Ve spárech smrti 23: Vítězství

Něco se mi tu nezdálo...
Sekl se do zápěstí, sklonil se a začal svou krví kreslit jakýsi velký kruh s vepsaným trojúhelníkem. Poté se postavil doprostřed onoho symbolu, svlékl si plášť do půl těla a nechal hruď obnaženou - měl pěknou postavu, to jsem musela uznat i já -, na níž se mu skvěl řetízek s přívěskem toho samého znaku. Pak prsty přejel po třetí čepeli, ze které stále ještě odkapávala troška mé krve, a olízl ji. A zničehonic jeho tělo kompletně zčernalo, načež se na něm objevily bílé náznaky kostí. Žebra, kosti rukou, dokonce i na tváři se mu bíle zjevila část lebky, jen uprostřed čela měl černé kolečko.
Musela jsem uznale přikývnout. Tohle byl Smrťák se vším všudy...
„A teď... tě obětuju velkému Jashinovi. Za tebe bude upřímně rád.“
„Ne tak rychle,“ přerušila jsem ho. „Ty jsi očividně posel Smrti... že?“
Nepatrně se zamračil, nicméně přikývl. „Správně.“
Uchechtla jsem se. „No a já jsem posel Pekla. Hezká shoda náhod... Tak teď uvidíme, kdo z koho.“ Přikrčila jsem se. Nechala jsem postupně proměnit celé tělo, nicméně jsem musela dávat veliký pozor, aby se neproměnila i má mysl. To bych ho totiž vmžiku sežrala a bylo by po zábavě.
Proces vyžadoval mé maximální soustředění, takže jsem byla po celých patnáct vteřin zcela nechráněná. Ulízanec se však na nadcházející souboj očividně taky těšil, protože nic nepodnikl, ani se nepokusil o žádnou podlost.
Zanedlouho už jsem nabyla podoby obrovského hnědočerveného vlka, avšak uvnitř jsem to byla pořád já. Svědčil o tom hlavně fakt, že jsem i přes zjev zvířete stále dokázala mluvit, ačkoliv to znělo jako lidská řeč i vrčení současně. „Tak fajn, jdeme na to!“
Ušklíbl se, odhodil kosu a odněkud vytáhl dlouhý, ostrý bodec. Já se přikrčila, tlapy napjaté, zuby vyceněné. Vyzývavě jsem zacinkala předlouhými drápy o zem.
Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se na sebe. Jenže mě už to čekání začalo unavovat, tak jsem hodila rozvážnost za hlavu a vrhla se na něj. Najednou se Ulízanec velmi podle ušklíbl, pozvedl ruku s bodcem, načež si ho vrazil do pravého stehna. V tu samou chvíli jsem v pravé zadní noze ucítila silné bodnutí, které mě vyvedlo z rovnováhy. Ani jsem nepřekonala poloviční vzdálenost mezi námi a byla jsem donucena zastavit se. Dopadla jsem na zem, přičemž jsem mírně zavrávorala. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na svou nohu. Právě se mi v ní zacelovala rána, která se tam objevila kdovíjak. Přešla jsem to v klidu a opět se zadívala na Ulízance.
Zasmál se. „No tak, pojď si pro mě.“
Zavrčela jsem, přikrčila se a pak se silně odrazila. Ten jediný skok by mi bohatě stačil k tomu, abych zdolala těch pár metrů a porazila ho. Ale když mi zbývaly už jen poslední dva metry, břichem mi projela prudká bolest. Zkroutila jsem se a tvrdě dopadla na zem přímo před něj, až to zadunělo. Z tlamy mi uniklo slabé zaskučení. Velká díra pod plecemi se začala rychle zavírat a potahovat novou kůží a srstí, bolest však stále přetrvávala. Pomalu jsem zvedla hlavu a koutkem oka pohlédla vzhůru. To, co jsem spatřila, mě upřímně zaskočilo.
Ulízanec se nade mnou tyčil, přičemž měl díru od bodce na tom samém místě jako já. Ihned mi to všechno došlo. Ta kosa mi neměla ublížit, nýbrž získat mou krev - a to se mu taky podařilo. Poté smísil svoji krev s tou mojí a tím nás spojil tělesně, takže co se stane jemu, stane se i mně. Nebýt mé schopnosti rychlé regenerace, už by mě dávno dostal.
