Minatův příběh lásky - Kap. 16

16. Kapitola

Tiše zaklepala, a aniž by vyčkala na odpověď, vešla dovnitř. Její pohled okamžitě spočinul na Takashim, který spokojeně oddychoval. U postele měl kapačku, z níž mu do žíly odkapávala nitrožilní výživa a látky pro lepší krvetvorbu. Už vypadá lépe. Doktor, se kterým před chvílí hovořila, mínil, že se ze svých zranění brzy dostane.

V pokoji se nacházel i Minato, její další týmový partner. Seděl na židli u postele svého přítele a bedlivě ho sledoval. Spíš se o to už jen snaží. Blonďákovi totiž padala hlava, jak se o něj pokoušel spánek. Vždycky ji znovu zvedl, ale jen na krátko. O dívce, jež vešla do pokoje, neměl ani potuchy.

„Minato! Jdi se vyspat,“ pronesla káravě, „než spadneš z tý židle a něco si zlomíš.“
„Co-cože?!“ vyhrkl vyplašeně a podíval se na ní.
„Říkám, aby ses šel vyspat,“ prskla podrážděně.
„Já nespím,“ ohradil se dotčeně.
„To jsem viděla. Jsi nejspíš jen přemýšlel, co?“ rýpla si kousavě.

Neodpověděl. Jen sevřel rty a uhnul pohledem. Musí na tom být vážně zle, když se ani nechce hádat. Najednou ji přepadl zvláštní pocit, který neuměla pojmenovat.

„Jak dlouho jsi už nespal?“ zeptala se starostlivě.
„Asi čtyři dny,“ zašeptal.
„Čtyři dny?“ vykulila oči. Není divu, že je vyřízený. „Vážně by sis měl jít lehnout nebo se zhroutíš.“
„Nechci!“ vyštěkl. Vzápětí pokračoval daleko tišeji: „Celé je to moje vina. Kdybych se nezdržel zbavováním se toho převleku, dostal bych se k vám dřív a nic by se nestalo.“
„Je dobře, že ses toho převleku zbavil,“ opáčila. „Ty nejsi Kuro Kiba, bezcitný zabiják, ale Namikaze Minato, muž jenž se stará o své přátele.“
„To jsem se skutečně postaral,“ hořce vyplivl.
„To se mohlo stát každému,“ pronesla tiše a v konejšivém gestu mu položila ruku na rameno. „Jdi si lehnout, Minato. Bude v pořádku. Doktor říkal, že za pár dní už bude fit.“
„Nestarej se!“ vyjel vztekle a v očích mu blýskl hněv. Tvrdě srazil její ruku, až vyjekla překvapením. „Nejsi moje matka nebo manželka!“

Teď už ji vážně dožral. Člověk má o něj starost a on takhle? Její bujná hříva barvy vyleštěné mědi okamžitě utvořila okolo její hlavy úctyhodnou korunu. Když znovu promluvila, její hlas nabral na intenzitě.

„No to sice nejsem, ale jsem tvoje…“ Zarazila se. Co jsem jeho? Že já vždycky plácnu nějakou kravinu.

Zhluboka se nadechla a úkosem se na něj podívala. Pozvedl k ní oči, v nichž se zračila němá, přesto však naprosto zřetelná otázka. Najednou nevěděla, co má říct. Ten pohled jí úplně sebral vítr z plachet. Nakonec svedla řeč jinam.

„Pokud mi nevěříš, támhle je zrcadlo. Přesvědčit se můžeš sám. Vypadáš jak mrtvola, kterou někdo oživil.“

Pod tíhou jejího hlasu a pohledu se ztěžka zvedl a přešel k zrcadlu.

Nedalo se jí odolat. Ne ve stavu, ve kterém byl. Pomalu se zvedl a přešel k zrcadlu. Věděl, že by se měl jít vyspat, ale pocit viny, který si klad za zranění svého přítele, mu nedovolil usnout.

To co spatřil, dalo dívce za pravdu. Vyčerpáním strhané rysy v bledém obličeji, černé kruhy pod očima z nevyspání a zakalené oči.
„To už se zase hádáte?“ zachraptěl jejich přítel, který se zrovna probudil.

