Obecné

Počasí ve Skryté Oblačné nebylo takové jako obvykle. Namísto jasného slunečního dne se sněhově bílými obláčky plujícími mezi skalními útvary bylo nebe zatažené černými mraky, ze kterých padaly velké dešťové kapky. Terasy, chodníky a můstky většinou plné obyvatel teď zely prázdnotou, jak se všichni schovávali před deštěm. Nebouřilo, což bylo netypické s ohledem na fakt, jak tmavé mraky byly. Samotný déšť však stačil, aby dělal rušivou kulisu během brífingu v kanceláři Raikageho.

Chtěl promluvit. Nemohl. Chytil se za krk. Podíval se na sebe. Byl... bledý. Ale jinak bledý. Skoro bílý. A na ruce měl znak. Připomínal mu jin-jang. Měl ale pouze tmavou část. Jin. Na krku náhrdelník. Jediné, co mu zůstalo, byly křídla. Otevřely se velké a těžké dveře a vstoupili...

Démon Naruto 6

U Nagata
„Tak kde, do svatého Rinneganu, je?!" řekl.
„Taky ho nikde nevidím. Rozdělíme se. Já jdu doleva a ty doprava."
„Hai," odpověděl a byl ty tam.

U Naruta

Tayuya a Jakkaru stáli proti Ridhi, kříženci člověka a hada stvořeným Orochimaruem. I když byla ve stínu, Tayuya si dokázala představit, jak se celé Ridhiino hadí tělo dychtivě chvěje očekáváním boje a následné hostiny. Jak jim předtím slibovala, ona a její sestra Sidhi měly záměr celou trojici pozřít. Tayuya však byla připravena překazit uskutečnění takového cíle.
„To jssste nemussseli za mnou přijít. Já bych sssi vááss našla sssama,“ utrousila Ridhi a její oči se v černotě zakymácely, jak se šklebila vlastnímu vtipu.

„Co se to s tebou stalo?“

Nic. Četl jsem staré memoáry ve stinném svitu voskovic. Bylo to málo. Chtěl jsem víc. Vdechnout vší pravdu z plných plic. Ta v knihách puchří pod jhem času, opilá hořkým kouřem svic. Skutečné musíš vyjít vstříc. Neztracené, nenalezené; té, která nemá rub a líc. Vší pravdu světa, chtěl jsem víc!

Co se to stalo? Vůbec nic.

Než začnete číst, povinně pustit pro atmosféru tohle.

„Pojďme pryč!“ navrhnul vyděšený Jakkaru, jehož hlas byl vyšší než obvykle.
„Nemůžeme,“ odvětil prostě Raiu, aniž by odtrhnul oči od vchodu do chodby.
Jakkarua jeho prostá a blesková odpověď ani trochu neuklidnila.
„Proč ne?!“ zeptal se mladší kluk.

Kapitola XVII. – Síla smyslů

Neutekl ani týden a Wiera s Arashi konečně dorazily do Země Deště. Oblast dostála svému jménu, takže pršelo devadesát procent dne. Naštěstí k Horám už to nebylo daleko. Během čtyřiadvaceti hodin byly na úpatí.
„Už se těším, až zalezu do sucha. Mám snad i kůži plnou vody.“
„Mluvíš mi z duše, můj kožich je jako houba.“
Ačkoli po dlouhé cestě zívaly čím dál víc a sotva mžouraly, na vrchol vyšplhaly poměrně rychle.

Miluji tu oranžovou barvu tvou,
nesoucí se nad oblohou.
Připomíná mi můj znak
a s ním i celý mrtvý klan.
Jen tak sedím nad skálou
s Hokageho hlavou do ní vytesanou.
Slza má na zem padá
a rudá obloha po mě lapá.

Ty můj milý měsíci.
Tvá záře mi vrací sílu mou do mých zchřadlých svalů.
Svět druhý mi otevíráš a má duše mění se na krásnou, jako jsi ty.
Odraz tvůj se objevuje v tmavé tůňce.
Noční bytosti ti zpívají hymnu na počest tvou.
Máš na sobě obrazců.

Jeho oči byly zvláštní. Byly rudější než nejrudější krev a zornička byla démonní. Co je ale na nich zaujalo, bylo že od zorničky se dělaly kružnice. Jako u rinneganu. Na každé kružnici navíc byly znaky, vypadající jako shurikeny. Jakmile se Naruto uviděl, vidal se do svého pokoje, umýt a převléct se. Všichni mu uhli a šli za ním chodbou, směrem do svých pokojů.
„Vytvořil jsem příšeru," pomyslel si Nagato.

