Ve vlaku

Sakura seděla ve vlaku, jela totiž domů z nemocnice, kde pracovala. Přitiskla obličej k okýnku, aby se podívala ven; sněžilo, poprvé tenhle rok. Rozhlédla se po vagónu, byl to takový ten, kde nejsou kupé, jen na každé straně čtyři stará, nepřátelsky hnědá sedadla. Byla sama, jen v koutě, kde bylo přítmí (z deseti světel pořádně svítila jen tři) tvrdě spal jakýsi starý pán. Kola vlaku na starých rozklížených kolejích vydávala zlověstné hlasité zvuky a do toho jedna ze zářivek pískala. Sakura nesnášela, když musela cestovat sama pozdě v noci, vždycky si vybavila všechny ty hrůzostrašné historky a hlavně jednu mladou dívku, jíž ošetřovala množství podlitin, ke kterým přišla právě v jednom z nočních vlaků. Opřela si hlavu o sedadlo a zavřela oči. Představovala si pohodu Štědrovečerní večeře, kterou měla strávit s Narutem. Už to bylo několik let, co naposledy o Vánocích večeřeli spolu. On jako detektiv v hlavním městě a ona jako sestra v krajském městě neměli moc času, a tak byl malý zázrak, že oba dostali volno právě na svátky.
Snad i chvíli spala. Trhla sebou, když vlak cukl, aby zastavil v jednom malém městě. Sakura by ani nevěděla, kde na mapě leží, kdyby nebyl na trati, po které jezdila velmi často. Vyhlídla ven; funkcionalistická architektura nádražní budovy ji znechutila a souprava na vedlejší koleji, snad ještě rozpadlejší než vlak, ve kterém seděla, jí na dojmu nepřidal.
Někdo nastoupil, přímo do jejího vagonu. Mezerou mezi sedadly se na ně podívala.
Byli čtyři, jedna žena a tři muži. Jednoho z nich poznala. Zběsile jí tlouklo srdce, zírala na malý stoleček pod oknem a přála si, aby se posadili někam, odkud na ni neuvidí. Zakotvili těsně za ní. Žena ve vyzývavém oblečení a s ještě vyzývavější barvou vlasů byla zavěšená do muže, kterého Sakura poznala.
Jakmile promluvil, byla si úplně jistá, že je to on – Sasuke. Ten bastard, co na začátku třeťáku bez rozloučení zmizel na jinou školu a taky ten bastard, kterého už od základky tajně milovala. A teď seděl kousek za jejími zády. Naštěstí mezi nimi byla koženka a další materiály, které dohromady tvořily sedadla.
„Sasuke-samá!“ laškovně protáhla žena sedící vedle něj. Sakuře se z cukru v jejím hlase udělalo skoro špatně.
„Co chceš, Karin?“ zeptal se otráveně – ne, spíš ledově – Sasuke. Sakuře projel mráz po zádech. Nebylo to ale nepříjemné, srdce se jí rozbušilo ještě víc.
„Mysli na Naruta. Mysli na Naruta!“ opakovala si jako mantru; nepomáhalo to. Staré vzpomínky se vracely.
„Na zítra odpoledne jsem vám objednala ty dvě schůzky,“ informovala snaživě Karin. Dokonce i do takovéto věty dokázala vložit erotický náboj. Ta ženská byla chodící nabídka sexu, a navíc to očividně byla jeho sekretářka.
Sakurou projela vlna žárlivosti. Netrvalo dlouho a potlačila ji, ale stejně se styděla. Má přece Naruta.
„To předpokládám. Co teda chcete?“ zeptal se nevrle. I když jak si Sakura vzpomínala, na jeho poměry to bylo velmi vřelé.
Místo odpovědi ho políbila. Sakura uslyšela vlhké mlasknutí a otřásla se odporem. Právě teď se přímo za ní nějaká čůza muchluje s její dětskou láskou.
„Ovládejte se! Jsme na veřejnosti!“ štěkl na ni Sasuke.
„Ale když tady nikdo není,“ zakňučela žena.
„Tak za prvé, jsme tady my dva a za druhé, těsně za vámi sedí nějaká žena,“ ozval se neurvale jeden z mužů. Sakura se orosila. To, že ji Sasuke uvidí, už považovala za jisté, ale doufala, že ji nepozná; hlavně kvůli tomu, že změnila barvu vlasů z extravagantní růžové na obyčejnou oříškově hnědou.
Nepodíval se. Jediné, k čemu mohla přirovnat úlevu, kterou pocítila, bylo, když se dozvěděla, že její matce zabrala chemoterapie. Několikrát se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. Nepovedlo se. Nervózně poposedávala, zatímco se Sasuke se svojí sekretářkou bavil o práci. Podle toho, jak spolu mluvili, musela Sakura uznat, že ta žena – z rozhovoru zjistila, že se jmenuje Karin – byla velmi schopná. Možná právě to vyvažovalo její naprosto otřesné chování. Sakuře přesně tenhle typ žen, které se lísají k bohatým (a v tomto případě hezkým) mužům, naprosto nesnášela. Nikdy se jí nechtěla podobat.
