Předurčené 3.díl- Neznámý

Dva týdny po propuštění obou dívek z nemocnice svolala Kirin sraz na paloučku u hlav Hokagů. Potřebovala ostatním sdělit něco důležitého.
Bohužel si při tančení v koupelně před zrcadlem zapomněla hlídat čas a dorazila s malým zpožděním dvaceti minut.
„Ahojte všichni!" usmála se, když se jí konečně podařilo vyštrachat se po těch nemožných dvěstě třiceti osmi schodech. Bohužel se jí podle očekávání nedostalo příjemného přivítání.
„To je dost, že ses ukázala!" vyjel na ni Mokuzai.
„Snad se nic moc nestalo," snažila se ho uklidnit a rukou si prohrábla propocené vlasy.
„Grrr," doneslo se k ní.
„O co jde?" zeptal se věcným hlasem Neji a tím ukončil blížící se salvu stížností dřív, než začala.
„Už tu dobrých patnáct minut pukám nedočkavostí," rýpla si ještě Hasu, jejíž oči zářily nedočkavostí.
„Někdo se mnou musí jít za Starým poutníkem, ale nevím, kdo to je. Kiba u toho byl. Rodiče nám řekli, že tam se mnou má jít někdo, kdo je mi nejbližší," chrlila ze sebe a Kiba horlivě přikyvoval.
„Počkej, moc to nechápu. Takže ty máš jít za nějakým poutníkem, ale netušíš, kde ho najít, jak vypadá, jak se jmenuje ani nic takového. A řekli ti o něm rodiče…?" pokusil se to shrnout Shino.
„Trefa do černého," kývla Kirin, „a ještě jsi zapomněl, že tam má jít někdo se mnou.“
„Takže nás jsi vlastně svolala proto, abychom ti pomohli vybrat někoho blízkého,“ poznamenal Kiba.
„A předpokládám, že máme přemýšlet s tebou," konstatoval znuděně culíkatý.
„Jo. Pomůžete mi?" zeptala se s nadějí v hlase.
„Klidně. Šla bych na to vyřazovací taktikou," vrhla se do toho TenTen po hlavě.
„Omlouvám se všem, které hned zavrhnu, i když vás mám strašně ráda. Myslím, že budete souhlasit s tím, že Shino, Shika, Sai, Kami ani Mokuzai to asi nebudou," začala vyřazovat černovláska.
„ A Chouji, Lee, Neji, já, Hanabi, Ino s TenTen asi taky ne. Zbývá Sakura, Kiba a Hasu," přidala se Hinata.
„Tak si vyber," mrkl na ni Tesáček.
„Já nevím, všichni jste mi strašně blízcí!" chytla se za hlavu.
„Vyřazovací taktika!" připomněl mladý Nara ležící, skoro spící a čumící směr mraky.
„No, tak Sakuru mám strašně ráda, ale neříkám jí všechno. Kiba," odmlčela se, „Je můj bráška!" vykřikla vítězoslavně, ,,ale taky jsem mu pár věcí neřekla a Hasu... jsem řekla vždycky všechno. Hasu, jdeš se mnou," skončila to.
„Já to věděla!!" zavýskla si mladá Hyuga vítězoslavně.„A kdy se půjde?" zajímala se okamžitě.
„Hned jak budete chvilku trénovat," rozhodl za ně Izunuka.
„A to bude??"
„Minimálně měsíc a týden," povzdychla si Uchiha.
„Se silou mládí to vydržíte!" prohlásil Hrníčník, za což si od Tenten vysloužil dost znechucený pohled.
„Moje tělo to vydrží, ale můj mozek ne!" zanaříkala Hasu.
„Neboj, budeme chodit ven a ono nám to aspoň rychleji uteče," chlácholila ji Rin.
„Ještě, že tě mám," usmála se na ni Hasu.
„Hehe, vidíš, jakou máš super sestřenku?!" promnula si ruce konečně sedící černovláska.
„To vidím, nezapomeň připočítat dva bratránky zločince," zamručela Hyuuga v odpověď.
