Art is a Blast! Part 3

Tenshi byla moje jediná kamarádka na celém světě. Vždycky se ke mně chovala pěkně, když se rozzlobila, brzy ji to přešlo, smála se a trávila se mnou skoro všechen svůj volný čas. Poprvé v životě jsem cítil ten příjemně teplý pocit, ten, který vám říká, že někomu na vás záleží a že vás nenechá nikdy samotného. Tenshi byla můj strážný anděl, nikdy nedovolila, aby se mi něco stalo, když byla v mé přítomnosti. Nikdy jim nedala ani pěstí nebo něco takového, jen je vydírala. Ani se jich nedotkla. A když někdy byli natolik hloupí, že se ji pokusili praštit, překvapila je tím, že udělala krok stranou a dala jim takovou pěstí, až upadli na zem. Byl jsem na ni pyšný, na to, že mám takovou kamarádku.
Tenshi mě uměla povzbudit. Dovedla mi všechno říct tak, že mi to nikdy nevadilo, stejně tak že jsem tomu rozuměl a věděl jsem, že něco dokážu. Když jsme dělali různé důležité zkoušky, ona byla ta, kdo nás dva udržel nad vodou. Už jen tím, jak byla živě přesvědčená, že to zvládneme. Byla moje kamarádka, to jsem vždycky věděl s jistotou. Byla jediný člověk na světě, který mne nenenáviděl. Ona se se mnou dokonce kamarádila. A možná, v to jsem doufal ze všeho nejvíc, mě měla i ráda. Byl bych ten nejšťastnější člověk na světě, kdyby mě měla Tenshi ráda. Ne tak, jako že by do mě byla zamilovaná. Ale tak, že by měla radost, že mě vidí, že by se za mě nestyděla a že by na mě byla hodná. To jsem si vždycky hrozně moc přál.

Taky mi dala nové rukavice. Byly bezprsté a nahoře síťované, takže mi v nich nebylo horko, a dole byly z obyčejné černé látky. Měl jsem z nich hroznou radost. A Tenshi měla taky radost, když viděla, že se mi líbí. Od té doby jsem ji měl ještě radši.

A vytvořila mi nový účes. Od té velké rvačky s Akumou jsem neviděl na levé oko. Už jsem ho prostě neotevřel. Tenshi tenkrát zuřila. Svůj slib dodržela a Akumu zmlátila. Bylo to k nevíře, ale ona vyhrála. Málem mu zlomila obě ruce. Nakonec se rozhodla, že teda ne, a aspoň mu nechala na oku fialový monokl. Měl ho ještě tři týdny, než zmizel.
A ten účes mi udělala, aby nebylo poznat, že na levé oko nevidím. Jeden velký pramen vlasů mi sčesala přes levou půlku obličeje. A nakonec, na znamení toho, že k ní patřím, mi vytvořila stejnou palmičku, jako měla ona. Čím delší jsem měl vlasy, tím to vypadalo zvláštněji. Ale mně se to líbilo. Bylo to od Tenshi. Od Tenshi se mi líbilo všechno.
Cítil jsem, že bych jí měl taky něco dát. Ale pořád jsem nevěděl, co by to mělo být. Doufal jsem, že časem na něco přijdu. Na něco velkého, abych se jí mohl odvděčit za všechno, co pro mě kdy udělala.