„Takashi!“ zvolali Minato a Kushina společně.

Byli rádi, že se jejich kamarád konečně vzbudil. Nahrnuli se blíž k posteli, aby mu mohli být co nejblíže.

„Cos to vyváděl?“ zeptal se blonďák
„Vypadáš fakt strašně, brácho,“ přešel Takashi Minatovu otázku. „Měl bys ji poslechnout a jít spát.“
„To říká někdo, kdo je zafačovanej, jak nějaká mumie,“ uchechtl se Minato drsně.
„Tys nás poslouchal?“ užasla Kushina.
„Tvůj hlas se vážně nedá přeslechnout,“ pousmál se zraněný mladík, „ zvlášť když ječíš na Minata.“
„Neječela jsem,“ špitla dívka a tváře jí polil lehký ruměnec.
„Já ti dám mumii, brácho,“ ohradil se naoko uraženě Takashi. „Správně bys měl říct uzdravující se hrdina, kterého zranili při obraně sličné dívky.“
„Hrdinů jsou plné hřbitovy, moulo,“ podotkl lehce Minato.
„A jak je na tom Hanabi?“ zajímal se její ochránce.
„Je v pořádku. Akorát si zlomila nohu v kotníku. Dali jí to do sádry a pustili domů. Má tu ve městě nějaké příbuzné,“ odvětila Kushina.
„To jsem fakt rád,“ ulevil si mladík.
„Minato, neříkej, že ty bys neudělal to samé co já,“ pronesl lehce po chvíli. „Vždyť mě si zachránil před jistou smrtí. Když jsem viděl tu katanu, už jsem slyšel všechny svatý.“
„Tak na tohle už dneska asi vážně nemám,“ posteskl si nešťastně blonďák. Takashiho bezelstná, slova plná důvěry v jeho osobu jej naprosto odzbrojila. Rezignovaně svěsil hlavu a zavrtěl s ní. „Asi se vážně potřebuju vyspat.“
„Vždyť ti to říkám celou dobu,“ zafuněla Kushina nasupeně.
„Jo, asi jo,“ přikývl.
„Já tě praštím!“ zavrčela.
„Když ti to pomůže,“ odvětil suše.

V dívce se zvedla vlna žhavého vzteku. Za tu jeho poznámku by mu nejraději jednu vrazila, ale když viděla, v jakém je stavu, vztek ji přešel. Únava na něm byla čím dál víc znát. Byl tak vyčerpaný, že už ani nepřemýšlel nad tím, co říká. Jeho přítel se zotavoval a mohl tedy konečně vypnout.

„Nechci vás vyhazovat, ale chce se mi spát,“ zamrmlal Takashi a zavřel oči. I obyčejná rozmluva s přáteli jej unavila. Ještě nějakou dobu potrvá, než bude fit.
„Dobře, zatím se měj,“ rozloučila se dívka a vypochodovala z pokoje. Ve dveřích se však zarazila. „Jdu se s někým domluvit, zda tě tu nechají přespat, protože se s tebou nechci vláčet přes celý město. Tak se neopovažuj usnout.“

Odpovědí jí bylo jen Minatovo tupé přikývnutí. Za chvíli se vrátila a na tváři jí hrál spokojený úsměv.

„Tak pojď. Nechají tě tu přes noc a není to daleko. Jen o tři dveře dál,“ švitořila vesele.

Mladík pomalu a ztěžka vstal a vydal se ke dveřím. Každý krok si vyžadoval nesmírné úsilí. Vyšel na chodbu a nechal se nasměrovat. O chvíli později dívka otevřela dveře volného pokoje. Sotva krok za nimi se mu podlomila kolena. Nebýt pohotové reakce rusovlásky, složil by se na podlahu. Něco nezřetelně zamumlal a nechal se domanévrovat k posteli. Vzápětí se na ni zhroutil. Sotva se dotkl postele, usnul.

Chvíli nad ním stála a pozorovala, jak tiše oddechuje. Vzápětí protočila oči a ztrápeně si povzdechla. Abych se o něj starala jak o malýho kluka. Zula ho a urovnala na posteli, neboť na ní ležel křížem a nohy mu visely dolů.

