Naděje v naději

Tiše oddychoval. Měsíc, který dovnitř vysílal stříbrné světlo, byl dnes v úplňku. Přejela jsem pohledem znovu jeho rysy. Uvolněné, ne napjaté jako když jsem ho spatřila poprvé. Ano, už byl čas to skončit. Povzdychla jsem si. Udělat to znovu bylo bolestivé, ale nemohla jsem si pomoct.
Tiše jsem vstala. Narvat se znovu do kimona byl docela oříšek. Ale zvládla jsem to. Naposledy jsem se zadívala do jeho uvolněné tváře a vyšla jsem ven.
Nevadilo mi jít tichými ulicemi. Pokud příroda zavolá, nebudu se bránit a klidně zemřu. Stejně nemám zrovna nijak zvlášť velký důvod žít.
Konečně jsem došla domů. Nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Ne že by mi záleželo na tom, že momentálně vypadám jako zombie, ale byla jsem znechucena sama sebou. Posadila jsem se a složila jsem hlavu do dlaní. Ano, znovu…

Stále to tak bylo. Už od mé první lásky. Vždycky se změnili, snad pochopili a vždy jsem byla je donucena opustit. Dalo se žít s tím, že jsem jim snad pomohla najít jinou cestu. Méně temnou a krvavou. Doufala jsem, že to celé nebylo marné.
Shoa jsem nemilovala. Jenže při prvním pohledu do jeho očí jsem věděla, že mu musím pomoct, za jakoukoliv cenu. Cenu, která ve skutečnosti není nic jiného než bolest, jeho i moje. Dlouho jsem se snažila nevěřit, že tohle je můj úděl. Že to byla vždy jen náhoda. Ale…
Vždycky to dopadlo jako dnes. Jednou byl ženatý, po druhé zasnoubený, zkrátka a dobře okolnosti mě vždycky donutily zmizet. Láska je už pro mě prázdné slovo. Kdysi jsem milovala, ale zjevně mi nebylo přáno, abych byla milována.

Bolelo to, jenže bolest je pomíjivá, časem přejde. A lepší žít s bolestí než se špatným svědomím, že jsem někomu nepomohla, i když jsem mohla. Proklatá empatie! Jak jsem jí nenáviděla. Donutila mě udělat spoustu věcí, kterým bych se obloukem vyhla. Jenže byla mojí součástí a nebylo zbytí. Musela jsem jí přijmout, bojovala jsem proti sobě samé příliš dlouho.
Prohrábla jsem si rukou dlouhé černé vlasy. Už to tak bylo. Jsem tím, kým jsem a dělám to, co dělám. Na jednu stranu bych to ráda nedělala, jenže představa toho, co by bylo z nich, kdybych do jejich spletité cesty životem nezasáhla, byla děsivá. Vědět, co tíží jejich srdce a díky empatii to cítit taktéž, jsou opravdu někdy hotová muka.

Povzdychla jsem si a vešla jsem do koupelny. Můj odraz v zrcadle mě okamžitě praštil. Vlasy mi trčely na všechny strany, safírově modré oči se dívaly na svět zcela smířeně. Zmučený výraz a prověšené koutky úst ze mě dělaly depkaře. Kam se poděl ten oslňující úsměv? Ta výzva v očích? Copak by mě takhle někdo oslovil jako sluníčko? Heh, leda tak kdyby ten někdo trpěl halucinacemi.
Nechala jsem vodu, aby ze mě spláchla úplně všechno. Od bolesti přes méněcennost až k hanbě. Doufala jsem, že to vše bude pryč. Stejně jako vzpomínky na Shoovy doteky na mém těle. Na jeho smyslné rty. Zneužívala jsem své tělo, jen proto abych nemusela čelit svému svědomí. Jak hluboko jsem ještě mohla klesnout?

Aniž bych pohledem zavadila o svůj odraz v zrcadle, odešla jsem z koupelny. Nemělo cenu truchlit nad rozlitým mlékem. Štěstí bylo, že Sho, stejně jako já věděl, že musel nastat konec. Byla jsem ušetřena proseb a proklínání, které doprovázely rozchody jiných. Zbyl mi jen smutek. Kousla jsem se do rtu. Smířila jsem se s tím přeci. Vklouzla jsem do peřin a oddala jsem se aspoň pár hodinám spánku.

