Minulost nebo..?

Slovo úvodem

Je to dost zvláštní příběh..

Nenávidím nebo stále miluji?
Jsem naživu nebo už jsem dávno po smrti?
Je tohle realita nebo iluze?
Jsem slabá nebo silná?
Proč vždy stojím v povzdálí, a proč si sakra pokládám takové otázky?
...
To, že ho miluji vím už dávno, a i když jedna moje část stále vzdoruje, je to tak. Naživu jsem určitě dá-li se to tak říct, protože ta bolest je tu stále. Iluze to také není, tohle je realita. Slabá jsem, to vím už dlouho. V povzdálí stojím kvůli své slabosti, a proč si pokládám takové otázky to ani sama nevím…
...
Je to už dlouho, co jsem ho viděla naposledy, ale on se nezměnil ani trochu. Je to zvláštní, až nostalgické vidět ho znovu, a zvláště tady. Na místě, kde jsem zemřela... Ano vlastně bych tu neměla být, ale byla jsem sem povolána Orochimarem.. Ještě teď slyším jeho slova.
...
„Jsi nepovedená..“
„Nepovedená?“ zeptala jsem se.
„Jsi první výtvor mého nového Edo Tensei. I když zvládneš všechny techniky které jsi ovládala, máš vlastní vůli a nejsi nezničitelná.. Zabije tě i obyčejný kunai,“ řekl a s jedním si výhružně pohrával.
„Tak proč jsi se mě ještě nezbavil?“ nadzvedla jsem obočí.
„To je jednoduché… Mám pro tebe práci,“ zašklebil se.
…
Je těžké stále stát vzadu a jen se dívat, ale nic jiného mi zatím nezbývá. Musím počkat. Musím čekat až přijde ta správná chvíle. Kdy? To prý poznám.
…
„Jsi krásná,“ zašeptal.
„Já vím,“ zašklebila jsem se.
„A zákeřná jsi taky,“ zasmál se.
„Jo, to vím i bez tebe,“ vyplázla jsem jazyk.
„Koleduješ si,“ řekl výhružně.
„To já ráda,“ ušklíbla jsem se.
„Ale, ale, takže si nedáš pokoj?“
„Ne nedám,“
„Dobře jak chceš,“ zašklebil se a povalil mě na zem, pevně mi chytl obě ruce a vzápětí mě začal lechtat.
„Néé dost,“ zakřičela jsem zoufale.
„V žádném případě,“
„Prosííím,“ vysoukala jsem ze sebe někde mezi smíchem.
„Tohle na mě neplatí,“
…
Usmívám se při vzpomínce na něj. Při vzpomínce na to, jaký byl, ne jaký je teď. Tehdy jsem ho milovala, tím jsem si jistá, ale teď se ve mně mísí až moc pocitů a ten, který začíná převládat, je nenávist… Ano, já ho nenávidím za to , jak se změnil za to, že už není tím kým býval a ještě víc ho nenávidím za to, že už nemůže být jen a jen můj. Bože, jak jsem sobecká, ale copak toho chci tolik? Copak je to tak sobecké chtít žít a zestárnout s ním? Super, tak teď už nenávidím i sama sebe..
…
„Miluji tě,“ špitl mi do ucha.
„Já tebe taky,“ usmála jsem se a dala mu pusu na čelo, ale on si mě k sobě přitáhl a dlouze mě políbil.
„Takhle je to lepší. Nemyslíš?“ zasmál se a já jen mlčky přikývla, „pojď,“ chytl mě za ruku a táhl mě neznámo kam.
„Počkej, kam jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Uvidíš,“ řekl tajemně.
„Božínku,“ povzdechla jsem si a nechala se vláčet na neznámé místo.
…
„Je čas,“ šeptám sama sobě a pomalu se blížím k bojišti. Všichni kolem zpozorněli, někteří i tasili zbraně.
