Obecné

Parta se shromáždila před hlavním schodištěm ke hradu Hashiwari ve stejnojmenném městě. Raiu si obléknul svoji bílou klanovou zbroj. Tayuya měla vzadu na kříži připevněný krátký meč a pouzdro na další zbraně připevněné k pravému stehnu. Stejně tak se vyzbrojil i Jakkaru. Pouze Nouzu vypadal stejně jako večer, i když ho viděli v koupelně, jak si zvýrazňuje své tvářové malování, ať už jeho význam byl jakýkoliv.

Kapitola XIX. – Naše tajemství

Wiera měla toho dne volno. Byla polovina května po jejích patnáctých narozeninách a i v Yama no hyō vše rozkvétalo. Seděla na stromě plném žlutavých kvítků na mýtince, odkud se svou nejlepší kamarádkou po nocích sledovaly klidný les.

[i]Moje vyprávění sice nezačíná nad uměle vytvořeném akvárku pro zlaté rybky (bohužel bylo to pro žraloky, jak jsem velmi brzy zjistil ke svému nemilému překvapení) v zapadlé jeskyni staré několik melounů let, taky tady byla pěkná kosa, docela jsem se klepal. Bodejť, když mě zbavili mé vesty a nechali mi jen to základní, všude samé krápníky, stalaktity a stalagmity. Jeskyně byla pětkrát tak velká jak naše rodinné sídlo. Jen mě zajímalo, za co vůbec visím. Neměl jsem se tam dívat. Ten pohled mě poměrně zneklidnil.

Yui vstala.
„Jak dlouho potrvá, než ho dostaneme ven?“ zeptala se Kakashiho.
„Mohli bychom klidně hned. Ale vzbudí to podezření.“
Tsunade mezitím přišla až k mřížím s pořádně si Sasukeho prohlédla.
„Kakashi, myslím, že nám nic jiného nezbyde. Potřebuji, abys sem za mnou poslal někoho z Hyuuga klanu. Potřebuji si něco ověřit.“
„Dobrá.“
Tsunade se otočila na Yui.
„Běžte s Hokagem. Kdybyste tu zůstala, vyvolá to víc otázek než odpovědí.“

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Parta tvořená Raiuem Ikazuchi, Tayuyou a Jakkaruem změnila svůj původní plán cesty do Země Balvanu. Místo toho, aby riskovala nebezpečí putování přes území Země Deště a střet s místními ninji z Deštné vesnice, která byla stejně, pokud ne více, nepřátelská vůči narušitelům jako Trávová, se rozhodla přejít přes hranice Země Země a obejít její hranice až do Země Balvanu.

Počasí ve Skryté Oblačné nebylo takové jako obvykle. Namísto jasného slunečního dne se sněhově bílými obláčky plujícími mezi skalními útvary bylo nebe zatažené černými mraky, ze kterých padaly velké dešťové kapky. Terasy, chodníky a můstky většinou plné obyvatel teď zely prázdnotou, jak se všichni schovávali před deštěm. Nebouřilo, což bylo netypické s ohledem na fakt, jak tmavé mraky byly. Samotný déšť však stačil, aby dělal rušivou kulisu během brífingu v kanceláři Raikageho.

Chtěl promluvit. Nemohl. Chytil se za krk. Podíval se na sebe. Byl... bledý. Ale jinak bledý. Skoro bílý. A na ruce měl znak. Připomínal mu jin-jang. Měl ale pouze tmavou část. Jin. Na krku náhrdelník. Jediné, co mu zůstalo, byly křídla. Otevřely se velké a těžké dveře a vstoupili...

Démon Naruto 6

U Nagata
„Tak kde, do svatého Rinneganu, je?!" řekl.
„Taky ho nikde nevidím. Rozdělíme se. Já jdu doleva a ty doprava."
„Hai," odpověděl a byl ty tam.

