Romantika

„Co tady děláte?“ zeptal se zmatený Naruto.
„Chceme ti pomoct.“ odpověděla Kushina.
„A s čím?“
„S tím, aby si neumřel ty baka!“ zakřičela Kushina, co dostala nejspíše záchvat.
„COŽE?! Já jsem mrtvý?!“ křičel Naruto ze všech sil.
„Konečně ti to došlo!“ přidal se klidně Minato.
„Ale jak to?!“
„Copak si to nepamatuješ Naruto?“ řekl Minato, který mu to chtěl připomenout.
„A co bych měl?“
„To, že si zachránil Sakuru a obětoval ses! Teď my pomůžeme tobě!“ zakřičela znovu naštvaná Kushina.

Ráno pri raňajkách na mňa čakal otec, čo bolo zvykom, keď som išiel niekam na misiu.
Vstal si predo mňa a spustil: „Som rád, že si sa vrátil domov, a že si sa stal tak skvelým ninjom. Som neskutočne hrdý na to, že ti to môžem oznámiť práve ja.“ Podal mi obálku, ktorú som veľmi rýchlo otvoril. Moja žiadosť do Anbu bola prijatá a nástup je hneď, ako sa vrátim z najbližšej misie. Nevedel som, čo povedať. Všetko, o čo som sa snažil, sa plnilo rýchlo, a po včerajšku mám dojem, že až príliš rýchlo...

Úvod

Mír mezi vesnicemi trval už nějakou dobu. Z toho důvodu bylo den ode dne míň a míň misí. Nováčci přestávali mít možnost pořádně potrénovat své techniky a získávat zkušenosti z bojů. Konoha proto zavedla dvě nové školy, které se zaměřovali právě na takové lidi. Jedna z nich dokonce dokáže žáky kompletně připravit na chuuninské skoužky. Bohužel tato škola je zároveň placená.

1

„Sakura,“ povedal Sasuke namiesto pozdravu a znel dosť znudene, „čo tu chceš?“
Sakuru Sasukeho chladný prístup nezaskočil ani neprekvapil. Iba sa naňho usmiala a povedala: „Doniesla som ti večeru,“ a pozdvihla tašku, aby ju videl.
„Už som jedol,“ odbil ju a dúfal, že sa otočí a pôjde.

Musím to stihnúť! Nemôže zomrieť, nemôže sa mu nič stať! Naruto! – ozýval sa môj hlas v hlave a hoci som chcela skríknuť, nemohla som. Hoci som otvárala ústa, žiadny zvuk z neho nevyšiel. A môj beh? Akoby som stála na mieste a nemohla sa dostať na miesto, kde sa odohrávala tá hrôza. Počula som ako kričí moje meno, ale nevolal ma k sebe. Kričal aby som utiekla, aby som tam nešla, aby som sa zachránila. A ja?

„Pardon, že jdu pozdě!“ hlásila příchozí Tsunade.
„V pořádku, Hokage-sama,“ vrátila ji Hitomi mile, „Tak můžeme začít?“
„Ovšem!“
„Dobrá… tak, co mám dělat?“ tázala se brunetka trochu zmateně.
„Říkala jsi, že je neumíš vyvolat, že?“ podala kontrolní otázku Tsunade a Hitomi souhlasně přikývla.
„Tak začneme asi tím, že se budeme snažit tě to naučit. Myslím, že jinak se z místa nepohneme,“ opáčila blondýnka a při poslední větě se trochu uchechtla.

Seděl opřený o parapet, hlavu opřenou v rukách, dveře otevřené. Dlouhé sametové vlasy mu spadaly do obličeje. Ze snění ho probudil až zvuk kroků.

Prošla kolem mého pokoje, skoro nahá, jen v ručníku. Usmála se, když si mě všimla, ale šla dál. Na tváři se mi objevil drobný ruměnec.

Jak je krásná.

