Ztraceno 08

Po rozloučení s Kakashim-senseiem nastalo hrobové ticho. Otočila jsem se k Sasukemu čelem a podívala se mu zpříma do očí, i přes husí kůži, která se přehnala přes mé tělo. Myslel skutečně svoji omluvu, nebo si jen vymýšlel, aby ze mě mohl všechnu pravdu dostat pomocí hrubé síly? V očích se mu nezračila žádná emoce, jen na mě s klidem hleděl. Jakoby z jeho těla vyprchala všechna ta zloba a chtíč, která jej ovládla dnes odpoledne. Náhle se nepřítomně usmál a prsty levé ruky zajely do jeho černých vlasů.
„Nějak mě předtím podporovala přítomnost Kakashiho, ale teď netuším co říct. Um… seš v pořádku?“ Co prosím? Počkat, to mluví Sasuke? Vykolejená a s vytřeštěnýma očima jsem koukala na jeho bezradný výraz, na kterém se rýsoval nepatrný úsměv. Vzpomněla jsem si na ránu do hlavy, když mě odrazil na zeď a nevědomky jsem si šáhla na týl, ale hned na to stáhla ruku zpět.
„Jsem v pořádku. Chvilku to předtím bolelo, ale už je to dobrý,“ uklidnila jsem jej a na potvrzení slov se na něj také usmála. Co je tohle u všech všudy za konverzaci? „Naučil tě Kakashi-sensei něco nového?“
Musela jsem se zeptat. Chystá se jej naučit využívat sharingan? Prvotní nervozita ze mě opadla, ale ta zakořeněná hluboko uvnitř, ten pocit bezmoci z pohledu do těch rudých očí je ubíjející a zakořenění hluboko každého, kdo chápe podstatu genjutsu.
„Jenom taijutsu. Málem jsem vypustil duši, když jsme trénovali. Kakashi-sensei je o dost silnější.“
„To bych neuspěchala. Stačí si počkat pár dní a jistě už bude zase třeštit oči, jak jsi zesílil,“ vytkla jsem mu uspěchaný závěr a slabě vydechla. Neklid náhle zmizel stejně rychle, jako se objevil a já zaregistrovala, že se Sasuke usmál ve stejnou chvíli jako já. To nás donutilo ještě k širšímu úsměvu a já si v té chvíli uvědomila, jak mu sluší. Nikdy jsem jej s úsměvem neviděla. Ten chladný, krutý výraz, který stále sídlil v jeho tváři, jsem neměla ráda a děsil mě, proto vidět jej takto je něco… neopakovatelného a krásného.
„Měli bychom jít spát,“ uvědomila jsem si a rychle odvrátila obličej, protože se mi do tváří nahrnula červeň. Srdce zrychlilo svůj pulz a na chvíli mě vyvedlo z rovnováhy, až mě donutil ke dvěma uspěchaným krokům, ale po okamžitém zklidnění jsem si znatelně oddychla a přešla ke skříni. Chystala jsem se opět vytáhnout deky, které ležely v horních poličkách, ale dlaně mi zastavily jeho ruce, když mi je stiskly. Akorát jsem se stihla uklidnit a opět se mé srdce rozbušilo silněji než předtím.
„Nemysli si, že po dnešku tě nechám spát na zemi ve vlastním pokoji,“ promluvil klidným hlasem těsně vedle mého ucha a tím mi takřka způsobil smrt. To jemné zalochtání za uchem, když se jeho dech prodral skrz několik pramenů mých vlasů. Ten stoický klid a hravost, se kterou to pronesl a ten fakt, že se v tu chvíli dotýkal mých zad svou vypracovanou hrudí, na které jsem jasně cítila ony svaly, jež jsem si včera večer tak nestoudně prohlížela. Levé ucho mi hořelo v jednom ohni a má tvář na tom nemohla být o moc líp. Proč takhle reaguju!?
