Příběh 01 - Kakashi Yomiko

Byl časný podvečer slunce již pomalu zapadalo, za pár hodin nadejde tmavá tajemná noc. Vítr pofukoval všude kolem a jemné kapky deště padali na zem všude kolem. Každý byl už v pohodlý domova, jen já sem stále zůstávala venku. Právě jsem se vracela z mise.

Cítila jsem jak si lehký rozmarný vítr pohrává s mími vlasy . Poddávala jsem se tomu pocitu a nevšímala jsem si že mě mé nohy nesly stále výš na vysokou horu. Když jsem konečně došla až na samé úpatí hory, která ležela nedaleko vesnice schované v listí kde jsem žila samotná bez rodiny.
Shlížela jsem na svoji rodnou vesnici a přemýšlela. Lehký vínek mne pořád doprovázel a já cítila jak se soumrakem narůstá jeho síla. Už to nebyl jen ten malý větřík najednou se změnil v silný nespoutaný vítr. Zavřela jsem oči a vnímala jej . Svystěl kolem mě a mne sezdálo jako by ke mne mluvil, slyšela jsem jednoduchá slova které mluvila v mé hlavě vybízela mne a šeptala:
"Skoč...skoč...poddej se tomu,skoč."
Náhle jsem je poslechla ty podivná slova jež mne nutila skočit. Udělala jsem dva kroky , najednou jsem cítala že nestojím na zemi ale že padám z úpatí hory. Otevřěla jsem oči načež jsem je opět zavřela podemnou byla tma a já jsem věděla že to bude můj konec. Poslední co jsem pocítila byla prudká bolest v nohou a v levém boku. Ten náraz na zem musel být asi tvrdý jelikož bolest, kterou jsem si po chvíli uvědomila byla tak obrovská. Chtěůa jsem vykřiknout ale přes tu bolest to nešlo mé hrdlo bylo tak vprahlé že jsem nevidala ani hlásky. Ještě chvíli jsem jen bezmocně ležela na zemi. Avšak poté se mi mé oči začaly klížit, nejspíš sem ztratila moc krve nebo byl náraz tak silný že jsem ztrácela vědomí...

Najednou sem ucítila znovu tu palčivou bolest na levém boku. Pomalu jsem začínala nabívat vědomí, pokusila jsem se otevřít oči. Obraz v mých očích byl rozmazaný ale lepšil vyostřoval se, po chvili jsem začala rozeznávat to co vydím. Dívala jsem se na dřevěnný stroj, všechno jsem si začínala vybavovat. Takže nejsem mrtvá ale kde to vlastně jsem? Pokusila jsem se posadit ale jakmile jsem to zkusila. Bokem mi projela obrovská palčivá bolest.
"AU...!"vykřikla jsem bolestí, která mě zasáhla.
Najednou jsem si všimla že mám obvázanou ránu na boku a že nejsem ve své výstroji skryté listové. Jsem v nějaké místnosti, je tu tma nemůžu se ani pohnout. Chvili jsem jen mlčky přemýšlela co se to děje? Myšlenky se mi honily jedna za druhou. Bok jsem měla v jednom ohni musela jsem se za něj chytnou, abych tu bolest potlačila jenže jsem zjistila že krvácím a začala jsem zase pomalu panikařit. Při tom jak jsem opět ztrácela dost krve se mi hlava začala pořádně točit. Jenže v tu chvíli sem uslyšela že do budovy ve které jsem ležela zrovna někdo vešel. V mé hlavě se mýsily pocity strachu a úzkosti. Někdo otevřel dveře jakmile ta postava uviděla že opět začánám ztrácet vědomí rozeběhla se k mému lůžku a já jen uslyšela jeho uklidňujíci slova.
"Vydrž,vydrž...!"potom jsem zase propadla v bezvědomí.

