Izimoto-Kapitola 14:Chybný úsudek

Brzo ráno se probudil Hidan. Zašel do koupelny skontrolovat účes, pomodlil se k Jashinovi a poté vyrazil do kuchyně. Otevřel lednici a vzal si láhev piva. Když se však otočil ke stolu, uviděl Iziho chrnícího přímo na stole a vedle něj sklenici džusu. Přišel blíž, vzal do ruky sklenici a přičuchl.
„Jak tohle může někdo pít...“ Mumlal si pro sebe. Sklenici odnesl k dřezu a obsah vylil: „Tohle přece normální člověk do úst neveme. Ale co se mu asi stalo, že spí tady?“ Pokračoval ve svém pochodu myšlenek. Dopil tedy pivo a odešel zpátky nahoru. Měl tušení, že Izi neměl lehkou noc a tak ho nechal spát.
Po hodince přišel do kuchyně další návštěvník. Byla to Konan a postavila si vodu na kafe. Ale jakmile viděla spícího Iziho zděsila se. Nevadilo jí ani tak, že spal, ale proč v kuchyni. Tušila co se stalo... měla strach a věděla, že je to její vina. Přisedla s horkým nápojem k Izimu a pomalu a potichu usrkávala. Pamatovala si ho ještě jako malého černovlasého chlapce. Vyrostl a přes těch pěr let byl stále s Yanahi. Věřila, že se všechno spraví.
„Není možné aby si to nenechala vysvětlit. Jsem si tím jistá.“ Říkala si pro sebe Konan aby nevzbudila Iziho. Dopila a Izi stále spal tak se tedy vydala umýt hrnek. Uviděla prázdné pivo na lince a pomyslela si:
„Ach jo.. to byl určitě Hidan... furt se nenaučil po sobě uklízet.“ Vzala tedy láhev od piva a dala ji mezi ostatní ke koši. Mezitím se Izi se pomalu probouzel. Nejdřív se pomalu rozkoukával, a poté se zahleděl na Konan.
„Zdálo se mi to nebo se to všechno včera opravdu stalo?“
„Podle toho na co právě myslíš.“ Odpověděla duchapřítomně Konan.
„Pomníky...polibek...facky....spaní mimo pokoj...rozzuřená Yanahi...“
„Už tomu tak bude. Izi je mi to vážně líto... je to moje vina.“
„Nebuď na sebe tak tvrdá Konan... oba dva jsme udělali chybu. Teď jen musím sehnat Yanahi a musíme si s ní promluvit. Snad pochopí, že to nic nebylo...“
„Musíme v to doufat... Ale nech jí dospat jinak by mohla mít ještě horší náladu.“ Izi připraven okamžitě dojít pro Yanahi se tedy posadil zpátky na židly. Konan se mezitím dala do přípravy oběda a přitom si povídala s Izim. Mezitím tady prošli všichni v sídle přítomní ninjové. Dokonce i Zetsu se stavil pro kousek syrového masa. Ale Yanahi nikde.

Čas oběda. Sešli se tu všichni, až na Yanahi. Izi už to nevydržel a zamířil přímo do jejich společného pokoje. Zaklepal a potichu s omluvou na ústech vešel. Ale co viděl mu vyrazilo dech. Její věci byly pryč, otevřené okno, a dopis. Nervózně zvedl kousek papíru a potichu si ho přečetl.
„Izi, nevím sice proč si to udělal ale asi si pro to měl své důvody. Rozhodla jsem se nepřekážet v Akatsuki když už o mě nestojíš. Vracím se do Listové, kde mě přinejhorším popraví, ale možná přijmou zpátky. Milovala jsem tě... ale ty jsi mě pustil k ledu tím nejhorším způsobem.... Sbohem Izi.“ Izi jen papír zlostí zmačkal v ruce vzal si na sebe plášť a chtěl vyběhnout předním vchodem.
„Kampak Izi?“ Zeptal se ho zvědaví Kakuzu.
„Není čas to vysvětlovat Kakuzu... já se vrátím.“ Jakmile za sebou zabouchl dveře otočil se Sasori na Zetsua.
„Zetsu sleduj ho.“
„Co z toho budu mít?“
„Nezabiju tě, a když pudeš hned možná pro tebe seženu i nějakou chutnou mrtvolu. Ale jdi hned a kdyby se cokoliv stalo přijď nám to říct.“ Zetsu se jen olízl a v tu ránu byl pryč.
