Skutečný shinobi 01

„Kde to jsem?“ ptal se sám sebe. Poslední co si pamatoval bylo, že četl mangu Naruta. Teď však stál v jakémsi podivném lese, který rozhodně nemohl růst v ČR.
„No nic no, asi se tady trochu porozhlédnu.“
Šel tedy dál, náhodně vybraným směrem, ale stále nemohl nic najít. Najednou uslyšel šustění listů a o chvíli později ucítil tvrdou ránu do hlavy a omdlel. Poslední co slyšel, byl nepříjemně povědomý hlas: „Hups.“

Probudil se v měkké posteli, v nějaké místnosti s bílými stěnami. Pokusil se vstát, ale roztočila se mu hlava. Zůstal tedy ležet, když tu náhle do místnosti vstoupila Tsunade. Chlapec si myslel, že ho trefí šlak. On byl v animáku. Nebo minimálně ve světě animáku. Nevadí, změna je zdravá.
„Dobrý den Tsunade-sama.“ Pozdravil.
Oslovená na chvíli ztuhla, ale pak také promluvila: „Taky tě zdravím. Jak se cítíš?“
„Docela dobře, jen mě bolí hlava.“
„Vzhledem k tomu, že mě znáš, tak asi také víš, kde jsi.“
„Konoha?“
Přikývla.
„Tak to jsem klikař.“
„Proč? A hlavně, jaktože znáš mě? Nemyslím, že bychom se někdy potkali.“
„Nepotkali. Nepotkal jsem spoustu lidí a přece znám jejich minulost i budoucnost.“
„Minulost i budoucnost?“
„Ano Hokage-sama. Nevím proč, ale znám osudy většiny shinobi z Konohy.“
„Odkud jsi?“
Rychle přemýšlel. Rozhodně neměl v plánu říct jí, že je ze světa, ve kterém je ten jejich jen zábavou.
„Nevím, nedlouho před tou nehodou jsem se zrovna probudil, aniž bych znal cokoliv ze své minulosti. Jediné, co jsem věděl – a vím – je minulost a částečná budoucnost spousty lidí.“
Zamyslela se.
„To je velmi neobvyklé. Mé jméno znáš, jak se jmenuješ ty?“
„Rinji.“
„Nuže Rinji, jestli nemáš námitky, ráda bych tě uvítala v Konoze. Jestli máš zájem, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
„Mnohokrát vám děkuji, mám však jednu prosbu…mohl bych se stát shinobim? Snad bych poté mohl najít tajemství svého původu.“
Tsunade ztuhla, a zamračila se.
„Je tu jeden problém.“
„Jaký?“
„Když jsme ti dělali vyšetření, kvůli případným zraněním, zjistili jsme u tebe velice vzácnou poruchu – ve tvém těle neobíhá žádná chakra. Je mi to líto.“

*****

O něco později seděl Rinji zdrcený v bytě, který mu Hokage dočasně pronajmula. „Žádná chakra.“ Tyhle slova mu neustále zněla v hlavě. Z očí mu tekly slzy bezradnosti.
„Nebuď slaboch! Ještě není všem nadějím konec!“ promluvil najednou někdo v místnosti. Rinji sebou trhl překvapením. Pár metrů od něj stála postava v bílém rouchu, ze kterého vycházela stejně barevná záře.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho Rinji.
„Jsem tvůj strážný anděl.“
Pochybovačně zvedl obočí.
„Já mám strážného anděla?“
„Od té chvíle co jsi přišel do tohoto světa ano. Ale to není důležité. Ptám se, chceš moc? Chceš chakru, abys mohl dělat, co se ti zlíbí?“
Rinji ani vteřinu neváhal. „Ano!“
Oba muži zmizeli z místnosti a objevili se v černé plovoucí prázdnotě. Muž v bílém položil obě ruce chlapci na hruď a zašeptal nějaká slova. Jeho dlaně začaly zářit. Rinji vykřikl bolestí, která mu připadala trvající celé staletí, než konečně ustoupila.
Když se probral z bezvědomí, do kterého se nějak dostal, ležel ve svém bytě. Unaveně ukázal prstem na sklenici, které ležela na stolku. Z prstu mu vyjela fialová energie a neomylně předmět roztříštila.
Usmál se. Kdokoliv neznalý okolností, kdo by ho viděl, by tu tvář považoval za tvář pomsty.