Neviditelná (naruhina)

Stalo se to asi před pěti lety, ale mně to přijde, jakoby to bylo včera. Byla jsem slabá, nevýřečná, stydlivá, jedním slovem neviditelná. Ale jak jsem zjistila později, přece jen mě někdo viděl. Nebudeme však předbíhat děj.

Všechno začalo na oslavě Sakuřiných narozenin, na kterou jsem ani nevím proč šla. Jako stín jsem vplula mezi již slavící partu, která se usídlila v jedné menší restauraci a která si mě ani pořádně nevšimla.
Všichni seděli kolem stolu, zahlédla jsem mezi nimi jedno volné místo, na které jsem si sedla. Některé z lidí jsem znala líp, některé jen od vidění. Naštěstí vedle mě seděl bratranec Neji a Tenten, takže jsem si nepřipadala moc trapně. Moc jsem se nevyjadřovala, spíš jsem jen poslouchala, o čem se ostatní baví. Po hodině jsem se nudila natolik, že jsem si vymyslela důvod k odchodu.
„Ehm, Sakuro? Já už budu muset jít, táta mi dovolil tu být jen do půl desáté.“
Ani se na mě nepodívala a jen se se mnou mávnutím ruky rozloučila. Když už jsem se zvedala od stolu, stoupl si i jeden z kluků, který nevypadal na to, že se tu baví.
Řekl stejnou výmluvu jako já, přestože každý věděl, že rodiče nemá. Pár lidí proneslo proti jeho odchodu námitky, ale on i přesto odešel hned za mnou. Venku se protáhl a promnul si ospalé oči.
„Tak větší nudu jsem nezažil.“
Trochu jsem se usmála, přece jen sem nebyla jediná, kterou to tam nebavilo. Rozloučila jsem se s ním a mířila domů.
„Počkej, ty už vážně musíš?“
Překvapeně jsem se na něj otočila a zakroutila hlavou, že nemusím. Došel ke mně a upřeně se na mě zadíval.
„Ty si Hinata, viď?“
Pro změnu jsem mu zakývala na znamení souhlasu a začervenala jsem se. Docela mě překvapilo, že mě zná.
„Já jsem Naruto.“
Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Na pohled vypadal jako namyšlený frajírek, který se stará jen o sebe, takže jsem jen čekala, co po mně bude chtít.
Než jsem stačila cokoli říct, už mi nabízel, jestli se s ním nechci jít někam najíst, že nerad jí sám. Já bych klidně i šla, ale má povaha zapracovala, takže jsem tam jen stála a koukala do země.
„Jestli už něco máš, tak půjdu sám.“
Zvedla jsem oči k jeho obličeji. Pořád se tvářil stejně záhadně, zas se mi díval do očí, jakoby mě hypnotizoval.
„Nemám nic.“
Už mu asi došla trpělivost, prošel kolem mě, chytil mě za ruku a vedl k nejbližšímu bistru. Tohle dělat neměl, takhle mě tahat jak kačenu na provázku. Vytrhla sem se mu a zpražila ho naštvaným pohledem. On ale udělal něco, co jsem nečekala. Když viděl, jak se tvářim, začal se smát.
„To je poprvé, co tě vidím takhle se tvářit.“
Mě to teda moc vtipné nepřišlo, co si o sobě sakra myslí? Ale jeho úsměv mě omámil, takže jsem se nakonec taky usmála.
Za chvíli mu úsměv opadl a zas se tvářil jako obvykle. Kývnul hlavou směrem ke stánku a sám pomalu vykročil. Šla jsem hned za ním, sedla si vedle něj ob jednu sedačku a objednala si.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě podíval a smutně se pustil do jídla. Hned jak dojedl, hodil na pult peníze a chystal se k odchodu.
„Promiň, že sem tě sem vytáhl, měj se.“
Za co se mi omlouval? Proč tak najednou mizí pryč? To jsem vážně nepochopila, takže jsem na něj zakřičela:
„Díky za pozvání, jen nevím, za co se omlouváš. Ahoj.“
Seskočila jsem ze židle vydala se svou cestou.
„Počkej, já myslel, že si o mě myslíš, že jsem zrůda.“
Při těchto slovech si přiložil ruku k břichu. Jak ho tohle mohlo napadnout? Takhle jsem nad ním nikdy nepřemýšlela a taky sem mu to řekla.
Hned vypadal veseleji, zamával mi na rozloučenou a poděkoval mi. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem se cítila víc sebejistě, důležitě, hezky. Rozeběhla jsem se domů, cestu mi osvětlovaly jen pouliční lampy a já vnímala jen vánek cuchající mé vlasy.

