Romantika
Jeho stuhnuté telo sa konečne uvoľnilo a pohlo. Cítila som, ako ma jeho ruky chytili zozadu a zovreli látku na mojom krku. V tom mi zmizol spod rúk. Necítila som jeho pery, jeho telo, jeho dych ani vôňu. Počula som pišťať zvuk okolo mojich uší a silný náraz do niečoho mi vyrazil dych. Zaskučala som, keď som ucítila, že moje telo je vo vzduchu a on ma držal za krk. Na tvári mal kamenný výraz a oči tikali na všetky strany po mojom tele, ktoré bolo celé od krvi a skla. Ani som tú bolesť necítila, taká som bola ochromená všetkým, čo sa dialo.
1.KAPITOLA – Jiný svět
Před několika lety v Konoze:
Jiraiya seděl ve stínu stromu a přemýšlel kam asi půjde. Mohl by třeba navštívit skrytou mlžnou nebo písečnou. Chvíli přemýšlel a pak si řekl, že by mohl zkusit mezi-dimenzionální přesun, před pár lety mu zvláštní chlápek dal nějaké pečetě pro přesun, ale Jiariya tomu nikdy nevěřil. Tak teda zkusil pár pečetí od onoho muže a najednou po něm zůstal jen obláček kouře.
„Ďalej,“ otrávene sa ozvalo spoza dverí.
„Ahoj Gaara.“
„Temari? Čo ty tu teraz?“ Kazekage udivene zablúdil očami na sestru.
„Zas polievaš kytičky?...Prišla som sem s tým listom pre Tsunade,“ pristúpila k stolu a položila ho naň.
Gaara prstom prešiel po dlhom liste aloe vera, odložil krhlu na zem a sadol si za stôl. Prstami jemne zovrel list a Temari sledovala jeho oči horizontálne behajúce po zvitku.
.jpg "Predvianočná slávnosť v Konohe (ISC).jpg")
Jeho pery sa stretli s jej perami. Hinata sa nesmelo pritisla k Narutovi. Potom sa od seba odtiahli a ona sa jemne a šťastne zachichotala. Zvyšok večera strávili prechádzkou po vyzdobenej predvianočnej Konohe...
Gaara sa išiel osprchovať a ja som sa prezliekla do modrého pyžama, zhasla som svetlá a zaľahla som do postele. Počúvala som tok vody, ktorý šiel smerom z kúpeľne. Mala som privreté oči a usmievala som sa. Prišla som chvalabohu na iné myšlienky...
Zrazu počujem otvorenie dverí a tichučké kroky.
„Som hore,“ upozornila som ho, aby sa nemusel zbytočne plížiť.
„Prepáč. Nevedel som,“ akosi zaseknuto znel.
„V poriadku,“ mala som stále zavreté oči, takže som nevedela kde presne je, no zacítila som deformáciu postele.
„Nikam nechoď,“ řekl a ještě víc jí stiskl zápěstí.
Zabolelo to, až se Nami musela zamračit.
„Pusť mě,“ řekla varovným tónem.
„Itachi, běž zanést zajatkyni jídlo a máš z ní vymámit nějaké informace. Pein tvrdí, že jsi na to machr a nikomu jinému se to zatím nepovedlo," předala úkol Mira a sedla si na postel. V jejím pokoji na druhé posteli ležela stále modře světélkující Tory, jejíž stav se spíš zhoršoval, a vedle ní jako obvykle seděl na hlídce druhý Uchiha.
„A jak že se to vlastně jmenuje?" zeptala se Itachi.
„Shutabu," obrátila jeho sestra oči v sloup.
„Jaká zajatkyně?" zeptala se Tory, která se právě vzbudila.
"Jsem Uchiha Sasuke. Orochimaru říkal, že mě tu máš provést. Tak začni."
Když tohle pronesl, opravdu nevěděla, zda se začít smát, nebo ho praštit. Pak mu ale pohlédla do tváře - do té krásné jemné tváře s hlubokýma, uhlově černýma očima - a druhou možnost musela zavrhnout. A co víc, nedokázala se ubránit rozpačitému úsměvu. Cítíla, jak jí hoří tváře a za to se proklínala.
To bylo podruhé, co se s ním setkala.
Prvá fáza plánu sa mala práve začať. Vošla som do kuchyne a sadla si za stôl.
„Mami?“ začala som opatrne.
„Čo je miláčik?“ usmiala sa mama a pokračovala v krájaní zeleniny. Chystala obed. Zelenina, blé.
„Vieš, zaujímalo by ma... Ako si sa dala s otcom dokopy?“ začervenala sa.
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ (Autor citátu: Romain Rolland)
Pamätám si na ten deň. Keď sme sedeli všetci traja na schodoch a náš sensei sa opieral o zábradlie a obzeral si nás či stojíme za to, aby sme sa stali ninjami. Ten deň, keď sme mu mali niečo o sebe povedať- kto sme, naše sny, túžby a ciele. A ja som vtedy myslela iba na jedinú vec. Na tú istú vec, ktorá sa mi tisla na myseľ, aj keď som nechcela. Na teba. Ty si bol môj sen. Chichotala som sa vtedy ako bláznivá a bláznivá som aj naozaj bola. Blázon do teba.