Aniž bych si to uvědomila, Sasuke pustil mé ruce a vyndal deky z mé skříně. Paže jsem přitiskla k hrudi a levou dlaň jsem si přitiskla k ústům. Dech mi bušil do prstů a snažil se s hlasitostí prodrat ven, ale já to nemohla dát znát. Raději jsem se zhluboka nadechla nosem, na chvíli zadržela dech a poté zhluboka vydechla. Můj dech se i hned zchladil a polechtal tak mé ruce, které se otřásly zimou. Přiložila jsem si jednu ruku k uchu a druhou k tváři a cítila, jak horko ustupuje. To je lepší.
„Děje se něco?“ zaslechla jsem za sebou a překvapeně nadskočila. Tohle mi nedělej.
„Ne, ne nic,“ uklidnila jsem jak jeho, tak sebe a s usměvavou tváří se otočila čelem od skříně, kterou jsem následně zavřela. „Ale ty seš host, Sasuke. Neodpustila bych si, kdybys spal na zemi.“
Ano, je to pravda. Přece by mi vadil fakt, že můj host spí na tvrdé podlaze a já se uvelebím v posteli. Zatřásla jsem poplašeně hlavou, abych z mysly vyhnala jistou druhou možnost, která se mi honila myslí. To je absurdní.
„Takže navrhuješ, abychom leželi vedle sebe?“ vyslovil to, co mi pletlo myšlenky a já nasucho polkla. Proboha uklidni se. Nečte myšlenky, uvažuje! Jak jsem se vnitřně uklidňovala, utekl mi fakt, že jsem již notnou chvilku zticha.
„Ah, no. Nevím, jestli by ti to vyhovovalo. Moje postel je sice velká, ale stále bych radši trvala na tom, abych já spala na zemi. Mně to vyhovuje.“ Logická odpověď, ano. Prosím, nech mě si lehnout na tu proklatou zem.
„Jistě,“ zvedl se od země, kde upravoval deky a přešel k mým zádům. Dlaní mi jemně zatlačil na ramena, ale ty ztuhle zaprotestovaly a já tiše sykla. „Takhle tě určitě nechám ležet na zemi, aby ses ráno nezvedla. Jestli nevadí, využiju koupelnu. Měla by sis připravit postel.“
Zkroušeně jsem si promasírovala prsty ramena. Nemám moc ráda, když prohrávám jakoukoli při. I když jde o takové maličkosti.
Zaklapnutí dveří mě ještě utvrdilo ve faktu, že viděl, jak si uvolňuji ramena a tím jsem s konečnou vzdala myšlenku na výhru téhle rozepře. Vydralo se ze mě vzdechnutí, a tak jsem přešla k posteli, kdy jsem notnou chvíli upravovala peřinu sem a tam a nepřítomně obcházela postel. Mysl mi jaksi vypnula a já jen bezduše chodila sem a tam a jen vnímala, jak na mě dosedá únava.
Dveře od koupelny se s cvaknutím otevřeli a Sasuke vyšel ven jen v trenýrkách. Kapky vody mu skapávali z pramenů vlasů na ručník, hozený kolem ramen.
Vzala jsem si svoje pyžamo a oči obrátila na opačnou stranu, než byla Sasukeho postava. Mokrá. Polonahá.
Zalezla jsem do koupelny, vlasy si sepnula skřipcem a okamžitě skočila do sprchy. Horká voda mě v tu chvíli příjemně zklidnila a já si opřela hlavu o bílé kachličky.
„Au,“ vyslovila jsem neutrálně, když jsem hlavou příliš zatlačila na nepatrnou bouli skrytou pod hřívou vlasů. Ne, nechci na to myslet. Vydrhla jsem se a do tváře si pustila proud vody, kterou jsem po chvilce přepnula na vlažnou. Na mé uvolněné kůži se uzavřely všechny póry a uchovaly v sobě teplo, jež jsem si předtím dopřávala úctyhodných pět minut. Voda po vypnutí ještě chvilku kapala z hlavice sprchy a já ignorovala onen zvuk, který mě vždy vytáčel k nepříčetnosti. Usušila jsem se a navlíkla na sebe pyžamo, načež jsem si uvědomila, že si Sasuke nejspíš nečistil zuby.
