Romantika

Hinata se už nacházela v knihovně přes tři hodiny, zabraná do oněch zakázaných znalostí a pořád nemohla pochopit, proč její otec tyto staré knihy, svitky a svazky už dávno nevyhodil či se nezbavil těch hrůz, jenž mají být lidskému oku a mysli nepoznané. Leč nestalo se tak.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

Kapitola 14.
Morinův test

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.

Kapitola 13.
Dereme se k východu

Díl šestatřicátý - „Vysněné“ osobní peklo

„Ten hlavní hrdina je vážně břídil, tímhle stylem ji nikdy nezíská. Vždyť si o něm myslí, že je vyšinutej psychopat,“ komentoval Naruto zapáleně na obrazovce se odehrávající děj, jemuž jsem pro nimrání se ve vlastních starostech nevěnovala nijak valnou pozornost.
„I když ta její rodina taky není úplně normální. Copak by se někdo dobrovolně nastěhoval do domu, kde byl spáchanej takovej krvavej zločin?“ rozebíral charakter postav dál, nechápavě nad tím kroutíc hlavou.


Kapitola 12.
Ke dnu

Nejprve nebylo nic – žádná část funkčního vědomí, jež by mohla vnímat svět kolem sebe. Po ní přišla tma - nedokonalý náznak prostoru do doby, než se k mozku dostal ten správný signál; než si tělo uvědomilo váhu a teplotu, než uši pochopily zvuk a oči hloubku. Asi tak nějak, velice pomalu, se sestavilo vědomí Ino Yamanaky.
Otevřela oči a tmu nahradilo světlo; jako úzký dlouhý obdélník, mírně zkosený v horní části. Chvíli jí trvalo si uvědomit, kde je a na co se to vlastně dívá.

foxie3.gif

1. ~

Ladným skokom vyskočila na spadaný kmeň stromu a to už sa aj prednými labkami znova zabárala do hliny. Trup sa jej pod tiahou urýchleného dýchania vzhľadom k dlhému únavnému behu doširoka vzdúval, neexistujúce zrenice v jej očiach by sa boli strachom stiahli do špendlíkových hlavičiek. Huňatý chvost držala nízko pri zemi, špicaté uši so štetinkami sklopené.

Kapitola 11.
Intermezzo

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Kapitola 10
Jáma

Mlha byla natolik hustá, že se dalo s obtížemi dohlédnout přes půlmetrovou vzdálenost, což měla Ino čas vyzkoušet během svého dlouhého pádu dolů do jámy. Natáhla ruku vpřed a konečky prstů se zabořily do bílého mraku, vlhkého jako studená pára a vířícího v kroucených spirálách. Rychlost ani délka pádu se nedala určit a na odpočítávání bylo už pozdě; předpokládala ovšem, že od jejího skoku uplynulo maximálně pět minut, ačkoliv se v monotónním prostředí zdály jako věčnost.

Kapitola 9
Ino a Sai

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.

Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!“ okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít,“ natáhla ruku s kalíškem k němu.


Sakura s klením vylezla z postele, znovu se s hlasitým zívnutím protáhla. Kolébavým krokem došla do koupelny, napustila si do dlaní ledovou vodu a chrstla si ji do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, vlasy jí trčely do všech stran, vypadala fakt příšerně. Ještěže dneska pracuje v nemocnici a neuvidí Sasukeho s Narutem, propadla by se hanbou, kdyby ji takhle viděli. Vzala si hřeben a sčesala si vlasy do krátkého culíku. Pak si vyčistila zuby a vyšla ven z koupelny.


Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.

Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“

IMG_20180601_142731d.jpg

Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...

Před dvěma roky...


Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.

Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného.

Chcete, aby som písala o láske? Mám vám vysvetliť, čo pre mňa znamená Valentýn? Aby som pravdu povedala, dlho som o tom neuvažovala ... Mám skôr rada zbrane a ninja techniky, ani pekné oblečenie mi nie je cudzie, ale zamilovanosť? O nej by vám snáď mohli porozprávať iní. Pravda, jeden príbeh by tu možno bol - napoly zabudnutý a celkom určite nepodstatný - taký príbeh, ktorý hodnotíme povrchne ako jeden z mnohých, ale ktorý nás v skutočnosti zasiahne omnoho viac, ako sme si schopní pripustiť.