Pravá síla založená na jméně - 12

Kapitola 12: Už je to tady!

Už bylo dost hodin a pomalu se stmívalo.
„Dobrá, pro dnešek konec. Zítra začneme pořádně… A támhle,“ promluvil Kankurou a ukázal na nástěnku za sebou, „…je rozvrh. Je o tom, kdo a kdy tady bude trénovat. Plac je malý a takhle se více jak dvě skupiny najednou budou akorát ubírat o prostor… došlo vám určitě dneska. Takže támhle je ten rozvrh! Zítra se ale připraví má skupina a ta s Genjutsu. Rozchod!“
„Bylo super!“
„To teda! Zjistil jsem svou podstatu!“
„Já zdokonalil trochu své kopy!“
„A mě by zajímalo, kde se tam ten rozvrh vlastně vzal,“ debatovali učni, když se ve velkém přesouvali pryč z tréninkového placu, anebo k rozvrhu. Jenom trenéři zůstali stát na svém místě uprostřed placu, kde měli stolek s potravinami.
„Co myslíte?“ tázal se všech přítomných Kankurou.
„Moje skupina je snaživá, tak snad to je k něčemu dobré,“ chopil se slova jako první Ittetsu.
„Naše taky. Krom toho, i kdyby to potřebné nebylo, tak budeme mít alespoň silnou komunitu,“ opáčil starší bratr od Kannagi a mladší pouze pokyvoval.
Taruka stála opodál a měla složené ruce na prsou a jako jediná se neměla k odpovědi.
„Souhlas,“ přitakala i Sunai a posléze i všichni zbylí. Kankurou tedy radostně kývl a zakousl se do bochníku, který sebral ze stolu.
„Neláduj se tak!“ promluvila konečně i Taruka, když vykuleně hleděla, jak Kankurou, po jednom kousnutí do čerstvého pečiva, ho zhltnul a pak si vzal další a další, že to nebralo konce.
„Promiň, promiň,“ omlouval se s plnou pusou. Dívka hlasitě povzdychla.
„Nē, proč se s ním vůbec taháš?“ přihupkal k ní mladší z Kannagiů, Takahiro.
„Proč?“ zopakovala Taruka, „To by mě taky zajímalo, ale nějak si nemůžu pomoct. Něco na něm je,“ dodala ještě.
Hiro se zatvářil podezíravě, ale pokrčil nad tím nakonec rameny. Po chvíli koukání, jak na bruneta dívka zamilovaně hledí, odcupital zpět ke svému staršímu bratrovi.

„Tak co?“ tázal se Takashi okamžitě, když se po jeho levici objevil Takahiro.
„Dobrý… Řekl bych, že teď mu bude věnovat víc pozornosti,“ odpověděl okamžitě modrooký.
„Okej… zase duo Kannagi spravuje vztahy!“ uchechtl se Takashi, načež svého bratra poplácal po rameni, „Teď už zbývá jenom on,“ dodal poté temně.
„On?“ nechápal Hiro.
„Kazekage,“ dostalo se mu okamžitě odpovědi.

* * *
Gaara zatím studoval ve své kanceláři nějaké dokumenty. Blížila se válka, ale přesto se musel nějakými pitomými papíry probírat.
„Ááh,“ vydechl zoufale a vyčerpaně se opřel o opěradlo židle. Papíry nechal tím, čím byly a se zájmem se otočil k okénku za sebou, kterým následně vykukoval ven.
Obloha začala sbírat tmavé odstíny, takže bylo jasné, že co nevidět vyjde měsíc. Musel si připustit, že na to se opravdu těšil.
Pohled na to mu totiž bralo veškeré zátěže na srdci a nechávalo jej bezstarostným a čistým. A tehdy konečně onen zářivý kruh vyšel… tedy alespoň jeho patrné obrysy. Na Gaarově tváři se v tu chvíli rozlil miniaturní úsměv.
Následně si stoupl a udělal zbylé kroky k tomu, aby na okenní otvor dosáhl. Hlavu mírně vystrčil z okna, aby na měsíc lépe viděl a zároveň jej ovíval chladný vítr.
„Gaara-sama?“ zaslechl z venku tlumeně něčí hlas, takže mu došlo, že je nejspíš zespodu vidět. Pohlédl dolu, do středu své vesnice.
Byla tam hnědovlasá drobná dívka a hleděla vzhůru… do míst, kde stál rudovlasý. Tak nějak doufal, že ji uvidí, ale hned ho jeho skryté nadšení opustilo, když v dívce rozpoznal Matsuri.
„Co kutíte?“ volala na jeho osobu. Gaara pouze ukázal na oblohu. Křičení a jiné zvyšování hlasu nebylo prostě jeho stylem.
Matsuri se ohlédla směrem jeho ruky, načež se s úsměvem podívala zpět na svého nadřízeného. A bez dalšího slova se dala do kroku. Mířila ke vchodu do budovy Kazekage.
Gaara to zaznamenal a trochu sebou cukl.
„C-Co? Jde sem? Proč?“ honilo se hlavičkou vyvedenému Kazekagemu z míry. Rychle se zase posadil na židli a vyčkával s kamennou tváří, ač jeho vnitřní já bylo doslova neposedné. Nepatrná kapka potu mu sjela po tváři.
Už byly slyšet kroky. Začal sebou mírně škubat a ona kapka už nebyla sama. Kdo by tušil, že se TEN Gaara bude něčeho bát.

