Romantika
Ležím opřený o ledový kámen uprostřed bojiště. Čtvrtá velká válka ninjů. Snad bylo mým osudem válku zažít, jako by můj život nemohl být alespoň o trochu jednodušší.
Vychází slunce, začíná další den. Červánky mě hladí po vlasech, na okamžik se zahledím do té nádhery, ale hned musím přimhouřit oči. Sluneční paprsky jsou moc silné.
Celou noc jsem nezamhouřil oči. Mohl jsem, nepřítel nikde, ale nedokázal jsem se to. Musím jí chránit.
„Zdá se, že už vyrazili.“ Oznámil vůdci pohyb dvou osob a psa ke skále a čekal na odpověď.
„V tom případě je přivítáme. Přiveďte vězně!“ chodbami se nesl hluboký hlas, který se donesl až k východu.
Tiché kroky dvou mužů se odrážely od vlhkých zdí a dech se jim mírně měnil v páru. Zastavili se před zamčenými dveřmi, které lehkým mávnutím ruky vyšší z nich otevřel. Vešli a smýkající se dvojici odvlekli do hlavní místnosti.
…
„Slyšel jste to, Kakashi-sensei?“
„Ah jo, i ten sten, byla to Sakura, blížíme se.“
„Máma,“ zabručel Shikamaru.
Hinata se na něj otočila. „Říkal jsi něco Shikamaru-“
„Dělej, poď se mnou!“
Chytil Hinatu za rameno a táhl ji od středu parketu, směrem ke stánkům. Doufal, že alespoň na chvilinku budou mít klid od Ino a od Yoshino. Jak se tak prodíraly davem ninjů, vrazil do-
„Nazdar Shikamaru,“ ozval se Chouji vesele, jako vždy s brambůrkami v ruce.
„Zdar Chouji, uh?“ pohledem se zaměřil za Choujiho záda. „Co to tam je?“
„Mám tady kari příchuť, dáš si Hinato?“ zeptal se Chouji.
Ticho. Zaľahlo mu v ušiach. Zrak ho síce neopustil, no aj tak nedokázal pochopiť, čo sa to pred ním deje. Postavy, rozmazané, neforemné farebné škvrny s lesklými očami sa mihotali zo strany na stranu, vyhadzovali ruky do povetria, otáčali tmavé tváre jeden k druhému. Niekde v pozadí znel nemý plač, a Naruto len stál.
Ďalší deň sa opäť zastavil. Presne v tú istú hodinu a dokonca aj minútu ako predchádzajúci deň. A ja som vedela už hneď ráno ako som vstala, že príde. Vždy sa snažil dodržať svoj sľub a pokiaľ povedal, že príde, tak som vedela, že sa tak aj stane. No už od večera, len čo som odišla od neho, trápila ma jedna vec, kvôli ktorej som nemohla spať a premýšľala som nad ňou.
„No, keďže sme sa už do dopredstavovali, môžeme sa vydať do Oblačnej, čaká nás ešte pekný kus cesty.“
Spoločne sa teda vydali von bránami Konohy.
Všetci štyria mlčky kráčali lesom. Už im to ticho aj začínalo byť otravné, takže prvý sa ho snažil prelomiť Kiba, ktorý sa viezol na obrovskom Akamarovi.
„Počuj, Natsumi, čo keby si nám o sebe niečo povedala?“ spýtal sa jej s milým úsmevom na perách.
Ako Naruto nakázal, Tsunade chodila občas nazerať do nemocnice na Hinatu, ktorá tam už dlho pracovala. Jeden deň ju pozorovala o niečo dlhšie, keď zrazu videla, že sa nemôže sústrediť. Zavolala si ju do svojej kancelárie.
„Ahoj Hinata!“
„Dobrý deň, Tsunade-sama.“
„Dnes som si všimla, že sa nejako nemôžeš sústrediť na svoju prácu.“
„Áno, ja ospravedlňujem sa.“
„Isto ťa trápi Naruto, už je viac ako mesiac preč.“
„No ja..“
Zobudila som sa na nieči dych nado mnou. Modré oči. Skláňali sa nado mnou a divoko na mňa pozerali.
„Naruto?“ zašepkala som.
Vytiahol ma z postele. Nevedela som čo chce robiť. Veď bol deň mojich pätnástich narodenín. Naruto mnou šklbol a vyviedol ma von. Ráno vyzerala Konoha úplne inak. Bola mŕtva, nik tam nebol a bolo samé ticho. Bolo to zvláštne.
Prebrala som sa z pozerania na Konohu a ustúpila som o krok od neho.
„Nebojsa.“ Naruto povedal.
Seděla opřená o dřevěný kůl. O jeden ze tří dřevěných kůlů nedaleko pomníku padlých shinobi.
Na místě, kde před několika lety vznikl tým 7.
Proklínala, že nemohla být jeho součástí, ale ze všeho nejvíc proklínala jeho dva členy.
Vzpomínala na boj s Peinem. Ležel přitlouklý k zemi železnými tyčemi. A jeho milovaná růžovovláska to jen z dálky pozorovala. Zatím co ona se rozhodla obětovat život pro jeho záchranu.
Vlastně jí za to nikdy nepoděkoval. Nebýt jí, Kyuubi už dávno patřil Akatsuki a on by byl mrtvý.
Tak konečně, konečně jsem přestala být srab a vydala se na cestu! Najít je bude lehké, když víte, kde přesně jsou. Pak konečně budu moc dodržet slib, který jsme si dali. Už to není daleko, pár kilometrů. Nakonec už si jen zjistit, jak se dostat dovnitř, nebo ještě lépe, přemluvit je, abych byla s nimi a hlavně s ním.