„Sasuke?“
„Ano?“
„Já jen, jestli máš kartáček na zuby. Nevím, jestli sis je někdy vzal z nemocnice nebo tak, takže -,“ snažila jsem se ze sebe dostat srozumitelnou větu, ale vlastně jsem ani netušila, co chci nakonec vydedukovat.
„V pořádku. Kakashi si to uvědomil a zašel mi ještě před příchodem sem pro pár věcí do nemocnice. Už jsem si zuby čistil,“ odpověděl mi po čas mého kuňkání a já na konci jeho věty zaslechla tichý smích. Nepřestane mě překvapovat.
Rozpustila jsem si vlasy, zběžně je rozčesala a poté si vzala do ruky kartáček. Usmála jsem se a místo přemýšlení jsem si na něj raději nandala pastu a tak jako vždy jsem si s přesnými tahy vyčistila zuby.
Po ani ne patnácti minutách jsem vyšla z koupelny a jen pohled na postel ze mě vysál všechnu energii, kterou jsem mohla načerpat ve sprše.
„Vážně ti to nevadí?“ zeptala jsem se naposledy Sasukeho, který již seděl na jedné z dek, ale odpověď jsem znala předem.
„Nevyspal bych se, kdybys spala na zemi.“ Tímto mě trochu zarazil, ale brala jsem to jako zdvořilé a milé ujištění, že takhle si to přeje. Již bez protestů jsem zalezla do postele a jen stěží udržela otevřené oči.
„Dobrou noc,“ zašeptala jsem z posledních sil.
„Dobrou, Hin.“ Jeho odpověď jsem zaslechla jakoby z dálky, ale přesto mě zvládla přinutit zvednout koutky úst do úsměvu.
***
Když jsem konečně plně zaregistrovala, že ležím na posteli zahrabaná v peřině, ani jsem se neobtěžovala otevírat oči a jen se přetočila na druhý bok. Vnímala jsem klid a ticho, které panovalo v místnosti a ze světla, jež pronikalo do pokoje, jsem usoudila, že je něco po osmé ráno. Skrz zvuky mého dechu se prodral jiný, hlasitější a silnější dech, který vycházel od nohou mé postele. Otevřela jsem jedno oko a podívala se jeho směrem, ale nezahlédla jsem nic, než jen rozcuchané vlasy a ruce, kterými objímal polštář. To je ale poloha. Utlumila jsem v sobě potřebu se zasmát a z úst se mi vysoukalo přidušené zaprskání, naštěstí skoro neslyšný.
Smích, i když nevyluzovaný, mě již zcela probral a já opatrně nadzvedla peřinu, odložila ji stranou a neslyšně položila chodidla na dřevěnou podlahu, ze které mě včera tak bolela záda. Ruku jsem natáhla k zádům a několikrát je neohrabaně promasírovala, abych se ujistila, že nejhorší bolest již odezněla. Vzdychla jsem při představě, že to místo mě schytal Sasuke. Ale Sakura jej bude moct vyléčit, pokud to bude urgentní. Vzpomněla jsem si na fakt, že dnes má již Sasuke jít zpět za Sakurou a Narutem a tím se dostala ke svému prvotnímu plánu.
Všechnu váhu jsem přenesla na nohy a našlapováním na známá místa, která nevydávaly ani šelest připomínající zavrzání parket, jsem přešla ke dveřím, otevřela dveře tak, aby nevyluzovaly žádný hluk a stejně tak je opět zavřela.
Nyní jsem již ne tak opatrným krokem došla ke schodům a již z prvních stupňů zjišťovala, jestli se dole nachází nějaké ranní ptáče, přesněji můj otec, nebo také Ao. V obývacích prostorech se nenacházeli, stejně tak v kuchyni, z čehož jsem usoudila, že se nacházejí buď na některé ze schůzí či brouzdají zahradami.
