Romantika

„Kde to jsem?“ ptal se sám sebe. Poslední co si pamatoval bylo, že četl mangu Naruta. Teď však stál v jakémsi podivném lese, který rozhodně nemohl růst v ČR.
„No nic no, asi se tady trochu porozhlédnu.“
Šel tedy dál, náhodně vybraným směrem, ale stále nemohl nic najít. Najednou uslyšel šustění listů a o chvíli později ucítil tvrdou ránu do hlavy a omdlel. Poslední co slyšel, byl nepříjemně povědomý hlas: „Hups.“

Než sa vrhnete /s nadšením a jásaním :D/ na nový diel ZPM, poprosím Vás, nech si po jeho dočítaní prečítate aj poznámky. Bude sa v nich rozoberať pokračovaine Sklamania a prípadné pozastavenie vydávania ZPM.

Na čistinku vkročil muž, chvíľu ostal stáť a prekvapene hľadel na dvoch mužov. Mladého blondiaka, sediaceho na padlom kmeni a mohutného černocha, ktorý stál po jeho pravej ruke a opieral sa o strom, s rukami založenými na hrudi.
Rýchlo sa spamätal a sebavedomo vykročil.

016 – Vše se pokazilo... A nebo ne?
„Teď za to zaplatíš!“ zařval Kisame a vrhl se se Samehadou na Itachiho. To ale nepočítal s jeho genjutsu. Itachi ho v něm uvěznil a mučil ho. Kisame se v genjutsu pomalu vysoušel a vysoušel. Itachiho to nijak zvlášť netěšilo, ale neměl na vybranou.

Mrtvý bod

Kiba si rozkousl ret už asi po třetí za posledních pět minut, seděl na chladné podlaze a polykajíc krev která mu stékala na jazyk zíral mlčky do zdi. Ostatní ve směs čekali co bude. Hinata jediná z Kiby nespouštěla oči.
Vzduch kolem byl hustší než oblak dýmu, protože všichni věděli, že Kabuto si je sebou až moc jistý, že něco není v pořádku, když se ani nebrání. Navíc přes to že měl stále volná ústa, nezdálo by se že jim k tomu chce ještě něco říct. Z ničeho nic udělal Naruto několik kroků přímo k němu.

Kapitola 12: Už je to tady!

Už bylo dost hodin a pomalu se stmívalo.
„Dobrá, pro dnešek konec. Zítra začneme pořádně… A támhle,“ promluvil Kankurou a ukázal na nástěnku za sebou, „…je rozvrh. Je o tom, kdo a kdy tady bude trénovat. Plac je malý a takhle se více jak dvě skupiny najednou budou akorát ubírat o prostor… došlo vám určitě dneska. Takže támhle je ten rozvrh! Zítra se ale připraví má skupina a ta s Genjutsu. Rozchod!“
[i]„Bylo super!“
„To teda! Zjistil jsem svou podstatu!“

Stáli sme pred bránami Konohy a nevedeli sme z nej ani jeden spustiť oči. Mala som chuť utiecť a nikdy sa nevrátiť, ale teplo Narutovej ruky ma upokojovalo. Preplietol si so mnou prsty a potiahol ma za ruku, aby som ho nasledovala. Vykročili sme a so zvedavosťou sa na nás pozerali Izumo a Kotetsu. Vôbec sa nezmenili za tých...koľko je to vlastne rokov, čo som bola preč?

Čerstvý vzduch. Pre obyčajného človeka je to niečo všedné. Niečo, čo si nedokáže dostatočne vážiť. Ibaže Suigetsu by sa len veľmi ťažko dal považovať za obyčajného. Dva roky nevidel nič iné okrem hrubých múrov Orochimarovho súkromného laboratória. Pomaly strácal nádej, že sa z toho prekliateho miesta niekedy dostane. Že opäť vystaví svoju bledú pokožku slnečným lúčom.

Tesne pred dopadom sa mi niečo omotalo okolo tela a ťahalo ma opačným smerom, akým som chcela. Metala som sa. Nie! Už viac nechcem žiť! Otvorila som oči. Bolo to drevo.
„Yume!“ Počula som, keď ma vytiahol. Jemne ma položil na zem a kľakol si ku mne, „prečo si skočila?!“ Pevne ma objal.
„Nechaj ma!“ Snažila som sa vymaniť z jeho náruče. Pozrela som sa naňho. V očiach mal slzy. Presne tomuto som sa chcela vyhnúť.
„Už to neurobíš, však?“ Z jeho hlasu zaznievalo zúfalstvo.

V shinobi svete majú ninjovia množstvo povinností. Najhlavnejšie z nich je chrániť krajinu, v ktorej žijú a ľudí v nej aj za cenu svojho života. Mnoho ninjov nasadilo svoje životy pri plnení svojich povinností a pri tom aj zomrela. No zomreli ako hrdinovia a so cťou.

Ráno som sa zobudil. Hinata ešte spala. Pobozkal som ju na čelo, zakryl ju – jej perina ležala na zemi, obliekol sa a išiel do práce. Myslel som si, že byť Hokagem bude zábava. Ale zatiaľ sú to len samé papierovačky a nevýslovná nuda. Každý nepriateľ si rozmyslí, či na Konohu zaútočí, keď som tu ja. Otrávene som si povzdychol.
‚Hej, Naruto,‘ oslovil ma na ceste do práce. Neprihovoril sa mi od nášho včerajšieho rozhovoru, ‚gratulujem.‘
‚Ďakujem ti,‘ odpovedal som.
‚Čo sa ti stalo? Dnes ráno si nejaký nevrlý,‘ zaujímal sa.

