Romantika
014 - „Fuj! Co to je?!“
„Vyborně!“ křičel Gai, když dorazili skoro všechny dvojice, ale Naruto s Hinatou a Itachi se Sakurou se jaksi nevraceli a to i s Hinatiným Byakuganem a Itachiho Sharinganem.
„Nějak se mi to nezdá,“ zamumlal jsem, když bylo okolo čtvrté hodiny odpoledne.
Mezitím v jeskyni u Naru-Hina...
„N-naruto?“
„Ano zlato?“
„C-co t-to je?!“
„To je... Počkej... Had!“ vyjekl Naruto a uskočil do rohu jeskyně.
„J-jakto?! Měla bych vidět jeho chakru, ale nic nevidím...“ řekla vystrašeně Hinata.
„Vysvětlím, ti to později, teď pojď.“ Zavelel Naruto a rozběhl se směrem ven z vězení. Cestou nikoho nepotkali, takže byly za hodinu venku. Naruto přivolal Kyuubiho. Mladá Uzumaki se polekala. Jenže než stačila cokoliv říct, tak ji už bral blonďák kolem pasu a vyskočil s ní na hlavu lišky. Ten jedním velikým skokem vyskočil ven z propasti a obrovskou rychlostí si to řítil zpět do Konohy.
Já jsem … Epizoda 14: Kágové
„To stačí, zbytek doběhneme pěšky. Díky příteli.“ Poděkoval blonďák svému liščímu parťákovi.
Vyhýbal sa mi celý týždeň a ja som nevyhľadávala jeho spoločnosť. Ale po ďalšom týždni mi to už nedalo. Potichu som vošla do jeho izby a nakukla som spoza dverí. Nikde som ho nevidela. Otvorila som viac dvere a vošla som do izby. Rozhliadala som sa po už tak známej miestnosti a prešla som cez celú izbu až von na balkón. Oprela som sa o zábradlie a pozerala sa na hviezdy a mesiac.
Loď v bezvětří
Byla to podzimní neděle. V kuchyni pískala konvice. Hodiny na stěně ukazovaly čtvrtou odpoledne. Odstavila konvici, zhasla sporák, zašátrala ve skříni po hrnku. Zelený s kytkami. Tři lžičky kávy a zalila ji horkou vodou. Žádný cukr. Vzala hrnek a šla s ním na balkon. Napila se, opřela se o zábradlí. V ústech hořko po kávě. Tady nahoře vál silný vítr. Měla by se vrátit dovnitř pro něco na sebe. Znovu se napila plným douškem. Pálilo to.
Po trochu dlhšej dobe je tu nový diel a dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy! 
Jemne mi skúmal bohatý hrudník a ja som si každou sekundou hovorila „Teraz! Capni mu po prstoch!“, lenže som to nespravila.
Ako môžem byť taká hlúpa?
Čítala som už tisíc kníh a z väčšiny mi vyšlo to, že muži nemajú radi ľahkú korisť, tak prečo sa mu tu a teraz ponúkam na zlatom podnose?
Prestala som skúmať jeho ústa a keď som sa s hlavou odtiahla a otvorila oči vyzeral byť prekvapený. Jednu ruku mal na mojom chrbte a druhú na... mojom dekolte.
Prešli ďalšie štyri mesiace. Naše súboje sa dostali na veľmi vysokú úroveň. Svoje oči sme ovládli úplne a aj naša zásoba chakry sa zvýšila. Získal som nové summony. Ku Gamabuntovi pribudla líška. Podobala sa trochu na Kuramu, ibaže, pochopiteľne, mala len jeden chvost. Ďalším bol Sasukeho orol.
Chystali sme sa na odchod. Strávil som tu päť mesiacov. Teším sa na svojich priateľov. Sasuke to bude mať ťažšie, ale určite ho prijmú.
Otvorila som oči. Nakláňal sa nado mnou a z rúk mu vyžarovalo oslepujúce zelené svetlo.
