Dítě modrosti 005 Můj otec

Sakura!

Nemůžu tomu uvěřit! A ona očividně taky ne. Rychle od sebe se Sasukem odskočíme. Sakura se podívá z jednoho na druhého a jí začnou slzet oči. Rukou si je přikryje a běží pryč. Nejdřív se se Sasukem koukneme na sebe a potom na dveře.
„Sakra!“ Zaklejeme oba.
„Sme v rejži.“ Pronesu. Normálně bych se za ní rozběhla, ale teď na to fakt nemám sílu. A začíná se to projevovat. Nejprve se mi podlomí kolena, tak sjedu na zem. Sasuke mi hned běží pomoct.
„Hej, si v pořádku? Je ti něco?“ Ptá se mě vyděšeně.
„Ne, jen sem unavená.“
„Donesu tě do postele.“ Řekne a zvedá mě z podlahy. Nese mě domem, až ke mně do postele. Tam mě přikryje přikrývkou a posadí se na kraj postele.
„Zítra to vyřešíme.“ Utěšuje mě, ale je na něm vidět, že ho to mrzí.
„Taky mě to mrzí.“ Pošeptám a zavírám oči.
„Dobrou.“ Šeptá mi konejšivě Sasuke a líbá mě na čelo.

„Sakuro! Počkej!“ Volám na Sakuru, která je ke mně otočená zády. Kolem mě se rozprostírá temnota, jen Sakura stojí na bílém a zářivém místě. Snažím se tam dostat, běžím, co nejrychleji můžu. Stejně mi připadá, že se k ní vůbec nepřibližuju. Natahuju k ní ruce, ale ty mi usekne nějaká mocná a neviditelná síla. Ječím a vřískám, i když žádnou bolest necítím. Nohy mě neposlouchají a běží pořád za Sakurou. Najednou mi ta síla uřízne i obě nohy. Cítím, jak ze mě proudí krev, ale já si toho nevšímám. Jediné co mě teď děsí je Sakura. Pomalu se ke mně otáčí a já zahlédnu její obličej. Je pořádně znetvořený a naprosto nelidský. „Podívej, cos mi provedla, ty špíno! To kvůli tobě jsem taková!“ Řve na mě.
„Ne!“ Propadám slzám. „Já za to nemůžu!“
„Ale ano! Kdo jiný? Sasuke? Hodíš to na něj a odskáčeš si do své vesnice, jakoby se nic nestalo?“ Nadává mi.
„Ne, prosím! Dej mi šanci to vysvětlit!“ Prosím ji.
„Ty nemáš právo dál žít!“ Vykřikne a rozběhne se proti mně s nožem. Zavřu oči a v duchu si opakuju jeho jméno. Cítím, jak mě nůž bodá do zad.
„Sasuke!“ Vykřiknu a upadám do nejhlubší temnoty.

Někdo se mnou třese. To mě probudí a donutí mě to, abych se posadila. Rozespale se rozhlédnu po místnosti. Uvědomím si, že už je večer. Ta osoba, která se mnou třásla je Sasuke. Sedí na posteli a ve tváři ustaranej, až vyděšenej výraz. Potom pocítím, že je mi strašný vedro a že jsem spocená.
„Si v pořádku?“ Ptá se mě vyděšeně Sasuke.
„Jo. Proč?“
„Házela jsi sebou na posteli a volala jsi mě.“ Prozradí mi.
„Aha, promiň. Jen noční můra.“ Pronesu, aby si nemusel dělat starosti.
„Vážně? O čem byla?“
„To nic nebylo, fakt.“
„Dobře a jak ses vyspala? Kromě té noční múry.“ Ptá se mě.
„Skvěle! Jsem připravená na cokoliv!“ Řeknu energicky.
Po dalších asi deseti minutách jdu na večeři. Vypadá to, že se Sasuke už uklidnil, protože se zase chová normálně. Na stole na mě čeká jablko a…
„Rámen!“ Vykřiknu a běžím Sasukeho obejmout. Vypadá překvapeně a hned mě setřásá dolů.
„No tak, klid!“ Uklidňuje mě.
„Děkuju moc!“ Poděkuju a dám se do jídla. Nevím proč, ale když jím musím přemýšlet.
„Ah, no jo!“ Připomenu si. „Proč vůbec Sakura dneska ráno přišla?“ Ptám se.
Sasuke se nad tím zamyslí.
„Nevim. Možná s náma ještě chtěla někam jít?“
„Asi jo. Doufám, že to není nic důležitého.“ A jen co to dořeknu, objeví se za oknem Naruto. Vyjeknu a málem na sebe svrhnu misku s rámenem. Sasuke otevře okno a Naruto skočí do místnosti.
„Máte problém! Kde ste? Přece jsme měli sraz před chvilkou u hlavní brány!“ Vysvětlí Naruto svou návštěvu.
„Cože?!“ Vykřikneme se Sasukem oba a běžíme k oknu.
„Nám to ale nikdo neřek!“ Řeknu a pak mi to dojde. A vypadá to, že Sasukemu to taky došlo.
„Sakura.“ Řekneme zároveň. Vyskočím z okna a za mnou vlají moje neposlušné, havraní kudrny. Naštěstí jsem se stihla obléknout před večeří. Sasuke takové štěstí nemá. Musí se jít převléknout z obyčejného trička tepláků do něčeho, v čem by mohl případně bojovat. Skáčeme z budovy na budovu a za chvíli nás dohání převlečený Sasuke.
„Proč tak spěcháme, Naruto?“ Ptám se ho.
„Nevím. Řekl to Kakashi-sensei.“

