, o co jí šlo. Měla jsem hromadu práce ji přesvědčit, aby přestala spotřebovávat tak rychle chakru. Třeba v tom bylo něco víc, ale tohle jediný řekla. Ječela na mě, že mám čelit následkům. Že se víc věnuju knížkám než písku a že jsem jí přebrala Taikiho-senpaie. U všech písků, když to říkám takhle nahlas, zní to ještě neuvěřitelnějc než tam dole,“ zavrtěla hlavou.

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
Raizo těkl párkrát pohledem mezi Toshimi a Amiko, a zamyšleně se odmlčel.
„Ne... vlastně to dává docela smysl...“ přelétl mu přes oči stín, když si vybavil pár věcí z minulosti, a na zátylku se mu naježilo několik chloupků.
„O to víc tě obdivuju, že ses pro ni takhle vydala!“ usmál se po chvilce zase, jako by vůbec o nic divného nešlo.
„Jak chceš ale zařídit, že to neudělá znovu, hned jak se probere? Nemám tě dát přeložit do jinýho pokoje?“

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Po čele jí stekla kapka. Myslela si, že dospělý muž jeho věku už takové věci nebude brát seriózně, ale vypadalo to, že tuhle situaci nejspíš zná. „Kdybych ji nechala zabít se kvůli tomuhle, bylo by to snad ještě horší,“ zavrtěla hlavou. „To asi nebude potřeba. Jestli na mě vylítne hned, jak se probere, namele si pusu rovnou o zem.“

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
„Dobře,“ narovnal se na stoličce znovu Raizo, s tímto výsledkem evidentně spokojený.
„Teď už tě ale odpočívat vážně nechám. Potřebuješ to jako sůl,“ postavil se.
„A o Hira se neboj. Je to Hiro. A kromě toho jsou ty duely konané v Sunagakurské aréně, před spoustou diváků a rozhodčích, takže se nemá co pokazit!“ zazubil se.

Raizo
Sunagakure, Nemocnice
„Dobře,“ narovnal se na stoličce znovu Raizo, s tímto výsledkem evidentně spokojený.
„Teď už tě ale odpočívat vážně nechám. Potřebuješ to jako sůl,“ postavil se.
„A o Hira se neboj. Je to Hiro. A kromě toho jsou ty duely konané v Sunagakurské aréně, před spoustou diváků a rozhodčích, takže se nemá co pokazit!“ zazubil se.
Když Raizo odešel, obě dívky opět osiřely a v pokoji zavládlo ticho.
„... Proč...“ prolomil ho po chvíli hlas, který nepatřil žádnému nově příchozímu hostovi, nýbrž Amiko.
Druhá rusovláska pomalu pootevřela oči, hledící na protější zeď. Hlas měla slabý, ale rozumět jí bylo.
„...jsi to udělala...? Proč jsi mě zachránila?“

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
„Rozkaz, sensei!“ zasalutovala a opět se položila.
Nový hlas ji trochu překvapil. Žádný útok se ale nekonal. Natočila hlavu k Amiko. „Není to jasný? Nechtěla jsem, abys zahodila svůj život,“ oznámila jí, jako kdyby to byla samozřejmost.

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
„VŽDYŤ-!“ chtěla se Amiko na Toshimi otočit a rozkřiknout, ale její tělo jí to nedovolilo. Sotva se tak hnula a místo křiku se rozkašlala.
„... vždyť jsem tě chtěla zabít...“ hlesla, když ji záchvat přešel, hledící do stropu.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Kývla. „To chtěla. A byla jsi fakt děsivá,“ oznámila jí, ale pak se usmála. „Chtěla… Chtěla jsem prostě jen vytvořit možnost, abychom se poznaly lépe. Nechci tě odsuzovat na základě chování v afektu.“

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Amiko chvíli mlčela a krátce uhnula pohledem, než se znovu zahleděla vzhůru.
„Tam dole si byla stejná... I když jsem z tebe mačkala život jako z citrónu... Mlelas pořád to samý,“ hlesla, načež k Toshimi natočila hlavu.
Poprvé mohla druhá Kokumotsu vidět její tvář nezkřivenou zuřivostí a oči bez žhnoucího plamene nenávisti. Takhle působila Amiko jako docela obyčejné děvče, ne jako někdo s pokusem o vraždu na kontě.
„Neprosilas o slitování, neproklínalas mě... Tys to myslela vážně. To s Taikim, s pomocí...“

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Zahleděla se do peřiny a pousmála se. „Zlatý písky se nikdy nevzdávají,“ oznámila jí svou mantru. „Myslela jsem to vážně. Můžu ti nabídnout pomoc, ošetřím ti rány, ale prosby o slitování,“ vzhlédla k dívce s odhodlaným výrazem, „ode mě nečekej.“
Zavrtěla hlavou. „Navíc to, že jsi mě chytila, je jen ukázka toho, jak moc nezkušená jsem. Kdybych byla silnější, dopadlo by to líp,“ zazubila se.