Vyšla z pokoje a snažila se nedělat hluk, třebaže věděla, že nyní by jej nevzbudil ani výstřel z děla. Nechala nemocnici za zády a vykročila směrem k restauraci, kde prý dělali výborné grilované hovězí.

O hodinu později ji opustila a s plným žaludkem se vydala na krátkou procházku. Mohla si to dovolit. Mise byla splněna, tudíž se nemusela skrývat a pátrat. Měla volno, dokud se Takashi neuzdraví nebo ji nějak nezaúkoluje sensei.

Bezcílné toulání ulicemi ji samotnou brzy omrzelo, proto zamířila zpět do hostince. V pokoji narazila na senseie. I on využíval volna. Zvolna upíjel saké a se zaujetím něco psal do malého sešitu. Když zavřela dveře, zvedl hlavu od svého psaní a pousmál se.

„Ach, Kushino. Je dobře, že jsi zpět,“ pronesl.
„Stalo se něco?“ zeptala se a v hlase jí zazněla obava. Sedla si ke stolu naproti němu
„Ne, ne. Všechno je v pořádku,“ uklidnil ji. „Co ti dva pacholci?“
„Spí. Oba dva,“ odvětila s něžným úsměvem. „Takashi se sice na chvíli probudil, ale brzy zase usnul.“
„Ten bude slabej jako kotě ještě pár dní. Měl kliku, že přežil,“ podotkl Jiraiya. „A co Minato?“
„Ten odpadl jak malé děcko. Byl úplně hotovej. Do postele jsem ho musela doslova odvléct,“ postěžovala si. „Strašně si klade za vinu, co se stalo Takashimu.“
„Ano, Minato na něm hodně lpí. Vyrůstali spolu a pak skončili i ve stejném týmu,“ přikývl Jiraiya. „To lidi hodně spojí.“

Dívka se zvedla, přešla k oknu a otevřela jej, aby vyvětrala. Zhluboka se nadechla, když ucítila závan svěžího vzduchu. Voněl podvečerem a rozkvetlými loukami. Nad horami na obzoru právě zapadalo slunce a barvilo oblohu do rudě zlaté. To je krása. Škoda, že to kluci neuvidí. Teprve nyní, po skončení mise, začala skutečně vnímat krásu země Sněhu.

„Senseii,“ oslovila Jiraiyu po chvíli váhavě.
„Ano?“ ozval se nepřítomně bělovlasý muž a zvedl zrak od svého sešitu.
„Jak to bude dál? Co se bude dít?“
„Myslíš vývoj posledních dní?“

Jiraiya odložil pero a pohodlně se opřel o opěrku židle. Věděl, že tohle bude delší rozhovor, tak proč sedět shrbený?
„Nic zvláštního,“ pokrčil rameny. „To na čem jsme se dohodli v tom údolí, se stane oficiální verzí toho, co se stalo. Pravdu budou znát jen zúčastnění. Hikaru sice kontaktoval diplomaty země Blesku a Země, ale to k ničemu nebude. Ti, co byli smluveni s regentem, budou zapírat a veškerou vinu svalí na něj. Je mrtvý a nikomu už neublíží.“
„Ale ti co jsou vinní, by se měli zodpovídat ze svých činů,“ namítla dívka.
„To jistě ano, ale vyšetřování by mohlo odkrýt něco, co by mělo raději zůstat navždy skryté. Nikdo nechce válku, Kushino a vyšetřování by ji mohlo spustit. Každý kdo zažil druhou světovou shinobi válku si dodnes živě pamatuje její hrůzy.“
„Ale senseii…“ nenechala se odbýt.
„Kushino!“ houkl podrážděně. „Ano, dojde k vyšetřování a soudu, ale bude to fraška. Divadlo! Vše proběhne v tichosti a zamete se to pod koberec. Nikdo to nebude rozpitvávat. Minato to svým zásahem zatrhl právě včas a zodpovědné klepl přes prsty. Nějakou dobu se o nic nepokusí. Do té doby si zde Hikaru upevní moc. Děvče, tohle je vysoká politika a jemná diplomacie. Na to jsi ještě příliš mladá.“

Domluvil, vstal a protáhl si záda ztuhlá dlouhým sezením, až v nich zapraštělo. Bez dalšího slova opustil hostinský pokoj a tím ukončil debatu. Kushina měla nyní dost času přemýšlet nad tím, co se dozvěděla.

