Písečná bouře 17

„Já si vážně myslím, že by jste si měli promluvit.“ řekl Gaara klidným hlasem, který Temari hrozně rozčiloval.
„Tohle jsi mi klidně mohl říct už před tím.“ konstatovala trochu suše Temari a vypadala, jakoby trucovala.
„A ty bys mě poslechla co?“ zeptal se trochu uraženě Gaara.
„Ne, ale rozhodně jsi mu nemusel psát dopis!“ odsekla blondýnka naštvaně a bylo na ní vidět, že je na pokraji výbuchu.
„Já se vážně nechtěl plést do tvého osobního života, ale ty jsi mi nedala moc na vybranou.“ oponoval Gaara trochu popuzeně.
„To se mi snad zdá!“ prohlásila zničeně a spráskla ruce.
„Ne, nezdá, ale myslím, že jestli se má tvoje situace zlepšit, měla bys spíš jít za ním a urovnat to a jestli budeš i dál trvat na tom, že chceš jet do Kamenné, tak tam aspoň pojedeš s čistou hlavou a budeš se moct soustředit na práci.“ řekl Gaara ustaraně.
„Nevím, co mu říct.“ odvětila Temari a ke Gaarově radosti už ne naštvaně, ale spíš smutně.
„Hlavně se nehádejte a v klidu to proberte, i kdyby to trvalo celou noc.“ řekl Gaara, i když to nebyla tak úplně odpověď na její otázku.
„Mám doma Suki, bylo by to blbé.“ argumentovala trochu chabě Temari snad ve snaze oddálit jejich setkání.
„Vezmu ji ven a dnes může zůstat u mě. Vím, že to není úplně ideální, ale ten jeden den to snad zvládneme.“ řekl Gaara a přívětivě se na ni usmál.
„Tak fajn.“ souhlasila velmi neochotná Temari.

„Jak dlouho se vlastně zdržíš?“ zeptala se po delší chvíli ticha Suki.
„Vzal jsem si dva týdny volno, takže nanejvýš týden.“ zodpověděl její otázku jaksi bez zájmu.
„Jaká je Listová?“ změnila nečekaně téma a donutila tak Shikamara, aby na ni upřel pozornost.
Když ale nic neříkal, rozhodla se mu to zopakovat: „Jaká je Listová vesnice?“
„Jak to myslíš?“ oplatil jí otázku.
„Přesně tak, jak jsem to řekla.“
„Ale co přesně chceš vlastně vědět?“
„Všechno.“ odpověděla bez zamyšlení.
„Tak to jsi to fakt zúžila.“ řekl poněkud sarkasticky a mírně se zamračil.
„Nikdy jsem v Listové nebyla, takže fakt nevím, na co bych se měla ptát nejdřív.“ odpověděla mu trochu naštvaně.
Shikamaru se nadechoval k další sarkastické poznámce, ale vrznutí dveří ho zastavilo.
Oba dva se šli nervózně podívat, v jaké náladě se Temari vrátila, a tak je celkem překvapilo, že ve dveřích vidí Kazekageho.
„Výborně, jste tu oba.“ konstatoval Gaara spokojeně, ale dovnitř nevešel.
„A kde je Temari?“ zeptal se Shikamaru ustaraně.
„Přímo za mnou.“ objasnil Gaara a ustoupil stranou, aby mohla vejít. Což po chvíli trochu neochotně udělala.
„Vy dva si promluvte a ty pojď se mnou a ven si věci na noc.“ řekl Gaara hlasem, kterému se nedalo odmítnout, a zamířil ven.
„Hned tam budu.“ odpověděla trochu váhavě Suki a zamířila nahoru pro své věci.
Když seběhla dolů, uviděla jak oba dva sedí na gauči naproti sobě a mlčky čekají, až budou sami.
Suki si nebyla jistá, co by měla říct a tak na sebou utrousila jen chabé: „Naschle.“ a vypadla ze dveří.

„Nejdřív se stavíme u mě, abys sebou nemusela tahat všechny ty věci. Jsi pro?“ začal na úvod Gaara.
„Dobře.“ souhlasila trochu nejistě Suki, protože si nebyla úplně jistá, že je dobrý nápad u něj přespat a cítila se trochu trapně.
„Jestli jsi ještě nejedla, tak potom můžeme jít na večeři, nebo najít něco použitelného u mě doma.“ pokračoval trochu váhavě dál, nepochybně si rovněž vědom trapné situace.
„Nejedla a kam půjdeme nechám klidně na vás, je mi to jedno.“ řekla Suki a pokusila se působit sebejistě.

„Nepřekonal jsi poušť, jen abys mlčel nebo ano?“ zeptala se Temari váhavě, když Suki odešla.
„Ne, ale abych byl upřímný, nikdy jsem nepřemýšlel, co ti řeknu až tě zase uvidím, ale asi bych ti chtěl říct, něco jako, že mě to hrozně moc mrzí, že tě moc miluju a nechci tě ztratit.“ řekl váhavě.
„Vždyť jsi mě neztratil a ani neměl ztratit.“ oponovala trochu chabě Temari a pokusila se zakrýt jak moc se jí dotklo, slyšet z jeho úst opět miluju tě.
„Já vím, ale když v tom dopisu bylo napsané, že chceš odjet na tak dlouho, dřív než se zase uvidíme, měl jsem pocit, že tě ztrácím a trochu jsem zpanikařil.“ odpověděl Shikamaru.
„Nejsem si jistá, jestli nám to může klapat.“ řekla Temari náhle a potvrdila tak všechny jeho obavy.
Shikamaru se zamračil a obešel stůl, aby si mohl sednout vedle ní.
„Jak to můžeš říct?“ zeptal se, když se mu musela dívat do očí a vzal ji za ruce.
„Vůbec se nevídáme, naše domovy jsou strašně odlišné, my jsme strašně odlišní!“ zdůraznila Temari trochu zoufale a nebyla si jistá, jestli se vydrží dívat do jeho očí.
Shikamaru s odpovědí ještě chvíli počkal, a když Temari sklonila svou tvář, zvedl ji v dlaních a políbil ji na ústa.
Když ji konečně pustil, zeptal se: „Vážně si myslíš, že se k sobě nehodíme?“
Temari se trochu zoufale zasmála a tiše řekla: „Hlava říká ne a srdce zase ano a já už vážně nevím, koho to mám vlastně poslouchat. Celé ty dva roky, co jsme spolu, jsem se řídila srdcem, i když mi hlava neustále připomínala, že to nemůže vyjít.“
„Miluješ mě?“ zeptal se Shikamaru tím nejvážnějším hlasem, jakého byl vůbec schopný.
„Ano a hrozně moc.“ odpověděla okamžitě a bez přemýšlení.
„Dost abys kvůli mně opustila Písečnou?“ zeptal se Shikamaru vážným hlasem, ale Temari nechala otázku bez odpovědi, odvrátila se od něj a odešla z místnosti, snad aby získala trochu času, a Shikamaru zůstal sedět, aby jí ho poskytl.