Hleděl napjatě na dveře, které se začaly pomalu zvětšovat a kroky mu zněly v hlavě strašně hlasitě. Měl doslova mžiky před očima.
Náhle někdo zaklepal na dveře, což způsobilo, že Gaara nadskočil. Dveře začaly vrzat v pantu a pomalu se otevíraly. Poté však dovnitř nakoukla jiná brunetka.
Zděšení vystřídala úleva a všechny zvuky a obrazy se vrátily zase do normálu.
„S-Sunai?“ vyhrkl překvapeně, „Co tu děláš?“
„Omlouvám se, ale teď jsme přátelé, ne?“ tázala se, když kráčela směrem k jeho osobě.
Rudovlasý s mírně otevřenou pusou kývl. Pohled na ní… na její oděv, jej doslova mátl. Bušilo mu strašně srdce a nedokázal si to vysvětlit. Vlastně dokázal… Mohlo za to její oblečení. Možná si to ani neuvědomila, anebo to byl její záměr? Jeho hlavička prostě jela v plném proudu.
„S-Suna-i,“ vykoktal, když se dívka ocitla před jeho stolem a zároveň se o něj opírala dlaněmi tak, že byla mírně v předklonu.
„Copak?“
„T-Tvoje,“ říkal, zatímco zrychleně mrkal a civěl tam, kam rozhodně Kazekage civět nemá.
„Mmm?“ vybízela jej.
„Oblečení!“ dostal ze sebe, když v závanu větru okamžitě otočil hlavu doleva a tentokrát se zaměřil na zelený kaktus na skřínce v rohu místnosti.
„Á!“ vykřikla dívka, což zarudlý Kazekage pochopil tak, že jí to došlo.
„T-To… jak… á!“ zakoktala se i ona. Její obličej teď byl ještě rudější než mladého Kage, pokud to tedy vůbec bylo možné. Ještě svou nervozitu a překvapení doplnila pár kroky stranou.
„J-Já… Nevysvětluj si to špatně, p-prosím!“ koktala.
„H-Hai, neboj,“ pokračoval v onom stylu mluvy i on, stále hledíce na rostlinu.
„Háj! Brácha!“ vlítnul do místnosti Kankurou s tím, že hlasitě otevřel dveře dokořán, skoro jakoby je vykopl, takže upoutal Gaarovu pozornost.
„Oh, asi jsem tu nevhod,“ opáčil brunet, když pečlivě zanalyzoval situaci. Sunai totiž držela ruce před sebou, rudá až za ušima, zatímco Gaara na něj překvapeně hleděl, jakoby jej z něčeho vyrušil, doplňujíce svůj výraz narudlými tvářemi.
„Có!? Špatně si to pochopil!“ vyjeli na něj nervózně oba zároveň.
„Hai, hai,“ dodal Kankurou se šibalským úsměvem, „A jste si jistí, že to JÁ jsem ten, co to nechápe?“
Sunai se zarazila a otočila se na rudovlasého. Ten sklopil pohled na stůl a nad něčím začal evidentně přemýšlet.
„Nebudu rušit,“ s těmito se dal brunet na odchod. Ještě na dvojici jednou mrknul, načež tedy konečně zavřel dveře.
Gaara na něj ani nepohlédl, stále totiž urputně probodával pohledem dřevěný stůl. Brunetka vykuleně hleděla ještě na zavřené dveře, než pohlédla zase na Kazekageho, stále držíc ruce přitisknuté na těle vpředu. Oči jí pořád trochu tikaly a tváře hořely.
Ve skrytu duše chtěla, aby je Kankurou při něčem vyrušil, to by totiž znamenalo, že mezi nimi něco je, ale takhle to nebylo. To si myslela.

