Romantika
Brzo ráno se probudil Hidan. Zašel do koupelny skontrolovat účes, pomodlil se k Jashinovi a poté vyrazil do kuchyně. Otevřel lednici a vzal si láhev piva. Když se však otočil ke stolu, uviděl Iziho chrnícího přímo na stole a vedle něj sklenici džusu. Přišel blíž, vzal do ruky sklenici a přičuchl.
„Musím si ísť ešte pre jednu vec,“ povedal a hneď ako to spravil zmizol v budove sídla. Stála tam ako obarená. Čakala niečo iné? Odpoveď bola jednoznačná – áno. A aj vedela čo. Za pár minút sa Itachi vrátil a konečne mohli vyraziť.
,,Z jaké je to vesnice?!“ Rozkřičí se vedoucí organizace Akatsuki, pokud si dobře vzpomínám, Deidara říkal, že se jmenuje Pein.
,,Ale je to medic ninja, pokud bychom zůstali a snažili se najít toho prvního medica, Itachi by to už nemusel vydržet.“ Itachi? Odmítám ošetřovat někoho, kdo vyvraždil vlastní klan.
Rýchlo som míňala ulice Konohy, len aby som sa dostala ku Kibovi.
Konečne som zastala pri dverách jeho domu a zaklopala som.
Otvorila mi jeho sestre.
„ahoj, potrebujem súrne hovoriť s Kibom!“ povedala som zadýchane.
Nechápavo na mňa pozrela, a potom konečne zavolala svojho brata.
Kiba sa tváril trochu otrávene, ale hneď ako ma zbadal, zostal prekvapene stáť.
„Čo tu...“
„Potrebujem tvoju pomoc!“ zakričala som.
„Čo?“
„Musím opäť nájsť Naruta a potrebujem tvoju pomoc!“ už nervózne som zopakovala.
„Ááá!“ vykřikli oba naráz.
„Co to děláš, Naruto? Zbláznil ses?“ křičel na něj Shikamaru, zatímco si otíral svoji ruku do Narutovy deky.
„Co je to tu za povyk?!“ Ozvalo se z vedlejšího spacáku, kde spala Ino.
„Naruto mi tu chtěl olizovat ruku, nebo co!“ odpověděl Shikamaru a podíval se na vzteky rudého Naruta.
„No fuj, že se nestydíš!“ vyděšeně vyhrkla Ino.
„To-to není pravda! To byla nehoda!“ Snažil se hájit Naruto.
„Tak nehoda, jo?!“
„Jo! Zdál se mi sen, že vysvobozuju princeznu ze zakletí!“
„Ššš... no tak... neplač...“ Ayame sa sklonila dole k tváričke svojho syna ktorý si rúčkami šmátral po tváričke so slzami. Postavila sa s ním so zabaleným v perinke a začala ho hojdať a upokojovať slovami. „to nič... ocko za chvíľu príde uvidíš.“
Otočila sa práve vtedy k dverám keď sa otvorili. Dovnútra vošiel Eitan a položil svojho omráčeného brata na pohovku.
Rychlým tempem po silných větvích stromů se vzdalovala od brány domovské vesnice. Neustávající déšť a prudký vítr, který bičoval její obličej vůbec nevnímala, běžela dál a dál směrem od Konohy s úmyslem skončit nekončící trápení, které zažívá ona a mnoho jiných každý den. Od doby co on odešel.
Čas pomaly plynul a prípravy na svadbu boli v plnom prúde. Najviac rozrušená bola aj tak stále Konan. V poslednom čase sa to s ňou nedalo vydržať. Chcela, aby bolo všetko perfektné. Ale veď sa jej ani nečudovali. Je predsa len človek, radosť je jej súčasťou. Niekedy to však preháňala. Mala obavy, že sa niečo pokazí. Záležalo jej na každom detaile.
Tokime : Vešli jsme do trénovací haly, jenže já teď nebyla připravená na trénink. Ta zpráva je příšerná. Jak se mam jentak smířit s tím, že Rinkimiriho nemůžu přivolat, když ho potřebuju? Pein to má dobře naplánovaný. Když Meshiki utekla, potřeboval u mě mít jistotu, že neuteču a kdybych utekla, použije Rinkimiriho proti mně a zabije mé přátele i mě samotnou. Nevím co všechno o něm ví, ale pokud budou vědět víc než já, je možné, že by s ním dokázali zničit celou Konohu.
„Já si vážně myslím, že by jste si měli promluvit.“ řekl Gaara klidným hlasem, který Temari hrozně rozčiloval.
„Tohle jsi mi klidně mohl říct už před tím.“ konstatovala trochu suše Temari a vypadala, jakoby trucovala.