„Ti se nepočítají!" vykřikl Neji.
„Ale počítají! Pořád to sou moji bráchové!" rozlítila se Rin. Narážky na svoje bratry snášela těžce a všichni to věděli.
„Já říkám, že nepočítají!" pronesl už klidným hlasem.
„A to jako proč?" nechal se slyšet Kiba.
„Proč? Ty se ptáš proč?" hleděl na něj s otevřenou pusou.
„Jo ptám," odpověděl mu.
„Pozor, ať ti do pusy nevletí mucha, bratránku.“ rýpla si potichu Hasu.
„To, že jsou oba Uchihové, neznamená, že na ně musí být braný nějaký ohled. Když nás pátá pošle je zabít, co udělá? Nechá je utéct? Ne, ona je bude muset zabít! Když si připouští, že jsou její bráchové, nezabije je pro mír, radši je nechá dál páchat zlo!" evidentně chtěl pokračovat, ale Kiba ho nenechal. „Evidentně neznáš její smysl pro povinnost. Nezapomeň, že z těch co tu teď sedí, víme o Rin nejvíc já a Hasu! Ona by je zabila, i když by ji to bolelo, i přes to by je zabila. Nebo se snad pletu Kirin?" stočil k ní zvídavý pohled.
„Ne Kibo, nepleteš se," zamrmlala a v zápětí pokračovala, „ale byla by to ta nejtěžší mise, kterou by jsem kdy dostala."
„Vidíš, problém vyřešen. Klidně ať jsou pro zatím její bráchové a ne zločinci a navíc třídy S," uzavřel celou hádku opět ležící, čumící Nara.
„Tak, to je všechno co jsem vám chtěla říct," zahuhlala Uchiha.
„Propouštíš nás?" zeptal se Mokuzai nalepený na Kami.
„Hrdličky ať si jdou lítat po Konoze. Ale Kiba, Hasu, Hinata a Sakura tu prosím zůstanou," vydechla.
„Tak zatím!" loučili se všichni.
„Hádám, že vím, proč sis je tu nechala," pousmála se hnědovlasá.
„Pokud myslíš domluvu o prohledání lesa, tak hádáš dobře," potvrdila jí to Kirin.
„Myslím, že bychom se mohli rozdělit do dvojic a prohledat to místo, kde byli tvoji rodiče," souhlasil s návrhem Kiba.
„Nejlépe bude, když to prohledáme v okruhu asi deseti kilometrů," prohlásila Sakura.
„Dobrý nápad, s Leeho roztržitostí to budeme mít celkem rychle," zasmála se Hasu.
„Tak mi už asi taky půjdeme, že Ni?" zeptal se Kiba.
„Jo, ale sneseš mě z těch za****ejch schodů!" rozčilovala se Kirin.
„Já tě snášet nebudu, ale někdo tu vypadá, jakoby měl přebytek energie. A hádej, kdo to je?" nenápadným gestem ukázal na svého ninkeina.
„Myslím, že ten by unesl víc než jenom mě," zachichotala se.
„Musíš se na jeho záda dostat i ty," řekl Kiba a nenápadně pokukoval po Hasu.
„Neboj, on ani nebude vědět, že na něm Hasu sedí. Vždyť je teď lehká jak já nevím co," culila se Sakura.
„Dobrá panstvo, nasedat!“ zavelel s úsměvem Izunuka.
„Hlavně se držte, on je schopný vás omylem shodit,“ pochechtával se.
„Neboj, tak b**ý ještě nejsme!“ zachichotala se Hasu.
„Hasu? Co si takhle někdy zajít stanovat? Sice nemůžeme běhat, ale případně bychom se ubránili,“ zeptala se potichu černovláska.
„Klidně. Na jak dlouho a kdy?“ zeptala se se zájmem její sestřenka.
„Teď pojedeme k nám a domluvíme se, třeba by nás pustili už dneska,“ odpověděla se špetkou naděje v hlase.
„Dobře. Kibo, ke mně se nejede, jen za Kirin!“ zavolala na krotitele psů hnědovláska.