Na sporáku jsem zahlédla snad vše, co jsem potřebovala. Hrnec, kde při bližším prozkoumání, což obsahovalo jen dlouhé natáhnutí vůní do nosu, jsem poznala, že se v něm nachází polévka misuširu. Nalila jsem ji do dvou hlubších misek a na tác přiložila bílý chléb a další dvě misky s rýží, nacházející se v dalším z hrnců. Nikde jsem nezahlédla konvici na čaj, a počítala jsem s tím, že si ji odnesli ona ranní ptáčata. Zelený čaj mi nedal zabrat mnoho času, proto jsem již za několik minut vycházela schody zpět nahoru, s tácem obloženým vydatnou snídaně v ruce.
Z klidu dnešního rána mě vytrhlo otevření dveří, ze kterých vyšla má sestra Hanabi. Tiše se šourala směrem ke schodům a z tváře jí bylo znát, že by si nejradši ještě chvilku přispala, ale bohužel je již navyklá na brzké vstávání. Málem se mi roztřásly ruce, když byla pár kroků ode mě a upřela na mě oči. Ať se nedívá na ten proklatý tác!
„Ohayo gozaimasu,“ pozdravila, když si protřela slepené oči.
„Ohayo gozaimasu,“ zopakovala jsem nepřítomně a jen jsem tupě hleděla před sebe a hlídala svůj krok, aby se nezrychloval ani nezpomaloval. Po čele mi stekla kapka potu, ale Hanabi nezaujatě pokračovala dál, nevšímajíc si mé nervozity. Došla jsem až ke dveřím a naučenou fintou otevřela dveře pravým loktem. Můj návrat byl nepatrně hlasitější, než odchod, ale Sasuke již byl vzhůru a akorát se protahoval.
„Ah, vrátila ses. Přemýšlel jsem, kam jsi zmizla,“ Posadil se na jednu z dek a mě složil druhou z opačné strany, než byl polštář, na kterém ještě před chvílí ležel. Došlo mi, že právě vymyslel provizorní stolek pro snídani a já s úsměvem položila tác na polštář a usedla před něj.
„Itadakimasu,“ řekli jsme skoro souhlasně a oba se sami pro sebe usmáli. Pak jsme beze slova spořádali snídani a já ani koutkem mysli nepřemýšlela, co by se stalo, kdyby Hanabi řešila fakt, že nesu hordu jídla pro dva. Jistě bych vymyslela nějakou strašidelnou scénku a nebyla bych schopna dojíst snídani. A to by byla škoda.
***
„Kde budeš teď spát?“ zeptala jsem se docela zvědavě, když jsme již mířili směrem k sídlu Hokage, kde jsem měla Sasukeho předat do péče Sakuře s Narutem. Opět se přeměnil za jakéhosi muže, kterého jsem nepoznávala a uznávala jsem jeho představivost.
„Nevím. Asi se to vyřeší až u Hokage-sama. Možná že Naruto bude chtít, abych šel k němu, co říkáš?“ usmál se na mě a já uvažovala, že nemusí být tak daleko od pravdy.
Rozhovor se ubíral dál, až jsme konečně stanuli před dveřmi do kanceláře Tsunade-sama a po zaklepání a uvedení dovnitř jsme vstoupili dovnitř.
„Ještě čekáme na ty dva, asi se zdrželi. Sedněte si,“ Tsunade-sama ani nezvedla hlavu od asi deseti papírů, které stále přehazovala, přeskupovala a všechny dopodrobna prozkoumávala, a z tváře jí nemizel výraz, který dával jasně najevo, že se jí onen text vůbec nelíbí.
Usedli jsme do křesla, kde jsem onehdy ležela po svém omdlení, a v tichu vyčkávali na příchod týmu 7. Bez zaklepání, asi za sedm minut vstoupil Naruto se Sakurou v patách, která se své učitelce ještě zadýchaně uklonila na uvítání.
„Konečně jste tady. Fajn, mám několik novinek.“ Všechno říkala ve spěchu, roztřeseně a já si začínala přát, abych mohla odejít a nemusela slyšet, co se chystá říct.
