Romantika

[hide=Sranda no..]Poviem Vám, čo sa mi dnes stalo na slovenčine. Spolužiačka odpovedala a tak som si zapla diel ZK, ktorý som si rozpísala minulý týždeň. A predstavte si, že učiteľka, ktorá si normálne nevšíma čo robím ma teraz ako to povedať "pristavila" a hovorí, že čo to máš... a ja jej na to, že nóo...to "kamarátka" píše poviedku a tak čítam a ona
"Aha.."
Odišla od stola a potom sa otočila: "A ty tiež píšeš?"

Hikarin pohľad

"A ty, Hika?" opýtala som sa keď som stála vo dverách.
"Musím ísť odviesť Otarua k Yuki," sklopila zrak.
"Je ti niečo, Hikari?" podozrievavo som sa na ňu pozrela.
"Ale no, radšej nič. Potom ti poviem..."

Hneď ako som vyšla z bytovky, vybrala som sa nájsť Otarua. Prešla som už skoro polovicu dediny, ale nikde som ho nenašla. Rozhodla som sa ho počkať pred našim domom, keď som ho zbadala. Stál s Yuki pri strome a boli tam aj traja geninovia. Pomaly som prichádzala k nim.

Kapitola 14.

Někdo s ní třásl a tiše volal její jméno. Neochotně otevřela oči. Nad ní se skláněl Takashi a snažil se ji probudit.

„Co se děje?“ zavrčela nevrle. Nesnášela, když ji někdo budil.
„Nevíme, ale poslouchej.“

Rusovláska zpozorněla a zaposlouchala se. Do pokoje pronikaly tlumené, jakoby vzdálené rány.

„Co je to?“
„Výbuchy. Směrem na západ od nás někdo spustil parádní ohňostroj,“ vysvětlil situaci mladík
„Je to snad…?“ vyhrkla dívka. Doufám, že je v pořádku.

Sasuke!
Leknu se tak, že padám z postele. To ho vzbudí.
„Co tu děláš?!“ Ptá se vyděšeně.
„No…počkej, potřebuju vymyslet výmluvu!“ Zarážím ho. Co mám sakra říct?
„Jo! To víš, jsem náměsíčná!“ Přesvědčuju ho svou, celkem i pravdivou, povídkou.
„Fakt? Asi víš, že ti nevěřím, co?“ Říká podezíravě.
„No, asi budeš muset, protože mě zrovna žádná výmluva nenapadá.“ Dodám naoko smutně.

Slnečné lúče mi pohladili tvár a zvuk Tobiho otravného budíka mi drásal ušné bubienky.
„Tobi, máš tri sekundy, aby si to vypol.“ zastonal som a prikryl som si hlavu vankúšom.
„Deidara-senpai, ale to vy ste chceli, aby som vás zobudil. Tak šupky-dupky z postele!“ vyskočil rezko Tobi a vypol budík. Mal pravdu, naozaj som som ho o to požiadal, ale prečo? Bol som opitý, alebo čo? S povzdychom som sa vyteperil z postele a zišiel dole do kuchyne.

- - -

Značnou část noci jsem strávila zíráním do tmy mého pokoje, v hlavě jsem si přehrávala vše, co mi Tsunade-sama řekla. Měla pravdu. V tomto případě slova nestačila. Možná ani činy nebyly dostačující, pokud byly provedeny špatným způsobem.

Tentokrát jsme celý den běželi bez přestávky, tu jsme si udělali až večer, asi hodinu před západem slunce. Itachi s Kisamem se rozhodli, že postaví stan, na mě s Deidarou tedy zbylo dojít pro jídlo.

"Saiko...," podíval se Deidara směrem ke mě.
"Hm?" oplatila jsem mu pohled.
"Promiň za to ráno. Nechal jsem se unýst-" než stačil říct něco dalšího, vrhla jsem se mu kolem krku, abych mu ukázala, že i já ho mám ráda. Jen vytřeštil oči a nepřítomně se na mě díval. Usmála jsem se a objala jsem ho ještě o něco pevněji.

Na druhý deň ráno do Tanaris niekto strká: „Hm...hm... čo je?!“
Odtlačovala ruku, ktorá ju vyrušovala zo spánku: „Tanaris, vstávaj.“
„Veď idem, Naku,“ lepšie otvorila oči, „Kankurou?“
„Je od teba milé, že vieš rozoznať hlas mojej priateľky od toho môjho,“ schmatol jej perinu a odkryl ju.
Celým Tanarisiným telom prešla zima, striaslo ju a skrčila sa: „Ty blázon! Zakry ma!“
„Nie, vstávaj! Naku ťa už s deťmi čaká pri raňajkách,“ začal jej odostierať žalúzie.