Zbystřila, až když přešli na jiné téma.
„Dneska je tady nějaká napjatá atmosféra. Stalo se něco?“ zeptal se mladík.
„Na důvod se zeptej Karin,“ odpověděl mu vyhýbavě.
Ta musela být jistě překvapená, Sakura vycítila, jak se žena rychle oddálila od Sasukeho. Nepochopitelně jí to potěšilo, i když na Sasukeho nemyslela už dobrých pár měsíců (nebo si to alespoň nalhávala). Uniklo jí tiché uchechtnutí.
„Nebo spíše Sakury.“ Tolik potměšilosti, kolik vložil do téhle věty, by stačilo skupině teenagerů na měsíc.
Sakura nadskočila a sevřela ruce v pěst. Na střední dva roky dělala box, dokud si neuvědomila, že ani nejlepší make-up nezakryje všechny modřiny, které tenhle sport přináší.
Přistoupila k nim. Nebylo tam pro ni místo, tak zůstala stát. Vlak drncal a ona se nepříjemně kymácela.
„Počkej, tohle je ta Sakura!?“ ukázal na ni roztřeseným prstem muž. I když byl stejně starý jako ona nebo Sasuke, působil daleko mladším a neotesanějším dojmem. Velký vliv na to měly jeho modře nabarvené vlasy.
Sasuke po něm blýskl pohledem. Ve svém černém obleku a červené košili vypadal skvěle, ostatně jako vždy – na rozdíl od Naruta, který běžně nosil obnošené košile a seprané kalhoty.
„Ta Sakura!“ skoro zaječela Karin. Sakuře se z ní udělalo špatně, přímo z ní sálala žárlivost.
Podívala se na posledního muže sedícího u Sasukeho. Byl ve středních letech a spal, dokonce ani Karinino vřeštění ho neprobudilo.
Sasuke si povzdechl. Jeho lícní kosti Sakuře připomněly, jak dlouho na ně vždycky zírala. Neopálená, až nelidsky bledá kůže by ji odpuzovala, kdyby nebyla na tak perfektně tvarovaném obličeji. Takhle jí přišla dokonalá a každé opálení by jen kazilo výsledný dojem
„Ano, je to ta Sakura, se kterou jsem v druháku chodil,“ řekl naprosto nezúčastněně. Sakuře se nahrnula krev do obličeje. Jak to mohl říct jen tak… Ona si v té době myslela, že je to vrchol jejího života a dost možná i byl. Sice nakonec začala chodit s Narutem, jenže například jejich vysněná dovolená se odkládala kvůli nedostatku sester v nemocnici, velkému případu s překupníky drog a spoustě dalších drobností, které se nakonec nakupily na obrovskou hromadu, přes kterou už jejich původní skromný záměr nebyl ani vidět.
Když si pak konečně po dlouhém roce našli společně čas, tak se z dvou týdnů v Toskánsku stalo stanování o prodlouženém víkendu v kempu na břehu jezera. Ne že by si to neužila, jenže když si vzpomněla na původní plán, byla z toho trochu přešlá. Takže vlastně měla všechny své bezvýhradně šťastné vzpomínky spjaté se Sasukem. I když, jak si sama musela přiznat, to bylo značně zidealizované, protože ji po celý jejich ani ne půl roku trvající vztah jen ponižoval a využíval, jenže přesně s tou elegancí, kterou na něm zbožňovala. Navíc jí to všechny dívky záviděly, což ji naplňovalo hrdostí a pomáhalo to překonat všechna úskalí jejich vztahu. Prostě by to za kyselý obličej Ino stálo, i kdyby Sasuke nebyl tak dokonalý (nebo se jí tak ve vzpomínkách alespoň jevil.)
Sasuke si na ni vzpomněl, a co víc, vyprávěl o ní svým kolegům. Naruto byl zapomenut, protože Sasuke by ji určitě vzal alespoň do Chorvatska.
„Co tady chceš?“ zeptala se Karin nenávistně a vyrušila tak Sakuru z jejího zahloubání. Ta sebou trhla.
„Je-jedu za Narutem!“ Nechápala, proč je tak nervózní. Karin jí připomínala její dlouholetou kamarádku a později sokyni Ino. Jen agresivní červená vystřídala peroxidový blond. Stejně jako kdysi Ino si i ona, až zuřivě a bez ohledu na ostatní, hájila území, které považovala za své. Jenže Sasuke nikdy žádné nepatřil a nikdy, pokud se nestane něco hodně nečekaného, žádné patřit nebude. Možná právě kvůli tomu, že si to Sakura uvědomila dřív než ostatní, začal chodit právě s ní.
„Takže ses nakonec dala dohromady s ním?“ zeptal se s nádechem sarkasmu v hlase. Naruto byl jeho kamarád, to ano, ale vždycky se na něj koukal svrchu. Naruto to nelibě nesl a celé jejich přátelství vypadalo jako souboj na ostří nožů. Bylo jedno, co Naruto udělal, Sasuke byl vždycky lepší, někdy sice jen o kousek, ale stejně. No, a protože byli pořád spolu, tak Naruto vypadal jako naprostý ztroskotanec. Bylo ironií osudu, že právě Naruto, který si nejvíc polepšil jeho odchodem, protože se stal nejlepším (a tedy nejobletovanějším) ve třídě, ho nejvíc chtěl zpátky, tedy společně se Sakurou. Možná právě to je svedlo dohromady (a holky ve třídě se mohly závistí ukousat).
