Láska si vybírá jen jednou toho pravého 11

Sen

"Itachi!? Kde jsi?!" Hluboký les, tmavý, pustý, jakoby měl čarovnou moc.
Postupuje pomalými kroky, které se s rostoucí zvědavostí a nedočkavostí zvětšovaly a rychlily.
"Itachi!?" Zvolala do temna a ozvěna jejího hlasu postupovala hlouběji. Místo odpovědi uslyšela smích, byl arogantní a zlý a ona poznala komu patří.
"Sasuke?!"...Co se to tady děje.
Pak se ke smíchu přidal další, který se během chvilky změnil z jemného a milého na stejný jako Sasukeův.
"Itachi!?" Zmocnila se jí panika a nedočkavost zároveň. Rychlý krok se změnil v běh a jemné volání jmen dvou, pro ni nejdůležitějších osob, se změnilo v křik :" ITACHI!?!?...SASUKE!? KDE JSTE!?...OZVĚTE SE!!!!"
Běžela a nevšímala si větví, které ji jako ostré jehličky bodaly do tváří, nevšímala si houkání sov, které se ve tmě neslo jako dlouhý silný oblak. Zakopávala se o spadené větve, o hlínu a kameně, ale bez přestávky, bez dechu běžela k smíchu dvou mladých Uchihů.
Vstoupila do menšího údolí, od kud se smích ozýval a naskytl se jí neuvěřitelný pohled- Itachi se Sasukem v přátelském objetí, smáli se až se za břicha popadali. Pocit štěstí jí zaplavil srdce, do očí se jí nahrnuly malé slzičky štěstí, chtěla se za nimi rozběhnout, chtěla se vplést do jejich objetí, chtěla se smát s nimi jejich tématům. Pak ale uslyšela Itachiho slova :" Zkus to s ní, je skvělá, vážně...Byla to skvělá noc a ne jen jedna." V tom momentě slzičky štěstí a radosti vystřídaly slzy zármutku, zlosti, odporu a hnusu. Rozběhla se k nim se zaťatými pěstmi, chtěla je udeřit vším, co v sobě měla.
"Podívej," řekl se smíchem Sasuke a ukázal posunkem hlavy na Sakuru, " jak je ubohá!" Pak se oba silně zasmáli.
"Nenávidím vás!!!"
"Nenávidím vás!!! OBA!!!" posadila se na postel. Byla noc, temná jako ve snu. Zvedla se, otevřela okno a pozorovala hvězdy. Sama sebe se ptala, jestli ji Itachi opravdu jen využíval, a co vlastně cítí k Sasukemu.
Zafoukal slabý noční vítr a povznesl Sakuře její růžové kadeře do výše. Sledovala hvězdy a hledala odpověď, najednou jedna krásně zářící začala padat k zemi. Chci být s Itachim-pomyslela si s ledovala její pád až za tmavý obzor. Strávila u okna desítky minut, snad jí ovála záře nočních obyvatelů oblohy, jenž dávali pocit falešné spokojenosti, pocit šťastného konce.
"Itachi, pokud to vše byla lež, pokud si opravdu nic necítil....," tvář ji osvěžil horká slza.
"Sasuke...Byl jsi kamarád, proč jsi odešel? Zlomil si nám srdce, Naruto stále hledá a doufá, že tě přemluví....Taky v to doufám."
Nechala čas plynout a unášela se v myšlenkách ještě dlouhou dobu.

Den za dnem se procházela Konohou jako duch, bála se spát. Bála se nočních můr, které byly horší než kdy předtím. Nejedla, jediné, co do sebe dostala bylo ve chvílí s Narutem a Hinatou. Záviděla jim a zároveň jim to přála, byli šťastní a jí tolik chyběl hřejivý dotek Itachiho dlaně.
Jak den za dnem ubíhal, zmocňoval se jí zlý pocit, který jí čím dál, tím více bolestně říkal, že už neuvidí Itachiho, že odejde, nebo už odešel.
Tsunade jí taky dala několik misí, které plnila bez zájmu.

Pokud je tohle láska, co je potom nenávist?-kladla si otázky dnem i probděnou nocí. Pocit samoty mě sžírá, srdce mi umírá a štěstí opouští, tak tohle je ta láska? Ta jen,ž pozvedá skleslé, jenž dává sílu nemohoucím, jenž dává smích smutným??...Tak proč není ta moje taková!?!?

