Mise DD
Byl pozdní večer – 31. května – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, Sasuke ve světnici světlo zhas.
Na stromě, svém oblíbeném místě, sedí, opřen a zamyšlen, hrdina Konohy. Oranžový Hokage se kouká před sebe… Jeho tvrdá práce ho vyčerpala, proto odevzdává odpočinek tělu i duši. Z jeho malého ráje klidu a nic nedělání ho vyruší najednou jemný hlas, ke kterému se přidají další, jež jsou hlasitější a mnohem křiklavější. Lehce to upoutá jeho pozornost… Uvidí, že to je malá skupinka dětí z vesnice spolu se svou matkou.
„Naruto vztal a čumnul se na slunce dal si koblihu, zašel a, za hokágem, udělali srandu a hrozně se nasmáli," Kakashi poplácal mladíka po rameni, čímž vyjádřil uznání za napsání povídky ke dni dětí. Mezi prsty si protáčel kapsli kyanidu, kterou palcem vyhodil do vzduchu. Druhou rukou si nadzvedl masku a otevřel pusu.
Toho dňa, prvého júna, sa Kiba ako každý deň prechádzal po lese s Akamarom, keď stretol Naruta. Títo dvaja chlapci sa nemali príliš v láske, takže si Kiba Naruta ani nevšimol. No Naruto mal toho dňa veľmi dobrú náladu a preto sa ku každému choval milo.
"Ahoj Kiba!" pozdravil Naruto.
Kiba však pokračoval v ceste a Naruta ignoroval.
"Ahoj Kiba!!" zopakoval Naruto, no opäť sa nedočkal odpovede, "Ahoj Kiba!!!"
„Gaara no tak pod už čaká sa iba na teba “ ozve sa Temarin hlas od dverí. Gaara sa iba obzrie a bez slova si prezerá veci čo si chce zbaliť.
„Už to konečne dobaľ a poď. Hodinu sme mali byť už na ceste ak to bude ďalej takto pokračovať tak isto prídeme a bude po všetkom“ s týmito slovami Temari vykročila smerom ku Gaarovi a začala mu hádzať veci do cestovných tašiek a niektoré odhadzovala bokom. Gaara sa na ňu zamračil
Konoha sa práve zobúdzala do krásneho, teplého rána. Každý obyvateľ sa prebúdzal s dobrou náladou. No najväčšiu radosť s tohto rána, mali všetky deti v Konohe. Jediný dôvod bol ten, že bol deň detí, deň kedy sa v Konohe organizovali disciplíny pre deti s možnými výhrami. Ceny boli rôznorodé. Od kunaiov až po peňažné odmeny. Jediným občanom Konohy, ktorý neznášal tento deň bol asi iba Naruto. Pre neho to bol deň, kedy si všetci užívali so svojimi rodičmi a to ho štvalo najviac, pretože on nemal nikoho takého.
Akatsuki na výpomoc
„Utište se! Heej!“ snažil se Pein získat pozornost všech členů Akatsuki. Nakonec se mu to povedlo. Všichni členové do jednoho na něj upírali své zvědavé pohledy.
„Honem povídejte, šéfe, honem! Tobi má hlad.“ Ozval se Tobi a prstem ukazoval na svoje břicho.
„Tak to se měl Tobi už dávno najíst. Teď tady bude sedět a poslouchat.“ Odpověděl zlostně Pein. Tobi začal popotahovat a už to vypadalo jako, že se rozbrečí.
Dešťové kapky s neutuchávající pravidelností dopadali na kamenné zdi úkrytu. Jejich zvuk se rozléhal po obrovském kamenném sále a vytvářel kulisu smutku, na tak už ponurém místě.
Muž sedící na velkém kamenném trůnu vnímal zvuk deště. Slyšel jeho vnitřní melodii, hlas i hudbu, které k němu promlouvaly žalozpěvem tisíce hlasů.
„Crrr!“ zazvonil nahlas budík a budil Naruta do slunného dne.
„Kde je?“ hledal ho rukama ještě se zavřenýma očima. „Co se to děje?“ otevřel oči, když zjistil, že ho asi nenajde. „Co se mi to stalo s rukama? Počkat! Ono se mi zmenšilo celé tělo!“ vykřikl Naruto vyděšeně. „Tak to jako ne! To si na mě určitě připravila Tsunade-bachan“ stěžoval si dál. Kvůli svému přesvědčení se rozhodl jít si stěžovat.
Seskočil z postele. Vběhl do koupelny a po chvilce už zase vycházel.
Z okna na něj mávala zmenšenina Kakashiho.
Naruto se procházel po ulicích plných atrakcí, stánků s jídlem a nejrůznějšími suvenýry. Najednou se mu do zorného pole dostala známá tvář. Ozval se psí štěkot a klučičí pronikavý smích. Kiba.
Shizune s Tonton v náručí zaklepala na dveře a na Tsunadino vyzvání vešla.
„Dobré ráno, Tsunade-sama. O čem jste to se mnou chtěla mluvit?" Pak se zarazila a s otevřenou pusou přiběhla k oknu. „C-c-co to má být?!"