Má bolest z nějakého důvodu už nebyla tk velká a krvácení ustalo. Když jsem již dokázala otevřit oči byla místnost osvětlená sluncem. Oči mě trochu boleli z toho svitu ale nakonec si přivikly. Jakmile jsem se otočina na bok který jsem neměla zraněný uzřela jsem ho. Toho který mne zachránil před vykrvácením. Ležel ani ne pár stop ode mne, nejspíš byl hodně vyčerpaný protože se zdálo že usnul. Jeho tvář byla nádherná avšak z půli zahalená tmavou maskou. Když spal vypadal okouzlivě a nádherně jeho stříbrné vlasy nádherně zářily v raním slunci. Měla jsem velikou touhu se dotknot jeho tváře. Pozvedla jsem svou ruku ale náhle mě má bolest zastavila. Rukou mi proběhl mrazivý bolestivý pocit. Ruka mi náhle zamrzla kousek od jejího cíle.
"Ach..." povzdechla jsem si.
Pokusila jsem se ruku znovu pomalu přitáhnout k mému nehybnému tělu. Mé ruce se moc poslouchat nechtělo ale nakonec si dala říct, pomlu třesavě jsem si ji přitáhla zpět. Dlouho jsem ho takto pozorovala.
Najednou otevřel jedno oko, bylo černé a pronikavé tajemné a tak nádherné.
Chvíli jsme se jen mlčky na sebe dívaly. Prohlížel si mě zkoumavě okem, ale potom z ničeho nic se jeho pohled změnil, odtrh svuj zrak ode mě a rychle se sehl vzal si všechny své věci. Rychle vyšel z místnosti zavřel za sebou dveře. Z jeho chování jsem byla vyvedená z míry. Dlouhou chvíli jsem nad ním přemýšlela uběhlo nejspíš již pár hodin.
Dveře se znovu otevřely vešel opět dovnitř, pohledem se mi snažil vyhnout. Přišel až úplně k mému lůžku. Těsně před ním se zastavil, chvíli váhal ale potom si klekl.
"Musím se na tebe podívat jestli se ti ty rány zacelily."řekl klidným zvučným hlasem. Přikývla jsem na souhlas, ikdyž jsem si nebyla úplně vědoma co tím přesně myslí. Pozvedl ruce odkryl deku pod, kterou jsem ležela. Potom svýma ledovýma rukama zajel k mému podbřišku a nadzvedávat můj nátělník. Byla jsem vyděšená co chce dělat ale byla jsem moc slabá na to, abych dokázala odporovat.
A tak jsem jen přimrazeně čekala co bude dál. Dech se mi tajil, a v podbřišku jsem měla cukaví pocit. Chvílemi jsem skoro zapomínala dýchat. Jeho chladné prsty sklouzávaly stále dál.Ovšek náhle se zastavil přesně tak kde končily obvazy, dál nepokračoval zastavil se u začátku mého hrudníku. Bála jsem se nejhoršího ale nakonec se mé předtuchy nevyplnily. Hodně jsem se podivyla, kterýkoli by asi využil příležitosti ale on ne. Byla jsem mu vlastně moc vděčná.
Začal rozdělávat obvazy snažil se aby mne to nebolelo, ovšem když dorazil k mému boku znovu se zarazil jako by přemýšlel jestli to co udělá je správné. Nakonec se odvážil, najednou mi zajel chladivou rukou pod záda. A pomalu mne nadzvedl.
Opět mne zasáhl nepříjemný pocit bezmoci, i kdybych se vzpírala nevysmekla bych se jeho pevnému chladivému sevření . Musela jsem teda přihlížet co se stane. Můj dech se začal zrychlovat. Ale zase mne překvapil byl si plně své převahy jist ale jediné co udělal bylo to že opět začal odmotávat obvazy. Chvíli jsem na něj jen překvapěně hleděla. Po chvíli pohlédl svím okem na mne, hned jej ale odvrátil a pokračoval v práci. Po sléze se konečně dostal ke konci obvazu pomalu jej sundal aby neporušil stehy. Poprvé jsem viděla své rány od toho okamžiku. Nebyl to moc pěkný pohled na muj krvy zohaveny kousek těla. Při té podívané mě zasáhl podivný pocit.
"Proč,proč jsi mne zachránil?" nevydržela jsem již mlčet. Můj hlas zněl chraplavě. Podíval se na mne trochu překvapeně.
"Nemohl jsem tě nechat tam jen ležet a umřít... Také mám ale otázku, proč si skočila z toho úpatí nenapadlo tě že si se mohla zabít? Skoro se ti to povedlo byl sem dost daleko ale videl sem to dobre..."trochu se zasekl díval se na ni vyčítavým pohledem.
Odvrátil se a vytáhl si z brašny nový obvaz.Jednou rukou zavazoval muj poraněný bok.
"Nevím, něco mi uvnitř v hlavě řeklo že mám jít vpřed dál, něco mě nutilo to udělat. Když jsem však oči otevřela už jsem padala..."řekla jsem.
Znovu se na mne podíval z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Náhle mi také došlo.Mlčky sme na sebe chvíli koukaly.
"Je to hotovo" řekl"musím se ještě podívat na tvou nohu."
Pomalu mne zpustil na lůžko svou rukou. Opět odkryl deky ale tentokrat celou. Teprve teď jsem si všimla že jsem jen se spodním prádle a nátělníku. Pocítila jsem chlad na nohou. Moje noha nebyla tak zraněná jako můj bok ale pořád trochu pochroumana.
Váhavě natáhl ruku, jemně se dotkl prsty mojí nohy. Trochu to zastudilo, ale bylo to příjemné. Natáhl i druhou a pomalu chytl mou nohu. To same udělal s první. Opět mě trochu přepadla panika. Naskakovala mi husí kůže.
Jeho ruce mou nohu pomalu zvedly, zkoušel s ní různé cvyky. Má noha se zdála celkem v porádku až na pár velkých modřin. Po chvíli usoudil že má noha je celkem zdravá, ovšem pořád ji ještě úplně nepustil pozoroval ji. Potom pomalu rukou začal přejízdět po mé noze. Mé dýchání se strašně zrychlovalo, co seto se mnou děje? Náhle přestal uvědomil si, co to právě dělá. Náhle přestal odtáhl se.
"Omlouvam se ti."řekl trochu zamyšleně. Najednou rychle vstal a hrnul se ke dveřím.
Muj dech se vracel do normálu. Nevičítala jsem mu nic. Je to podivne ale celkem se mi to i líbylo...

