Obecné

Obloha nad Konohou bola slnečná. Iba pár šedých mrakov prekrývalo modrú oblohu nad mestom. V jednom z domov na ulici stála pri okne žena s dlhými červenými vlasmi, na ktorých mala pripnutú malú sponku. Ako tak leštila sklo okna, pozerala sa pritom hore na oblohu.
„Neviem, či je to dobrý nápad ísť dnes na piknik. Zdá sa, že poobede bude pršať.“ Otočila sa od okna smerom na muža s blond vlasmi, ktorý sedel na stoličke, čítal si noviny a pil kávu.
„Nepreháňaj. Je to iba pár mrakov. Vietor ich určite dovtedy odveje,“ odpovedal jej muž a odpil si z kávy držiac stále noviny pred tvárou, hlboko začítaný do Konožských správ. „Sľúbila si to predsa tým trom nezbedníkom. Povedala si, že keď sa vrátime z tejto misie, niečo dobré pripravíš a urobíme si piknik. Nemôžeme to teraz odvolať. Tak sa na to tešili.“

Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.

Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.

U srdcí ho pěkně hřálo,

Kakashi bol ako elitný shinobi majstrom trpezlivosti. Ba dokonca si trúfal tvrdiť, že v trpezlivosti prekonával väčšinu ostatných elitných shinobiov a túto vlastnosť sa pokúšal vštepovať aj svojim študentom. Vzhľadom na podráždené reakcie po jeho neskorých príchodoch však vcelku neúspešne. Teda možno s výnimkou Sasukeho, ale v jeho prípade nikdy nebol schopný určiť, či je skutočne taký trpezlivý, alebo je jeho ľahostajné správanie prejavom obyčajného flegmatizmu. Ale sú proste chvíle, kedy pohár pretečie.

Detektivní agentura Fuku. Organizace o šesti lidech, kteří v mezích zákona k nelibosti metropolitní konožské policie, plní zakázky svých zákazníků a bojují proti (podprůměrnému) zločinu. Podvody, cizoložství, hledání nezvěstných osob a odhalování kostlivců ze skříně. To je jejich denní chléb. Při této zakázce však nikdo z nich netušil, jaké karty jim osud rozdal.

„Cíl je Samui Aijin, věk třicet devět let. Právě se nachází v hotelu Hoshinoa ve společnosti svého milence Uzumaki Naruta, věk dvacet sedm let.“

Takový malý, ale podstatný úvod do děje ...

Večer se pomalu blížil. Větve ztěžklé mokrým sněhem se skláněly až k zemi a činily tak pěšinu téměř neprůchodnou. Odkláněl je stranou, sekal, překračoval, uvolňoval cestu. Smrákalo se, měli by přidat, pokud chtějí dorazit včas.

Hornaté a kamenité stezky a pláně Země Balvanů se pomalu proměnily v písčitou poušť Země Větru. Tento směr byl zcela logický vzhledem k několika skutečnostem. První byl, že se museli zdržovat v oblasti Pěti Velkých Národů, kde operoval Orochimaru. Tím mohl Raiu do určité míry pokračovat ve své tajné misi, kterou mu udělil Čtvrtý Raikage, i když pro mladíka to nebylo až tak primární.

Hej, holka, ty jsi fakt třída.
Hezká, bezchybná pleť, neokoukaná
V panujícím šeru bíla jak křída,
nešetrnému slunci nevystavovaná.

Pojď, holka, hodíme řeč.
Co si dáš? Koupím ti pití,
ať opadne svazující křeč.
Stud zbytečně překáží v žití.

Nu, holka, nech toho mladíka -
neví, jak nedotčené kvítko opylovat.
Svěř se do rukou Zvrhlého poustevníka.
Věř, nebudeš litovat.

Víš, holka, v tomhle baru vedeš.
Nedělej drahoty, přisedni si blíž
poslechnu si, jak krásně předeš.
Nekoušu, neboj se nic.

Nudle jsou koření života, říkával Teuchi často a rád, bez nich má člověk pocit, že mu ve všedním dni či po tvrdé práci, výcviku něco schází. Asi na tom i něco bylo, protože měl skoro pořád plno a kdykoliv zahlédl Naruta, zatápěl pod dalším hrncem, aby měl dostatek dlouhých nudliček pro nenasytnou lišku. Tak to šlo den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pro Teuchiho krámek s rámenem nebyl jen obživou, bral svou práci jako poslání.

Probral se na nemocniční posteli.
Sice ještě neotevřel oči, ale byl si tím jistý. Znovu se zhluboka nadechl a ucítil jemný téměř neznatelný zápach dezinfekce, kterou přebíjela vůně citrusů.
Píp.
Píp.
Píp.
Rozhodně je v nemocnici, ty pípající přístroje mluvily za vše. A neskutečně ho iritovaly. Měl pocit, že ten vysoký tón, který přístroje vydávají, se mu zařezává přímo do mozku.
Vážně se musí probrat? Nebylo by lepší, kdyby tu prostě zůstal ležet? Navěky?

