Dobrodružství

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.

Ležel na železné židli, tvrdé a studené, a nepamatoval si, kdo a kdy ho na ni připoutal. Šedé chodby výslechového oddělení se mísily s temně vykresleným přeludem velitelství ANBU, holý beton s litou dlažbou a bílé zářivky se zlatým světlem stropních lamp. Okolí se občas podivně zachvělo a připadalo mu, že jeho židle klouže a otáčí se, jako by ji někdo vezl skrz vznikající prostor. Sklopili ji vzad, skoro jako lehátko, ale nepoužili popruhy pro hlavu a to mu dovolovalo lepší rozhled.

Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“

Jako první byl stůl. Obyčejný, s dřevěnou deskou a kovovýma nohama. Jen v jeho přední části byl vyříznutý půlkruhový otvor, o poloměru tak deset centimetrů. Těsně za ním stála podivná konstrukce, cosi na způsob dílenského svěráku s okraji potaženými gumou.
Morino Ibiki stál celou dobu před Saiem, zatímco mu dva shinobi sundávali svěrací kazajku. Ruce měl založené na hrudi, bílé světlo tvořilo ostré stíny v záhybech černého kabátu. Sai upíral pohled striktně k Morinovým sandálům, jen výjimečně zvedl oči k jeho tváři.

Následující dny se staly pro Shikamara tichým utrpením. Ať už se snažil plnit povinnosti doma nebo trénovat, jeho myšlenky byly i tak úplně jinde a často se zapomínal uprostřed činnosti. Rušilo to jeho soustředění při shougi a když se rozhodl napsat Temari, brzy si uvědomil, že na polovině svitku popisuje Saiův psychický stav a dopis roztrhal.

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.

Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.

Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného.

Notnou chvíli si Gaara dobíral Naruta za jeho zbroj.
„Gaaro, chceš dostat Rasenganem? Jestli ne, tak mě nech na pokoji.“
„Hned se nemusíš urážet kvůli slabému brnění,“ rýpnul si do přítele. Rasengan se již tvořil v Narutově ruce. Zamířil na Kazekageho.
„No tak, kluci, mohli byste toho nechat? Máme snad něco na práci?“ peskovala Fuu jak svého manžela tak i jeho přítele.
Oba se na ni podívali se skloněnými hlavami, věděli, že má pravdu. Přesto na sebe spiklenecky mrkli.

Už je to nějaký ten pátek, co se mi stala ta moje příhoda v poušti. Od té doby se toho hodně událo a já mnohého dosáhl. S mnichem, který mi tehdy vyprávěl příběh, o tom co se v té prokleté oáze skutečně stalo si stále dopisuji a dokonce se z nás stali nejlepší přátelé. Když mám čas, zajdu k němu na návštěvu a on ke mně. Povídáme si o všem, co se děje ve světě, jakých úspěchů jsme dosáhli, trénujeme spolu a hlavně chodíme na saké a za…, však to znáte.

Mito vypadala téměř stejně jako normálně. Kdyby nebylo červených liščích očí a démonického hlasu, nebylo by poznat, že její tělo ovládá devítiocasý.
„Musím přiznat, že jsi mi nechyběl Kyuubi,“ odpověděl na pozdrav Hashirma. „Jsi asi nejhorší společník ze všech ocasých démonů,“ doplnil.
„Nejsem takový slaboch jako Nibi, abych skákal, jak lidé pískají,“ kasal se démon.
„Zvláštní, když jsme se viděli naposledy, přesně tohle jsi dělal,“ provokoval monstrum Hashirama.

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?

Hinata spolu s otcem pátrali, kdo ještě by měl smlouvu se žábami, jenže po třech dnech marného pátrání mezi všemi shinobi Konohy a přilehlých vesnic, museli odvolat pátrání. Nikdo takový se už v Konoze nenacházel, pouze jeden, ovšem ten žil v Suně. Byl však už tak stár, že mu paměť nesloužila a svoji smlouvu někam odložil. Dokonce už nebyl schopen vytvořit jakoukoli pečeť. Slepá ulička.

Když se mi Hashiramova nabídka stát se hokagem rozležela v hlavě, měl jsem z ní rozpačité pocity. Byl jsem na jednu stranu šťastný, protože jsem konečně mohl naplno realizovat své představy o vesnici, ale zároveň jsem věděl, že to znamená, že mi nezbude v podstatě žádný volný čas, který bych mohl trávit s Momo, a to zrovna ve chvíli, kdy se to moc nehodilo.

U Jedničky se naše parta potkala na druhý den a to postupně, jako první se na místo dostavili Sanado, Loutkář a Maxim v těsném závěsu Břitva, za hodinu to byli Tsuki, Sagi a Doktor, celý voj uzavírali Černý Havran a Přízrak.