Pomalu se schylovalo k včeru a já jsem jen stále myslela na to ce se stalo.
Uslyšela jsem tiché zaklepání, potom se dverě otevřeli. Vstoupil dovnitř s trochou ostychu. V rukou držel tác s jídlem. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Opravdu se trochu osmělil a přišel blíž.
"Donesl jsem ti nějaké jídlo, potřebuješ nabrat síly."řekl klidně.
"Děkuji ti."řekla jsem vděcná za trochu jídla už je to dlouho jsem nejedla nejspíš. Měla jsem opravdový hlad. Položil tác vedle lůžka a pomalu se už zvedal k odchodu. Rychle jsem ho chytla za ruku, teda spiše tak rychle jak mi to můj stav dovoloval.
"Prosím zůstaň, tedy chci říct pomohl by jsi mi ? prosím..."řekla jsem mu.
Když ucítil můj chabí stisk podíval se na mou ruku a potom na mne. Chvíli se jen tak na mne díval a přemýšlel.
"Tak dobře ale ne moc dlouho."řekl to s vážností v hlase. Potom mi však věnoval zářivý úsměv, i přes jeho masku jsem to poznala. Opět mne opatně uchopil za zády a pomalu mne posadil, rukou mi pořád přidržoval záda. V boku me opět silně zabolelo ale ,když tu byl se mnou ta bolest byla hned snesitelnější. Druhou rukou mi podal tác s myskou rýže a šálkem čaje. Pomalu jsem natáhla ruku a uchytila do ní hůlky, pomalu jsem si nabrala rýže. Rýže chutnala opravdu dobře, už jen z toho důvodu že to bylo jedine jídlo, které jsem za dlouhou dobu jedla. S velkou chutí sem se do ní pustila doslova některé kousky jsem hltala.
"Jake je tvé jméno?"zeptal se zvýdavě když už jsem měla dojezeno.
"Kuchiky Fumiko... a tvé jméno?" odpověděla jsem, připila jsem si čaje, který byl také velice dobrý.
"Hatake Kakashi"odpověděl nepřítomně.
"Tak tedy, děkuji ti za vše Kakashi-kun."usmála jsem se na něj.
Potom jsem odložila tác vedle lůžka, podívala jsem se na něj opět. Naše oči se teď setkaly. Rukou kterou mne přidržoval mě začal jemně hladit po zádech. Ještě dlouhou chvíli jsme na sebe jen mlčky koukaly, potom najednou odvrátil svůj zrak. Pomalu mne uložil zpatky. Rychle se shýbl pro podnos a zase zpěchal pryč ze dveří. Jeho reakce mne trochu zaskočila. Udělala jsem snad něco špatně?
To už se mi ale víčka začaly opět klížit a já jsem brzo díky tomu čaji usnula.