„Myslíš, že to bylo chytré Sasori?“
„Na co narážíš Konan?“
„Co když budou oba dva zranění a Zetsu je sní... a pak řekne, že je zajali Anbu?“
„Je to možná kanibal, ale není to taková sv**ě. Navíc Izi je silný. Nenechá se jen tak zranit.“ Přidal se do rozhovoru Kakuzu.
„Když myslíte...“ Konan jen odvrátila pohled z okna přemýšlejíc nad tím kde je právě Yanahi.

Yanahi se toulala po lesích, jelikož nevěděla kudy přesně je Listová. Motala se tak dlouho, že už ani nevěděla odkuď přišla. Najednou slyšela něčí hlasy. Šla přímo k nim. Po chvilce uviděla malej tábor kde seděli kolem ohně tři členové Anbu. Nechtěla je vyrušit a tak se pomalu odsunula dozadu aby ji neobjevili. Chtěla si promluvit s někým z Listové, ale ne s Anbu kteří by ji nevyslechli. Náhle do něčeho narazila. Pomalu se otočila a uviděla Anbu masku. K smrti se polekala a strachem omdlela.

Probudila se asi po deseti minutách přivázaná ke stromu.
„Už ses probrala?“ Přistoupil k ní jeden z Anbu a zadíval se jí přímo do obličeje.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se druhý sedící u ohně.
„Já... jsem... Yanahi..“ Vykoktala ve strachu ze sebe Yanahi.
„Yanahi... to mi něco říká... No jasně ty si holka Uchihy Izimota!“ řekl jeden z Anbu sedících na zemi.
„Jestli je to pravda tak...“ Rozpovídal se jeden z přítomných Anbu, a po pohledu na zbylé členy pokračoval: „Nemáme na výběr... musíme tě zabít...“ Dořekl a vytáhnul si katanu. Ostatní tři si stouply za něj aby nepřekáželi. Muž s katanou se rozeběhl a zasadil úder. Krev mu potřísnila obličej, ale překvapilo ho co viděl. Nebyla to krev Yanahi. Před ní stál černovlasý muž se sharinganem v očích, a zabodnutou katanou v břiše.
„Izi...“ Řekla skoro neslyšně Yanahi. V tu chvíli jí slzy začli stékat z očí. Izi se jen otočil a podíval se na ní s úsměvem ve tváři.
„Miluju tě Yanahi... to se nikdy nezmění.“ Poté vytáhl katanu ze svého břicha a probodl skrz na skrz člena Anbu. Ostatní na to jenom se strachem hleděli a poté se chtěli vydat na útěk.
„Chidori senbon!“ Nikdo z nich neutekl. Obaleni bleskovými jehličkami, je zastihla jistá smrt. Izi už jen za pomocí katany rozseknul prozvaz držící Yanahi a poté spadl k zemi. Yanahi si okamžitě klekla k Izimu a začla ho léčit. Bylo takové ticho, že bylo skoro možné slyšet dopadající slzy na Iziho plášť.
Po chvíli se ale ticho protrhlo.
„Izi... promiň mi... byla sem pitomá... měla jsem vědět, že bys mě nikdy neopustil a teď si kvůli mně na pokraji smrti. Miluju tě... Izi hlavně neumírej!“ Slzy jako Niagarské vodopády s těmito slovy působily dojemně i na Zetsua který se právě dostavil.
„Potřebuješ nějak pomoct Yanahi?“
„Zastavila jsem mu krvácení, ale chtělo by to i nějaký lék... přiveď prosímtě Sasoriho a Deidaru... Sasorimu řekni jestli nezná lék na řezné rány.... tlumič bolesti, rychlejší hojení a takový... a prosím pohni Zetsu... závisí na tom jak dlouho se bude léčit, možná dokonce i jeho život.“ Zetsu prostě nemohl odmítnout plačící dívce a tak se hned vydává na cestu. Pláč ani za tu půl hodinu než přiletěli Sasori s Deidarou neustál. Každou kapku své chakry dává do léčení zranění, za které může ona.
„Yanahi... to stačí, musíme ho co nejrychleji dostat do sídla.. Mám takové podezření, nemáme moc času! Zetsu vem tu katanu co leží na zemi a potom ji dones ke mě do pokoje!“ Yanahi teda pomohla Sasorimu a Deidarovi dostat Iziho na jílového draka.