Nebudu vám popisovat co se dělo mezitím, než jsme se znovu setkali. Pro můj příběh to není podstatné. Takže pojďme rovnou k tomu, kdy jsem ho opět viděla.

Od toho večera uplynulo pět dní. Zrovna sem byla na procházce s naším psem u lesa, když jsem ho uviděla. Běžel mým směrem a jakmile mě zahlédl, začal zpomalovat.
„Ahoj.“
Víc ze sebe nevydal, opřel se rukama o kolena a snažil se popadnout dech.
„Ahoj.“
Popohnala jsem Seiko, aby přestala očichávat věci kolem sebe a šla jsem dál. Za chvíli jsem měla Naruta v patách, pořád ještě rychleji dýchal, takže jsem slyšela, jak se blíží.
„Proč mi pořád utíkáš?“
Zas mě chytil za ruku a Seiko mě jako správný ochránce bránil vrčením. On se ale zas rozesmál a Seiko pohladil.
„Tak z tebe mám strach ty škvrně.“
Místo toho, aby mě zas ruku pustil, tak si mou dlaň přiložil k čelu a zavřel oči.
„Máš příjemně studený ruce.“
Najednou zpomalil, začal si sedat, a protože mi pořád držel ruku u jeho čela, donutilo mě to si sednout těsně vedle něj. Pustila jsem Saiko z vodítka a hned začala vesele běhat kolem. Dívala jsem se na ní, jak skotačí, pak jsem zrudla a vyvalila oči. Způsobil to nečekaný, ale něžný polibek na dlaň, která ještě před chvílí chladila Narutovo čelo.
„Díky.“
Řekl to skoro neslyšně a pak si lehl s rukama za hlavou do trávy. Já se ani nehnula, pak jsem se probrala z tranzu a nervozně jsem otrhávala kousky trávy kolem sebe. Takhle jsme tam byli asi deset minut, pomalu jsem se na něj otočila a podle pomalého dýchání jsem usoudila, že usnul. Opravdu netuším, co mě to tenkrát popadlo, ale pomalilinku jsem se přetáčela k němu, naklonila jsem se nad jeho hlavu a jen sem se na něj dívala.
Sledovala jsem, jak se mu při každém nádechu trošinku rozevřou rty, jak si vítr pohrával s jeho vlasy, jak se na mě díval… Počkat, díval?
„Baf.“
Lekla jsem se, odstrčila se a sedla si. On zas udělal to, co už jsem od něj čekala. Rozesmál se na celé kolo a zhoupnutím se taky posadil.
„To mi připomnělo, jak ses takhle jednou vyděsila ve škole.“
Cože? On si mě pamatuje? On mě viděl? Usmála jsem se na něj, byla sem mu vděčná i za takovou maličkost. Všimla jsem si, jak se začervenal a pak ode mě rychle odvrátil obličej. Z ničeho nic na mě skočila Saiko a celou mě olízala. Sundala jsem ji ze sebe a zas zaslechla jeho smích. Ucítila jsem jeho ruku na mé a za malou chvilku i jeho rty na mé tváři. Zašeptal mi do ucha:
„Děkuju.“
Rudá jak rajče jsem se dívala na zem a mou jedinou reakcí byla otázka:
„Za co?“
„Že se díky tobě můžu zas po dlouhé době smát.“
Nemohla jsem tomu uvěřit, odhodlala jsem se na něj podívat, on mě konečky prstů lehoučce podpíral pod bradou a pomalu se ke mně přibližoval. Zahodila jsem strach, nervozitu, nejistotu a zavřela jsem oči. Nejdřív mě jen políbil na špičku nosu, ale pak rozehřál mé rty.

To byla naše první pusa, která mezi námi z malého plamínku zalíbení vytvořila obrovský plamen lásky. Lásky, která nám vlastně trvá dodnes. Od té doby uplynulo pět let, ale pořád ho umím rozesmát jen já a pořád po jeho dotecích rudnu.