Sasuke se opíral o strom. Těžce oddechoval. Trénoval opravdu hodně tvrdě, neboť je tu stále jedna věc, kterou musí udělat. Co ho ale překvapovalo, že s ním ten blb zvládá držet krok. Vypadalo to, že je do tréninku zapálenější víc než on. Když se tenkrát probudil v nemocnici, hned po tom, co se jim společně podařilo porazit Orochimara, Naruto stál u jeho postele, ruce měl založené na prsou a spiklenecky se na něj usmíval. S naprostou samozřejmostí mu oznámil, že mu pomůže porazit jeho bratra. Žádný škemrání a prosení, aby se vzdal pomsty.

Když se začala probouzet, první, čeho si všimla, byla ztuhlá bolest za krkem. Stáhla obličej, otevřela oči na škvírku a ospale zamrkala.
Část jejího zorného pole byla zakryta jejíma rukama, na nichž měla složenou hlavu. I přes to ale dobře rozpoznala desku stolu, na němž spala, i svůj hrníček s čajem. Periferním viděním se ujistila i o tom, že chlapečkova kolébka je stále na svém místě. Unaveně vydechla a zamrkala, aby dostala ospalost z očí.

Situace na bojišti mezi Hotakaou a trojicí mladých ninjů nebyla nijak pozitivní. I když měli všichni talent nebo úchvatné schopnosti, Hotaka byl jednak zkušený jounin, jednak dostatečně schopný na to, aby ho zvolili na prestižní pozici Ochránce města Hashiwari. Měl atypický a unikátní způsob boje, ale co bylo nejdůležitější, byl skutečně nakrknutý, že ho někdo tak mladý, jako byli Raiu, Tayuya a Jakkaru, dokázal zasáhnout a zranit. Tím zasáhli hlavně jeho pýchu, a to nemohl nechat jenom tak, takže se už tolik nedržel zpátky.

…aneb většinou zjistíš, zda něco chceš, až když o to přijdeš.

„Musíš mi pomoct!“
Stylem Leeho, dobíhajícího na poslední chvíli na trénink – v nějaké na hony vzdálené dimenzi, ve které se na smluvené místo nedostavuje s hodinovým předstihem, aby se rozcvičil - se vřítila do skrovné, v rámci úspor z kumbálu na uklízecí prostředky přetvořené pracovny, kde svým zbrklým vpádem způsobila menší uragán.
A to doslova.

Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“

Skupina, teď už pětičlenná, si dala deset minut rychlých příprav, než se vydala zpátky do města Hashiwari, aby zastavila plán zločince Matsukura. Ve vozu, nebo spíš maringotce, Jiro Osamu, lovec lidí, kterého Raiuova parta považovala za zločince, právě doplňoval svoji zásobu kunaiů, shurikenů, vlastnoručně vyráběných granátů, výbušných lístků a dalších zbraní. Bylo neuvěřitelné, kolik jeho výstroj měla skrytých kapes, kam mohl schovat zbraně. Vytáhnul i dva chrániče rukou a předal je Jakkaruovi, že se mu budou hodit.

„Chiyo-sama je vždy veľmi prísna na seba i svojich podriadených, ale je férová a pracuje sa pod jej vedením dobre,“ začal Kabuto, ukážuc smerom, ktorým odišla stará pani. „Teda rozhodne lepšie, ako sa spolupracuje s niektorými inými,“ dodal.
„S kým? A prečo?“ sypala zo seba otázky Ameno.

„Tralala šálilá, nánynány ná~ “
Hiruzen si bezděčně povzdechl. Klid krásného pozdního odpoledne narušoval jeho student dokonale.
„Jiraiyo, přestaň už!“ zavrčela Tsunade vztekle.
„Ale proč?“ zastavil se Jiraiya s nechápavým výrazem ve tváři a rozhodil ruce.
„Protože na sebe přitahuješ pozornost!“
„Vždyť tu nikdo není,“ rozhlédl se Jiraiya kolem dokola.

S mírně ke straně nakloněnou hlavou, zadumaně staženým čelem a mezi semknutými rty protlačeným nehtem ukazováčku, jenž jsem si nejistě oždibovala, jsem stála nad postelí a snažila se rozhodnout pro jedny z trojice šatů precizně rozložených na ustlané posteli.
Ač se jednalo o malou slavnost na počest Dne úcty ke starším, chtěla jsem se hezky obléct, v první polovině roku jsem k parádění věru neměla moc příležitostí.
Netrpělivě podupávaje nohou, zkontrolovala jsem neúprosný čas na hodinách upevněných na zdi; měla bych pohnout.