„Hashirama,“ zašepkala som a zakuckala sa krvou. Bolestne na mňa pozrel. Otočila som k nemu hlavu a bolestne sykla. Ešte stále som mala na bruchu tú obrovskú dieru. Svetlo zosilnelo.
„Yume, prosím, vydrž,“ po tvári mu stekali kvapky potu od sústredenia.
Snažila som sa zdvihnúť ruku a pohladiť ho, no nebol to zrovna najlepší nápad. Nasledoval ďalší krvavý kašeľ. Zatvorila som oči. Bola som unavená.
Nastal čas vánoční a všichni se radovali. Žádné mise, žádná práce, jen zábava, přátelé a dárky... jo a taky spousta jídla, což vyhovovalo nejvíc Choujimu. I když vlastně až tak radostné to pro někoho přeci jen nebylo.
Jdem se přesunout k jedné z našich hlavních hrdinek povídky, ačkoliv zde vlastně o hrdinství vůbec nepůjde....
Ayano sklesle seděla na židli v kuchyni a myslela na něho... na toho, který jí v hlavě tak dlouho vězel a nechtěl pryč.. Chtěla vlastně, aby byl pryč? Opravdu na něj chtěla zapomenou? No, rozhodně by to pro ni bylo méně bolestné.
Vidličkou píchala do beránka a sem tam si kousek uždibla.
„Ježíš, co to děláš? Vždyť to rozmrníš,“ vyškubla ji Anko vidličku z ruku
„Narutooo!!“ zakričala som s plných síl. Nemohla som uveriť tomu, čo sa práve stalo. To nemôže byť pravda, to jednoducho neberiem. Rozbehla som sa za Narutovým nehybným telom. Musím to stihnúť, musím ho zachrániť. Sľúbila som to!
Vracím se z dokončené mise, od mých sedmnáctých narozenin už uběhl týden. Od té doby jsem se Itachimu úspěšně vyhýbat, částečně díky abnormálně vysokému počtu misí. Ale tak to nemůže jít do nekonečna, už i Konan se mě ptala, jestli mi něco udělal, když se mu vyhýbám.
Jak jí mám vysvětlit, že jsem z něho zmatená, že nechápu své vlastní pocity. Líbí se mi být s ním, ale zároveň nemůžu přestat myslet na to, co udělal. Opravdu nevím, co mám dělat… zblázním se z toho! Proč to nemůže být někdo jiný?
Dvojice v Akatsuki pláštích se stále prodírala hustými korunami stromů, takže se pomalu zmenšoval prostor mezi nimi a další dvojicí, která naopak stála na jednom místě a cosi probírala.
Už byli nadosah. Členové Úsvitu už téměř viděli na oné dva jejich cíle. Černovlasý mladík pokynul svému parťákovi, aby zůstal tam, kde stojí, zatímco on se začal připravovat ke kroku.
Slunce vycházelo neobyčejně brzy. Otevřeným oknem proudily do ložnice sluneční paprsky a vyrušily ze spánku jednu z dvou osob ležících na posteli. Sasuke pomalu otevřel oči. Jeho zrak si okamžitě musel zvykat na silné světlo. Prohrábl si své havraní vlasy a pohlédl na Sakuru, jenž ležela vedle něj. Sluneční svit ji ze spánku neprobudil. Sasuke se pousmál a políbil ji na čelo. Poté se protáhl a líně vstal. Jakmile vylezl z postele, přepadl jej podivný pocit, že mu něco chybí.
Yoru : To je neodpustitelné, neodpustitelné. Vyšel jsem z budovy a soustředil se na Akatsuki. Nebylo těžké je zaměřit, šlo od nich dosti hluku. Byl jsem naštvanej, dalo by se říct, že nasr*nej. Nezachránil jsem dceři dítě a dokonce dovolil, aby nad ní převzala kontrolu druhá chakra. Myslel jsem, že se to stát nemůže. Že by to její tělo nevydrželo, bohužel jsem se zmýlil. Ale to, co popisovala Meshiki, světlé oči a černé vlasy. Odpovídá to našemu kekkei genkai, ale myslel jsem, že to Tokime vynechalo. Když jsem se s ní setkal poprvé, necítil jsem z ní nic z našeho klanu. To ta nová chakra... Ale nejspíše má vyšší úroveň, jelikož já mám ve svých očích ještě černou. Momentálně jsem ale silnější než ona. Neumí to ovládat a to je naše jediná výhoda. Musím jí zastavit.. ale budu potřebovat pomoc...