‚Zajímalo by mě nad čím přemýšlí,‘ říkala si v duchu, když se trochu uklidnila, ale tváře měly stále narudlou barvu.
Náhle sebou však Gaara cukl. Hlavu zvedl ke stropu, opřel se o opěradlo a oči se mu točily.
‚Anebo radši ne… zamotalo mu to hlavu,‘ dodala si na to, když pochopila jeho nynější chování.
‚Na to nesmím myslet!‘ okřikl se Gaara poté, jakmile přišel k sobě, ‚Ona by mě nikdy nechtěla, takže není možné, aby se něco takového stalo… že by nás vyrušil.‘ (P.S. snad chápete na co myslel xD ale né nic perverzního, ok?)
„Ehm… Kde se ztratila Matsuri?“ řekl jen tak mimochodem.
„Ah, ona? Potkala jsem ji, když jsem sem šla. Něco jsem jí chtěla… ohledně toho tréninku, tak jsem jí zavolala.“

„Matsuri? …Hej, Matsuri!“ volala Sunai na brunetku, která hleděla kamsi nahoru.
Dívka se s úsměvem podívala na volající osobu, načež se k ní vypravila.
„Copak?“
„To je dobře, že sem tě tu zastihla. Takže… ty máš ráda Gaaru, viď?“ vybalila na ní nečekanou otázku.
„He? Proč se na to tak náhle ptáš?“
„Takže máš,“ opáčila Sun, když se jí na tváři rozlil milý úsměv. Matsuri sebou cukla.
„Je to dobře,“ uvedla radši věci na pravou míru, „Blíží se válka a já z ní mám špatný pocit. Takže se chci pojistit, že kdybych se z bojového pole nedostala, tak že mě u Gaary zastoupíš.“
„Cože? Proč si myslíš, že by se ti něco mělo stát? Krom toho já nejsem ty… třeba mě u sebe nebude chtít,“ opáčila Matsuri.
„Nevím. Jen prostě si přeju, aby nezůstal sám. A nevíme, co se ve válce všechno může stát.“
„Ale…“ načala krátkovlasá brunetka.
„Potřebuje někoho, kdo mu bude stát po boku. A dívka, která ho vidí jako kluka svých snů, je dobrá volba, nemyslíš?“ pokračovala však opět Sunai.
„To asi jo. Bylo by mi ctí, ale je určitě v pohodě, když mu takhle budeš organizovat soukromý život?“ tázala se Matsuri.
„Je na něm, jestli s tebou bude nakonec něco mít. Mě jde hlavně o to, aby tu pro něj vždycky někdo byl… a je dost možný, že časem by si ho mohla učinit šťastným i v jiným ohledu,“ usmála se Kamiha.
„Fajn… Kdyby se něco stalo, budu tu pro něj. Ale i tak si myslím, že to dokážeš jenom ty,“ špitla.
„To ne, nejsem pro něj zase tak důležitá…“
‚Jen kdybys tušila,‘ zamyslela se Matsu, když tak Sunai poslouchala.
„…ale potřebuje i někoho dalšího kromě sourozenců. Takže jsi tu podle mě jediná vhodná, protože už ho ráda máš a jsi mu už i tak dost blízká.“
„Dost! Neříkej už nic dalšího… vypadá to, jakoby jsi věděla, že se nevrátíš a to si nikdo z nás nepřeje. Takže to hezky přežiješ a budeš tu pro něj ty…“
„Jenže-,“ chtěla Sunai něco namítnout, ale Matsu jí jednoduše přerušila.
„Kdyby ale náhodou, budu tu pro něj. Pokud to samozřejmě neodnesu taky. Takže prostě už to neříkej, jo?“ dodala a Sunai tedy kývla.