Kľakol som si na kolená snažiac popadnúť dych. V pľúcach som cítil tlak a bolesť, ktorá sa každým nádychom stupňovala, až som mal pocit, že sa zadusím. Vzduch sa mi zasekával v hrdle čoraz častejšie. Cítil som sa slabý. Pridržiaval som sa rukami o zem, pričom sa mi nekontrolovateľne triasli.
Štipľavý zápach prenikal do pľúc a ďalej sa šíril do celého tela ako jed. Ledva som si cítil prsty na rukách, boli ako ľad.
* Takto nie...* pomyslel som si. *Takto to nemôže... skončiť.*
Tohle není moje první povídky, jen první zveřejněná povídka 
. Nevím, jestli se vám bude líbit, je trochu zvláštní, jako ostatně všechno co můj chorý mozek stvoří. Za konstruktivní kritiku budu ráda.
„Hinato?“ ozvalo se za ní nervózně.
Neotočila se, byla unavená, lékařských ninjů bylo málo, tak se nabídla, že pomůže, sice celý den bojovala, ale nějaká čakra jí ještě zbyla a ona ovládala lékařské ninjutsu, a i první pomoc svedla.
„Co potřebujete?“
„Hinato, já, potřeboval bych s tebou chvíli mluvit.“
Kapitola 11.
Netrvalo dlouho a dorazil na místo určení. Severní část západní čtvrti nebyla velká. Tvořilo ji několik rozpadajících se domků a pár budov, o nichž si Minato nebyl jistý, k čemu slouží. Možná skladiště.
Našel skryté místo, odkud měl přehled téměř o celém prostoru okolo sebe. Ač sám neviděn, mohl pozorovat a poslouchat dění ve svém okolí. Dorazil brzy. Nyní se musel obrnit trpělivostí a vyčkávat. Kdo ví, co se zde stane.
Vládla chladná podzimní noc, temné nebe rozjasňoval měsíc v úplňku a tisíce jasných hvězd. Konoha byla poklidná a úzké ulice ozařovaly pouliční lampy. Na okraji Konohy, u jezera, ve vysoké trávě ležela dívka. Tmavé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy a levandulové oči plné slaných slz, které jí stékaly po bledých tvářích. Noc jako stvořená pro to, aby spolu leželi dva zamilovaní lidé, choulili se k sobě, aby je netrápila zima, a počítali hvězdy.
Mojimi poslednými slovami pred zaspaním bolo, že nechcem, aby ma chránil pred sebou samým... potom som zaspala takmer v jeho náručí.
Jenom klid. Hlavně klid!
Hleděla jsem na hnědovlasého muže přede mnou, jehož obličej vyjadřoval množství nechápajících pohledů. Ať si na mě hodí jakoukoliv masku, já jsem ho poznala. Už by nemusel dělat chudáčka nemocnýho!
„Přestaň blbnout Sasuke! Poznala jsem tě!“ pohrozila jsem mu, ať už nechá té šarády a řekne mi, proč tu je.
Neverila som vlastným ušiam.
„Posilní to vzťahy medzi našimi klanmi, súhlasím s tým. Bude to dobré a myslím, že lepšieho manžela pre teba by sme už nenašli.“ dohovoril otec a ja som tam len tupo sedela. Neji. Mojím manželom.
„Ani náhodou! Čo je to za sprostosť a prečo by som to mala urobiť? Lebo všemocný Hiashi si to vymyslel?! Kašlem na neho aj na vás všetkých...“ kričala som, ale otec sa hrozivo postavil a ja som radšej stíchla.
„Urobíš to!“ prikázal mi. „Koniec diskusie.“ a odkráčal von z izby.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlásky Kiba.
„Ano, jsem,“ odvětila mu, „já jsem ráda, že znám svoji pravou identitu. Vždycky mi bylo divné, že nemám svého ninkeina a na jedné misi jsem probudila sharingan. Dávala jsem to za vinu nějakému bláznivému genu a náš tým to držel v tajnosti. Ale teď, teď už pro to vysvětlení mám. Jsem Uchiha.“ domluvila a usmála se na kluka s kočičíma očima.
„Proč jsi mi o tom neřekla Ni, proč?“ zeptal se jí. Otázka značila ublížení.
Dny první
Vidí ji po dlouhých letech. Před tím se znali a moc se nebavili, ani ji neměl moc v lásce. Jde mlčky vedle ní. Tak jako vždycky si jej nevšímá. Proč? Vždyť ostatní jej mají rádi, tak proč jej ona ignoruje a zdá se že jej nenávidí? Vždyť kdysi jej milovala, šíleně moc jej milovala, nebylo těžké si toho všimnout. Tak proč je teď tak chladná?
Dny druhé