Tenshiini rodiče vlastnili velkou keramickou dílnu, která je živila, a kam jim často chodila pomáhat. Každý den po škole chodila do téhle místnosti a pod jejíma rukama vzkvétaly nádherné výtvory ptáků, váz a květin. Některé prodávali, některé hodně hezké si nechávali. Každý den je měli vystavené na policích přede dveřmi a lidé se na ně chodili dívat a často se stávalo, že si je koupili. Tenshi byla na tyhle věci moc nadaná. Její tvorba vypadala úplně jako živá. Někdy je dokonce natřela lesklými glazurovými barvami, od kterých se odráželo světlo, a byla to vážně nádhera. Za tohle jsem Tenshi hrozně obdivoval.
Jednou, to už jsme se spolu kamarádili asi měsíc, se Tenshi rozhodla mě tam s sebou vzít. Nejdřív jsem se trochu bál, že tam bude i Akuma, ale Tenshi mi slíbila, že se nic nestane. Trochu jsem se zastyděl, protože mi trochu připadalo, že by to mělo být obráceně, že bych já měl chránit ji, ale ona vůbec nevypadala, že by jí to vadilo. Obdařila mě jedním ze svých nádherných úsměvů, odhrnula si vlasy z čela, chytila mě za ruku a pak mě přinutila běžet s ní. Byla to hrozná zábava. Letěli jsme ulicemi, drželi se za ruce a druhou rukou si drželi tašky. Smáli jsme se a bylo nám hrozně dobře.
Pak jsme vešli dovnitř. Místnost byla docela velká, uprostřed ní stál velký kulatý stůl, kolem kterého stálo šest židlí. V desce stolu pak bylo šest menších otočných kruhů, které byly napojené na malý pedál dole u židličky, kterou se dalo regulovat otáčení desek. Po stranách pokoje pak stály skříně a poličky, na kterých schly různé figurky a sošky. Jedna bedna pak byla plná pytlů různých druhů hlíny a u dveří dokonce stály kamna, ve kterých se vyhřívaly některé nabarvené výtvory.
„Zkusíš to?“ zeptala se mě Tenshi.
Přikývl jsem. Hrozně jsem toužil po tom, být s Tenshi, protože to byla moje jediná kamarádka.
„Tak si ale budeš muset sundat ty rukavice. Mohly by se ušpinit.“
S tím jsem musel souhlasit. A protože Tenshi o mých rukou věděla, nebál jsem se toho. Rukavice jsem si sundal. Pak Tenshi vzala jeden velký pytel plný hlíny (později se ukázalo, že to byl jíl), ulomila mi kus a ukázala, jak se s tím pracuje, jak se pracuje se šlapáním a jak mám udělat základní tvary. Sama si pak sedla ke stoličce a pustila se do práce.
Chvíli jsem ji pozoroval a hrál si s malým kouskem jílu v rukou, protože jsem vůbec nevěděl, co mám vytvořit. Udělal jsem si z něj kuličku a pohazoval si jí. A pak se najednou ústa na mojí pravé dlani otevřela a uličku snědla.
Vykulil jsem překvapeně oči a zadusil v sobě vyjeknutí, které se mi dralo ze rtů. I tak jsem se ale neubránil tichému „Hm…“, což je slovo, které sem si v poslední době hodně oblíbil.
Tenshi zvedla hlavu od své práce. Najednou přestal tichý hučivý zvuk, který vyluzovalo šlapání na pedál. Pod jejíma rukama se začínaly rýsovat obrysy hluboké misky se vzory kamenů, které jsou značkou naší vesnice.
„Co se stalo?“ zajímala se.
„No… Moje ruka sežrala kus jílu, hm!“ vysvětloval jsem jí a máchal rukou. Najednou mi v ruce něco přistálo. Byl to měkký a teplý jíl, který ústa právě vyvrhly. Zmateně jsem si ho prohlížel.
„Tak teď už je to v pořádku. Jestli to zase vyplivnout, tak se nic neděje. Není to… oslintaný?“
Zavrtěl jsem hlavou. Najednou se v mé hlavě vyrojily tisíce a tisíce nápadů na výtvory, které bych mohl vytvořit. Rychle jsem se pustil do práce. Zajímavé bylo, že z toho malého kousku jílu se dal vytvořit docela velký kousek. Během deseti minut pečlivého modelování jsem měl před sebou malou sovu s ostrými rysy a velkýma očima. Vypadala zvláštně, ale mně se líbila. Tenshi se taky líbila. Řekla mi, že můžu přijít zase, kdykoliv budu chtít.
A já přišel. Začal jsem s ní chodit po škole každý den k nim domů a vyráběl jsem různé kousky z jílu. A brzy jsem vždycky, než jsem začal tvořit, dal jíl přežvýkat svým rukám. Zjistil jsem, že mi to tak potom jde mnohem líp než bez toho.

Jednoho dne se mě Tenshi zeptala, jestli bych nechtěl nějaká ta svoje dílka prodávat. U nich doma jich měla plnou skříň a u sebe jsem jich měl taky hrozně moc. Víte, já bych jí strašně rád vyhověl, jenže tohle nešlo. Nechtěl jsem je dát pryč. Každý kousek byl jiný, něčím osobitý a zvláštní, neměl jsem na to srdce. A tak jsem odmítl. Tenshi to naštěstí pochopila.
Druhý den na to jsem vynalezl nové slovo: „Katsu“. A když jsem ho vyslovil v blízkosti mých výtvorů, vybouchly.