U Naruta

Tayuya a Jakkaru stáli proti Ridhi, kříženci člověka a hada stvořeným Orochimaruem. I když byla ve stínu, Tayuya si dokázala představit, jak se celé Ridhiino hadí tělo dychtivě chvěje očekáváním boje a následné hostiny. Jak jim předtím slibovala, ona a její sestra Sidhi měly záměr celou trojici pozřít. Tayuya však byla připravena překazit uskutečnění takového cíle.
„To jssste nemussseli za mnou přijít. Já bych sssi vááss našla sssama,“ utrousila Ridhi a její oči se v černotě zakymácely, jak se šklebila vlastnímu vtipu.

„Co se to s tebou stalo?“

Nic. Četl jsem staré memoáry ve stinném svitu voskovic. Bylo to málo. Chtěl jsem víc. Vdechnout vši pravdu z plných plic. Ta v knihách puchří pod jhem času, opilá hořkým kouřem svic. Skutečné musíš vyjít vstříc. Neztracené, nenalezené; té, která nemá rub a líc. Vši pravdu světa, chtěl jsem víc!

Co se to stalo? Vůbec nic.

Než začnete číst, povinně pustit pro atmosféru tohle.

„Pojďme pryč!“ navrhnul vyděšený Jakkaru, jehož hlas byl vyšší než obvykle.
„Nemůžeme,“ odvětil prostě Raiu, aniž by odtrhnul oči od vchodu do chodby.
Jakkarua jeho prostá a blesková odpověď ani trochu neuklidnila.
„Proč ne?!“ zeptal se mladší kluk.

Kapitola XVII. – Síla smyslů

Neutekl ani týden a Wiera s Arashi konečně dorazily do Země Deště. Oblast dostála svému jménu, takže pršelo devadesát procent dne. Naštěstí k Horám už to nebylo daleko. Během čtyřiadvaceti hodin byly na úpatí.
„Už se těším, až zalezu do sucha. Mám snad i kůži plnou vody.“
„Mluvíš mi z duše, můj kožich je jako houba.“
Ačkoli po dlouhé cestě zívaly čím dál víc a sotva mžouraly, na vrchol vyšplhaly poměrně rychle.

Miluji tu oranžovou barvu tvou,
nesoucí se nad oblohou.
Připomíná mi můj znak
a s ním i celý mrtvý klan.
Jen tak sedím nad skálou
s Hokageho hlavou do ní vytesanou.
Slza má na zem padá
a rudá obloha po mě lapá.

Ty můj milý měsíci.
Tvá záře mi vrací sílu mou do mých zchřadlých svalů.
Svět druhý mi otevíráš a má duše mění se na krásnou, jako jsi ty.
Odraz tvůj se objevuje v tmavé tůňce.
Noční bytosti ti zpívají hymnu na počest tvou.
Máš na sobě obrazců.

Jeho oči byly zvláštní. Byly rudější než nejrudější krev a zornička byla démonní. Co je ale na nich zaujalo, bylo že od zorničky se dělaly kružnice. Jako u rinneganu. Na každé kružnici navíc byly znaky, vypadající jako shurikeny. Jakmile se Naruto uviděl, vidal se do svého pokoje, umýt a převléct se. Všichni mu uhli a šli za ním chodbou, směrem do svých pokojů.
„Vytvořil jsem příšeru," pomyslel si Nagato.

Naruto Démon 3

Všech pět vesnic se připravovalo na největší válku všech dob.

„Vlídný zloděj. Kdo to vymyslel?“
„Vím já? Asi učitel.“
„A to máš napsat do zítra?“
„Jo.“
„A kdy vám to zadal?“
Boruto nakvašeně sledoval svoje neposedné palce u nohou.
„Vsadím se, že jsi na to měl aspoň měsíc a teď to zase honíš na poslední chvíli!“
Za normální situace by Boruto zauvažoval, jak je možné, že jindy ta hodná, milá mamka dokáže být tak protivná, ale teď měl sto chutí jí odseknout něco jadrného. Bohužel si to nemohl dovolit, potřeboval ji.