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Amiko Toshimi mlčky poslouchala, načež se hořce pousmála.
„Už chápu, co na tobě vidí... Já takhle sebejistá, takhle odhodlaná, nikdy nebudu... Vždyť mu ani nedokážu říct, co pro mě znamená. Zasloužíš si ho víc, než já,“ řekla, zatímco se jí do očí vehnaly slzy, které semknutím víček Amiko vyhnala ven, a ony se jí sklouzly po tvářích a vpily do povlečení.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
„S-sebejistá?“ vykulila oči Toshimi. Odhodlaná možná, ale sebejistá? Ona, která vždy ze všeho nejdřív pochybovala hlavně o sobě?
Amiko však začala plakat a dívka zamrkala. Konečně se jí povedlo vydrápat z postele a společně s infuzním stojanem se došourala až ke druhé posteli. „Já s ním ale šla vážně jen trénovat,“ pohladila ji po vlasech. „Jak jsi říkala. Celý dny ležím v knihách. Na kluky nemám čas. Snažím se tu s touhle nemocnicí pomoct, jak jen můžu,“ vysvětlila. „Můžu ti ale pomoct mu to říct.“

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Tiskla víčka k sobě, jako by se tím snažila utéct před realitou.
Až pohlazení po vlasech ji přimělo oči otevřít a stočit je k Toshimi.
„Já...“ hledala slova, ale místo toho se jí jen z očí spustily další slané pramínky a ona je znovu zavřela.
„Nevím, jak to odčinit... Promiň mi to...“ vzlykala Amiko, během čehož nahmatala Toshiminu dlaň a sevřela ji do své.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Položila i druhou ruku na její a usmála se. „Obě žijeme. To je důležitý. Taky je důležitý, že si uvědomuješ svoje činy,“ pohladila ji po hřbetu ruky. „Prostě... Prostě to nějak vymyslíme,“ konejšila ji dál.
V duchu napjatě poslouchala zvuk dveří. Nebyla si jistá, jak se na to budou dívat jejich nadřízení. Napadlo ji ale už několik způsobů, jak Amiko ochránit před nejhorším.

Amiko Kokumotsu, Rokuro Kokumotsu, Taiki Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Toshimino tušení bylo správné, protože se po chvíli dveře opět otevřely a do pokoje vstoupila dvojice z jejich klanu.
„Holčičky moje!“ zvolal Rokuro, hlava klanu Kokumotsu, a rozpřáhl paže.
Chvíli po něm vstoupil do pokoje i Taiki, nevědom si svého centrálního postavení ve všem, co se událo.
„Tak rád vás vidím obě v pořádku!“ přešel ke dvojici okamžitě stařešina a pohladil je po vlasech.
„Co vás to napadlo se takhle zřídit!? Co ste to tam dole u všech zrnek prováděly?“ vynadal oběma okamžitě a vytahal je dědečkovsky za tváře.
Taikimu při tom jen stekla pomyslná kapka skepse po týle.
„... Já...“ hlesla Amiko, když si promnula tvář, ale hlas jí uvízl v hrdle a ona sklopila pohled k peřině a stiskla Toshiminu dlaň silněji.
Nebylo proč otálet. Její činy byly nezpochybnitelné a musela za ně přijmout zodpovědnost.
Proč tedy nemohla nic říct!? Na okamžik těkla pohledem k Taikimu.
Chtěla se přiznat a vše jim po pravdě říct, ale ten pohled opovržení a zklamání, co by jí Taiki zcela jistě věnoval, byl děsivější než jakýkoliv jiný trest.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Trochu se lekla, ale dvě osoby ve dveřích ji nakonec uklidnili. Byl to Rokuro s Taikim. Dobře, Taiki ji tak moc neuklidnil vzhledem faktu, že byl ústřední postavou onoho sporu.
„Ehehehe,“ zasmála se, když je Rokuro začal dědečkovsky tahat za tváře. Kdyby existovala soutěž o nejlepšího vůdce klanu a dědečka v jedné osobě, všichni ostatní by za ním zůstali ležet poraženi na zemi, zasypáni plyšovými medvídky a čokoládou.
Při další otázce však zmlkla a koutkem oka pohlédla na Amiko. Nemohla ji v tom nechat. Rokuro byl hodný, ale spravedlivý. Navíc kromě Raiza nikdo nic nevěděl.
S bušícím srdcem se zahleděla vůdci klanu mezi obočí. Byl to jediný trik, který znala a používal se při lhaní. Ona prostě lhát neuměla, ale musela to zkusit.
„Bojovaly jsme. Nějak jsme se u toho zapomněly dívat nalevo a napravo. Nedokázaly jsme jedna druhou porazit dřív, než jsme se tak strašně unavily. Ani jedný nezbývalo moc chakry. Najednou ale strop nad náma prasknul. Amiko použila všechnu svoji chakru, aby nás štítem ochránila.“ Hrozně moc se snažila neuhnout pohledem.