Chtěla jsem mu podrazit nohy, ale očividně to očekával. Zase jsem pocítila prudkou bolest, ovšem tentokrát mi projela skrz naskrz krkem. Zachraptěla jsem, rána se však opět počala hojit. Úkosem jsem na něj hleděla a lapala po dechu. Taky zuřivě sípal, ale na rozdíl ode mě se tomu ještě šíleně chechtal. Bolest mu zřejmě dělala velké potěšení... Jen jsem si nebyla jistá, jestli ta moje nebo ta jeho.
Vydrápala jsem se na nohy a rychle od něj odskočila. Z desetimetrové dálky jsem si ho pak pozorně prohlédla. Tím, že zranil sebe, dokázal zranit i mě, takže by to mělo fungovat i opačně. Zuřivě jsem se kousla do pravé přední pracky. Když jsem však zvedla oči, zahlédla jsem ho nezraněného. Jeho pravá ruka byla stále celá a stále pevně svírala bodec. Rozevřela jsem tedy čelisti, čekajíc, až se rána zase zavře.
Jen těžko jsem si připouštěla, že ho zřejmě neporazím. Nemohla jsem ho nijak zranit, ani jsem se k němu nemohla dostat, jelikož by se mohl kdykoliv probodnout a tím mě zadržet. Zaměřila jsem svou pozornost na onen znak, v němž stál. Trik byl určitě v něm. Třeba kdyby se mi podařilo ho z něj dostat, pak možná...
Rozhlédla jsem se a hledala něco, čím bych ho tak mohla rozptýlit. Moc toho ale nebylo. Na zdech louče, kolem velice skromný nábytek v podobě dlouhého konferenčního stolu, dvou větších pohovek a jednoho křesla. Jinak se kolem dokola jen válely úlomky skály.
A najednou mě to trklo. Skály! Kdyby se mi nějak podařilo rozdrtit strop, mohlo by to aspoň na chvíli upoutat jeho pozornost. Rychle jsem tedy vyběhla k nejbližší stěně, jež však byla ode mě vzdálená dobrých patnáct až dvacet metrů. Ulízanec mě zvědavě sledoval, nicméně neudělal nic. To ale byla chyba. Jen pár skoků před skalami jsem nastavila levé rameno, načež jsem do nich vrazila plnou silou. Ozvalo se zadunění, místnost se otřásla a z místa střetnutí vzhůru vystřelila puklina. Střelhbitě letěla až ke stropu, ovšem pak se nečekaně zastavila. Zoufale jsem kníkla, rychle ustoupila vzad a rozběhla se nanovo. Tentokrát jsem se odrazila tři metry před stěnou a vrazila do ní celým tělem. Ohlušilo mě mocné zahřmění, pokoj se otřásl podruhé, ovšem mnohem silněji, a puklina se už neuvěřitelnou rychlostí šířila napříč stropem. K mému překvapení dorazila až k protější straně, jenže to bylo všechno. Žádné hroucení skal, žádný padající strop. Jen suť a prach valící se z děr.
Beznadějně jsem klesla na zem. To byla má jediná šance... a ona nevyšla. Zdrceně jsem pohlédla směrem k Ulízanci, smířená s tím, že prohraju. Vzápětí mnou však překvapení projelo jako blesk. Můj protivník ležel na zemi, dost daleko od kruhu na to, aby se do něj stihl zase vrátit. Právě se spěšně škrábal na nohy. Otřes ho zřejmě vyvedl z rovnováhy, takže z kruhu vypadl.
Neváhala jsem ani vteřinu. Vyskočila jsem na nohy a rychle k němu uháněla. Zrovna když se už jakž takž postavil, odrazila jsem se, skočila na něj a srazila ho k zemi. Plnou vahou jsem ho zalehla a zabránila mu tak v jakémkoli pohybu. Zvítězila jsem!
„Koukej ze mě slézt ty mizerná potvoro!“ zařval vztekle a marně se pokoušel mě ze sebe shodit.
Zašklebila jsem se na něj. „Ani nápad, tohle si hodlám vychutnat.“
Zničehonic sebou přestal zmítat a upřeně se na mě zahleděl.