Romantika

Hinata zavrávorala a padla přímo na Naruta. „Už nemůžu dál,“ vypravila ze sebe ztěžka. Uzumaki mlčel. Vůbec ho nenapadalo, co by měl v takové situaci říkat. Kankurou a Shino se zastavili. Loutkář krátce pohlédl na broučího mistra a vzdychl. „Tady se nemůžeme utábořit! Budeme příliš snadno na ráně! Musí to ještě vydržet.“ Stačil ale jediný pohled, aby zjistil, že je na pokraji vyčerpání. Vzdychl podruhé a přehodil si batoh jen přes jedno rameno. Shino mu pomohl vysadit modrovlásku na záda.

10. kapitola - Slzy

Před kanceláří Hokageho panoval čilý ruch. Ninjové čekající na mise se tísnili v malém uzavřeném prostoru, jako by byli sardinky. Kakashimu se podařilo protlačit se dopředu a společně s Kurenai se vetřít do pracovny Třetího.
„Jak je to tedy s těmi misemi?“ tázal se Hatake Kakashi. V místnosti byl jen jeden mladíček, tvářící se poněkud rozpačitě a zřejmě nevěděl, kam s očima.
„Ale Hokage tu není,“ zamumlal sklesle.
„Ale… jak to? Vždyť nás přece všechny svolal!“

Každý má city

Co se to stalo?! Jak jsem to mohla dopustit?!. Padá hvězda, honem Sakuro, něco si přej, jeho si přej, jeho milý hlas, jeho krásné oči, jeho srdce…Jeho úchvatné srdce!! Nechala si ho odejít! Sa*ra, co jsi tam dělala?! -hlas, který nikdy v hlavě neslyšela se ukázal a nedal jí pokoj. Byl jako pes, kterému jednou dáte nažrat, a který se od vás nevzdálí ani na krok. Vyčítal jí, že nezmohla nic, čím by Itachimu pomohla.

V místnosti nastalo dlouhé, chvíli až nepříjemné ticho. Přerušovalo ho jen tiché vzlykání.
Po dlouhé minutě se konečně někdo z přítomných odhodlal prolomit tohle už nesmyslné ticho.
„Je mi to líto,‘‘ hlesl Itachi a čekal na reakci. Jeho jediné přání bylo, aby byla pozitivní, ale realita byla krutá. Stejně jako Naruto i Sakura překvapeně zvedla hlavu a s otevřenou hleděla na tmavovlasého muže. Nečekala, že i člověk jako on zná tahle slova. Musela se něco stát.

.

Hranice, souboj

"Grrr! Jestli jsi Hinatě zkřivil jediný vlas tak se těš!" zařve Naruto na Deidaru a rozběhne se na něj s třemi klony, další dva běží zezadu, ti dva jsou ovšem zničení výbuchy a Naruto s dalšími klony má co dělat aby se vyhnul dalším.
Deiara vyskočí na jílového ptáka i s Hinatou a krouží nad rozzuřeným Narutem.
Ten už začíná zuřit tak že se okolo něj objevuje chakra Devítiocasé.

Možnost první...

Je hluboká noc. Měsíc je v úplňku a jasná obloha září hvězdným svitem.
V Konoze ještě sem tam svítí okno nějakého saké-baru.
Liduprázdnou ulicí kráčí temná postava. Má dlouhý černý plášť a těžké vysoké kožené boty. Všude po sobě zanechává vůni mužské kolínské a kvalitního saké. Kráčí sebevědomě a svýma černě namalovanýma očima dává každému najevo, aby se raději klidil.

Vždycky ke svým FF napíšu nějaký úvod... Kde mě to napadlo, proč jsem to napsala zrovna takhle... Ale ne dnes. A proč? Prostě protože na to nemám náladu.

V té době Minato a Kushina opouštěli Sunu…
„Myslíš, že budou v pořádku?“ ujišťovala se Kushina.
„Myslím, neboj. Já je zachráním!“ Minatovi blesklo v očích, jak nikdy v životě.
„Proto tě miluji.“ Šeptla Kushina.
„Já tebe taky a ani nevíš jak.“ Pak se políbili.

Minato a Kushina poznali za hranicemi, že je někdo sleduje. Ovšem nebyl sám, kdo je sledoval. Zvíře po dostavení se do Suny opět svou oběť nenašel. Vydal se po pachové stopě, která byla zvláštní.

Sendai klidně spala, dokud neucítila závan větru, který se sem dostal otevřeným oknem. Probrala se právě včas, aby zabránila únosu svého syna!
V ten moment se za záda útočníka dostal Itachi a podržel mu kunai pod krkem.
„Já věděl, že jsi to ty!“ opáčil Itachi.
„Já tě zabiju!“ běsnil Naruto.
„V klidu, Naruto, Madara nemůže používat skoro žádná jutsu a v mé blízkosti se nemůže teleportovat, že?“ sdělil Itachi.
„Tak to je ten, který ti…?“ nedořekla Sendai, která byla zesláblá po porodu a zrovna ji Hinata podávala syna.

O týden později (Sasukeho skrýš poblíž Konohy)

Po týdnu příprav se konečně nachýlil čas jejich plánu. Už dnes v noci se vkradou do knihovny v Konoze.
„Slunce už zapadá, připravte všechny věci“, rozkázal Sasuke a šel si zabalit všechny potřebné věci. Asi hodinu po setmění se vydali do Konohy.

