Romantika

Pohled Eidy

Lije jako z konve. Je kolem tří ráno a já letím do svého malého příbytku v Zemi ohně. Nechápu, že mi to nevyšlo! Když jsem sledovala tu starou babku, jak dokázala s tímhle šutrem se samou lehkostí zmanipulovat tu náhodnou holku, myslela jsem si, že to musí vyjít! A mimo to, proč je ksakru vůbec ta Uchihovic pinda imunní vůči mému šarmu! Proč zrovna ona?! Proč ne kdokoliv jinej. Aghh!! Tohle je tak nefér tohle to všechno!

Od Sarady to není domů daleko. Žijeme ve stejné klidné oblasti. Pospíchám deštěm, abych byl co nejdřív v suchu.

„Kawaki!“ To je Eidin hlas. Otočil jsem se ke zdroji.
Stojí opodál pod nějakou stříškou. Zase vypadá jako modelka vystřižená z časopisu. Jako by se jí ani jediná kapka nedotkla. Zase mě pozorovala? Já doufal, že jí to už přešlo. Přiběhl jsem za ní, stříška je tak akorát pro dva lidi. V jedné ruce stále držím svou promočenou těžkou mikinu.
Nezaujatě pozoruji Eidu. Vypadá naštvaně?
Zdá se mi to, nebo vidím stopy po breku?

Chocho se na mě upřeně dívá.
Nebudu na to sama.
„Dobře.“ Hlesla jsem a trošku se usmála.
„Joo!“ s úsměvem do široka řekla Chocho.

Sedíme na malé mýtince na okraji vesnice. Cestou sem jsem jí vyprávěla o naší misi. O tom, jak Kawaki vypil první štamprli. Jak se mě zastával. Jak se opil ještě víc a… Jak ten večer skončil.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct i o takovýchto detailech, ale věřím ji. A je fajn se o tom s někým podělit. Předtím mě ani nenapadlo, jak mi to může pomoct. Vyzpovídat se…

Dorazila jsem domů. Nahodila jsem bezemočního autopilota a udělala si černý čaj. Pustila jsem si nějakou klidnější muziku, sedla si na terasu a sledovala pověšené prádlo mezi stromy s pár domy čouhajícími za naším plotem.
Jsem v šoku. Zaražená.
Opřela jsem se o dřevěnou stěnu našeho domu.
Chvíle klidu a mého autopilota vystřídaly pocity. Vlhnou mi oči. Tělo je ale stále nehybné.
Bylo nutné tak zdrhnout? Nemohla jsem se z toho ještě zkusit vykecat? Takhle jsem akorát všechno potvrdila.
A co to vůbec cítím?

*Bum*
Hmh? Něco mi spadlo v pokoji.
Jak dlouho jsem spala? Kolik je?
Pomalu jsem otevřela oči a nasadila si brýle.
„Aaah!! Kdo jsi?!“ Lekla jsem se.
Jen co jsem si nasadila brýle, všimla jsem si vysoké holky, jak sedí u mého psacího stolu. Nevypadá moc normálně. Má zvláštní oči, krásné dlouhé modré vlasy s růžovými melíry. Co tu proboha dělá? Je vůbec z Listové?
Vidím na zemi knihu, to bylo to, co spadlo?
„Konečně jsi vzhůru, už mě nebavilo čekat.“ Pověděla, přišlo mi, jako by se povyšovala.

Čas plynul, ale my si ho nevšímali.

„…Tohle bylo poprvé, kdy jsem poprvé hodila kunai přesně doprostřed terče…“

Sem tam zahoukala sova a někdy na chvíli mrak zastínil měsíc.

„Tenkrát jsem odběhl od Jigena a ztratil jsem se. Ale našel jsem krásný vodopád, ale… Už vůbec nevím, kde to bylo…“

Dokonce jednou projel i noční vlak. Vítr nás z něj úplně ovál.

*Vrrrz*
Ale ne! Matka!
Rychle jsem pověsila poslední Kawakiho oblečení na radiátor, který ale nefunguje, je léto… A urychleně jsem šla do obýváku.
Pozdě.
Mamka rozsvítila.
„Kawaki?“ Sakura klidně, ale překvapeně kouká na Kawakiho, po chvíli se podívá i na mě.
Kawakiho světlo probudilo a snažil se pochopit situaci.
„Eehh, mami, Kawaki se šíleně zašpinil na misi, tak mu peru prádlo, hehe.“ Pověděla jsem rozpačitě.
„A však Hinata by mu to vyprala, ne?“ řekla zmateně mamka.

A stalo sa to, čo nikto nechcel. Celý svet shinobi bol zrazu pod vplyvom Mugen Tsukuyomi. Všetkých zachytil Božský strom a preniesol ich do sveta, v ktorom je sen realitou. Odolať tomuto silnému jutsu sa podarilo iba bývalému tímu 7. Trpezlivo vyčkávali, kým bude možné opustiť bezpečný priestor, ktorý im poskytlo Sasukeho Susanoo, no v tom Madara zaútočil a ich štít nevydržal. Len tak tak stihol Sasuke vtiahnuť Naruta späť do bezpečia, ale Sakura a Kakashi boli lapený do sveta snov.

