Romantika

,,Hele...no...''
,,Tak co? Vymáčkneš se nebo ne?! Morio už začal ztrácet trpělivost. Tuhle holku neznal, potřeboval spíš dodělat pole.
,,Tak jo, přestanu chodit kolem horké kaše. Jmenuju se Takumi Roko a ty si můj brácha.''
,, A jak to můžeš s takovou jistotou vědět, kdo ti to řek, co?!''
,,Rodiče.''
,, Tak jakto, že jsem vyrůstal tady co? Pokud se takhle zachovali, tak to jsou jen bezcitní lidi.''

Je to všechno fakt zvláštní... jsem tu už tak dlouho, ale na nic si nevzpomínám... možná tady ani tak dlouho nejsem, ale protože nevidím slunce, připadá mi to jako roky... doslova...

Seděla jsem opřená o stěnu svého vězení a pozorovala Terukiho, jak si hraje s kamíky. Pinkl do jednoho z nich a ten se trefil do louže. Podívala jsem se na něj. On jenom náhodou uviděl mě a skočil na druhou stranu jeskyně.

Rozhodnutí

"Mám pro tebe překvapení," řekl Itachi a otevřel velká vrata. Potom se otočil k Sasorimu a bez jakéhokoliv výrazu ze sebe vydal:"Dík."
Jemně chytl Sakuru za ruku a vydal se ven.
"Za co děkuješ? A jaké překvapení? Kam to jdeme?" Hrnula ze sebe otázky jako stroj, Itachi ale neřekl nic, vešli do lesa a ztratili se mezi stromy.
"Itachi!?"

Útrapy

„No vidíte," usmál se Naruto, „kdo by si to kdy pomyslel." Mistr se usmál.
„Jsme tady," řekl prostě a zatlačil do velkých dveří. Ty hlasitě zavrzali a pootevřeli se. První vešel stařec a hned za ním Naruto. Jen co vešli, blonďák si všiml několika malých křesel a lavic. Pomyslel si, že to dobře vymysleli, protože těch dva tisíce schodů bylo vyčerpávajících. S radostí si uvědomil, že Mistr ho nabádá, aby se posadil. S radostí uposlechl a zabral si nejbližší křeslo. Bylo to příjemné a tak byl výjimečně i ticho.

Maero dostal od mizukageho úkol, který nesnesl odklad! Měl jít do Kumogakure a tam najít jistého blonďatého ninju, který se vyzná v umění.
„On je nepřehlédnutelný!“ ozval se mizukage, který již nebyl pod účinkem doujutsu¹ Kamizuki Mari.
„Hai,“ přijal rozkaz a vydal se ho splnit.

Chvíli se dívala na Kazurovy záda než úplně opustil pokoj. Popadl jí náhlý pocit sklíčenosti a stejný pohled věnovala i svému hostiteli.
Stál naproti její posteli a pozoroval její tvář. Byla tak bledá a unavená. I přesto působila jako vždy andělsky. Šedé vlasy jí splývaly kolem ramen až k pasu a rudé oči měla lehce přimhouřené.
„Chtěl jste se námi mluvit?“ pobídla ho tiše.
Stále očima pokukovala po dveřích pokoje. Nechtěla, aby Kazuro slyšel jediné slovo z jejich rozhovoru ať už byla kazekageho otázka jakákoliv.

Co jsem čekala? Nevím, já jsem nečekala nic. A pokud ano, nevěděla jsem o tom. Já jsem totiž nevěděla o ničem. První, na co si vzpomínám, je, že mě zaslepily sluneční paprsky. Hned potom tu máme lehké zaječení, které jsem díky oslepení nemohla identifikovat.
,,Probrala se, Aida se probrala!!' zaslechla jsem po chvíli z chodby. Vzápětí jsem uslyšela dupot, který se zastavil až u mě.

„Co… co to budeš ode mě chtít?“ vykoktal ze sebe vyplašeně blonďák.
„Hahahahaha ty se mě nějak bojíš, čím to asi bude. Tím že chceš být se svou dcerkou a manželkou nebo toho že se něco stane jim,“ ptal se ho se smíchem.
„Nevyhrožuj mi s tím a jdi rovnou k věci,“ ohradil se.

6. Boj za úplňku, překvapení

Naruto s Itachim celý 2 dny probírali taktiku souboje s Kyuubim. Rin chodila do nemocnice, ale 3. den si vzala dovolenou, že někam musí jít. Bála se o Naruta a Itachiho, tak aby se jim nic nestalo, chtěla jít s nimi a léčit je, kdyby náhodou
Itachi bude vidět, jak se souboj bude odehrávat a když tak řekne Rin, aby Naruta na dálku vyléčila.

V den úplňku byl Naruto skvěle odpočatý a na poměření sil s Kyuubim se těšil. Šli pro jistotu 10km od města, kde si v lese založili tábor.

Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
„Ehm.. Možná už tu sedíme moc dlouho,“ řekla.
„Dobrá, dobrá, tak pojď.“
Sledoval jsem, jak se zvedá. Všimla si mého pohledu a já sklopil oči k zemi. Tam se ladně pohyboval její stín ve světle úplňku. Naprosto mě to fascinovalo. Když mi pomalu slezla z klína, opatrně jsem seskočil za ní a chytl ji za ruku. Byla tak hebká.
„A kam teď?“ zeptala se.
„Co takhle se projít ke skále?“ Doufal jsem, že těch pět tváří tam na mě dohlédne. Byl jsem odhodlaný. Dnes jí řeknu pravdu.

Jen pár kroků a bude moci říct, že to dokázala, ale i těch pár kroků se jí zdálo jako míle. Konečně vyklopýtala za bránu Konohy a tam se svalila na zem. Probrala se až v nemocnici.
Kde to jsem? V Konoze? Musí to tak být. Zkusila se pohnout, ale ostrá bolest jí jasně naznačila, že to není dobrý nápad. Z úst jí uteklo syknutí, které přilákalo sestřičku.
„Tak už jsi vzhůru, děvče?“ Trochu hloupá otázka napadlo mě.
„Hai.“ Na víc jsem neměla sílu.
Sestra se mile usměje. „Jsi nindža ze země vodních vírů?“

Kimm a Kiba

Kimm omdlela pouze na malou chvíli a zašeptala Kibovi: „Řekni mi, že to není pravda! Ona je tak maličká, měla bych být u ní pořád! Jsem její matka.“
„Neboj, najdeme toho, kdo nám to vše způsobil a já ti zaručuji, že to nepřežije!“ slíbil Kiba.
„To ano, ale ona je tak bezbranná,“ dál Kimm se vzpamatovávala ze šoku. Náhle ji napadlo použít svůj čich a v tom ucítila, že s dcerčiným pachem je i pach vlčí…
„Kibo!“ obrátila se na svého partnera.

Celá se třásla. Nedokázala ten třes těla zastavit ani kdyby chtěla. Seděla v proutěném křesle svého obývacího pokoje a pohledem rentgenovala podlahu. Bála se zvednout hlavu ke Gaarovi stojícímu nad ní. Věděla, že jí pozoruje. Cítila jeho pohled na sobě, jakoby to byl nějaký paprsek pálící na kůži. Mezi nimi už nějakou chvíli vládlo naprosté ticho. Občas ho jen přerušil zvuk drkotání zubů a tiché popotahování.

Bylo ráno. Sakura se probudila. Zdál se jí zvláštní sen. V tom snu běžela temnou chodbou, plnou zákrutů a zatáček. Konečně vyběhla na volné prostranství. Proti ní se plazil obrovský had. Sakura chtěla něco dělat nebo utéct zpátky do chodeb. Nohy ale měla jako přilepené k podlaze. Už už ji had chtěl spolknout, když v tom se náhle přiřítil kdosi v černém plášti s obláčky a slamákem na hlavě. Akatsuki!

Seznámení

Mari a Gaara

Všechno šlo podle plánu a nastal čas, aby Mari s Gaarou, odešli. A tak požádali Miharu, aby našla jí podobnou ženu.
Miharu splnila svůj úkol velice rychle, protože již druhý den se objevila u Gaary s Asukou, která tajně milovala mizukageho a tady našla jedinečnou příležitost si vyplnit svůj dávný den.
„Tvé jméno?“ zeptala se Mari.
„Karashi Asuka,“ znělo celé její jméno.
„Ode dneška jsi Kamizuki Mari a jsi manželkou mizukageho,“ řekl Gaara.
„Jak se jmenuješ?“ otestovala ji Mari.

„S tím písečným ninjou Rhonokiho plán nepočítá!“ ozvalo se Midoriho upozornění v Hebimarově hlavě.
„To vím. Musíme jen doufat, že to i tak vyjde… Víš, co máš dělat,“ odvětil Hebimaru.
Neji se rychle opět postavil na nohy.
„Dokázal držet tempo s mými útoky?“ podivil se a připravil se k dalšímu útoku.
Stále dokola používal svůj Juuken a Midori všechny jeho útoky hravě blokoval svými útoky, při kterých soustředil chakru do rukou.

[i]„Deidei!“ ozval se svůdně milý hlas. Deidara otevřel oči, ležel na louce plné květin. Nechápal to, kde je? Naposled usínal v jeskyni s Tobim
„Deidaro!“ ozval se znovu ten hlas. Blonďák se usmál. Ten hlas znal! Mírně přivřel oči a zamyslel se. Třeba si vzpomene.
„No táák Deidei!“ ucítil lehké chvění země a zaslechl šustění trávy. Ten někdo k němu běžel.

Kabuto i Daken ztuhli šokem. Šedovlasá měla na pravé straně krku dlouhou řeznou ránu, jak kunai proletěl kolem ní a sekl ji. Držela se za něj, aby omezila krvácení. Jasně karmínová krev jí stékala po krku až ke klíčním kostem a pokračovala ještě níž. Šedé šaty ji částečně vsákly a vytvořily tak na látce silné, nepravidelné pruhy. Prodírala se skrz mezírky mezi dívčinými prsty, tenoučké pramínky se vydaly na cestu po zápěstí. Pár červených kapek dopadlo i na čisté povlečení.