manga_preview
Boruto 30

Horror

V potemnělé místnosti vládl nepřirozený klid. Nebýt občasného zamihotání dohořívajícího knotu svíčky, celý pokoj by ovládla úplná temnota i hrůzu nahánějící ticho, mrtvolné ticho. Mohlo být okolo druhé hodiny ranní, čas tady plynul jinak. Někdy se zdálo, že neplyne vůbec.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)
FF - Ovládán temnotou.jpg

Jakkuro okamžitě popadl svůj plášť a brašnu, chtěl se vydat do míst, které považoval skoro za své. Co se hlavně týkalo jeho práce. Aby ne, když pokaždé, když tam šel, se setkal jen s nucenou úctou, věděl, že kdyby projevil kouska slabosti bude sežrán zaživa. Temná strana Konohy byl svět sám pro sebe. Tsunade se nepletla do jejich věcí a obráceně. Kupodivu to fungovalo. Přes léta výslechů s Ibikim, za hojné, leč nedobrovolné asistence Ryoa, coby léčitele, si jako druhý vysloužil výsadu „zastav se u nás a mi tě možná na oplátku nezabijeme“.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Kapitola 14.
Morinův test

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Kapitola 13.
Dereme se k východu

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Kapitola 12.
Ke dnu

Nejprve nebylo nic – žádná část funkčního vědomí, jež by mohla vnímat svět kolem sebe. Po ní přišla tma - nedokonalý náznak prostoru do doby, než se k mozku dostal ten správný signál; než si tělo uvědomilo váhu a teplotu, než uši pochopily zvuk a oči hloubku. Asi tak nějak, velice pomalu, se sestavilo vědomí Ino Yamanaky.
Otevřela oči a tmu nahradilo světlo; jako úzký dlouhý obdélník, mírně zkosený v horní části. Chvíli jí trvalo si uvědomit, kde je a na co se to vlastně dívá.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Kapitola 11.
Intermezzo

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Kapitola 10
Jáma

Mlha byla natolik hustá, že se dalo s obtížemi dohlédnout přes půlmetrovou vzdálenost, což měla Ino čas vyzkoušet během svého dlouhého pádu dolů do jámy. Natáhla ruku vpřed a konečky prstů se zabořily do bílého mraku, vlhkého jako studená pára a vířícího v kroucených spirálách. Rychlost ani délka pádu se nedala určit a na odpočítávání bylo už pozdě; předpokládala ovšem, že od jejího skoku uplynulo maximálně pět minut, ačkoliv se v monotónním prostředí zdály jako věčnost.

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kapitola 9
Ino a Sai

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Kapitola 8
Dohra

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Kapitola 7
Oyuki

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Kapitola 6.
Inoue

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Kapitola 5.
Med pomněnky

Ležel na železné židli, tvrdé a studené, a nepamatoval si, kdo a kdy ho na ni připoutal. Šedé chodby výslechového oddělení se mísily s temně vykresleným přeludem velitelství ANBU, holý beton s litou dlažbou a bílé zářivky se zlatým světlem stropních lamp. Okolí se občas podivně zachvělo a připadalo mu, že jeho židle klouže a otáčí se, jako by ji někdo vezl skrz vznikající prostor. Sklopili ji vzad, skoro jako lehátko, ale nepoužili popruhy pro hlavu a to mu dovolovalo lepší rozhled.

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Kapitola 4.
Od začátku do konce

Jako první byl stůl. Obyčejný, s dřevěnou deskou a kovovýma nohama. Jen v jeho přední části byl vyříznutý půlkruhový otvor, o poloměru tak deset centimetrů. Těsně za ním stála podivná konstrukce, cosi na způsob dílenského svěráku s okraji potaženými gumou.
Morino Ibiki stál celou dobu před Saiem, zatímco mu dva shinobi sundávali svěrací kazajku. Ruce měl založené na hrudi, bílé světlo tvořilo ostré stíny v záhybech černého kabátu. Sai upíral pohled striktně k Morinovým sandálům, jen výjimečně zvedl oči k jeho tváři.

5
Průměr: 5 (10 hlasů)

Kapitola 3.
Dlouhé dny

Následující dny se staly pro Shikamara tichým utrpením. Ať už se snažil plnit povinnosti doma nebo trénovat, jeho myšlenky byly i tak úplně jinde a často se zapomínal uprostřed činnosti. Rušilo to jeho soustředění při shougi a když se rozhodl napsat Temari, brzy si uvědomil, že na polovině svitku popisuje Saiův psychický stav a dopis roztrhal.

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Kapitola 2.
Nic se nestalo

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

5
Průměr: 5 (9 hlasů)

Kapitola 1.
Trest

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.

5
Průměr: 5 (12 hlasů)
hotovka.jpg

Noc bola jasná
nebo bez dažďa
len mesiac svietil
pomedzi mračná

A bola iná
nie ako každá
tak trochu divná
tak trochu strašná

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Kategorie:

Notnou chvíli si Gaara dobíral Naruta za jeho zbroj.
„Gaaro, chceš dostat Rasenganem? Jestli ne, tak mě nech na pokoji.“
„Hned se nemusíš urážet kvůli slabému brnění,“ rýpnul si do přítele. Rasengan se již tvořil v Narutově ruce. Zamířil na Kazekageho.
„No tak, kluci, mohli byste toho nechat? Máme snad něco na práci?“ peskovala Fuu jak svého manžela tak i jeho přítele.
Oba se na ni podívali se skloněnými hlavami, věděli, že má pravdu. Přesto na sebe spiklenecky mrkli.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

“Haló? Haló! Je tam niekto?” volal a päsťou búšil do starej ošarpanej brány. “Nutne potrebujem vstúpiť na váš pozemok!”
To je ako naschvál.

V to nedeľné ráno sa Shino nečakane dostal na stopu nesmierne vzácneho druhu chrobáka Kikaichuu, ktorý by klanu Aburame odomkol cestu k novým ninja technikám. Odvtedy, čo ho klan spozoroval pred siedmimi rokmi, zľahla sa po ňom zem a o chrobákovi sa začalo hovoriť ako o legende. Preto v to ráno, vracajúc sa z misie, nemohol Shino uveriť vlastným očiam, keď sa Kikaichuu zjavil na pastvine priamo pred ním. Jeho oranžovo-žltý pancier splýval s okolitými kvetmi, no chrobáka prezradili nápadne dlhé tykadlá. V momente, čo ho zazrel, Shino stuhol na mieste. Chrobák nehybne sedel na jednom z listov nechtíka.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)