Spoluautorská

KAPITOLA XIV – Dračia nora a Johanka z Arku

.
Na smolu pre Sasukeho prešla Kurenai štandardné učivo dosť rýchlo a už prešla na Temari nariadenú tému týždňa, antropocenózu. Pohľadom začal tlačiť ciferník na hodinách spôsobom, že by mu to závidela i Britney Spears, no aj tak bude hodina trvať ešte viac než 20 minút. A potom ďalších 14 vyučovacích hodín, než začnú konečne prázdniny a s chalanmi vyrazia niekam, kde sa nenormálne vybláznia.

Umění je kámen na kameni, oba lusknutím prstu rozdrcené v pouhý písek. Umění je jáma v zemi, kde dřív rostly modré květy. Umění jsou paprsky slunce, odrážející se od hustého šedého závoje částic, vznášejícího se ve vzduchu. Umění je vůně žáru a vroucí závan tlakové vlny šlehající bledé tváře. Umění je zapraskání jisker těsně před tím, než se rozhoří. Umění je změna něčeho malého a bezvýznamného – jako je třeba obyčejný kus jílu – v něco majestátního a obdivuhodného.

Klapot hůlek přerušovaný ojedinělým srkáním mu drásal nervy, když se snažil s klidnou nicneříkající tváří vychutnat si Hanabinu večeři. Nudle ve vývaru mu neustále klouzaly zpátky do polévky a vysušené vepřové bylo tak tuhé, že se musel se zavřenýma očima přinutit a celý kus polknout, div se nepozvracel. Hanabi, sedící naproti němu, zatím ladně jako vždy hůlkami nabírala výborně vypadající smažené krevety a při každém jeho nuceném polknutí mu věnovala jedovatý pohled.
"Tati? Děje se něco?"

Jílová křídla zvířila prach, když pták těžkopádně dosedl na zem. Jeho ožehlá pravá noha se okamžitě podlomila a on se zobákem napřed zaryl do suché hlíny.
"Do haj*lu," zaklel Deidara, když ho pád odhodil ze hřbetu na zem. Černý plášť sotva mu držící na ramenou byl potrhaný od poletujících ohnivých koulí a mokrý od vazké krve, jejíž specifický pach ho pálil v nose.
Za**aný ryby.

Po dlouhých letech to byla první mise, na kterou byl Neji s Hinatou vyslán bez dalšího doprovodu. Žádní další Mlžní ninjové, žádné podezíravé pohledy, žádné šeptání za jejich zády, žádné tajné porady uprostřed noci, kam oni dva nebyli zváni.
Neji si povzdechl. Jaká to ironie, že za tohle vděčil Akatsuki.

Kyoudou si přitáhla mikinu blíž ke krku. Už čekala deset minut, a chlad se nelítostně vkrádal do všech skulin v jejím oblečení.
Její chyba byla, že to s vrstvami zrovna dvakrát neodhadla. Na tréninku přece není potřeba být nabalená, když se teplo vytvoří tělesnou námahou.
Jenže Keitaro nikde. Vždycky chodil včas, ale zrovna dneska, když se ochladilo o dobrých pět stupňů, zrovna dneska musel mít zpoždění.
Ach jo.

„A soustřeď ji do dlaně. Měl bys cítit, jak celá ruka brní a jak se ti zahřívají konečky prstů.“

Kalíšek od saké s cinknutím dopadl na desku stolu. Jeho dno opsalo několik kružnic, než se konečně zastavilo na místě. Černé oko ho ale i přesto stále probodávalo chladným pohledem.
Dnešní den stál za ho*no.
Od rána do soumraku stepoval na mraze jako idiot. Vyplýtval kvanta chakry jenom kvůli tomu, aby dohlídnul dál. Debilní vítr mu ošlehal tváře tak, že už teď cítil, že kůže na nich se bude loupat. A všechno ku*va zbytečně.

Dřevěná hůlka klapala o kamennou dlažbu se stejnou důležitostí, s jakou se jouninovy oči upíraly k sídlu Mizukage. Žluté tetelivé světlo naléhavě protínalo setmělé ulice a hnalo mladíka vpřed, přestože zraněná noha stále bolela.
Jak míjel křižovatku za křižovatkou, začali se k němu postupně připojovat další. Čtyřicetiletý muž s kruhy pod očima. Zamračená žena se světlými vlasy ostříhanými na ježka. Svalnatý dlouhán s černými brýlemi. Vousáč, nesoucí se se založenýma rukama na obláčku mlhy.

