Dobrodružství

Díl osmatřicátý – Země Zmatku

Válela jsem se na gauči. Ležela jsem na pravém boku, s rukou ohnutou v lokti, kterým jsem byla doslova zapíchnutá mezi sedadlem a bočním opěradlem, jsem si podepírala hlavu a tupě civěla na televizi. Byla jsem líná přepnout na jiný kanál, takže jsem už přes dvacet minut sledovala nějaký pořad pro kutily. Ne, že by mě zajímalo, jak správně ořezávat stromy nebo si podomácku zbouchnout jednoduchou poličku, prostě jsem zabíjela volný čas. Najednou jsem ho měla přebytek a neuměla s ním efektivně naložit.

„Vidíš? Jak snadno mohu s tebou manipulovat?“ Y’qul rozpřáhl Hinatiny ruce kolem svého území, které bude navždy jeho. Nehledě na tom, kdo co říká, či vykoná.

Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“

Touazuki seděla u laboratorního stolku, jednu ruku složenou pod hlavou a druhou neustále zapalovala a zhasínala hořák pod skleněnou baňkou. Od návratu z poslední mise byla v podivném rozpoložení. Utápěla se ve spleti myšlenek a pochybností a nedařilo se jí uniknout. V prvé řadě se pohádala s Tsunade. Při lékařském výcviku se jí povedlo úspěšně oživit rybu. Hokage z toho měla obrovskou radost, což Tou poznala, i když se to snažila zakrýt a pronesla uštěpačnou poznámku: „To ti to trvalo.“

„Chiyo-sama je vždy veľmi prísna na seba i svojich podriadených, ale je férová a pracuje sa pod jej vedením dobre,“ začal Kabuto, ukážuc smerom, ktorým odišla stará pani. „Teda rozhodne lepšie, ako sa spolupracuje s niektorými inými,“ dodal.
„S kým? A prečo?“ sypala zo seba otázky Ameno.

Díl sedmatřicátý – Zákon a pořádek

Navztekaně jsem odhodila peřinu, s vytočeným zavrčením se posadila na posteli a dlaněmi, krátce nečinně položenými na čele, si tím věčným převalováním rozvrkočené vlasy uhladila dozadu. Se sprostým klením jsem se vyštrachala z pelechu, načež jsem nasupeně odkráčela do koupelny.
Jestli jsem celkem naspala tři hodiny, bylo to hodně. Nemohla jsem se zbavit otravně nahlodávajícího pocitu pochybnosti, zda jsem pro obnovu chakry skutečně udělala maximum.

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.

Bol to znova krásny slnečný deň v Konohe. Listy na strome sa jemne pohybovali vo vetre, ktorý v ten deň fúkal. Kiba, Akamaru a Hinata dorazili do kancelárie piatej Hokage, Tsunade, pre ďalšiu misiu.

Hinata se už nacházela v knihovně přes tři hodiny, zabraná do oněch zakázaných znalostí a pořád nemohla pochopit, proč její otec tyto staré knihy, svitky a svazky už dávno nevyhodil či se nezbavil těch hrůz, jenž mají být lidskému oku a mysli nepoznané. Leč nestalo se tak.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

Otevřel oči a nechal je na okamžik upřené na bílý strop, kde mu jen opavučinované lampy a stíny okenních rámů prozradily, že je doopravdy vzhůru. Jenže světlo večerního slunce bylo tak zlaté a teplé, že tomu přesto hodnou chvíli odmítal uvěřit. Pomalu obrátil zrak stranou, nejprve na okno, pak na pípající přístroje, a nakonec k ní.
Ležela po jeho boku, klidná a nehybná, a tichu slyšel její hluboký, pravidelný dech. V ten moment si uvědomil, že drží její dlaň, a malinko ji sevřel. Zachvěla se ze spánku a vyšel z ní unavený povzdech někoho, komu se prostě jen nechce vstávat. S úsměvem ji sledoval, zatímco se jeho vzpomínky na předchozích pár dní stávaly jen vybledlými, střípkovitými pozůstatky nepříjemné noční můry. Nelitoval jich. Ulpělo mu to hlavní.

Díl šestatřicátý - „Vysněné“ osobní peklo

„Ten hlavní hrdina je vážně břídil, tímhle stylem ji nikdy nezíská. Vždyť si o něm myslí, že je vyšinutej psychopat,“ komentoval Naruto zapáleně na obrazovce se odehrávající děj, jemuž jsem pro nimrání se ve vlastních starostech nevěnovala nijak valnou pozornost.
„I když ta její rodina taky není úplně normální. Copak by se někdo dobrovolně nastěhoval do domu, kde byl spáchanej takovej krvavej zločin?“ rozebíral charakter postav dál, nechápavě nad tím kroutíc hlavou.

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina.

Nejprve nebylo nic – žádná část funkčního vědomí, jež by mohla vnímat svět kolem sebe. Po ní přišla tma - nedokonalý náznak prostoru do doby, než se k mozku dostal ten správný signál; než si tělo uvědomilo váhu a teplotu, než uši pochopily zvuk a oči hloubku. Asi tak nějak, velice pomalu, se sestavilo vědomí Ino Yamanaky.
Otevřela oči a tmu nahradilo světlo; jako úzký dlouhý obdélník, mírně zkosený v horní části. Chvíli jí trvalo si uvědomit, kde je a na co se to vlastně dívá.

Ladným skokom vyskočila na spadaný kmeň stromu a to už sa aj prednými labkami znova zabárala do hliny. Trup sa jej pod tiahou urýchleného dýchania vzhľadom k dlhému únavnému behu doširoka vzdúval, neexistujúce zrenice v jej očiach by sa boli strachom stiahli do špendlíkových hlavičiek. Huňatý chvost držala nízko pri zemi, špicaté uši so štetinkami sklopené.

„Á! Proč mě moje chakra vůbec neposlouchá?!“ zakřičela Suzume, sbírajíc se ze země.
„Možná jí jen špatně rozkazuješ!“ ozval se pobavený hlas odněkud z korun stromů.
Zrzka vzhlédla a dostala tik do oka. Naoto stál hlavou dolů na silnější větvi, jako by se nechumelilo.
Nasupeně vyhledala Satoyu. I on seděl na jedné z výš posazených větví a měl dotrénováno. Znovu se zahleděla na svůj strom a zamračila se na něj. Už zvládala vyběhnout do půlky, jenže vždycky se začala předčasně radovat, nohy se jí odlepily a ona spadla.

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

Když později toho dne vstoupila zdravotní sestra do Saiova pokoje, Ino už ležela zhroucená po jeho boku a nedala se probudit. Povolaný sensibil řekl, že je to důsledkem jutsu. Santa Yamanaka to potvrdil. Vyhradili pro ně větší pokoj, kam se vlezly dvě postele vedle sebe a zbylo ještě dost prostoru kolem; pro přístroje, lékaře a ostatní personál.
Shikamaru nebyl z celé události dvakrát překvapený. Pouze s klidem oblékl zelenou vestu a vydal se na kliniku.