Můj dárek je tvá krev

Prošla jsem drátěnou brankou rovnou na cvičiště. Bylo to jedno z mnoha míst, kde se setkávali noví studenti se svými sensei. Stejně jako dalších osmnáct spolužáků, jsem odmaturovala. Od doby, kdy Tsunade změnila pravidla Akademie, vycházeli všichni až ve čtrnácti letech. Bylo to lepší. Už jsme měli všichni nějaké zkušenosti a to se počítalo. Šlapala jsem po udusané hlíně, která nesla známky mnohých tréninků. Blížila jsem se k místu, kde se náš tým měl poprvé setkat. Ve stínu stromu jsem spatřila dva své bývalé spolužáky. Usmála jsem se a zamávala jim. Oni mi odpověděli na pozdrav a počkali, než doběhnu až k nim.

„Vítej v týmu!“přivítal mě jeden z nich. Kado, vysoký kluk s černými střapatými vlasy a šibalským úsměvem na tváři.
„Takže tebe nám sem přidali, no teď už zbývá jen sensei,“podotkl Shiro a zahleděl se na hodinky na své ruce.
„Má ještě minutu,“odpověděl s úsměvem.
„Pochybuju, že přijde na čas,“řekl Kado.
Další asi půl minuty sledoval ručičku na hodinkách, zbývalo posledních deset sekund. Pět. Oba chlapci se už zvedali k odchodu, jediná já jsem zůstala sedět. Najednou se zvedl vítr a rozcuchal mi vlasy. Rozvířil prach, který byl na zemi a ten nám zaclonil výhled. Když se opět usadil, stál jsi před námi ty, náš sensei. Pozorně jsme si tě prohlíželi, všichni tři. Ale jen já se při pohledu na tebe červenala.
„Já nikdy nechodím pozdě,“podotkl jsi s úsměvem a natáhl ke mně ruku. Odevzdaně jsem vložila svou dlaň do té tvojí a tys mi pomohl na nohy. Teprve teď jsem pořádně viděla tvou tvář. Ano, znala jsem tě. Celá vesnice tě znala. Byl jsi hrdinou a chloubou Konohy. Nikdy jsem si nemyslela, že budeme přiděleni zrovna tobě.
Konečně jsme stáli naproti tobě, všichni tři tví žáci.
„Výborně, takže můžeme začít s představováním. Kdo chce začít?“zeptal ses. Chtěla jsem to já být ta první, ale nebyla jsem schopna vydat ze sebe kloudné slovo. Nakonec se ozval Kado.
„Začněte vy, Sensei!“křikl rozpustile. Na to, že mu bylo čtrnáct, se občas choval jako dítě, byl věčně drzý a odmlouval. Navíc, všichni tě znali, ale i tak neodolal a muselo být po jeho.
„Dobře, takže,“řekls a prohrábl sis rukou blonďaté vlasy.
„Jmenuji se Uzumaki Naruto. Ode dneška budu vašim senseiem, takže doufám, že si spolu budeme rozumět. Je mi devatenáct let a moje hodnost je Jounin. Mým snem je stát se Hokagem no a moje koníčky…,“odmlčel ses a vypadalo to, že přemýšlíš. Pak se znova nadechl a pokračoval.
„Moje koníčky jsou trénování a pojídání ramenu,“usmál jses doširoka. To nás všechny donutilo rozesmát se. Nakonec si rukou pokynul Kadovi, aby se představil. Pak došlo i na mě. Byla jsem jako poslední, ale nevadilo mi to. Uvědomila jsem si, že teď mám daleko více času, rozmyslet si, co říkat. Když Shiro dopověděl, všechny zraky se obrátily na mě. Pohledem jsem hypnotizovala nehty u nohou, nakonec jsem vzhlédla a dala se do vyprávění.

