Drama

Nebesa. U všech svatých i pekelných.

Šíleně ho bolela záda. Když se probudil, málem zaskučel. „Jakpak se cítíš?“ zaslechl přeslazený hlas své pramáti.

„Skvěle,“ zachraptěl. „Žije to děcko?“ zeptal se jakoby mimochodem, zatímco mu do Chiyo do rukou tiskla horký čaj. Muselo být brzy ráno, protože byla ještě odporná zima. Sotva vycházelo slunce, písek byl ještě ledový a vzduch jakbysmet.

Sasori si vždycky dával načas, než zareagoval. Nechtěl se dopustit žádných přešlapů, pokud si je předem nevypočítal a neprošel si, že mu za to budou stát. Byl mužem železných zvyků a pokerové tváře, takže nebylo divu, že Třetímu trochu poklesla čelist, když mu poté, co domluvil, loutkář beze slova prohodil lampu oknem. Ranmaru se vyklonil z okna a tiše sledoval, jak padá do písku. A mlčel, dokud nežuchla. Pak se obrátil zpět k loutkáři, který až na zrychlený dech nevykazoval jiné známky lability.

Tak zdola? Ne. Loutka se rozpadla na stovky kousků. A ta po ní na tisíce. Jako by se písek, který Gaaru bránil, začínal nad těmi chabými pokusy čílit, jako by toho měl po krk. A možná že měl. Přece jen se tvrdilo, že je v tom písku duch Gaarovy matky. Která matka by neodrážela útoky na své dítě, která by se nevztekala, že se o to vůbec někdo pokouší? Tak by to přece mělo být.

Kankurou chránil primárně svoje loutky. Sasori by ho na jednu stranu rád obdivoval, že ten kluk necítí strach ze své vlastní bolesti. Na druhou stranu to bylo neuvěřitelně pitomé. Pro Písečnou nejspíš ani tolik ne. Kankurou neměl zdaleka tak vyvinutý pud sebezáchovy jako jeho sourozenci. A nebyl ani takový posera jako jeho mistr. Ten by se nejradši do nějaké loutky zavřel nadobro. Na moment se zasnil.

Poskakoval kolem něj jako nadopovaná veverka. „Teď je to oficiální! Teď už se mi budete muset věnovat!“ radoval se Kankurou. Sasori ho mlčky pozoroval. Logicky samozřejmě věděl, že to dítě nemělo žádný dosah ani konexe, ani moc, ani cokoli jiného, ale stejně ho podezíral, že si tohle zařídil. Aby se Sasori stal jeho senseiem. Aby ho přestal posílat na nesmyslné výpravy, aby se ho přestal snažit zbavovat. Ale že by dal Rasa na názor, který nebyl jeho vlastní?

Písečné mise byly těžší, než by nejspíš byly jinde. Sasori neměl moc zkušeností s ostatními vesnicemi, ale nebylo zkrátka možné, aby byly tak přelidněné, pokud tam rozdávali mise děckám a zkušeným jouninům skoro bez rozdílu jako tady v tom jejich pomateném režimu. V hlavách některých z rady nebyla starost o to, že to děcka nepřežijí. Ale o to, že to děcka nezvládnou a vesnice jednak bude zostuzena, a jednak přijde o kšeft.

Chiyo se probírala papíry, jako by se nechumelilo. Jako by jim právě neutekla medička z vesnice, i když s oficiálními vízy, žádostmi a potřebnými razítky. Srovnala si papíry a prohlásila: „Mladá Mirin zdrhla. Prý na studia do Listové. Jako projev přá–“

Ebizou si povzdechl tak hluboce, až to cítili v kostech všichni přítomní. „Co jí ten blázen řekl?“ zeptal se napůl smířen s odpovědí. Hlavu měl v dlaních čistě proto, aby s ní nepráskl do stolu.

Když oči znovu otevřel, pořád nic necítil. Ale jeho tělo krvácelo, a srdce, kterého se sám vzdal, stále bilo. Pohlédl do temných očí svých bývalých partnerů a sám sebe se ptal, kdo je asi zabil, a kdy, a jak. Pak ho napadlo, jestli on sám teď vypadal více jako jeho otec, když jeho tělo zcela anulovalo období, které strávil jako nestárnoucí loutka.

Byl drobnější, než býval jeho otec. Kdyby ho teď objal, ztratil by se v jeho náruči úplně stejně, jako když mu bylo šest. Byla mu trochu zima, na sobě jenom starý plášť.

Otec zaštítil babičku. Matka zase Sakuru. Možná je to zachránilo před proděravěním miliony zrnek železného písku, ale loutky byly nepoužitelné. Dokud v sobě měly jedno jediné zrnko, byly Sasorimu po vůli. Zatím se ale soustředil jen na svého otce. „Ty přece víš, že ses té technice měla vyhnout, ne se jí bránit,“ mlaskl nespokojeně. Věděl, že to udělala kvůli té holce. Sentiment byl vážně akorát na obtíž. Ale že ho projevovala tak silně nesentimentální žena, to nejspíš dělala taky jen proto, aby ho naštvala.