Probudilo mě až zašimrání paprsků na tváři. Nadzvedla jsem jedno víčko, abych se jen ujistila, že se mi to nezdá. S úšklebkem jsem se posadila. Rána jsou někdy otravná. Zkulturnila jsem se a zadívala jsem se z okna ven. Na nebi nebyl jediný mráček a všichni, kdo procházeli ulicí, rozdávali úsměvy na všechny strany. Proč jsem si libovala v noci a ve tmě? Proč?
Prohrábla jsem si rukou vlasy. Tyhle otázky jsem si už pokládala příliš často. Nesnídala jsem, nikdy. Vyšla jsem ven z bytu, nechala jsem na tváři ten chladný odtažitý výraz. Dnes ne, řekla jsem si jakmile jsem vstala, dnes si chci odpočinout. V překladu znamená, že zbytek volného dne budu přemítat nad minulostí a dokonale se tím užírat. Nicméně, ani bych nic jiného nezvládla.

Stejným stereotypem jako jindy, jsem se i teď ubírala cestou k budově vůdce vesnice. Čekalo mě to nudné papírování a ještě spousta času ve společnosti ještě nudnějšího šéfa. Kdybych tohle věděla nikdy bych nežádala o post sekretářky. Tohle byla nejspíš lež.

Otevřela jsem dveře a vešla jsem do budovy. Vzala jsem to po schodech o jedno patro výše. Ani jsem už nevnímala, kam jdu, stále se to jen opakovalo. Tahle část mého života se neměnila, nebyl proto důvod hledat ve stejných věcech něco jiného každý den. Ze začátku jsem byla naivní a vyhlížela jsem jakékoliv novinky, které by mě mohly potkat. Dnes už tomu tak nebylo.
Do někoho jsem vrazila. Odtrhla jsem zrak z podlahy a věnovala jsem se opět realitě. Smyslné rty, zelené oči a dlouhé zlaté vlasy. To bylo první čeho jsem si stačila všimnout. Držel mě v náručí, protože bych se nejspíš jinak zřítila ze schodů. Ve tváři měl poťouchlý úsměv a v tmavě zelených očích měl veselé jiskřičky. Mojí pozornost upoutala čelenka, kterou měl zavázanou okolo krku. Byl shinobi z Konohy. Co ten tady dělal? Vymykalo se to normálu.
Vymanila jsem se z jeho náruče, „Měl byste dávat pozor, kam šlapete.“ zamračila jsem se a vydala jsem se rychle pryč. Bylo to nebezpečné, už jenom od pohledu mě přitahoval a právě dnes jsem si chtěla dát pauzu. Bez zaklepání jsem vešla do kanceláře. Boss už seděl za stolem a tupě zíral do papírů.
„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem a očekávala jsem nějakou tunu papírů k uschování.
Zjevně jsem ho probudila ze zamyšlení, trhl sebou a v očích měl překvapení z toho, že se nacházím v místnosti.
„Dobré,“ oplatil mi po chvíli pozdrav, „dnes pro tebe mám speciální úkol.“
Speciální? To se vymyká stereotypu z toho nejspíš nebude nuda, ale za to nepříjemnosti.
„Máš na starosti shinobiho z Konohy, ukaž mu vše, co bude chtít vidět,“ zamračil se, „opět se vrtají v našich záležitostech.“ zamumlal si ještě pod vousy.

Povzdychla jsem si. Zákon schválnosti, jak jinak to říct? Ze všech věcí, jsem musela dostat na starosti zrovna jeho.
„Kde ho najdu?“ Zeptala jsem se už smířeně s nespravedlností reality.
Pokrčil rameny. „Nejspíš v přízemí.“
Přesně jak řekl. Stál ledabyle opřený o zeď v přízemí a pozoroval zaměstnance. Měla jsem nechtěnou možnost vidět ho z profilu. Rysy dravce. Tohle jediné na popsání jeho tváře stačilo.
„Co přesně chcete vidět?“ Zeptala jsem se ho na rovinu.
Otočil se ke mně. „No,“ začal a upřel na mě svoje oči plné výzvy, „co třeba váš úsměv?“
Trhla jsem sebou a odvrátila jsem od něj tvář. Sakra!
„Leda tak ve snu.“ Odbyla jsem ho.
Povzdychl si, „Dobře, když si chcete hrát na ledovou královnu proč ne.“ Poznamenal mírně zklamaně a jedna moje část chtěla, aby nebyl zklamaný. Opravdu nepříjemná situace.
„Rád bych se podíval na trh.“ Poznamenal věčně.
Přikývla jsem a vyšla jsem z budovy. Bylo mi jedno, že je to neslušné. Slyšela jsem za sebou jeho kroky. Zrychlila jsem, chtěla jsem tohle mít, co nejdříve z krku. Nechtěla jsem, aby se ve mě opět probudila empatie a já bych s ním pak soucítila a nejspíš by to zašlo, tak daleko jako se Shoem. Ne, dneska ne. Vlastně s ním vůbec ne!

