Romantika
Byl časný podvečer slunce již pomalu zapadalo, za pár hodin nadejde tmavá tajemná noc. Vítr pofukoval všude kolem a jemné kapky deště padali na zem všude kolem. Každý byl už v pohodlý domova, jen já sem stále zůstávala venku. Právě jsem se vracela z mise.
Je 23. prosinec a na Konohu se snáší sníh. Většina obyvatel je už doma u svých rodin, jen jeden muž stále pracuje. Urostlí muž sedí v pracovně Hokageho a čte hlášení. Konečně se dostane na poslední stránku. Poté položí dokument na stůl a zvedne se. Nasadí si svůj červeno/bílí Hokagžský klobouk a se zábleskem žlutého světla zmizí. O pár vteřin stojí už před dveřmi velkého domu. Vejde a zavře za sebou. Vtom se k němu přiřítí dva desetiletí chlapci.
[left] Byla zima. Na Konohu se snášely sněhové vločky a v ulice byly vyzdobeny mnoho krásnými ozdobami. Téměř všichni byly doma u svých rodin, téměř. Jedna tmavovlasá dívenka si vyšla ven zabruslit na zmrzlý rybník. Hin si brouzdala sem a tam a nic jí netrápilo, byla svobodná. Malé vločky jí padaly do vlasů a její ladné otočky a skoky by jí mohl leckdo závidět. Prostě tyhle chvíle Hin milovala. Hlavně se jí na tom líbilo že může v klidu přemýšlet. O sobě a taky Narutovi.
Prošla jsem drátěnou brankou rovnou na cvičiště. Bylo to jedno z mnoha míst, kde se setkávali noví studenti se svými sensei. Stejně jako dalších osmnáct spolužáků, jsem odmaturovala. Od doby, kdy Tsunade změnila pravidla Akademie, vycházeli všichni až ve čtrnácti letech. Bylo to lepší. Už jsme měli všichni nějaké zkušenosti a to se počítalo. Šlapala jsem po udusané hlíně, která nesla známky mnohých tréninků. Blížila jsem se k místu, kde se náš tým měl poprvé setkat. Ve stínu stromu jsem spatřila dva své bývalé spolužáky.
Shikamaru zavřel oči a nervózně se převrátil na posteli. V tomhle pokoji se cítil tak strašně stísněný, všechno tu na něj padalo. Ráno neustále někam běhal, být osobním strážcem ho vysilovalo. A když už se naskytla volná chvilka, ta bláznivá blondýna si na něj pokaždé něco vymyslela.
Ráno vstal a začal se věnovat ranní očistě. Přitom na chvíli přivřel oči a na mysli mu vytanula vzpomínka na včerejší polibek. Uchechtl se. Kdyby na ni uhodil, musela by přiznat, že se jí to líbilo.
.
Suna
Naruto se nevěřícně dívá na Sasukeho, i když mu Sakura vyhrnuje rukáv a ošetřuje popálenou ruku od výboje Kyuubiny chakry.
"Buď jsem se zbláznil nebo se zbláznil tenhle svět, co tu sakra děláš, Sasuke!" vyjede na Sasukeho Naruto.
Sasuke se jen ušklíbne.
Něco se mi tu nezdálo...
Sakuře se dělalo zle. Narutovo chování se jí ani za mák nelíbilo. Litovala Dennu, ale to, co si vyslechla od Naruta jí taky zrovna příjemné nepřišlo. Naruto pomohl Denně a postavil ji vedle Sakury. Ta už byla poučena, tak rychle chytla Dennu za zápěstí. Den bolestivě sykla, ale neřekla ani slovo, jen napjatě čekala, co bude dál.
„Dobré ránko Naruto,“ prebudila ho bozkom.
„ZZZzzz“
Hinata sa usmiala a pobozkala ho ešte raz.
„ZZZzzz“
„Hmmm. Asi mu niekto včera podsunul uspávadlo, tak to skúsim ešte posledný raz,“ uvažovala nahlas.
Pobozkala ho, schmatol ju a pritiahol k sebe do postele.
„Prečo si vstala tak skoro? Samému mi tu bolo smutno,“ vrátil jej bozk.
„Veď je to len polhodinka kým som pripravila raňajky,“ bránila sa a nežnosť mu oplatila.
„Ale pre mňa je to veľa,“ nedal sa odradiť.
„Nestálo to za prebudenie?“
„Noo...“ váhal.
„Všichni v pořádku?“ ozval se udýchaný, ale šťastný Minato.
Pokývali na souhlas. Jen s čím nepočítal bylo to, že mu Velectěná uštědří pořádnou facku. Málem mu odlétla hlava.
„Za co?“ celkem zbytečně se zeptal. Mnul si poraněné místo.
„Ty se ptáš za co? Za co? Vždyť jsi zabil několik tisíc lidí! Nejsi nic než sprostý vrah!“ Velectěná se rozhodla, že již mlčet nebude.
„Velectěná-matko, vy to nechápete! Minato nás zachránil. Mayu a jeho podřízení chystali naši popravu!“ vypadlo z Kushiny.
