Romantika

„Vítám vás tady.“ řekl Starší na úvod a potom nekompromisně dodal: „Ale přejděme rovnou k věci. Náš největší problém teď je, kdo pojede do Kamenné jakožto velvyslanec.“
V sále se ovšem jen rozhostilo ticho a tak musel Starší prohlásit: „Má někdo nějaké návrhy?“
Ovšem ani teď se nikdo neozval a tak se slova chopil Baki: „Myslím, že by bylo vhodné, kdyby jsme se alespoň shodli na nějakých základních kritériích.“

Bloudil sídlem onoho slizkého ninji. Sotva se dokázal udržet na nohou. Co krok, to na zem ukáplo pár kapek krve z jeho tělesných zranění. Byl totálně zřízený. Za sebou vláčel ohromný meč, jež dělal rámus, jelikož ho tahal po zemi. Bylo divu, že se nezačal zarývat.
Klopýtl až téměř upadl. Sykl bolestí, ale na nohou se dokázal udržet, ač ho to stálo hodně zbylých sil. Poté opět pokračoval v cestě, vstříc nepříteli.

„Tak to jsem ráda, protože mě požádal, abychom vás nechali sami.“ Tohle Naruto udělal? pomyslela jsem si. „Ale,“ řekla jsem, „ proč?“
„Jak to myslíš proč?“ divila se Sakura.
„Proč?“ odvětila jsem, „protože vždycky miloval tebe.“

Sakura se na mě chvíli koukala. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejích očích viděla bolest? Po chvíli se na mě smutně usmála a řekla: „To není už delší dobu tak docela pravda. Trávil se mnou veškerý svůj čas, protože jsme v jednom týmu, známe se hodně dlouho a spojoval nás slib co mi kdysi dal.“
Sasuke, pomyslela jsem si.
„Proto si asi ani neuvědomil, že mě dávno nemiluje. Měl mě pořád rád, ale jinak. Hodně jsem mu ublížila a to nemluvím o tom, co se stalo v zemi Železa. Proto teď chci, aby byl šťastný. Zaslouží si to. A jsem si jistá, že s tebou bude.“
Chvíli jsem na ni zamyšleně hleděla. Vypadala, že si něco vyčítá a zároveň mluvila s takovým zvláštním výrazem, který jsem si nedokázala zařadit.

[i]Už zase… Hraju si s rodiči během svých sedmých narozenin, když najednou uslyšíme rány. Zmateně se podívám na mámu, ale ta mě už táhne do tajné hodně malé místnůstky ve stěně a říká mi, ať jsem potichu, stejně jako když má přijít návštěva, nikdo kromě rodičů o mně totiž nesmí vědět, nevím proč. Krčím se ve tmě a malou škvírou se dívám ven. Někdo vyrazí dveře, po chvíli už vnímám jen krev, všude je jenom krev.

Sasuke práve objednával jedlo, keď prichádzal jeho blonďavý kamarát.
„No kde si bol?“ spýtal sa Shikamaru a odpil si z nápoja pred sebou.
„Cestou som ešte zašiel na ramen,“ odpovedal blonďáčik a objednal si to isté.
„Vravím ti, že ťa balí,“ povedal Sasuke mladému členovi klanu Nara, ktorý sa tváril pochybovačne.
„Tiež si myslím,“ pridal sa Neji.
„O čom sa bavíte?“ spýtal sa Naruto.
„Ale... Nášho lenivca balila tá Gaarova sestra... neviem ako sa to volá...“

Ráno se Naruto vzbudil, podíval se na hodinky, které hlásily 8:35. Ještě ježatější, než obvykle se posadil a chvilku zíral do blba. Pak si všiml, že není v pokoji sám. Vedle něj tiše oddechovala Hinata.
„Budu si muset začít pomalu zvykat.“ Pomyslel si Naruto a usmál se. Pohladil Hinatu po vlasech, ale všiml si divné, černé šmouhy za dveřmi. Opatrně vylezl z postele, trošku vrávoral a došel ke dveřím. Tanma jen cosi připravoval, lítal sem a tam v bílém tričku s dlouhými rukávy a tygřím motivem a tmavomodrých až černých riflích.

Naruto vyrazil z nemocnice a hnal se k sídlu. Nevěděl, jestli tam Hinatin otec pořád ještě leží, nebo už nabyl vědomí, ale Sakura měla pravdu. Musel se omluvit. Bude mi vůbec schopný odpustit? přemítal. Předtím než jsem ho praštil možná… ale teď? Dorazil na místo. Opět soustředil čakru do chodidel a vyběhl po zdi do Hinatina pokoje.

Pomalu otevřela oči. Cítila se velmi zesláblá. Rozhlédla se kolem. "Kde to jsem?!" Nacházela se v místnosti, kde byli postele, všechno bylo bílé. Po pár minutách jí to došlo.
Jsem v nemocnici! Ale jak jsem se sem dostala a proč vlastně? Poslední co si pamatuji je, že stojím na stromě a pak...
V okně nemocničního pokoje se někdo objevil.
"Můj tým tě našel a odnesl do nemocnice. Spadla jsi z pořádné výšky. Byla jsi pár dní mimo. Ehm..Cos tam vůbec dělala?"Neviděls ji deset let a tohle je jediné na co se zmůžeš?! Kakashi prober se!

