Z jiného pohledu 02

,,Z jaké je to vesnice?!“ Rozkřičí se vedoucí organizace Akatsuki, pokud si dobře vzpomínám, Deidara říkal, že se jmenuje Pein.
,,Ale je to medic ninja, pokud bychom zůstali a snažili se najít toho prvního medica, Itachi by to už nemusel vydržet.“ Itachi? Odmítám ošetřovat někoho, kdo vyvraždil vlastní klan.
Potichu se odplížím od Peinova pokoje, nevím, jak jsem se sem dostala, Deidara mi zavázal oči, aby měl jistotu, že nebudu moct najít cestu ven. Připomíná mi to nějakou podzemní skrýš, po chodbě se táhne několik dveří a na zdech jsou připevněny svíce. Když dojdu nakonec, mám na výběr, buď nalevo, nebo napravo. Nestihnu si pořádně ani rozmyslet, když za sebou uslyším spěšné kroky. Rychle se kouknu na pravou i na levou cestu a vběhnu doleva. Jen doufám, že je to správně.
Svíce končí a já se ocitnu v naprosté tmě, klidně jsem mohla vběhnout do pasti. Otáčím se dokola a zkouším najít aspoň malý záblesk světla, avšak marně.
,,Nechte mě jít!“ Ozve se nade mnou, polekaně zvednu hlavu, ale hustá tma mi zabraňuje cokoli zahlédnout. Postupně se ozvou další výkřiky, dohromady asi tří, možná čtyř lidí. Ve vchodu do této místnosti se objeví Deidara, přimhouřenýma očima si mě měří, polekaně začnu couvat, avšak po pár krocích mě zastaví studený kov, tvarem podobající se mřížím. Za krk mě popadnou něčí prsty a přitisknou k mřížím.
,,Copak tu chceš? Pokochat se nad svým úlovkem?“ Zašeptá mi mužský hlas do ucha, zorničky se mi rozšíří a ruce mi bezděčně vystřelí k cizím pažím.
,,Pusť ji!“ Zavelí Deidara, muž chvíli váha, ale nakonec poslechne. Vděčně do sebe naberu kyslík. Najednou se místnost osvětlí několika ti svícemi a mně stydne krev v žilách. Nalézám se v kruhové místnosti, je tu dohromady devět klecí a každá z nich je očíslená. Jednička i dvojka jsou prázdné, ve trojce sedí nějaký kluk, stejně tak ve čtyřce, avšak pětka je znovu prázdná, v šestce je ten muž, který mě napadl a v sedmičce nějaká dívka, poslední dvě klece jsou prázdné a já moc dobře vím, kdo tam patří.
,,Jak můžete?“ Vyslovím zhnuseně a otočím se na Deidaru. Ten mně je probodne chladným pohledem, vykročí ke mně, hrubě mě chytí za zápěstí a odtáhne z místnosti.
,,Jsi zrůda! Všichni tu jste! Takhle tu držet nevinné lidi, kteří nakonec zemřou!“ Při posledních slovech mi začne přeskakovat hlas a po tvářích mi začnou téct slzy.
,,Nech mě být!“ Vykřiknu a snažím se vymanit z jeho sevření, avšak marně. Nakonec to vzdám, poraženě skloním hlavu, chodbou se rozléhají mé vzlyky a ozvěnou se vrací zpátky ke mně. Nakonec Deidara zastaví u dveří, prudce je otevře a strčí mě dovnitř. Místnost je skromně vybavená, jedna postel v levém rohu místnosti, u ní se nachází kulatý stolek, na něm svíčka a naproti židle, v druhém rohu je pohovka a vedle ní malá knihovna.
,,V té knihovně jsou jenom knihy o zranění a jak je vyléčit, snad to bude stačit.“ Promluví bez toho, aby dal jakkoli najevo nějakou emoci, která by se týkala předchozí události. Když se chystá zavřít dveře, zastaví se a povýšeně se na mě podívá.
,,Kdyby si náhodou dostala další úžasný nápad utéct, mám pokoj hned vedle tebe, jakýkoli tvůj pohyb uslyším, pokud jen trochu zaskřípou tyhle dveře, budu tu ve zlomku dvou vteřin.“ Potom je zabouchne a já se ocitnu v tichu, které pohltí místnost.