Romantika
Mám tu menší novinku :DD jsem kopírka, protože jsem tohle našla na něčím blogu, ale přijde mi to jedním slovem boží 
mluvím o písničkách, který si můžete pustit ke čtení, vždycky šoupnu do textu odkaz a kdo se s tím bude chtít otravovat,mlže si to pustit
„Ano. Jinak se jmenuji Yasuo.“
„Yasuo? Víš, že to znamená: Milující mír?“ Ptám se ho.
Nejdřív se na mě podívá stylem: Myslíš to vážně? Ale pak se uklidní.
„Samozřejmě.“ Odpoví s klidem. Znovu si ho pořádně prohlédnu. Jeho naoranžovělé vlasy se lesknou v zapadajícím slunci. Paprsky se mu odrážejí v očích a vítr mu čechrá rozježené vlasy. Opravdu vypadá jako anděl. Pomyslím si.
„Je to pravda?“ Zeptám se.
„Co přesně?“
„Tvoje jméno.“
„Ano.“ Řekne a já se zatvářím překvapeně.
[hide=K povídce] Po dlouhé době také něco vydávám. Vím, slíbila jsem to už před dvěma lety. Od té doby se musím přiznat jsem pravidelně psala, ovšem nechtěla jsem ji vydávat, protože zaprvé jsem si uvědomila, že cokoliv vydám před tím, než to dopíšu, skončí Gordickým uzlem zápletek a nikdy to nedopíšu, a zadruhé, nějak mi došly nápady.
Po dvou letech jsem si ale řekla, že je možná zase čas jít s kůží na trh.
KOMENTÁŘE POTĚŠÍ, POVZBUDÍ A POMŮŽOU!
„Ne… Jak…? CO?! Měla jsi být nadobro pryč?“
Už jsi chtěla slavit? No tak Sakuro přiznej si, že jsem ti chyběla. Co bys beze mě tak dělala?
„Žila?“ Sakura seděla v rohu pokoje a připadala si jak blázen, který promlouvá sám k sobě. „Stala se divná věc, víš? Potkala jsem Itachiho, Sasukeho bratra… Ale nepoznala jsem ho.“
Jak bys taky mohla, Sasukeho jsi neviděla skoro deset let a jeho bratra taky ne.
Chceli ste viac Sasukeho? Máte ho mať!
„Tak čo, prsteň sa jej páčil?“
„Neviem, nechal som jej ho na posteli v izbe.“
„Čože si urobil?!“ Dobre, zo Shiorinej reakcie začínam mať dojem, že to nebol práve najlepší nápad.
„Ty... ty... nie, nie, povedz mi, že si to neurobil. Ani ty nemôžeš byť taký idi*t.“
„Upokoj sa, áno? Nie je to tak, že by som ju musel skutočne žiadať a ten prsteň som jej tam dal nech si ho pozrie a povie mi, či sa jej páči alebo ho mám vymeniť.“ Bože, akoby som žiadal ju.
S pláštěm omotaným kolem ramen obešla svou postel a pomalým krokem přešla k jeho gauči. Kisame nadzvedl obočí. Sakura kapku zčervenala v obličeji, přesto se nenechala strhnout jeho pohledem.
Kisame chvíli pozoroval její obličej. Čím delší byla propadlina ticha, tím víc se červenala. Až když se jí červená skvrnka objevila i na nose, odsunul se a uvolnil tím trochu místa.
Na chvíli se jí rozzářil obličej, šťastné pousmání.
Bohužel, ani ta trocha místa, co Kisame uvolnil, jí ke spokojenosti nestačila.
DŮLEŽITÁ POZNÁMKA NA ZAČÁTEK: Už jsem to sice dopsala k minulýmu dílu, ale nacpu to ještě sem: Protože do mě jistá osoba celý dnešní den ryla, abych udělala Nanami trochu starší, že je to divný, že se jí líbí Kakashi, tak jsem se jí rozhodla vyhovět a Nami teď není 15, ale 18. :DD
Doskočit. Obrátit se. Hodit kunai. Výbuch. Přikrčit se. Pozor, genjutsu. Zrušit.
Jedna z mých nesčetných vodních technik. Vyhnout se. Odrazit shuriken. Jde po mně.
„Ako som mohla zaspať?! Dokelu!" Myslela som si, zatiaľ čo som na seba v rýchlosti naťahovala oblečenie.
Už to je dosť zlé, že som s Deidarom v tíme, teraz ešte navyše budem musieť počúvať jeho blbé kecy. Chvatne som si zapla topánku, schmatla som tašku so zbraňami a čo najrýchlejšie som zbehla dolu po schodoch, kde som sa ešte aj potkla.
Zadýchane som sa dotrepala do obývačky.
V obývačke už stál Deidara a tváril sa mimoriadne otrávene. S rukami prekríženými na prsiach sa opieral o gauč.
„Tanaris,“ dievča niekto budí, „no tak, Tanaris!“
„Čo je?“ odstrkovala rysí nos od jej líc, lebo ju fúzy šteklili.
„To snad ne!“
„Myslím, že víš, co to znamená.“ Řekne Kakashi.