Pohled Kawakiho

„Děkuji,“ řekl jsem Hinatě, když mi podala večeři. Udělala výborné kari.
Hima sedí vedle a taky se spokojeně láduje, Naruto tu klasicky není.
Mám ale hlavu plnou myšlenek. Už se těším, až Sarada přijde z mise, pořád na ni myslím. Až se toho bojím, ale ta Eida…
Mám strach, že fakt něco Saradě udělala. A i když jsem chtěl, aby to mezi námi zůstalo jako do teď, už si tím nejsem tak jistý.
Její objetí už není jako kdysi, asi se jí začínám štítit. Je to kvůli Saradě?
Neznám se…

Kapitola XXIII. – Kori (část třetí)

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“

[i]Ammanti, stejně jako další tři členové jejího týmu, poklekli před Hokagem v jeho pracovně. Byla ještě tma a v místnosti svítily jen tři lampy.

Jak to, že se u nás v pokoji svítí? Koukáme z venku do našeho okna.
S aktivovaným sharinganem pomalu odemykám dveře. Co se to děje?
Chocho i Shikadai jsou za mnou připraveni na nejhorší...
Otevírám pomalu dveře.
„Aaaaahh?! Co tady děláte?!!“ Vyjekla jsem samou radostí! Můj otec seděl u stolu a Boruto se válel na velké matraci, ale na něj nemám čas se koukat! Rychle jsem běžela za tátou. „Tati!!“
Otec vstal a já mu padla do náruče.
„Dobrý den, Sasuke-san! A Boruto???“ Vyjekla Chocho a přišla blíž.

Nový den, další dobrodružství.
Nebo ne?
Procházím se sama krajem města Makov, přesně tak, jak jsme se s Shikadaiem a Chocho domluvili. Nesmím dát šanci nikomu, aby mě poznal. Sice byla tma, ale mých brýlí si přece jen někdo při boji se stínem mohl všimnout. Ale hlavně můj hlas. Ten se davu asi vryl dost do paměti.

Je večer v Makově. Právě jsme došli s Chocho a Shikadaiem zpátky na hostel, kromě zjištění existence nějakého Akačiho jsme i decentně prošli město. Zjistili jsme, že pokud jde člověk dál od hlavní ulice, je vidět extrémní chudoba. Ty obličeje pár ušmudlaných dětí nezapomenu.
„Město mi ze začátku připadalo celkem normální ale, nejsme tu ani noc a už mám tolik pochybností a otázek…“ Pronesl Shikadai, když jsme si vyzouvali boty v našem pokoji.

Pohled Eidy

Lije jako z konve. Je kolem tří ráno a já letím do svého malého příbytku v Zemi ohně. Nechápu, že mi to nevyšlo! Když jsem sledovala tu starou babku, jak dokázala s tímhle šutrem se samou lehkostí zmanipulovat tu náhodnou holku, myslela jsem si, že to musí vyjít! A mimo to, proč je ksakru vůbec ta Uchihovic pinda imunní vůči mému šarmu! Proč zrovna ona?! Proč ne kdokoliv jinej. Aghh!! Tohle je tak nefér tohle to všechno!

Ich cieľ už bol blízko, veľmi blízko. Cítil to úplne jasne. Teraz iba neurobiť žiadnu chybu. Ako sa začali tiene pomaly naťahovať, žmurkol na Mirai a tá vyrazila vpred. Zo zadu, z jej slepého uhla, sa objavila letiaca čepeľ, ktorej uhla iba vďaka tomu, že ju Shikamaru prezieravo držal prepojenú s jeho tieňom, no sám sa tak dostal do nevýhodnej pozície, čoho dôsledok okamžite pocítil. Akonáhle po podrazení nohy dopadol na zem, zacítil na krku druhú z Asumovych špeciálnych čakrových čepelí.

Od Sarady to není domů daleko. Žijeme ve stejné klidné oblasti. Pospíchám deštěm, abych byl co nejdřív v suchu.

„Kawaki!“ To je Eidin hlas. Otočil jsem se ke zdroji.
Stojí opodál pod nějakou stříškou. Zase vypadá jako modelka vystřižená z časopisu. Jako by se jí ani jediná kapka nedotkla. Zase mě pozorovala? Já doufal, že jí to už přešlo. Přiběhl jsem za ní, stříška je tak akorát pro dva lidi. V jedné ruce stále držím svou promočenou těžkou mikinu.
Nezaujatě pozoruji Eidu. Vypadá naštvaně?
Zdá se mi to, nebo vidím stopy po breku?

Chocho se na mě upřeně dívá.
Nebudu na to sama.
„Dobře.“ Hlesla jsem a trošku se usmála.
„Joo!“ s úsměvem do široka řekla Chocho.

Sedíme na malé mýtince na okraji vesnice. Cestou sem jsem jí vyprávěla o naší misi. O tom, jak Kawaki vypil první štamprli. Jak se mě zastával. Jak se opil ještě víc a… Jak ten večer skončil.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct i o takovýchto detailech, ale věřím ji. A je fajn se o tom s někým podělit. Předtím mě ani nenapadlo, jak mi to může pomoct. Vyzpovídat se…

Nastalo dlouhé překvapené ticho.

Vzal jsem za kliku a velmi zvolna otevřel dveře. Poslední paprsky večerního slunce dokázaly ozářit jen malý kousek temného prostoru přede mnou. Ovál mě chladný závan těžkého vzduchu. Vstoupil jsem. S velkou pečlivostí, snad jako bych se bál, že někdo vejde za mnou, jsem zavřel dveře. Můj stín, předtím tak ostře řezaný v úzkém pruhu slunečního svitu, se nyní v nejasných temných tvarech plazil po stěnách kamenné chodby osvětlované sérií jen slabě svítících světel. Zhluboka jsem se nadechl.