„Sensei?“ Dívčin hlas byl nejistý když vzhlížela do bílých očí své senseiky. Její ruce, zaražené hluboko do kapes, se třásly.
„Můžeš mi to prosím vysvětlit?“ I ženin hlas se třásl, když na stolek v obývacím pokoji sypala z dlaně poslední shuriken. Ten s hlasitým cinknutím dopadl na hromádku dalších zbraní.

„Výš, musíš výš! Vykopni to pořádně!“ křikl na ni, zatímco si rukou chránil obličej.
Kyoudou se přikrčila a s přesunutím těžiště vystřelila nohu vzhůru. Nentou ji vykryl a sám vedl úder pod koleno. Dost slabý, aby ji neublížil, a zároveň dost silný, aby ji odhodil o pár metrů dál.

Každý krok pálil a bolel, jak jejich namožené svaly protestovaly proti další námaze. Chakra, obalující jejich chodidla, sotva dokázala odolávat blátu z rozmočené pěšiny. Selhání je tížilo na ramenou jako žok s kamením a hrbilo jejich šíje. Pochod zšeřelým lesem jen přikrmoval všeobecně pošmournou náladu.
Z čela skupiny k dvojici hustým stromovím šuměl tlumený hovor. Ani jeden z nich nerozeznával vyřčená slova, přesto byli oba schopni z nedávných zkušeností a z chmurného tónu hlasu přesně odhadnout téma hovoru.

Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!

„Musíš se na to pořádně soustředit. Na vodu ve vzduchu, která je všude kolem tebe. Na to, jak vibruje. Zavři oči a představ si jednotlivé kapky, jak neuspořádaně kmitají. Máš to?“
Keitaro se zhluboka nadechl a zavřel oči. Už dvě hodiny ho Kyoudou mučila přípravou na mizu bunshin a on začínal být frustrovaný. Voda, voda. Jak má vidět kmitající vodu? „Tak co, vidíš?“

Hlava mu klesla mezi ramena a víčka se únavou zavřela. Půlka kanceláře se topila v oranžovém světle stolní lampy, zatímco druhou halila tma.
Povzdechl si a po slepu nahmatal sklenici s vodou; při pokusu o napití skončila jedna třetina na jeho plášti a druhá na otevřené složce se záznamem z mise. Frustrovaně zavrčel.
„Práce blbá.“
Rukávem vysušil papír i desku stolu a unaveně si promnul oči.
Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté.
Další povzdech.
Hanabi ho zabije.

„Tak za týden. V pořádku se vrať, tati.“ Muž kývl a naposledy se na dívku usmál, než za ním dveře nadobro zapadly. Brunetka si odevzdaně povzdechla a otočila se zády k mizící ozvěně kroků.
Její vlastní nohy záhy zamířily do kuchyně. S povzdechem opláchla hrnek od otcova vypitého čaje i opuštěný talíř s drobky od pečiva. Teprve potom se posadila na židli a zasmušile se pustila do svojí snídaně.

Něco bylo špatně.
Začalo to strejdou Taiem. Když s ním a s maminkou šel na hřiště, většinou je potom doprovodil až ke dveřím, kde Keitara vždycky objal a zamával mu na rozloučenou.

„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.

„Mamí?“ Ulice Skryté Mlžné vesnice byly plné lidí, a tak Hinata pro jistotu držela syna za ruku, zatímco se mísili do tetelícího se davu.
„Hm?“ Hinata stiskla malou ručku pevněji a proklouzla dočasným prostorem, který se mezi tlačícími se lidmi vytvořil. Sjednat si schůzku s doktorem Tetsuyou na tuto hodinu nebyl dobrý nápad. Bohužel si to Hinata uvědomila až příliš pozdě, a tak nyní musela čelit následkům.

Rýže chutnala jako popel, ale stejně se přinutila sníst pár soust. Její máma vždycky záhadným způsobem poznala, že jídlo spláchla do záchodu nebo vyhodila do koše a pod květináčem, kam ho schovala minule, bylo až podezřele mnoho mravenců.
Odhodila na talíř řasu obalující onigiri a se znechuceným výrazem ve tváři ho odsunula, co nejdál to šlo.
Ryby.
Řasy.
Rýže.
Rýže. Furt ta podělaná rýže!
Na sílu polkla poslední kousek jídla a zapila ho již vystydlým čajem. Heřmánkový, prý dobrý na nervy. Říkala máma.