Gaarov v príchod som predpokladala o takej pol šiestej, no ubehlo pol siedmej, sedem hodín, osem, deväť... desať, do pekla! Kde ten Gaara je? Jedenásť!
Hodiny ubíjali a ja som sa pomaly začala báť, čo je s Gaarom. Netrpezlivo som pobehovala po dome, doslovne pobehovala a nič iné. Večeru som už navarila, no stihla aj vychladnúť. Akurát boli asi dve minúty po jedenástej kedy sa otvorili dvere a ja som zbehla dole schodiskom a ledva stihol za sebou zavrieť dvere, hodila som sa mu okolo krku: „Gaara, bože môj, kde si toľko bol? Bála som sa o teba.“

„Položme ho tam,“ ukazovala som na najbližšie dostatočne vyvýšené miesto, ktorým bol parapet pri okne.
„Tam nie,“ namietal Haku, „odnesme ho do jeho postele.“

„Nikdo se ani nehne, nebo ji zabiju!“

Asi o šiestej večer som ju prišiel vyzdvihnúť. Nervózne som si potiahol golier košele a zazvonil som. Dvere sa otvorili a stál v nich jej otec.
„Dobrý večer.“ pozdravil som ho. Pozorne si ma premeral.
„Dobrý večer Kiba. Poď na chvíľu ďalej.“ vyzval ma, a tak som vošiel.

Voviedol ma do obývačky, kde už sedela Katema s mamou. Bola prekrásna, teda, Katema. Povzbudivo sa na mňa usmiala.
„Sadni si Kiba.“ milo ma ponúkla jej mama a ja som ju poslúchol.

Jsem tu s novou kapitolou a dnes je perex před příběhem. Nastal čas přestat žvanit. Přišla chvíle vyložit karty na stůl a začít jednat. Snad tahle kapitola přijde k chuti a už se těším na vaše komentáře.

Kapitola 13.

Východní čtvrť nebyla největší, za to však nejhonosnější z celého města. Zde bydleli politici, bohatí obchodníci a další, kteří se hřáli na výsluní. Každé ze sídel chránila vysoká kamenná zeď a najatá ochranka.

A druhá séria je tu. ✿‿✿

„Takže Sasuke sa chcel podobať na Itachiho?“
„Áno, vždy mu bol v pätách a snažil sa zosilnieť kvôli nemu.“
„Chápem. Itachi musel byť jeho vzorom.“ Odpila som si z ovocného čaju a usmiala som sa na Sasukeho matku.
Božemôj, toto je tak trápne. Chcem ísť domov.
Niežeby mi bolo nepríjemné byť so Sasukeho matkou, teda vlastne... no ide o to, že sa bojím, že urobím nejakú hlúposť alebo poviem niečo nevhodné. Čo by si o mne potom myslela? Musím predsa urobiť dobrý dojem!

Minarin pohľad

Zarazene sa na mňa pozrel.
"Len jednu!" zamračil sa.
"Tá druhá postel má byť pre Hikari..." prevrátila som oči.
"Ty si na mňa prevrátila oči?!" cítila som, že sa na mňa diabolsky usmial cez masku, "za to ťa zbijem po zadku!" Začal sa ku mne približovať, ale keď bol odo mňa na meter, odstrčila som ho katanou.
"Žiadne dotyky. Zabudol si?" usmiala som sa.
"Máš štastie," ustúpil.
"Takže, Hokage –sama, môžem tu zostať?" pozrel sa jej smerom.

Přináším další přeloženou povídku z FanFiction.net, tentokrát od holčiny s nickem Kanji no Sakka, původní název příběhu byl A safe pair of hands. Odkaz zde.

Když jsem dorazila na místo, ona už tam byla, osamoceně seděla u stolu v zadním koutku. Vypadala, jako by se nacházela doma. Vzhledem k její nápadné uvolněnosti mě napadlo, že sem možná docházela často.

„Tak dost!“ zakřičel jsem a rychle se přesunul před Hinatu. Tohle jí nemůžou udělat! Ona nic neprovedla. To určitě jen já, jen netuším co…
„Sasuke? Co ksakru děláš?“ divila se Sakura, která na mě koukala s otevřenou pusou.

Pomalu jsem otevřela oči. Dívala jsem se do modré ranní oblohy bez mraků, jenom se zářivým sluncem. Posadila jsem se. Deidara, Itachi i Kisame seděli v trávě kousek ode mě.
"Tak fajn, konečně můžeme vyrazit," zvedl se Itachi ze země.
"Už?" promnula jsem si oči.
"Jo, už," odbyl mě.
Otráveně jsem se postavila.
"Jdeme?" zeptal se.
Nezbylo mi nic jiného než přikývnout a tak jsme se vydali směrem k Písečné, prozkoumat další úkryt, kde by se mohli ukrývat nukeninové.

"Itachi?" oslovila jsem ho asi po půlhodině cesty.
"Hm?" ozval se.

Zdravím vás, čitatelia pri ďalšej časti tohto fanka. Tak ako aj pri predošlom diely, aj dnes vám venujem OSTčko, ktoré ako dúfam vystihne atmosféru tejto časti.
Takže už vás nebudem ďalej zdržiavať a prajem vám príjemné čítanie

Kapitola 12.

„To je taky dost, že vstáváš,“ uslyšela Kushina Takashiho vyčítavý hlas, sotva vystrčila hlavu zpod přikrývky.

Rozespale něco zabručela. V pokoji panoval nepříjemný chlad, zatímco pod její dekou bylo krásně teplo. Rozhlédla se po pokoji a zpola slepenýma očima zamžourala po místnosti. Takashi seděl u stolu a snídal. Jiraiya-sensei si něco zapisoval a snídani jedl trochu nepřítomně.

„Nepřeháněj, mladíku,“ zasmál se. „Vždyť jsi z postele vylezl taky před chvílí.“