O několik hodin déle (Konoha)
Asi kolem půlnoci dorazili ke hradební zdi. Nikde ani hlásek. Rychle ale neslyšně se dostali přes zeď a Sasuke je teď vedl směrem ke knihovně. Když k ní dorazili, ještě se svítilo.

Slnko zapadlo za obzorom a vládu nad svetom prebrala noc a začala svet zahaľovať do svojho čierneho plášťa. Hoci sa väčšina ľudí začala pripravovať na spánok, po prašnej ceste sa ozývali kroky. Čo bol aj jediný príznak toho, že po nej niekto vôbec kráča.

Kaze, Miharu, Neyou a ostatní pocítili určitou změnu. Něco bylo jinak. Minato se vytratil z Kazeininy mysli. Již tam nebyl.
Když vyšli do ulic zjistili, že se vesnice přes noc změnila k nepoznání.
„… už jste to slyšeli? Dnes se má volit vůdce vesnice.“ Bylo slyšet ze všech koutů.
„Prosím vás, jaká volba?“ zajímala se Kaze.
„No, dnes se volí mezi klany Namikaze a Uzumaki. I když si nejsou moc blízcí.“ Poznamenal muž, který byl očividně pod vlivem alkoholu.
„Cože?“ vyhrkli společně.
„Kde je Keichi?“ zajímala se Miharu.

Od jmenování Sanninů uběhli čtyři měsíce. Sasuke a Sakura spolu trávili každou volnou chvilku. Často se spolu až do noci někde toulali a střídavě spali jeden u druhého, protože po krásných hodinách, kdy se jen dívali na hvězdy a rozuměli si beze slov, se jim nechtělo být sami.
Naruto a Hinata se dali dohromady a doháněli Konohu k šílenství, protože jich pořád bylo všude plno. Spolu teď byli také Kakashi a Anko, Temari a Shikamaru, Neji a Tenten a Iruka se Shizune, kterým to skvěle klapalo a čekali přírůstek.

[center]Většina lidí si pamatuje tváře osob, nebo vzhled věcí, které pro ně něco v životě znamenaly. Já ale ne. Nejsem jako všichni ostatní kolem mě, jsem něčím zvláštní. Něčím výjimečná nebo prokletá. Jedno z toho. Každý člověk si svou cestu může zvolit sám, ale já zřejmě ne. Od malička jsem měla zafixováno, že je mi předurčeno, co se má stát. Ale já, nechtěla. Měla jsem silnou touhu změnit svůj osud a také se to stalo. Jen jedinou věcí, kterou jsem nechtěla změnit, byla moje výjimečnost, zvláštnost.

Bylo obyčejné zimní odpoledne. Ve vesnici ukryté v listí po dlouhých letech opět sněžilo. Dvě mladé ženy se bavili s hrnkem horkého saké v ruce, uvnitř květinářství. Abych byla konkrétní byly to Ino s TenTen. Bavily se o novinkách nejen v Konoze, ale i za jejich hranicemi-prostě drbaly.

9. Souboj o dědictví

Po souboji pokračovali do skrytého města, jeho a od dneška právoplatně i jejího klanu. Šli asi dvacet pět minut, než se objevili před neviditelnou bariérou, kterou mohl projít jen člen klanu Namikaze a klan jemu spojenému.

,,Co se děje nee-chan. Hoří snad tábor?'' Ta si trochu nedůvěřivě prohlížela Moria a kontrolova chakru.
,, Ne, ale je dost možný, že nás ten modrej týpek sleduje. Radši půjdeme nii-san, aby sme co nejrychleji byly v Konoze.'' Morio chtěl protestovat,protože byl unavenej a Iruka taky nebyl zrovna ve svý kůži. Nedala však ani jednomu z nich šanci.
,, Ne, půjdeme. Kdyžtak vás ponesu na zádech. A víte co? Vylezte mi rovnou na ně.'' S tim kluci nadšeně souhlasily.

„Tori, volá nás sensei.“ povedala Miki, keď vošla do mojej izby.
„Už idem.“ odpovedala som jej a odložila som knihu na stolík.
Kráčali sme dlhou chodbou do siene, kde nás už čakalo 11 ďalších ninjov a náš sensei.
„Už sme všetci? Dobre.“ začal Ryun sensei.
„Dnes ráno mi náš pátrací tím oznámil, že konečne našli sídlo Akatsuki. Máte pätnásť minút, aby ste sa pripravili.“ po týchto slovách sa všetci rozišli do svojich izieb.

„Kurenai-sensei?“ ohlédla se na jmenovanou Sakura z tázavým pohledem. Její pohled jako by říkal: „Dostaneme se odsud?“.
„Snažím se! Ten jeho sharingan... Je silný, ale já se na něj dobře připravila, tak proč?“
„Všichni z Akatsuki jsou tak trochu výjimeční. Má výjimečnost rozhodně nekončí Mangekyou Sharinganem.“
„Ty jeden...“ uklouzlo Tsunade.
„Rád bych řekl, že to s vámi skončím rychle, ale bohužel. Neskončím dokud se nedozvím co potřebuji.“