Amiko Kokumotsu, Rokuro Kokumotsu, Taiki Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Než mohla něco říct, ujala se slova Toshimi. Amiko mlčky poslouchala a jen pootevřená ústa zase zavřela.
Bylo to přesně tak, jak Toshimi říkala. A bylo jen dobře, že se rozhodla jít s pravdou ven sama, když to Amiko nedokázala. Takhle-
Najednou se ale zarazila. Toshimi totiž nepokračovala tak, jak se to skutečně odehrálo.
„Opravdu? Je to tak, Amiko?“ zvedl obočí ohromeně Rokuro a zahleděl se na druhou dívku.
Ta chvíli jen s ústy opět pootevřenými zírala na Toshimi.
„Já... Totiž... Hai,“ přejela pohledem strnule k Rokurovi a hlesla nakonec.
Rozhostilo se ticho.
„Vskutku! No to mě podrž! Bhahaha!“ zahromoval najednou na celý pokoj Rokuro a propukl v smích.
„Pšššš! Ste v nemocnici!“ vrazil mu loket do žeber Taiki.
„Ahaha... Vskutku,“ řekl stařec už podstatně tišeji a mnul si postižené místo.
„Nic menšího bych od naší mladé krve nečekal! Uspořádáme pořádnou hostinu, hned jak vás pustí!“ zazubil se vůdce klanu.
„... By se vám líbilo, kdybych řekl, že?“ přejel mu stále s tím samým úsměvem přes tvář zlověstný stín.
„Kdybyste bojovaly s rozumem, nemuselo k tomuhle vůbec dojít! Až vás pustí, přihlašte se u Taikiho. Pomůžete mu s jeho klanovými povinostmi!“ vytahal obě dívky za tváře znovu Rokuro, tentokrát citelně bolestivěji.
„Tak či onak,“ měl se starý Kokumotsu poté k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavil a pohlédl přes rameno na Toshimi.
„Jsem rád, že jste obě živé,“ usmál se na dívku srdečně, než odešel. V tom úsměvu bylo zároveň cosi navíc, cosi vědoucího, co patřilo jen jí.
Taiki se za Rokurem chvíli jen díval, než si povzdechl, přejel pohledem obě pacientky, a povzdechl si ještě jednou.
„Proč jsou s vámi takové problémy,“ promnul si kořen nosu.
„To co říkal stařík platí. Hned jak vás pustí, čeká vás práce,“ sdělil jim nekompromisně s rukama založenýma na prsou, načež se i on měl k odchodu.
„Jo a Toshimi,“ nadechl se zamračeně ve dveřích a otočil se na zmíněnou.
Nakonec ale jako by si na něco vzpomněl a ústa zase zavřel.
„Ale nic. Dejte se dokupy, Amiko-chan, Toshimi-chan,“ zakroutil s úsměvem hlavou, mrkl na obě, a odešel.
Amiko, které se mezitím smíchal šok ještě s ruměncem ve tvářích, se po nějaké chvíli civění na zavřené dveře otočila na Toshimi a s očima dokořan na ni neschopna slova jen hleděla.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Nechápavě zamrkala, když Rokuro začal s velkou hostinou. Byl to člověk, co miloval oslavy, ale ty dvě se málem zabily. Když se pak ukázalo, že je chtěl jen navnadit, nervózně se zahihňala a nechala se znovu vytahat za tvář. Úkol udělený za trest jí však málem probodnul srdce. Navíc se tvářil, jako že jí docela tak nevěří.
Zrudla a uhnula očima, a pak ještě jednou, když dostala pocit, že ji podezírá i Taiki. Ona byla vážně špatná lhářka. Budou se jich ještě ptát?
„Rozkaz, senpai,“ hlesla. Jakmile za nimi klaply dveře, Toshimi si rozcuchala vlasy. „A-a-a-amiko-san, netušíš, jak se dá prodloužit den o několik hodin?“ zaúpěla.