„Co se stalo, Tsunade-sama?“ pobídla ji Sakura a pohledem sjela k papírům, kterými si Tsunade-sama klepala o stehno. „Jsou nějaké špatné zprávy ze Sasukeho diagnózy?“
„Jak se to vezme. Jako obvykle bych mohla říct, že máme dobrou i špatnou zprávu.“
„Už tohle nevěstí nic dobrého. No tak honem bachaan, co se děje?“ znervózněl Naruto a pohled spojil se Sasukeho, kdy na sebe chvíli tiše bez mrknutí hleděli.
„Dobrá zpráva je, že víme, co způsobilo Sasukeho amnézii.“
„No super. Tak co může být špatného?“ Naruto-kun, v tohle chvíli si myslím, že je to ono 'co', které bude následovat.
„Sasuke přišel o pamět kvůli jakémusi útoku na jeho mysl. Tak silná manipulace a šikovné zaopatření všech volných konců… způsobil to Kabuto.“
„Kabuto?“ Poprvé jsem se vložila do rozhovoru a nechápala jsem, co je tak špatného. Musí žít, pokud jeho technika stále funguje, takže přežil zničení jejich úkrytu, ANBU z Konohy by měli být schopni jej najít.
„Kabuto sám o sobě by nebyl problém, jenže – jenže Yamato mi podal informaci, které je opravdu znepokojující a znesnadní nám jeho nalezení, tak i dopadení.“
„Tsunade-sama, přestaňte napínat a prostě to řekněte! Já to unesu, tak s tím jen vyjděte na světlo,“ zahřměl Sasukeho hlas, až ve mně hrklo. Už zase jej popadl záchvat šílenství? V očích se mu pouze zračila střízlivost a jasný znak toho, že svá slova myslí vážně, a že se Tsunade-sama nemusí bát.
„Orochimaru byl zabit Kabutem. Aplikoval si jeho buňky do svého těla. A stal se z něj uživatel senjutsu,“ všechny důležitý body ze sebe vysypala za sebou a my si uvědomili vážnost situace. Nyní se otočila přímo k Sasukemu. „Asi ti to pranic neříká, ale vše co jsem řekla znamená, že se z Kabuta stal nebezpečný nepřítel, jehož dopadnutí bude obtížné. Jen když jej najdete a zabijete, měla by ta technika přestat fungovat.“
„Co můžeme udělat?“ zeptala jsem se s odhodláním v hlase a postoupila dopředu. Sasuke musí získat zpět svoji paměť, zaslouží si to a jestli něco můžeme udělat, tak to uděláme.
„No, kdybych chtěla co nejdřív vytvořit tým, co by jej začal stíhat, musela bych sehnat dostatečné množství ninjů. Plus je zde problém, že Sasuke bude chtít jít jistě taky, nemám-li pravdu?“
„Naprosto,“ rezonoval mi jeho hlas v uších a já potlačila vzdechnutí, o což v tu samou chvíli usilovala Tsunade-sama.
„V tom případě je ještě potřeba zajistit, že budeš schopen se o sebe postarat. Někdo tě musí naučit zpět tvým jutsu. Tím se celá akce protáhne nejmíň o šest dní.“
„Volal mě někdo?“
„Kakashi?“ Tsunade-sama nadskočila, když se Kakashi-sensei objevil za okny její kanceláře a Tsunade jej ve spěchu vpustila dovnitř.
„Pokud mohu, Hokage-sama, Sasukeho jsem již naučil taijutsu. Pokud mi dáte volnou ruku, naučím Sasukeho ninjutsu s genjutsu do tří dní.“
„Do tří?“ podivila se stejně jako Naruto se Sakurou, kteří nechápali, co se zde děje a já na tom nebyla o nic líp.
„Hai.“
„V tom případě máš moje svolení,“ uzavřela rozhovor s Kakashim a otočila se s přísným pohledem k Sasukemu. „Sasuke, uděluji ti misi. Do tří dní se nauč techniky, které jsi ovládal před ztrátou paměti a následně spolu s týmem, který ti osobně vytvořím, dopadni a zneškodni Yakushiho Kabuta.“
Sasuke, to snad ne! Vždyť to nemůže vyjít, to je šílenství!