Drama

Sasori měl takový neblahý pocit, že tou kratičkou debatou na téma nesmrtelnosti zdaleka ještě neskončili. Rád s Orochimarem mluvil, bylo to místy inspirující, místy fascinující a z nějaké části i odpudivé a děsivé. Jenže toho měl tak akorát. Jako by se ten chlap nedovedl bavit o ničem jiném.

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina.

Yui vstala.
„Jak dlouho potrvá, než ho dostaneme ven?“ zeptala se Kakashiho.
„Mohli bychom klidně hned. Ale vzbudí to podezření.“
Tsunade mezitím přišla až k mřížím s pořádně si Sasukeho prohlédla.
„Kakashi, myslím, že nám nic jiného nezbyde. Potřebuji, abys sem za mnou poslal někoho z Hyuuga klanu. Potřebuji si něco ověřit.“
„Dobrá.“
Tsunade se otočila na Yui.
„Běžte s Hokagem. Kdybyste tu zůstala, vyvolá to víc otázek než odpovědí.“

Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!“ okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít,“ natáhla ruku s kalíškem k němu.

Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...

Před dvěma roky...

Tóny flauty, vznášajúce sa po okolí a k tomu možnosť sledovať predstavenie v podobe boja na život a na smrť. Skoro idyla, keby nemuseli byť v strehu a zasiahnuť, ak sa niečo zvrtne.
„Ach!“ povzdychol sklamane Zaku po jeho boku, keď videl ako sa jednému z ogrov podarilo vykryť útok vedený na Tayuyu a ako bonus rozdrviť súperovi pravé plece. Ani ten už shuriken nevrhne.

Dřevěná podlaha byla na dotek jejího kolena chladivě netečná, jako kdyby se nasákla atmosférou, ve které se dívka ocitla. Muži, co ji sem uprostřed noci dovedli, měli ukryté obličeje uvnitř obvazů a ven čněly pouze jejich nicneříkající oči nevypovídající o jejich záměrech či myšlenkách.
Všichni však byli ve stresu, ale to dívku nezajímalo. Ta věnovala hodně pozornosti podlaze a rýhám, které na ní byly vytvořeny. No co, byla ve svém srdci ještě dítětem a klečet jen tak ji nebavilo. Navíc ještě nikdy před nikým neklečela.

„Právě včas. Potřebuji tvou pomoc, Sasuke. Listová se připravuje na zničení Naruta. Musíme zkusit spojit duši Kyuubiho a Naruta. K tomu však potřebujem co nejvíce chakry."
Sasuke vyvalil oči. „Co když to nepřežije?!"
„Právě proto potřebuji tvou pomoc."

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?

(Omlouvám se za kvalitu takřka zapomenutého příběhu o mých prarodičích a i o zavádějícím názvu, neboť jsem nesehnala dostatečný materiál pro ucelený děj. Takže je to z poloviny smyšlenka. Dokonce ani v Archívu o tom dni nepadla ani zmínka. Jen Sandaime o tom dni mluvil dosti vyhýbavě. Úplné svědectví by mohl podat jen záznam, držený v rukou přímého potomka Madary, nikdo přesně neví proč Madara udělal to, co udělal; Uchihy Itachiho… jakožto nehledanějšího nukenina se ptát nemohu, ani nevím, kde jsou všechny jejich znalosti ukryty, navíc je to nepřítel Konohy, proto je příběh tak chudý na podrobnosti. – pozn. samotné autorky; Godaime Hokage)

Hezky se posaďte a poslouchejte.
Děj se odehrává těsně poté, co Naruta popadl amok a zničil celou Listovou. V době, kdy Konohu nezničil Pein, ale kdo jiný než Naruto. Většina vesničanů sice přežila, ale Naruto se bál všem jen podívat do očí, a tak zmizel a nikdo už ho nespatřil.

Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.

Už je tady zas. Ten blázen, šílenec, naprostej cvok, kterej si ještě ke všemu hrdě říká „Zelená šelma z Listové“. Stejně si myslím, že je to jen kvůli tomu zelenýmu elastickému trikotu, ve kterém vypadá jako naprostej debil, jinak totiž šelmu nepřipomíná ani omylem. To tlusté obočí, účes podle kastrolu, typický pako, jen nevím, proč si muselo za oběť vybrat zrovna mě.

První řady se střetly.

Sobota
Vo vstupnej hale to priam hučalo. Ayame komandovala deti, aby stihli všetko pobaliť. Už mali predsa vyraziť pre polhodinou. Šup! kričala na dvoch chlapcov a jedno dievča zbiehajúcich z poschodia, zatiaľ čo jej manžel nahadzoval batožinu do taxi-koča, ktorý ich čakal pred vchodom. Starý Teuchi ticho stál kúsok od nej. Pozoroval, ako zvláda situáciu. Stála tam vzpriamená, upravená žena, ktorá presne vie, čo robí. Musel uznať, že sa celkom vyšvihla. Z rodinného podniku dokázala za pár rokov vybudovať uznávaný reťazec rýchleho občerstvenia. Samozrejme, s názvom Ichiraku.

(útržky z Nejiho vyprávění; neznámé datum)

[i]Před tou hroznou událostí, na kterou mám plno rozporuplných pocitů, a kteráž to mi změnila život od základů, jsem býval sebestředný pokrytec, sobec a ignorant, který nechtěl vidět nikoho jiného než jen sebe. Och, jaký jsem to býval slepý a hluchý blázen! Sudba asi moc dobře věděla, proč mě tak potrestala. Jen díky tomu jsem svět začal vidět ne očima, ale srdcem. Jaký to zvrat v mém životě. Ano, na jedné misi jsem byl moc blízko výbuchu, na kratičký děsivý okamžik jsem v plné síle Byakuganu pohlédl do toho záblesku. To byla moje největší chyba.

Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.

Bouřlivé nebe rámovalo hranice pobřeží a táhlo se až daleko za obzor. Dole pod ním obrovské vlny narážely na kamenité pobřeží a zanechávaly po sobě šedivou pěnu, která mizela ve víru oceánu, aby se celý proces mohl opět opakovat.
Na obzoru se blýsklo a brzy přišel dozvuk hromu. Zem se otřásla a shinobimu se podlomily kolena. Bylo to varování: UTÍKEJ PRYČ! Ale muž ho nedbal, vlastně proto byl zde. Aby se té ohromné síle skrývající se na hladině vody postavil.

Něco bylo špatně. Cítila to. Seděla ve své temné klícce, z vlhkého stropu padaly na podlahu v pravidelných intervalech kapky vody. Takhle dopadl její pokus o útěk. Cítila se mizerně. Zneužitě. Osaměle.