„Přicházím v míru,“ říkám a asi se u toho tvářím jak d***l protože na mě tak všichni koukají.
„Kdo je to?“ slyším někde z davu. Zrovna ve chvíli, kdy se chystám odpovědět, mě někdo přeruší.
„Haruno Sakura,“ odpovídá za mě jistá žena s velkými přednostmi.
„Ehhh cooo?“ ozvývá se blonďatý kluk s rozcuchem, „vždyť Sakura-chan stojí támhle,“ ukázuje na dívku s růžovými vlasy.
„Uklidni se Naruto.. Tsunade-sama má pravdu ona se vážně jmenuje Haruno Sakura.. Rodiče mi dali jméno podle ní,“ vysvětluje dívka z mého rodu.
„Haruno Sakura.. Nejsilnější kunoichi všech dob,“ říká ta žena. Tsunade myslím.
„Ale to zase přeháníte,“ směju se a rozhlížím se po davu. V povzdálí vidím dívku s hnědými vlasy, která pláče nad nějakým tělem. Bez rozmyslu se vydávám za ní.
„Kdo je to?“ ptám se, když už stojím u ní.
„Můj teamový partner,“ vzlyká.
„Dobře tak jinak.. Kdo je to pro tebe?“ ptám se znovu.
„On, já?.. Je pro mě vším co mám,“ vyhrkne.
„To je lepší,“ usmívám se a skláním se k němu. Zavírám oči a do rukou hromadím chakru. Znovu otvírám oči a moje ruka zajíždí do jeho hrudníku jako po másle. Lehce uvolňuji nahromaděnou chakru, rychle vytahuji svoji ruku a dávám se do léčení.
„Dávám ti dar života,“ šeptám a z rukou mi vychází bílo-růžová záře. Usmívám se při prvních tlukotech jeho srdce. Za chvíli jeho srdce bije zcela pravidelně, do jeho očí se vrátil život a moji radost upevňuje jeho první zcela nepřerušovaný nádech.
„Teď chvilku lež,“ říkám mu, když přestávám s léčením. Na to mi jen lehce přikyvuje.
„Neji,“ vzlyká ta dívka a pevně ho objímá.
„Neji,“ vzlyká chlapec v zelené kombinéze.
„Kde se tu sakra vzal?“ přemýšlím, protože ještě před chvílí tu byla jen ta dívka.
„Neji,“ vzlyká už třetí tentokrát starší muž.
„Kdo ještě?“ ptám se pobaveně, ale úsměv mi tuhne když vidím ten dav proudící k ještě před chvílí mrtvému chlapci.
…
„Proč?“ ptá se a z očí mu stékají slzy, „ptám se proč jsi to udělala?“ prudce se mnou zatřásl.
„Nevím,“ odpověděla jsem a vykašlala krev.
„Nemůžeš, ne ty nemůžeš,“ zakřičel.
„Bohužel musím,“ šeptám.
„Ne, já to nedovolím!“
„Budeš muset,“ usmála jsem se, ale do očí se mi draly slzy.
„Jestli mě tu teď necháš, nikdy ti to neodpustím,“ zakřičel.
„Miluji tě,“ zašeptala jsem a moje oči se začaly samy zavírat. Jeho hlas jsem slyšela čím dál slaběji až nakonec utichl úplně...
…
„No nic měla bych jít,“ otáčím se k davu, „někdo na mě čeká,“ usmívám se „Sakura-chan,“ chytám ji za rameno „Chci ti něco dát,“ říkám a svoje ruce pokládám na její tváře, svoje čelo opírám o to její a na chvilku zavírám oči. S pravou rukou se odtahuji a skládám jednoduchou pečeť.
„Promiň,“ šeptám a rukou ji tvrdě udeřím do břicha což zapřičiňuje její ztrátu vědomí. Zbržďuji její pád a opatrně ji pokládám na zem.