„Jmenuji se Natsuki. Je mi čtrnáct a jsem gennin. Moje koníčky jsou pozorování hvězd a čtení a mým snem je pocítit zázrak,“řekla jsem tiše. Oba dva chlapci si mě chvíli prohlíželi. Nakonec jsem se odvážila podívat se ti do očí. Pozoroval si mě a já měla pocit, jakoby si mi viděl až na dno mé duše. Díval ses na mě jinak, než na ně. A já tehdy nevěděla, co všechno se změní, nevěděla jsem, že to všechno změníš ty!

Stal se z nás sehraný tým. Plnili jsme těžké mise, takové, které nás učily, jak důležité je přátelství a oddanost. To tys nás to učil, protože si věděl, jaká je bolest, přijít o své přátele. Teď jsme byli tvými přáteli my a poutala nás zvláštní pouta. Ovšem, jen ta přátelská. Zlepšovali jsme se, rostli a sílili.

V den Kadových sedmnáctých narozenin, dostal nabídku přejít k ANBU a on ji přijal. Přišli jsme o Kada, skvělého chunnina. Ale nebyl to konec, brzy přišla i nabídka pro mě i Shira. On bez váhání přijal, ale já se nemohla rozhodnout. Kdybych se stala ANBU, přišla bych o tebe, a to jsem nechtěla. Nechtěl si mi bránit, nikomu z nás, ale ten pocit v srdci byl silnější než já. Zůstala jsem. Stali se z nás rovnocenní týmoví partneři, plnili jsme mise jen ve dvou. Dozvěděla jsem se o tobě mnohem více. Čím více jsem věděla, tím více jsem po tobě toužila. Po tvém obětí, po tvých rtech. Tys byl pro mě něco posvátného. Proč posvátného? Všechny starší dívky ve vesnici se kolem tebe motaly. Tajně doufaly, stejně jako já. Ale tys zůstával většinou chladný. S dívkou jsem tě viděla jen jednou a to jsem se málem neovládla žárlivostí. Přirostla jsem k tobě a nemohla se od tebe odpoutat.

Vzpomínám si živě na ten den. Byly to moje sedmnácté narozeniny. Nic se neměnilo, pořád jsi byl starší, krásnější, ale jen kamarád. Měli jsme nějakou jednoduchou misi, kterou jsme během jednoho dne splnili. Udivilo mě, že jsi mi nepopřál, prostě nic. Bývalo to tak pokaždé, když měl někdo z týmu narozeniny. Vždycky jsme si přáli a dávali drobné dárky, ale tentokrát nic. Mávla jsem rukou, možná jsi zapomněl, byl si hodně vytížený. Slunce nám zapadalo za zády, když jsme se vraceli branou do Konohy. Už jsem se chtěla loučit, ty jsi mě však zabrzdil.
„Ještě jsem ti nepopřál, nechtěla bys zajít do Ichiraku na narozeninovou večeři?“usmál ses nesměle. Takového jsem tě neznala. Když jsme ještě byli týmem v plném počtu, pravidelně jsme tam oslavovali narozeniny a díky tobě jsme byli všichni na ramenu téměř závislí. S úsměvem jsem přikývla. Domluvili jsme se za půl hodiny, před restaurací. Rychle jsem doběhla domů, osprchovala se a oblékla jsem si své oblíbené tričko a kraťasy. Bylo pozdní léto a večery ještě bývaly teplé. Procházela jsem tichým bytem. Od doby, co umřeli mí rodiče, tu bylo téměř stále ticho, až na večery, kdy se tady pořádaly pyžamové večírky. Při té vzpomínce jsem se pousmála. Vzpomněla jsem si, jak tehdy kluci vyváděli a tys je sotva zkrotil. S úsměvem na tváři jsem se vydala na smluvené místo. Už jsi tam čekal. Všude jsi nerad chodil pozdě a já si na to zvykla.
Nepřítomně ses na mě usmál a já už chtěla vstoupit do Ichiraku. Zastavils mě a pohlédl mi do očí. Pak si mě pevně chytil a já věděla, co bude následovat. Tvoje teleportační justu. Chvíli mi trvalo, než jsem si na jeho účinky zvykala, ale brzy jsi nás přemisťoval bez potíží, stejně jako teď. Nestačila jsem říct ani slovo a už jsem cítila jeho účinky. Zavřela jsem oči. Jen pro jistotu.

