Dobrodružství

Bol to znova krásny slnečný deň v Konohe. Listy na strome sa jemne pohybovali vo vetre, ktorý v ten deň fúkal. Kiba, Akamaru a Hinata dorazili do kancelárie piatej Hokage, Tsunade, pre ďalšiu misiu.

Hinata se už nacházela v knihovně přes tři hodiny, zabraná do oněch zakázaných znalostí a pořád nemohla pochopit, proč její otec tyto staré knihy, svitky a svazky už dávno nevyhodil či se nezbavil těch hrůz, jenž mají být lidskému oku a mysli nepoznané. Leč nestalo se tak.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.

Díl šestatřicátý - „Vysněné“ osobní peklo

„Ten hlavní hrdina je vážně břídil, tímhle stylem ji nikdy nezíská. Vždyť si o něm myslí, že je vyšinutej psychopat,“ komentoval Naruto zapáleně na obrazovce se odehrávající děj, jemuž jsem pro nimrání se ve vlastních starostech nevěnovala nijak valnou pozornost.
„I když ta její rodina taky není úplně normální. Copak by se někdo dobrovolně nastěhoval do domu, kde byl spáchanej takovej krvavej zločin?“ rozebíral charakter postav dál, nechápavě nad tím kroutíc hlavou.

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina.

Nejprve nebylo nic – žádná část funkčního vědomí, jež by mohla vnímat svět kolem sebe. Po ní přišla tma - nedokonalý náznak prostoru do doby, než se k mozku dostal ten správný signál; než si tělo uvědomilo váhu a teplotu, než uši pochopily zvuk a oči hloubku. Asi tak nějak, velice pomalu, se sestavilo vědomí Ino Yamanaky.
Otevřela oči a tmu nahradilo světlo; jako úzký dlouhý obdélník, mírně zkosený v horní části. Chvíli jí trvalo si uvědomit, kde je a na co se to vlastně dívá.

Ladným skokom vyskočila na spadaný kmeň stromu a to už sa aj prednými labkami znova zabárala do hliny. Trup sa jej pod tiahou urýchleného dýchania vzhľadom k dlhému únavnému behu doširoka vzdúval, neexistujúce zrenice v jej očiach by sa boli strachom stiahli do špendlíkových hlavičiek. Huňatý chvost držala nízko pri zemi, špicaté uši so štetinkami sklopené.

„Á! Proč mě moje chakra vůbec neposlouchá?!“ zakřičela Suzume, sbírajíc se ze země.
„Možná jí jen špatně rozkazuješ!“ ozval se pobavený hlas odněkud z korun stromů.
Zrzka vzhlédla a dostala tik do oka. Naoto stál hlavou dolů na silnější větvi, jako by se nechumelilo.
Nasupeně vyhledala Satoyu. I on seděl na jedné z výš posazených větví a měl dotrénováno. Znovu se zahleděla na svůj strom a zamračila se na něj. Už zvládala vyběhnout do půlky, jenže vždycky se začala předčasně radovat, nohy se jí odlepily a ona spadla.

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Mlha byla natolik hustá, že se dalo s obtížemi dohlédnout přes půlmetrovou vzdálenost, což měla Ino čas vyzkoušet během svého dlouhého pádu dolů do jámy. Natáhla ruku vpřed a konečky prstů se zabořily do bílého mraku, vlhkého jako studená pára a vířícího v kroucených spirálách. Rychlost ani délka pádu se nedala určit a na odpočítávání bylo už pozdě; předpokládala ovšem, že od jejího skoku uplynulo maximálně pět minut, ačkoliv se v monotónním prostředí zdály jako věčnost.

Povinnosti v rodine Nara sa skončili. Naruto dal Shikamarovi voľno, aj keď on sám, ako ho všetci poznáme voľno nemal a Shikadaiove povinnosti v škole sa skončili. Leto bolo doslova za rohom a nastal dlho očakávaný moment rodiny. Temari ktorá sa tešila na výlet do jej rodnej zeme, hoci to nedávala tak veľmi najavo. Už dávno si naplánovala ako navštívi svojich starých priateľov Kankura a Gaaru zo Skrytej Piesočnej, odkiaľ odišla po tom čo sa vydala za Shikamarua. Na ich veľký moment nikdy nezabudne, i keď to bolo najťažšie rozodnutie v jej živote.

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.