Ráno jsem se probudila brzy jelikož sem byla konoichi byla jsem zvyklá. Dlouhou chvíli jsem si užívala ten klid a pohodu. Najednou mě napadlo dneska bych se mohla pokusit vsát. Podepřela jsem se rukama a pomaličku jsem se posadila. Čekala jsem úmornou bolest ale hlásila se jen malá bolest, která se dala vydržet. Úlevou jsem si oddychla. Ruce se mi stále trochu třásly, ale ne tolik jako včera. Tak jde se na to řekla jsem si v duchu. Pokrčila jsem nohy a podepřela jsem se rukama. Pomaloučku polehoučku to půjde. Chvíli jsem ještě koncentrovala svo sílu do rezechvělých rukou. Tak teď! řekla jsem si a pořádně zabrala. Pomalu jsem se dostávala na své nohy, ještě kousek! Nakonec jsem se dokázala vyškrábat na nohy , které ovšem neměly takovou stabylitu jakou jsem potřebovala. Udělala jsem jeden neohrabaný kachní krok ale škobrtla jsem o roh postela a letěla jsem rovnou na stěnu přede mnou. Zavřela jsem oči a připravovala se na bolest...

Žádná nezvyklá bolest se nedostavila. Já však pouze cítila stisk člověka, který mne držel za hrudník. To mě trochu vyvedlo z míry.
"Tak, měla bys ještě ležet a ne vstávat!", řekl rozzlobeně Kakashi.
Já stále vyvedená z míry jsem se podívala nejdřív na místo kde mě svíral, tohle to bylo trochu ošemetné místo měla jsem ho celkem ráda a byla mu vděčná za to že mě chytil ale zrovna za takové místo...
"Jeej...promin" uvědomil si to teprve teď.Hned si mne přechyt "lépe", za ruce a postavil mě normálně. Otočila jsem se k němu trochu naštvaně ale zároveň okouzleně jak jen to věděl že padá? Když už jsem byla skoro otočena k němu tak si všimla jedné zvláštní věci. Když sem se mu dívala do očí měl je otevřené poprvé obě. První měl normální ale to druhé... je to to co si myslím? druhé oko mu zářilo krvavě čerenou bravou vně měl černé znaky to mohl být jedině Sharingan. Chvíli jsem jen překvapeně zírala na něj a jeho oči.
"Tak můžeš stát to je dobře, musím na pár dní odejít..."řekl posmutnělím hlasem ale zkoušel to na sobě nedávat znát a nic víc.
"Já..Já omlouvam se." sklonila jsem hlavu.
Nic neřekl otočil se a odešel.
"Počkej!" křikla sem.
Mé nohy se opět podlomili a já spadla pekně na zadek. Když byl se mnou cítila sem se jinak, šťastná dokázala jsem vše ale teď jsem cítila jak slábnu.
"Vrať se." špitla jsem prosbičky , nejspíš už do prázdna...
Z oka se mi vyloudila slza, která pomalu padala dolů na podlahu. Po ní jich následovalo snad tisíce dalších,proč sem však pociťovala takovou skleslos? Vždyť ho skoro neznám, ale přesto. Složila jsem se na podlahu a smutněla na konec jsem zase usla na studené podlaze která mi připomínala jeho kůži a jeho dotiky.