Meshiki : „Máme jí,“ řekla Tsunade. Sekavě jsem se nadechla. Projela mnou obrovská úleva. Pořád jsem brečela. Nejdřív bolestí a smutkem, teď radostí a nadějí. Bylo mi líto, že dítě nepřežilo, opravdu, ale mnohem víc mi záleželo na sestře. Je to sobecké, ano vím, ale je to tak. Její stav se stabilizoval, což mi přineslo ještě větší úlevu. Shikamaru jí držel za ruku a neodrtrhl od ní ani na malou chvilinku oči. Tsunade celá orosená stála o kousek dál a cosi probírala s doktory. Já to všechno pozorovala z poza Shikamarova ramene a Yoru. Yoru? Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala hnědovlasého muže, ale nebyl tam.
[i]V čase, kdy si Skrytá Vírová vedla velice dobře, díky dobrým vztahům klanů Uzumaki a Senju, byli jejich shinobi často posíláni na těžší mise. Právě z klanu Uzumaki bylo mnoho excelentních ninjů, i když více méně se specializovali jen na pečetící techniky, v boji byli dobří. Zejména vynikala skupina bratrů. Nejmladší z nich bych obdivuhodným talentem. V osmnácti patřil k předním shinobi z Vírové a k jedněm z nejlepších uživatelů Fuutonu. Rudovlasý mladík se jmenoval Gasuto Uzumaki.
Minarin pohľad
„BOJ!“
Rýchlo som spravila jutsu, ktoré ma naučil otec. Vyzerá ako silové pole, ale na tom nezáleží...
„Hikari! Teraz ma dobre počúvaj! Nesmieš ma sklamať!“ rezla som sa do prstu a urobila som rovnú čiaru od jedného líca, cez nos, až k druhému.
Stromy sa prehýbali pod prudkým náporom vetra. Dážď šľahal tak mocne, akoby mal prísť koniec sveta a blesky podchvíľou osvecovali nebo silnejšie ako slnko na priamy obed v niekoľkosekundových intervaloch. Potok, ktorý bol za bežných okolností čistučký ako kryštál, bol teraz rozbesnený a kalná voda sa takmer vylievala z koryta. V lese nebolo okrem dažďa počuť nič iné. Oblaky sa lenivo ťahali smerom na sever. V najbližšej dobe koniec očakávať nemôžem.
„Tsuchikage,“ ozval sa hlas a oslovený muž sa rýchlo otočil. Prekvapenie v očiach mu rýchlo vystriedalo zdesenie. Obzrel sa po miestnosti, v ktorej sa nachádzali len oni dvaja a preglgol.
„Ako ste sa sem dostal?“ hlas mu mierne preskočil.
Mladý muž so žiarivomodrými očami sa len uškrnul a posadil sa naproti tsuchikagemu, ktorý práve raňajkoval. Obzrel sa po miestnosti a spokojne kývol hlavou nad luxusom, ktorý Konoha poskytla každému kagemu pri skúškach ninjov na triedu S.
Kapitola 11: Příprava na válku
Už byl další den a téměř čas na oběd. Gaara stále ještě nedorazil, ale všichni neočekávali jeho brzký příchod. Hideki se od včerejšího podvečera ještě nevzpamatoval a stále se usmíval jako sluníčko na všechny, neboť měl teď obě neteře doma, tak byl až nadpozemsky šťastný…
"To jsem rád," řekl ještě směrem k Neko, k té, jenž do poslední chvíle nedokázal nechat jít, "že teď vlastně budu pořád s tebou..."
A pak had skousl.
Život Uchihy Itachiho už podruhé skončil.
A Nekrochi se vrátil, snad silnější než dřív.