Několik dalších dní mu dalo za pravdu. Vše proběhlo tak, jak Jiraiya řekl. Sice ji to rozčilovalo, ale nakonec se s tím smířila. Navíc její pozornost odváděl Minato, který se ke svému týmu přidal po takřka dvoudenním spánku. Za další dva dny lékaři propustili z nemocnice i Takashiho. Sice měl rány ještě skryté pod obvazy a pohyboval se ztuhle, ale už nebyl v ohrožení života a nehrozili žádné komplikace.

Jiraiya se chtěl vrátit do Konohy, kde bude jeho tým jistě netrpělivě očekáván, ale brzdily jej dvě věci. Takashiho nezpůsobilost dlouhé cesty a pozvánka na oslavu Hikaruovi korunovace a záchrany Sněžné země.

Hikaruem poslaní krejčí si vzali celý tým do parády a za dva dny jim přinesli nádherná, zdobná kimona, jež si mohli dovolit jen skuteční boháči.

Minatovo bylo z blankytně modrého hedvábí, ozdobeného draky vyšitými stříbrnou nití. Černé se zlatě vyšívanými tygry si oblékl Takashi. Jiraiyovi přinesli rudo-zelené se zlatým lemem. Kushinino kimono se skvělo smaragdově zelenou, jež krásně ladila s jejími rusými vlasy. Decentně jej zdobily černé vlnovky a spirály.

Příliš se nebavil. Festivaly a slavnosti, ať už sebekrásnější, jej netěšily. Možná by to bylo jiné, kdybych měl s kým sdílet jejich krásu a atmosféru. Nešťastně si povzdechl a shlédl dolů na slavnost. Většina programů už skončila a nyní hrála kapela. Veselá, živá hudba doléhala až k němu. Tančící páry na náměstí vytvářely úchvatnou podívanou, plnou pestrých barev a ladného pohybu. Slyšel bujarý smích bavících se lidí a útržky rozhovorů. Z celého města dýchalo veselí a uvolněnost.

Znovu si povzdechl a zdvihl pohled k nebesům. Na sametově černé noční obloze pomrkávaly svým studeným světlem stříbřité hvězdy. Jeho věrné přítelkyně za osamělých, pustých nocí. Trpělivě naslouchaly nářkům a strázním trpících a nikdy nesoudily.

Najednou vedle sebe vycítil čísi přítomnost. Ani se nemusel ohlížet, aby zjistil, kdo to je.

„Zvláštní, že hrdina, který zachránil celou zemi, stojí opuštěně v koutu a neslaví své vítězství,“ pronesla Kushina tiše.
„Nestojím v koutu,“ ohradil se dotčeně, aniž by na ni pohlédl.
„To opravdu ne. Jen jsi na vrcholku stromu, stranou od všeho dění,“ opáčila. „Měl by ses bavit. Zasloužíš si to. Právě jsi zachránil zemi Sněhu před zničením a zabránils válce mezi velkými národy.“
„Nebyl jsem na to sám,“ odvětil. „I vy na tom máte zásluhu.“
„Zase až tak velkou ne,“ namítla, „Ty jsi odvedl největší díl práce. Odhalils spiknutí, zradu a zachránil mladého pána.“

Chvíli tiše stáli pozorujíce dění pod sebou.

„Podívej se na ně. Oslavují záchranu své země, jsou šťastní a bezstarostní. I ty bys měl být,“ řekla tiše.

Dělala si o svého druha ve zbrani starosti. Už před misí se choval zvláštně a nyní, když misi úspěšně ukončili, takřka nemluvil a držel se zpátky. Nerozuměla mu. Každý jiný by slavil úspěch, ale ne tak Minato.