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
„... Už zase si to udělala. Zachránilas mě,“ dostala ze sebe Amiko po chvíli, zatímco se Toshimi hroutil svět z nového harmonogramu, co je po propuštění z nemocnice čekal.
„Ublížila jsem ti! Zasloužila bych si to!“

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Nemocnice
Z propočtů jejího nového vynuceného plánu ji vytrhla Amiko. Uhnula pohledem. „Co myslíš, že by se stalo, kdybychom řekly pravdu?“ položila otázku, která ji celou dobu tížila. „Nemyslím si, že celoživotní utrpení je něco fajn. Nic mi není. Jsem živá a vlastně i docela zdravá,“ zazubila se nakonec a ukázala jí palec nahoru. Úsměv jí zase rychle zmizel. „Netuším ale, jak budu stíhat všechny ty projekty,“ klesla jí hlava zkrachovale. „A to tady ještě nebyla June-san, aby mě sprdla za to, jak jsem neopatrná.“

Amiko Kokumotsu
Sunagakure, nemocnice
Samozřejmě moc dobře věděla, co by se stalo, kdyby jim řekly pravdu. A nic jiného ani nečekala.
Ale Toshimi jí ukázala, že i zavřené dveře se dají obejít. I když byla potrestána také.
„Toshimi...chan,“ zalily se Amiko oči znovu slzami, ale ona zakroutila hlavou a osušila si je rukávem.
„Tenshi... Tenshi desu, (Anděl... Je to anděl,) vrátil se jí ruměnec zpátky do tváří a ústa roztáhla v úsměv, když hleděla na dívku před sebou, jako by zpoza ní zářilo do pokoje nebeské světlo.

Chuuninská zkouška

Toshimi a Hirotado
Její chakra proudila do těla Amiko a vpíjela se do všech buněk, které ji potřebovaly, poslouchaje tak Toshiminy rozkazy k regeneraci.
Řídit takový proces bylo obtížné samo o sobě, o to více, když se u toho musela Toshimi věnovat desítkám částí těla naráz, a zároveň i doplňovat Amičinu zásobu chakry svou vlastní.
Čím déle léčení trvalo, tím jasněji si musela Toshimi uvědomovat, že jí na sebe samotnou pravděpodobně už žádná energie nezbyde. Ne pokud nevystaví svou pacientku rizikům, o jejichž následcích se dalo leda polemizovat. Ochrnutí? Zkrácení délky života? Ztráta schopnosti ovládat chakru? Amičino tělo potřebovalo všechnu péči, co jí Toshimi mohla dát, a ještě mnohem víc. Na misce váh se nacházely životy jich obou, a na kterou stranu se ručička stočí, záviselo na Toshimi.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Podzemí
Vycenila zuby. Amiko potřebovala úplně všechno, co jí mohla Toshimi v tuto chvíli dát, a ani tak by to nestačilo. Dívka ani netušila jak taková léčba dopadne pro ni samotnou. Při nejlepším jen nedokončí druhou zkoušku. Také mohla zůstat po zbytek života jen s jednou plící. Také… Také mohla ale zemřít.
Měla strach z toho, co bude, jenže se nesměla vzdát. „Kusooo, k čertu s tím!“ vykřikla a pokračovala v léčbě. Nebyla takový blázen, aby svůj oběh poškodila tak jako Amiko. Hodlala jí však dát dostatek, aby vydržela déle.
Doufala, že mají učitelé oblast pod kontrolou a dokážou je najít včas. Tak strašně nechtěla, aby dívka zemřela!

Chuuninská zkouška

Toshimi a Hirotado
Její odhodlání ji drželo při vědomí a potlačovalo bolest z jejích vlastních zranění, zatímco se Amičiny buňky a chakrový oběh dál hojily a hltaly Toshiminu chakru.
Díky nezměrnému úsilí, které do léčby dívka dávala, se stav druhé Kokumotsu začal zlepšovat a ona se pomalu dostávala mimo ohrožení života.
Čím déle léčba ale trvala, tím méně sil Toshimi zbývalo.
Její vědomí co chvíli zahalil mlhavý závoj a všechna zranění se víc a víc ozývala formou ostré bolesti.
Toshimi se tak brzo dostala jen krok od ztráty vědomí. Ale Amičino centrum chakry mělo pořád až moc trhlin. Kdyby ji dívka v tomhle stavu nechala, hrozilo, že Amiko svou chakru už nikdy v životě nebude moci znovu využít.

Toshimi Kokumotsu
Zlaté písky, I. divize
Podzemí
Dál se soustředila, jenže co chvíli se jí zamotala hlava a oči se snažily zavřít. Amiko se konečně dostala mimo ohrožení života, ale Toshimi nemohla přestat. Nemohla ji nechat žít bez možnosti používat chakru. Navíc kdo ví, jak by dívku ovlivnil takhle zničený chakrový oběh.
Musela to udělat. Musela sáhnout po poslední možnosti. Bolestí zaúpěla a soustředila se na pečeť, kterou měla jako každý Zlatý písek.
„Eihei no… Ishi,“ procedila skrze zuby a ucítila, jak se jí do těla line nová energie. Zelená záře opět zesílila.
Toshimi se nyní snažila záplatovat alespoň nejdůležitější místa chakrového oběhu své pacientky.