Prodírala jsem si cestu davem až na náměstí, kde byly trhy a zastavila jsem se.
„Je tu hodně lidí.“ Konstatoval, když se objevil vedle mě.
„Jak jinak,“ ušklíbla jsem se, „co přesně vás zajímá?“
„Vaše důvody proč jste tak chladná.“ Zabodl do mě pohled.
Otřásla jsem se a zlostně jsem se na něj podívala. „Do toho vám nic není.“
„Zatím.“ Poznamenal.
„Zatím?! Nikdy vám do toho nic nebude!“ Zavrčela jsem, kvůli němu jsem se přestala ovládat.
Odpovědí mi bylo jen, že se rozešel. Málem jsem ho ztratila v davu. A moje povinnosti mi tohle zakazovaly, bohužel to nebyly jenom povinnosti. Pomalu jsem se vlekla za ním, byl vysoký a k tomu ty zlaté vlasy, nešlo ho přehlédnout ať by byl dav sebehustší. Zastavil se u jednoho z obchodů a mě dav strhl sebou, spíš nechala jsem se jím strhnout. On by se po vesnici neměl potulovat beze mě. Takže co já bych se pořád starala? Kousla jsem se do rtu, oddělila jsem se od masy lidí a stoupla jsem si do liduprázdného koutku náměstí. Opřěla jsem se o stěnu jednoho z domů a zvedla jsem hlavu k obloze.

Proč se o mě tenhle shinobi tolik stará? Na všechny předešlé jsem se vždy usmívala. On byl jiný, prokoukl mojí ledovou stěnu, ale netušil proč jsem jí okolo sebe postavila. Aspoň něco mi zbylo. Jeho zlaté vlasy mi neunikly ani v periferním vidění. Sklopila jsem k němu pohled. V ruce držel nádhernou slunečnici. K čemu?

Podal mi jí. „Tohle by vám mohlo přiblížit to, jak se máte chovat.“
Povzdychla jsem si a s němým díky jsem si jí vzala. Podle něj mám být sluníčkem? Komu? A proč? Došlo mi, že pomalu ale jistě prohrávám souboj sama se sebou. Cítila jsem jeho očekávání. Možná už to byla empatie nebo mi to napověděly jeho oči? Těžko říct. Krátce jsem zauvažovala nad tím, jestli to znamená mojí kapitulaci nebo ne.
„Děkuji.“ Zašeptala jsem.
Pousmál se a pokýval hlavou. „Můžeme tedy pokračovat?“
Místo odpovědi jsem se rovnou rozešla. Nijak to nekomentoval. Tiše jsem ho provedla tržištěm a slunečnici jsem pevně svírala v ruce. Pokud jsem někdy dostala květinu, necítila jsem z ní to, co z téhle obyčejné slunečnice.

„Když už jste se uklidnila, mohu se vás zeptat na jméno?“ Probudil mě ze zamyšlení, ten příjemný hluboký hlas.
„Aya.“ To bylo vše, co potřeboval vědět.
„Raidon.“ Aniž bych mu nabídla ruku, tak mi jí potřásl. Dlaň měl příjemně teplou a sympatický pevný stisk. Tenhle chlap mi bořil všechny barikády během chvilky. Co se to sakra jenom děje?
„Můžu vás někam pozvat?“
Můžu prohlásit bezpodmínečnou kapitulaci. Nedokázala jsem to. Dokonce jsem mu nabídla i tykání, což přijal s pokřiveným úsměvem. Nakonec jsme skončili u ramenu.

„Co někdo jako ty pohledává tady u nás?“ Zeptala jsem se zvědavě.
Ušklíbl se. „To ti nemůžu říct.“
„Samozřejmě.“ zašklebila jsem se.
Pousmál se. „Cože tě tak najednou přešel ten chlad?“
Sklopila jsem pohled do své misky s ramenem. „Byla to předem prohraná bitva.“ Zamumlala jsem.