Naruto Démon 3

Všech pět vesnic se připravovalo na největší válku všech dob.

„Vlídný zloděj. Kdo to vymyslel?“
„Vím já? Asi učitel.“
„A to máš napsat do zítra?“
„Jo.“
„A kdy vám to zadal?“
Boruto nakvašeně sledoval svoje neposedné palce u nohou.
„Vsadím se, že jsi na to měl aspoň měsíc a teď to zase honíš na poslední chvíli!“
Za normální situace by Boruto zauvažoval, jak je možné, že jindy ta hodná, milá mamka dokáže být tak protivná, ale teď měl sto chutí jí odseknout něco jadrného. Bohužel si to nemohl dovolit, potřeboval ji.

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?

Po překročení hranic Zemí Vodopádů a Trávy začal Raiu s výukou svých dvou nových partnerů a přátel. Tayuya, jakožto zkušená kunoichi na úrovni jonina, velmi rychle pochopila podstatu toho, jak se vytváří techniky Katonu a naučení se Kaen no Jutsu, jí zabralo pouhé dva dny. Přesto ji ohromilo, jak dobře Raiu dokázal techniku vysvětlit, i když sám Katon používat nemohl. I to ji překvapilo, jaké měl znalosti, ačkoli byl stejně starý jako ona. Po této základní technice se začali posouvat k dalším, již složitějším jutsu.

Když v bolestech tě rodila,
já kousal, škrábal, ryčel, řval,
krev se nám v žilách vařila,
jen ty ses tiše rozplakal.
Nevidíš zlobu, chlad a kal
a nechápeš můj očistec,
nejradši bych si život vzal:
byl jsem a budu vždy jen věc.

“Haló? Haló! Je tam niekto?” volal a päsťou búšil do starej ošarpanej brány. “Nutne potrebujem vstúpiť na váš pozemok!”
To je ako naschvál.

V to nedeľné ráno sa Shino nečakane dostal na stopu nesmierne vzácneho druhu chrobáka Kikaichuu, ktorý by klanu Aburame odomkol cestu k novým ninja technikám. Odvtedy, čo ho klan spozoroval pred siedmimi rokmi, zľahla sa po ňom zem a o chrobákovi sa začalo hovoriť ako o legende. Preto v to ráno, vracajúc sa z misie, nemohol Shino uveriť vlastným očiam, keď sa Kikaichuu zjavil na pastvine priamo pred ním. Jeho oranžovo-žltý pancier splýval s okolitými kvetmi, no chrobáka prezradili nápadne dlhé tykadlá. V momente, čo ho zazrel, Shino stuhol na mieste. Chrobák nehybne sedel na jednom z listov nechtíka.

Neslavím své narozeniny, protože mi tolik připomínají moji minulost, kterou se snažím každý den zapomenout a jít dál. Je to ovšem nemožný úkol, zvláště, když na mém rameni sídlí jeho odkaz. Trvalá připomínka toho, kým jsem kdysi byla. Jeho otrokem! Jeho hračkou! A pokaždé mi v den narozenin tupě bodá na onom prokletém místě, takže je trávím snahami si nevšímat té bolesti, prostě jen přežít další den s touhou odříznout si rameno a mít jednou provždy pokoj. Takové bylo mé přání. Nikdy se nesplnilo. Možná. Jenže letošní narozeniny byly jiné, bylo to poprvé, co jsem necítila tu otupující bolest, ale jen ohromnou radost z takové maličkosti, kterou jsem dostala od blízkého kolegy a přítele. Tak moc jsem byla dojatá.

„Skúška! Skúška! Toto je test nahrávacieho zariadenia, vynájdeného za účelom toho, aby som nebol odkázaný na asistenta, zapisujúceho, čo mu nadiktujem. Mám totiž dobrý dôvod, aby do mojich plánov nevidel niekto cudzí. Za jeho vznik a za jeho prínos pri mojej práci vďačím konexiám môjho priateľa Chamarua vo výskumných kruhoch. To iba tak na okraj.“

(útržek z Nejiho vyprávění; 14.02.)

05:17

[i]Ten den jsem se probudil už docela časně. Nemohl jsem spát z pocitu nadcházející mise s TenTen. Upřímně, nebyl jsem rád, že jsem měl jít do takové mise zrovna s ní, i když to byla jen C mise. Vůbec se mi nemohla rovnat v síle ani v obraně. Chtěl jsem jít sám, ale Tsunade-sama mě donutila.
Bylo půl páté, když jsem si ustlal lůžko a jal se věnovat své ranní očistě. Kdybych jen býval tušil, co se ten den stane, asi bych jednal jinak, ale to dalece předbíhám událostem.