Mise FF
Ich cieľ už bol blízko, veľmi blízko. Cítil to úplne jasne. Teraz iba neurobiť žiadnu chybu. Ako sa začali tiene pomaly naťahovať, žmurkol na Mirai a tá vyrazila vpred. Zo zadu, z jej slepého uhla, sa objavila letiaca čepeľ, ktorej uhla iba vďaka tomu, že ju Shikamaru prezieravo držal prepojenú s jeho tieňom, no sám sa tak dostal do nevýhodnej pozície, čoho dôsledok okamžite pocítil. Akonáhle po podrazení nohy dopadol na zem, zacítil na krku druhú z Asumovych špeciálnych čakrových čepelí.
„Ďalej ani krok!
Vzal jsem za kliku a velmi zvolna otevřel dveře. Poslední paprsky večerního slunce dokázaly ozářit jen malý kousek temného prostoru přede mnou. Ovál mě chladný závan těžkého vzduchu. Vstoupil jsem. S velkou pečlivostí, snad jako bych se bál, že někdo vejde za mnou, jsem zavřel dveře. Můj stín, předtím tak ostře řezaný v úzkém pruhu slunečního svitu, se nyní v nejasných temných tvarech plazil po stěnách kamenné chodby osvětlované sérií jen slabě svítících světel. Zhluboka jsem se nadechl.
Byla noc. Teplou letní tmu omamně vonící jasmínem jen tu a tam prosvěcovala lampa pouličního osvětlení. V dálce bylo slyšet tiché hřmění, vzduch byl těžký s předzvěstí blížícího se deště. Kužel světla dopadající na chodník na vteřinu ozářil vlnící se lem černého pláště. Byl to jen mžik. Stalo se to vůbec?
Maito Gai začal dnešní den pěkně zostra. Už zvládl tisíc kliků, desetkrát oběhnout Konohu po rukou, stokrát vyskákat do nejvyššího patra hokageho rezidence snožmo, schválit sto dvacet jedna žádostí o návštěvu Konohagakure a po spořádání snídaně složené z dvaceti tří misek instantního miso rámenu na tři hodiny upadnout do stavu, který by se neznalému kolemjdoucímu mohl jevit jako hluboké kóma.
Kakashi… Ty sis vybral den pro snídaňový souboj… Zrovna dnes… Ale já… Vyhrál jsem…
No…
No tedy.
Více slov snad na to ani neměl. Tohle bylo nanejvýš trapné. Ani nevěděl, co víc. Jestli to, že ho teď láskyplně drtily dvě neuvěřitelně silné ruce, to, že se mu srdce třepotalo štěstím, nebo to, že padl do vlastní pasti.
A stalo sa to, čo nikto nechcel. Celý svet shinobi bol zrazu pod vplyvom Mugen Tsukuyomi. Všetkých zachytil Božský strom a preniesol ich do sveta, v ktorom je sen realitou. Odolať tomuto silnému jutsu sa podarilo iba bývalému tímu 7. Trpezlivo vyčkávali, kým bude možné opustiť bezpečný priestor, ktorý im poskytlo Sasukeho Susanoo, no v tom Madara zaútočil a ich štít nevydržal. Len tak tak stihol Sasuke vtiahnuť Naruta späť do bezpečia, ale Sakura a Kakashi boli lapený do sveta snov.
Zničehonic se příliš bál. Nemohl udělat další krok. Nemohl, nechtěl, nesměl. Z kuchyně na chodbu proudilo teplé oranžové světlo. Zhluboka se nadechl. Proč se tak třásl?
„O čem si s mámou pořád povídáte? Vždycky přestanete, když přijdu.“
Hlasy. Jeden mužský a jeden dětský. „Opravdu,“ řekl ten muž. Sasukemu se zastavilo srdce. To nemohla být pravda. A proč by nemohla? „Snažím se od ní pochytit nějaké rady, je to dobrá kuchařka.“
Tonton sebevědomě kráčela Konohou.
Vzhledem k tomu, že byla nejvíc chic a cool prasátko, jaké kdy poctilo svojí přítomností zaprášené ulice téhle vesnice (a nebylo to tím, že se jí na krku jako jediné houpaly mořské perly), nahodila ještě samolibější výraz a nenápadně pokukovala, jestli někdo registruje dokonalý klap-klap-klapot jejích kopýtek, za které včera na manikúře a pedikúře vyplázla patnáct tisíc.
Ten ignorant Teuchi ani neotočil hlavu.
Nevadí! Však si na ten jeho teroristický byznys brzo posvítí, chrochtala spokojeně.
Teuchi je v pořadí. Dneska má Dcera nebes a Vůdkyně svobodných prasat na programu jiného neznaboha.