Jako odpověď na její slova jen zavrtěl hlavou. Neměl náladu se bavit. Chtěl být sám. Myslel na Takashiho, který to nejvíce odnesl. Naštěstí se ukázalo, že jeho zranění nejsou tak vážná, jak vypadala.

„Nemám náladu na to být bezstarostný. Můj nejlepší přítel málem zemřel a dívka, kterou…“ nedokončil, neboť se zhrozil toho, vyslovit nahlas své pocity.
„Dívka, kterou co?“ zvědavě zvolala Kushina.
„Kterou bezmezně obdivuji,“ vyhrkl rychle. „Taky byla v ohrožení. Stejně tak i sensei.“
„A ty snad ne? Smrt ti hrozila stejně jako nám,“ vyštěkla podrážděně. „Možná ještě víc!“
„To není důležité. Na mě nezáleží,“ opáčil lhostejně.

Tohle ji vytáčelo. To jeho pohrdání životem. Stavěl své přátele daleko výš než sebe. Jako by mu na něm samotném nezáleželo.

„Takashi nezemřel. Jen se podívej,“ vyzvala ho. „Sedí támhle u stolu s Jirayiou-senseiem a cpe se jak nezavřený.“

Mladíkův pohled nedobrovolně sjel směrem, kterým ukazovala její paže. Měla pravdu. Takashi se bezmezně nacpával jídlem, které služebnictvo neustále nosilo na stůl, a halasně se bavil s několika mladíky z města. Jirayia naopak věnoval svou pozornost lahvi se saké.

„Copak je život shinobiho jen samý boj a zabíjení?!“ zvolala zoufale. „Jsme taky lidé. Co takhle vnést do té šedé bezútěšnosti trochu veselí a radosti?“
„Možná, kdybych tu byl s někým, koho miluju, tak bych si to snad i užil. Ale takhle…“ mávl marností rukou. Jeho nálada se propadala stále hlouběji. Sice tu stál s dívkou, pro kterou bilo jeho srdce a pro kterou by i dýchal, ale neradoval se.
„Tak proč si už konečně nějakou nevybereš? Takashi říkal, že je do tebe blázen každá z Konohy,“ pronesla Kushina.
„Já už vybráno mám. Jenže ta mě nesnáší,“ pomyslel si. Vyslovit své myšlenky se však neodvážil.

Zvedl se slabý vítr a prohrábl jim vlasy. Prudce a naléhavě zavoněly kvetoucí sakury. Právě vrcholilo léto, vzduch voněl květy a noc byla teplá. Jejich ruce se mimoděk setkaly. Letmý dotek byl pro oba elektrizující. Minato se osmělil a uchopil Kushinu za ruku. Překvapilo jej, že se neodtáhla a ani nic neřekla. Naopak. Propletla své prsty mezi jeho.

Mladík skoro nedýchal. Několik dlouhých minut tak stáli v naprostém tichu. Na oba působilo zvláštní kouzlo letní noci a sdíleli jej spolu. Jejich vzájemná společnost jim poskytovala větší uspokojení, než kdyby se účastnili tanečního reje pod nimi.

Pohlédli na sebe, aby se podělili o své pocity. Do očí jim vstoupilo kouzlo vlahé noci a odrážel se v nich třpyt hvězd. Stáli u sebe tak blízko, že mohli cítit horký dech toho druhého.

Pohled rusovlásky, tak měkký a mírný, jako pohled laně, mu vehnal červeň do tváře. Její měkké rty, lehce svěšené v koutcích, vybízely k políbení. Veden něčím silnějším než byl on sám, se sklonil a vtiskl jí letmý polibek, lehký jako dotek motýlích křídel. Za tohle mě nejspíš zabije, ale stálo to za to.

Překvapeně na něj hleděla. Čekala, co se bude dít dál. Tato noc byla zvláštní. Na mladíka, tolik zkoušeného a zkroušeného osudem, nyní pohlížela jinak. Dnešní noci mohlo být její srdce dobyto.