„Hai!“ zavolal na ni.
***
„Ták, a jsme tady,“ pohladila Akamara po srsti Hasu.
„Děkujeme Kibo,“ pousmála se a sourozenecky ho políbila.
„Ahoj,“ rozloučili se.
„Tak a teď ještě přemluvit rodiče,“ promnula si ruce majitelka Sharinganu.
„To půjde, klidně bych tam šla i s nějakou hlídkou, jen už nechci být zavřená doma,“ brumlala si pro sebe Hasu.
„Jsem zpátky!“ zavolala Kirin, když vešly do dveří.
„Ahoj!“ v chodbě se objevila černovlasá žena.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila s úsměvem Hyuuga.
„Co ty tady?“ zeptala se Mikoto.
„Mami, chtěly bychom s Hasu alespoň na dva dny vypadnout někam do přírody. Už nás nebaví, jak jsme pořád zavřené doma. Je to nuda. Klidně nás tam pošlete s hlídkou, aby se nám nic nestalo, jen už nechceme být doma,“ černovláska šla rovnou k věci.
„A proč se ptáte mě a ne otce?“ divila se.
„Nevím, ale mám pocit, že by to velmi rychle zamítl,“ nahodila úsměv anděla.
„Tak to máš pravdu,“ zasmála se.
„Zeptal by ses ho nějak šikovně, aby nás pustl? Mikoto-san, prosíím,“ snažila se o co nejroztomilejší obličej Hasu a pak i její kamarádka.
„Když jinak nedáte,“ vzdychla a zmizela v jídelně.
„Myslíš, že to dovolí?“ zeptala se s trochou obav v hlase Rin.
„Musí,“ zamračila se.
„Vypadá to, že vás pustí, ale opravdu jen s tou hlídkou. A tu si můžete vybrat,“ vykoukla zpoza dveří Mikoto.
„Supéér!“ zaradovaly se kamarádky.
„Myslím, že vím, kdo s námi půjde. Naše chůvy!“ pronesla naprosto vážně nejstarší Hyuuga.
„To by šlo. A kdy chcete jít?“ zeptal se Fugaku, který právě vyšel na chodbu společně s Hiashim.
„Můžeme už teď?“ obě nasadily psí oči.
Jejich otcové odolávali tomuhle pohledu celkem dlouho, ale nakonec podlehli.
„Jupíí!“ kdyby mohly, skákaly by radostí.
„Tak se běžte sbalit vy dvě merčidla,“ promluvila do radosti obou dívek Kirinina matka.
„Už jdeme, mami!“ odvětila jí Rin až se sápala po schodech k sobě do pokoje.
„Uvidíme se za hodinu u brány!“ stihla na ni ještě zavolat Hasu.
***
Po hodině u brány
Za pět minut pět se konečně vypravily na koních někam dál od Konohy.
Za dvě hodiny se ocitly na krásné malé mýtince. Byla kruhová a malá říčka jí půlila přesně na dvě poloviny. Jelikož ještě nemohly pořádně chodit, poslaly je jejich chůvy sednout si k vodě, nutné podotknout že byly jen o pár let starší. Povídaly si a k otočení je přiměla teprve vůně instantního ramenu. Do stanů je dostaly až hodně pozdě v noci.
„Myslíš, že to co Neji říkal na monumentu je pravda? Že kdyby chtěli, už by se vrátili?“ promluvila do ticha černovláska.
„Ne, nemyslím si to. Myslím si, že se snaží utéct, ale taky se snaží získat na svou stranu pár od nich, aby v tom nejeli sami,“ podívala se jejím směrem.
Za stanem něco zašustilo. Pak to něco roztrhlo stěnu kunaiem a oběma dívkám to přiložilo ruce k pusám. To něco, no spíš někdo měl pekelně silný stisk. Obě těkaly očima a ztuhly strachem. Nevěděly, že chůvy ten někdo uspal, ani to vědět nemohly. Začaly sebou cukat.
„Nechtějte, abych musel požít něco, co se vám zaručeně nebude líbit, ptáčátka,“ pronesl neznámý.