Převalila jsem se na druhý bok potom, co mi paprsek svítil do obličeje.
Cítím se strašně. Chtěla bych ještě spát.

.

Na té chodbě furt někdo chodí a z ulice slyším štěkat psa. Ugh, tady se nedá spát! Pomalu si otírám oči a otevírám je. Vůbec se mi nic nechce.

Po chvíli jsem vstala. Uvědomila jsem si, že jsem si ani nepřevlékla pyžamo. A jsem celá od krve! Ach bože. Odešla jsem do koupelny a dala jsem si sprchu. Krev jsem měla na nohách, rukách a trochu i na krku.

„Odprejskni, d**ko!.

„A DOST!“ zařvala jsem. Mám plný zuby, jak mě nikdo nebere vážně, protože jsem ženská!
„Myslíš si, že si něco víc než já?“ pomalu jsem chytla kunai a hrála si s ním v ruce, cítila jsem, jak mi zvlhly moje zamračené oči.
Chlápek se na mě ožrale díval a ksichtil se. Po chvíli jako by se lekl. Asi si všiml mých červených očí.
Začal panikařit, ale moc mu nešlo se dostat z toho rozlámanýho stolu.

„Dejte si to! Opravdu, bude vám chutnat! Jestli to nepřijmete, tak budu mít rok neštěstí! To vám nedaruji! Musíte se se mnou napít!“

My rozpačitě stáli vedle Kawakiho.
„Musíte respektovat místní tradice!!!“ řekl až hrozivě hospodský.
Kawaki vydechl a vzal si štamprli. On to fakt udělá?? Jedna ho snad neodrovná, ne? S hospodským určitě mít problémy nechceme. Kawaki, to zvládneš...

Je začátek léta. Počasí je tento týden opravdu vydařené.
Sedím na hoře, kde jsou vytesané hlavy Hokagů a koukám na západ.
Přemýšlím o dnešku. Po sezení v parku jsme s Mitsukim a Kawakim šli společně trénovat. Řekla jsem jim i o tom, že Kakashi měl kdysi sharingan a ukázala jsem jim nové malé tríčky, co mě Kakashi naučil. Hihi. Ale kluci se taky nezastavují. Pořád jsme lepší a lepší.

Koukám na vesnici, jež je zahalená do oranžového světla. Nechávám se ovívat příjemným vánkem, sem tam projede i nějaký ten vlak.

Právě jdu domů z tréninku s Kakashim. Byl skvělý! Kakashi mi toho spoustu nového řekl. Ukázal mi, jak lépe využít sharingan s ohnivými jutsu. Taky mi pověděl o dalších bleskových jutsu, které umí otec a uměl prý i můj strýc. A že bych to mohla zvládnout, mám to v krvi.
Dnešek byl prostě skvělý. Možná mírně depresivní, na svého otce se už nebudu koukat stejně...
Už je ale tma. Těším se, jak přijdu domů a dám si vanu...

Pětapadesátý díl – Druhá strana mince

Čtyřiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 2

Vylodili jsme se na důsledkem inverze poněkud kluzkém molu, dosud si uchovávajícím svěží vůni dřeva, vedoucím štrůdl ohromených cestujících na dlážděnou cestu, bohatě lemovanou vybranými roztodivnými rostlinami, jímž se dařilo právě v takovémto vlhkém prostředí. Ačkoli na ovzduší na hoře Myoboku či v Zemi páry to zdaleka nemělo.

Táto legenda je pomerne mladá. Je stará len dve generácie.
Ako sa začínajú mnohé rozprávky - kde bolo, tam bolo, žili raz v jednej ďalekej dedine menom Konoha dve deti. Sakura a Sasuke.
Zatiaľ čo Sakura bola z nie až tak známeho, či významného klanu Haruno, Sasuke bol z jedného z tých najuznávanejších klanov Konohy - Uchiha.
Uchihovci mali v dedine veľkú moc.
Založili policajné oddelenie, ich synovia boli členmi zvláštnych jednotiek ANBU.
Zrejme preto si ich ľudia tak veľmi vážili a vzhliadali k nim.
Cítili sa po ich boku v dedine v bezpečí.

Sakura je stále mimo několik hodin, než se začne pomalu probouzet, ale vše vidí rozmazaně.

"Dobře. Tak ti pak zavolám, ale nelekni se, když by to bylo kolem půlnoci." A s tím vystoupí a vleze do nemocnice a jde rovnou na sesternu. "Tak co se děje, že mi volal primář, když mám mít dovolenou."

"Můžeš se kouknout. Já se přizpůsobím. Ted jde o to, aby si záda moc nenamáhal. Pak večer nám tu vezmu i večeři, aby si je nenamáhal." A pak zvedne hlavu a chvíli zase na něj kouká, než se nadzvedne a jemně ho znovu políbí. Pak se stáhne dolů a opře se opět o něj.