Jakmile přiletěli, okamžitě Iziho přesunuli do Sasoriho pokoje, kde se s ním osamotě Sasori zavřel a ostatní mohli jen čekat a doufat jak to dopadne.
„Konan...“ Začla Yanahi jakmile přišla k modrovlásce. Ta se bála nejhoršího ale reakce Yanahi jí překvapila. Objala jí a chystala se promluvit:
„Promiň mi Konan... měla jsem vědět, že bys mi to neudělala, je to moje chyba jsem jen blbá malá holka...“ S pláčem se jí Yanahi opřela o rameno. Konan, také se slzama očí objala Yanahi. Všem přítomným se naskytnul pohled na dvě uplakané kunoichi. Deidara přišel a dal ruku Yanahi na rameno.
„Nemusíš se bát, pokud ho má v péči Sasori bude v pořádku. Já s ním pracoval a vím co dokáže.” Dodal k tomu značný úsměv.
„Děkuju ti Deidaro...” Odpověděla Yanahi a pokusila se o úsměv. Slzy jí to ale nezastavilo. Konan vytáhla z pod pláště kapesníček a utřela jí úplně mokré tváře.
„Na tohle se nemůžu dívat, tahle pochmurná atmosféra by tě zničila Yanahi.... Mohl bych tě pozvat na letecký výlet na mém drakovi?” Snažil se pomoct Deidara.
„Já nevím Deidaro...“ Řekla nejistě Yanahi.
„Jen běž Yanahi, příjdeš trochu na jiné myšlenky“ Postrčila ji Konan. Tak tedy Yanahi povolila, ani nemrkla a už se vznášela nad krajinou na drakovi kterého Deidara vyrobil.
„Děkuju ti Deidaro... netušila jsem, že i tobě na mě záleží.“ Deidara se jen na ní podíval a s úsměvem řekl:
„To není jediný důvod... zachránila jsi mi život v nemocnici a starala si se o mě když jsem skolaboval po cestě do sídla. Navíc tě mám rád jako členku Akatsuki a členové Akatsuki si v nejhorším pomáhají. Nemusíš se bát, Sasori má Iziho rád, nenechal by ho umřít, navíc to zranění určitě tak vážné nebylo.“ Yanahi už ani neplakala a vychutnávala si výhled z dračí perspektivy. Výlet se konal přes odlehlou část Země Ohně. Po necelé hodině se vrátily Deidara s Yanahi do sídla kde se atmosféra moc nezlepšila.
„To je Sasori stále u něj?“ Zděsila se Yanahi.
„Asi tomu tak bude.“ Odpověděla dosti neohrabaně Konan. Yanahi opět popadli deprese. Všimla si Hidana v koutku s jakýmsi talismanem v ruce. Přišla k němu a nebála se otázat:
„Co to je?“ Hidan se jen pootočil směrem k ní.
„To je znak Jashina. Pokud se budu dostatečně k němu modlit, doufám, že pomůže i lidem kteří na něj nevěří jako je Izi. Je to lepší než sedět na zadku a uvažovat o možnostech co se může stát. V modlitbě si přeješ jen to nejlepší. A pro mě je nyní to nejlepší aby Izi žil.“ Všichni si všimli, že i Hidanovi na Izim dost záleží. A to mu nezáleželo nikdy na nikom. Yanahi poklekla k němu.
„Mohla bych se modlit s tebou?“ Hidan se jen pousmál a dal jí do ruky záložní talisman se znakem Jashina.
„Opakuj po mě...“ Takle se tam spolu modlily asi půl hodiny. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř napochodoval již známý chlápek s oranžovou maskou.
„Jsem rád, že jste přijali mé pozvání... ale nechybí někdo?“ Porozhlížel se Tobi po pokoji.
„Izi je zraněný a Sasori...“ Rozpovídala se Konan a mezitím po schodech scházel Sasori.
„Sasori!“ Přiběhla k němu okamžitě Yanahi, cestou málem porazila Deidaru, který si právě byl v kuchyni udělat sendvič. Naštěstí to nepřežil jen sendvič, který skončil na hlavě Zetsuovi. Ten neodolal a hned ho snědl. A pak už bylo vidět jen zamračenýho Deidaru, který posílal vražedné pohledy na Zetsua.
„Jak je Izimu?“ Sasoriho utahaný výraz se jí nelíbil. Bylo vidět, že toho měl na práci hodně.