Věděla jsem, že chce znát víc, ale snažil se potlačit svojí zvědavost. Mlčky jsem dojedla jídlo a zabrousila jsem pohledem k němu. Opíral si hlavu o ruku a sledoval každý můj pohyb jako kdybych byla nepřátelský shinobi.
„Proč bys ty musela bojovat sama se sebou?“ Jeho pohled mnou projel jako nůž máslem.
Ušklíbla jsem se. „Každý z nás, bojuje sám se sebou. Ať už o tom ví nebo ne.“ odvrátila jsem od něj tvář. Pod jeho drobnopohledem mi bylo nepříjemně.
„Dostala si mě.“ Připustil po chvilce ticha.
Pousmála jsem se a pohled jsem měla stále zabodnutý směrem k ulici. „To jsem ráda.“
„Můžeš to zopakovat?“ Optal se.
Otočila jsem k němu tvář a nadzvedla jsem obočí. „Proč?“
Opět mi věnoval pokřivený úsměv. „Neměla si daleko od pořádného úsměvu.“
„Co kdybys radši zaplatil?“ Odfrkla jsem si a snažila jsem se na sobě nedat najevo, že jsem se po jeho slovech roztřásla jako osika.

Ušklíbl se a vydal se k pultu. Prohrábla jsem si rukou vlasy a vyšla jsem z restaurace, věděla jsem, že by mě našel, ať už bych se pokusila zmizet kamkoliv. Zadívala jsem se na slunečnici. Jak tohle jenom skončí? Chtěla jsem odpověď, ale neskutečně jsem se jí bála.

„Ayo.“ Zazněl za mnou tiše jeho hlas.
Pootočila jsem hlavu a nadzvedla jsem obočí. „Kam chceš teď?“
Nepotřebovala jsem si odpověď přečíst v jeho očích. Přímo z něj sálala touha po klidném místě. Daleko od tohodle šílenství.
„Když se pořádně usměješ, pak je mi to jedno.“ Prohlásil.
Ušklíbla jsem se. Lhal, chtěl zpátky domů. Proč mi z toho bylo těžko? Protože jsem prohrála na celé čáře. Záleželo mi na něm víc než by mělo a to byla chyba.

„Fajn.“ to bylo jediné, co jsem řekla a zamířila jsem do klidnější části vesnice. Nebyl jediný, komu už šla hlava kolem z té masy lidí.
„Kam mě vedeš?“ Zeptal se zvědavě a postřehla jsem tam i jisté zklamání z toho, že jsem se neusmála. Měla jsem chuť mu o to víc vyhovět, ale zadržela jsem se.
„Pryč.“ poznamenala jsem věčně.
Chytil mě za ruku a donutil mě zastavit. Pootočila jsem hlavu.
„Neříkala si něco o tom, že už si prohrála?“
Kousla jsem se do rtu, „Nejspíš se stále nechci vzdát.“
Přistoupil ke mně blíž, „Mám ti pomoct?“ zašeptal.
„Stejně uděláš, co budeš chtít nehledě na to, co ti řeknu.“
Pousmál se a pohladil mě po tváři, „Máš pravdu,“ souhlasil se mnou tiše.
Rozklepala jsem se. Byl příliš blízko a jeho pocity mluvily za vše a já už jsem opravdu podepsala kapitulaci. Objala jsem ho volnou rukou okolo krku. Poťouchle se usmál a věnoval mi sladký polibek, který jsem mu opětovala. Druhou rukou mě objal okolo pasu a přitáhl si mě blíž. Odtáhla jsem od něj tvář. Jen nadzvedl obočí.

„Potkali jsme se před pár hodinami.“ Poznamenala jsem suše.
„A co?“ Nadzvedl i to druhé obočí.
„A nic.“ Ušklíbla jsem se.
Pousmál se, zvedl naše propletené ruce a políbil tu mojí. „Vzájemná přitažlivost dělá divy.“
Odfrkla jsem si, „To jistě.“ odvrátila jsem od něj tvář.
„Ayo,“ zašeptal něžně a tím mě přinutil, abych se mu podívala do tváře.
Vtiskl mi pusu na čelo, „žij dokud je možnost.“
Vymanila jsem se z jeho objetí, stiskl mi ruku a věnoval mi další úsměv.
„Kam tedy?“ Zeptala jsem se.
„Ještě ses neusmála.“ opáčil.
Protentokrát jsem úsměv včas nezarazila, nechala jsem koutky ať si dělají, co chtějí.
Přitahnul si mě do náruče, „Zlobíš.“ zašeptal mi do ucha.
„Já? Chtěl si úsměv, tak si nest-“ zarazil můj proslov, když mi položil prst na rty.
„Nechci tě opustit,“ stále šeptal, „a tímhle mi to jenom zhoršuješ.“ povzdychl si.
V tomhle měl pravdu. Střízlivě už věděl, že se naše cesty už nejspíš nikdy nestřetnou. Z tohodle důvodu jsem se snažila nemyslet na budoucnost, jen myšlenky bolely. Udělala jsem krok zpět.
„Pojďme tedy.“ Kývl hlavou jedním směrem a ruku v ruce jsme tam vyrazili.