Probudila jsem se někdy uprostřed noci. Podlaha byla rozehřátá teplotou mého těla cítila jsem na sobe teplou deku která mne celou zahalila. Mé myšlenky klouzaly k jediné osobě. K osobě která je mi tak cizý jako blízka. Ještě chvíli jsem jen ležela a přemýšlela. Hlavu jsem měla tak těžkou jako nikdy. Pomalu jsem se posadila bolest v boku jsem už dávno necítila. Nejspíš díky tomu čaji měl v sobě nějaké bylinky. Zavřela jsem oči . Zapřela jsem se a zvedla se. Tentokrát to šlo lépe než posledně a i má chůze se zlepšila, prošla jsem se pomalu po pokoji. Pořád trochu nemotorně ale přeci, pomalu jsem došla ke dveřím a otevřela je. Vešla jsem do jiné místnosti byla větší a vybavena jako kuchině. V rohu byl malý stolík se dvěmi židlemi. Na jedné znich jsem poznala své věci-standartní výbava ninju v Konoze. Dokolébala jsem se k židly, vzala jsem si své věci. V četně své katany. Rovnováha se mi znovu vysmykla a já jsem se jen tak tak chytila židle.
"No tak!" rozzlobyla jsem se.
Začnu s tim nejhlavnějším. Vyhrnula jsem si nátělník, ty obvazy musí pryč. Tak jsem si je postupně odmotala jeden za druhým. Když obvazy byly pryč uviděla jsem znovu tu ránu na boku byla už zacelenější a vypadala lépe, když se nepřihlíželo na zaschlou krev ,která tam pořád byla. Na to jsem však nepřihlížela. Všechno mé oblečení bylo od toho pádu potrhané ale ještě drželo. Rychle jsem si oblékla kalhoty,triko,vestu a to nejdůležitělší čelenku se znakem listové.Tu měl každý ninja který složil "maturitní" zkoušku na ninja škole, je to znak toho že jste opravdu dospěly.
Ovázala jsem si s ní své neposlušné, dlouhé, hnědé vlasy. Svůj batoh si sebou vzala také. Musím ho najít a říct mu to, vyšla jsem ven druhými dveřmi které byly v místnosti.
Díky svému zranění jsem nemohla cestovat moc rychle, vlastně jsem nevěděla kam mám jít ale mé nohy mě nesly vdál. Věděla jsem jen to musím jít tam kam on cítila jsem to někde hluboko v sobě.
Tuto noc jsem šla dlouho až do svítání. Potom sem však padla únavou na nejblizší místo. Má noha byla jako těžké břímě. Ještě mi zbily snad nějaké zásoby z předchozí mise. Našla jsem pár sucharů s chutí jsem se do jednoho zakousla. Ještě chvíli jsem tam tak seděla.Potom sem se ztěžka zvedla a šla zase dál. Zbalila jsem si své věci zase zpět do batohu a katanu jsem si vzala do rukou.
Popár hodinách úmorné chúze jsem byla tak unavená, že jsem si musela odpočinout. V hlubokém lese jsem si našla malou mýtinu. Složila jsem si své věci na trávu stále pokrytou rosou a položila si na ně hlavu. Oči se mi opět pomalu začaly klížit až jsem úplně usnula...

Probudil mě proud světla zacházejícího slunce. Zvedla jsem ruku abych zabránila světlu zasáhnout přímo mé oči. Pomalu jsem je otevřela. Byl ještě den. Posadila jsem se a omámeně zírala do lesní krajiny. Postavila jsem se
a vytáhla z batohu suchar, opět jsem si s chutí ukousla. Po tom co jsem se nasitila jsem si nasadila batoh. A rozesešla jsem se zjistila jsem že má chůze je už jako dřív a proto jsem se s radostí rozeběhla. Po pár minutách jsem stále běžela dál a vyhýbala se každému stromu.
Neuběhla ani půl hodinka a už se zdálo že se les zmenšuje a ustupuje. Za nedlouho jsem dorazila na konec lesa. Přímo před sebou jsem viděla velikou majestátní bránu Konohy ...

Konec první části