Opětovné upozornění!! Ode dnešního díle se malinko přiblížíme dějové linii jak mangy, tak anime. Ovšem s menšími obměnami. ;)
Itachi navštívil Sendai.
„Mohu tě vzít za rodinou,“ řekl na uvítanou Itachi své manželce. Těhotenství již značně pokročilo a Sendai věděla, že porod je blízko, proto tuhle návštěvu uvítala.
„To je skvělé,“ rozradostnila se Sendai.
„Tak pojď a už se těším na tvého brášky,“ pronesl Itachi.
„Mě také chybí, ten malý rošťák.“ Svěřila se Sendai.
Itachi otvoril dvere, vošiel do izby a hneď ich aj s vrzgotom zavrel. Otočil sa smerom k posteli, na ktorej spalo ružovo vlasé dievča a potichu prišiel až tesne k nej. Sadol si na stoličku vedľa posteli, ktorá hlasito zavŕzgala. Dúfal, že ju to neprebudilo. Zadíval sa na ňu a pozoroval ju so zatajením dychom. Vyzeralo to tak, že naďalej nerušene spí.
Bola taká nádherná. Krásne ružové vlasy sa jej leskli popri tvári. Nemohol od nej odtrhnúť oči. Nevedel ako dlho ju pozoroval ale zdalo sa mu to ako len sekunda. Vtedy ho niekto zavolal.
Nejdřív spadla jen jedna kapka, snad jako varování pře velkým lijákem. Ale varováním byla jen pro jednu dívku, jednu jedinou, která klečela na kolenou uprostřed velké louky s pusou mírně otevřenou, očima vyděšenýma a rukama spuštěnýma volně podél těla.
„Ano, jsem!“ zahulákal Keichi, který byl evidentně naštván, že byli vyrušeni a ještě to vypadalo, že by chtěl svého synovce spíše zabít než láskyplně přivítat…
„To jsem rád a kdo jsou tihle?“ pokynul ke Kaze a Shimakimu.
„Mám štěstí, ti představit dva nové členy mé jednotky.“ Poznamenal Keichi.
„Těší mě, ale jsem tu z jiného důvodu.“ Neyou nedal na sobě znát nervozitu. Držel se statečně.
Kapitola patnáctá: Velitel
Následujícího rána si Ishidate přivstal, aby se důkladně připravil na nadcházející misi. Jako každé ráno musel nejdříve obstarat pár věcí v domě a na zahradě. Poté se umyl, oblékl a sbalil na cestu. Nikdy si nebral moc věcí, jen to nejdůležitější pro přežití.
Asi za hodinu byl připraven. Ještě sebral ze stolku kytici a vyrazil. Cestou to vzal přes hřbitov, kde odložil kytku a krátce se pomodlil. Dělával to takto pokaždé, když měl čas, nebo když vyrážel mimo vesnici.
Sen
[i]"Itachi!? Kde jsi?!" Hluboký les, tmavý, pustý, jakoby měl čarovnou moc.
Postupuje pomalými kroky, které se s rostoucí zvědavostí a nedočkavostí zvětšovaly a rychlily.
"Itachi!?" Zvolala do temna a ozvěna jejího hlasu postupovala hlouběji. Místo odpovědi uslyšela smích, byl arogantní a zlý a ona poznala komu patří.
"Sasuke?!"...Co se to tady děje.
Pak se ke smíchu přidal další, který se během chvilky změnil z jemného a milého na stejný jako Sasukeův.
Stalo se to asi před pěti lety, ale mně to přijde, jakoby to bylo včera. Byla jsem slabá, nevýřečná, stydlivá, jedním slovem neviditelná. Ale jak jsem zjistila později, přece jen mě někdo viděl. Nebudeme však předbíhat děj.
Všechno začalo na oslavě Sakuřiných narozenin, na kterou jsem ani nevím proč šla. Jako stín jsem vplula mezi již slavící partu, která se usídlila v jedné menší restauraci a která si mě ani pořádně nevšimla.
Tenshi byla moje jediná kamarádka na celém světě. Vždycky se ke mně chovala pěkně, když se rozzlobila, brzy ji to přešlo, smála se a trávila se mnou skoro všechen svůj volný čas. Poprvé v životě jsem cítil ten příjemně teplý pocit, ten, který vám říká, že někomu na vás záleží a že vás nenechá nikdy samotného. Tenshi byla můj strážný anděl, nikdy nedovolila, aby se mi něco stalo, když byla v mé přítomnosti. Nikdy jim nedala ani pěstí nebo něco takového, jen je vydírala. Ani se jich nedotkla.
„To ještě uvidíme!“ bodl se do břicha a zhroutila se. Kvílela bolestí, kterou prožívala. Myslela si, že ji roztrhá na kusy.
Náhle ta bolest ustala. Byla od ní volná. Opět se podívala na svou lásku. Nemohla věřit, že je mrtvý. Jen nehybný hrudník nasvědčoval o opaku.
Už ji zbyla jen nenávist a tu vrhla na jediného člověka. Jestli se dá Hidan považovat za člověka.