Když jsme se opět dostali mezi lidi, pustil mojí ruku. Stihla jsem se na něj podívat a nadzvednout obočí, než mě objal okolo pasu a přitáhl blíž.
Políbil mě do vlasů, „Jen tak se mě nezbavíš.“ zašeptal.
Uchichtla jsem se. „Příliš se přeceňuješ.“
„Já?“ Zeptal se naoko udiveně, „to nikdy.“
„Kecy.“ Zamumlala jsem.

Čas nemilosrdně běžel dál zatímco jsem si užívala chvil v Raidonově společnosti a objetí. Bylo mi jedno, že mě viděl Sho. Četla jsem v něm překvapení, zlost ale pak i smíření. Slunečnice, kterou jsem nosila všude sebou, už nevypadala tak přenádherně jako když mi jí dával. Ale byl to symbol, aspoň pro mě a to mi stačilo.

Pozval mě na večeři, nabídl mi i saké, pití jsem se vyhýbala na sto honů a on nepil. Těžko říct proč. Neptala jsem se. Vypadal jako schopný shinobi a netušila jsem, proč jeho poslali sem, ale nejspíš bych jim za to poděkovala.
V zelených očích mu stále probleskovaly jiskry.
„Cože jsi byl dneska už od rána tak dobře naladěný?“ Zeptala jsem se zvědavě, rána pro mě byla úmorná.
Pokrčil rameny, „Sám ani nevím,“ pousmál se, „proč tě to zajímá?“
Ušklíbla jsem se, „Neznám moc lidí, kteří by měli po ránu dobrou náladu.“
Spolknul poslední sousto, „Úředníci a obchodníci,“ odfrkl si, „nemají důvod mít po ránu dobrou náladu.“
„A jakej důvod máš ty?“
„Vždycky se něco najde.“ Věnoval mi úsměv.
Nechtěla jsem uvažovat nad tím, jaký důvod bude mít zítra ráno, ale on se u téhle otázky zastavil taky, proto najednou ta nejistota a bolest.
Pousmála jsem se. „Za chvíli začnou ohňostroje.“
„Tak to abych tě nespustil vůbec z očí,“ pokřiveně se usmál, „aby mi tě někdo neukradl.“
Úšklebkem jsem zakryla rozklepání a chvilkovou nervozitu. Zvedl se a došel zaplatit. Stejně jako po obědě i teď jsem vyšla ven.

„Ayo.“ Tohle byl hlas Shoa.
„Hm?“ Nadzvedla jsem obočí, když se ke mně blížil.
„Rychle sis našla náhradu.“ Poznamenal klidně a zadíval se na slunečnici, kterou jsem držela.
Pokrčila jsem rameny, on měl co říkat, začal si se mnou, i když byl zasnoubený. Nakonec pochopil, že se chystal vzít holku, která by ho o všechno oškubala. Jenže to už jsem náš vztah-nevztah ukončila.
„Víš, moc dobře jak to chodí,“ konstatovala jsem suše, „vždycky se to ale stane, když se ti to nejmíň hodí.“
„Zákon schválnosti.“ ozval se za mnou Raidon.
„Přesně.“ Přikývla jsem.
Sho si ho přeměřil pohledem. Raidon mě objal okolo pasu a věnoval mi úsměv.
„Měj se, Ayo.“ s tím Sho odešel.
Zlatovlasý shinobi ho ještě chvilku provrtával pohledem a pak se sklonil ke mě, „Já věděl, že si na tebe někdo brousí zuby.“ zašklebil se.
„Ale to je asi tak všechno.“ vyplázla jsem na něj jazyk.
Zasmál se a vedl mě opět na náměstí, kam mířil dav. Zastavil se na místě, kde jsme spolu předtím mluvili. Zvedla jsem k němu zrak. Pohladil mě po tváři a něžně mě políbil.