Milujem ťa, si moja láska,
milujem ťa, ty moja nežná kráska.
Tvoje veľké oči sú ako slniečka,
svietia tam, kadiaľ pozriem sa.

Milujem vôňu tvojich vlasov,
milujem, keď ťa vidím,
porovnávam ťa so sedmikráskou,
no vôbec nevidím chyby.

Láska bolo pre mňa slovo neznáme,
no vždy som ťa pokladal za kvet agáve.
Si pre mňa ako môj malý anjel,
bez krídel a bez zbrane.

Nežná, krehká, celá ty,
Hinata, bola si pre mňa vždy,
ako anjel jasný, nie vždy šťastný,
ale predsa taký krásny.

Pre mňa si dokonalá,
ty moja nežná kráska,

„Nevrátim sa? Ešte stále mám čas! Ach, prečo si osud vybral práve mňa?“ hovoril si v mysli Sunohara kráčajúc po širokej prašnej ceste do nekonečnej diaľky smerom do Zeme Ohňa. Do Konohy. Ako vždy mu spoločnosť robil Rami, ktorý sa rozhodol prehovoriť so svojím pánom. Rami nikdy nemal rád ticho. Rád na seba pútal pozornosť ostatných ľudí. A tak začal: „Ako dlho nám ešte potrvá cesta do Listovej, pane?“
„Netuším.“ odvetil Sunohara.
„Nechcete sa vrátiť?“
„Nie!“
„Skutočne?“ zrazu nastalo veľké ticho.
„Pane?“
„Nie.“

Dlho som rozmýšľal nad tým, ako byť silnejší. Odkedy mi dal Itachi jedného zo svojich havranov... Uvažujem nad tým, že by som získal rinnegan. Avšak už nežije nikto, kto by mi povedal, ako na to. Nagato je mŕtvy. Tobiho nerátam. Viem, že tie oči môžem získať.

Uběhla hodina, pak dvě a možná ještě víc než se slunce pomalu začalo dotýkat země.
„Nezastavíme se na chvíli Aneko? Už se stmívá a potřebuješ si odpočnout.“ Mezi větami zpomaloval, až donutil Aneko zastavit. Otočila se k němu čelem. Dýchala velmi rychle. Pomalu přikývla a začala zpomalovat svůj dech.
„Kousek od nás je malá jeskyně, půjdeme tam.“ Znovu se otočila tentokrát k zapadajícímu slunci.
„Jak se v té pustině dokážeš vůbec zorientovat?“ Žasl Kyuubi nad jejím orientačním smyslem.

„Konečně jste přišli! Kde je Akamaru?“ ptal se hned Kiba.
„Vlastně ani nevíme, kvůli Narutovi jsme sem museli vtrhnout bez jakéhokoliv plánu.“
„Sakra!“ zaklel Kiba. Měl o svého bílého přítele strach a neměl z toho vůbec dobrý pocit.

"Ale no tak," přerušil Nejiho hlas tok dívčiných myšlenek, "přeci na to musíš mít nějaký názor..."
Na chvíli se odmlčel, než dořekl to, co měl zjevně celý den na mysli.
"...Neko."
To jméno zůstalo viset ve vzduchu ještě pár minut...
...než nakonec zaniklo ve zvuku blížících se kroků.

Stál tam dál a koukal do les, kde před málo okamžiky zmizela jediní člověk v jeho životě. Ten pocit samoty, který ho svíral, byl pro něj zcela nový. Sám nedokázal samotu definovat, nikdy ho nevlastní kůži pocítil. Důležitější v tuhle chvíli než zkoumat tento pocit bylo, vymyslet co bude dál. Nemohl se vrátit do domu, která obýval. Určitě ho prohlížela policie po incidentu ve škole. Ale kam teď?

Čas ubehol rýchlo a prišiel deň D. Posledný týždeň Pein organizoval obrovské zbrojenie. Toľko zbraní po kope Nana snáď ešte ani nevidela. Zbrane pre miliónovú armádu – to je už čo povedať.
Najviac ju však znepokojilo to, že Zera Pein nechal v rukách Konan. Vraj má ostať v sídle. Nevedela, prečo ju v tých bojoch chce silou mocou. Vlastne aj hej, len v tom mala zmätok, lebo jej k tomu nič nepovedal.
„Si nejaká nepokojná.“ privravel sa jej Kakuzu.

[center]Nemôžem sa na to dívať,
vraj tu spolu budú bývať!
Upokojiť ma má správa,

Leží na palouku, v měkké hřejivé trávě, hledí na temné nebe prozářené hvězdami a přemýšlí o životě. Přemýšlí o svých blízkých a o všech, kteří jí vstoupili do života. Každý z nich změnil její život. Někteří více, někteří méně, ale podíleli se na něm všichni.

Ten den začínal úplně obyčejně, probudil jsem se brzy ráno, nasnídal se a převlékl z pyžama do svého pracovního oblečení. Potom už jsem zamířil do své kanceláře Hokageho. Ano, můj sen se splnil, před dvěma lety mě zvolili Hokagem. Od té doby každý můj den a skoro každá volná chvíle patřily vesnici, práce jsem měl až nad hlavu, mnohem víc, než jsem si myslel. Dosáhl jsem uskutečnění mého snu, vesnice mě uznávala. Někteří starší sice ze začátku reptali, že jsem příliš mladý, abych byl Hokagem.