Až se tam ke mně přidáš.

Měsíc zářil zvláštní magickou silou a osvětloval vše pod ním. Muž ležící na zemi a žena držíc jeho hlavu na svých stehnech na sebe hleděli pod světlem onoho tělesa. Plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a omývali chlapcův zakrvácený obličej. Bolest přicházela v hrůzných přívalech a bodala do jejího srdce jako nikdy předtím. Cítila, že její láska opouští tento svět a nemůže proti tomu nic udělat.
Ve svém těle měl zabodáno nespočetně zbraní a ostrá katana před pár minutami probodla jeho srdce. Vrah její lásky zmizel v stříbrné noci a nechal dvě osoby svému osudu.
Proč mě chránil? Proč si přede mě stoupnul, aby mě zachránil? Byl to můj nepřítel a za čtyři týdny se z nás stali lidé, kteří by pro sebe skočili do ohně. Ale já ho chci u sebe, nechci, aby mi po tak krátké době již odešel. Ještě stále chci zůstat v jeho pevném objetí. Silně plakala a nesnažila se to zakrýt. Již po několikáté ho zkusila uzdravit, ale vždy jí došly síly. Nyní byla odhodlaná za něj položit život, jen když bude žít. Jeho ruce nyní byly chladné a přitiskly se k jejím.
„To stačí. Já to zvládnu.“
„Proč? Proč mi musíš umřít! Já tě chci mít u sebe.“
„Prosím, - nechci, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla tak bolestná. Mohla by ses kvůli mně naposledy usmát? Chci - chci si tvůj úsměv odnést a počkat až se tam ke mně přidáš s tím nádherným a okouzlujícím úsměvem, až nadejde tvůj čas a prožiješ šťastně svůj život.“ Párkrát vykašlal krev a ruce se mu třásli ze smrtící křeče. Dívka se nehodlala v tuto chvíli smát, jako by byla šťastná, ale jeho slova ji utěšila, že se její koutky posunuly výš a muž v jejím klíně se sladce usmál.
„Děkuji ti. Díky tobě jsem mohl poznat co je to láska a nyní lituji jen toho, že jsem s tebou nestrávil víc času.“ Jeho ruce se nyní přesunuly k jejím lícím a něžně je pohladil.
Oba dva pocítili na svém těle slzy bolesti, když se z nebe spustil déšť soucítící s touto nešťastnou dvojicí.
„To stačí lásko, já vím, že jsi silná a proto si přeji, abys již nikdy nebrečela. Abys žila naplno, usmívala se a nezapomněla na mě. Slib mi ještě toto, prosím.“
„Nééé!“ pláč se nesl tichým lesem a na cestě se nehnula jediná větévka, „Já tě nechci ztratit, prosím! Neodcházej mi! Já to bez tebe nezvládnu! On –“
„Bude silný po tobě a žít šťastně. Záleží na tobě, jestli mu řekneš, že to zrovna já jsem jeho otec, ale hlavně mu řekni, že ač jsem ho nepoznal, již nyní na něj jsem hrdý.“
„On na tebe určitě taky. Bože proč! Proč musel.“
„Nejspíš nechtěl, abych něco vyzradil. Ale nyní je to již jedno, ale – nežeň se za pomstou jako on.“
„Hai.“ Chvíli tam na sebe hleděli a vzpomínali na společné chvíle.
…
„Kdo je tam?“ Zeptala se ostražitě dívka a hleděla do křoví před sebou.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jsi v pořádku? Krvácíš.“
Ty?
…
„Sejdeme se tady zítra ve stejnou chvíli ano?“
„Bude čekat.“ Zahleděl se do jejích očí třpytících se v odpoledním slunci a jejich ústa se spojila. Líbali se něžně, ale pocity a vášeň z nich čišela do všech stran. Jednou rukou jí chytil kolem pasu a druhou jí zajel do vlasu. Ona ho chytila kolem hlavy a oba se nechali unášet společnou láskou.
…
Přitáhla si ho k sobě blíž a vášnivě spojila jejich rty. Líbali se a on ji lehce položil na deku vystlanou v jejich tajné jeskyni. Jeho ruka se stáhla dolů a poté pomalu začala nadzvedat její tričko. Oba dva se po chvíli nechali unášet pocity vzrušení a opojná smyslnost těchto chvil trvala hodiny a hodiny.
…
„Co se stalo? Děje se něco, zjistili to?“
„Ne to ne, tohle je dobrá zpráva. Víš, vadilo by ti přibrat k našemu tajnému spolku jednu osobu navíc?“
„He, a koho?“ Přistoupila blíže k němu a jeho ruce položila na své bříško.
„Tvoje děťátko.“ Koukal na ni jak na zjevení a po chvíli ji začal točit dokola a jásat radostí. Oba dva se společně smáli a za pár minut spolu opět leželi ve své skrýši a vzájemně se laskali.
„My budeme mít děťátko.“ Spokojeně se usmál a políbil svoji lásku na ústa.
…
Tohle všechno bylo pryč. Úžasná přítomnost a budoucnost plná lásky, se roztříštila na miliony střípků v jeden osudový zásah. Nyní zde v pochmurné noci se oba dva vytrhli z těchto vzpomínek a modrovlasý muž se již neovládl a nechal stéct po své tváři lesklé slzy.
„Miluji tě, jako nikoho na světě a vždycky budeš ten jediný.“
„Ty jsi přinesla do mého života světlo, které ani nyní neuhasne. Miluji tě.“ Po těchto slovech se k sobě naklonili a naposledy se políbili. Bylo to jako tenkrát, kdy jejich vztah vzplanul a oheň lásky se rozhořel na plno. Ten nyní pohasínal a muž, který do něj do nynějška přikládal, složil své ruce bezvládně k zemi.
Zemřel.
Dívka vykřikla z plných plic a sténala nad tělem své zesnulé polovičky. Věděla, že to již nebude jako dřív, všechno skončilo, krom toho malého světélka rostoucího v jejím těle. Budu vás milovat už navždy.
…
„Mámí, nevíš, kde mám tašku do školy? Včera jsem ji měl připravenou, ale teď ji nemůžu najít.“
„Zlato, myslíš tohle?“ na prstech jí klimbala střední taška a malý klučina se k ní radostně rozeběhl.
„Arigato.“
„Pojď sem. Ať už ti ve škole budou říkat cokoliv na tvé vlasy či tvá ústa, nenech se vyvést z míry. Víš co jim na to říct.“
„Hai, že můj tatínek by na mě byl hrdý a že se za sebe nikdy nebudu stydět, protože můj táta byl hrdina, co ochránil moji maminku.“
„Ach zlatíčko.“ Pevně jej objala a oba se vydali k Akademii.
…
„Ahoj mami.“
„Dobře se uč Mizukari.“ Zamávala naposledy svému synovi, který se radostně rozeběhl do školy.
Tvůj syn je po tobě, Suigetsu.
Jsem šťastný za vás oba, Sakuro.