„Sunai?“ vytáhl ji z myšlenek Gaarův hlas.
„Ach, promiň. Jen jsem si na něco vzpomněla, říkal jsi něco?“
„Ne, právě že ne. Jenom jsi tak zvláštně koukala.“
„Pardon!“ začala se hned hájit.
„V pořádku,“ utišil ji, „A proč si vlastně přišla?“
„Jo tohle… Jen… Teď jsme kamarádi, ne?“
„Ano,“ přitakal okamžitě.
„Tak a válka se blíží, ne?“ Gaara kývl, takže brunetka pokračovala, „Takže jsem chtěla s tebou strávit trochu času, než to přijde. Potom už nemusí být taková příležitost.“
„Určitě to zvládneme. Někdo nejspíš umře, ale doufejme, že to nebude nikdo z nás.“
„Asi jo, ale stejně si pojďme dnešek užít,“ navrhla s úsměvem.

* * *
Dalšího rána vpadl do kanceláře Kankurou ve stejném stylu jako obvykle.
„He? Co to?“ koulel očkama na prázdnou kancelář, načež se rozhodně vydal na střechu, kde jeho bráška dřívávejc strávil hodně času.
Jakmile vystoupal schody na střechu a otevřel dveře, spatřil onu rudou kštici. Vydal se tedy vstříc k ní.
Čím blíž byl ke svému bráchovi, tím víc mu přišlo, že tu něco nehraje. To mu mělo dojít už jen proto, že Gaara seděl v tureckém sedě, namísto toho, aby stál jako vždycky. Kankurou už dokonce znal i onen důvod, ale stejně jej zvědavost hnala vpřed.
„Co se tu dělo včera v noci?“ tázal se hned, jak mu stanul po boku.
„Nic!“ ohradil se okamžitě Gaara, „Nepliž se za mnou tak!“
„Ale, ale? Copak si s ní něco dělal, že jsi tak vykolejenej? Je to jako bych přišel OPĚT! nevhod.“
„Ne! Jen jsme si povídali a pak se dívali na měsíc a hvězdy. Taky chtěla hrát tu hru s hledáním tvarů, takže si lehla, ale pak usnula, když už se blížilo ráno. A já neměl to srdce jí vzbudit,“ vykládal Gaara, jakoby se snažil vymluvit nevěru, když mu jeho noha dělala polštář brunetčině hlavě.
„No, ale vypadáte sladce,“ pípl Kankurou šibalsky, což Gaarova tvář nevydržela a okamžitě zrudla. V okolnostech s její osobou byla Gaarova povaha trochu zvláštní, ale působil více roztomileji.
V tu chvíli se dívka zavrtěla, načež se přetočila na bok.
„Huá!“ vyjel Kankurou okamžitě, když si dívku prohlédl. Gaara jeho výkřik zpočátku nechápal, ale poté se na dívku otočil i on. Okamžitě zase zrudl a okřikl Kankura, ať se nedívá.
„Jste byli asi trochu divočejší, co?“ rýpl si brunet.
„Tak to není!“ bránil se opět (ach, zase OPĚT! xD) jeho mladší bratr, „Takhle už přišla! Nevěděla o tom, dokud jsem jí na to neupozornil.“
„Mmm, chápu,“ pokýval hlavou brunet, když se nad tím zamyslel, „To asi ten trénink s katanou.“
Gaara mu věnoval nechápavý pohled.
„Podívej,“ řekl Kankurou vysvětlovacím tónem, „Vidíš ten výstřih? Má ho z velké části rozpáraný.“
„Jo.“
„Takže to bude nehoda v boji, ona není ten typ, co by se vystavoval.“
„Však já si nic takovýho ani nemyslel… A moment! Proč ji zíráme do výstřihu a děláme jakože nic!?“ změnil svůj typicky klidný výraz na velice zaskočený a nervózní.
„Ale no tak… Jsi chlap, nedělej z toho vědu,“ uchechtl se brunet.
„A? Nejsi snad její kamarád? Krom toho víš, že nejsem jako ostatní, takže toho nech,“ okřikl svého staršího bratra, načež opatrně vzal dívce ruku a dal jí tak, aby se kryla. Kankurou odfrkl.
„Zajímalo by mě, proč nemáš holku, když seš pro ně ten ideál, o kterým furt básněj,“ řekl znuděně, „No nic, nechám vás tu. Mám teď ještě ten trénink, tak se o ní dobře postarej! A ve dvě jí nezapomeň poslat, páč to má trénink zase ona,“ dodal než odkráčel pryč. Gaara se za ním ještě otočil.