„Bude v pořádku.“ Řekl nakonec Sasori s úsměvem. Yanahi mu okamžitě skočila kolem krku a dala mu polibek na tvář. Sice je ze dřeva takže nic moc necítil, ale ten pocit ho hřál u srdce.
„Je při vědomí klidně jdi za ním.“ Yanahi jen přikývla a šla nahoru.
Mezitím v dolním podlaží.
„Může mi někdo vysvětlit co se tu děje?“ Chtěl se zapojit do situace Tobi ale po chvíli to úsilí vzdal: „Takže tedy už jsou tu všichni kromě Yanahi a Izimota?“ Všichni naráz přikývli.
„Stále mi můžete říkat Tobi, ale povím vám pár věcí které vás snad přimějou opět pracovat jako členové Akatsuki. Vždycky jsem stál v pozadí Akatsuki. Dokonce i Nagato byl pod mojí kontrolou.
Shromažďoval jsem pár let informace, a jsem schopen opět rozject náš Akatsuki plán. Pochytání Bijuu. Na to ale potřebuju vaši pomoc. Není ve schopnostech jednoho člověka uskutečnit celý tento velkolepý plán. Tak co přidáte se k nové, lepší a silnější Akatsuki?“ Všichni se nejistě zamysleli.
„Říkáš silnější Akatsuki... Jak je to možné? Není tu s námi Nagato,Itachi ani Kisame. Byli z nás nejsilnější...“ Zeptala se Konan.
„Nyní máme Iziho který je dostatečně vyzrálý na plnění těžších úkolů. Všichni víte jak moc je silný. Já ho sledoval při jeho trénincích, myslím, že to je první faktor k tomu proč jsme silnější. A taky... já už nebudu dělat v Akatsuki hlupáka, ale také se zapojím do úkolů. Celou svojí silou. Která převyšuje schopnosti Nagata,Kisameho i Itachiho.“ Všechno to znělo tak důvěryhodně a sebejistě.
„Jdu do toho!“
„První z nové řady Akatsuki: Hidan.“ Řekl s jistým pousmáním Tobi. Postupně to přijmuli všichni.
„Dámo a pánové. Tohle je nový začátek pro Akatsuki. Sasori je Izi v takovém stavu abych si s nim promluvil?“
„Jeho zranění samo o sobě nebylo vážné, ale katana toho chlápka co ho bodl byla otrávená. To už bylo horší. Chybělo tak 10 minut a nemusel jsem ho zachránit. Ale takle by měl být za dva dny v pořádku. Jak ho znám... už zítra bude trénovat.“ Sasori dodal bezstarostný úsměv a už jen sledoval Tobiho jak se chystal směrem nahoru.

Mezitím v Sasoriho pracovně.
„Proč si udělal takovou hloupost Izi? Zasloužila jsem si to, mohla jsem si za to sama....“ Izi jí jemně přitiskl prst na ústa.
„Tak za prvé, je to moje chyba, že jsem dal Konan pusu. A navíc kdyby ta katana trefila tebe... do smrti bych si vyčítal, že jsem se nepostavil před tebe a katanu nezachytil vlastním tělem.“ Yanahi podepřela Izimu hlavu a vášnivě ho políbila. Líbali se tak dlouho dokud neuslyšeli zaklepání.
„Nebudem dělat že tu nejsme?“ Řekla šeptem Yanahi.
„To by nám asi neprošlo.“ Izi se za pomoci Yanahi posadil a pustil hosta dál.
Byl to k jejich překvapení Tobi.
„Rád vás oba vidím živé a zdravé. Jak ti je Izi?“
„Bylo mi i líp.“ Řekl s úsměvem Izi. Poté si vzal slovo opět Tobi.
„Půjdu rovnou k věci. Chci abyste se přidali k Akatsuki která vznikne teď. Ne která byla předtím.“
„A co bude jiné?“ Zeptala se Yanahi.
„Nyní už to vedu já, a nejsem jen tajný vůdce, který má loutku kterou byl Pein. Navíc chci na nás co nejmíň upozorňovat. Proto omezíme vedlejší zabíjení. Zaměříme se jen na náš cíl a neustaneme dokud ho nedosáhneme. Všichni už jsou členy nové Akatsuki. Jak se rozhodnete vy? Vybudujete s náma silnější Akatsuki než byla předtím?“ Izi se podíval na Yanahi a zároveň se podívala Yanahi na Iziho a poté oba dva najednou řekli:
„Necháte nás na chvíli osamotě?“
„Ovšem, přijdu za chvíli.“ Po této větě muž zvaný Tobi opustil místnost.