„Minato,“ pronesla bezhlesně.
„Já… já…“ zakoktal se, jak hledal omluvu.
„Mlč,“ zašeptala. „Nekaž to.“

Překvapením se mu rozšířily oči. Snažil se něco říct, ale její slova ho spolehlivě umlčela. Skoro nedýchal. Aniž by řekla cokoliv dalšího, rusovláska mu ovinula své paže okolo krku. Pak jej políbila a nebyl to jen letmý polibek, který jí ukradl.

Veden čímsi primitivním, co bylo ukryto hluboko v jeho nitru, ji k sobě tiskl stále silněji. Vnímal její silné, pružné tělo, její hruď dmoucí se proti té jeho, žár, který z ní sálal, jej rozpaloval stále víc.

Tiskla se k němu, cítila jeho mužnou sílu a její tělo odpovídalo na jeho. Její ženství chtělo víc a víc, až se toho děsila. Tuhle stránku svého já neznala. Vedena instinktem a touhou, nevnímala nic jiného než mladíka, který ji svíral ve svém náručí.

Nevnímali nic jiného než toho druhého a bouře pocitů zuřících v jejich nitru je učinila slepými a hluchými ke svému okolí. Nevěděli o nádherném ohňostroji, který jejich siluetu vykreslil pro celé náměstí. Neměli ani potuchy, že mají svědky.

Vášnivý polibek je zanechal bez dechu, rozpálené, s tvářemi pokrytými krvavým ruměncem. Hleděli pátravě na sebe, čekajíce na reakci toho druhého.

„Kushino, já…“ pronesl tiše, ale přitiskla mu prst na ústa, aby ho umlčela. Zavrtěla hlavou. Její oči se vpily do jeho. Pak uchopila do dlaní jeho tvář a jemně jej políbila. Lehké, něžné políbení se protáhlo. Nyní nebylo tak vášnivé, tak naléhavé, přesto bylo intenzivní a zanechávalo v nich nesmazatelnou stopu.

Když skončili, zadýchaní a zmatení, neboť nevěděli, co se s nimi děje, Minato dívku něžně pohladil po tváři, pohnul rty a zmizel do noci.

Věděla, že něco řekl, ale nerozuměla. To, že ji opustil, jí náhle nevadilo. Chtěla být sama, aby mohla rozebrat své pocity.

Takashi se natáhl pro další kus skvěle propečené zvěřiny. Když nemohl tančit, tak se aspoň, jak sám řekl, pořádně nají, aby dodal tělu sílu potřebnou k vyhojení utržených zranění. Uřízl si notný kus masa, vecpal jej do úst a začal žvýkat. Zároveň pozoroval své okolí. Hledal své týmové kolegy. Věděl, že se jeho přítel skrývá někde v ústraní, odkud slavnost pozoruje. Záhadou mu bylo, kde je Kushina.

Z pátrání jej vyrušila třaskavá exploze a barevný záblesk. Zdvihl hlavu, aby si prohlédl velkolepý ohňostroj. To, co spatřil, málem zapříčinilo, že se málem zadusil jídlem.

„No to si ze mě děláte srandu!“ vyhrkl. „Senseii! Podívejte se!“
„Hm? Co se děje, Takashi,“ zeptal se trochu lhostejně Jirayia.

Zrovna flirtoval s jednou půvabnou dívkou. Přesto se však otočil a podíval se směrem, kterým Takashi vzrušeně ukazoval. Když spatřil Minata a Kushinu ve vzájemném objetí, jak se líbají, málem vykřikl překvapením.

„Tak to mě podržte,“ pronesl. Tohle jste plánoval, senseii?

Takashi už chtěl na Minata zavolat, ale zarazila jej Jirayiova ruka. Ohlédl se na svého mistra. Ten zavrtěl hlavou.
„Nech je být. Myslím, že takhle to mělo být,“ pronesl bělovlasý ninja.
„Asi máte pravdu, senseii,“ přikývl mladík. „Má ten pacholek ale kliku. Nejhezčí holka z Konohy a dostane jí zrovna on. Ale přeju mu to.“
„Taky si s ní užil své,“ podotkl Jirayia.
„A asi ještě užije,“ přikývl jeho student.
„Tak na to se napiju,“ rozesmál se Jirayia nahlas.