* * *
Na úplně jiném místě v Suně se dělo něco zvláštního. Missuri poskakovala v rodinném domku z jednoho pokoje do druhého.
„Co si mám vzít!?“ vykřikla vyčerpaně, když zběsilé pobíhání a prohrabování oblečením vzdala a chytla se za hlavu.
„Wazzap?“ přiběhl do místnosti Hideki.
„Nemám oblečení na trénink! Dneska má být, tak chci být absolutně připravená!“ vysvětlila.
Hideki pokýval souhlasně hlavou, načež ji svým slovním způsobem navrhl obchod pro shinobi, který se nacházel nedaleko od jejich obydlí.
„Super!“ hlesla tmavovláska. Poděkovala mu polibkem na tvář a rychle vypálila do středu všeho dění ve vesnici.

Šla podle strýčkových rad, takže na onen obchod narazila hned poté, co se alespoň třikrát ztratila.
„Tak jdem na to!“ pobízela se ke kroku, načež tedy konečně vyšla ke dveřím.
Uvnitř to bylo všechno do hnědých barev. Samá ochranná vesta Suny, tmavé kalhoty a všechno možné. Za pultem viselo mnoho shurikenů, od obyčejných po zvláštně tvarované, a tak to bylo i s kunaii a dalšími ninja pomůckami. Na tohle byla Suna opravdu bohatá.
Celé to prošmejdila, ale ani jeden cár ji ničím nezaujal, takže po čase z obchodu zase vypadla, pouze s jedním novým kunaiem v ruce.
Zoufale se poté vydala do dalších obchodů, co měla po ruce. Všude strávila alespoň půl hodiny a nic si nedokázala koupit, dokud nenarazila na onen oděv růžovo-bílé barvy. S rozzářenými očky se vydala domu i s nákupní taškou, v níž byly pouhé ony dvě zmíněné věci.

* * * Tréninkový plac v Suně, 14 hodin a 28 minut
„Správně. Teď na mě zaútoč plnou silou,“ pobízela Sunai mladého ninju, který se účastnil tréninku. Ten už totiž jel dobrou půl hodinu v plném proudu, takže se toho už lidé trochu naučili a teď to zkoušeli v praxi. Většina mezi sebou, pár s pomocníky trenérů a ti zdatnější vyšli na hlavního trenéra a pomocníka, alias na Sunai a Bakiho.
Druhý tým, který v tutéž dobu ještě trénoval, byli lékařští ninjové.
Náhle se však na plac přišourala ještě jakási růžová skvrna, která okamžitě všechny zaujala. Sunai taktéž zbystřila, takže se otočila také tam, kam všichni ostatní.
„M-Missuri?“ hlesla nevěřícně, když v oné výstřední osobě poznala svou sestru, „Co to máš proboha na sobě?“
Tmavovláska dala ruce v bok a prostě odpověděla: „Když se chceš zdokonalit, začni tím, že budeš vypadat cool!“
Všem přítomným, kteří dívku slyšeli, spadla doslova čelist na zem.
„To myslí vážně?“ zašuškal kdosi, když se z toho traumatu dostal.
„Nevypadá, že by žertovala,“ a takhle to pokračovalo dál.
Sunai se zatvářila trochu ztrapněně, načež k sestře přispěchala.
„Nechceš se obléct do něčeho normálního?“ špitla směrem k ní.
„To nechci,“ odsekla Missuri.
„Eh, no tak teda, když myslíš, tak jdi trénovat s Bakim,“ dodala brunetka trochu přiškrceně.
„Hái!“ vykřikla druhá dívka radostně, načež se procpala očumujícím davem ke svému cíli.
Sunai hlasitě povzdychla, „Bálový šaty. Ta se vážně zbláznila!“ řekla si pod imaginární vousy, načež se vrátila ke svému tréninkovému partnerovi.
Za pár chvil to bylo opět tam, kde to skončilo vyrušením zářivých šatů růžové barvy. Všechny následující dny jely téměř ve stejném duchu – aneb Missuri přicházela vždy ukázat své neobvyklé oblečky a Sunai zase chodila pokecat s Gaarou, když měl tedy čas, dokud nenastal onen den.

* * *
„Už je to tady!“ šlo slyšet v davu mnoha lidí, skládající se z pěti velkých vesnic, postávající pod skalou, na které stáli velitelé aliance v čele s Gaarou, vrchním generálem spojeneckých sil shinobi.