Narutova cesta ninji 03: Cože? Nová naděje!

„Kakashi… proč jste mi lhal…?“
To byla jediná věta, která teď znovu a znovu vyvstávala v Narutově mysli. Ozývala se ze všech směrů… snad by ji přivál i vítr, spadla by jako kapka deště, šeptaly by si jí stěny…

Žlutovlasý mladík seděl na popelnici v šeru zapadlé uličky, v kteréž doteď nikdy nebyl. Hlavu měl položenou v dlaních a přemítal vzpomínkami. Snažil se vybavit si okamžik, kdy se úplně poprvé setkal se Sakurou. Ale to se zdálo jako nadlidský úkol.

Putoval časem zpátky, hlouběji a hlouběji. Co se mu připomnělo hned, byl rozhovor s Kakashim. Z jakého důvodu by mohl mistr takto lhát svému žákovi? Byla to jen hloupá legrace? Či snad pokus o darování falešné naděje? Nebo se Kakashi jednoduše mýlil?

Jak Naruto bloudil vzpomínkami, všimnul si jedné věci – v jakékoliv vzpomínce týkající se Sakury figuroval i Sasuke… to on vrhal stín, do kterého se schoval i jinchuuriki. Vlastně – to ono démonské prokletí, provázejícího Naruta od toho nejútlejšího věku mohla za to, že se na něj dívali skrze prsty nejen muži a ženy, ale i jejich děti. To znamená, že i Sakura.

Zlomený mladík se snažil v hlavě si poskládat celistvou mozaiku, ve které by snad mohl najít odpovědi na otázky, jež ho trápí. Ovšem veškeré úsilí vycházelo vniveč, protože Narutovi bylo jasné, že mu chybí minimálně jeden střípek, jenž by dokončil obraz.

„Co jsem udělal za chybu…? Opakuju ji stále dokola? Co mám změnit?! Co mám změnit?! CO MÁM ZMĚNIT?!“
Narutovi se drali do očí slzy vzteku. Nevěděl však, jestli se zlobí na sebe, nebo na Sakuru. Nedokázal posoudit, zda… ne!
Mladík se naprosto zděsil vlastní myšlenky. Nikdy by ho nenapadlo, že mu takováto otázka někdy vyvstane v mysli. Snažil se ji utopit v nejtemnějších hlubinách svojí duše, jenže ona děsivá věta jako kdyby plavala po hladině a neměla žádnou tendenci klesat k nedozírnému dnu.

Poté se však Naruto rozhodl pronést otázku nahlas… tedy spíše polohlasně, protože odvahy se mu nedostávalo.
„Neumím posoudit, zda jsem já takový idiot, nebo je Sakura taková… mrcha.“

Vteřinu na to ucítil mladík podivnou chuť. Sice ji moc dobře znal, ale v tu chvíli nedovedl pochopit, kde se vzala. Zaplňovala mu ústa, proudila mezi zuby, převalovala se pod jazykem a stékala až do hrdla.

Najednou Naruto ucítil, jak se mu mezi rty vydrala kapka horké tekutiny. Sklouzla až k jeho bradě a po chvilce se odlepila od kůže. Když dopadla, prašná půda ji vsákla a zůstala po ní jen krvavě rudá tečka. A pak další. A další.

Naruto zpočátku netušil, kde se krev v jeho ústech bere a proč se řine stále rychleji, odpověď se ale dostavila záhy, když se objevila další chuť - štiplavá, dráždivá a doprovázená bolestí. Bolestí ze silně prokousnutého rtu.
Mohl za to nejspíše vztek, který mimoděk poranil mladíka. Tomu se nyní navracel cit do zbytku těla, které doteď svírala křeč. I Naruta samotného překvapilo, jak jeho psychikou otřásla špatná zpráva.
Mezi krvavé tečky na zemi se nyní vmísily i stopy obyčejných slz, kanoucích z chlapcových očí.

„Kdybys tady byla, věděla bys, jak mě utěšit… ošetřit má zranění, Sakuro. Ale utěšování od někoho, kdo ti způsobuje bolest, nemá přece smysl! Vždyť to nedává vůbec žádnou logiku! Proč mi pomáháš, když mě nesnášíš?!“ křičela Narutova zchřadlá duše.