„Doufám že ti to aspoň trošku pomůže,“ usmívám se při svém odchodu. Můj cíl je jasný. Vlastně jen proto mě sem přivedl.
…
„Jakou práci pro mě můžeš zrovna ty mít?“
„To jsi vážně tak hloupá, nebo to jen hraješ?“ ptal se výsměšně.
„Nezlob se, ale ještě před chvílí jsem byla mrtvá, takže jaksi nevím, co se za těch pár let stalo,“ odsekla jsem mu.
„Dobře musíš se postarat o jistou osobu. O dost nebezpečnou osobu, s kterou se dokážeš vypořádat jen ty,“ vysvětlil mi.
…
„Ještě kousek,“ šeptám a zrychluji.
„Hledáš něco?“ slyším hlas… jeho hlas a rychle se otáčím. Stojí tam jen tak, jako by se nic nestalo jako by ještě před chvílí nebojoval s celou armádou.
„Ty,“ říká překvapeně.
„Mně si tu nečekal, co?“ zasměji se.
„Ne, tebe jsem vážně nečekal. Co tu děláš?“ ptá se klidně.
„Nevidíš? Stojím,“ odsekávám.
„Ano, to vidím, ale co děláš tady, na tomhle místě?“ ptá se stále klidně.
„Joo, tak to je složitější, ale řeknu to takhle: Přišla jsem tě zabít,“ říkám s úsměvem.
„Vážně?“ nadzvedává obočí, „tak se ukaž,“ říká pobaveně, ale já na nic nečekám a vytahuji svoji katanu kterou mám na zádech a vzápětí se proti němu rozbíhám. On jen lehce odskočí a objevuje se za mnou.
„Nic moc,“ říká a foukne mi do vlasů.
„Ty!“ křiknu a zprudka se otáčím ale katanou prosekávám jen vzduch.
„Tady,“ řekne znovu za mými zády, chytá mě za moje přednosti a pevně mě k sobě tiskne.
„Chyběla jsi mi,“ šeptá mi do ucha a já nejsem schopná se ani pohnout. Dělá to znovu. Znovu mě jen utvrzuje v tom, že ho miluji. Ne počkat! Já ho přece nenávidím a mám ho zabít, co to sakra dělám?
Chci se vysmeknout z jeho objetí, chci zakřičet, ať mě okamžitě, pustí ale nic z toho nemůžu, prostě to nejde. Do očí se mi derou slzy.
Ne, přece se tu teď nerozbrečím!
„Pusť mě,“ šeptám. Konečně jsem to ze sebe dostala, jen to neznělo tak, jak jsem chtěla.
„Říkám pusť mě,“ křičím a vysmekávám se z jeho objetí.
„Nenávidím tě,“ znovu křičím a rozbíhám se proti němu.
„Ber to vážně,“ říkám se zabijáckým výrazem. Konečně taky něco udělal tasil svoji katanu.
„Dělám si legraci,“ říkám těsně u něj a pouštím svoji katanu k zemi. Vidím jeho výraz když čepel jeho katany prošla mým tělem.
„Co? To ne, znovu ne!“ řekne překvapeně a trochu zděšeně, „jsi Edo-tensei přece tě tohle nemůže zabít,“ říká se zoufalým pohledem. To jsou jediné emoce, které projevil, když viděl, že opět odcházím. Opravdu se změnil.
„Ale může… Jsem nepovedená,“ usmívám se, „odpusť mi, ale já tu nemám co dělat stejně jako ty. Ani jeden z nás nepatří do tohoto světa, oba máme být mrtví.. Chápeš? Mrtví,“ říkám se slzami v očích.
„Chápu, ale já mám ještě práci,“ odpovídá mi.
„To je dobře,“ usmívám se a moje oči opět těžknou.
„Počkej tam na mě, nebo si pro tebe přijdu!“ jsou poslední slova, co slyším.
„Neboj se, Madaro, čekala jsem dlouho, takže ta chvilka mě už opravdu nezabije."