Venku na volném prostranství stály jakési barevné a hlučné věci, co se všelijak otáčely a houpaly.
„Áá...tomu se říká kolotoče," vysvětlila Tsunade nevzrušeně. „Víš, Shizune, říkala jsem si, že bych letos mohla ty naše prcky na Den dětí nějak potěšit. Poradila mi to Mizukage. Co myslíš?"
„Není to nebezpečné?"
[i]Můj drahý deníčku,
Sluneční paprsky ozařovaly mýtinku, kterou si vybrali pro svůj účel. Použili pár technik a za pár okamžiků před nimi stál mohutný hrad. Tyčil se do výšky bezmála dvaadvacet metrů. I když zdi byly jen ze dřeva, vypadaly kamenně a studeně. Dokonalá náhražka za opravdový hrad. Vybavení uvnitř bylo taktéž přesné. Dalo spousty práce nachystat nábytek, koberce, osvětlení a veškeré místnosti. Všechno muselo vypadat bezchybně, jinak by to mohli hned zabalit.
Vše bylo přichystáno a tak jim nezbylo nic jiného než čekat do tmy.
***
TenTen, Hinato-sama, Naruto, Lee, Gai-sensei... zvládněte to tam beze mě... Postava sedící na mraku na obloze sledovala dění pod sebou. Dlouhé hnědé vlasy kolem něj vlály a nafialovělé oči se třpytily, jak se jejich majitel snažil zadržet slzy. Bylo mu líto věcí které nestihl udělat, jelikož jeho život byl příliš krátký... Zničehonic se naklonil blíž aby líp viděl. Na bojišti se právě odehrávalo něco co by nikdy nečekal...
"Madaro!" ozval se ženský hlas snad po celém bojišti.
Bylo brzké dopoledne a na Konohu dopadaly příjemně hřejivé sluneční paprsky. Většina geninů tenhle den milovala. Těšili se na něj, toho rána všichni nadšeně skákali z měkkých postýlek, protože se nemohli dočkat, jak si budou celý den užívat. Snad až na jediného...
Ten by v tuhle chvíli jen těžko vyskakoval i kdyby se mu chtělo. Ležel uprostřed pečlivě zamčeného pokoje několikrát omotaný provazem, ruce za zády a na tváři naštvaný pohled zabodnutý do zdi. K jeho smůle, na tu bohužel nepůsobil.
„Brácho, vstávej, říkals, že půjdeš dneska se mnou,“ začnu šťouchat do hromady peřin, která nespokojeně mručí a vydává i jiné nesouhlasné zvuky, „takže, ten rámen jsem nesl zbytečně. Ach jo, teď ho musím sníst a to jsem se tak dobře nasnídal.“
„Rámen, kde je tady rámen, ke mně,“ vyskočilo rozcuchané cosi z postele a řítilo se to k nudlím, které začalo ládovat do sebe, až se mu dělaly boule za ušima.
Den Dětí v Listové
Bylo ráno 1.6. a všichni ninjové z Listové věděli, že dnes se nebudou dít žádné mise, dnes se nebude trénovat, akademie pro budoucí ninji bude zavřená a Hokage nebude mít tak napilno jako vždy. Je totiž den dětí.
Ako v každý prvý deň šiesteho mesiaca, aj tento rok nechal Hokage zorganizovať deň detí. Hinata len nesmelo postávala, zatiaľ čo sa jej sestra Hanabi neviazane smiala na chlapcovi, čo sa práve potkol, skáčuc vo vreci. Malá Hanabi prišla s neskrývaným zámerom všetkých poraziť.
Od vstupnej brány do areálu, vyčleneného pre deň detí, sa ozval huriavk. Akýsi blonďatý šarvanec sa pokúšal dostať dnu, no dozorcovia ho zadržali.
"Prečo ho sem nepustia?" opýtala sa otca Hanabi, ktorú scéna na nepatrnú chvíľu rozladila.
Je slnečné poludnie a všetci ninjovia sú povolaní k Hokage.
,,Viete prečo som vás zavolala? ˮ pýta sa Tsunade.
,,O týždeň je Deň detí a preto dostanete všetci misiu-pripraviť program pre deti. Máte nato týždeň! Čo vymyslíte a kde, nechám na vás. Žiadne dieťa sa nesmie dozvedieť čo pripravujete! Je to jasné, Naruto?ˮ
Naruto sa začervenal, pouškrnul a dodal: ,,Jasné, komu by som to už len povedal? ˮ
Prípravy na deň detí sa začali už tri dni dopredu. Bolo treba upratať ihrisko, namontovať nové húpačky a preliezky a taktiež nachystať program, ktorým Tsunade poverila tým 7. Najskôr sa Naruto chytal za hlavu, že on nedokáže nič vymyslieť, ale keď sa pozrel na Sakuru a Kakashiho, ako usilovne píšu svoje nápady, pripojil sa aj on.
‚Hmm... čo vymyslieť?!‘ Dumal nad prázdnym papierom hodiny a hodiny. Nazrel do papiera ružovovlásky, no jeho hlavu usmernila na pôvodné miesto Sakurina päsť.