Nádech, výdech.
„Když tady někdo zdrhnul, aniž by řekl jediný slovo...“ Původně to měla být žaloba, ale nakonec to vyznělo jako postesknutí. Sasuke se ušklíbl.
„Hah, jo, to na Sasukeho sedí!“ poznamenal pobaveně modrovlásek.
„Zmlkni, Suigetsu!“ zaječela Karin.
„Komu rozkazuješ, čůzo!?“ odsekl jí. Bylo vidět, že jejich hádky nejsou nic neobvyklého.
„Ticho!“ Klidný rozkaz rozčísl vzduch. Najednou byl slyšet jen rachot vlaku, pískání světla a pochrupování spáče. Svět jakoby se zastavil a Sasuke, osvětlený blikajícím světlem, připadal Sakuře jako socha tesaná z bílého mramoru. Jeho výraz byl zlověstný a přesto naprosto neodolatelný.
„Co teď vlastně děláš?“ Prolomil ticho mile, tedy alespoň na jeho poměry. Sakura v jeho hlase slyšela onen nebezpečný podtón, který jí vždycky roztřásl kolena.
Posadila se na protější sedačku, nohy přehodila přes opěradlo.
„Zdravotní sestru.“
Na své povolání byla hrdá a bavilo ji, i přes všechny ty přesčasy a nevděčné pacienty.
„Takže nakonec jsi to dokázala,“ řekl. Sakura si bezmyšlenkovitě prodrala do jeho hlasu uznání, které tam původně rozhodně nebylo. Ani si nevzpomněla na Sasukeho ne zrovna kladné komentáře ohledně jejího výběru povolání.
Vstal, tak rychle, jak to uměl jen on, a vzal ji za obličej. Přiblížil se tak blízko, až cítila jeho dech na tvářích.
„Nechala jsi boxu,“ řekl tónem, jako by hlásil večerní zprávy. Naprosto bez pochybností. Sakura polkla, jeho černé oči ji zblízka zkoumavě pozorovaly, ztratila se v nich.
„Nebo jsem se stala tak dobrou, že se mého obličeje už nikdo nemůže dotknout.“
Sasuke se zasmál a oddálil se. Vzal její ruce do svých. Sakura měla zničené nehty a styděla se za ně, jenže při práci v nemocnici prostě přes veškerou její snahu trpěly a umělé mít nemohla. Nepokojně se zavrtěla.
„To bys pak alespoň měla něco s rukama.“
Sakura se nesměle usmála.
„Máš pravdu. Umíš se dívat, stejně jako jsi to uměl na střední.“
Zpoza Sasukeho se do ní zabodával pohled Karin.
„Sasuke, musíme probrat ještě něco…“
Větu nedokončila.
„To můžeme udělat později, teď se bavím s bývalou spolužačkou!“ uťal ji a Sakuru to strašně potěšilo. Ještě víc ji potěšil Karinin naštvaný výraz, skoro jako by se vrátila do svých středoškolských let.
Sasuke se s ní bavil dál a ona mu s radostí odpovídala, vlastně jí ani nepřišlo nepříjemné, že se ptá jen on – ona se po celý jejich rozhovor nic o jeho životě nedozvěděla.
Vlak začal brzdit.
„Vystupujeme,“ oznámil jí Sasuke. Bylo jí to překvapivě líto. Jejich konverzace byla příjemná a Sasuke… byl Sasuke.
Karin v tu chvíli pookřála a zazubila se na ni. Sakurou zalomcoval vztek.
„Můžeme v našem hovoru pokračovat, místo na přespání se pro tebe najde a já tě pozvu na večeři.“
Vyrazil jí tím dech. Jeho oči ji sledovaly a ona měla pocit, že ji přímo svlékaly (byl to tedy spíše jen její pocit, ale o to intenzivnější).
Karin zbledla a několikrát němě otevřela pusu. Sakura se jí chtěla vysmát, ale ještě měla nějaké ty způsoby.
„Dobře!“
Sakura vyměnila veškeré své štěstí s Narutem za jednu noc s tím sebestředným bastardem naprosto bez váhání a právě to ji později mrzelo nejvíc. Z kabelky vytáhla mobil a začala psát.
„Lasko, je mi to moc lito, ale nestihla jsem posledni vlak, prijedu az prvnim spojem rano, odpust mi.“
Z paměti vyťukala Narutovo číslo a odeslala.
Mobil jí zapípal ve chvíli, kdy vystupovala z vlaku za Sasukem.
„Nic se nedeje, nemusis spechat, klidne si prispi. Moc te miluju.“
Zprávu vymazala a nalepila se na Sasukeho. Odešla z vlaku úplně stejně, jako do něj Karin nastoupila.