„A ty bys mě poslechla co?“ zeptal se trochu uraženě Gaara.
„Ne, ale rozhodně jsi mu nemusel psát dopis!“ odsekla blondýnka naštvaně a bylo na ní vidět, že je na pokraji výbuchu.
„Já se vážně nechtěl plést do tvého osobního života, ale ty jsi mi nedala moc na vybranou.“ oponoval Gaara trochu popuzeně.
„Vraciaš sa domov, alebo ideš iba tak okolo?!“ opýtala sa ma asi po desiatich minútach objímania. Vedel som, že táto otázka príde a bol som rád, že nemusím povedať, že len prechádzam okolo. Začínal som sa tešiť, keď prídem do dediny a všetkým sa ospravedlním.
Tiše oddychoval. Měsíc, který dovnitř vysílal stříbrné světlo, byl dnes v úplňku. Přejela jsem pohledem znovu jeho rysy. Uvolněné, ne napjaté jako když jsem ho spatřila poprvé. Ano, už byl čas to skončit. Povzdychla jsem si. Udělat to znovu bylo bolestivé, ale nemohla jsem si pomoct.
Tiše jsem vstala. Narvat se znovu do kimona byl docela oříšek. Ale zvládla jsem to. Naposledy jsem se zadívala do jeho uvolněné tváře a vyšla jsem ven.
Sakura seděla ve vlaku, jela totiž domů z nemocnice, kde pracovala. Přitiskla obličej k okýnku, aby se podívala ven; sněžilo, poprvé tenhle rok. Rozhlédla se po vagónu, byl to takový ten, kde nejsou kupé, jen na každé straně čtyři stará, nepřátelsky hnědá sedadla. Byla sama, jen v koutě, kde bylo přítmí (z deseti světel pořádně svítila jen tři) tvrdě spal jakýsi starý pán. Kola vlaku na starých rozklížených kolejích vydávala zlověstné hlasité zvuky a do toho jedna ze zářivek pískala.
„Kakashi… proč jste mi lhal…?“
To byla jediná věta, která teď znovu a znovu vyvstávala v Narutově mysli. Ozývala se ze všech směrů… snad by ji přivál i vítr, spadla by jako kapka deště, šeptaly by si jí stěny…
Žlutovlasý mladík seděl na popelnici v šeru zapadlé uličky, v kteréž doteď nikdy nebyl. Hlavu měl položenou v dlaních a přemítal vzpomínkami. Snažil se vybavit si okamžik, kdy se úplně poprvé setkal se Sakurou. Ale to se zdálo jako nadlidský úkol.
Rande.
Sakura seděla v Ichiraku a čekala na Naruta. Už to bylo deset minut. Stařík v Ichiraku Sakuře moc nevěřil, ale věděl, že se Naruto neukáže, pokud tu bude někdo, komu nevěří. Sakura tam seděla ještě čtyři minuty. Když už to bylo patnáct minut, tak se zvedla a chtěl odejít domů. Bylo jí smutno, chtěla být chvíli s Narutem. Pak ji někdo zakryl oči a ozvalo se:
Prosím, přečtěte si nejdříve poznámku, děkuji :-)
Narozeniny 2/3
Další dny plynuly strašně rychle. Karin připravovala, sháněla a domlouvala všechno k oslavě. Zbývalo zařídit pár maličkostí. Kiba se mezi tím vrátil z mise a dal se do shánění dárku pro Sachiko, ještě dodělával přípravy na oslavu a chodil na trénink se svým týmem. Večer přišel utahaný a padl přímo do postele.
,,Pusť ho!“ Vykřiknu na kluka s blonďatými vlasy, které má stažené do culíku a zakrývají mu levé oko. Vedle něho stojí muž, který má na sobě jako kdyby ochranný krunýř, nedokážu to přesně určit, poněvadž má na něm Akatsuki plášť. Dolní část tváře mu zakrývá černý šátek, takže mu jdou vidět pouze oči.
[i]Krev…
Stékala mi po těle jako připomínka, jak je život pomíjivý…
Karmínová tekutina, jež mi lepila vlasy k sobě a špinila oblečení.
Slyšela jsem kroky. Vzhlédla jsem.
Proč?!
„Opět se tě ptám, jestli…“ zaslechla jsem jeho hlas.
„Ne! Já ho nezradím!“
„Vždyť o tvoji věrnost ani nestojí…“
Poprvé za celé týdny jsem zase měla slzy.
Proč? Říkal pravdu. To na tom bylo to nejbolestivější. Pohlédla jsem mu do očí.
Pravdu…
„Já… já to vím, ale miluji. A kdo miluje, ten odpouští…“