V mladíkově mysli se kopily divné otázky a ještě podivnější odpovědi. Tedy spíše spekulace. Naprosto nahodilé blbosti, jež byl mozek schopný vyplodit. Proč – proto, kdy - tenkrát, komu - jemu, za co – za to, kde - tam, jak - takhle. Tato slova teď byla základem každé věty, znějící ve vnitřním světě ztrápeného ninji.

Naruto se sice již netřásl, ale mezi zatnutými zuby mu nadále proudila krev a po tváři stékalo moře slz. Pláči se ale nehodlal bránit, protože věděl, že když se z očí vytratí poslední kapka, část smutku odezní.

Jak čas ubíhal, zmizely slzy i krev. Jen ten pomyslný kůl v srdci zůstal. Možná se ztenčil, ale jinak byl pořád na svém místě. Ztělesňoval beznaděj a marnost. Beznaděj a marnost v lásce.

UŽ DOST! Jak říká Zvrhlý poustevník: „NE může znamenat ANO, ale nikdy neznamená definitivní NE. Prostě se za hodinu vrátíš a zkusíš to znovu a znovu, dokud ti nepodlehne! Ehm… slečno… Vy jste nás slyšela? Ale já nejsem žádný zvrhlík…AUUUU!!! Hm... mohla byste to prosím udělat znovu? Vaší jemnou ručkou to bylo příjemnější, než obvykle.“

Naruto se odhodlaně vyšvihl na nohy. Uvědomil si, že výčitky nemají smysl. Utápění se v lítosti je zbytečnost, kterou si nemůže dovolit. Prostě bude dál dělat to, co musí a v čem je dobrý. A být v tom lepší a lepší, každým dalším dnem. Dokud mu Sakura do očí neřekne, co opravdu cítí, bude se do úmoru snažit. Do poslední kapky krve.

Mezi mraky zastiňujícími už tak dost temnou uličku se prodralo pár paprsků světla, které zahřály mladíkovu tvář. Uklidnilo ho to a zároveň dodalo odvahu. Bylo načase opět vyrazit mezi lidi.

Naruto rázně kráčel neustále se zužující cestou mezi domy s cílem ocitnout se co nejdále o Sakury a Kakashiho. Ale když se konečně objevil na rušné ulici, dostavil se další podnět ke vzteku – věčně znuděný dobrák Shikamaru s doprovodem…

„Nazdar Shikamaru… a kdo je tohle?! HA! Ty jsi ta divná holka z Písečné! Nána s vějířem! Co tady sakra děláš?!“
V dívčině tváři se objevil téměř vražedný výraz. Lehce se rozkročila, aby naznačila bojový postoj a ruku varovně položila na obrovský vějíř.

„Naruto, Temari přinesla Páté zprávu od Kazekageho. Já jen mám za úkol ji tady provést a vzít jí někam na oběd, protože jí po dlouhé cestě vyhládlo. Ale to by takový hladovec jako ty měl pochopit,“ vysvětlil Shikamaru svým obvyklým šnečím tempem.

„A to ti nevadí chodit s holkou, co se tě při Chūninské zkoušce pokoušela zabít?!“ křičel naštvaný Naruto. Ani si pořádně neuvědomoval, co ho tolik vytočilo.
Shikamaru zareagoval jen mírně pozvednutým obočím, ale Temari se zdála poněkud zaskočená. K překvapení obou mladíku nenasadila svůj obvyklý, krutý výraz, ale z neznámého důvodu se lehce začervenala a znervózněla. Bylo sice patrné, že se snaží najít „pevnou půdu pod nohama“, ale ani jeden z chlapců jí to nevěřil. Shikamaru dokonce vydal nechápavý povzdech:
„Eh?“

Narutovi se rozbušilo srdce zvláštní radostí – po všech těch teoriích, zda
mezi Shikamarem a Temari nepřeskakuje jiskra, se právě jemu podařilo naprosto náhodně odhalit skrytou pravdu.

