manga_preview
Boruto 31

Žánr

Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Díl jedenačtyřicátý – Nejhorší narozeniny

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

FF - Roj meteoritů.jpg

Jak už jsem říkal, tehdy jsem viděl rudě a neuvažoval racionálně, vybavuji si jen jak jsem praštil Naruta, toho to pár kroků odmrštilo, pak jen vidím Hanabi v šoku, stejně tak Sakura, chtěl jsem Naruta udeřit ještě jednou, ale to se Sakura rozhodla běžet vstříc, chtěla ho chránit, jak jinak, jenže si dobře nevypočítala kroky (spíše nebyla zvyklá běžet s podpatky), nemotorně zakopla o své nohy, tím se řítila na mě a oba jsme upadli na zem, já tvrději, jelikož Sakura spadla na mě…

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Dopsala hlášení a odložila štětec. Kapky na svitku začaly pomalu zasychat a na místě dopadu se látka nepříjemně vlnila. Srolovala hlášení a ovázala ho žlutou šňůrkou. Víčkem zadělala nádobku s inkoustem.
Uprchlý ninja seděl u stolu a dojídal zbytek večeře, kterou byla Hinata nucena přinést. S třesoucími prsty se zvedla a přikročila k Itachi. Ten pomalu zvedl pohled od jídla a podíval se na ni.
„Hotovo?“
Hinata mu mlčky ukázala svitek a stále ho držela třesoucí se rukou.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Prolog

„Musím si pospíšit, než se zabíjí navzájem.“ Kami vyrazil, co nejrychleji mohl.
Mezi tím spolu Hashirama a Madara bojovali na život a na smrt. Madara si navíc přivolal na pomoc Kyuubiho. Byl to nelítostný boj. Kami dorazil za chvíli a zastavil na vzdáleném stromě. Sledoval, jak jeho otec bojuje s prvním Hokage.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„K Dambovi?“
Nentou se ošil.
„Radši ne. Minule mě dva dny bolelo břicho.“
Nigenteki protočila očima.
„Tak na Růžek?“ navrhla Kyoudou. „Tam mají určitě tip ťop hygienu. A výběr taky není špatnej.“
„Na Růžku?“ zaúpěl Nentou. „To jako fakt, holky? Vždyť tam mají jenom nudle! Doma nudle. Na misi nudle. V bistru nudle. Nudle, nudle, nudle. Já chci konečně rýži!“
Kyoudou s Nigenteki se na sebe podívaly a ušklíbly se.
„Tak k Medúze? Je to hned za rohem.“

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„Říkám ti, že to brácha takhle nemyslel!“
„A jak to podle tebe asi myslel, hm?! Abys věděl, strašně tomu parchantovi vadíme! Ale my nemůžeme za to, že vypadáme jako pobudové z eposů! Tobirama by se měl vážně přestat hrabat v těch knížkách a rozhlídnout se kolem sebe!“
„Já vím, že je umíněný. Ale proto se přece nemusíte stěhovat někam na kopec! Tohle naopak vyvolá napětí. Nepřátelé si řeknou, že se něco děje a budeme mít obrovské problémy!“

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Roj meteorů.jpg

Už ani nevím, kdo mi tu kartu sundal, ale oba mí kamarádi si o mě dělali starosti, byli jsme si jako bratři, starali jsme se o sebe, když naše rodiny ne. Protože od toho okamžiku, kdy mě Sakura praštila, jsem nepromluvil slovo a byl duchem mimo. Musel jsem neustále myslet na to jakým způsobem se na mě dívala… beze strachu, jen s právoplatným hněvem. Pomalu jsem ji začínal obdivovat. Bylo jen málo lidí, co si mě dovolili uhodit. Většina za to draze zaplatila.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Milí puberťáci,středoškoláci, vysokoškoláci i pracující dospělí. Rozhodl jsem se, že se s Vámi podělím o příběh, který se odehrál u nás v Akatsuki. Jelikož jsem vždycky dbal na to, aby moji zaměstnanci, a zároveň svěřenci měli dobré vzdělání, museli povinně absolvovat maturitu na mé soukromé Akatsuki střední škole, kterou jsem založil.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