Uběhl měsíc, který Sakuře připadal jak věčnost. Nestarala se o nic, nemohla. Jednou zkoušela léčit zraněnou osobu a její smutek, stesk, strach a nenávist vyvolaly představu Itachiho tváře namísto zraněného. Tvář zakrvácená, tep skoro žádný, ruce se jí roztřepaly, její dech se zastavil a ona nemohla udělat nic. Musela ji nahradit Ino, která byla nedaleko.

Deštivé dny vystřídaly dusno a horko, sluneční paprsky se ztratily za temnými mraky a vítr zesílil. Tyto dny trávila doma, stále více se uzavírala do sebe. Byla vděčná za Itachiho tvář, která se jí v mysli objevila hned, když zavřela oči. „Jsi nic“- Tato věta jí ale onu radost ničila.
Bylo pozdě v noci a přestože se snažila vydržet vzhůru co nejdéle, ospalost ji ovládla a oči se začaly sami od sebe pomalu zavírat.
Ulehla na postel a se slzou v oku usnula.
" Nikdy bych mu nemohl ublížit, nikdy bych nechtěl, aby se mu něco stalo. Je to můj malý bratříček."
Kolem těla jí létal mrak, mrak strachu a bolesti.
"Sakuro,sem vrah, svět mě nenávidí. Mým osudem je být sám a tak i zemřu."
Mrak zmizel a ocitla se v nekončícím temnu, kde se jako píseň nesla Itachiho slova:“ "Miluju tě. Miluju tě Sakuro, strašně, strašně moc. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby si byla odloučena od domova. Nechci, aby si trpěla. Bylo mi předurčeno být sám, svět mě nenávidí, nechci.“
Znova, pořád do kola : " Nikdy bych mu nemohl ublížit, nikdy bych nechtěl, aby se mu něco stalo. Je to můj malý bratříček.".
„Miluju tě. Miluju tě Sakuro, strašně, strašně moc. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby si byla odloučena od domova. Nechci, aby si trpěla. Bylo mi předurčeno být sám, svět mě nenávidí, nechci.“
„ Nikdy bych mu nemohl ublížit, nikdy bych nechtěl, aby se mu něco stalo. Je to můj malý bratříček."
„ Sakuro, miluji tě.“ Pak, najednou všechno utichlo a po dlouhé chvíli se vzduchem nesla jedna jediná věta, která působila jako jed v Sakuřiném srdci :“ Umírám Sakuro, už navždy odcházím….Miluji tě.“Vyskočila zpocená z postele a během chvíle ji ovládla úzkost.
„ Nééé…Co to bylo za sen…To…To ani nebyl sen,“ Vstala a začala se oblékat.
„ Nesmíš zemřít Itachi!! Jdu za tebou, jdu si pro tebe.“
Připravena jako na misi vyšla z domu, tichým, rychlým krokem prošla ulicemi Konohy, opustila vesnici a dala se temnou nocí na cestu.
Jak mile byla v potřebné vzdálenosti, dala se do běhu, do rychlého a silného běhu. Měsíc jí svítil na cestu jako velká lucerna a celou cestu neuslyšela žádný zvuk. Jakoby obyvatelé lesa poznali její strach a nejistotu a nechtěli ji rušit.
I když poslední týdny strávila doma ve strachu a bolesti, síly měla dost, běžela hodiny a hodiny a cesta ubíhala. Ani přesně nevěděla jakým směrem jít, postupovala po matně si vzpomenuté cestě.
Vešla do lesa, v kterém vládlo hrobové ticho, postupovala a zrovna, když chtěla našlápnout na nevelkou, spadenou větev, projela jí tělem bolest, až se jí podlomily nohy. Cítila, jak se jí srdce zastavilo a hořelo, jakoby se jí srdce koupalo ve vřelém oleji.
Co je to za bolest!?...Itachi-Spadávala jí z tváře slza za slzou, nepřemohla ji bolest, která cloumala jejím tělem, ale strach, tak neuvěřitelný strach. Ruce se jí třepaly, tak zatnula pěsti, nohy neposlouchaly, tak je slabým uhozením popohnala k práci, slzy tekly, tak si utřela oči a opět se dala na cestu.
Bolest se zmírnila, ale strach neodešel.
„Tady to znám,“ řekla si tiše a pozorovala les, kterým procházela, „ ale od kud? Proč je mi tak známý?“
Pak jí tělem projela hrůza, lesem se nesl zvuk narážejících kunaiů, slyšela těžké kroky a silné dopady, jako když padne k zemi tělo.
Porozhlédla se a další hrůza jí sebrala dech.
„ Tady to znám,“ o zem se roztříštěly slzy jako křišťál. Můj sen….Tady to znám z mého snu.