„Co si o tom myslíš Izi?“ Podívala se na tázaného Yanahi.
„Já se rozhodnu tak jak rozhodne má partnerka.“ Podíval se na ní Izi, pohledem gentlemana.
„Abych byla upřímná, ráda bych tu zůstala s tak úžasnýma lidma. Nerada bych se znovu loučila se Sasorim.“
„Mám na to podobný názor. Nabídku toho Tobiho bych klidně přijmul. Navíc... když nebudem muset zbytečně zabíjet. Nebudeme mít rozpory. Myslím, že to nebude špatný nápad zůstat tady. Navíc když už jsme sem došli je hloupost jít zase zpátky.“
„Souhlasím. Tak tedy zůstáváme.“ Yanahi si přitáhla Iziho a začla ho líbat. Byla šťastná, že bude moct být zase mezi těmito fajn lidmi. Nikomu to neřekla, ale život v Akatsuki jí moc chyběl. Izi to však na ní poznal. Když byli uprostřed vášnivého polibku ze země se vynořil Zetsu a oba dva se ho lekli.
„Zetsu... jsi tu dýl než já a nevíš, že tady existujou dveře?“ Řekl podrážděně Izi.
„Budu na to myslet. Tobi chce znát vaši odpověď.“
„Berem to.“ Řekli naráz.“
„Fajn, a Sasori vzkazuje Yanahi, že bys měla nechat Iziho odpočinout.“ Jakmile vyřídil všechno co měl zase se zabořil do země.
„Slyšels nařízení. Tak já jdu. Hezky se vyspi lásko.“ Dala Izimu polibek, odešla z místnosti, opatrně zavřela dveře a sešla dolů za ostatníma. Tobi tam mezitím s ostatníma něco rozebíral. Takže se jen potichu posadila vedle Sasoriho a začla mu šeptat něco do ucha.
„Ještě jednou ti děkuju Sasori. Ani nevíš jak jsem ti vděčná za to co jsi udělal.“
„Udělal jsem to s radostí Yanahi. Už mi nemusíš děkovat.“ Odpověděl s úsměvem a dál poslouchal Tobiho.
„Takže tými nějak pozměňovat nebudem. Stále bude pracovat Kakuzu s Hidanem, Deidara se Sasorim a Izimoto s Yanahi. Zetsu stále jako špión, a Konan jestli budeš chtít můžeš plnit mise se mnou. Ale k tomu tě nebudu nutit můžeš stále působit jako ochrana sídla a podpora pro všechny na misích.“
„Pokud se neurazíš Tobi ráda bych tu podporu. Baví mě to víc než někde furt někoho zabíjet...“
„Chápu Konan. Dobrá tedy. To je snad všechno co jsem chtěl. Pro zbytek večera máte volno a zítra vám rozdám úkoly.“ Tobi se vypařil a nikdo nevěděl kam. Ale všichni byli utahaný a nikomu se nechtělo nic dělat. Většina se uvelebila k televizi a sledovali jakýsi dokument o želvách. Večer všem utíkal dost pomalu.

Bylo pozdě večer a Yanahi se rozhodla odejít spát do svého pokoje. U televize už zůstala jen ona protože usnula. Všimla si posledních dvou kousků malých pečených masíček a tak si jedno dala a druhé strčila do kapsy, že si ho dá až půjde spát. Zastavila se ještě u Iziho, který se zotavoval ze své rány. Připlížila se k němu a dala mu pobilek na dobrou noc tak aby Iziho nevzbudila. Poté potichu zavřela dveře a zamířila ke svému pokoji. V tu chvíli jí ale někdo zatáhl za ruku a přitáhl k sobě. Okamžitě jí dal na pusu hadřík, a Yanahi ač se bránila co mohla a pokoušela se řvát, pomalu usínala. Poté upadla na zem a poslední co cítila bylo jak jí někdo sundává plášť.
Yanahi se probudila brzy ráno, ve své postely, ale nahá. Věci leželi opodál na zemi. Všimla si odřenin co má na rukách a začala tiše plakat a rozpomínat se na to co se jí stalo.... poté si to uvědomila. Někdo z lidí kterým tolik věřila, jí nejspíš znásilnil...