Byl klidný letní den. Obloha téměř bez mráčku, ptáčci zpívali a ve Vesnici skryté v Listí to žilo. Všichni si užívali krásného počasí podle svého.
Mladé dívky obíhaly tržiště, děti se honily po ulicích, starší ženy probíraly nějaké ty „důležité“ věci a muži seděli u sklenky saké a stěžovali si, jak mají strašný život a jak je jejich ženy tyranizují.
Ale výjimka potvrzuje pravidlo a tomhle světě jsou tou výjimkou dvě mladé ženy, které si na louce nedaleko Konohy uspořádaly piknik.

Na druhý den se Naruto cítil jako znovuzrozen a šli opět na louku.
„Hinata, teď budu chvíli trénovat sám.“
„Dobrá, tak já se jdu projít.“
Naruto začal házet Rasengany do stromů a Hinata šla směrem k řece. Po cestě sbírala květy. Našla jednu, kterou nikdy předtím neviděla. Vyzírala jako veliká lilie, ale lupeny měli červené tečky. Byla tak krásna, že ji prostě Hinata musela odtrhnout. Když ji odtrhla, vylítli z ní malé částečky pilu, až si musela Hinata kýchnout. Při tom jí to hodilo dozadu. Když se probudila, už ji Naruto hledal.

Vrčanie.

Kyuubi otvoril oči. Krvavé dúhovky plápolali v tme ako pár pekelných sviecí. Jeho väzenie bolo ponorené v tichu a samote.
Čas tam už dávno zastal. Deň či noc, na tom viac nezáležalo.
Čo za muky, čo za strašné muky! Chvosty mal stiahnuté ťažkými reťazami, laby prikované k zemi. Cítil, ako sa mu chladný, zhrdzavený kov zarezával pod kožu. A čo viac, jeho beztak prázdny výhľad tienili vysoké mreže.

"Kdo je?" zeptal se Naruto.
"To jsem já." řekla Sakura.
"Sa-Sakura-chan?"
"Můžu dále?" zeptala se Sakura."
Jasně, jen počkej, obléknu si tričko. Můžeš!"
"Promiň, že tě otravuju, ale v mém pokoji nefunguje topení a je tam strašná zima, mohla bych tu přespat?"
"Ano dobře! Zahraj si na nevinnou." řekla VS.
"Sklapni!"
"J-jasně, že můžeš, Sakuro. Ale mám jen jednu postel." vykoktal Naruto ze sebe.
"To nějak zvládneme." usmála se Sakura.

„Myslím, že už to chápu,“ pronesla Hitomi zamyšleně.
„Fakt? Povídej,“ vybízela ji spolusedící fialovovláska.
„Koukej… Ten obrázek bude nejspíš znamenat, že máme vypustit ptáky. A když se na to zadíváš, tak je tam hodně hesel spojených s ptáky, takže všechno takové vyškrtnem,“ vysvětlila a vzala, kdoví odkud, do ruky tužku, načež se pustila bez Ayaniného dovolení do práce.
Jakmile byla hotová, předala ji onen papírek.
Ayano se na něj zamyšleně podívala a poté se pustila do čtení.

Jednoho letního poslala Tsunade "úžasný" Tým 7 do budovy kage. Všichni už tušili, že to bude nějaká mise a že Naruto bude celou dobu otravovat. A najednou to vše začalo...

"Tato mise je typu S. Úkolem je přivézt zpět čtyři lidi z ANBU, kteří se ztratili na velmi důležité misi." řekla Tsunade-sama.
"A na jaké misi to bylo přesně?" zeptala se Sakura.
"To vám nemůžu říct, ale nepočítejte s tím, že je akorát přivedete zpět. Cestou narazíte na spoustu uprchlých shinobi."