Mlčela jsem, nechtěla jsem kazit atmosféru myšlenkami na budoucnost, kterou společnou mít nebudeme. Vychutnávala jsem si jeho přítomnost. Jak málo stačí ke štěstí.
První ránu jsem nečekala, tak jsem sebou mírně škubla. V periferním vidění jsem zaznamenala Raidonův úsměv a pak jsem měla oči jenom pro ohňostroj na černém nebi. Vystřídaly se tam všechny možné barvy a tvary, přesto jediné, co jsem v podstatě vnímala byla atmosféra a Raidon. Teplo jeho těla se do mě doslova zařezávalo.
Zajela jsem pohledem k němu. Všiml si toho a podíval se na mě.
„Děje se něco?“ Zašeptal tím svým hlubokým hlasem.
Usmála jsem se. „Ne.“

Pochopil a přitáhl si mě před sebe a já jsem na krku cítila jeho horký dech. Stáli jsme tam v tichu, dokud představení neskončilo. Věděla jsem, že je čas jít. Ráno mě čekala spousta práce, povinnosti volaly. Políbil mě na krk pod ucho. Nijak zvlášť jsem to nekomentovala. Šla jsem s ním ruku v ruce, ke svému bytu. Čas loučení přicházel. To bylo více než jasné.

Až přede dveře jsme došli mlčky. Nesnášela jsem loučení, vždycky jsem se jim snažila vyhnout, ale teď na mě dopadla těžkost situace.
Jemně mi za bradu zvedl hlavu a něžně spojil naše rty, „Dobrou noc a sladké sny,“ vtiskl mi i polibek na čelo, „Ayo.“ a otočil se k odchodu. Cítila jsem jeho bolest i svou vlastní. Bylo to děsivé. Otevřela jsem dveře do bytu, ale nedokázala jsem vkročit dovnitř.
„Raidone.“ Zašeptala jsem.
Viděla jsem jeho váhání, jestli se má otočit, nakonec zůstal jen stát. Došla jsem k němu, otočil se, sevřel mě v náručí a vášnivě mě začal líbat.
„Tohle si neměla dělat.“ Zašeptal mezi polibky.
„Chtěla jsem to, tak proč bych to neudělala?“ Zeptala jsem se a na to už mi slovy neodpověděl.

Ani nevím jak jsme se ocitli u mě v bytě. Netrápilo mě nic. On tu byl se mnou a aspoň pro jednou to bude z lásky. Teplo jeho těla mě obklopovalo, neexistovalo nic jiného než tahle noc a tenhle okamžik. Sám to řekl- „žij dokud je možnost.“ A tak jsem žila, jak nejlépe jsem dovedla. Jen pro tenhle okamžik.

Probudila jsem se ještě za tmy. Byla jsem sama nahá ve svojí posteli. Tohle bylo poprvé, co mě v ní někdo nechal. Většinou to bylo naopak. Cítila jsem stále jeho vůni. Zabalila jsem se do deky a přešla jsem k oknu. Dívala jsem se do temného šera, které ještě trochu prozařoval svit měsíce. Uvažovala jsem nad tím, jestli svojí misi už splnil. Nejspíše ano, soudě podle toho jak jsem ho stačila během toho krátkého dne poznat. Kousla jsem se do rtu a zadržela jsem slzy. Ten pocit prázdnoty ve mně byl neskutečný. Jako by mi něco chybělo, nějaká část. Samotná existence mě bolela. Odvrátila jsem se od okna.

Pohled mi padl na vázu, ve které byly dvě slunečnice. Jedna z nich byla mírně povadlá. Tu druhou mi musel přinést někdy brzo ráno. Ta první znamenala-buď mým sluníčkem. A jak jsem si měla vyložit tu druhou? Nedokázala jsem zadržet slzy, které se mi draly z očí. Přesto jsem se usmála. Věděla jsem, že kdykoliv spatřím slunečnici, pomyslím na něj. Nenechal mi jenom smutek jako ti ostatní. Ne, v tomhle bylo víc a o to víc to bolelo. Smutek, prázdnota a naděje na naději, že se naše cesty ještě někdy zkříží. Tuhle prázdnotu už jsem jednou zažila, ale ta naděje pro mě byla nová a to jsem si i přes slzy uchovala.