„Ale je to jenom pověra, ne? Že jo?“ Ptám se s nadějemi. Nikdo nechce být vyvolené děcko, které v sobě nosí démona, a když ho chytí, budou na něm dělat experimenty. To fakt nikdo nechce.
„Samozřejmě.“ Řekne k mému údivu Kakashi.
„Takže to neexistuje? Nejsem vyvolená? Nemám v sobě démona?“
„To zatím nevíme. Je to jenom pověra, ale to neznamená, že nemůže být pravdivá. A bohužel, Orochimaru věří tomu, že to je pravda.“
Seděl poblíž útesu, kde se lépe vidělo na hvězdy. Čekal tu na ni. Nemohl se dočkat času, až bude zase s ní. Všechny ocasy se mu chvěly nedočkavostí. Podíval se směrem k moři. Bylo klidné, jako lesklý mramor. Nebyla na něm vidět jediná vlnka, která by kazila tu podívanou, když se od moře odrážely všecičky hvězdy, které ochraňoval měsíc, před hrozivou tmou. Tanabata… svátek hvězd. Ano, všechny večery poblíž tohoto svátku byly plné hvězd. Bylo to až neobyčejně krásné a v tu chvíli uslyšel lehounké zašramocení.
Musela se usmát. Ráno přišla Sakura a koupila si malou bílou kytičku. Když se jí zeptala, pro koho je, vyplázla na ni jazyk a řekla, abych si hleděla svých kytek. Samozřejmě že byla pro Leeho. Ino není blbá, aby si toho nevšimla. Těch jejich letmých pohledů, tajných schůzek a všeho ostatního. A Lee právě rozrazil dveře elegantním kopnutím nohy a dožadoval se stejného narcisu pro Sakuru.
ÚVOD
K zemi se snášel list. Když byl pouhý centimetr od země, chňapla po něm bledá ruka se štíhlými prsty.
Nanami sevřela ruku v pěst a list zmuchlala do kuličky. Konoha už je jen den cesty od ní. A do Mlžné se v žádném případě vrátit nechce. Zaslechla prasknutí větvičky a bleskově se otočila. Byla to jen srnka. No, aspoň bude mít co jíst. Ani se neotočila a zasáhla ji kunaiem přímo do srdce. Vykuchala ji a zapálila oheň. Zaostřila klacek, který našla, a napíchla na něj pořádný kus masa. Čas na oběd.
Začalo zase ráno a první pruh paprsků hřejivého slunce se mi prodral do postele. Jedním přimhouřeným okem jsem se snažil podívat směrem k místu, kde se objevovala ta věc, která si říkala o smrt, když se mě pokoušela probudit. Z postele se mi vylézat nechtělo, jelikož na mou maličkost se rozvalil pes a sladce si pochrupkával. Akamaru má naneštěstí tak lehký spánek, jak by měl ninja mít a tak i změna v mém tempu dechu ho probudila. To pako mi oslintalo celý obličej dřív, než jsem postřehl, že to dělá natož abych se stihl bránit.
Hned poté
„Povězte mi, Isokoru-san, jaký důvod bych tak mohl mít, abych se rozhodl navázat s vaší vesnicí diplomatický styk? Protože, jak jsem pochopil z vašeho vyprávění, tak Joshi-san se netěší zrovna dobré pověsti mezi feudálními pány.“
Odmítá ho titulovat Ryūkage, uvědomil si Isokoru. Asi má pocit, že by si zadal, kdyby někoho, kdo není „od nich“, nazval kagem.
Typické.
Gaara mezitím pokračoval.
„A kromě toho, váš pán v tuto chvíli čelí porážce. Řekněte, mělo by nějaký význam navazovat kontakty s politickou mrtvolou?“
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
[hide=Taký dáky predhovor]Hádam sa vám tento diel bude páčiť. 
Bolo to dosť náročné opísať ten boj. Ale veríme s mestekovou, že sa vám to bude páčiť. Prajeme Vám príjemné čítanie.
„Udrieš ma?“ spýtala som sa tak potichu, že mi to len vyčítal z pier. Vyvalil na mňa oči.
„Nie. Nikdy by som ťa neudrel.“ Z jeho očí začali tiecť slzy. Podišiel ku mne, ale ja som urobila pár krokov vzad.
„Hinata, milujem ťa. Prepáč mi, ja som to tak nemyslel. Odpusť mi, prosím.“ Plakal. Aj ja som plakala.
„Aj ja ťa milujem. Ale áno, myslel si to tak. Je mi to ľúto, Naruto. Aj ja ťa milujem a viem, že aj ty mňa. Ja o tvojej láske nepochybujem, tak ty, prosím, nepochybuj o tej mojej. Dnes si to, však, prehnal.“ Otočila som sa a utekala domov.
„To si už nikdy nechtěla vidět svého pravého otce?“
„Můj otec je už dávno mrtvý!“ Křiknu, i když vím, že je to lež.
„To neříkej! I já mám city, víš? A navíc jsme spolu strávili spoustu času jako otec a dcera. Neříkej, že jsi zapomněla!“ Dodá s úsměvem.
„Jak bych mohla zapomenout? Prováděl jsi na mně nějaké experimenty!“ Řeknu naštvaně.