„Ty –“
„Ano jsem to já.“
„Shizune!“ rozeběhla se proti své přítelkyni a spustil se společný boj. Ksakru, proč jen musí být tak dobrá!
„Shizune, proč seš na jejich straně, co ti udělali!“
„Já se k nim přidala dobrovolně.“
„To ti nevěřím!“ Tsunade v jednu chvíli zasadila rozhodující ránu tak, aby ji omráčila, ale nezabila. Chtějí do našich srdcí zanést strach. Je to jako s Obitem a Nagatem. Zavolala dva ninji, kteří jí pomohli s nehybným tělem do nemocnice.

V miestnosti sa ozvali tiché kroky. Mladý muž, skoro chlapec, pristúpil k nízkemu mahagónovému stolíku a opatrne naň položil kus porcelánu. Para, stúpajúca z horúcej šálky čaju, sa divoko zvlnila a muž uprel zrak na mĺkvu postavu stojacu pri okne.
Hiashi stál hrdo vystretý, ruky schované v širokých rukávoch. Denné svetlo sa odrážalo od jeho tváre, no jeho zrak tápal v tme.
,,Cítite sa už lepšie?“ opýtal sa Tadao, Hiashiho verný spoločník.
Hiashi mlčal.
Tadao stisol pery, načo si všimol žltkastý kus papiera položený kúsok od šálky.

O dva dni se konal pohřeb. Jako naschvál se rozpršelo. Na cintorínu se sešla veliká hromada lidí. Celý klan Hyuuga stál v předních řadách. Loučili se s vůdcem, který jim mnohé přinesl. Úplně vepředu stáli čtyři osoby s dlouhými černými vlasy. Mladý vůdce Konohy čítal z černé knihy. Nemyslel, že tuto jeho povinnost bude muset tak skoro v jeho vládě podniknout. Když odříkal potřebná slova, vyzval všechny, či nechtějí povědět o zesnulém pár slov. Určitě chtěl každý něco říct, ale slova se ujala Hanabi.

„Ďakujem za všetko, Naruto.“ Povedal otec. Dovečerali sme a pomaly sme sa začali lúčiť.
„Aj ja, Hiashi. Neviem, koľko sa zdržím, ale dám ti vedieť.“ Usmial sa Naruto.
„Dcérka, príď ma ešte pozrieť.“ Prikývla som a objala som otca aj Hanabi.
„Prajem dobrú noc a Hanabi, potom keď budeš chcieť prepašovať do svojej izby chlapca, rob to nenápadnejšie.“ Žmurkol na ňu Naruto. Začervenala sa. Hiashi sa na ňu pozrel so šokujúcom pohľadom.
„Žiadneho chlapca nemám. A mohol by si ma prestať škádliť. Už nie som malé dievčatko.“

Dotiahol ju do akejsi miestnosti a zaplesol za nimi dvere. Zvuk vŕzgajúcich pántov trhal Sakure uši.
„Sadaj!“ rozkázal.
Vystrašene sa rozhliadla. Jej očiam chvíľu trvalo, kým si zvykli na náhle prítmie. Horela tu totiž iba jediná malá sviečka, položená na nočnom stolíku. Hneď vedľa stála úzka posteľ. Okrem týchto skromných kusov nábytku sa v miestnosti nič nenachádzalo. Bola chladná.
Ako on, napadlo jej. „Čia je to izba? Tvoja?“
„Sadni si!“ zopakoval. Tentoraz ráznejšie.

019 – Lotosový květ
Rychle se otočila za hlasem, ale v rohu viděla jen tmavou siluetu.
„K-kdo jsi?“ zeptala se roztřeseně a snažila se na tu osobu zaostřit, ale nedařilo se jí to – byla tam moc velká tma.
„Však to sama poznáš,“ řekl neznámý a z jeho hlasu šlo poznat, že se usmívá.
„Kdo jsi?“ zeptala se Hinata znovu a tentokrát pevněji. Vystoupil ze stínů a odhalil svou tvář. Šedé vlasy s ofinou a vzadu v culíku, brýle s kulatými obroučkami, černé oči a na čele čelenka se znakem Zvučné.
„T-ty jsi... Já tě znám!“ zajíkla se.