Znovu jsem je otevřela, až za malou chvilku. Pustils mě a já málem upadla. Stáli jsme na nějaké skále, ale příroda vypadala jinak, než v Konoze. Zvedla jsem oči.
„Kde to jsme?“zeptala jsem se tiše.
„Daleko od Konohy,“ odpověděl jsi s tajemným úsměvem.
„Je to moje oblíbené místo. Našel jsem ho jednou při tréninku,“řekls a poodstoupil si, takže si stál přímo za mnou. Cítila jsem tvůj horký dech na svém krku. Dal jsi mi ruce přes oči, abych neměla nejmenší šanci cokoliv zahlédnout. Znovu jsi mě pustil, až když jsme ušli dobrých sto metrů směrem dolů. Otevřela jsem oči a zarazila se. Před námi byla deka s připraveným jídlem a dvěma místy k sezení.
„Co to..?“zeptala jsem se nevěřícně. Všude kolem byly svíčky, prostě se mi začal plnit jeden z mých tajných snů.
„To je k oslavě tvých narozenin,“usmál ses a už si obsadil jedno z míst. Posadila jsem se naproti a s přáním dobré chuti jsme se dali do jídla. Samozřejmě to byl ramen, ještě teplý. Obdivovala jsem tě za to. Za to, co jsi pro mě udělal a vymyslel. Když bylo po jídle, seděli jsme a povídali si o starých časech. O bývalém týmu pět. Uvolnila jsem se a i ty jsi měl dobrou náladu. Najednou jsme oba ztichli. Zaklonils hlavu a pohlédl na oblohu. Neodolala jsem a udělala totéž. Bylo to nádherné. Nad námi zářily tisíce hvězd. To se v Konoze nikdy nestalo, protože je přerušovalo umělé světlo z ulic. Koutkem oka jsem tě zahlédla, jak jsi vstal a popošel až ke mně. Pohlédla jsem ti do tváře, natáhl si ke mě ruku a pomohl mi vstát.
„Ještě jsem ti nedal dárek,“slyšela jsem tě šeptat.
„Zavři oči,“dodal jsi a já poslechla. Udělala bych cokoliv, pro tebe. Skutečně jsem zavřela oči a vyčkávala jsem. Slyšela jsem tvůj krok, jak ses ke mně přiblížil a srdce mi začalo splašeně bušit. Další pohyb jsem ucítila. Byly to tvoje rty na těch mých. Jen jeden letmý polibek. Otevřela jsem oči. Rozpačitě si se umíval a já byla dost vyjevená. Teprve po chvilce mi došlo, co se vlastně stalo. Nevěděla jsem kam s očima. Chytil jsi mě jemně za bradu a já byla nucena ti pohlédnout do očí. Do těch nádherných modrých očí, ve kterých jsem se vždycky utápěla. Nevydržela jsem to. Obmotala jsem ti ruce kolem krku a nedočkavě se přisála ke tvým rtům. Nebyls vyjevený. Asi si to čekal, ale já nečekala nic. Prostě jsem udělala to, co mi napovídal instinkt.

Opatrně jsi mě položil do měkké trávy a věděl si, že jsem ti naprosto odevzdaná. Tak moc a tak málo.

Najednou jsem spatřila záblesk a ucítila bodnutí. Pohlédla jsem ti do očí. Výraz v nich se změnil. Jako by ta nádherná modř ztmavla.
„Proč?"zašeptala jsem a pohlédla na kunai, který byl zabodnutý v mém srdci.
„Protože jsi mě milovala. Jsem monstrum, stejně jako monstrum ve vnitř mě. Já nejsem schopen milovat ani být milován,“řekl jsi tvrdě. Do očí mi vhrkly slzy, můj svět se hroutil. Pocítila jsem strašnou bolest a srdce tlouklo pomaleji a pomaleji…

Obrázek