OTOGAKURE NO SATO - PODZEMNÍ UMÝVÁRNA PRO OSTRAHU VĚZŇŮ:
Sakura se tiše jako myška vplížila dveřmi označenými slovy "umývárna muži" dovnitř, do sprch a její pohled dopadl na Raigovo oblečení hozené na jedné hromadě u umyvadla. Zaslechla zvuk tekoucí vody v jedné ze sprch a obrátila tam svůj pohled.
Hinata s Narutom odešli. Cestou se zastavili u Hyuugu zeptat se jak se má otec. Pak šli domů.
„Všechno sis naplánovala?“
„Ano, my jenom přijdeme a vdáme se.“
„Už jsem ti někdy řekl, jak moc tě miluju?“
„Mnohokrát, já tebe taky,“ Naruto cítil, že v jejím hlase je náznak smutku.
„Půjdeme spolu teď do kina, co říkáš? Můžeš vybrat film,“ navrhl Naruto.
„Ty chceš jít do kina? Vždyť nic neuvidíš.“
„Já chci, abys mi všechno vyprávěla.“
„Tak platí dohoda.“
018 – Hidan vs. Deidara
Železné dveře se otevřely. V nich stál dobře naladěný usmívající se Hidan. Ale když ty dva zahlédl, úsměv mu z tváře zmizel.
„Tak takhle to je!“ řekl chladně.
„Hidane...“ řekla zmučeným hlasem Shizune a vymanila se z Deidarova objetí. Už se nelíbali, ani než přišel Hidan. Jen tak stáli v objetí a mluvili spolu.
„Vidím, že tu nejsem zrovna vítaný, takže zase půjdu,“ řekl Hidan a chystal se k odchodu.
„Nechoď, vysvětlím ti to,“ požádala ho Shizune.
„Tak vitajte. Som rád, že ste prišli.“ Neverila som vlastným očiam a ušiam. Môj otec ma vyobjímal a čo bolo ešte divnejšie Narutovi podal ruku a otcovsky sa na neho usmial. Veď on bol jeden z tých, čo ho v minulosti nemohli ani len vidieť. Neznášal ho a teraz je z neho priateľský otec.
„Rád vás zase vidím,“ pozdravil ho Naruto zdvorilo.
„Nevykaj mi, prosím. Som Hiashi.“ Obidvaja sa zasmiali a potykali si. Začínalo to byť čoraz divnejšie. Sadli sme si za stôl.
Byla již menší tma a družina se nacházela v polovině cesty. Všude panovalo nervózní ticho a nikdo se neopovážil začít rozhlížet. Projížděli po lesní cestě, kde, jak se dozvěděli, přepadávají dodávky do města.
„Vpravo na dvou hodinách, téměř necítitelné čakry, čtyři.“ Ozval se téměř neslyšný hlas a jediný, kdo mohl zareagovat, byl postarší muž se zelenkavými vlasy.
„Chápu.“ Dva lidé před nimi se na něj otočili a ten je s kývnutím přesvědčil o blížícím se nebezpečí.
Cítíš ho tam?
Najskôr si myslela, že sa s ňou zahráva jej vyčerpaná myseľ. Že tu v skutočnosti nie je. Lenže keď zdvihla zrak od zbrane v svojich rukách, on tam stál. Iba niekoľko metrov od nej.
Zelené oči sa stretli s ónyxovými. Tie jeho boli chladné ako noc, no tie jej prezrádzali emočnú búrku – zmätok, údiv, bolesť.
„Sa... Sasuke-kun.“
„Sakura.“
„Čo...“
„Pýtal som sa prvý. Čo si myslíš, že práve robíš?“
„Ja... Ja...,“ ruka s kunaiom sa jej nebezpečne zatriasla.
Mlčky prechádzali uličkami Konohy. Vyhýbali sa pohľadu na seba, ani nevedeli prečo. Boli ticho, nepozerali sa na seba, takže keby ich niekto nepoznal povedal by si, že vedľa seba idú dvaja cudzinci. A ľudia, ktorí ich poznali na nich pozerali so zvedavosťou, lebo túto dvojicu spolu ešte nevideli. Alebo to bolo tým, že tak krátko po Narutovej smrti je Hinata vonku s nejakým chalanom? A nie s hocijakým chalanom, ale so Sasukem?
„Si hladná?“ spýtal sa jej so zrazu chladným odstupom Sasuke, aby prerušil to nekončiace trápne ticho.
„Oh, nějaká odvážná, nefandíš si trochu?“ zeptal se ironicky Sasuke. „Nechtěl jsem tu nikoho zabít, ale vy mi nedáváte na výběr.“ Jeho výraz byl tak arogantní a chladný.
Kami se mírně usmála.
Od velké války, kdy se všechny velké národy spojily v jedinou alianci, aby porazily svého nepřítele, uplynulo již dvacet let. Avšak ztráty v té době byly natolik tragické, že spoustu lidí uvázlo v té době. Čas pro ně neplynul dopředu, pouze zamrzl. A i kdysi dávno schopná růžovlasá dívka, dnes již žena, nebyla výjimkou. Ona možná byla jednou z těch, kteří trpěli nejvíce. Noční můry jí kazily spánek pravidelně každou noc. Dvacet let utápění se v temnotě a minulosti si na ní vybralo svoji daň.