Stála v krásné místnosti s bílými stěnami.
„Kde to jsem?“ říkala si v duchu. Poslední, co si pamatovala byly Deavinovy slzy a katanu projíždějícím jejím tělem.
„Řekl bych, že ti dlužím vysvětlení.“ Ozval se v místnosti hlas, který okamžitě poznala.
„Deavine!“ vykřikla a otočila se směrem, odkud hlas slyšela.
Bývalý ninja stál hned za ní, oblečený v zlato-rudém plášti. Láskyplně se objali.
„Co mi chceš vysvětlit?“
„Všechno. Můj původ a jak jsem zjistil kdo jsem."

015 - „Co to je, Deidaro?!“
BUM!!
Ptáček vybouchl a vytvořil se oblak černého prachu. Ze všech stran se ozývalo kašlání.
„Je někomu něco?“ křikl Jiraya a mezi slovy kašlal. Skoro jsem mu nerozuměl. Neviděl jsem na krok. Vzhledem k tomu, že to výbuch nebyl moc velký, ten oblak prachu byl dost velký. Koutkem oka jsem viděl mihnout se černý plášť, ale myslel jsem si, že se mi to jen zdálo. Konečně se oblak rozplynul a my jsme přestali kašlat a viděli jsme. Nikomu se nic naštěstí nestalo, ale mělo stát.

Srdce sa mi zastavilo a potom silne rozbúchalo. Cítila som toľko bolesti a zrazu bola preč. Do očí sa mi nahrnuli slzy. Ústa som mala zarazene pootvorené. To nie je možné. Bol...bol predsa...mŕtvy!
„Sakura?“ chrapľavo sa mi ozvalo pri uchu. Vnútrom akoby mi prebehol elektrický prúd. Nehýbala som sa. Moje ruky obopínajúce Naruta okolo pliec sa začali triasť a pomaly uvoľňovať stisnutie. Úplne som v nich stratila cit. Pustila som ho. Ruky mi padli vedľa tela.

Měsíc zářil zvláštní magickou silou a osvětloval vše pod ním. Muž ležící na zemi a žena držíc jeho hlavu na svých stehnech na sebe hleděli pod světlem onoho tělesa. Plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a omývali chlapcův zakrvácený obličej. Bolest přicházela v hrůzných přívalech a bodala do jejího srdce jako nikdy předtím. Cítila, že její láska opouští tento svět a nemůže proti tomu nic udělat.

Bol teplý letný deň. Konohou sa prechádzal mladý shinobi, ktorý mohol mať tak devätnásť rokov.
„Naruto, tu si! Hokage-sama nás volá do svojej pracovne, tak si pohni!“ vrazil doňho Neji a spustil.
Žeby som konečne dostal nejakú misiu? No bolo by načase, všetci sú niekde rozlezený na misiách len ja som už poriadne dlho nikde nebol. Jeden by si pomyslel že na mňa bábi Tsunade už aj zabudla. No nič teda musím si švihnúť nech sa nerozzúri že sa niekde poflakujem.

Postarší muž a mladá žena stali nad vitrínou, v ktorej bola uložená prasknutá maska. Kedysi patrila človeku, ktorý začal štvrtú vojnu ninjov. Človeku, ktorý skoro zničil celý národ ninjov.
„Myslíte si, že je to dobrý nápad vystavovať tu čosi také? Obzvlášť potom, čo ten modrooký diabol z Konohy prisahal, že vymaže zo sveta každý dôkaz o existencii?“

Odniesol ma k rodičom. Už vedeli, čo sa stalo. Zatvorila som sa do svojej izby a odmietala s hocikým prehodiť čo i len slovo. Priala som si, aby som zomrela. Ale... najlepším trestom je trpieť. Smrť by bola len vykúpením.

POZOR! Spoiler!

ak ste nečítali novšie diely mangy kde je odhalená Tobiho identita tak nečítajte 5. odstavec :)

Dorazili sme na miesto. Nevyzeralo to tu tak, ako predtým. Vráta boli zničené a povaľovalo sa tu plno mŕtvych tiel jouninov Konohy.
„Naruto a Sasuke!“ Kričali živí.
„Ustúpte!“ Zreval Sasuke. Netrebalo im to hovoriť dvakrát.
„Ty si to prežil?“ Utrúsil Tobi pri pohľade na mňa.
Všetci boli už preč, „robíš nášmu hanbu Uchiha klanu!“ Vrčal Sasuke.

Obloha bola tak temná a krvavá. Stovky nehybných tiel shinobi ležalo okolo mňa a v mojom náručí - jeden. Ten najdôležitejší. Hrdina! Skláňala som sa nad ním a prosila, aby sa vrátil. Tvár som mala premočenú od sĺz, ruky zafarbené od krvi, v srdci bolesť, ktorá nešla utíšiť.
Zúfalstvo. Úplne ma pohltilo. Ticho som prežívala ten šok a nebola som jediná. Sai, Hinata.
Zatínali zuby, zovierali päste, krčili nosy.

„Hinato, já...“ napjatě jsem čekala, co bude následovat.
„Se ti chci omluvit.“
Srdce mi spadlo do kalhot. Věděla jsem to. Nemiluje mě, ale co potom znamenalo to ráno? Bylo mi pomalu do breku, ale ovládla jsem se.
.
.
.
Začínala jsem si už opravdu zoufat, ale Naruto pokračoval. "Chci se ti omluvit, že jsem byl takový blbec.“