Oblizol si prst a prevrátil stranu. Chvíľu si prezeral obrázok a prevrátil ďalšiu. List za listom prechádzal knihou. Nejaký čas to trvalo, lebo bola hrubšia než tá prvá. Na poslednej strane zostal kus prázdneho miesta. Bolo treba ho zaplniť. Nevytiahol však farby ani ceruzky. Vzal štetec, namočil ho do atramentu a pustil sa do písania. Napriek pokročilému veku mal pevnú ruku. Drobné úhľadné písmo zapĺňalo zostávajúci priestor. Občas zastavil, aby sa zamyslel. Nie však často. Všetko mal už dlho premyslené. Posledná čiarka. Spokojne odložil štetec.
[i]Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.
Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.
V izbe boli dvaja. Chlapec a muž. Rovnako neposlušné, červené vlasy a hladké rysy napovedali, že ide o otca so synom. Sedeli na stoličkách oproti sebe. Syn hovoril oduševnene. Keď skončil, otec sa pousmial.
„Takže zamilovaný hovoríš."
„Aspoň myslím, je to najkrajšie dievča na akadémii. Vždy pri nej spravím nejakú hlúposť a ona na mňa potom jačí."
„Jačí?"
„Dobre, niekedy nielen to." Chlapec si namrzene pošúchal zreteľný otlačok dlane na líci.
Otec sa znovu pousmial. Spomenul si na priateľa a jeho mladícke ťažkosti s láskou.
Dávno, pradávno žili dvaja bratia, Dvojčatá Byakuganu, Hagoromo a Homura. Mali vzácny dar, ktorý museli uchrániť, inak by svet prepadol chaosu. Raz hrozilo, že oň prídu, preto sa mladší obetoval. Uvalil na seba kliatbu, pomocou ktorej hrozbu odvrátil. Posledným dychom zaviazal brata, aby jeho potomkovia pokračovali v tradícii ochrany Byakuganu tak, ako to učinil on. Iba tak jeho obeť nebude márna.
„Statočná princezná vytasila svoj meč a hrdinsky bránila svoj národ pred nepriateľmi. Nielenže porazila všetkých zloduchov, ale zachránila aj celé svoje kráľovstvo. V jej zemi opäť nastal mier.“ Sakura zatvorila rozprávkovú knižku a postavila sa z kresla vedľa postele.
„A to je koniec. Dobrú noc, chrobáčik.“
Priklonila sa k posteli a dala dcérke na čelo pusu.
Sarada sa usmiala a potom sa ticho spýtala.
„Mami?“
„Prosím.“
„Tá princezná je hrdinka, však? Ako náš ocko.“
Sakura sa pousmiala.
Ten cvrček se mu nelíbil. „Seš si jistej, že umíš číst?“ prohodil Kankurou lakonicky a odhrnul z cesty další větev.
„Samozřejmě,“ nadmul se skrček, stiskl pomačkanou mapu a zrudl, „jak si vůbec můžete myslet...“
„Nejsem zdejší, ale moc mi nepřijde, že bychom se blížili k nějakému výzkumnému centru,“ přerušil ho Kankurou zamračeně a otřel si zablácenou nohu o kámen. „Vaše Mizukage sice pár stromků zmínila, ale rozhodně nás neupozornila, že poputujeme neprostupnou buší a budeme bojovat o každý metr. Tak nevypadala ani chuuninská v Listové. Kruci, co to je?“ znechuceně zvedl ruce omotané zelenými rostlinkami.
„Svízel přítula. Jenže ta mapa hovoří jasně,“ nahnul se nešťastný skrček nad vojenským plánkem.
“Někdy si říkám, proč taková krásná sexy kočka nemá žádného přítele,” pomyslel si Shikamaru a v duchu si kladl tuto otázku, ale přitom věděl odpověď, když seděl na verandě shogi obchodu a hrál s majitelem již tradiční partii shogi, kterou opakovali každý měsíc.
Hluboko kdesi v neznámém borovém lese na území nikoho. Kde zrovna začalo ranní švitoření různého ptactva, cvrlikání roztodivného hmyzu a sem tam prasknutí suché větvičky od rozličných zvířecích obyvatel. Se počala probouzet i mladá žena, co sotva odrostla „dívčím střevícům“.
Sedím si tak na posteli. Len tak sedím... alebo ležím? Vlastne na tom nezáleží. Moja myseľ je stále s tebou, zaseknutá v udalostiach dňa, keď ma uniesli ... ale ty si ma zachránil. Stalo sa to len predvčerom, ale všetko zlé akoby už dávno odznelo. Ostal si jedine ty a tvoja pokojná tvár. Pokojná tvár, ktorá sa mi stále zjavuje pred očami. Modré oči a žlté vlasy. Ach, Minato, sladký Minato. Strašne by som sa na teba chcela hnevať, ale akosi... nemôžem nájsť dôvod. Si asi príliš ideálny. Počkať! Ale práve ty si ma pozval na rande, ty, ty, ty jeden ... Dattebane!"