Před bránou zpomalíme. Už tam čeká Kakashi se Sakurou. Podívám se Sakuře do obličeje, ale ta se tváří naprosto nevinně. Dostávám na ni vztek. Jak se může takhle tvářit?!
„Jdete pozdě!“ Prozradí nám Kakashi.
„To říká ten pravej.“ Utrousí Naruto.
„Ale, Kakashi-“ Nestihnu doříct větu, protože kolem mě prolítne kunai. Poznávám ho, patří Orochimarovi. Zase jsou tu! A jdou po mně. Vzpamatuju se jako první a hned vyrazím do lesa, abych je odlákala od ostatních. Běžím po cestě, ale pak ucítím velké množství chakry, které mě obklopoje za všech stran. Vyskočím na strom a skáču hlouběji do lesa. Když jsem dostatečně hluboko, zastavím se. Naslouchám hlasům přírody a pak hodím několik kunaiů. Zasáhne to pár Orochimarových špehů, ale to nestačí, protože se přede mnou objeví další dvacet. Vím, jak jsou silní, proto musím použít moje Kekkei Genkai. Vyskočím na strom a zamířím zpátky směrem ke Konoze, protože kdyby se mi něco stalo, nemuseli by mě ostatní hned najít. Skáču už delší dobu a v tom se vedle mě objeví Sakura.
„Saku-!“ Vykřiknu, ale nestihnu doříct její jméno, protože mě shazuje dolů ze stromu. Odrazí se a skočí ze stromu přímo na mě a přidrží mi kunai u krku.
„Jestli se Sasukeho ještě jednou dotkneš …zabiju tě.“ Vyhrožuje mi, ale pak zaslechne kroky a utíká směrem ke Konoze. Já rychle vyskočím na nohy a chystám se čelit dvaceti špehům, ale ještě jsem otřesená ze Sakury. Když na mě dorážejí jejich zbraně, jen stěží se dokážu bránit. Po chvilce se vzpamatuju a chci použít moji vrozenou schopnost.
„„Ó vládce na nebesích, ve vodě, v ohni a v zemi. Slyš tisícům třepota-“ Někdo mě vrazí ruku za krk a já omdlím.

Co se stalo? Kde to jsem?
Vstanu, ale hlavou mi projede ostrá bolest, tak si radši sednu. Když se pozorně rozhlédnu po místnosti, uvědomím si, že ji vůbec neznám. Nejsou tu žádná okna, jen jedny dveře. Stěny vypadají, že jsou z hlíny, nebo z kamene. Je tu tma, takže toho moc nevidím. Jen jeden svícen na malém stolku u postele. Přejdu ke dveřím a potichu je otevřu. Nakouknu do dlouhé chodby, na jejíž konec nevidím. Rozhlédnu se, jestli tady někdo není. Jen jeden chlápek jde proti mně. Musím jednat. Budu ho muset omráčit. Rozběhnu se proti němu a porazím ho na zem. Jak je překvapený, tak se ani nesnaží vzdorovat. Dám mu pěstí do břicha, až ho omráčím. Vstanu a rozběhnu se chodbou dál. Ale teď si začínám uvědomovat, kde sem. Teda aspoň si to myslím. Na konci chodby zahlédnu dveře. Vrazím do nich a vběhnu do místnosti. Rozhlédnu se. Vzadu stojí tmavá postava. Vysoká, hubená, trochu jako holka. ale není to holka. Kolem mě jsou samé přístroje a zkumavky. Sakra! Sem v háji!
„Zdravím tě, Chikako. Vítej v mé skrýši!“ Přivítá mě svím, trochu steřeckým, hlasem Orochimaru.
„Proč tu jsem? Co po mně chceš?“ Zeptám se ho.
„To jsi už nikdy nechtěla navštívit svého pravého otce?“