„HA! ON SE TI LÍBÍ! ŽEJO?! JÁ TO VĚDĚL!“ vykřikl žlutovlasý mladík a ukázal prstem na panikařící dívku. Její nervozitu totiž umocnilo, že na ni Naruto svým jednáním upozornil kolemjdoucí.
„Hm?“ zívnul věčně znuděný jōnin a tázavě se podíval na Temari, čekajíc, že ta ono hlasité podezření vyvrátí. Jenže překvapená kunoichi se kupodivu ani nenamáhala vydat jedinou slabiku.
„Vidíš! Je z tebe totálně mimo! To se musí říct ostatním!“ nasadil ďábelský úsměv Naruto a rozběhl se pryč od zmateného páru.

„TY IDIOTE! O CO TI JDE? PROČ BY SE MI MĚL ZROVNA ON-“ křikla dívka za utíkajícím ninjou. Ten ji ale ještě stihl „skočit do řeči“.
„LÍBIT? ČÍM VÍC TO POPÍRÁŠ, TÍM VÍC JE TO PRAVDA!“ ječel s úsměvem Naruto a kličkoval v hustém davu. Vlastně ani nevěděl, z jakého důvodu běží a kam má namířeno. Proto doufal, že než mu dojde dech, něco ho napadne.

Jeho šňůru myšlenek přetrhl další pár, který míjel během svého sprintování skrze dav. Neji – tentokrát v doprovodu Ino. Narutovi se ale k jeho vlastnímu překvapení nechtělo zastavovat a proto v hlavě narychlo sesmolil jednu zkratkovitou větu.
„HA NEJI A INO KOUKÁM NEJI ŽE TY TO HRAJEŠ NA VŠECHNY STRANY VÍTE O TOM ŽE TÉ HOLCE Z PÍŠEČNÉ SE LÍBÍ SHIKAMARU???!!!“
Pár se na chvíli zastavil, zmateně se ohlédl za zběsilým mladíkem, který jim krátce na to zmizel z dohledu.

Narutovi postupně začaly docházet síly a ke konci už jen vyklusával setrvačností. Snad právě kvůli tomu začaly jeho myšlenky dostávat jasnější obrysy až teď. I přes veškerou snahu v sobě ale neskrývaly nic světoborného. Výsledek krátkého bádání zněl skoro hloupě: „Podvědomě se snažím dělat vše možné i nemožné, jen abych neměl čas myslet na Sakuru… a na to, co před chvílí řekla.“

Zatímco mladík zklamaně kroutil hlavou nad mizerností jeho úvahy, nohy ho donesly k dětskému hřišti. To obývaly překvapivě pouze dvě osoby – proti slunci nebylo patrné, o koho přesně se jedná, ale podle siluet to byla jedna dívka a jeden chlapec. Ona se opírala o prolézačku a on dělal na zemi kliky…
„Hmmm… neuškodí, když si před žákem trochu „rýpnu“ do jeho mistra…“

Jak se Naruto ke dvojici přibližoval, utvrdil se v tom, že jedná o Leeho a Tenten. V tu chvíli neideálnější pár pro jeho „popichování“.

„Ahoj Lee, Tenten.“
„298 – ahoj – 299 – Naruto – 300!“ pozdravil návštěvníka chlapec v zeleném, zatímco pokračoval v počítání kliků.
„Ahoj Naruto! Jak se máš?“ optala se dívka.
„Mohlo by být i líp... Tenten, představ si – viděl jsem Nejiho, jak se drží za ruce s Ino!“
„COŽE? ZA RUCE? Teda… no a?“
„No vlastně se nedržely za ruce, ale i tak by sis ho měla hlídat.“
„Cože? Ehm… proč bych-“
„Už to neřeš,“ usmál se zeširoka Naruto.
„348 – cože – 349 – ty – 350 – a Neji – 351?“ podivil se Lee. Na jeho hlasu nebyla patrné jediná známka únavy, zato překvapen byl určitě.
„Jo…totiž ne!“ bránila se dívka. Začínala být na rozpacích.
„Čím víc to popíráš, tím víc je to pravda,“ poznamenal Naruto směrem k Tenten, „jen tak mimochodem… VÍTE O TOM, ŽE TÉ HOLCE Z PÍŠEČNÉ SE LÍBÍ SHIKAMARU?!“
„500!“ vykřikl Lee a vyšvihl se na nohy ve stejném stylu, jako jeho mistr.
„Myslíš tu Temari? Jak jsi na to přišel? Vlastně… s holkami jsme o tom mluvili, ale spíše jen tak z legrace…“
„To je nesmysl, Naruto. Vždyť ona je krutá a nenávistná. Kdyby měla tenkrát při Chūninské zkoušce možnost, Shikamara by zabila,“ argumentoval „génius tvrdé práce“, který se konečně zapojil do debaty.