FF - Ovládán temnotou.jpg

Naruto ji musel připsat k dobru, že neomdlela, spíše naopak, ještě více se narovnala v ramenou, nasadila zcela klidnou tvář, když promluvila jasným čistým hlasem.
„Přesně tak, jak jsem to myslela. Nebo znáš ještě jiný význam těch slov?“ Zeptala se ho na to návdavkem mladá dědička.
„Ne, ale chtěl bych vědět proč? Proč zrovna já?“ Tohle ho trápilo nejvíc. Cítil se mnohem lépe, ačkoliv to nebyla ta nejdůležitější otázka.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„Tušili jste přece, že se někdy potkáte. Když už ne tady, určitě na misi. Na zkouškách. Kdekoli. Je to přece Hokage.“ Taiův hlas byl tichý, aby nevzbudil spícího Keitara, přesto však pevný a možná i lehce osočující.
Hinatina vyčerpáním povadlá víčka a sesunuté koutky se napnuly. Zamračila se.
„Já vím.“
„Museli jste s ním počítat. Nikdo neříká, že teď, ale třeba za pár let, až by byl Keitaro větší… určitě by se o tom dozvěděl.“
„Já vím.“
Tai položil svou ruku na tu její a konejšivě ji stiskl.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Tak jsem se po dlouhé době odhodlal dokončit můj smutný, ale zajímavý životopis. Když si člověk jen tak sedí za stolem ve své kanceláři v Písečné vesnici, všichni ho milují a nikdo neválčí, začne být život trochu nuda. Žádné mise třídy S, ani prapodivná zákoutí a příběhy Akaťáků.
Zase se opět omlouvám za spoiler, takže ti, co jste pozadu, byste to fakt číst neměli, pokud zrovna nechcete zjistit, že...:

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)
Roj meteorů.jpg

Na druhý den jsem překvapivě vstal za dvě minuty sedm. Tak dobře jsem se už hodně dlouho nevyspal. Netrápily mě noční můry o mém únosu. Vůbec nic. Naposledy to bylo, když jsme s bratrem byli na výletě blízko Kamenné vesnice. Kai se nestačil divit tomu, že dneska nemá se mnou žádnou práci.
„Přines mi klanové oblečení,“ nařídil jsem ihned, jakmile se trochu vzpamatoval. Splnil ho ještě dřív než jsem si myslel.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Vyškrábal se z temné nory. Vstal a oprášil si plášť od hlíny, slunce mu zasvítilo do očí. Protáhl se, odkašlal si a zamířil rychlým krokem z lesa. Natáhnul si kapuci přes hlavu, stříbřité brýle se zaleskly a jejich odraz padl na nejbližší trs trávy. Z trsu se ozýval šramot. Sehnul se pro kámen a hodil ho směrem do houští, aby zahlédl zajíce, tak upaluje, co nejdál od něj… možná později, pomyslel si a pokračoval v cestě. Teď měl jiné starosti.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Dveře Meiiny kanceláře se rozzvučely rozhodným zaklepáním. Hlava kunoichi vystřelila do vzduchu. Dnes už žádnou návštěvu nečekala.
Byla to už dobrá čtvrthodina, co její kancelář opustil Hokage a jeho společník. Přesto ale bylo ženino obočí stále stažené starostmi a ona neměla nejmenší chuť prodloužit svůj náročný den o další formální setkání.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech

Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Po dlouhé době nastalo v Listové vesnici jaro. Bylo to první klidné jaro po letech války a napětí. Zahrady a aleje se pomalu uzdravily a začaly opět přinášet příjemnou svěžest. Listová vesnice opět ožila, jako kdyby nikdy nepadla. Lidé radostně procházeli ulicemi, kupovali si sladkosti a chystali se na následující festival oslavy jara.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Roj meteorů.jpg

[i]Můj příběh začal obyčejně, jenže to jsem netušil, že díky obyčejné banalitě se můj život převrátí doslova vzhůru nohama. Říkám hned na rovinu, v životě nemáte nic jistého. Snad jen, že všichni umřeme. Ale to sem nepatří. Jen chci říct, že nikdo, ale absolutně nikdo by neměl trpět pro lásku tak, jako my. Když si na to vzpomenu, i po tolika letech, stále se mi svírá hrdlo a neskutečně bolí u srdce. Stejně tak jako tenkrát. Ovšem to dalece předbíhám událostem.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)