„Ale já to myslím vážně! Prořekla se! Kdybyste viděli, jak se tvářila!“ zářil radostí Naruto. Při té vzpomínce ho téměř chytaly záchvaty smíchu. To ho ale přešlo ve chvíli, kdy mu pohled na Leeho připomněl ještě jednu dnešní záležitost…

„Měl bych dotaz Tenten… čím na tebe může kluk nejvíc zapůsobit?“ zeptal se žlutovlasý ninja a s šibalským úsměvem pokračoval:
„Co třeba svaly? Hm?“
„Cože? Proč se… no tedy… neříkám, že se mi vypracované svaly nelíbí, ale… mnohem víc na mě zapůsobí povaha a inteligence…,“ zauvažovala Tenten, zatímco s přemýšlivým výrazem vzhlížela k nebi. Naruto se plný radostného očekávání otočil k Leemu. A skutečně…

Jeho tělo zkamenělo v pozici „COŽE???“. Svěšená ramena, nakrčená záda, oči vytřeštěné zděšením, spadená čelist a přes spodní ret začala pomalu přetékat slina. Tak teď vypadal šokovaný Rock Lee.
„TENTEN??? TO MYSLÍŠ VÁŽNĚ?“ vyštěkl mladík v zeleném a začal vztekle skákat na místě, přesně po vzoru jeho mistra.
„Jak to myslíš, Lee?“ nechápala dívka.
„Já a Lee jsme totiž dostali stejnou mizernou radu od Gaie-sensei!“ odpověděl jí Naruto. Tím přivedl svého běsnícího spolužáka zpět do normálního stavu.
„Co jsi to řekl?“ pronesl vážně.
„Zelená rada od zeleného mistra! Naprosto k ničemu…,“ posmutněl náhle žlutovlasý hoch. Snad čtvrt hodiny se úspěšně vyhýbal myšlenkám na snovou dívku… ale teď opět vyvstala v jeho představách.
„Proč jsi tak skleslý?“ zeptala se ustaraně Tenten.
„Promiň, ale nemůžu tě nechat takto urážet Gaie-sensei,“ snažil se Lee promluvit důrazně. To se mu sice povedlo, ovšem jeho slova mizela „ve větru“.
„Jak bych to řekl… dneska jsem zjistil, že mě Sakura nesnáší…“

Následovalo krátké ticho. Ticho, které přetrhla Tenten svým výbuchem smíchu.

„Děláš si legraci? Sakura je do tebe blázen! Ta na tebe myslí, kudy chodí! Kde jsi vzal takovou pitomost?“ řehtala se Tenten.
„Říkala to…“
„A tobě přímo do očí?“
„To ne… ale-“
„V tom případě jsi slyšel pitomost… “

Tma, ticho, chlad. Jako jeskyně, do které se Naruto vmžiku přenesl, aby si vzpomněl na pocity, které ho provázely ještě před několika málo minutami, když se krčil v šeru zapadlé uličky. Náhle jeho studené, téměř neživé srdce někdo vzal do horkých dlaní a jemně ho stiskl. Narutovo tělo pomalu pookřávalo a teplo se rozlilo až ke konečkům prstů.
Poté svůj boj prohrála i tma… všude kolem se rozzářili ty nejkrásnější pastelové barvy a okolní svět začal pozvolna nabývat svých původních obrysů. Slunce, stromy… tváře přátel.
A v moment, kdy Naruto znovu uslyšel Tentenin smích, připadal si jako úplně nový člověk. Radostí otupělý člověk, který moc nevnímal, co říkají lidé kolem něj.

„Tenten, jsi si tím tak jistá?“ vyzvídal patrně trochu zklamaný „génius tvrdé práce“.
„Lee, promiň, ale…,“ zdržela se dívka odpovědi, protože věděla, že před ní stojí dva sokové v lásce. A jednomu z nich nechtěla zlomit srdce.
„V tom případě, Naruto – vyzývám tě na souboj!“ řekl úderně mladík v zeleném.
„Lee? Proč? Kvůli Sakuře? To je absurdní!“ okřikla ho Tenten.
„Ne. On urazil mého mistra.“
„Ty se mnou chceš bojovat kvůli idiotské radě od ‚Tlustoobočnatce-sensei‘?“
„U toho nemusím být…,“ zakroutila dívka nesouhlasně hlavou a odešla. Krátce na to se k Narutovi otočil zády i Lee. Ušel snad deset patnáct kroků a s vážnou tváří pohlédl svému žlutovlasému sokovi do očí.
„Co uděláš teď? Taky se jen budeš prohlížet v zrcátku, jako ‚Nádherná zelená žába z Listové‘?“
„Už ani slovo, nebo ti ukážu, jak žák brání čest milovaného mistra!“ téměř hořel vztekem Lee. Zrudl v obličeji a z jeho rozpálené kůže se začal vypařovat pot. Že by další finta okoukaná od Maito Gaie?

„Zelený žák zeleného mistra! Když ho tak miluješ, tak si ho vezmi za zelenou ženu a potom spolu můžete mít spoustu zelených dětiček!“ smál se nahlas Naruto.
„A dost!!!“ vyštěkl Lee a svoji neuvěřitelnou rychlostí vyrazil kupředu.
Ani žlutovlasý jinchuuriki na nic nečekal. Poháněn nově nabitou energií se rozběhl vstříc svému soupeři. Ve zlomku vteřiny si už hleděli z očí do očí na vzdálenost jen několika centimetrů a náhoda měla určit, čí pěst udeří ústa toho druhého dříve.
„NARUTO! LEE!“
Tato dvě slova způsobila, že oba mladíci těšně před střetnutím odvrátili pohled směrem ku známému hlasu. Sakura?!
BUM!!!

Naruto ucítil silnou, tupou bolest. Bolest hlavy, ze které snad každou chvílí musel vypadnout mozek – patrně uchem. Určitě na chvíli ztratil vědomí. Jen na pár vteřin, ale určitě ano… a když si opět uvědomil svoje tělo, uviděl skrze přimhouřené oči několik postav.
„Zelený jde k zelenému… červená a šedá jde ke mně,“ řekl si mladík v duchu, než se barvy proměnily v mistra Gaie, mistra Kakashiho a… Sakuru.“

Rozhovor mezi dvěma ‚Zelenými šelmami‘ se Naruto rozhodl ignorovat. Takže první, co se dostalo k jeho uším, bylo Kakashiho:
„Hm, copak se to tady děje?“
*bla bla bla bla bla*
„Naruto, co se stalo?“ optal se znovu legendární „kopírovací ninja“. Ten se skláněl nad mladíkem s mírně podezřívavým výrazem. Ale ani tak nedokázal zakrýt starostlivost.
„Jen jsem řekl, že Gai-sensei mi dal mizernou radu,“ řekl mladík ‚otráveně‘, protože hlava ho neskutečně bolela a na složitější odpověď neměl náladu.
„A nic víc?“ pokračoval Kakashi, ale tentokrát vložil do otázky více důrazu. Patrně tušil, že mu jeho žák neříká celou pravdu.
„No… ještě jsem říkal, že tou radou se může řídit jen idiot.“
*bla bla bla bla bla*
*bla bla bla bla bla*
*bla bla Sakura bla*
„Ahoj Lee,“ řekl hlas, který vždy pohladí po duši. Naruto sklouzl pohledem z šedovlasého muže a zaměřil se na další osůbku, která se k němu skláněla…

„Sakura-chan? Dneska na sebe máme štěstí, viď?“ řekl s úsměvem zraněný ninja.

„Naruto…“